Fascinace kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály i kaleidoskopy se zrcadlila v myšlení a tvorbě Bohumily Grögerové. Česká spisovatelka, experimentátorka a překladatelka, která téměř padesát let spolupracovala s Josefem Hiršalem, by 7. srpna 2021 oslavila sté narozeniny. A právě k této příležitosti připravila kurátorka Hana Nováková výstavu Setiny. Ta příběh nejen výstavy, ale i ten osobní přátelský s Bohumilou Grögerovou, otevírá v následném rozhovoru.

Výstavu Setiny jste ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví připravila k nedožitým sta rokům BG. Tuto básnířku, ale i autorku rozhlasových her jste portrétovala už skrze filmové médium, nyní jste ji vykreslila skrze nejrůznější osobní artefakty i audiovizuální instalace prostorově. Co výstava divákovi přináší?
Bohumila Grögerová byla, přinejmenším tou částí svého díla, která se věnovala tvorbě a popularizaci experimentální poezie, dobře známou osobností světového konkretistického hnutí. Ti, kdo se o tento literární směr v zahraničí zajímají, ji z různých antologií experimentální tvorby 60. let znají dodnes. Jako polyglotka tehdy nepotřebovala být překládána; sama plynule tvořila a komunikovala v několika jazycích. Určitým paradoxem je, že u nás v Čechách není dodnes nijak masově známá. Navíc velká část těch, kdo o ní vědí, ji zná coby „tvůrčí i životní partnerku Josefa Hiršala“, což je poněkud zjednodušující pohled a nálepka, protože významnou část svého díla vytvořila bez něj.

Výstava je určena širokému českému publiku a je koncipována tak, aby přiblížila osobnost BG skrze běžně nepřístupné a nedohledatelné artefakty; to vše pokud možno neškolometskou formou, k nimž mají literární výstavy tendenci sklouzávat. Výběr textů z knih BG, celoživotní seznam četby, soukromá kartotéka kuchyňských receptů, kartotéka výpisků z knih či korespondence s nejbližšími přáteli, kteří byli zároveň významnými českými umělci a literáty, by měla v těch, kteří Bohunku před návštěvou výstavy Setiny neznali, probudit touhu seznámit se s jejím literárním dílem. Těm, kdo na výstavu jdou právě proto, že tvorbu Bohumily Grögerové znají, nabízí nahlédnutí do její tvůrčí dílny a do kontextu, z nějž vzešly jejich oblíbené knihy.

V roce 2013 jste režírovala krátkometrážní dokumentární snímek Vidím Tě ve slovech, která nevidím, který je filmovým portrétem BG. Jak dlouho předtím jste BG znala, jak jste se na natáčení připravovala?
S Bohunkou jsem se naživo poprvé setkala až kvůli natáčení školního filmového portrétu. Tehdy už hodně špatně viděla i chodila; řekla mi, že už by raději nic netočila. Byly jsme si ale natolik sympatické, že k natáčení svolila hned při mé první návštěvě, ale jen pod podmínkou, že nebudu mít filmový štáb a budu vše zaznamenávat sama. Tato podmínka předurčila povahu výsledného materiálu: jednak ho bylo mnohem víc, než kdyby mé návštěvy probíhaly se štábem, a jednak byl mnohem intimnější. Kromě našich setkání jsem nikoli četla, ale vyloženě studovala všechny její knihy. Snažila jsem si pro sebe pojmenovat principy a postupy, na nichž jsou vystavěné – a kladla si otázku, jak je „přeložit“ do formy filmu, aby měl stejně rafinovanou stavbu, jako Bohunčiny texty.

Je časté, že k vzájemné blízkosti inklinují osobnosti podobně citlivé a tvůrčí – byl takový vztah právě mezi Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem?
Josefa Hiršala už jsem bohužel osobně nezažila a jeho osobnost znám jen z vyprávění. Přátelé o jejich společné tvorbě říkávali, že „Grögerová dodá grund a Hiršal glanc“. Týkalo se to nejen společné překladatelské práce, kdy BG připravila doslovný překlad, který pak společně cizelovali. BG o Josefu Hiršalovi prohlašovala, že pro ní „byl přesný“; byl přesně tím, koho potřebovala. Nebyla si jistá, že by bez něj kdysi vůbec začala publikovat a že by netvořila pouze do šuplíku.

Jak byste krátce vystihla sbírku Bohumily Grögerové Rukopis, která v roce 2009 obdržela i cenu Magnesia Litera?
Rukopis je kniha z období, kdy se Bohunce rapidně horšil zrak, což pro vášnivou čtenářku, spisovatelku a překladatelku musela být nejspíš nejtěžší životní zkouška. Nedokážu být ve svém hodnocení té knihy neosobní: ačkoliv získala Magnesii a nejspíš dostala Bohunku do povědomí širší čtenářské obce, je to moje nejméně oblíbená z jejích knih. Ne pro své nesporné literární kvality, ale pro obsah. Když máte někoho rádi, tak byste si pochopitelně přáli, aby ten člověk byl ušetřen těžkých situací. Z mého subjektivního pohledu se to s Rukopisem má tak, že „čert vem literární cenu i proslulost; kéž by Bohunka takovouhle knihu nikdy nemusela napsat a mohla být zkušenosti ztráty zraku ušetřena“. Byť nutno dodat, že v té zkoušce neuvěřitelně obstála.

Blízkou přítelkyní BG byla také Adriena Šimotová. Ta jí věnovala dílo Židle, jež bylo pro BG symbolicky důležitým a osobním dílem. Jaká sbírka, či konkrétní báseň, je pro vás něčím vyčnívající, oslovující, stěžejní?
To je v kontextu výstavy Setiny roztomilá otázka. Texty, které jsou pro mě „vyčnívající, oslovující, stěžejní“, jsou právě ty, s nimiž se setkává divák v expozici výstavy. Není tam jediný, který bych zcela autokraticky nevybrala sama. Mám-li ale výběr dál zúžit, tak texty, které mě zasáhly kdy nejvíc, tvoří ve výstavě Bohunčiny vlastní „kurátorské“ komentáře k jednotlivým místnostem s pracovními názvy láska – tvorba – zrcadlení – proměna – smrt – samádhi; a dále „neviditelné“ texty psané bílou na bílé na záslepkách chodeb, které se divákům zjeví až po nasvícení baterkou. Hodně osobní je pro mě ještě příběh seznamu četby. Jeho originál a tehdy jediný „výtisk“ mi darovala Bohunčina dcera Míša Jacobsenová po Bohunčině smrti. Když máte seznam téměř všech textů, které utvářely/utvořily někoho, koho jste znala, říká vám to o tom člověku strašně moc. Věděla jsem, že si tenhle poklad nechci nechat pro sebe. Teď je jím oblepené schodiště letohrádku Hvězda a tvoří jakousi pomyslnou páteř celé výstavy.

Setiny
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
17. 6.—31. 10. 2021

Co dělají partyzánští zahradníci v zimě? Někteří plánují, jiní se věnují guerilla knittingu. S těmi druhými jsem se setkala. A nejen to. Výsledek můžete od půlky prosince vidět na kraji parku na Klárově blízko Mánesova mostu.

„Věšeli jsme něco na žebříku na Těšnově, oplétali jsme sloup. Zastavili se u nás policisti a ptali se nás: »Víte, že děláte něco ilegálního?« »Ne, proč?« »Vždyť to je ilegální výlep.« »Vždyť to není reklama.« »No vždyť já také nic neříkám, já vás ani nevidím.« Popřáli nám hodně štěstí a šli dál.“

Tak vypadal první a zatím jediný „střet“ Hany Novákové, se kterou jsem strávila necelé dva dny během předvánočních víkendů. Snažila jsem se poznat, jak vypadá setkání „pletařů“ a jak probíhá vytváření street artu, který je (zatím) skutečně nevinný – navíc bez větších nákladů a snadno odstranitelný bez následků.

Ten první víkend se setkáváme v kavárně a osazenstvo se za těch pár hodin, které jsem proseděla nad diktafonem a klubky vlny, plynule měnilo. Guerilla nebo urban knitting, jak se nazývají aktivity lidí, kteří se rozhodli ozdobit své okolí háčkovanými, pletenými a vůbec z vlny vyráběnými kousky, rozhodně není jen ženskou doménou. „Mužů je asi deset, ale členové se celkově plynule mění. Například dřív jsem byla sama, pak se přidali kolegové z práce a teď jsem překvapená, že nás tu sedí pět. Někoho to chytne na rok a pár dalších vydrží. Nejdéle se ale drží kolegové. Důvod je možná i ten, že na rozdíl od článků, na které někdy jen obtížně dostanete zpětnou vazbu a máte pocit, že energii házíte do černé díry, knitting poskytuje okamžitou radost. Jednu bambuli vyrobíte za pár minut.“ A je to nakažlivé, protože po jedné vyrábím druhou a pak další, až jich mám před sebou barevnou hromádku. Hana moje podezření potvrzuje: „Hodně lidí začalo s pletením a háčkováním třeba tím, že o nás napsali.“

Vnímáš veřejný prostor jinak?
Úplně se mi změnil pohled. Po městě hodně jezdím tramvají nebo na kole a vlastně se už nedokážu nedívat, co by šlo oplést nebo ověsit. Nejvíc mne zajímají takové objekty, u kterých není jasné, jakému účelu slouží, proč tam vlastně jsou. Ty oplétám nejraději. A je jich poměrně hodně. Stačí se dívat, co v ulicích vypadá divně a jak by bylo možné na to poukázat. Někomu to může vadit, ale mně to připadá nevinné, takové zlobení.

Mnohem víc rebelský je gardening, tam si víc přivlastňuješ prostor. Nejdřív totiž musíš uklidit. A je dobré celý rok vnímat prostor, jak funguje ve dne a v noci, na jaře nebo v zimě. Například nám jednou nevzešly cibuloviny proto, že na to místo nahrnuli sníh a štěrk. To ale dopředu nejde odhadnout. A navíc je to pokaždé nejisté, jestli se ti něco urodí nebo ne. O to víc mrzí, když někdo zahrádku zničí.

Kontroluješ jednotlivé věci?
Určitě, je vhodné dávat věci tam, kde můžeš sledovat, jak v prostoru fungují. Například nám zase zmizel další oplet na sloupu na Mostě Dárců, který jsme dělali na konci listopadu. Most Dárců se to jmenovalo, protože jednotlivé vlny a kusy svetrů byly darované a my jsme s nimi opletli sloupy veřejného osvětlení na Čechově mostě.

A navíc mi každá knittingová akce dává zprávu o ulici. Zjistíš, jak je co kde špinavé, jak a co kde mizí. A jakmile je něco nehezkého nebo špinavého, je potřeba to odstranit.

Jak na vás reagují lidé?
Lidé se zastavují a ptají se, co se děje. To je nejčastější reakce. Často jsou slyšet výtky, že bychom raději měli plést pro bezdomovce a staré lidi, ale já si myslím, že „ten dělá to a ten zas tohle“ a pokud vzbuzujeme takovéhle reakce, někoho může napadnout pro takové lidi plést.

Na kterou akci vzpomínáš nejraději?
Na všechny, ale myslím si, že ta první je ta zásadní. Poprvé se totiž něco povede a poprvé člověk dostane výraznou reakci okolí. Takže bych vybrala opletený strom v Dělnické. Byl první, a navíc je nejtrvanlivější. Stále tam stojí. Je to všechno dobře přišité. Předtím jsme totiž zkoušeli jedno zábradlí – to ale bylo udělané tak, že pleteniny šly stáhnout. Takže tam za chvíli nic nebylo. Lidé to dokážou rozebrat velmi rychle, a někdy si dokonce vezmou nůžky a dají si tu práci nám věci rozstříhat. Například nejtypičtější guerilla knittingová věc jsou šály a čepice na sochách. To zmizí hned. S tím se musí počítat. A mě sochy ani moc nelákají.

Kdy ses začala knittingu věnovat?
Gardeningu se věnuji od jara 2009, knittingu od podzimu stejného roku. Mám spoustu energie, kterou můžu v létě investovat do zahrádek, ale co s ní v zimě? No a pak jsem si přečetla článek v Reflexu od Jany Kománkové, ta totiž taky plete. A mně se to hrozně líbilo.

Znáš motivaci jiných lidí?
Mluvila jsem kdysi s nějakými gardenery a překvapilo mě, že měli jinou než já. Důvodů může být hodně. Například zlobení systému – guerilla jako taková je přece odbojná válka proti stávajícímu režimu. Já chci mít hezké okolí, aby se mě dotýkalo víc, než se mě týká to dané městské – víc ho pak sleduji. Ale to zlobení, které je podstatou guerilly, to, že vezmete ulici do svých rukou, podepíšete se do ní nějak, tak to mi v našich pletených akcích docela chybí. Postupem času mi dochází, že to jsou jen takové „líbivé“ věci, a málo zlobivé. Neudělali jsme nic opravdu hodně kontroverzního, něco, co by lidem přímo zasáhlo do života – například oplést kliku na veřejné budově tak, aby bylo nutné vlnu přestřihnout nebo jinak zničit, aby bylo možné do budovy vejít. Ale je to na začátku, přičemž sami často bojujeme s technikou (jak to uplést, uchytit…) a celé se to vyvíjí. I v gardeningu často bojujeme mnohem víc s podmínkami na záhonu než se samotným úřadem, kterému ukazujeme, že na nějaký kout zapomněl, a že ho dokonce ani není schopný uklidit.

Jak získáváte vlnu?
Nejčastěji to jsou dary od lidí, kteří už nepletou, ale mají ještě doma zbytky svého někdejšího koníčku. Něco nakupujeme, což doporučuju přes internet, ale není to nutné, skříně bývají plné, doporučuju mluvit o knittingu s lidmi (smích). Několik našich pletařek už potěšilo své babičky a maminky tím, že začaly dělat něco, s čím ony strávily léta. Dají se ale využít i svetry, které vypereš v pračce na vysokou teplotu a i třeba s džínami tak, aby zplstnatěly, ty se pak dají rozstříhat na potřebné kusy a použít na obalení větví
nebo sloupů.

V průběhu rozhovoru jsme se rozhodly přesunout se na most, než se pustíme do plánovaného stromečku. Hana okomentovala téměř každý sloup, který jsme minuly. „Jeden oplet nám zmizel do druhého dne, to byl krásný freestyle, vlastně taková háčkovaná krajka. A například tamhle ta růžová, ta byla skoro hned poškozená. Ale díky tomu, že tady často chodím a mohu to kontrolovat, stihla jsem to zachránit. A tady (první sloup z letenské strany nalevo) byl žlutooranžový kousek, vydržel tu měsíc.“

Jak tě napadlo udělat most?
Já po tomhle mostě chodím dvakrát týdně a byl to můj dlouhodobý sen. A navíc jsme dlouho nic nedělali, naposled někdy v září. Bylo nás asi osm, ne všichni ale přišli věšet. Všem jsem říkala, aby s sebou měli židli, nakonec jsem to byla jenom já, to je klasika. Ale teď už jsou některé oplety vytahané, prověšené váhou sněhu a vody. A například tady (ukazuje na jeden kousek zhruba uprostřed mostu) jsme zvolili chybnou kombinaci žluté a šedivé, která ve městě zanikne. Ale záměrně jsme plánovali celou barevnou škálu, takže svůj smysl to má.

Jak bys knitting chrakterizovala?
Pro mě je to svoboda vyjadřování, způsob zacházení s veřejným prostorem, který nepatří nikomu, ale zároveň všem, takže i mně. Lidi někdy zaráží, že to není spojené s nějakým poselstvím, ale právě to mi vyhovuje. A pokud někdo chce rychlou a krátkou charakteristiku, říkám, že se jedná o street art.

Co tě na knittingu nejvíc baví?
Prostě mě to baví, tos vystihla přesně. Baví mě samotný proces – plánování, vymýšlení. A učím se tím spoustu věcí. Konečně mám do čeho investovat svou energii (smích). Založila jsem poslední léto tři zahrady – to už nejsou zahrádky, to jsou opravdu velké plochy. Baví mě to rozvíjet. A teď jsem vymyslela novou guerillu, ale tu nebudu prozrazovat.