Ve filmu Havel stejně jako v jiných rekonstrukcích životů zažitých někým jiným jsme se přesvědčili, že nejde vlastnit ani si vypůjčit skutečnou tvář člověka.

Viktor Dvořák svou stylizací do role našeho nejznámějšího disidenta udělal skvělou práci, přestože byl svůj. Nebo spíš právě proto. Primární fokus by měl každopádně jít na fenomén svobody, který tvůrci ukázali moc hezky. Ona ta věrnost skutečné události za každou cenu bývá trochu na sílu. Spousta věcí pak v příběhu nedává smysl. Místo toho si tvůrci z Havla vzali hlavně jeho absurdní humor. Takto vyzbrojeni se zhostili nelehkého úkolu. Uchopit jeho odkaz.
Svobodu nejde mít, jde ji jen konat (kopat). Ti, kteří ji v životě konali tak samozřejmě, jako by ji měli, jsou pro nás vzory. Nedostižnými, protože si je idealizujeme. Nikdo není dokonalý. To vidíme na scéně, ve které Havel dvěma ne zrovna dobře naladěným ženám – své manželce a milence – navrhuje, aby se domluvili jako tři dospělí lidé a žili spolu na chalupě. Vždyť „místa je tam dost“. I tak může vypadat boj za svobodu.
Svoboda je pro každého a zároveň není pro nikoho. Slůvko „pro“ už nám evokuje vlastnictví. Vlastnit můžeme věci, nebo můžeme být vůči nim svobodnými. Většinou jde o prolínání obojího. Havel je ve filmu zprvu jen okouzlen svobodou Ivana Magora Jirouse, když před soudem s Plastiky žádá, aby byl zavřen spolu s nimi, mají-li být odsouzeni pro nic. Chce jít taky do rizika a sepíše Chartu 77.

Český sen
Je to krásný text, ve kterém realizuje své literární schopnosti a romantický světonázor. Až ve vazbě zjišťuje, zač je toho loket. Zříká se vůdčí role v protestu výměnou za své propuštění. Venku z basy nazře svou neupřímnost a hluboce se zastydí. Právě tento stud za to, že chtěl svobodu jen vlastnit, je zdrojem jeho pozdějšího souvislého odboje. Odboj proti režimu se slévá v jedno s odporem vůči vlastnímu zjednodušujícímu vidění světa, že skutečné je jen to, co jde vidět.
Nazírá, že ve skutečnosti to nejdůležitější zůstává skryté. A že klidně zůstane skrytý taky, jen aby s tím zůstal. Předtím chtěl život jen jako předlohu pro divadlo, protože divadlo jde vidět. Z podobného důvodu se pro vystoupení z komfortní zóny a konfrontaci s realitou rozhodl i filozof Jan Patočka, jeden z mluvčích Charty. Už nechtěl o svobodě jen kázat na bytových seminářích, když ve skutečnosti od ní žil oddělený.
Patočkovi se zastavilo srdce po desetihodinovém výslechu, Havel se po dalším uvěznění už rozhodl setrvat na svých pozicích. Zřekl se svobody fyzické, aby si uchoval tu vnitřní. Už věděl, jaké to bez ní je. Přijal zodpovědnost za druhé, za svůj příklad, který jim dává. Později mu tento přístup vynesl prezidenturu. Pomlouváním v novinách mu komunisté dělali kampaň.

Jeviště svědomí
Vědomí osobního příkladu ve filmu symbolizuje občasné vyhození Havla z děje filmu na divadelní jeviště. V úvodní scéně filmu disident také říká zahraničními reportérovi, kterého propašuje na Hrádeček v kufru auta, že ta jeho domnělá odvaha je ve skutečnosti zbabělostí – strachem z lepkavosti, která člověka obalí, když se podvolí zvůli. Tohoto pocitu se štítil.
Přinucení ve filmu symbolizuje bělostný list papíru, který estébáci Havlovi nabízejí k podpisu. Stačí podepsat a může vyrazit sklízet plody své ceněné práce. Jeho hry se hrají na západě, všichni mu tleskají, přece nebude hnít v díře. A just bude! Podpis – jediné slovo nedozírné hodnoty. Havel volí (velí) to skutečné jeviště, jeviště vlastního svědomí. Nikdo jiný ho nikdy soudit nebude.

Vítězství jako Václavák
Kumuluje bohatství bytí, osobní integrity. Obětuje se nikoli za nás, ale za sebe, nám dává jen příklad. Nikoli k následování, je to příklad, jak to taky může být. Příklad, jaký dává každý z nás. Tohle bohatství nejde vlastnit, jde ho jen konat a uvědomovat. A komunikovat a sdílet. To Havlovi šlo, jak ukazuje závěrečná scéna. Předstupuje před demonstrující dav na Václaváku, pozdraví ho véčkem a sklízí ovace. Na stejném Václaváku se o dvacet let dříve upálil Jan Palach v kontroverznějším aktu svobody.
Vyzdvihovala se korelace premiéry filmu s úmrtím někdejšího generálního tajemníka komunistické strany a Havlova perzekutora Milouše Jakeše, ale je tu ještě jedna synchronizace. Krátce po vpuštění Havla do kin byla nějaká Markéta Všelichová propuštěna z tureckého vězení. Tato žena zajímající se o lidská práva jako by Havlovi z oka vypadla. Za spolupráci s Kurdy s ní seděl a čerstvě propuštěn byl i Miroslav Farkas, ten ale nemá ten odhodlaně sebevědomý hlas. Říká se, že nezáleží na slovech, ale na činech. Záleží na obojím.

Nový životopisný film snímá z prvního prezidenta České republiky ustálené a stereotypní nánosy. K tématům disentu a totality přistupuje s větší rafinovaností, než bývá u české tvorby obvyklé.

Horákův snímek si úděl ztěžuje tím, že exponovaná témata období normalizace, státního útlaku, hrdinství a morálky zde nemají jednoznačné obrysy. Paradoxy, které v období normalizace můžeme vypozorovat, jsou pro Horákův snímek zcela zásadní. Mobilizace odvahy tak není nutná reakce na útlak StB a morální jednání film nepostihuje coby léčbu normalizační šedi. České filmy navíc málokdy ukazují represivní složky socialistického režimu takto komplexně. Horák se spoluscenáristou Rudolfem Suchánkem načrtávají daleko rafinovanější systém bez klasických definic kolaborantů a všemocných StBáků. Předkládají několik druhů policejních a bezpečnostních složek s různou variabilitou pravomocí, do jejichž práce se promítá ochota, inteligence i vychytralost jednotlivců. Racionálně znějící a umírněně podané argumenty od StB neslýcháme v domácí produkci moc často. Pokusy o postihnutí mnohaúrovňového systému navíc v minulosti končily bolestivými nezdary, jaký představuje snímek Jan Palach (2018), který v důsledku svého rozkročení vtlačuje problematiku do nezáživně zrežírovaných a směšně vyšponovaných dialogů.

V Havlovi zobrazené období netopí postavy v permanentním a nepodmíněném teroru, místo toho je konfrontuje s post-totalitním nátlakem s únikovými cestami ve formě nucené emigrace nebo popření dosavadních aktivit. Havel ukazuje, že ústupek nemusí mít nutně formu spolupráce s režimem a bezčasí normalizace nemuselo být všem občanům nepříjemné. Film neignoruje mlčenlivou masu, která stála v boji disidentů s režimem stranou, například ve scéně z vlaku či při zásahu na koncertu. Ačkoli je pojem konformní většiny z pohledu historiků nebo kvalitních žurnalistů samozřejmý, v rámci filmové tvorby, která zachycuje socialistický režim po roce 1968, je Havel i s těmito několika scénami výjimkou.

Muži nepláčou
Snímek následuje všechny body tradičního vyprávění o Havlově (Viktor Dvořák) životě, ať už se jedná o proces s The Plastic People of the Universe nebo uvěznění na Borech. K bližším detailům těchto událostí však Horák přistupuje poměrně ikonoklasticky. To se v tomto případě rovná vzepětí vůči mediálně protežovanému mýtu o hodnotově nezlomném bojovníkovi s bezprávím, který se opakovaně obětoval za ideály svobody – což je stále dominantní způsob, jak se k Havlově osobnosti přistupuje.

To se netýká jen poukazování na exprezidentovy osobní aféry, ale na rozpory celého étosu jeho životní snahy. Vyprávění se zamýšlí nad všeobjímající otázkou, co znamená být morální a pochybovačně se zastavuje nad pojetím některých chartistů. Několikrát zazní výzva k „chlapáckému jednání“, které se neohlíží na důsledky a odmítá ze závazků ustoupit. To je očividně v rozporu s Havlovým mírným jednáním, které si uchová až do uvěznění. Obrnil se a zachoval se konečně jako muž? Pokud ano, Horák to ale nevidí jako vítězství, ale spíše jako podlehnutí tlaku machistů Ivana Martina Jirouse (Mikuláš Křen) nebo Pavla Landovského (Martin Hofmann). Horák podobně jako Sedláček se seriálem České století (2013) vidí Chartu 77 jako místo osobních bojůvek a ideologických střetů, ačkoli tyto teze formuluje především v náznacích (a znovu se jako podnětné ukazují styčné body i neshody mezi Havlem a Jirousem). Ve filmu není Havlova cesta mezi lety 1968 a 1989 linie se stabilním hodnotovým rámcem, ale zahrnuje mnoho kroků zpět, váhání, selhávání a samozřejmě i trochu té geniality.

Olga Havlová (Aňa Geislerová) nemá ve vyprávění tolik prostoru jako její muž, přesto nejde o stereotypní figuru podpůrné polovičky, která hrdinovi v těžkých chvílích pomůže z neštěstí. I od ní se protagonista dočká výtek ke své nerozhodnosti a výzvy k tomu, ať jedná mužně. V tomto kontextu jde ale spíše o volání o pomoc osoby, která se cítí unavená přetlačováním s režimním kolosem. Olga Havlová je další díl Horákovy teze, že předstíraná chlapácká morálka je kluzká věc. Můžeme vyjádřit lítost nad skutečností, že postavu autoři lépe neprokreslili – to se ale nepodařilo ani celovečernímu dokumentu Olga (2014), který ani za přispění vyprávění nejbližších a s přístupem k primárním pramenům neodkázal sdělit, v čem přesně tkvělo její nepopiratelné kouzlo. Osobní linie Olgy Havlové rozhodně neslouží jen jako kontrast k protagonistově „morálně čistšímu“ zápasu s režimem, protože i ten mají tvůrci za proud protkaný náhodami, ústupky a zkratovitými výpady. Kdyby tomu tak nebylo, závěr by dostal podobu triumfu, nikoli hořké kulminace.

Skutečnost, že události z exprezidentova života Horák se Suchánkem přeci jenom vsazují do nějakých rámců, zaručuje, že je Havel srozumitelná biografie. Publikum však konfrontuje s úskalími, které bývají při postihování ústřední osobnosti nebo období normalizace obecně, skryta.

Havel
režie Slávek Horák
Česko, 2020, 105 min