Pátek osmého ledna, 16:00, kino Světozor: „Dva lístky na Zkázu krásou.“ Bohužel, je vyprodáno. „Prosím?“ Do začátku představení zbývají dvě hodiny. Někdo mi klepe na rameno. „To je vyprodáno?“ Poklepání na rameno. „Počkejte, ona je ta Třeštíková vyprodaná?“ Poklepání na rameno. „To už nejsou žádné lístky?“

„Ani dva? A na zemi sedět nemůžeme?“ dotazuje se u okénka starší žena. „Nebo můžeme stát.“ Čekám, jestli dodá „nebo můžeme stát přede dveřmi na jedné noze a jenom poslouchat,“ nestalo se. Zklamaně odchází a frontou před pokladnou putuje zpráva o vyprodané Třeštíkové… Vyprodaná je i Lucerna.

Tentýž den, 20:30, Bio Oko: Usedám, sál je úplně plný, o sedačku se takřka dělím s velkým neznámým mužem.

Silná žena se silnými náměty
Jen málokomu se v oblasti dokumentárního filmu daří vyprodat sály několika pražských kin v tentýž večer. Zcela jistě tomu dopomohla i vlna zájmu, kterého se v současné době dostává hlavní postavě dokumentu Lídě Baarové, její příběh je zpracován i formou hraného filmu, jenž je v kinech právě k vidění. Zároveň je třeba přiznat, že Třeštíková v nevelké české produkci skutečně vyčnívá. Cyklus Manželské etudy, filmy jako Marcela, René nebo poslední Mallory představují její nezaměnitelný autorský styl. Režisérčino dílo obvykle reprezentuje takzvaný časosběrný dokumentární film, o němž v nedávné době napsala společně s manželem Michaelem Třeštíkem i knihu. V ní principy natáčení popisuje na konkrétních příkladech své tvorby.

Dokumentaristka sbírá plody své práce opravdu se značnou časovou prodlevou. Málokdo si možná uvědomuje, jak náročné musí být pro tvůrce sbírat materiál, o němž ví, že bude plně využit až v nedohlednu. Rozhovor s Baarovou natočený roku 1995 režisérka využila v televizním snímku Sladké hořkosti Lídy Baarové, ve Zkáze krásou pak tento materiál využívá opět s časovým odstupem a doplňuje ho o další záběry z filmových archivů. Z klasické časosběrné tvorby se ale dokument zcela vymyká.

Byla jsem účastna několika diskuzí s tvůrkyní a vždy se objevovaly otázky, jak režisérka zvládne nezasahovat a sledovat utrpení protagonistů filmu. Jen silná osobnost se dokáže věnovat citlivému zobrazování životů jiných, kterým se nežije většinově dobře, tedy spíš se jim žije opravdu špatně. Třeštíková neopustila téma vrtkavosti lidského bytí ani tentokrát, její podobu však nezkoumá pouze za vlastní přítomnosti, ale především skrze materiál, jejž zachytili jiní. Není tedy jako obvykle přímým svědkem a posluchačem, ale posluchačem a sběratelem stop.

Milujem to, co ztrácíme
Na svém novém filmu spolupracovala s Jakubem Hejnou, který se na autorčiných předchozích snímcích podílel jako střihač. Film o Baarové pracuje s významovou hodnotou střihu do větší míry i s ohledem na to, že se opírá o archivní záběry. Hlavní linkou je rozhovor, jejž vedla Třeštíková se stárnoucí herečkou v devadesátých letech v jejím bytě. Baarová s fialovými očními stíny na vrásčité tváři vypovídá třesoucím se hlasem zážitky ze svého života a s až zarážející jistotou sama sebe občas charakterizuje slovy jako „Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent.“

Značná pozornost je přirozeně věnována období největší filmové slávy Lídy Baarové, kdy se začala stýkat s Josephem Goebbelsem. „Byla jsem do něj zamilovaná, nebo možná do jeho lásky.“ Pokuřující žena odpovídá na otázky jako „Jaký byl Goebbels vlastně člověk? Byl chytrý? Myslíte, že byla některá z vašich dramatických rolí tak dramatická jako váš život?“ Její výpověď je doplňována nejen záběry z jejích filmů, ale i těmi dobovými, ukazujícími například velkolepé prostory Barrandova, kde se tehdy scházely všechny významné osobnosti filmu. Jako slovní doprovod je využíváno citací z knih, které se životu filmové hvězdy věnovaly. Hlas patří Aleně Šislerové, bývalé biochemičce, jejíž hlas si prý tvůrci vyhlédli v čínském bistru.

Zatímco v začátku dokumentu působí skládání materiálu, navíc doplněného o hudbu, zdařile, v následujících částech je toto „lepení“ v některých místech příliš násilné a v dalších je snaha o ilustraci toho, co Baarová vypráví, natolik urputná, až doslovnost zaráží. Příkladem jsou momenty, ve kterých herečka vypráví o zážitcích s Goebbelsem – o tom, jak s ním poslouchala gramofonové desky, a objevuje se záběr gramofonu. Když popisuje, jak zdrcující pro ni byla nemožnost se s Goebbelsem vídat, objevuje se úryvek z jednoho z jejích filmů, v němž oděna v černém sestupuje s tragickým výrazem ze schodů. Tedy uvozovky, podtrženo, vykřičník a ještě jednou dokola.

Jakub Hejna k zvýšení dramatičnosti využívá i střet záběrů s původně odlišným obsahem, po spojení ale mířících stejným směrem. Nejvýrazněji se tato metoda uplatňuje, když jsou vedle sebe poskládány části z filmu s Lídou Baarovou a do toho jsou vkládány obrázky hajlujících davů a další momenty dokumentující vzestup nacismu – život herečky se tak proplétá s dějinami; stejně jako v období komunismu, kdy se stala oficiálním nepřítelem státu.

Film je v podstatě postaven na odpovědích získaných z rozhovoru režisérky s filmovou hvězdou, které jsou obohaceny o zajímavé materiály, jež se autorům podařilo získat z různých zdrojů a které podtrhují dramatičnost některých období významných nejen pro život herečky, ale ovlivňujících celý svět. Baarová není dokumentem nijak hodnocena ani souzena, byl jí dán prostor otevřeně mluvit k tématům, s nimiž je spojována. Ostatně tak, jak to má Třeštíková ve zvyku – nekritizovat, nesoudit, neadorovat, ale s pochopením naslouchat. ∞


Zkáza krásou
režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna
Česká republika, 2015, 94 min.

Helena Třeštíková nemusí být dlouze představována – uvedly ji desítky jejích filmů. Zatím nejdelší časosběrný dokument Soukromý vesmír bylo možné zhlédnout v kinech od ledna loňského roku. Ve své filmové tvorbě si vybrala dlouhou cestu nejistoty, kde scénář píšou její vlastní postavy. Nejen o nich mluvila na pražské PechaKucha Night.

Jak hledáte a vybíráte postavy pro vaše filmy?
Většinou se jedná o náhodné setkání. S mladými páry z cyklu „Manželské etudy“ to bylo na matrice. Katku z filmu „Katka“ jsem potkala v terapeutické komunitě, Reného z filmu „René“ zase ve vězení pro mladistvé. Ze začátku o svých protagonistech nevím téměř nic – jen potřebuji, aby byli komunikativní, upřímní a otevření. Dál jen čekám, jak se budou vyvíjet jejich osudy, a vše zaznamenávám. I když se třeba jejich příběh ubírá zcela jiným směrem, než bych si přála.

Musíte být velmi empatická, abyste dokázala získat důvěru svých potenciálních filmových postav a ty vám doslova odevzdaly vlastní životní příběhy. Jak dlouho trvá fáze získávání důvěry?
Důvěra se rodí postupně. Musím být vždy otevřená a seriózní. Nikdy netočíme nic proti jejich vůli. Často se stává, že vím o zajímavých peripe­tiích jejich životů, které oni nechtějí zveřejnit. Nijak na ně netlačím, byť vím, že by to pro film bylo zajímavé a přínosné. Snažím se být vždy slušná a ohleduplná.

Odráží se ve výběru postav filmů nějaké vaše osobní životní téma?
„Soukromý vesmír“ je moje hodně osobní téma. Je to téma usilování a jeho smyslu. Téma mateřství kontra seberealizace. Životní jistoty a nejistoty. Téma jak žít. A nakonec i téma změn v naší společnosti.

Co pro vás znamená autenticita, pravdivost, syrovost?
To jsou hodnoty, které vyznávám a o které usiluji. Nic nearanžuji, neinscenuji. To nemám ráda a asi to ani neumím. I jako divák preferuji autentické a syrové příběhy.

Trávíte s „herci“ více času na obrazovce ve střižně nebo při samotném sbírání materiálu?
Sbírání materiálu, tedy natáčení, tvá několik let, během něj se setkáváme v různých intervalech. Ve střižně jsem pak v kuse několik desítek dní. Poté si většinou dáváme se střihačem pauzu a odstup, po kterém vidíme střižený tvar kritičtěji a ještě jej upravujeme do konečné podoby. Ale se svými protagonisty jsem většinou v kontaktu i dále po natáčení.

Co vás vedlo k volbě sázet na nejistotu, čímž časosběrný dokument bezpochyby je?
Dospěla jsem k tomu intuitivně a po prvním větším projektu, což byly „Manželské etudy“. Rozhodla jsem se, že chci metodu časosběrného natáčení dál rozvíjet. Od té doby je to záměrná aktivita, která mě nepřestává bavit a zajímat. Není vždycky snadné na takové projekty získat finance, trvá to většinou dost dlouho, ale zatím se to vždycky nějak, byť s potížemi, podařilo.

Když se zpětně zamyslíte nad vaší časosběrnou prací, lákalo by vás někoho dokumentovat souběžně s vlastním životem?
Myslím, že to je případ Soukromého vesmíru – akorát o mých životních peripetiích film nemluví. Ale já si je velmi dobře uvědomuji. Tenhle projekt mě asi nejvíc ze všech nutil přemýšlet nad vlastním životem.

Jak vypadá moment, kdy zvažujete ukončení filmování v započatém dokumentu – konkrétně třeba u Soukromého vesmíru?
To je většinou dané konkrétními dohodami s financiéry filmu – na začátku každého časosběrného projektu musím stanovit na několik let dopředu termín jeho dokončení a ten také dodržet.

Takže jste dobu natáčení, po kterou jste měla finanční podporu, v Soukromém vesmíru překročila? Nezamýšlela jste předem, že se natáčení protáhne na 35 let?
Ano, máte pravdu. Protáhlo se, protože hlavní hrdina Honza plánoval přesun do úplné samoty do domku, který rekonstruoval v horách. Kvůli tomu jsem požádala o posunutí termínu o dva roky. Honza ale nakonec svou ideu nerealizoval. Takové posunutí termínu je ovšem zcela výjimečné.

Od jedenácti let jste si začala psát deníky. Na jakou stránku byste se vrátila, kdybyste mohla? Co byste ten den zažívala?
Asi na stránku s datem 12. dubna 1961. To byl můj první deník, bylo mi 11 let, ležela jsem v nemocnici s tyfem, už mi bylo líp a do vesmíru vyletěl první kosmonaut – Gagarin. Tehdy jsem cítila velkou euforii a věřila, že v dospělosti se do vesmíru podívám taky…

A kdybyste si mohla už zapsat stránku, kterou teprve nalistujete, co by na ní bylo?
Asi to, že jsem babička několika zdravých vnoučat.

Svůj život zaznamenáváte výhradně písemně. Z jakého důvodu?
Mně ta forma vyhovuje a zdá se mi, že tak zaznamenávám operativně a pohotově vše, co zrovna potřebuji.

Dokumentujete v současné době něčí příběh?
Asi tak dvacet různých příběhů…