Národní galerie v Praze v únoru oslavila svých 220 let. Při této příležitosti otevřela výroční výstavu „Velkorysost. Umění obdarovat“, jež připomíná bohatou historii této nejrozsáhlejší umělecké sbírky v Česku. Její centrální expozice se nachází v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Na výstavu však zároveň navazují i intervence ve všech šesti budovách Národní galerie, čímž se výstava stává vůbec prvním projektem, který propojuje všechny její sbírky.

Kořeny v štědrosti
Počátky Národní galerie sahají až ke vzniku Obrazárny vlasteneckých přátel umění v Čechách roku 1796, za nímž stála aristokracie a osvícení intelektuálové, kteří se ve Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách sdružovali. Důvodem založení byla touha pozvednout „pokleslý umělecký vkus“ místních obyvatel. Tato skupina lidí založila dvě do té doby postrádané významné instituce, a to Akademii umění a již zmíněnou Obrazárnu, která byla veřejně přístupná. K Obrazárně v roce 1902 přibyla ještě Moderní galerie království českého, která začala následně vytvářet kolekci českého umění 20. století. Národní galerie jako taková vznikla až v roce 1949.

Hlavní část expozice je situovaná do druhého patra paláce Kinských, který už klasicky nabízí krásné výhledy na Staré Město a kostel svatého Mikuláše. Výstava představuje výběr nejzajímavějších a nejvýznamnějších darů a zápůjček, které instituce v průběhu svého fungování získala. Expozice se tak stává nejen přehlídkou darů, ale zároveň i stručným exkurzem do vývoje výtvarného umění, neboť vedle sebe můžeme spatřit zástupce nejrůznějších vývojových slohů a směrů. Visí zde vedle sebe Fila, Kupecký, Braque, Picasso, Škréta, Grund či Toyen.

Vůně pomíjivosti
Výstava se skládá z šesti částí, které mají co do činění se štědrostí nebo velkorysostí. Jednotlivé oddíly expozice spojuje příjemně působící výstavní panel v tlumených pastelových barvách. Žádné šedivé nebo olivové tóny, ale čirá oslava velkorysosti. K oslavě patří neodmyslitelně i květiny, a právě těmi výstava v první kóji začíná. Otevírá ji zde obrovský živý pugét nizozemského umělce Willema de Rooije, který na projektu květinových pugétů pracuje již několik let. V Národní galerii je vhodně zvolena kytice číslo IX, která svou něžnou elegancí i vůní nádherně pozvedá prostředí výstavy.

De Rooije svým dílem odkazuje ke klasickým motivům historie umění, a to hlavně k holandským květinovým zátiším. V minulosti byly květiny vnímány jako touha po exotice, která byla krocena jejich nařezáním a seskládáním do pugétu. Zároveň je kytice ze své podstaty symbolem pomíjivosti, a toho si je de Rooij při popírání této vlastnosti vědom.

Pomíjivost je v souvislosti s uměním velkým tématem, což může být další optika, kterou se dá dívat na vystavená díla.

Kam dál?
V rámci oslav velkorysosti zařadila Národní galerie do všech stálých expozic více než dvě desítky výjimečných intervencí. Jednou z nich jsou i polaroidy a fotografie amerického umělce se slovanskými kořeny Andyho Warhola, které galerie získala před nedávnou dobou darem. Díla jsou prezentována v Salmovském paláci mezi malbami Josefa Mánesa.

V Malé dvoraně Veletržního paláce je možno shlédnout monumentální plastiky rakouského umělce Franze Westa. Ve Veletržním paláci je dále intervence dvojice Prinz Gholam, která zde prezentuje vlastní autoportréty, na nichž umělci přebírají role a pózy Gauguinových postav. Jejich další dílo je zastoupeno ve Schwarzenberském paláci.

Zahrnuta byla i díla současných asijských umělců, jako jsou Yoshihiro Suda, Hiroshi Sugimoto a Lee Kit, s jejichž dílem se lze seznámit v paláci Kinských a ve Štemberském paláci.

V rámci výročních oslav byly zahájeny i další výstavy. Před Veletržním palácem byl odhalen Zvěrokruh čínského umělce a občanského aktivisty Aj Wej-weje. Přímo uvnitř objektu je pak zastoupen senegalský umělec El Hadji Sy svou retrospektivní výstavou a k vidění je i instalace Apoteóza Jiřího Davida, která sklidila velký úspěch na loňském bienále výtvarného umění v Benátkách.

Celá výroční výstava je pro návštěvníka milým a štědrým darem, který je ovázán pomyslnou zlatou stuhou v podobě jednotného vstupného do všech objektů galerie. Jedná se o 220 korun za zhlédnutí 220 let fungování instituce. ∞


220. výročí Národní galerie v Praze: Velkorysost. Umění obdarovat
Palác Kinských (Staroměstské náměstí 1, Praha)
5. 2.—3. 7. • 220 / 110 Kč

Po hrůzách 1. světové války značně otřesené lidstvo pookřálo a po četných radikálních změnách společenského a politického uspořádání vykročilo dál. S vědomím, že to nejhorší už je minulostí. Jenže nedlouho poté vypukla 2. světová, svou brutálností, rozmachem a absurditou daleko přesahující tu předchozí. Po krátkém nadšení spojenců ze společného vítězství následovala válka studená a neustálý strach z nukleárních zbraní.

Pokud tedy z 20. století vyplynulo nějaké ponaučení, tak jen to, že vždycky může být hůř a žádný nános civilizace není tak pevný, aby člověk nepropadl davovému šílenství. A také tu zůstala reflexivní hrůza z byť jen náznaků opakování určitých vzorců, které jsou v naší kolektivní paměti hluboce zakořeněny. Protože člověk mnohem raději potkává věci povědomé, velice snadno pak sklouzává k přímým přirovnáním a kreslí vzdušné čáry mezi drobnou událostí dneška a z ní jistojistě vyplývající zkázou v budoucnosti.

S dějinami to ale nikdy není tak jednoduché, dokud je člověk žije a nedívá se vševědoucím retrospektivním pohledem. Na konci července 1914 si možnost světové války, natož její rozsah a veškeré konsekvence, jen stěží dokázal někdo představit. Ještě pár dní před jejím vypuknutím nic zvláštního údajně nenaznačovaly ani burzovní trhy, obvykle velice citlivě reagující i na mnohem menší změny v mezinárodní situaci. Samozřejmě pozornému oku ani tehdy neunikly všechny ty politické, ekonomické a národnostní tlaky, na které zpětně nepoukazuje jen líný. Avšak objektivní existence příčin není zároveň fatalistickým důkazem nevyhnutelnosti následků.

Jako zrnka písku
Historie se skládá z milionů jednotlivých životů. Některé ji ovlivňují silněji, jiné jsou do víru dění vtaženy násilím, polámané a přetržené. Někdy se objeví nenápadný výřečný chlápek nebo oslnivě krásná žena – a světový klid je ten tam. Někdo pak (ne)právem upadne do zapomnění, něčí jméno se stane synonymem doby, většina ale zůstane v učebnicích jen v podobě čísel. Bez jejich alespoň mlčenlivé podpory by se však nikdy nic nestalo, ať už byli hybatelé dějin jakkoliv chytří nebo sveřepí.

Systém ovlivňuje lidi, ale i lidé ovlivňují systém. Na jednu stranu minulost a známé psychologické experimenty dokazují, že ve špatně nastaveném rámci je průměrně hodný člověk a spořádaný občan schopný jednat neuvěřitelně brutálně. Na stranu druhou však trochu uvědomělejší jedinec, nebo zdravá společnost jako celek v sobě mívají určité mechanismy, které je před takovým chováním včas ochrání.

Ani německá nacistická mašinérie neprobíhala všude v Evropě tak jednotvárně. V Bulharsku se přes veškeré snažení nepodařilo prosadit „konečné řešení židovské otázky“ – politické vedení jeho realizaci všelijak oddalovalo a sabotovalo a běžní obyvatelé jednoduše nepřipustili zmizení svých sousedů. Sofijský biskup Stefan u sebe schovával a odmítal vydat vrchního rabína, protože „soudit by měl Bůh, a ne lidé“. V Dánsku zase za kooperace politických a diplomatických představitelů, místního odboje a hlavně běžného obyvatelstva proběhla pověstná záchranná akce.

V samotném Německu, kde většina lidí údajně netušila, čeho se účastní, dokud nespatřila záběry z koncentračních táborů, po celou dobu existoval velice činorodý odboj. Jeho obdivuhodným představitelem je například Hans Gisevius, který byl v roce 1933 ihned po studiích přidělen k nově zřízené instituci – gestapu. Velmi rychle se však zorientoval a pochopil, že tato organizace nemá s právem ani za mák společného. Měl sice přístup k více informacím než běžný Němec, ale bylo to hlavně zásluhou jeho vyhraněné osobnosti, intuice a citu pro spravedlnost. Následně sepsal napínavý příběh Třetí říše tak, jak ho prožil osobně.

Hoří!
Pokud společnost nemá dostatečnou imunitu, schopnou včas rozpoznat a zastavit nákazu, potřebuje své „ohlašovatele požáru“ – jedince, kteří jako první zavětří nebezpečné příznaky a upozorní na ně. Bývají to představitelé inteligence, ale v podstatě to může být kdokoliv, kdo má „tenčí kůži“ a je schopný (sebe)reflexe.

Existuje tu ale i početná skupina těch, co jen rádi vyvolávají poplach a vezou se na vlně populismu nebo se vyžívají v konspiračních teoriích. Ti mívají ve všem jasno a tíhnou ke zjednodušování. Za všechno můžou buď plošně představitelé určité skupiny (rozmanitosti netolerance se meze nekladou), anebo naopak hrstka zasvěcených. Každopádně v potaz se nebere ani individualita, ani zodpovědnost jednotlivce.

Je jednoduché soudit události zpětně. Naši historii ale žijeme teď a nikdo z nás neví, jak dopadne. Nemá smysl věštit hrůzy a rozhodovat se pod vlivem strachu. Ke všem velkým dějům vedla nejprve spousta drobných krůčků. Mám-li možnost jít k volbám, neodjedu na chatu. Potkám-li člověka, jednám s ním podle jeho chování, ne příslušnosti k nějaké skupině.

Není třeba být zasvěcen do interních informací nebo zákulisních her. Stačí vyhodnocovat dostupné informace a používat trochu logiky a vlastního rozumu. Když někdo rozlišuje lidi podle barvy vlasů nebo tvaru nosu, asi se nebude příliš zaměřovat na všeobecná lidská práva. Bývalý plukovník KGB se pravděpodobně nezasadí o vybudování občanské společnosti. Když se v jedněch rukou koncentruje ekonomická, politická a mediální moc, pravděpodobně to nebude svědčit demokracii.

Zkrátka pokud nechci, aby si dějiny přišly pro mě, nevyplatí se je ignorovat a dělat, že můj život existuje ve vakuu. ∞

Do fáze hodnocení a bilancování dospěla po sedmileté činnosti galerie Langhans a vytvořila výstavu LANGHANS PRAHA / Od roku 1880 / Jedno jméno, jedno místo, jedno téma.

Výstava nás seznamuje s historií prvorepublikového portrétního fotoateliéru založeného Janem Langhansem. Kurátor Dušan Šimánek, odborné veřejnosti známý jako portrétní a módní fotograf, se zhostil úkolu s lehkostí a citlivostí, jež je pro něj signifikantní. Výstava pojednává o době první republiky a důsledcích zvůle komunistického režimu, která se projevila likvidací archivu, znárodněním a přejmenováním ateliéru, je zároveň živá a přítomná, instalace i tematické rozdělení do jednotlivých místností jsou k divákovi vstřícné a usnadňují pochopení i vcítění se do doby, kterou už mladá generace nepamatuje. Skleněné tabule v přízemí seznamují diváka s osobností Jana Langhanse a jeho osvíceným přístupem k podnikání. Je zde také ukázka několika zapůjčených portrétů, jež svou instalací ve středu místnosti vytvářejí působivou mozaiku, připomínající oltář v kostele.

První patro
Menší místnost po pravici se věnuje historii samotného domu. Čelní stěna je určena fotografiím, které vznikaly během 130 let existence, takže máme možnost pocítit skrze proměny domu i dobové politické klima. Na protilehlé straně je popsán osud nemovitosti po roce 1989. Tato instalace prezentuje přítomnost – seznamuje diváka s rekonstrukcí vedenou architektem Jiřím Lábusem. Dále galerie prezentuje svou spolupráci s grafikem R. V. Novákem, který jí dává svým nadčasovým přístupem k typografii jasnou tvář.

Největší místnost pak můžeme chápat jako třešničku na dortu celé výstavy. Poté, co jsme byli seznámeni s historickým kontextem výstavy, se zde můžeme nabažit výběrem toho nejlepšího z Galerie osobností – jediným dědictvím ateliéru, který se podařilo skrýt před likvidací archivu ateliéru po roce 1948.

Roku 2003 Galerie Langhans zahajovala svou činnost a první výstavou byla propagace nalezeného archivu Galerie osobností. Sbírka skleněných deskových negativů obsahuje výběr portrétů slavných osobností té doby. Celá sbírka byla naskenována a Nadace galerie Langhans, jež toto dědictví spravuje, vyzvala pamětníky, aby pomohli při identifikaci osobností, které ztratily svou identitu během doby, kdy byly jejich portréty skryté za popelnicemi ve dvorku domu.

Jít dál
Ve druhém a posledním patře galerie se svou instalací Póza a antipóza představuje kurátor Walter Keller z Curychu, jenž od ledna 2011 povede dramaturgii programu Galerie Langhans. Jeho instalace je postavena na společenském a dobovém kontrastu portrétů Jana Langhanse a současného fotografa Pawela Jaszczuka. Keller se dotýká momentu fotografování, kdy se začneme stylizovat do podoby, ve které chceme být viděni, a už nedokážeme zůstat uvolnění a takoví, jací skutečně jsme.

Výstavě Jedno jméno, jedno místo, jedno téma není co vytknout, je jasným bilančním bodem, který se vztahuje jak k historii domu a ateliéru, tak i k budoucnosti, s kosmopolitním pohledem na současnou fotografii, který je pro Galerii Langhans tak příznačný.