Auta míjejí. Nereagují na naše vztyčené palce na pažích natažených až doprostřed silnice. Ten tvůj je trochu zvadlý, tak ho narovnám. Proč nezastavují? Jsi krásná. Snad kvůli mně, kvůli mojí hřívě. Je na mně vidět, že tě chci následovat, kam až to půjde. Jen jsem to ještě nevyslovil.

Zapomněl jsem to vyslovit, takže už je to skoro nemožné. Co neuděláš teď, jako bys neudělal nikdy. Teď není tak často, jak by se mohlo zdát. Pomalu se smiřuju s tím, že to nikdy neřeknu. To neznamená, že bych se vzdal toho úmyslu. Udělám to bez tvého vědomí. Budu se za tebou táhnout jako něco zapomenutého. Ne, ticho. Dost takových myšlenek. Vkrádají se do mé hlavy, když by všechno mohlo být v pořádku. Když je všechno tak krásné, otevřené.

Dívám se ti do očí, ale mám je zastřené. Předstírám, že poslouchám, co říkáš. Poslouchám tě, ale slyším to? Myslím víc na to, jak u toho vypadám než, abych tě opravdu miloval, stal se nástrojem tvých slov, vysákl z tebe to nejlepší. „Don’t worry about the things cause every little thing’s gonna be all right,“ začnu zpívat Marleyho hit. Přidáš se. Platí to ale jen, když přestaneš worry. Jen pak bude every little thing all right. Ale co když budeš dál worry? Kdo ti pomůže, když si usmyslíš, že ne, ještě to není docela vyřešené, ne tak, aby to mohlo být opuštěné? Prostě tam zůstaneš stát.

Aby mohla přijít budoucnost, minulost musí být uzavřená. A ty úplně přesně víš, proč se najednou zatváří, jako bys tam nebyl a řekne, že už nechce ztrácet čas stopováním a půjde radši na vlak, aby se ještě večer stihla projít po Lisabonu, protože Lisabon je velký a tři dny na něj je žalostně málo. Zastaví u vás bus s nápisem praia. „Nechceš jet na pláž?“ ptáš se. Tam by se všechno vyřešilo. Zavrtí hlavou. Chce jet do Lisabonu.

Zvedne baťoh. Jde na vlak a ty za ní. Najednou nemluví. Úplně jí chceš říct, proč nemluví, chceš jí to vysvětlit, vysvětlit jí její reakci a tím jí ji vyvrátit. To je ten moment, kdy se dostáváš úplně mimo. Tvá tvář se barví bílou barvou, je z tebe mim. Chceš vystoupit ze své izolace, ale bereš ji s sebou. Je tvou součástí. Hýbeš ústy, artikuluješ, aby pochopila, ale tvůj hlas je mrtvý, dutý, němý, oči pokryté beznadějí, beznadějí z vlastní beznaděje, z nekonečného regresu worry.

Worn out face
Moc dobře znáš tu obnošenou tvář na to, abys ji ještě dokázal použít. Pořád na ni hledíš. Něco se v tobě otevírá, nová víra, náhlá smrt. Víš, že už není cesty zpět. Ta holka, za kterou jdeš ve vleku jako stín na vlak, abys jel tam, kam ona, i když nechceš do velkoměsta, chceš jen na pláž, je už mimo dosah, ale nemůžeš se zastavit a vystoupit z toho vlaku worry. Jdeš za ní dál, protože není, kam vystoupit, není tam ten prostor, myšlenka, imaginace. Jdeš za ní dál, i když jí nemáš, co říct a ona přestala mluvit. Je mezi vámi zeď tvého zrcadla a ona se teď už taky dívá do toho svého. Tys byl první, takže je to tvoje vina, ale udělals to podvědomě, takže vlastně není. Jak rád bys jí to vysvětlil, ale jsi moc hrdý, tvrdý a vlastně se nechceš změnit, latentní alibisto.

Stejně se na to nehraje. Vítězí realita. Realita je pistole nabitá emocemi, které na tebe teď tak dokonale dopadají. Ty vole, to bolí. Ve vlaku si sedne a na sedadlo vedle sebe si dá baťoh. Vytáhne ajfoun a čile komunikuje s někým někde tam. Asi s tím Francouzem z hostelu, co mě s ní seznámil, s tím kominíkem, který mi pomohl strčit nabíječku do zásuvky, když mi to nešlo, nezištně mi nabídl, abych se k nim připojil na večeři, a byl nadšený, že jsem se s ní domluvil na včerejší výlet. To jsme stopovali jedna báseň. Brzy ráno pak odjel do Lisabonu. Ona je domluvená, že se tam s ním uvidí. Moje bublina se uzavírá, nedobrovolně odlétám. Stráví spolu krásný den.

Sedáš si ob uličku vedle ní a pořád čekáš, že promluví. Čekání si krátíš přemýšlením o tom, co bys tak mohl říct, ale pořád je to čekání, takže v přímém protikladu k jakékoli akci. Celé je to prodchnuté non-thetickou nepřítomností tvé původní vize vlastního života, kterous ztratil někdy v původní pubertě na gymplu, v nudě a strachu a dýmu a lhostejnosti a nadřazenosti a nepochopení. Vlak se rozjíždí a v okně se objeví film neznámé krajiny.

676 vs. 767
Přichází průvodčí. Nemáš lístek. V hostelu ti řekli, že si ho můžeš koupit až ve vlaku. Ona si ho koupila už na nádraží. Nerudný průvodčí ti přikáže jít si ho koupit na příští zastávce, ale tam ti řeknou, že tenhle spoj je vyprodaný. Průvodčí už tě nechce pustit zpátky do vlaku, ale ty tam vtrhneš a v srdceryvné scéně jí diktuješ svoje číslo. Třese se ti hlas, málem brečíš a uděláš chybu. Místo 676 nadiktuješ 767. To se ti ještě nikdy nestalo. Hned venku si to uvědomíš a snažíš se jí to nějak přes hermeticky uzavřené sklo rozjíždějícího se vlaku vysvětlit. Běžíš s ním jako ve filmu v milenecky se loučící scéně a ona ti ukazuje svůj telefon, že ti volá. Ty ukazuješ ten svůj a vrtíš hlavou. Stejně je vybitý.

Najednou je pryč. Trčíš v Albufeiře v nádherném letním slunném okamžiku ospalého nádraží. Sedáš si na lavičku a nejsi schopný přijmout dokonalost té situace, té chaotické vyhaslosti. Odmítáš tu nirvánu. Pojedeš příštím vlakem v 18:18 do Lisabonu plného její nepřítomnosti. Chceš ji, chceš to vymyslet. Snad proto, že svoboda existuje jen, když se před ní jeví nějaké překážky. A ty jinak v životě žádné cíle s překážkami nevidíš, jen ty ženy. Jen tak tam sedíš a dumáš.

Ve tváři máš zoufalství, uraženost ega, výčitky svědomí, čistotu dekadence a nemožnost útěku z dokonalého vědomí, když vlak vjíždí do zrovna se rozsvěcející megapole rozlehlého Lisabonu v pobřežních skalách v zátoce u nejzápadnějšího bodu Evropy. Po velkém mostě, který postavil fašistický diktátor Salazar, kterého svrhli v roce 1974, ale most nechali stát, vjíždíš do futuristického nádraží, které vypadá jako pavoučí síť. Hned, jak vystoupíš, chceš se vrátit zpátky na jih. Máš divný pocit, žes zrovna přijel do Prahy. Zeptáš se holky v bílém na koloběžce, jak se dostaneš do centra. Říká nějaká slova, kterým vůbec nerozumíš, ale zní krásně, zní rozkošně. Ta holka několika bezstarostnými odrazy mizí z tvého dohledu. ∞

Zašitá pusa, hořící „majdanovské“ pneumatiky, přibitý k Rudému náměstí šourek. Kontroverzní, skandální, pobuřující, odpudivé, bláznivé, za hranou. Zhruba takový obraz a emoce vyvolává ruský performer Pjotr Pavlenskij v běžném čtenáři, který toto jméno zaslechl jen ze senzacechtivých novinových titulků.

Ve skutečnosti se ale pokaždé jedná o velice promyšlené a přesné gesto, vyjadřující se ke konkrétnímu problému. Přesvědčit se, že nejde o žádného pomatence ani exhibicionistu, nyní může i české publikum, a to díky výstavě Byrokratická křeč, která probíhá od začátku července do 21. srpna v pražském prostoru Karlin studios. Prvního července se uskutečnila vernisáž, které byl přítomný i samotný umělec, čerstvě propuštěný z ruského vězení. Dostal se tam po své poslední akci Hrozba, během níž podpálil dveře bezpečnostní služby FSB. V Praze poskytl několik rozhovorů a zúčastnil se i veřejné debaty, kterou moderoval Ondřej Soukup.

Pavlenskij je s oblibou označován za nejkontroverznějšího ruského umělce současnosti. Avšak kdybych ho měla popsat jedním slovem, byla by jim integrita. Otázky, které mu pokládají, se od sebe příliš neliší, a tak vesměs odpovídá skoro stejnými sentencemi. Nejsou to ale prázdná slova, spíše pevná, předem naformulovaná, součást uměleckého konceptu. Všechno, co říká a dělá, je podřízeno jedinému cíli. Podtrhují to i vyhublá tvář, ostrý upřený pohled, napjaté tělo, působící místy až děsivě. Když se Petra ptají, jakým způsobem se změnil jeho život od roku 2012, kdy uspořádal svoji první akci a vstoupil tak na dráhu politického umění, říká, že pociťuje větší ucelenost, provázanost svého osobního života s vlastními názory. A to má svou podmanivou sílu.

Podlehl jí i bývalý vyšetřovatel Pavel Jasman, který po několika výsleších Pavlenského požádal o propuštění z práce a nyní pracuje jako advokát. Samozřejmě v jeho rozhodnutí hrály roli i další důvody a toto střetnutí bylo jen příčinou. Pavlenskij ale umí všechno proměnit v performanci, takže kauza vyzněla jako symbolické vítězství umění nad systémem. Jako třešničku na dortu se posléze s Jasmanem domluvil, že ten požádá soud o umožnění pokračovat na straně obhajoby, přestože oba věděli, že takový postup legislativa neumožňuje.

Nahé akce, odhalující pravdu
Výrazový jazyk Pavlenského je značně brutální a živelný. Nicméně v rámci systému, který reflektuje, je překvapivě adekvátní, až racionální odpovědí. Občas „pouhá“ slova nestačí, je třeba sáhnout po výraznějším prostředku, vytvořit nezapomenutelný vizuální obraz. Zvlášť v prostředí putinovského režimu, který pokrytectvím bezmála předčí svého socialistického předchůdce. Neostýchavé, donebevolající lži, dennodenně opakované rozmáchlou mašinerií propagandy, v podstatě devalvovaly slovo. Všechno je jako v pokřiveném zrcadle a nic neznamená to, co původně znamenalo. Mluví se o dobru, nemateriálních hodnotách, spravedlnosti a pomoci, jenže se pod tyto pojmy dosazují zrůdné a zvracené představy.

Pavlenskij považuje za svůj úkol strhnout z režimu tuto „masku humanismu“, přinutit ho odhalit pravou krvelačnou tvář. Vše, co dělá, je, že přestává být jeho pasivní součástí, odmítá mlčet a nechávat se vléct. A systém si s ním neví rady. V podstatě neumí vést dialog, nemá vybudované mechanismy sebereflexe a reakce na kritiku. Problémy umí jen zamlčovat nebo odstraňovat. Ale i ta fyzická likvidace příliš hlasitých je docela komplikovaná. I když se odstraní původce, v národním kulturním kódu zůstane fantomová bolest, jako se to stalo s Miladou Horákovou nebo Janem Palachem. Svobodný lidský duch je na rozdíl od jeho choulostivé skořápky nezničitelný. Pokud se ho ovšem člověk sám dobrovolně nevzdá a nevymění život za existenci. A jména těch, kdo si uvědomují, že smrt není největší nepříjemností, která může člověka v životě potkat, se nedají jen tak vymazat z paměti.

Člověk, který žije v totalitním režimu, se neustále potýká s jeho projevy v těch nejdrobnějších detailech: pohledech, lidských reakcích, slovech, běžné komunikaci. Je nasáklý a olepený obecnou lží, strachem, nenávisti, frustrací, ve kterých se zalyká vůle a ztrácí smysl. Snadno se tak smíří s tím, že nemůže nic změnit, a stane se chodící zombie, nástrojem systému, šířícím nákazu.

Zatnout do živého
Stačí si ale uvědomit, že takový systém je jednolitý a oboustranně provázaný organismus, jehož všudypřítomnost a maniakální kontrola je zároveň jeho silou i slabinou. Pavlenskij toho mistrně využívá a stává se pulzujícím nervem v těle systému. Ubližuje sobě, ale vysílá bolestné signály do mozku a vyvolává tak konvulzivní reakce. Ne nadarmo pojmenoval svoji výstavu „Byrokratická křeč“. Pracuje s tělem, ohněm, bolestí. Sám ale tvrdí, že utrpení pro něj není zajímavým tématem a že vždycky používá poměrně ostré předměty, umožňující krátkou a relativně bezbolestnou akci: nůž, jehlu, ostnatý drát. Kdyby ho bavilo sebepoškozování, dodává, musel by sáhnout po tupém noži.

Samotné Pavlenského akce jsou jen drobným zlomkem celé performance, ve které zaujímá spíše pasivní postoj. Většinou někam přijde, udělá krátké, ale silné gesto, a pak už jen čeká, jak se s nim systém vypořádá. Sleduje vyplašené policisty, kteří musí odmontovávat přibitého k náměstí naháče a v duchu si přejí, aby se to nestalo v jejich směně, sleduje vyšetřovatele, kteří by vlastně i souhlasili, ale musí plnit příkazy a statistiky, studuje kafkianské soudní spisy, vybírá z nich nejpříznačnější výrazy, jména, pasáže a celé to spřádá do sítě, do které se systém čím dál tím víc zamotává a postupně mu začíná mimoděk nahrávat.

Tak se během poslední akce objevily hotové klenoty. Poté, co Pavlenskij zapálil dveře bezpečnostní služby, ta je nechala potáhnout nanejvýš symbolickou „železnou oponou“. U soudu pak trvala na kvalifikaci jeho akce jako ničení kulturní památky, a to za neuvěřitelné argumentace, že za „těmito dveřmi byli kdysi vězněni významní představitelé ruské vědy a kultury.“

Očkování svobodou
Na otázku, jak si představuje budoucnost Ruska, odpovídá, že jako nejlepší reálnou variantu vidí setrvání v dosavadním stavu. Představíme-li si osu politického uspořádaní, na jejímž „levém“ konci je absolutní anarchie a na „pravém“ totalitní fašismus, spěje podle něj Rusko nezastavitelně k tomu vpravo. Současný režim v Rusku je do značné míry reakcí na 90. léta, již tradičně označovaná za „zlá“ a „zběsilá“. Nebývalý rozmach kriminality, inflace, krize, krach iluzí – to všechno se pro mnohé stalo synonymem svobody, kterou přinesla perestrojka. A tu velice rádi vyměnili za jakous takous stabilitu neměnné moci. A každého, kdo volá po změně, označují za vlastizrádce a s agresí vlastní strachu jsou připraveni ho udupat.

Přitom kdo zažil konec osmdesátých – začátek devadesátých na vlastní kůži, ví, že to byla ta nejlepší léta, jaká kdy Rusko potkala. Bylo to období neuvěřitelného kulturního kvasu, neomezených možností, svobody, naděje. Po desetiletích slibované světlé kolektivní budoucnosti si každý svou budoucnost mohl tvořit sám. Ano, když se protrhla hráz železné opony, zaplavilo zemi všechno, co se předtím uměle selektovalo, i včetně toho nejhoršího. Bylo najednou mnohem náročnější se zorientovat a nepropadnout nadšení ani zoufalství, najít svou vlastní cestu.

Ale dějiny se pohnuly. Po tom bezčasí a beznaději, o kterých mluvil Havel v souvislosti se zatuchlými sedmdesátkami, se Rusko zase ocitlo na křižovatce, odkud se mohlo vydat kamkoliv. Jenže, viděno zpětným zrcátkem, nakonec to bylo jen pouhé pozastavení, nadechnutí, jako při „oblevě“ šedesátých. Už kolem let 1993/94 začalo být jasné, kam to celé zase spěje, a každý s tím naložil jinak. Někdo utekl, protože pochopil, že lepší už to během jeho života nebude. Někdo oprášil zahozenou hvězdu s andělskou tváří Lenina. Někdo se pustil do vydělávání peněz, aby pak z opojení konzumem nepěkně procitl, když se Putin bez ostychu dosadil na prezidentský stolec potřetí. Ale to už bylo dávno pozdě.

Nezávislá média mizí jedno po druhém, Duma plodí stále obludnější a absurdnější zákony, společností hýbe nenávist ke všemu odlišnému. Jenže i v této situaci všechno, co člověk může udělat, je, snažit se zůstat sám sebou, mluvit pravdu, neobchodovat s vlastním svědomím. Pavlenskij říká, že umění a kultura nakonec vždycky proměňují systém. Jen ten proces není tak rychlý a snadno pozorovatelný, jako když město vybombarduje letadlo. Nahlodává ho pomalu, ale jistě, proto když už proroste, neobnoví se ten starý systém tak snadno jako po násilném zásahu.

V temných vodách anarchie
O to nepochopitelnějším zůstává ten fakt, že se Pavlenskij rozhodl věnovat udělenou mu v květnu Havlovu cenu za kreativní protest takzvaným „primorským partyzánům“. Šlo o bandu mladistvých na ruském maloměstě, která se před několika lety „vzepřela zlovůli režimu“ tím, že napadala policisty a páchala loupežná přepadení. Dva z nich se při policejní razii zastřelili, zbytek je ve vězení mimo jiné pro několikanásobnou vraždu. Celá kauza je značně zamotaná, okolnosti a detaily jsou nejasné, názory ve společnosti se různí: někdo je pokládá za hrdiny, někdo za obyčejné kriminálníky. Nedávný odvolací soud přísedících je dokonce nečekaně zprostil obvinění z vraždy.

Pjotr prohlásil, že jsou jedinými, kdo si v Rusku zaslouží Havlovu cenu a že obdržené prostředky jim pošle na kvalifikovanou obhajobu. Je jasné, že soud v jejich případě nemůže být v Rusku nezaujatý a že takovou pomoc skutečně mohou potřebovat. Nicméně na pomoc odsouzeným se specializují jiné fondy a organizace. Ať už to s pohnutkami mladíků bylo jakkoliv, i kdyby měli ta nejčistší a nejzapálenější robinhoodovská srdce v zemi, přepadení a loupež se zbraní v ruce se nachází v oblasti daleko za hranicemi kreativního protestu. To nemá nic společného s uměním a už vůbec nic s odkazem Havla. Tvrdí-li opak, naznačuje spíše, že Havlovu poselství zcela nerozumí.

Souhlasí s tím i komise udělující cenu, která se rozhodla za těchto okolností mu ji odebrat. Pjotr to označil za diktaturu byrokracie popsanou v Moci bezmocných a dodal, že pokud by cenu předal ruským bezpečnostním složkám, nikdo by mu nebránil. To už je ale holý nesmysl a spekulace, která se nedá vysvětlit jinak, než že Pavlenského integrita a zapálenost pro věc jsou také jeho zkázou. Všechno, co dělá, je součástí performance a do jisté míry vyžadované pózou. Bojuje se systémem, nebojácně se mu zakousává do krku, ale v tom zanícení si neuvědomuje, že ho systém svým jedem snadno nakazí.

I tak se mu už pokolikáté nedá upřit schopnost trefit se do černého, rozvířit společnost a přinutit každého jednotlivce zamyslet se nad vlastním postojem. ∞

Co je dnes hloubkou, se výrazně změlčilo od vnímání pár let zpět. Těžko pomyslnou hloubku měřit, standard udává většinová společnost. Co má pro jednoho status hloubky, druhého zamrazí plytkostí. Než polemizovat nad tím, co nejde pouze po povrchu, je lepší zeptat se, proč se pod ten povrch spíš nedostáváme. Bojíme se tam jít? Jsou to místa, kde se obnažíme více, než si dnes chceme dovolit? Místa, která jsou blíž cestě až na dřeň. Ta, která opouští komfortní zónu. Místa, která svlékají naše masky a která nás samotné ukazují v podobě, již v zrcadle nepotkáváme a ani potkat nechceme. Zjistili bychom, že nejsme tím, kým se dosud zdáme. Vlivem okolností se tak držíme v nepřekročené představě o sobě samých i o okolí, které hodnotíme na základě vlastní zkušenosti – protože to je to jediné, co nám dává konkrétní možnost pochopit vše, co nás obklopuje. Čím méně se vzdalujeme od pravdy, tedy v tomto případě od přímého kontaktu s určitou problematikou, tím více ji hodnotíme pouze zprostředkovaně, skrze zkušenosti jiných, skrze manipulace, skrze neautentičnost. Komfortní zóna je zůstat v pouhých představách. Udržet si je ve své hlavě, přijmout zprostředkované pohledy a ty převzít za své. Navázat na další vrstvu slupky, která nás odděluje od jádra, od pomyslné hloubky, od které si sami svým přístupem stavíme bariéry. Od hloubky, jejíž poznání rozmělňuje vše, čím trávíme svůj čas, když vědomě nevolíme stoupání hlouběji, ale věnujeme pozornost konzumu, spokojeným selfies a foodpornu. ∞