Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Kousla jsi do toho masa, kousla jsi do něho?!“ ptá se matka Justine na posledním společném obědě před jejím odjezdem na internátní školu, když dívka vyplivne masovou kouli, která se jí nějakým nedopatřením dostala na talíř. Nekousla… a matce se značně ulevilo. Po zhlédnutí Raw budete vědět proč.

Režisérkou francouzsko-belgického psychologického dramatu a hororu je Julia Ducournau. Autorka se v roce 2012 podílela na tvorbě televizního filmu Mange s kolegyní Virgile Bramly, ovšem Raw představuje její první samostatný celovečerní film, který se nedá snadno zaškatulkovat. Raw není typickým hororem, ale spíše snímkem plným přesahů. Syrový počin si pohrává s více či méně hmatatelnými metaforami. Ústřední motivy představují volnost dospívání, příchod na střední školu, šikana či objevování sexuality.

Raw si na filmových festivalech v Cannes a Torontu vytvořil label nechutného až nekoukatelného snímku. A pověst se s artovým filmem nesla i na dalších festivalech. Do jaké míry jde o dobře promyšlenou PR kampaň? Netuším. Že diváci znechucením opouštěli sály? Ale jo, tomu mohu uvěřit. Raw zkrátka nepředstavuje zábavu pro celou rodinu. Například fráze „samou láskou bych tě snědla“ v sesterském vztahu nabyde díky snímku úplně nového významu. Představitelky Justine (Garance Marillier) i Alex (Ella Rumpf) předvedly výborné výkony a touhu po lidském mase jim zkrátka uvěříte. Ovšem nalijme si čistého vína – žádná Svatební váza ani Lidská stonožka to není. A o žádnou hloupou vyvražďovačku se naštěstí také nejedná.

Správný poměr ingrediencí
S vizuálně hravým obrazem i dějem tvoří perfektní symbiózu atmosféru podtrhující hudba, o kterou se postaral Angličan Jim Williams. Především elektronické hudební části mi pak lehce připomněly soundtrack od Disasterpeace pro horor It Follows. Nevidím v tom záměr, ovšem v odkazech na starší hororové snímky už ano. Kdo by si nevzpomněl na Carrie Briana De Palma, když na nováčky veterinární střední vylijí litry krve?

Ducournau odhadla u Raw správný poměr všech ingrediencí. U publika se ne vždy setkal s kladným přijetím, ale otázkou zůstává, zdali se tak stalo kvůli nízké kvalitě snímku, či šlo spíše o falešné hororové očekávání, které s sebou filmové dílo bohužel nese. Raw není jen horor bez duše. Raw je syrový, děsivý art uvádějící kanibalismus jako metaforu sexuální touhy. Bon appétit! ∞


Raw / Grave
režie Julia Ducournau
Francie / Belgie, 2016, 99 min.

Koupání v bazénu po přečtení debutu britské spisovatelky už nikdy nebude jako dřív. Dobrý horor se pozná tak, že se navždy vepíše do mysli a ukradne si část asociací jen pro sebe. Mohu ručit za to, že Chobot v bazénu se vrýt dokáže.

Pokud by se tématu, se kterým přišla naděje britské literatury
Sheila Verdunová, ujal některý odvážný filmový tvůrce, pravděpodobně by dřív nebo později sklouzl do béčkové trapnosti (možná kromě Quentina Tarantina). Knižní médium ale disponuje tou nepřekonatelnou mocí rozpoutat imaginaci, která ponechává dostatek prostoru čtenářům právě tam, kde by film musel zobrazovat. Horor Chobot v bazénu je v tomto směru přímo ukázkový.

Už prvních několik stránek dokáže (jako chobotem) vtáhnout do děje a probudit zvědavost a dychtivost po dalších událostech a jejich vzájemné provázanosti. Hlavní hrdinka Leona přijíždí na okázalé venkovské sídlo navštívit svou sestřenici Helen, které nedávno za poměrně záhadných okolností zemřel dlouholetý partner Patrick. Nebyli ovšem sezdáni, a tak se Helen kromě truchlení za svého milého musí sbalit a domov opustit. S oběma činnostmi jí má pomoci Leona, která se postupně začne také nechtěně zaplétat do odhalování zajímavých skutečností ohledně Patrickova úmrtí. Charakteristika postav je dobře propracovaná, jejich motivace a jednání pochopitelné, ačkoli ne vždy se s nimi lze snadno ztotožnit, nebo dokonce sympatizovat. Překladatelka Klára Bláhová si dala velkou práci s převedením nenápadných slovních hříček a narážek, které jsou pro autorčin styl psaní tak důležité.

Hlas Verdunové je svěží a osobitý a rozhodně jej ještě uslyšíme. Debutovat právě takovým tématem a právě takovým způsobem totiž není ani jednoduché, ani obvyklé. Autorka se však svým prvním velkým (až sloním) soustem nezadávila, a naopak jej dokázala předkousat do stravitelné a chutné podoby i pro ostatní.

Chobot v bazénu
Brno, 2012, 278 stran
autor Sheila Verdunová
překlad Klára Bláhová

Přiznávám se, že patřím k těm, kdo mají k hororovému žánru rozporuplný vztah. Na ty působivé se do kina zdráhám jít, protože mám obavu o své duševní zdraví. „Vždyť svět je sám o sobě hrozivé místo, proč si další hrůzy uměle navozovat,“ přitakávají ti, kdo jsou na tom podobně jako já. A ty špatně natočené snímky mne neskonale rozesmívají, tak jako ostatní lidi v sále. Nejeden fanoušek festivalu Otrlého diváka ví, o čem mluvím – litr kečupu vylitý ve správný okamžik udělá někdy lepší službu než jedno sezení u psychologa.

Každý si tím prý od dětství prochází. Kreslí kostlivce, bouračky a tekoucí krev. Tetičky se děsí, co že to z malé ratolesti vyroste. Prý to souvisí s prvním ťuknutím vlastního vědomí o otázky konečnosti. Při čtení pohádek, ve kterých se Baba Jaga chystá upéct pocestné v peci, poprvé okusíme specifické návaly adrenalinu. Ani nedutáme a příběh nás vtáhne magickými vlákny. Nakonec všechno dobře dopadne a mámin konejšivý hlas řekne: „Byla to jenom pohádka.“ A v tu ránu na vše strašné zapomeneme, vždyť vyhřáté peřiny jsou tak útulné a morbidní vize nenávratně mizí.

Každé monstrum prý zastupuje některý ze základních děsů. Strach z úplné ztráty sebekontroly, strach z neznáma, strach z napadení cizím člověkem. Místo do vlastního nitra tak radši nahlédneme do prázdných očních důlků kašírovaného kostlivce.

Každý však jednou vyroste. A místo z dveří do sklepa jde hrůza z dveří pomyslných, které se před námi mohou otevřít kdykoli a bez jakéhokoli varování. Kdo nám ale dnes stejně jako tenkrát, kdy končila pohádka a venku se šeřilo, řekne onu magickou větu: „Neboj, to není doopravdy.“?

Třeba se to dozvíme, když klopýtáme světem a snažíme se držet své bubáky z dosahu. Jak účinně a na jak dlouho, to se teprve uvidí.