Řeky vzpomínek se snesly na oči z Vltavy,
byly uneseny zlomeným větrem a utišeny mořem v hladině,
pohledy na končící zářijové naděje ve vzpomínkách lásky
z černobílých filmů,
na teplo z dlaní z držení se za ruku v červenci,
červánkové ráno v oku, s výhledem do včerejšího snu,
čermáčka za oknem,
čerstvé políbení prvního života, dotykem kůže,
heřmánkové opojení do posledního výdechu září.

Studené prsty

Srdce se rozuteklo jako korálky,
utrhl jsi všechnu trávu a nohy pavoukům,
vzal s sebou pár let a vlasů vytržených před probuzením,
nechal jsi její bosé nohy zrána chodit po kameni, chladnými potoky,
čekala, až by si ukousala palce,
hledala skořápky křepelek, aby je mohla slepit dohromady,
jako lásku, co se rozbila, ale nikdo nepřiletěl,
jenom tělo znavené do kosti házelo vzpomínky do snových kamínků.

Karmické háčkování

Žitné polibky ptáků padaly z oblohy se zapadajícím měsícem,
jako krupicová zrnka prachu, co zůstala v peřinách po milencích
z minulých životů,
jablka opadala do rozuteklých dlaní po nadýchané tváři z heřmánků,
za žalostných zpěvů kosatce.

Návrat do světla

Měsíční políbení větrem a oči z lásky,
vrací se k zemi prorostlá kůrou a kořeny předků,
a přející přadleny jí u vody perou, topí se v myšlenkách na její války,
snaží se smýt skvrny na duši a dát jí najíst,
symfonie na valchu, vesmírný tanec po vodě, na špičkách,

představy řeky utichly a moře bylo,
ruce z vrásek a tlumení vody,
tichý moment pohlazení po tváři, soucitného úsměvu a oči vidí do duše.

ze sbírky Tanec světlem (Host, 2025)

Co bylo, není,

řekou tečou hvězdy,
paprsky úhořů ze sargasových moří
hnízdí pod břehy.

Držím se ráhnoví noci a nedokážu pustit,
tabák šustí plamenem
a dává rackům znamení:

Zde je ostrov, pevná zem
plující tmou.

Přistaňte.

Zítra budeme jen stín,

ostrov v horách.

Tma na vsi

Sám uprostřed letní noci,

tma na vsi

a ticho, jako bych ho kradl,

věta, která měla padnout nebo již padla,
zapřená o okap,

cizí oči v rohu zahrady,

zátiší nespavosti.

Mrak

Přes horu za domem
přechází stín mraku.
Právě teď nechci nic.
Nic víc než
dát mu jen jméno.

ze sbírky Dům z papíru (Host, 2025)

Přicházíme do měst z hořící krajiny,
z odvodněných polí i docela bezpečných míst,
vedeni rozličnými vůněmi a zvědavostí,
zmateni vydýchaným městským vzduchem.
Stěhujeme se na zkoušku, napořád.

Co se stane s naší divokostí?
Takhle si otázku neklademe,
copak není divokost jen lidský výmysl?
Nikoli hlad, teplá zimoviště,
světlíky a římsy vhodné k nastěhování.

Máme své zvyky, ale umíme je změnit.
Zkracujeme si křídla, učíme se hlasitější písně.
Nepotřebujeme, abyste se nad námi dojímali,
stačí, když nám nebudete klást pasti.

Newyorčané

Učíme se milovat a vidět,
ale naše láska mívá morbidní podobu:
mladý vědec chytá v parcích New Yorku bílé myši
a usekává jim jeden centimetr ocásku.

V každém parku žije jiná rodina myší,
rozvinuly odlišné geny podle odlišných potřeb:
obyvatelé Central Parku snáz tráví hotdogy,
Brookliňané z Flushing Meadows snáz odbourávají jedy.

Tam, kde leží park, bývala kdysi skládka,
jejich těla si s tím dokážou dokonale poradit.
Jenže v uzavřeném domově jsou myši zranitelné,
síla i slabost jedné se stává dědictvím všech.

To všechno mladý vědec zjistil
z jediného centimetru bílého ocásku.
Díky všem ocáskům nyní parky New Yorku
propojí zelený koridor.

ze sbírky Zvířata přicházejí do města (Host, 2025)

—

Věřil, že každá věc má své místo na zemi.
Proto všechny hrnky stavěl ouškem k půlnoci,
s jemností dovíral dveře, hladil záhyby záclon, povlečení, šatstva na ramínkách.
Vysával tvrdě.
V jeho bytě však řádila cizí bytost, uváděla do zmatku
vypočítané kosmické dráhy. Do vláken koberce
schválně kladla mikroskopické drobky, kuchyňskou desku
kontaminovala stříkanci džemu. Nadával potom
do kurev a píč.
Soudil ji a určoval tresty (klečení, švihání, pobyt v komoře),
neboť každá nepozornost mohla způsobit
fatální otřes civilizace. Nejběžnější strategií života,
četl před spaním, je parazitismus. Počet přímých obětí
se rovná asi milionu ročně.

—

Dítě neobsahuje celou věčnost,
Jak tvrdí mystici a slepé báby.
Když vymáhá okamžitou pozornost,
je zlé a vzteklé jak zimní nebe.
A rodič se zalekne, co to způsobil,
co to způsobilo, a náhle
nepoznává cizího, agresivního tvora
ve své kuchyni.
Člověk byl stvořen především z vody
a dupotu kamenných obrů.
K dítěti přibyla černá slina.
Zbytek je čekání.

ze sbírky Prosím žádné zmrtvýchvstání (Host, 2024)

Pro status umělce bych vraždila,
svěřila se mi mladá básnířka u švitořící Svitavy.

Já, vzav do ruky kamének, pravím:
Hleď, zdá se být nerostem,
ale věř, že i on byl jednou pevný, jak skála,
za svou věc však důsledně nebojoval,
zůstal na okraji,
snad čas od času pustil se do řeky,
jak mladé ptáče vrávoral,
jak jiřička zalétal pod vrata stodoly.

Kráčeli jsme dlouho, diskutovali.
Zrnka písku v tom chladném červnu zvonila pod nohama.

Křup,
je náš svět pro nás tím pravým?

ze sbírky Vážný román (Host, 2023)

Milka, poď.
Ohradník varuje, že vlastní.
Elektřina vrní, jen ne za tratí.
Tebe nepodojí,
tele drsně nepřiklekne.
Nepostojíš trpělivě.
Jsi na maso, co se bourá
jako auto nebo dům.

***

Tak

Já jsem tak sám,
že je vedle mne pořád volno.
Jsem tak sám,
že s nikým nemohu prolnout.

Jsem tak sám,
že je vzduch kolem řídký.
Jsem tak sám,
až slyším v kabátu nitky.

Jsem sám,
že bych moh máchat rukama,
však trefil jen prázdnotu.

Jsem tak sám,
až sebe moh bych oklamat,
že ty jsi tu.

ze sbírky Zkouška sirén (Host, 2022)

Kniha Tyhle fragmenty od úspěšné spisovatelky Biancy Bellové představuje celkem osmnáct povídek. Sbírka povídek se odehrává v současnosti a zároveň v tuzemsku. Čtenářům tak autorka předkládá svou lehce odlišnou tvář.

Kniha představuje konvolut nově sepsaných a současně již dříve publikovaných povídek od Biancy Bellové svázaný dohromady do jednoho obsáhlejšího svazku. Ve sbírce se tak objevují povídky otištěné například v Lidových novinách, časopisu Respekt, Reflex, Host či v příloze Práva Salon a mnohé texty byly také odvysílány v minulosti Českým rozhlasem Vltava jako audiopovídky. S přípravou knihy Bellové pomáhala dramaturgyně Českého rozhlasu Vltava Klára Fleyberková.

Celek složen z fragmentů
Obsahem povídek jsou rozmanitá témata, nicméně všem životním příběhům ve skutečnosti vévodí rodinné a mezilidské vztahy. Sbírka povídek slepuje jednotlivé dílky skládanky, puzzle i střípky mozaiky. Krátké texty jsou naplněné dramaty, intenzivními vztahy, depresí, humorem i mrazivostí nahánějící husí kůži. Problémy a trable, kterými si procházejí hlavní hrdinky a hrdinové povídek, jsou až na pár výjimek vcelku banální a obvyklé, prosté. Jedná se o realistické příběhy dnešní doby, jejichž ústředním tématem je všední lidská existence – nic okázalého či fantastického. Možná i díky tomu se člověk dokáže lehce vcítit do postav, jež Bellová vykreslila. Rodinné vztahy, komplikace ve vztahu mezi otcem a synem, dětství, pubertální chování, neuspokojivé manželství, nevěra, osamělost, odpuštění. Na druhou stranu trocha nostalgické melancholie, touhy, napětí i naděje a očekávání lepších zítřků. Bellová představuje běžné životy obyčejných lidí, jejich radosti, starosti i bolesti. Častým motivem je jakýsi bod zlomu v životě, uvědomění si a následné prozření. Dostává se tak čtenářům pod kůži, jelikož takováto blízkost a provázanost životem je všem důvěrně známa. Každá z povídek nepřekračuje více než deset stran, nicméně i tak příběh poutá svou symbolikou.

Věty, které jsou nesdělitelné
Dramata skryta v soukromí nepřekračující práh cizích očí, intimní zpovědi, černý humor i vcelku absurdní maličkosti a groteskní situace jako třeba v případě záměny slova ovce za otce. Autorka v povídkách mnohdy přešla z depresivního a rázu ke grotesce, například v povídkách Poslední rozloučení nebo Pro otce. V prvním případě se vypravěč přijíždí rozloučit se svým zemřelým kamarádem ze školy, spolu s vdovou a pár dalšími kamarády mají v plánu rozprášit jeho popel, přičemž se potýkají se značnými obtížemi. Povídka tak připomíná slavnou scénu z amerického filmu Big Lebowski bratří Coenů. Ve druhém se jedná o problematický vztah otce a syna končící namísto u dřevěného srubu u ovčína. Přelomových okamžiků nabízí kniha více. Úspěšné a příjemné rande dohodnuté na Tinderu má pro ženu zásadní nečekanou dohru, v dalším momentě mrzutá a popudlivá postarší bývalá básnířka a disidentka v pečovatelském domově vede rozhovor s mladým novinářem a pokouší jeho zranitelnost, zatímco v maloměstě u dědy tráví letní prázdniny čtrnáctiletý Tobiáš, který tone v depresi a sklíčenosti kvůli jedné školní lásce.

Existencialismus a psychologické etudy
Česká spisovatelka s bulharskými kořeny Bianca Bellová se proslavila svou knihou Jezero, za niž získala i Magnesii Literu a zároveň i Cenu Evropské unie za literaturu. Bellová je známá především pro své úspěšné prozaické počiny a ve svém nejnovějším povídkovém souboru ukazuje, že jí není cizí ani tato literární forma. Spisovatelka je výborná vypravěčka, která dokáže využít podstatu lidství. Podmanivý až sugestivní ráz, který je přítomen ve většině jejich próz, je čitelný i v tomto případě. Ačkoli svými krátkými příběhy představuje pouze malý kousek, úryvek, ze života jedné osobnosti, člověk si díky tomu dokáže utvořit ve skutečnosti celý příběh zmiňovaného hrdiny.

Bianca Bellová: Tyhle fragmenty
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 197 s.

Nejnovější román Petry Soukupové Věci, na které nastal čas zachycuje sedmnáct let partnerského života. Vztah, který spíše ubírá, než dává, a silná stránka sobeckosti jsou ústředními motivy příběhu.

Alice a Richard. Kája a Lola. Čtyři členové jedné pražské domácnosti, která žije v každodenním stereotypu až do jedné osudné události. Příběh začíná u prvotního seznámení Alice s Richardem a jejich vzájemného flirtování a oťukávání se a vrcholí společným domovem s rutinní manželskou domácnost se dvěma dětmi. Představuje radosti, ale spíše starosti a problémy každé běžné rodiny s dětmi. Stejně jako ve všech svých ostatních knížkách, i tady Soukupová zkoumá mezilidské vztahy a psychiku svých protagonistů. Emocemi nabitý příběh je souhra upravených a rozšířených povídek, které Soukupová již dříve publikovala.

Důležitost perspektivy
Autorka vypráví příběh z pohledů všech členů domácnosti – jak vnímají dané situace, jak se kdo cítí, jak je to vlastně doopravdy. Soukupová se mimo jiné vyznačuje mimořádnou empatií a přesností. Její příběhy nejsou ničím překvapivé, zobrazují obyčejnou každodennost, všední události, ničím zajímavé okolnosti. Běžné dny běžných rodin. Tyto momenty v životech knižních hrdinů jsou však úderné a člověka zaujmou právě tou obyčejností a všedností. Ta může totiž potkat kohokoli z nás. Elegantní, nenápadné zobrazení skutečnosti předestírá, že záleží, z jaké perspektivy situaci uchopíme. Nedorozumění způsobené vlivem nepochopení se, které může zajít až za hranu bezohlednosti i čisté sobeckosti.

Nová Petra Soukupová
Místo společného žití, Alice s Richardem pouze přežívají a jsou raději bez sebe než spolu a ačkoli je příběh místy i dosti předvídatelný, čtenář si stejně přeje, ať to přeci jen dopadne jinak pouze s pár nepříjemnými drobnostmi, jenž mucholapky lásky zadrží. U Petry Soukupové se nicméně snad už ani nečeká žádný šťastný konec, happy endy nejsou její primárním zaměřením. Jedná se o naléhavé povídání o vztahových problémem současného člověka, stereotypní žití, všednost a každodennost lidského bytí. Autorka dokázala brilantně zachytit myšlenky náladové a nespokojené manželky, opuštěného otce rodiny, pubertálního kluka i v průběhu příběhu postupně dospívající holčičky milující panenky a česání hřívy duhových koníků. Námětem obyčejné rodiny spjaté formálními vztahy, kteří si jsou ve skutečnosti velmi vzdálení, kniha lehce připomíná její prvotinu K moři. Podobné téma, stejně tak skvěle podepřeno dalšími okolnostmi, které dodávají příběhu potřebnou šťávu, nicméně uchopeno z jiné stránky. Všechny úhly pohledu členů domácnosti jsou velmi dobře vyobrazeny. Zápletka knihy je vcelku fádní, nicméně Soukupová je velmi dobrým vypravěčem a mezilidské vztahy popisuje opravdu obdivuhodně. Kouzlo autorčiných knih je především pak v intimitě, bezprostřednosti a zobrazování jednotvárnosti, aniž by ji nějak maskovala či přikrášlovala.

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 368 stran

Proč jsou některá místa krásná, a jiná ne? Tuto otázku si pokládá Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Věnuje se podstatě okrajových částí měst, letišť, skládek i virtuálního prostoru. Genii locorum míst, se kterými se člověk nedokáže identifikovat, ale k bytí je potřebuje.

Autorka knihy uvádí, že: „Místo není věc jako svetr nebo tužka, kterou můžete, pokud přestane sloužit, zahodit a nahradit ji novou.“ A právě o tom pojednává kniha Nemísta měst, pomocí které chtěla Háblová upozornit na lidmi zapomenutá místa a současně přiblížit dosud neprobádanou problematiku těchto opomíjených prostorů a ploch. Nemísta fungují tak, že v momentě, kdy se nám omrzí, snažíme se je skrýt, vyhladit z povrchu, nechat je volně zmizet. Originálně zpracovaný nápad soustředící se na městský urbanismus a architekturu, jenž je ve svém skvělém a čtivém provedení uměleckým skvostem. Slovy architekta a environmentalisty Christophera Daye: „Vliv místa na člověka a člověka na místo je reciproční: Čím více ze svého prostředí zničíme, tím více bude ono pustošit nás. A naopak, čím více o něj pečujeme a uzdravujeme ho, tím více nás bude vyživovat, udržovat naše zdraví či nám ho třeba i navracet.“

Nemísta, místa ničeho
Název „nemísta“ pochází původně z francouzského slova non-lieux, jehož autorem je antropolog a etnolog Marc Augé. Nemísta představují lokality, se kterými se jedinec nedokáže identifikovat, odmítá je. Ze své čisté podstaty je potřebuje, avšak nepociťuje k nim sympatie či závazek. Autorka Anna Beata Háblová se ve své knize věnuje právě objevování místům vyloučeným, vyprázdněným, nevzhledným či zanedbaným. Místům, která jsme vyloučili a odtrhli z vlastní společnosti. Ukryli jsme si jejich existenci někde hluboko ve vědomí. V pojmu nemísta však zachází ještě dál, když je popisuje jako jiná, schopná přerušit zdánlivou kontinuitu města. Tvrdí také, že nemísta jsou součástí měst již od jejich samotného počátku. Vyrůstala spolu s námi, proměňovala se a nyní jsou odloučená. Háblová v knize zároveň naráží na palčivá témata současné společnosti, mezi než patří uprchlická krize, závislost na informacích a sociálních sítí, bezdomovectví či ekologické problémy. Příběhy nabízí krátký pohled do života plného útrap a ztráty milovaného člověka pro nic, nešťastné lásky, dobrovolného přežívání ve „vyhnanství“, čekárny adiktologie či strávení času bezmezného přemýšlení nad bytím na benzinové pumpě.

Potřebné nezbytnosti, odcizenost, pocit oproštění
Pět kapitol, pět příběhů. Ztracená místa, skládkovací místa, tranzitní místa, dočasná místa a virtuální místa. Rob, Chang, Milan, Rami, Michal. Životní osudy pěti osob z různých koutů světa spojující vyloučení ze společnosti. Okolí na ně nahlíží skrze prsty, vyhýbá se jim, odsuzuje je nebo jen přehlíží. Bezdomovec, pracovník skládky, snílek, uprchlík, deviantní jedinec. Každý z příběhů je ve své podstatě odlišný, avšak jedno mají společné. Souvisí spolu a patří k sobě ve vztahu zatracení. Společnost je neuvědoměle i vědomě automaticky vylučuje z kolektivu. Identita každého člověka se váže k místu, kde žije. Životy těchto lidí prostupuje naděje, ztráta, nestálost, spokojenost i pokora.

Radosti a propasti digitality
Na závislost virtuální prostor upozorňuje Háblová v posledním příběhu na konci knihy. Za zmínkou virtuální reality, jež autorka považuje za součást nemíst, navazuje opozičně svým osobním vyprávěním z dětských a studentských vzpomínek. Virtuální realita z nás vytváří stejné jedince bez rozdílnosti názorů a výpovědí. Virtualita, přechod k novým digitálním médiím a interaktivita učinili ze společnosti místo podporující homogenizaci a unifikaci člověka. Virtuální prostor je pro nás zcela skutečný a na internetu v dnešní době probíhají skoro všechny naše vzájemné interakce. Většinu svého života sdílíme s ostatními bez mrknuti oka, ačkoli si kolem sebe ve skutečnosti stavíme nepropustné neviditelné betonové zdi obestřené tajemstvím. V reálných životech jsme si cizí, na sociálních sítích máme stovky či tisíce (známých i neznámých) přátel. Toky informací a nutnost připojení k internetu jsou vývojem, krokem do předu, ale zároveň také častou bezradností a nenasyceností. Pro informace nemusíme chodit daleko, stačí otevřít zámek na mobilním telefonu a víme vše, co potřebujeme. Trh s informacemi je současně nejcennější. Otázkou zůstává, jak kvalitní a pravdivé informace dostaneme a co si z nich sami odneseme.

Město není strom, ale ani smartphone
Básnický jazyk Háblové prostupuje celou knihou, užívá květnatou mluvu a hraje si se slovy. Estetické motivy doplněné dokládajícími ilustracemi spolu s černobílými fotografiemi v náznacích dokreslují zmiňované místo. Užívá metafory a alegorie v textu i vizuálním materiálu. Atypicky popisuje města, její chápání těchto míst – nemíst. Kompozice textu je významná a naskýtá hlubší zamyšlení nad problémy společnosti i architektury. Může se zdát, že kniha místy působí až neuspořádaným tokem slov s dojmy, chybí tradiční zarovnání textu do bloku. Avšak i přes to čtenář doslova hltá každé slovo autorky a vnímá každou jemnou strukturu míst, o kterých vypráví. Všeprostupující oranžová, bílá a černá barva je funkční a pohledná, vyzdvihuje minimalismus a jednoduchou krásu celkové kompozice. Háblová se snaží i z na první pohled nevzhledných míst vytvářet estetické a líbivé fotografie, černobílým laděním jim dodává umělecký nádech. Nicméně někdy v černobílé záplavě fotografií postrádají místa svou typickou potemnělou krásu, jako je tomu například u fotografie z Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě. Černé a šedé odstíny splývají v jednu neurčitou masu a hmotu. Přitom pohled na industriální areál má skryté kouzlo i v horizontu ostravské betonové šedi. Zvláštním prvkem knihy je jedna nedokončená věta zmiňující finančnictví převedené do virtuálního prostoru, jejíž neukončenost tečkou postrádá smysl.

Je možné, že se autorka tímto krokem chtěla tematicky přiblížit atypičnosti nemíst, avšak v podstatě se jedná o ojedinělost narušující kompozici knihy. Autorka i přes to dokázala skvěle popsat odloučená, avšak utilitární pozice lokalit, která ač odsuzujeme, jsou nezbytnou součástí fungování našeho života. S těmito nemísty se člověk nedokáže identifikovat, nicméně nedokáže bez nich ani žít. Závěr knihy autorka příhodně zakončuje slovy sentimentu: „Láska k městu je jako kašel, který tě ne a ne přejít. A ty se dusíš. Touhou vrátit se do svého města, které není tvoje.“

Různé úhly pohledu
Architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová je známá pro své eseje o architektuře a urbanismu na ČRo Vltava a také jako autorka mezižánrové knihy Města zdí pojednávající o obchodních centrech. Ve své nejnovější knize Nemísta měst propojuje autorka městskou architekturu se sociologií, filozofií a geografií. V době přesycenosti se můžou tato nemísta zdát jako selhání společnosti, záleží však, jaký pohled na to jedinec doopravdy má. Subjektivita a rozporuplnost názorů spojuje nezbytnost, dráždivost a ohavnost střídající přirozenost a jakýsi pocit domova.

Anna Beata Háblová: Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst.
Host, 2019, 168 stran

Když se historik a spisovatel Michal Konečný během výzkumu ke své diplomové práci probíral dobovými novinami z přelomu 19. a 20. století, povšiml si, že novinové výstřižky vykreslují poměrně výstižně historii lokality i životy lidí, kteří ji obývají. Tehdy však ještě netušil, že se o několik let později právě tyto materiály stanou zdrojem pro povídkovou knihu Krvavý Bronx, která se snaží uchovat vzpomínky na divokou historii brněnské ulice Cejl a jejího blízkého okolí.

Tzv. brněnský Bronx se rozprostírá v blízkosti samotného centra města. Na první pohled je zřejmé, že je zde něco jinak. Ať už se jedná o všudypřítomné romské spoluobčany, budovy v dezolátním stavu, či zamřížované zastavárny na každém kroku, najednou máte pocit, že jste v nedalekých středověkých uličkách přešli kolem bludného kamene a ocitli jste se v jiném městě. Řada lidí nazývá Cejl a blízké ulice Bratislavskou a Francouzskou ghettem a jejich návštěvě se vyhýbá či jde raději po chodníku se skloněnou hlavou.

Této skutečnosti si byl vědom i úspěšný brněnský spisovatel a nakladatel Martin Reiner. Když se stal zastupitelem městské části Brno-střed, oslovil historika Michala Konečného s výzvou pozvednout tuto městskou část a něčím ji ozvláštnit. Tak se vynořil nápad, využít výstřižky z dobových Moravských novin, které často skýtaly řadu bizarních, vtipných, romantických, a především pravdivých příběhů lidí, kteří v této městské části dříve žili. Dvě brněnská nakladatelství Host a Druhé město spojila síly. Oslovila své nejlepší autory a autorky a dala vzniknout antologii fiktivních povídek o Cejlu sepsaných na základě pravdivých příběhů, které se odehrály přímo v jeho ulicích.

Stručná historie jedné čtvrti
Jak řekl spisovatel Rafael Sabatini: „… kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“ Tak knížka krvavý Bronx začíná historickým exkurzem autora Michala Konečného do minulosti dané lokality. Dozvídáme se, že příběhy násilí a kriminality ji provází již více než 200 let. V dávných dobách se jednalo o část předměstí, kde se nacházely převážně venkovské usedlosti a lidé se věnovali zemědělství a řemeslům. Zemská vláda zde rovněž vystavěla káznici, protože zde bylo dostatek místa. Stejný důvod do této lokace přivábil i řadu podnikatelů. S přelomem 19. století se proměnila i společnost. Vzrostla průmyslová výroba a z dřívějších feudálů se stali kapitalisté, co se honili za ziskem. Předměstí se na rozdíl od městského centra stalo domovem jak pro chudinu, tak bohaté podnikatele. Čechy i nově příchozí Němce. Je tedy jasné, že sociální, náboženské a národnostní napětí mezi odlišnými sociálními vrstvami se dalo krájet. Na předměstí jako by se zastavil čas. Jak uvádí Michal Konečný: „S tím, aby ulice kolem Cejlu vypadaly reprezentativně, aby zde byl dostatek zeleně a aby výstavba splňovala základní hygienické požadavky, si téměř nikdo hlavu nelámal.“ Funkcionalistické vily nacházející se v nedalekých Černých polích působily jako symfonie z jiného vesmíru. Odchod Židů, příchod Němců, poválečné škody a následný odchod Němců a příchod Čechů proměnily původní lokalitu k nepoznání. Dle slov Michala Konečného: „Tato část Brna se stávala čím dál tím smutnějším místem, vstupujícím do veřejné debaty pouze v souvislosti s katastrofálním stavem zdejších domů, hygieny nebo inženýrských sítí.“

Vrahem byl zahradník… nebo snad lékárník?
Šestnáct úspěšných autorů a autorek, jmenujme např. Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Jana Němce či Doru Kaprálovou, se zhostilo úlohy z novinových výstřižků z druhé poloviny 19. století poskládat příběhy lidí, kteří prožívali své životy ve čtvrti, která je již skoro dvě staletí známá pro svou kriminalitu, zvýšený počet sebevražd, alkoholismus a sexuální násilí. Tak vznikly fiktivní příběhy např. o sňatkovém podvodníkovi, místním židovském zloději, lékárníkovi, který se otrávil jedem, či samotném králi Cejlu. Jsou to právě příběhy, které lokalitě vdechují svou atmosféru a díky kterým se lidé ztotožňují s daným místem. Ačkoliv lidi z povídek neznáme, představujeme si, jaký život asi prožili, a když kráčíme po ulicích, po kterých asi kráčeli oni, říkáme si někdy tiše v hlavě – co když se teď naproti mně objeví?

Autorům knihy Krvavý Bronx se rozhodně podařilo dát lidem prostor k zamyšlení, čím si tato lokalita během bouřlivého devatenáctého a dvacátého století prošla. Texty jsou velmi přesvědčivé a velmi jednoduše vás vtáhnou do příběhu. Časté germanismy či vulgární výrazy dodávají příběhům na autenticitě a dotvářejí tak obraz historie lokality. Náhled do minulosti nám dává možnost pochopit, jaký byl vývoj této oblasti a proč se v poslední době stala vyhledávaným cílem developerů. S jejich příchodem se však lokalita mění a brzy ji již nepoznáme. Proměna je přirozeným procesem a nemá smysl se jí stavět do cesty. Byla by však škoda, kdybychom si historickou paměť krajiny neuchovali. Pojďme se tedy začíst do jejích příběhů na stránkách knihy Krvavý Bronx.

Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?

Soubor sociologických reflexí s fakty a konkrétními příklady, psané srozumitelně a přesto s obsaženou odbornou zkušeností, je rozdělen do sedmi kapitol. Ty se skrze několika texty věnují aktuálním tématům, které jsou výrazné, problematické, diskutované a palčivé: chudoba, školství, menšiny a radikalismus, populismus a demokracie, zdroje a potřeba nové spravedlnosti, mýty a metafory a volby a výzkumy.
V kapitole Mýty a metafory Prokop příznačně poukazuje na používání jazykových prostředků, které často diskutovaný problém mohou banalizovat nebo jej stavět do jiného pole souvislostí. Netřeba ale brát na lehkou váhu kategorii „levicových antijídel“, kterou Václav Klaus skrze své metaforické uchopení vyjádřil určité hypotézy, které ale nejsou zcela mimo mísu – sociologie zkoumá právě vztahy mezi člověkem, jeho postoji, konáním a věcmi. Esej o levicovém snowboardu tak poukazuje na tyto jevy a zároveň odlehčeně vnáší do problematiky reflexi absurdity, do které často výroky politiků vygradují. Statistika je pro výroky i hypotézy drsným kritikem…

Nutno říci, že přestože naším hlavním zájmem nemusí být nutně obor, jehož témata Prokop reflektuje, jedná se o texty, které nás mohou naučit chápat svět, který nás obklopuje ne zprostředkovaně na monitorech počítače, ale svět, jehož jsme bezprostřední součástí. Takový, který ovlivňujeme ač vědomě nebo nevědomě a který ovlivňuje nás. Prokopova kniha Slepé skvrny by měla být prostředníkem každému čtenáři, který nechce ustrnout v zajetých klišé o společnosti a jejího fungování, které – bohužel – velmi často ovlivňují myšlení nejen jednotlivce, ale většiny společnosti. Pojmenování, která se v určitém diskurzu vžila a ustálila, přestože pohled na problematiku značně zkreslují, pak sociologie oprašuje a dezinfikuje, aby se nešířily neduhy společnosti dále. Hlídá, aby člověk nebyl metaforicky přirovnáván k bonbonu, kdy taková zkratka pak už nemá daleko k dehumanizaci a s tím spojeným jednáním a konáním.

Na ležící dělníky lze tedy pohlížet jako na flákače, co parazitují na švarcsystému nebo lze naopak rozkrýt, že chudoba často drží chudobu ve svých mechanismech, aby na ní mohl jiný systém profitovat. Slepé skvrny tak díky Prokopovi nabývají určitých konkrétních obrysů pochopení.

Slepé skvrny
Daniel Prokop
Host, 2020, 256 s.

První sbírka básnířky Terezy Šustkové Skrýše, která vyšla v brněnském nakladatelství Host, oslaví zanedlouho dva roky. Svou subtilní pevností, něhou a vyzrálostí ční nad prvotinami posledních let. V autorčině oblíbené kavárně v Olomouci jsme se bavili o dalším směřování její tvorby, o konstantách psaní, o kráse slov. Ve víře v slovo se skrývá poezie, ale nalézt tuto víru je obtížné. Kdo je Tereza Šustková? Jak se stala básnířkou a jak samu sebe přijala jako básnířku? V poezii může být stvrzení skutečnosti a existence.

Na internetu se toho člověk o vás moc nedočte. Kdo je vlastně Tereza Šustková?
Po tom, kdo je Tereza Šustková, samozřejmě pořád pátrám a myslím, že to tak i má být. Především se cítím být básnířkou a maminkou. V současnosti jsem na mateřské se dvěma dětmi, ale k tomu se pořád různými způsoby věnuju literatuře. S kamarády Jirkou Žákem a Adamem Hoškem například organizujeme jednou za měsíc v Olomouci tzv. Domácí Bá.snění, kam zveme číst současné české básníky. Literatura je pro mě takový denní chléb. A poezii se snažím hledat ve všech součástech života, třeba i v mateřství. Skrze psaní tříbím svůj pohled na svět. Psaním se člověk otevírá životu, vstupuje do zranitelnosti, aby k němu a z něho mohla poezie proudit ven v nějaké živé podobě.

Krásně řečeno, s tím naprosto souhlasím. Zaujalo mne, že jste uvedla na prvním místě básnířka. Trvalo vám nějakou dobu, než jste přijala tuto svoji roli?
Ano, ze začátku jsem se docela ostýchala říkat o sobě, že jsem básnířka. Přijde mi, že je to slovo u nás zatížené spoustou emocí. Debatuje se, kdo je, a kdo není básník a tak podobně. Přišlo mi tedy příliš sebevědomé říkat: Jsem básnířka. Ale brzo jsem se od těch zábran osvobodila a přijala jsem to jako svou identitu, jak sebe samu vnímám a jak žiju. Protože píšu téměř každý den a poezie se podílí na tom, jak myslím, prožívám, jak komunikuju. To mi přijde určující.

Lze říci, že se ve své tvorbě otevíráte víc skutečnosti, nebo je to taková stylizace?
Troufám si říct, že v básních je to takové mé pravdivější já. A to je vlastně i můj cíl. Pro mě je největší kritérium pravda. Přála bych si, aby v mých básních nebyly iluze, zkreslené představy o světě, o sobě, o životě. Chtěla bych se dotýkat podstaty věcí, protože v běžné mezilidské komunikaci jsme plní zábran, nánosů, stylizací. I přesto, že se třeba snažíme to nedělat záměrně, jsme takoví. V básních se naopak snažím být upřímná, odhalená, opravdová v tom smyslu, že tam cítím daleko větší svobodu projevu.

Kdy jste vy a váš lyrický mluvčí uvěřili ve věčnou platnost slova? A jak dlouho vám trvalo, než jste uvěřila? (Verš z básně Pro K. ze Skrýší: „Věřím ve věčnou platnost slova. / V nepřetrhnutelná tenká vlákna.“)
Myslím, že vždy jsem věřila v sílu slova. Slovo má velkou moc, slovo může a má být živé, má přesahovat čas a prostor a může k člověku promlouvat přes různé bariéry a hradby.

Psala jste odjakživa?
Začala jsem psát někdy ve čtrnácti patnácti letech. Můj tatínek byl folkový hudebník a psal krásné písníčky, tak jsem ho toužila napodobovat. Ale svazovala mne forma a pravidelný rytmus, takže moje cesta k poezii byla taková, že jsem si jednoho dne uvědomila, že tu hudbu můžu nechat být a věnovat se pouze textu, protože pro mě je podstatné sdělení, to, co chci vyjádřit. A vlastně mi to zůstalo. Já jsem nikdy nepsala rýmovanou poezii. Rytmus ve svých básních řeším intuitivně. Hlavní je pro mě slovo a jeho význam. Kdyby mi nějaké formální kritérium mělo brát slovo, které tam chci mít, nejede přes to vlak.

Až na kost

Mě na vaší poezii zaujala její spirituální stránka, hluboké tázání se po podstatě. Byla jste v tom vychovávána, nebo to vychází z vás?
Vychází to ze mne. Vyrostla jsem v křesťanské rodině, což samozřejmě člověka ovlivňuje, ale kdybych to já sama nežila niterně, do života ani do poezie by mi to nevstoupilo. Stále svou spiritualitu objevuji, je to pro mě proces hledání, tázání se, který se objevuje i v mých básních, je to snaha citlivě vnímat samu sebe a svou duši. Je to konfrontace všeho se vším. Duchovní otázky jsou těsně spjaté s tím, jak žijeme, jak vnímáme svět kolem sebe. To, co prožívám, si vždycky konfrontuji s vírou, ale zároveň jsem člověk, který všechno zpochybňuje, nejsem schopna něco přijmout pasivně, pokud jsem si k tomu sama nenašla cestu, neuvěřila v to a nezjistila, že tohle je pravda. Myslím, že cesta poznávání se neobejde bez vratkosti.

Lze nějak pojmenovat, s kým rozmlouvá váš lyrický mluvčí?
Mě by spíš zajímalo, co v tom vidí čtenáři. V anotaci k mé sbírce je napsáno, že navazuji na spirituální básníky. Pár kamarádů mi třeba říkalo, že kvůli té anotaci mé básně chápali jako modlitby adresované Bohu. Ačkoli jsem to psala většinou konkrétním lidem, přirozeně nejvíc mužům. Modlitby jsou ve sbírce také. Není jich mnoho. Zařadila jsem je pospolu do jednoho oddílu. Poezie se však nedá řešit jako hádanka, kdo to byl, nebyl. Ve chvíli, kdy člověk vydá dílo, dává všem možnost vnímat to jakkoliv.

Čtete si svoje básně zpětně? Získávají pro vás nějakou novou hodnotu, anebo ji ztrácejí?
Myslím, že básně jsou něco živého, co se v čase neustále proměňuje. Respektive se proměňuje mé vnímání té či oné básně. Myslím, že je to dobře. Je to důkaz, že se někam posouvám. Na druhé straně v tom je třeba těžké pro mě ty básně nějak uzavřít, někam je vyslat. Těžko nesu, když něco unáhleně publikuju a už to nemůžu přepracovat. Když píšu v nějaké emoci, jsou pro mě některé verše opravdu rozechvívající, ale když se k té básni vrátím třeba po půl roce, vidím, že už to na mě nefunguje. Tu emoci už nemám a to slovo třeba není natolik silné, aby ji samo o sobě udrželo. A pak škrtám. A tohle třeba několikrát opakuji. Teprve když mám pocit, že už má báseň ryzí podobu, je pročištěná, jsem schopna se za ni postavit.

Kdy nastává právě ten moment, kdy si řeknete: Dobře, báseň je hotová, jdu od toho?
Většinou to nastává, když se k té básni poněkolikáté vrátím a zjistím, že už bych na ní nic neměnila. Pokud nemám potřebu ji měnit, stojí si na vlastních nohou, má jasné téma, příběh. Snažím se, aby každá báseň měla nějakou hlavní myšlenku, aby byla sama o sobě celistvá. Pokud cítím, že už má svoji osobitou podobu, řeknu si: Jo, báseň je upečená.

Sebevědomí jako možnost

Já mám občas pocit, že je velmi těžké se za něco postavit a jasně říct: ano, tohle jsem já, tohle jsem stvořil. Zároveň se to však vyplatí, skrze to může přijít nějaká katarze ve smyslu tudy ne, nebo tudy ano.
Ano, vyžaduje to odvahu umět se za své věci postavit i zpětně ve chvíli, kdy už jsem je opustila a ony mi řekly kudy ne, ale i tak to byla součást mé cesty, patřilo to k nějakému životnímu období, k vývoji. Kdyby to bral člověk do extrému, pálil by každou sbírku, která je pár let stará se slovy: to jsem byl ale mladý a naivní. O to ale nejde.

Literární historie je plná odsouzených prvotin dle perspektivy jejich autorů. Holan i Kundera je zavrhli. Kundera zabraňuje tomu, aby mohly být znovu vydány.
Někdy je to pochopitelné, u Kundery zvlášť, obecně je to ale podle mě o odvaze přijmout, že tohle všechno jsem byl já.

Jak moc pro vás bylo náročné sbírku připravovat?
Byla to pro mne silná a přínosná zkušenost. Do té doby jsem na básních pracovala sama. Ten proces hledání správného výrazu byl vždycky pouze na mě. A teď jsem měla rádce, redaktora Martina Stöhra. Najednou se druhé oči, druhý pohled konfrontoval s tím mým. Byla to vzájemná diskuze. Musela jsem se naučit vyhodnocovat, kde si mám nechat poradit, a kde si udržet svůj názor, protože Martin mě respektoval a povzbuzoval k tomu, abych měla jako autorka poslední slovo. Toho si vážím.

Nalézat se i díky okolí

Co pro vás znamenalo udělení Ceny Vladimíra Vokolka?
Bylo to povzbuzení, že mám psát. Nejenom ta cena jako taková. To, že ji člověk dostane, je sice fajn, ale pro mě tehdy bylo moc povzbuzující i to setkání s lidmi, kteří v Děčíně byli – se soutěžícími a organizátory. Jeden z porotců mi tehdy řekl, že se mu líbí, jak se ve své poezii pohybuji na hraně, kde by stačil krok a už by moje poezie spadla do jakéhosi sentimentu, protože píšu o citlivých věcech, někdy až příliš něžně, jemně. Ale vždycky to ustojím, vybalancuji a nespadnu do sladkosti a zároveň je to plné svědectví. A to pro mě bylo podstatné. A já si potom uvědomila, že to tak vážně je, že se na tom okraji pohybuji a že je to přesně to, kde chci být. Spousta básníků jde cestou strohosti, aby se obloukem vyhnuli kýči, ale když se člověk nevydá na okraj té propasti, nezjistí a nevyčerpá to, co tam je. V básni může být cit, prožitek, víra i něha. A mě moc povzbudilo, že to ve mně někdo našel, utvrdilo mě to v tom, že mám jít touto cestou.

Chápu, že vás to potěšilo. To je krásně vyjádřeno. Už teď se těším, až si budu vaše básně číst znovu s touto nápovědou, nebo spíše hozenou interpretační pomůckou.
Ano, každá citlivá zpětná vazba, každá rada je velký dar. A pokud mi někdo je schopen nastavit zrcadlo, tak je to pro mne hrozně důležité. Ne že bych potom svoji poetiku nějak podle toho modifikovala, ale ráda to následně zkoumám. Když člověk promlouvá, je důležité, co se vrací nazpět ozvěnou.

Myslím si, že podstatný je ten moment, kdy se člověk postaví za svoji identitu, potom si za ní jde. Ale je náročné se k tomu dopracovat.
Ano, samozřejmě. Na některých čteních třeba v hospodách někdy úplně vidím, jak se moje poezie tříští o krýgly s pivem, nedoléhá k posluchačům. Někdy se to prostě nesetká. Právě tehdy je podstatný ten moment, kdy si řeknu: ale já vím, kdo jsem, co a jak chci říct. Za svými básněmi a za sebou samou stojím, i když třeba narážím na nepochopení.

Je to křehké, ale zároveň pevné?
Ano, křehké i pevné. Mám tento motiv i v jedné básni. Kašlat svou krev do jejich cigaretového kouře. Člověk se v básních ze sebe vydává, odhaluje se. Není to jednoduché, ale je to podle mě nezbytné, má-li být poezie autentická, živá. Myslím, že postavení básníka v dnešním světě je právě v tomhle dobře viditelné. On může prohlubovat cesty, rozšiřovat je a probouzet citlivost v lidech. Dokáže brnkat na hlubší a skrytější struny v člověku, struny, o kterých třeba ani neví. Když bych to brala tak, že budu číst jenom tomu, kdo je na to citlivý, bylo by to málo. Myslím, že obecně poezie má moc dostávat lidi z prostřednosti, ze zajetých kolejí, že v lidech může rozeznít něco, co si myslí, že již mají zažité, ale poezie je schopna vrhnout na to nové světlo, otevírat je jinému vnímání.

Vydat Blatného znamená otevřít život muže, který si všímal, jak zní kroky v parku po dešti na cestách posypaných pískem. Našlapuje tak citlivě, aby nepřeslechl žádný obraz. Blatného Čtyři knihy otevírají životní příběh brněnského dandyho, započatý před sto lety, ukončený rozedmou plic a  o částech mezi tím vypráví jeho verši.

Milovník mlhy a tichých chvil, básník interiéru oddávající se samotě, četbě a procházkám, se narodil 21. prosince v roce 1919 v Brně jako jediný syn literáta Lva Blatného a jeho ženy Zdenky, na život a na smrt prohloubil přátelství s Jiřím Ortenem a k jeho posledním dním jej pak doprovázela paranoidní schizofrenie.

Kde s blankytem ticha se stýká
Nakladatelství Host a Druhé město vydávají Blatného básnické sbírky z let 1940–1947. Paní Jitřenka, sbírka, která pojala Blatného čtyři básně z jeho nikdy nevydané prvotiny Lesk věcí, je prvním vstupem k hojnému publikování jeho dalších textů v novinách a časopisech a zároveň portálem do silných pochybností o sobě samém. Chybí mu povzbuzení, chybí mu podpora, kterou mu dával další slovem tvořící přítel, jeho literární patron, Vítězslav Nezval. Je tu ale i objetí jeho vrstevníka Jiřího Ortena osobně a také vášnivá láska. Tu naplňovala herečka o šestnáct let starší, jeho utěšitelka Milada Matysová, jíž je ostatně i Paní Jitřenka připsána. Blatný se vyznává ze svých vášní a fascinace ženským tělem a Miládka, Milada, košíček kosů, paní, tma, svícen stříbrný je vykreslena kultovním obratem o její fuchsiově růžové rtěnce schované v košíčku ovoce, který voní na ústech. Blatný tvoří, jeho básně podkládá otcův stůl a inspiruje Miládky zapomenutý kašmírový šál.
Melancholické procházky, další sbírka, která vyšla v roce 1941 jako druhá a díky které dostal Blatný přídomek „básník Brna“, když jeho verše v původním názvu sbírky Brněnské elegie obstály v celostátní literární soutěži nad dalšími více než tři sta šedesáti příspěvky, přinesla množství gratulací, ale i tichou závist, a dokonce samotný Nezval gratulaci – zdá se uražen – promlčel.

Zápalky, cigarety, tabák, nůž a lampa
V roce 1945 vychází sbírka Tento večer, která už opisuje dění válečných časů i Blatného totální nasazení, naštěstí z proatekce v kanceláři. Nikoli už „stříbro k zalknutí, co krásně tě jemně pohladí“, ale naléhavost zakončovaná vykřičníky, večer plný vší, noci bez útěchy, poprchávající tenký celofán. Blatný je více popisnější, protože samotné dění neslo příběhy, jež propojené se slovy nesoucími hořkost, strach a nepochopení, psaly skrze jeho vnímání verše. Poslední ze Čtyř knih je sbírka Hledání přítomného času, která vychází rok před Blatného odchodem do Londýna, ze kterého se již nevrátí. Posléze ho čeká hospitalizace na psychiatrickém oddělení. V padesátých letech postupně přestává psát poezii a Československý rozhlas dokonce oznamuje, že v Anglii zemřel. V sedmdesátých letech se ale vlivem zájmu o jeho verše ke psaní vrátí a do devadesátých let vyjdou ještě dvě jeho sbírky. Zpět do Čech se již nevrátí a umírá 5. srpna roku 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchestru na chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, provázenou zápalem plic a celkem osmi vydanými sbírkami a množstvím nezpracovaných rukopisů.

Opulentní hostina v tlumených odstínech
Jestli básník musí rýmovat? Asi tak, jako by měl grafik umět rýsovat. Odstíny Blatného obrazů, které slovy vytvářel, jsou hřejivé a tlumené. Jeho básně uchovávají detaily i opulentní hostinu duše a těla. Citlivě vybraná slova v propojeních, která vytváří soubor autorových příběhů, vůně vzácných dřev, ústa, jež jsou zpěv. Oko v okouzlení noční krajinou, která nebyla nebezpečná a temná, ale plná personifikovaných jevů, švadlenek deště v něžných střevíčcích, mlhy a ze stříbra konviček pijícího rozčesaného sadu. Nebo malé harfy, jimiž jsou jahody, které ujídá sluneční paprsek. Blatného verše voní i chutnají. Jeho básně objímají a hladí. Hřejí. Neřežou strohostí, která je snad strachem před citem. Je těžké dát takovým veršům háv, na kterém by se skvěla úměrně vybraná brož tak, aby příliš nezářila laciností a přesto byla důstojným šperkem slovům, která by krášlila, tak jako Blatného verše zkrášlují chvíle jejich čtením.

Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát, v letech 1968 a 1990. Zbývající tři sbírky už se podruhé samostatně nikdy neobjevily – až nyní pospolu ke sto letům výročí narození básníka Ivana Blatného v grafické úpravě Martina T. Peciny a ilustracemi Lubomíra Jarcovjáka.

Letošním byl posuzovatelem básnické smršti Petr Borkovec. Z celkem 115 anonymních básní, jež prošly předvýběrem básníka a redaktora Hostu Tomáše Gabriela, složil mozaiku nejlepší české poezie čítající 22 básní. Novum současné sbírky představují krátké medailony jednotlivých autorů a jejich vlastní interpretace či komentář textu. Toto obohacení knihy je však i jejím limitem. Jednotlivé interpretace a komentáře „předbíhají“ vlastní autorské texty a je jen na disciplinovanosti a vůli čtenáře, zda se nechá ovlivnit směrem čtení a začne jednoduchou cestou od vysvětlení a „receptu“, zda bude číst „odzadu“ a své vlastní čtení otevře autorské interpretaci až posléze, či zda ji skutečně vůbec k vlastnímu čtení potřebuje.

Pro Petra Borkovce se zdá být ustanovujícím prvkem, který zajišťuje básni místo mezi nejlepšími, obraz. Akcentuje okolnosti vzniku textu i aktuálnost určitých motivů. Obsažnost obrazů naší každodennosti a jejich působivost v básni jsou tím, co ho (alespoň podle postupu jeho volby) oslovuje. Z celkového souboru básníků od Elzy Aids, Olgy Pek a Petra Maděry až po Matěje Lipavského, Luboše Svobodu a Jonáše Zbořila vyvstává z „Nejlepších básní“ podobizna jednoho básníka, lavírujícího mezi dvěma póly. Někdy rozervaného, navracejícího se do starých dávno zapomenutých mýtů: „Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. / Jsou dávno pryč. A přece si říkám – / v dětství byl Bůh úplně jiný.“ (Marie Iljašenko, Muškáty, str. 27). Jindy se stylizuje do pozice cizince ve vlastním životě a stroze hodnotí svou vlastní odcizenost a jinakost, jež pro něj vede k větší autenticitě, k pravdě, kterou před sebou nebezpečně skrýváme v automatismu, jemuž říkáme život: „Jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci / tak leží dlouho až jeho mapu nadepíšeš / „doma“ / v troubě se peče levná pizza / ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě / se prostě mlčí“ (Jonáš Zbořil, postal 2, str. 67). Právě důraz na civilnost básnického vyznání a reflexe cykličnosti a stereotypnosti soudobé existence oslovuje. V básních bez harmonie se ukazuje vlastní nucenost našeho bytí a absurdita maximy „jednej tak, jak se má“. Nakonec jsme v tom sami a vykořenění. Ať už je tato „věcnost“ motivována čímkoli (jednotlivé argumenty podává v závěrečné eseji Tomáš Gabriel), je působivá a jako jednotící princip textů funguje. ∞


Petr Borkovec a Tomáš Gabriel: Nejlepší české básně 2015
nakladatelství Host
Brno, 2015, 112 stran


Jitka N. Srbová

Les cestou tam

I.
Vidím, jak se natahuje do oken. Jedeme, kontury vlaku
svědí krajinu, muž přede mnou to nevidí, nevidí nic,
je sám sobě krajinou i vlakem, pomalu do tunelu
krátkých textových zpráv. Už dávno nejsou krátké,
už dávno to nejsou zprávy.

II.
Brzdíme v nádražích, která nemají význam,
les hmatá po dveřích,
rve za pevně zatažené kliky, a ty se nesmí otevřít.

III.
Čekáme na přípoj. Cíp lesa lapil druhý vagón,
chce se vysemenit za krk pasažérů;
až se vyhrnou do připravených náručí,
vystraší náletem celý perón.

IV.
Hledím vystoupit dřív, než mi nohy stáhne
bludný kořen. Už nikdy se nepotkáme.
Závěr, který nikoho nevyděsí.

V souvislosti s Hájíčkovými prózami je často skloňovaná banalita, patos, obyčejnost… v kladných i záporných polohách. Nejinak je tomu u loňského výboru z jeho povídek.

Držitel Magnesie Litery za Knihu roku 2013 je vnímán jako autor venkovských próz, u něhož lze tématiku každého dalšího díla předvídat. Jak moc je to ale na škodu? Jisté je, že Hájíček očekávání svých příznivců prozatím nezklamal a ty, kteří vezmou jeho knihu do ruky poprvé, překvapí svou tematickou jinakostí, neokázalostí stylu a lapidárností dialogů. Konečný názor, zdá se mi, si však čtenáři udělají až po přečtení některého z jeho dalších děl. Teprve potom si je autorova jednotvárnost buď získá, nebo je naopak odradí.

Odcizené „Vzpomínky“
Z tohoto pohledu jsou cenné Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, které představují výbor z Hájíčkových starších povídek. Kdo by očekával dříve nepublikované texty, bude zklamán. Kniha obsahuje pouze tři, dříve neotištěné, povídky Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román. Přesto jsou „Vzpomínky“ svým způsobem jedinečné, mezi nejmladší a nejstarší povídkou je zhruba osmiletý rozestup a na textech je to vidět. Lyrizované pasáže a vnitřní monology životem bloudících hlavních hrdinů jsou postupně nahrazovány věcností a okleštěností příběhu.

Silní a slabí hrdinové
Jeho postavy nežijí přítomností, jsou neustále drženy chapadly minulých událostí, starými křivdami anebo „jen“ prostým vědomím nezadržitelného plynutí času, který se ani kvůli jejich bolestným ztrátám nezastaví. Většina hrdinů si nechává utíkat svůj život mezi prsty. Stejně se k životu staví padesátiletá, synem opuštěná vdova Jaruna (povídka Bay Watch) i kdysi nadějný fotbalista, nyní rozvedený třicátník Martin, který po zranění přišel o všechno (Popel nejlepšího záložníka). Jednotlivé postavy však nespojuje zahořklost, spíše zakořenění v monotónnosti jejich životů, smířenost s daným stavem věcí a nevíra v možnost změny. Na pozadí historických či „jen“ životních změn se rozehrávají jejich trpké osudy, které dohromady utváří vesnickou ságu a vypráví příběh „jedné (a to jakékoliv) malé vesnice“, v níž každý zná střípek příběhu toho druhého.

Panoramatický obraz vesnické ságy ještě podtrhují další autorovy postupy: některé postavy prostupují vícero povídek, jedna událost je nahlížena z odlišných perspektiv a také závěry příběhů, jakkoli vypointovaných, přinášejí totéž nostalgické a sentimentální poselství: většinou nikdy nic neskončí tak, jak si to člověk maloval. ∞


Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
nakladatelství Host
Brno, 2014, 356 stran

Už přes rok sbírá Jan Němec ocenění za svůj první román a s trochou nadsázky tvrdí: „Cenu je vždy lepší dostat než nedostat.“

Dějiny světla byly v nominaci na Magnesii Literu za prózu i na Cenu Josefa Škvoreckého, staly se Českou knihou roku 2014 a nyní na podzim za ně autor dostal Cenu Evropské unie za literaturu. Románový kalkul, který Němcovi beze zbytku vyšel, zpracovává přitažlivé téma vcelku neokázalým a osvěžujícím způsobem. Kniha si získala přízvisko „ta o Drtikolovi“ a autorovi se podařilo něco neuvěřitelného – skrze propracovanou kompozici a vysokou míru stylizace sám paradoxně ustoupil do pozadí a nechal ostentativně promlouvat příběh. Dějiny světla nejsou biografickým románem v pravém slova smyslu, nepostihují osud Františka Drtikola v celé jeho šíři, jsou selektivní a mísí se v nich historická fakta s reflexivními a značně iluzivními pasážemi.

Perspektivy, ne plytká chronologie
Přesto (či právě proto) významným dílem přispívají k osvětlení, použijeme-li drtikolovský slovník, této kontroverzní osobnosti. Zachycují zrod fotografa, umělce a posléze mystika, který byl svědkem velkých historických událostí konce 19. a první poloviny 20. století a na pozadí těchto změn prožil podstatnou část svého života. Právě díky výraznému autorskému gestu a rozhodnutí vybírat si není román rozplizlou ságou plnou více či méně nepodstatných epizod, ale sevřeným dílem, které mapuje dějiny světla v mnohých ohledech. Nezabývá se dějinami ve smyslu zrodu fotografie, ale také z hlediska vypovídání o minulosti středoevropského prostoru (a splňuje tak i kritéria pro udělení Ceny Evropské unie). V neposlední řadě nadto příběh přesahuje konkrétní určení a zachycuje dějiny lidského bytí vůbec. Mnohovrstevnatost a možnost neustálého přechodu mezi jednotlivými perspektivami patří mezi úhelné kameny knihy.

Oslovující hlas
Dalším takovým je vlastní zpracování. Drtikolův příběh se odehrává v přesných mezích, začíná důlním neštěstím v Příbrami a končí fotografovým dvojím „osvícením“, buddhistickým a komunistickým. Promyšlená kompozice časových hranic románu a styl vyprávění strhnou ke čtení hned v prvních větách, a další pomaleji proudící pasáže lze pak „Dějinám“ zlehka odpustit. Monumentální obraz popisující příbramskou katastrofu je umocňován fatalitou všudypřítomné du-formy. „Nezbývá než mu ty čelisti vypáčit, soudí samaritán. Vrazím mu mezi zuby špachtli a ty mu do chřtánu naliješ dávku rumu. Rozumíš? A snaž se mířit pěkně hluboko. [...] Nejdřív mu rumem bryndáš po bradě a po krku, ale pak už zamíříš přesně do té temné jámy vprostřed bezmála lidského obličeje. [...] Vůbec nevíš, jak bys tady v tom všeobecném mumraji mohl někoho najít, a ani se o to nesnažíš. Stojíš uprostřed toho mumraje jako u vytržení, nic takového jsi dosud nespatřil.“ (s. 24–25) Du-forma nedává čtenáři příliš na výběr, evokuje mu jakousi predestinaci hlavního hrdiny či moc autora, který postavu neomylně vede k předem danému cíli, zároveň však tento všudypřítomný a oslovující hlas není „kunderovský“, autoritativní a svévolný, aby odmítal jakoukoli jinou možnost čtení. Jan Němec na Večeru evropské literatury, který se konal 4. listopadu 2014 v Evropském domě v Praze ku příležitosti udělení ceny EU, přiznal, že si sám pro sebe musel román něčím ozvláštnit, aby ho bavilo dlouhou fresku psát.

Velký ohlas, jaký kniha vzbudila, jen naznačuje, že román tím zživotnil a zintimnil i pro celou řadu čtenářů. Du-forma zpřítomňuje události románu přímo před očima a čtenáře udržuje v neustálém napětí, vtahuje ho do dění a činí ho rozpolceným, oslovujícím i oslovovaným. Tím, kdo spolu s autorem rozhoduje, i tím, kdo je spolu s hlavním hrdinou veden předurčeným osudem.

Širší tendence
Němcův román však není ničím novým, je součástí širšího trendu současné české literatury. Vedle děl jako jsou Básník Martina Reinera či Medvědí tanec Ireny Douskové se také Dějiny světla navracejí k osudu velkého českého umělce a jeho kontroverzního osudu. A stejně jako tato díla chce Němec zachytit vyhasínající paprsek jejich doby. Právě jeho styl je to, díky čemu mají Dějiny světla nad podobnými díly navrch. ∞


Jan Němec: Dějiny světla
nakladatelství Host
Brno, 2013, 488 stran

beze zbraně

jako bys uléhala mezi krokodýly
naprosto beze zbraně

kachle se plíží
svítí vzrušením

dřepíš ve vaně
čistíš si zuby prstem
protože všechny věci
už sis odnesla


čekat

mám strach že na mě někde čekáš
televize tiše beze zvuku
a sedačky trochu páchnou potem

velké nohy máš přiskřípnuté
v botách jako čínská dívenka
prsty nemotorně rozesíláš vzkazy

vzpomínám si jak jsi do bytu
koupila záznamník

a všude jsme pak nacházeli
prázdné kazety


Básnická sbírka vychází v těchto dnech v nakladatelství HOST.