Výstava Hra proměnila Oblastní muzeum v Chomutově v prostor smyslového zážitku, kde se návštěvníci stávají součástí přenesené deskové hry. Projekt propojuje vizuální umění, hudbu, vůně i interaktivitu. Otevírá cestu k sebepoznání a v neposlední řadě tématiku péče o duševní zdraví. Ředitelka muzea Markéta Prontekerová v rozhovoru přibližuje, jak se projekt rodil, co přináší a které momenty této hry jsou jí samotné nejbližší.

Projekt vznikl ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech. V čem pro vás bylo toto partnerství přínosné a jak ovlivnilo výslednou podobu výstavy?

Původním záměrem bylo přenesení výstavy Je to HRA, která proběhla v roce 2024 v GBR, do chomutovského muzea. Tak to bylo s velkým předstihem dojednáno právě s kolegyní, ředitelkou GBR, Kateřinou Melenou. Po zahájení výstavy v Lounech však bylo zřejmé, že nebude možné koncept plnohodnotně přenést. Nicméně potřeba přenést tento projekt obsahově, byť v transformované podobě, zůstala. Společné setkání nad projektem přineslo spontánní konsenzus všech zúčastněných a do Chomutova byla přenesena Hra v podobě původní deskové hry, kterou vydala GBR u příležitosti výše uvedené výstavy.

Návrh deskové hry na základě staroindické hry Líla připravily Kateřina Melenová a Lucie B. Šiklová, výtvarnou podobu jí dal umělec Ondřej Smeykal. Samotná výstava v chomutovském muzeu je pak převedením deskové hry do 3D prostoru výstavního sálu. Konkrétní podobu jsme dávali dohromady společně s umělcem Ondřejem Smeykalem, jenž je autorem ilustrací a architektonického návrhu a Kateřinou Melenovou. Partnerství s GBR přineslo nejen originální výstavu, která se zcela vymyká dosavadním muzejním standardům, ale i spolupráci v oblasti doprovodného programu, který jsme pro veřejnost připravili. Kateřina Melenová zrealizovala několik workshopů pro veřejnost, velmi úspěšné byly zejména aromaterapeutické workshopy. Umělec Ondřej Smeykal, který dodal mimo jiné hudební podklad k výstavě, u nás uspořádal několik zajímavých koncertů na netradiční hudební nástroje, jako například australské didgeridoo.

Muzeum je z podstaty konzervativnější instituce než galerie, vzájemné propojení přineslo určité uvolnění a znamenalo překročení známých hranic na neznámé území. Tato zkušenost nám otevřela nová poznání, která se promítnou i do dalších výstav a projektů.

Expozice pracuje se smyslovostí a interaktivitou – návštěvníci se stávají figurkami, dotýkají se objektů, naslouchají hudbě. Jakým způsobem jste hledali rovnováhu mezi volností zážitku a kurátorským vedením?

Naším cílem od počátku bylo, aby si návštěvník ze Hry odnesl především intenzivní prožitek, jenž se u každého pochopitelně liší. Zatímco pro někoho to může být vášnivé pobíhání od jednoho obrazu k druhému, pro jiné je to zase meditativní zamyšlení a relaxace v odpočinkových zónách. Naštěstí koncept hry, tak jak vznikl ve své deskové podobě, vyhovoval všem těmto požadavkům a jeho uplatnění v prostoru muzea se ukázalo být jednoduché a zcela intuitivní.

V posledních letech se v kulturní sféře hodně mluví o propojování umění, performativity a terapie. Jaký je váš pohled na tuto tendenci – je výstava Hra i určitým příspěvkem k diskusi o umění jako formě sebepéče?

Výstava Hra vznikala právě s cílem upozornit na význam péče o duševní zdraví, což je téma, ve kterém se můžeme vzdělávat, nebo spíše obohacovat, celý život. Projekt Hra obrací pozornost na iniciační a ozdravnou sílu umění a toto téma se mnou velice rezonuje. Zásadní význam má Hra pro děti a mládež, jež jsou na své cestě za emočním uvědoměním teprve na začátku. Díky Hře, která jim nabízí bezpečný prostor, mohou rozvíjet své dovednosti, trénovat a učit se popisovat různé životní situace z pohledu emocí.

Hra je v západním kulturním prostředí často vnímána jako zábava nebo soutěž. Jakým způsobem toto pojetí výstava zpochybňuje či rozšiřuje?

Hra je přirozenou a nedílnou součástí lidského života a výstava má pomáhat ke zvědomění si této skutečnosti. V chomutovském muzeu se Hra stala především formou zábavného učení, možnou cestou k vlastní duši a sobě samému, tedy cestou k sebepoznání. Návštěvníci se setkávají s různými vyobrazeními, které v nich vyvolávají různé pocity – uvědomění si těchto pocitů může být určitou formou či součástí duševní terapie. Hru jako takovou lze v základu hrát dvěma způsoby: buďto jako soutěž, tedy kdo bude první v cíli, nebo jako orákulum, tedy věštbu. Samozřejmě se zde však žádné hranice fantazii nekladou a návštěvníci si mohou vymyslet i svůj vlastní způsob hry a pohybovat se zde zcela volně. Působivé je právě to, že hra nic nepopírá, nediktuje ani nezpochybňuje. Můžete se držet pravidel, ale také nemusíte. Můžete se klidně jen bavit nebo soutěžit, záleží pouze na vaší preferenci. Bez ohledu na vaši osobní volbu se volně pohybujete v prostoru, který s vámi interaguje v mnoha aspektech.

Kurátorské výstavy dnes často oscilují mezi čistě vizuálním zážitkem a participativní zkušeností. Do jaké míry může právě tento typ „celotělového“ prožitku otevírat nové cesty k porozumění umění a sobě samému?

Meditativní atmosféra tlumených barevných světel, vonné esence, sametové odpočinkové zóny a zvukový podklad zapůsobí téměř na všechny návštěvníkovy smysly. I díky nim je tak podpořen v uvědomění si „tady a teď“, v autentickém prožívání, v pocitech. V možné oscilaci mezi příjemným, nepříjemným či neutrálním. Originální umělecká ztvárnění abstraktních pojmů, emocí a charakterových vlastností kladou nároky na fantazii a interpretaci. V kontaktu s těmito podněty je návštěvník veden k možnosti uvědomit si své vlastní prožívání a položit si otázky, které si zřejmě běžně nepokládá. Formou hry se tak obrací ke svému vlastnímu nitru a poznává sám sebe, aniž by si to uvědomil nebo to předem plánoval.

Součástí koncepce Hry je edukační a doprovodný program. Jaké pedagogické a společenské ambice v něj vkládáte – má jít o nástroj hravého vzdělávání, nebo spíše o prostor kolektivního sdílení a dialogu?

Dá se říci, že od každého trochu. Hlavním cílem edukačních programů ve výstavě Hra je otevřít téma emocí a ukázat, že je nejen přirozené, ale především potřebné umět své emoce komunikovat. To bývá pro žáky často náročné a je potřeba toto „trénovat“. Ve skutečnosti se tedy žáci ve Hře hravou formou učí, jak komunikovat mezi sebou o emocích, jak přijímat svoje vlastní emoce a také jak respektovat emoce druhých. Důležité je ovšem umět tyto emoce pojmenovat, tak abychom mohli daný pocit uchopit a dále s ním pracovat. Žáci se tak často setkávají s pro ně neznámými slovy a rozšiřují si slovní zásobu. Naším cílem není vést během edukačních programů terapii či cíleně otevírat citlivá témata, jde nám více o podporu rozvoje emoční inteligence i o snahu otevřít téma péče o duševní zdraví jako přirozené součásti našeho života. Stejně tak, jak se dnes běžně a samozřejmě hovoří o zdravém pohybu nebo stravování, tedy o zdravém těle, stejně tak je potřeba dát odpovídající prostor i péči o duševní zdraví. Souhra či soulad těla a duše však přenáší úvahy ještě do jiných sfér.

Vnímáte výstavu Hra spíše jako jednorázový experiment, nebo jako začátek širší linie, která by mohla postupně redefinovat roli muzea a galerie nejen v regionálním kontextu?

Přestože se původně jednalo spíše o experiment, ve kterém jsme si dopřáli úplnou svobodu bez svazujících ambicí, a naše představy o reakci návštěvníků byly spíše přáním, tak podle ohlasů veřejnosti víme, se jedná o koncept, který chceme prosazovat i v budoucnu. Plánujeme zařadit do dalších chystaných výstav „trochu jiné hravé a zážitkové prvky“. Do dalších edukačních programů již zavádíme prvky artefiletiky, tedy tvořivého a zážitkového pojetí vzdělávání. Věřím, že muzeum by mělo být vnímavé a reagovat na potřeby současné společnosti a nabízet výstavy a projekty, které odpovídají požadavkům doby, v tom nejlepším slova smyslu.

Výstava návštěvníka vybízí, aby „opustil každodennost“ a vydal se na cestu do svého nitra. Myslíte, že v dnešní době informačního přetížení a hluku má právě muzeum zvláštní roli v poskytování prostoru k introspekci?

Muzeum je prostor výjimečný a svým způsobem i magický – odtržení se od svých běžných starostí se zde může ukázat jednodušším, než se na první pohled zdá. Nádherné historické prostory obsahující pestrou paletu uměleckých děl a dalších originálních artefaktů působí na každého návštěvníka, aniž by musel rozumět všemu, co vidí. Už samotný vstup do muzea může pro někoho znamenat až hmatatelnou změnu ve vnímání času a prostoru. Je tom prostě jiné než venku, a to často stačí.

Výstava Hra tento aspekt ještě zdůrazňuje svou hrou světel, hudby a vůní a přímo vybízí k zaměření se na to, co prožíváme „teď a tady“.

Jaké byly největší výzvy při převodu herního principu do muzeálního prostředí, které je přece jen spjato s určitými pravidly ochrany a konzervace uměleckých děl?

Pro Hru jsme vyčlenili uzavřený sál, kde běžná pravidla muzea přestala zcela platit. Ve Hře samotné mohou návštěvníci běhat, skákat, hlasitě mluvit a smát se, čehokoliv se dotýkat – a nikoho a nic tím neohrozí. Právě to bylo jednou z našich podmínek – aby šlo o prostor zcela svobodný a každý si mohl hru užít podle svých vlastních preferencí.

Projekt zdůrazňuje svobodu pohybu – návštěvník si může lehnout, běhat, dotýkat se. Jak reagovala instituce a její pracovníci na tuto změnu „etikety“ muzejního chování?

V muzeu dlouhodobě do výstav i expozic zařazujeme interaktivní stanoviště a různé aktivity pro malé i velké návštěvníky, a tak jsme na tuto „odlišnou“, tedy interaktivní formu návštěv do značné míry zvyklí. Formát výstavy byl nicméně velmi netradiční, nestavěl vůbec žádné mantinely, a tak se zpočátku objevovaly určité obavy ohledně provozu a obsluhy Hry, které se naštěstí ukázaly být lichými. Těší nás zejména to, že Hra překvapuje návštěvníky svou otevřeností a svobodou, což by většina lidí právě v muzejní instituci nečekala. Projekt Hra tedy svým pojetím nejen překvapil návštěvníky, ale významně obohatil o zajímavé zkušenosti i zaměstnance muzea. Pomohl všem překročit zažité předsudky i očekávání spojená s muzeem.

Vnímáte „hru“ jako univerzální jazyk, který dokáže oslovit i publikum, které by si jinak cestu do muzea nenašlo?

Hru vnímáme jako přirozenou součást života, ať už vědomou, nebo nevědomou. Lze ji tedy považovat za univerzální jazyk, který nevytváří bariéry (sociální, věkové apod.). Ve hře člověk probouzí svou fantazii a kreativitu, umožňuje si zkoušet, chybovat, objevovat, vyhrávat i prohrávat a poznávat sám sebe. Díky hře můžeme v bezpečném prostředí zkoušet zvládání nejistoty a neznámého. Zatímco pro některé je hraní si přirozenou aktivitou bez námahy, někteří musí ještě sebrat odvahu k tomu, aby si mohli hrát. Hra vytváří v naší mysli alternativní realitu, která je na rozdíl od skutečnosti téměř bez hranic a svazujících norem.

Věřím, že díky tomuto formátu se do muzea dostali, a ještě i dostanou návštěvníci, kteří by jinak o návštěvě neuvažovali. Pro nás je její přijetí návštěvníky povzbuzením a znamením, že tato cesta je přínosná a můžeme po ní kráčet dál.

Osobně – která „zastavení“ či momenty ve výstavě jsou vám nejbližší a proč?

Velmi inspirativní byla spolupráce s Kateřinou Melenovou, vzájemné sdílení bohatství myšlenkových pochodů, vnímání reality i profesních a životních zkušeností.

A samotná Hra pro mě osobně znamená zklidnění a zastavení. Její prostor je jakousi přívětivou a laskavě otevřenou náručí, kde mohu být sama se sebou v niterném dialogu. Všechny materiály, dřevo nebo hebký samet či měkká hřejivá tlumená světla, vůně, uklidňující hudba a kolem dokola výtvarná díla s tématy k zamyšlení mě k tomu přímo vybízejí. Je ale nutné dodat, že já mám tu jedinečnou možnost vybrat si chvíli, kdy mohu být v tomto prostoru úplně sama.

Hra – Cesta za sebepoznáním pro děti i dospělé
Oblastní muzeum v Chomutově
(nám. 1. Máje 1, Chomutov)
3. 4. – 28. 10.

V dětství skoro každý z nás trávil jejich hraním celé večery. Dokážou zahnat nudu a zabavit celou rodinu. Vejdou se do krabice, ale skrývají celé fantazijní světy a mnoho dobrodružství. Někdy se neobejdou bez hádek. Mluvím o deskových hrách, které se udržely i přes nápor her počítačových na trhu a stále o ně roste zájem. Mnoho mladých lidí v nich hledá zábavu a v současnosti se z nich stává nový fenomén. Jaké jsou moderní deskovky a proč vzrůstá jejich obliba?

Kdo by neznal například hru „Člověče, nezlob se!“ s vyhazováním figurek nebo „Dostihy a sázky“? Ty měla nebo stále ještě má většina českých rodin. Kolikrát už jsme slyšeli: „Vyhazuji tě, házíš ještě jednou“ nebo „Jedno kolo nehraješ“? V moderní době ale vzniká stále více a více nových, promyšlenějších her s náročnějšími pravidly. Jejich grafiky i různorodé příběhy nás dokážou vtáhnout do fantazie, vesmírných galaxií nebo na divoký západ. Hrají je nejen děti školou povinné a studenti, ale i pracující lidé, třicátníci s rodinami nebo prarodiče s dětmi. Věk nehraje roli, jelikož je na trhu pro každého něco. A že je z čeho vybírat, dokazují i různé komunity na internetu. Rozsáhlé portály se zabývají hrami z celého světa a nadšenci si na nich mohou vyměňovat postřehy, návody nebo si přečíst recenze. Ať už je hráč milovník apokalyptických světů, Pána prstenů, historických událostí nebo dlouhých strategií, vybere si. Nastává totiž čas moderních deskových her.

GO se hraje dodnes
Deskové hry mají dlouhou historii. Zmínky o nich se objevují již od dob starých civilizací. Nedochovala se k nim však žádná pravidla. Historické prvenství tedy pravděpodobně patří čínské hře s názvem GO, která se hraje dodnes. Je určena pro dva hráče a zmínky o ní jsou už ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zmínky o zálibě hraní deskových her můžeme dohledat v dokumentech již z doby starověkého Řecka a Říma. Světově asi nejproslulejší hra, šachy, vznikla později, někdy v 7. století. V průběhu středověku se postupně rozšířila po Evropě, nejprve mezi šlechtickými rody. Později i do obyčejných domácností ve městech i na vesnicích. V následujících staletích vznikaly další a jiné nové hry. Většina z nich v současnosti patří mezi klasické. Oproti tomu za moderní jsou považovány ty hry, jež vznikly během posledních osmdesáti let. Oblíbená a světově proslulá hra Monopoly vznikla například v roce 1943, kdy si ji nechal patentovat Charles Darrow. Dnes není problém sehnat skoro cokoliv. Kdo se trochu zajímá, má díky internetu neomezený přístup k všemožným typům her a k radám, jak je hrát.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že díky moderním technologiím, počítačům a různorodým možnostem zábavy zájem o deskové hry opadá, opak je ale pravdou. Jejich výrobci zažívají hotové žně. Trh je plný všech možných druhů her a každý si může vybrat od nenáročných dvacetiminutovek po hry na několik hodin. Jak se vlastně v široké nabídce orientovat? Jaké máme herní možnosti? Deskové hry obecně patří mezi stolní společenské hry. Používají se při nich figurky, herní kameny a jiné pomůcky. S těmi se dá po herní desce pohybovat, ale pouze dle určených pravidel. Dále dělíme deskovky dle způsobu hraní. Existují hry strategické, závodní, kombinované s kartami, historické, bitevní nebo naučné. Dále je můžeme rozdělit podle počtu hráčů. Hrát lze v jednom hráči, nebo třeba v deseti. Nejhranějšími variantami ale zůstávají zejména hry ve dvou, čtyřech nebo šesti. Čas celé hry může být také určujícím faktorem při výběru. Některé hry můžeme hrát kdekoliv, jelikož nejsou náročné na přípravu, jiné zaberou mnohem delší čas. Není výjimkou, že trvají i několik hodin.

K lepší orientaci může zájemci poskytnout informace množství herních serveru a blogů. U nás patří mezi nejznámější portál Klub přátel deskových her, Deskové hry, Deskofobie, Zatrolené hry nebo Deskožrout. Na nich naleznete recenze nejnovějších her, jejich hodnocení i náročnost. Ke hrám v angličtině si snadno můžete stáhnout jejich překlad. Dozvíte se vychytávky, postřehy nebo herní záludnosti. Na stránkách se často také objevují herní žebříčky, v nichž často objevíte zajímavé tipy. Nejlepší a nejpopulárnější hry můžou získat i ceny. Někdy je určuje odborná porota, jindy zase fanoušci. Jednou z nejznámějších udělovaných cen je Golden Geek Award, která se uděluje od roku 2006. Z cen, které už mají svou historii, můžeme zmínit například cenu německé veřejnosti Deutscher Spiele Preis. V České republice máme také svou cenu. Je jí Hra roku, která je udělována Akademií her na Deskohraní, což je mezinárodní festival her, konaný každoročně první říjnový týden.

Na hodinku nebo na šest
Pokud hráč podlehne kouzlu tohoto specificky tráveného času, může na internetu snadno nalézt místa, kde si může zahrát nebo se seznámit s ostatními hráči. V diskuzích se stačí přihlásit k příslušné hře a zjistit, kdo by si ji rád zahrál také. Pro hraní existují místa jako různé kavárny a herny. Mezi oblíbená patří Svět deskových her na Kubánském náměstí, kde si lze zahrát v úterý a ve čtvrtek nebo klub stolních her STOH na Strahovských kolejích. Během roku se v klubech u nás i v zahraničí konají různě zaměřené herní akce. Je to příležitost pro začátečníky i pokročilé hráče poznat ostatní fanoušky, nasbírat zkušenosti nebo si zahrát nejnovější hry či se setkat s tvůrci her. Pokud si nevíte rady s výběrem, je to skvělá příležitost vyzkoušet, jaké máte možnosti. Zkušení hráči jistě rádi poradí a zasvětí do pravidel. A to je k nezaplacení, jelikož bez správného pochopení si nikdo pořádně nezahraje. Ty nejsložitější hry mívají někdy i čtyřicetistránkový popis. Pak už záleží jen na chuti hrát a prakticky hru zkoušet. V tu chvíli se rozhodne, zda vás daná hra pohltí nebo ne.

Nad zvýšeným zájmem o hry se dá zamýšlet různými způsoby. Jako jedno z vysvětlení se nabízí zlepšení životní úrovně a úbytek fyzické námahy Lidé mají oproti generacím našich babiček mnohem více času, který zaplňují aktivitami a zábavou, aby se nenudili. Ale co je vede k tomuto způsobu trávení volného času? Může to být větší sounáležitost s ostatními hráči?

Touha po sdílení zážitků s rodinou i přáteli? Touha uniknout realitě a alespoň na chvíli se dostat do vymyšleného světa? Zažít adrenalin z pohodlí domova? Rozhodujícím faktorem nárůstu a zájmu jsou herní společnosti produkující stovky nových her ročně. Tak proč také nezkusit alespoň jednu a pro jednou místo za počítač nebo před televizi raději neusednout společně k nějaké hře? Možností je mnoho a svět her čeká. Inspirujte se hráči a nechte se vtáhnout do děje. Uvidíte, co to s vámi udělá. ∞

jméno: František Řídký
věk: 35 let
povolání: mezinárodní doprava
nicky na herních serverech: ghanburighan, halbarad

Kolik máš vlastně her?
Nevím přesně, ale nedávno jsem se díval do databází, v nichž jsem vedený, a tam mám statistiku asi šedesát her. Kdybych měl počítat i jednotlivá karetní rozšíření, může to být okolo 80 kusů.

To je už pěkná sbírka.
Jsou mnohem větší sběratelé, než já.

Máš ji kde skladovat?
Všude možně, kde se vejde. Na různých místech doma.

Kdy myslíš, že se tvoje sbírka stala sbírkou?
To jsem si asi nikdy vyloženě neřekl. Bavilo mě to od dětství. Pamatuji si, že v 90. letech jsem chodil na Staromáku do Jednorožce, kde byla k dostání různá fantasy literatura. Tam jsem si koupil asi svou první hru, myslím z těch moderních. Nemyslím tím Dostihy a sázky. Jmenovala se Talisman. Jedna z mála západních her. A ta mě chytla. Pak, když jsem někde viděl zajímavou hru, neodolal jsem a koupil si ji. Tak to asi vznikalo. Ale poslední dobou, rok, dva, se spíš omezuji. Člověk sice sleduje scénu, weby, ví, co vychází, přečte si recenzi do detailů a vidí, že je to super, ale nakonec si ji nekoupí. Loni jsem si například pořídil jen jednu, ale dřív jsem byl schopný koupit si za rok třeba i 15 her.

Jak často hraješ hry?
Rád bych hrál víc. Ale momentálně se to moc nedaří. Dřív jsem hrál s rodinou, nutil jsem k tomu bratry, ale teď se mnou občas hraje jen jeden z nich, Jakub. Toho vždycky překecám. Baví ho to, ale ostatní se už ani nepokouším lámat. Nemá to cenu. Je možné taky hledat hráče přes weby, kdy se domluvíš s cizími lidmi a sejdeš se na hru. To ale moc nedělám. Jen dřív, párkrát. Když třeba vyšla nová hra, tak jsem si ji šel vyzkoušet. U hodně her je totiž důležité ovládat její mechanismus, takže musíš hrát hodně krát, než získáš ten pravý požitek ze samotné hry. Začátky jsou vlastně jen o učení, pořádně si zahraješ až po několikáté hře. Tak je dobré to procvičovat.

Jak bojuješ s pravidly? Občas dávají zabrat…
To je asi nějaká moje úchylka. Baví mě je studovat a učit se. Je jen trochu problém, když jsou anglické hry přeložené do češtiny, že ne vždy je dobrý a kvalitní výsledek. Ale i v originále jsou různé způsoby psaní pravidel. Některé nejsou jednoznačné, jiné ano. Kolem her je velká komunita, i v Česku, a tak lze sehnat i dost jiných překladů od samotných hráčů.

Převažuje ve tvé sbírce spíše angličtina nebo čeština?
Mám většinu her anglicky, snažím se vždy shánět originální hry. Celkem je v angličtině asi devadesát pět procent mých her. Některé mají sice i českou mutaci, ale ty já nevyhledávám.

Jaké je zaměření tvých her?
Podle mě je super, že najdeš v nabídce současných her jakékoliv téma, které tě zajímá. Já mám rád hodně fantasy, to mě baví. Například podle knížek Tolkiena, jako Pán prstenů. Jedná se o karetní hru, na principu karet Magic. A pak mě baví politické hry z historických prostředí, třeba Studená válka nebo hra s tématem boje západního světa proti terorismu.

Účastníš se hodnocení her na internetových serverech?
Dřív ano. Hlavně ze začátku, když jsem objevil svět moderních her. Neuvěřitelné množství mě nadchlo. Tak jsem přidával hodnocení, dělal překlady pro ostatní hráče nebo nahrával fotky. Ale teď už spíš jen pasivně hledám informace.

Hrál jsi už všechny hry, co máš ve sbírce?
Většinu jsem hrál alespoň jednou. Možná jen ne některá rozšíření ke karetním hrám. Ty postupně vychází a já se k nim někdy ani nedostanu. Ale jinak jsem hrál všechny.

Jakou nejdelší dobu si strávil hraním jedné hry?
Myslím si, že jsme s kamarády hráli jeden den. Asi osm hodin a druhý den jsme dohrávali další tři hodiny. Ale doba hraní závisí často na tom, kolik má kdo odehráno. Čím jsi zkušenější hráč, tím se doba hraní zkracuje oproti prvotnímu zdlouhavému zkoušení pravidel.

A na závěr, jaká je tvoje nejoblíbenější hra, kterou hraješ?
Je to různé. Záleží, na co mám zrovna chuť. Ale třeba mě teď baví deck buildingové hry, fungují na principu, že si postupně dokupuješ balíčky s dalšími kartami. Jinak bych rád hrál víc politické hry, ale ty jsou často na dlouho a než bych vysvětlil pravidla ostatním, raději sáhnu po jednoduché hře, aby ji šlo snáze pochopit. ∞

Jen přijímáš a jedním dechem opouštíš – místo, myšlenku. To podstatné je nezvratné. To tvoje je zpožděné – vratné teď. Přijímáš ho z nadteď a rozpouštíš. Nesnaž se ho držet. Vyplyne z tebe v oddaném předklonu. Roven dostáváš nové a zase ho vracíš – v nicotu citlivé recyklace. Dech je nejzábavnější hra. Vzduch je nejcennější odměna. Plíce jsou sídlem duše, myšlenky dýmem. Vize je dýmovnice vržená do centra krize orgány kontroly. Mraky na nebi jsou názory. Déšť je přílišná blízkost pravdy, trest, který ruší komfortní zónu pasivního zenu – snění-poznání. Zvon v chrámu vědomí vyzvání, vyzvání k povstání nad pouhou racionalitu k holobeatu. Uvnitř toho teď intuitivně, nevnímaje, nic nevyjímaje jedeš bez ohledu na to, co se vyplatí.

Velkoryse rýsuješ bez ohledu na chyby. Nápady jedou. Další teď a další. Je čím dál blíž. Necháš ho být. Přijde další. Brzy jich je změť. 9005. Zmocní se tě vláda ztracených, zvrácených teď. Naléhavě žádá zplnomocnění vět, zpřístupnění arzenálu zvratných zájmen, análů podstatných jmen, kterým přisoudí svůj vlastní, tobě neznámý význam, který bude tebou jen naivně přijímán. Budeš k sobě milostivě přizván. Budeš sebou, ale nebudeš to ty. Budeš zvrácený a jediná šance bude vzbudit se a zvrátit svůj úděl zpět, projít všechna nepřečtená teď. Je jich moc a jejich moc je velká. Úlet, budeš číst, až budeš bulet a to, co zvíš, bude bullet through your brain. Jestli to ustojíš, tak se zase zmocníš. To se podaří jen, když zvolníš. Není to poleno, jež bys měl roztínat, lustr, jenž bys měl rožínat. Nejde o to to zapínat. Naopak. Postupně vypínat stupor svého směru, zaměření na teď – zvratné teď, zvratné já, minulost. Ta teď se navršila vpředu. Jejich moc je imaginární, ale to teď nevíš. Odpověď se skrývá ve tvém středu, kde je pravý zdroj.

Víc říct nedovedu, roste ve mně nepokoj. Nemá se o tom mluvit. Jen opisujeme ohnisko, hledáme přízvisko, útočiště, rumiště. Otálíme na oválu, než vyběhneme ven. Soustředíme se kolem opálu tušení. Vášeň myšlení obklopuje grál jako obezřetná zeď písma. Díváš se moc zblízka, je čas přestat. Vzdát se toho? Moc to těší. Další zápich, zápas. Další cíle proti prasíle času, víle smrti s mírně nepříjemnou zprávou. Chvíle se rodí jako děti. Skončit by znamenalo dopustit nedorozumění – zánik smyslu. Jeví se tak nepostradatelný. Přestat ho sdílet, vpíjet se do příslušných míst, to by byl úlet! Akt nezodpovědnosti.

Hra Písmo
Chtěl bych přijít na totální metaforu tvorů, odskočit si od záměru-nezáměru ke skutečnému vyjádření. Vyplnit příběh, vtisknout se do davu písmem. Činem, v němž se staneš někým. Popíšeš všechny, vypíchneš aspekty jejich osobností, které by jinak zůstaly navždy nepovšimnuty. Zrodíš je k novému životu. Propojíš se s nimi. Oni se v tom poznají. Je to nejvíc, co můžeš udělat. Sám tam příliš nejsi. Nedáváš moc znát. Jen zrcadlíš. Právě to jsi ty. Unikátní moment variability zrcadlených objektů. Jsi to, co právě teď ta mozaika připomíná. Za ideálních podmínek se ti to daří zachytit v písmu. Má tu moc zastavit čas. Nahromadit vjemy s jen omezeně volní kontrolou písmaře, protože každá intence dříve či později zaniká. Díky tomu to zůstává pravdomluvné. Písmař zaniká a zase se osvobozuje v nových a nových hlasech. Nemůže a nesmí nikomu nadržovat. Jeho Bohem je čas. Na místě uhynulého směru se vynořuje další. Ten cíl není jasně daný. Časopis, který držíš, je magický precedens.

Písmař a čtenář se zastaví. Nastaví se na něco vzájemného. Písmař vrhá v kostky symbolů, které musí být dost konstantní na to, aby šlo sdílet jejich smysl. Ten jim ale ve finále dává až čtenář. Není to žádná čtvrtina, ale celá polovina sdělení. Polovina zkušeností, polovina přítomnosti přetaví příběh v něco úplně jiného. Zanechá písmaře tam, kde byl. Pokud si usmyslil sdělit něco pevného, pevně se převtělit, stát se dílem, jak se říká, jen se zasekl na jedné z osobností, které ho ovlivnily. Ty další chtěl popřít, vymanit se z nich. Dočetl-li ho čtenář do konce, zůstal v něm pocit, že písmař se na něj přisál jako klíště, upír nebo minimálně komár. Snažil se smysl v čtenářově mysli někam vmanévrovat, čtenáře ovládnout. Tím ho úplně ztratil, čtenáře i smysl. Písmař nerozhoduje, z které strany vítr duje. Tak to zkrátka a dobře nefunguje. Není to písmařova reálná ambice. Ambicí má tisíce, ale ne šířit něco, co si usmyslí – (Boží) písmo svého ega.

Hra Obraz
Písmař může zachytit a předat jen pohyblivý obraz mozaiky jednotlivých událostí a osobností. Nemůže být více lidmi najednou, musí být více lidmi po sobě. Nesmí lpět jen na jednom z těch lidí, zaseknout se na někom z nich. Ani na lidech všeobecně. Písmař musí kráčet určitým směrem, ale ne předem daným, predestinovaným, předestínovaným. Jeho (s)dílo se podobá tanci kolem ohně (cíle jeho cesty). Písmař nesmí podlehnout tendenci předat přímo ten oheň (ohnisko). Podlehne-li, shoří jako pověstná můra, oslepne. Takový pokus se samozřejmě cení, má v sobě něco, co nic jiného, čeho může písmař dosáhnout setrvalou snahou – smrt, absolutní temporalizaci, probuzení. Chce-li ale zůstat písmařem, ne dalajlámou nebo rockovou ikonou, musí se spokojit se záblesky a stíny, stavět si cíl v mlhách. Smířit se s tím, že cíl je jen fatamorgána, uctivěji řečeno vize, která ho mámí k tomu kráčet dál, které se obětoval, aby zorganizoval party čtení, počkal na naději, která není, nesmí být, a tak, když se objeví, nechává ji táhlým pohybem ruky jít. Jeho cílem není klid, ale zlatou žílu mlít den co den, nepomáhat si planým patosem pudů.

V koutku duše chce písmař jen jít rovnou za nosem. Nebýt víc než tvorem obrazů, které záhadně navazují stylem, který nevymyslel. On jen koná. Jaký zázrak, kontakt! Písmař je bdělý snář energicky chvátající na západ chápat první večerní družici, která pojí noc a den ještě ve světle oranžovém. Smiřuje znesvářené strany ruchu a spánku v čilém bdění. Vidí odkapávat dění, sled vět, slet scén, do kterých nezasahuje. Za odměnu si uvědomuje, že je to jen v jeho hlavě. Všechno vytváří jeho pohled. (I čtenáři jsou písmaři, jen dělají něco jiného.) ∞

Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

Hráli jsme si na vztah. Psali si lásko a večer se na sebe těšili. Bavilo mě to. Bylo to blouznění v iluzích a představách o tom druhém. Těšila jsem se na svoji představu o Adamovi a ten se zase těšil na svoji představu o Barboře. A vlastně jsme se udržovali oba bezpečně daleko od skutečnosti, která by nám ukázala, že vztah je něco zcela jiného než jen serotonin, dopamin a oxytocin v nejvyšším možném dávkování.

Déšť mě uzavírá v soustředěnosti. Je ohraničením všech těch možností, které jsou za slunečného dne za oknem. Těch deset tisíců kapek mi umožní se na chvilku koncentrovat. Zklidnit se. Teď už se mísí s tmou. Tenhle koktejl si chci vypít v klidu. Sama. Nikam nemuset. Ani nemluvit. Jen potom, po pár hodinách popíjení, úzkostlivě naplnit pračku včerejším večerem.

Doba holduje individualismu. Otevřené možnosti skoro nutí ke zkoušení různých životních cest. Jenom na některé z nich chvíli vydržet. To se nám moc nedaří. Jako bychom vlastně nevěděli, co chceme. Protože chceme všechno. A v podstatě to můžeme mít. A k tomu taky chceme pohodlíčko. Moc se nezamazat od námahy a mít všechno. Pohodlí a zábavu, to dokážeme společně sdílet. Ale když tě probudím v deset dopoledne, abys už šel něco dělat, najednou stojím v půl druhý ráno před svým domem a nechávám tě odejít. Vracíš se zpátky do svého virtuálního světa. Zrychluješ krok a odcházíš z reality. Protože sám nevíš, jak ji uchopit. Jak ji naprogramovat. Utíkáš před svým životem, protože máš pocit, že ještě není, jaký bys ho chtěl. Že tvůj čas teprve přijde. Je ještě čas dospět. Třeba do padesáti.

Poslední společný večer jsme se snad prvně dostali na dřeň. Povídali jsme si upřímně. Bez jakýchkoli vložených očekávání a následných kritik. Přijímala jsem slova, ze kterých mi bylo jasné, že jsem už v začátku zašla moc daleko. Darovala jsem mu takový odraz, který nebyl ochoten přijmout. Byla jsem tvrdá, protože jsem taková i k sobě. Dovedla jsem ho až na hranu, abych zjistila, kam se mnou zvládne zajít. Mohla jsem se na to vykašlat. Mít klid a lásku. A pohodlíčko.

Kdo ale ví, co bude zítra. Plánuju v hrubých skicách a konečná díla mají nakonec stejně jiné obrysy. Flume mi hraje ve sluchátkách a mně se daří nepřemýšlet o utopii kolem, ve které jsem uvězněna svým tělem. Holky hrajou na mobilu nějaký japonský hry a já nechápu proč. Jako bych byla tak nějak napůl. Klenula dobu, která ještě z velký části neznala virtuální svět a sociální sítě a zároveň už nerozuměla večerům, který lidi tráví sami před monitorama. Jdu si taky něco zahrát. Zkouším kompromis mezi virtuálním a skutečným světem a zapínám Tinder. Rozdám několik lajků. Párkrát doleva, párkrát doprava. S tím, se kterým mi vyšla shoda, se sejdu. A pak se probudím a doufám, že tohle byla jen ta hra ve virtualitě. ∞

Aktuální situace ve společnosti je vyčerpávající a není v dohledu přívětivé východisko. Místo etického přístupu k věcem drží žezlo sarkasmus a zesměšňování. Je to totiž jednodušší způsob řešení situace a hlavně takový přístup, který nabaluje notně vyšší počet lajků na sociálních sítích. A o to ve virtuálním světě, který téměř nahrazuje náš reálný, přeci jde… Populismus převládá i v intelektuální sféře, kterou klidně označujme pojmem pražská kavárna. Jako národ jsme v mnoha věcech celiství – jen na základě vzdělanosti nebo lidí, kteří nás obklopují, volíme jinou formu vyjadřování. Někdo tu syrovou vulgární a přímočarou, jiný pro řečení téhož použije akademický slovník. Pražská kavárna si ale s vesnicí v horní dolní klidně může podat ruce. Zvolili jsme prezidenta, jejž už snad nikdo netituluje jinak než vulgárně. Muž, který nám má být vzorem, je vzorem bídného charakteru, který ale zrcadlí charakter většiny národa. A my se stále zvládáme jen obracet k minulosti. Já hledám návrat morálních a etických hodnot. Nepotřebuji někoho zesměšňovat, abych samu sebe vyvýšila. Snažím se posunovat a zodpovědně vnímat sféru, do které mohu zasahovat. A nebudu volit populistickou formu sdělování, jen aby přitáhla více očí. Naše články nestaví na shazování. Vyzdvihují to podstatné, co vnímáme v kultuře za důležité. Nejsme intelektuálové, kteří nikam nesměřují a tak tráví večery po kavárnách utopickými rozhovory, jen aby se v životě něco dělo. Aby nechyběl pocit, že se něco dělá. Snažíme se věci měnit. A činíme to formou tohoto tištěného média. Píšeme a hlídáme si kvalitu textů – jak obsahově, tak formálně. Každý měsíc, už takřka čtvrtý rok, vám přinášíme selekci kulturních hodnot, která v našem kontextu vzniká. Nejsme negativně kritičtí, vždy se snažíme ukázat obě strany mince. Ale hlavně se snažíme přinést úhel pohledu. V době neomezeného virtuálního prostoru pro sdělování se může vyjadřovat kdokoli. Popularita pak není založena na obsahu, ale především na formě. A čím je jednodušší, zábavnější a přístupnější, tím slyšitelnější je její hlas. V době, kdy je nekriticky přijímáno za status to, co je psáno, je pochopitelné, že je společnost zmatena. Jsme přehlceni názory a slovy každého, kdo mluvit chce. Proto je nutné věnovat daleko více času hledání kvalitních informací. Vždycky bude pohodlnější bavit se než přemýšlet. Proto jsme nesmírně rádi, že čtete Artikl a my tak vidíme smysl v tom, že můžeme dál kráčet svou cestou s preferencí kvality nad kvantitou a pouhou zábavností.

Abychom odlehčili veškerou vážnost závěru roku, uzavíráme jej prosincovým tématem Hra. A v novém roce, 27. ledna, se na vás těšíme na ARTIKL ∞ RELEASE PARTY ROK ČTYŘI. ∞

Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Pravidla jsou všude kolem a zejména jsou uvnitř každého člověka. Jsou tím, co mně dává tvar, co určuje strukturu, hranice. Díky pravidlům jsem schopná existovat nejen jako víceméně samostatná bytost, ale zejména jako bytost sociální. Bez pravidel slušného chování, silničního provozu a těch, která určují statiku domů, bych na světě příliš dlouho nepobyla. Skončila bych velmi rychle po registraci.

Hra versus život
Abych mohla hrát hru, musím ji vydělit z každodenního, běžného života. Musím stanovit hřiště, ve kterém platí jiná pravidla než v životě. Jen tak může být hra hrou a život životem. Jedině tak se pro-hra nebo vý-hra v životě nepočítá. Protože kdo začne směšovat hru a život, stane se každodenním gamblerem, závislém na úspěchu a ocenění. Začne hrát jak o život, ale protože ten vsadil, přijde o něj, aniž by jej shrábnul někdo jiný. Smutné game over.

Není nakonec i život hrou na pozadí střídání ročních cyklů, období zvaného mladší čtvrtohory a na jednom z ramen Sluneční soustavy? Pravidla se určují horizontem, který volím. Může být časový i prostorový, ale může i zahrnovat či nezahrnovat určité skupiny lidí, typ chování a reakci na dané situace. A protože jsem to já, kdo určuje pravidla, jsem to i já, kdo se může rozhodnout je hacknout a nastavit si „god mode“, modus neomezených možností.

Pravidla ale stanoví systém, mohl by někdo namítnout. Kontruji otázkou – kdo tvoří systém? Onen nepřítel, nezbytná součást všech konspiračních teorií je jen ten, koho si každý z členů společnosti vytvořil a neustále vytváří svým jednáním a chováním. Stejně jako si mohu vědomě vybrat reakci v danou situaci, i všem kolem sebe jasně nastavuji hranici, kam mohou a kam již ne. Díky pravidlům jazykové gramatiky a stylistiky jsem schopna tuto zprávu předat a věřit, že ji pochopí.

Strategie se počítá
Mám ráda počítačové hry a z těch nejraději takové, u kterých hraje významnou roli strategie nebo rozvíjení charakteru (role-playing games). Možná je to tím, že nejvěrněji kopírují skutečný život, respektive ten, který jsem si za skutečný zvykla považovat. Jenže – není skutečným ale právě to, co právě prožívám? A není právě toto zcela první a zásadní pravidlo, podle kterého se řídí všechny hry?

Plně se ponořit do hry a přestat vnímat rozdíl mezi hrou a ne-hrou je ale porušením pravidel. V takový moment se hra stává životem, přestává být hrou, hřištěm s pravidly, která umožňují únik. Z toho, kdo pravidla určuje, je ten, který je poslouchá, bez naděje na změnu. Ztráta horizontu znamená ztrátu nadhledu a klubko, které mě mělo z labyrintu vyvést, je ztraceno. A přitom stačí tak málo, aby se člověk do hry vrátil.