Desáté Berlínské bienále neslo název We don’t need another hero. Tato přehlídka současného umění se konala v pěti výstavních prostorech a měla více než 100 000 návštěvníků. Kurátorkou byla Gabi Ngcobo s týmem složeným z Nomadumy Rosy Masilely, Serubiriho Mosese, Thiaga de Paula Souzy a Yvette Mutumby. Bienále odkazuje k postkoloniálním studiím, avšak odmítá se znovu zabývat koloniálními podmínkami a snaží se vytvářet otázky nové.

Adresovat historii přítomnosti znamená mluvit s neznámou budoucností. V tuhle chvíli nemůžeme pochopit, jak budou současné události ovlivňovat naši budoucnost. Tato neznámá by však neměla zabránit tomu, abychom změnili to, co se stalo zastaralým.

Bez kontextu a znalostí
Nacházíš se v prostorách Berlínské akademie. Stojíš před videem, které je promítané na zeď. Vidíš archeology s africkými kořeny, jak provádějí výzkum. Máš pocit, že se nachází na vlastní půdě. Postupně odkrývají jednu vrstvu půdy za druhou v přesně vyměřeném geometrickém ohraničení. Vyvolává to otázky po autenticitě principu, jakým nakládají s vlastní historií. Dále se v expozici můžeš podívat kukátkem ve zdi na předměty, které se nacházejí ve videu. Je na tom cosi voyerského. Přijdeš si nepatřičně, stejně jako ve své interpretaci videa. Hovory o postkolonialismu, stavění se do názorových pozic. Vše funguje jako dvojsečná zbraň, která je při špatné manipulaci nebezpečná.

S kontextem a znalostmi
Když studenti archeologie objevili královský trůn, byli ohromeni. Ve skutečnosti to byla ale replika, která představuje prohlášení o koloniálním rabování afrického umění. Podle slov sběratele Sindiky Dokola se dá srovnávat loupež afrického dědictví s nacistickým rabováním uměleckých děl, které probíhalo ve 30. a 40. letech. Thierry Oussou je umělcem s africkými kořeny sídlícím v Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Nizozemí od roku 2015. Právě tyto kořeny jsou tím, co propojuje valnou většinu vystavujících na letošním Berlínském bienále. Většina přizvaných jsou umělkyně, převážně pocházející z afrického kontinentu, byť některé žijí v západních metropolích. V popiscích však není uvedeno, odkud která umělkyně či umělec je.

Dílo, o kterém hovoříme, se jmenuje Impossible is Nothing a ukazuje archeologický výkop z roku 2016 v jižním Beninu. Lopatky, sekery, motyky, dva gongy, vodní džbán, prázdná láhev a konečně královský trůn z 19. století krále Béhanzina, posledního vládce království Dahomeje. Dnes se nachází v Musée du quai Branly – Jacquese Chiraca. Trůn a ostatní předměty vlastní francouzský stát již od devadesátých let 20. století. Oussou si nechal vyrobit ze dřeva oroko repliku od svého přítele, sochaře Eliase Boka. Ve skutečnosti jen málo lidí umí takovouto věc vytvořit.

Oussou pohřbil repliku i s dalšími částmi v Alladě, v místě, ve kterém vyrůstal, v místě, které částečně spadá do území historického královského paláce. Poté pozval studenty z univerzity Abomey-Calavi, aby provedli archeologický výkop. Vzhledem k tomu, že oblast, kterou podrobili výzkumu, byla větší než původní jáma, objevili více předmětů, než očekávali. Jinými slovy, i pravé nálezy, které byly součástí Oussova plánu.

Jak může být replikovaný objekt autentický?
Replika trůnu s dalšími opravdovými nálezy vytváří zajímavou živou konverzaci mezi historií a současností. Impossible Is Nothing promítá samotnou povahu historie. Rekonstrukce minulosti v čase přítomném. Dílo se stává autentickým ve vztahu k politické situaci. Přeskládání historie afrického umění je něco, čeho chtějí Oussou a Dokolo dosáhnout. „I come from a place where you don’t understand the culture. I am in your country. I speak your language. I can understand, at least partially, what you do. But it would be much harder for you to understand things where I’m from,“ řekl Thierry Oussou. ∞


text: Elena Pecenová

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Odchod ze školy každý prožívá jinak. Pro jedny to je osvobození od univerzitních pravidel a řádů, pro druhé to znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Tak či tak, je to důležitý mezník v životě každého studenta. Otevřená a nestrukturovaná budoucnost, kterou má každý absolvent před sebou, se stala zastřešujícím ideou výstavy Future Ready. Chybějící ústřední téma nebylo jediným neobvyklým prvkem v konceptu výstavy. Každý absolvent si k sobě mohl vybrat někoho, s kým bude pracovat na přetváření jedné z dvaceti místností, jež si umělci náhodně vylosovali. Výsledkem byly jedinečné výstavní prostory, které nejenom prezentovaly práce studentů, ale odrážely spolupráci každé autorské dvojice. Nicméně zde podobnost vystavovaných děl končí. Studenti byli vybráni napříč ateliéry, a tudíž se i médium liší jednotlivec od jednotlivce.

Kromě absolventů AVU se na výstavě Future Ready představili také hosté: laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther a malíř Jan Gemrot.

Diplomky, jednorožec a svoboda
U vstupu si namíchám drink – Becherovku s punčem – a začnu se skrze dav prodírat směrem k výstavním prostorám. Centrální chodba, ze které se dostanete ke všem dvaceti místnostem, je plná lidí, již proudí z jedné místnosti do druhé anebo jen tak postávají u zdí a baví se mezi sebou. Po chvilce potkávám ty, které jsem celou tu dobu hledal. Jedná se o tři čerstvé absolventy AVU: Veroniku Gabrielovou, která vystudovala kresbu v ateliéru Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse, Denisu Švachovou, jež absolvovala ateliér Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové Intermediální tvorba II, a o Vojtěcha Adamce, který kromě ateliéru Jiřího Petrboka studoval také v ateliéru architektonické tvorby Emila Přikryla a v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Už při pročítání události Future Ready na Facebooku mě napadla jedna jednoduchá otázka: Nakolik jsou sami vystavující připraveni na tento velký krok do neznáma?

Jste nějak „ready“ na budoucnost?
Gabrielová: Ehm… to nevim. Já myslím, že nikdo nemůže bejt ready na budoucnost. Ale snažila jsem se na to celý roky připravovat.

Švachová: Snažím se. (smích)

Adamec: Já si myslím, že jo. Myslím si, že jsme ve svém studiu absolvoval dostatek ateliérů. Vlastě předtím, než jsem se umění začal věnovat, vůbec jsem ho nestudoval a zajímal jsem se primárně o exaktní vědy.

Jak jste se na to zkoušeli připravovat?
Gabrielová: Já jsem před diplomkou byla v Koreji a tam jsem nad tím dost přemýšlela. Mám nějakou práci, vydělala jsem si peníze a z toho teď žiju.

Švachová: Nepřipravovala. Já jsem se snažila dokončit diplomku a potom bylo chvilku prázdno a pak jsem si udělala prázdniny a pak se mi nějak sami začali ozývat ostatní se zakázkami, takže se teď soustředím na ty zakázky. Asi se nesnažím už tak moc dívat do dálky, ale spíš se soustředit krok za krokem na ty jednotlivé úkoly, jinak bych se z toho zbláznila.

Adamec: Já si rozhodně věci nijak dlouhodobě nekonstruuju. Snažím se reagovat na příležitosti, které se mi nabízejí, a využívat toho, co přichází. To mi dává největší smysl.

Děsí vás teda budoucnost?
Gabrielová: Moje osobní budoucnost mě asi úplně neděsí. Spíš mě děsí budoucnost toho všeho kolem.

Švachová: Tak děsí mě to, protože v těch zakázkách nemůžu úplně svobodně dělat to, co mě baví. Ale dělám něco pro někoho. Nemůžu dělat jenom svoje věci. Jsou to věci na zakázku, takže mě děsí třeba to, že nebudu mít čas na to dělat svoji tvorbu.

Adamec: Upřímně ne.

Teď začínáte být mimo bezpečné vody školy, instituce, která vás zaštiťovala. Připadá vám, že teď začíná ten pravej „uměleckej život“?
Gabrielová: Já si spíš myslím, že teď je to mnohem jednodušší, protože si teď můžeš dělat co chceš a naložit s budoucností tak, jak ty chceš. Už to nezáleží na komisi nebo na tvým pedagogovi, kterého samozřejmě potkávám, ale už to není tak závazný, jako když u něj studuješ.

Švachová: Ta záštita školy mi bude dost chybět, ale asi budu mít dost času na svoje věci, protože jsem pracovala už během školy, kterou nyní nebudu muset řešit. Nejspíš to bude v harmonii, tak jako doposud.

Adamec: Já myslím, že z mé stránky je to spíš pokračování něčeho, co mi bylo přirozené celou tu dobu. Já jsem strávil tři roky v ateliéru u Knížáka, potom jsem šel na architekturu, což vlastně pro mě byla úplně nová disciplína, které jsem se do té doby nevěnoval. A když jsem skončil na architektuře, šel jsem do ateliéru kresby, kde jsem taky pořádně nevěděl, co mě čeká. Pro mě je vlastně závěr studia pokračováním něčeho, co jsem dělal celou dobu i v průběhu studia. Rozdíl je samozřejmě v tom, že je to teď více postavené jenom na mně samotném a na rozdíl od školy se v reálném životě už nesmí dělat tolik chyb.

Otázka na závěr. Připadáte se teď více dospělí, když jste dostudovali AVU a „držíte“ v ruce diplom?
Gabrielová: Hele, ne. Naopak. (smích) Už jsem sice zaplatila první sociální a zdravotní, ale stejně jsem k narozeninám dostala lampičku ve tvaru svítícího jednorožce.

Švachová: Asi si připadám úplně stejně. Já si myslím, že být dospělý znamená se najít a dělat delší dobu kontinuální věc, což já nedělám a furt se hledám. Neustále střídám média, zájmy, dělám nové věci, snažím se dost cestovat. Mám neustále nové podměty.

Adamec: Já se teď cítím svobodněji. Svobodněji v tom, že beru plnou odpovědnost za svoje jednání. Což na té škole úplně nefunguje. Je to hodně osvobozující a pro mě osobně hodně příjemné. ∞

Erotické umění vs. pornografie
Typickým příkladem kánonu erotického umění jsou ženské akty. Povahově jsou tyto akty, ač eroticky stimulující, klidné, neburcují diváka k náhlému vzrušení a dalo by se říct, že oslavují zobrazené nahé tělo. Příkladem nám může být Tizianova Urbinská Venuše z roku 1538, která nahá klidně leží na lůžku, zatímco na nás sálá její smyslnost.

Pornografie je naopak čistě komerčně orientovaný žánr spojovaný s neuměleckým vyjádřením. Jejím úmyslem je diváka vzrušit a dovést k vyvrcholení. Aby se neminula účinkem, příliš se nezabývá technikou, myšlenkou anebo materiálem, aby divák nebyl při cestě za orgasmem rozptýlen. Z tohoto důvodu nám přijde povrchní, laciná a nesofistikovaná. Namísto odkazu k vyšším idejím odkazuje na naše tělesné potřeby.

Díky výslovně sexuálnímu obsahu, při kterém dochází k zobrazením tělesnosti a důrazu na biologické projevy, pornografie překračuje hranice snesitelnosti. Její obsah je díky transgresi přijímané normy odpovědný za případné znechucení diváka, a toto komplikuje vztah pornografie k našim estetickým ideálům.

Pornografie uměním?
Když se řekne porno, vybaví si lidé laciný film se silným explicitním a vulgárním nádechem. Dochází k závěru, že pornografie nemůže být uměním, nebo v nejlepším, že může být pouze nízkým uměním. Jsou ale umělci, kteří se snaží tyto dvě kategorie propojit.

Příkladem mohou být Dirty Diaries (český festivalový název Chlípné deníky) režírované Švédkou Miou Engbergovou, což je série třinácti krátkých feministických pornografických snímků z roku 2009. Jsou příkladem toho, že pornografie nemusí nutně signalizovat špinavou subkulturu a neměla by být automaticky vytěsněna.

Postavy v nich mají kontrolu nad svou sexualitou, která se vzdaluje ideálům patriarchátu, tak jak jsou nám prezentovány v mainstreamovém pornu. Můžeme v ní najít dialog, ženu za kamerou spíše než muže a ženy, které dosáhnou orgasmu, a to ne díky muži ani pro muže, ale samy pro sebe. Po estetické stránce jsou tyto filmy velmi dobře zpracované, nekonvenční a zajímavé. Nejlépe bývá ohodnocen první snímek s názvem Skin, kdy se na pozadí velmi jemné hudby líbají a hladí žena a muž oblečení v nylonových punčochách pokrývajících celá jejich těla. Po chvíli si navzájem postavy otevírají nylon pomocí nůžek a zapojují se do penetrativního sexu. Scéna postrádá agresi, která je pro porno typická. Ve snímku Brown Cock mají sex dvě ženy rozdílné pleti, první žena druhou nejdříve uspokojuje pomocí hnědého dilda a ve finále vkládáním ruky do pochvy (fisting) na pozadí jejich sexuálního dialogu. Tento snímek opět nepostrádá vzájemný respekt účinkujících.

Porno bez degradace
Jedním z velkých pornografických proti je, že své subjekty objektivizuje. Postavy v pornofilmech jsou divákovi představeny jen za účelem jeho uspokojení a slouží jako pouhý nástroj. Bohužel jsou to většinou ponižované a týrané ženy. Dirty Diaries jsou ale důkazem toho, že je možné dělat pornografii bez ponížení. Dále poukazují na fakt, že umění a pornografie jdou skloubit, a také že pornografie nemusí nutně znamenat odstup od estetiky.

Po morální stránce si vedou lépe nežli většina kánonu erotického umění, které ženu objektivizují a staví muži na odiv. Například Manetova Olympia je velmi objektivizující, ostatně jako většina jiných známých aktů, což nikomu nestálo v cestě toto dílo ocenit kladně po formální stránce. Erotické umění samozřejmě ne vždy objektivizuje. Neonový nápis Tracey Emin „When I go to sleep I dream of you inside me“, jinými slovy, když jdu spát, sním o tom, že jsi ve mně, je velmi erotický, aniž by tím někomu škodil.

Jeff Koons
Série fotek Jeffa Koonse Made in Heaven je příkladem, kde se pornografie střetává s uměním. Některé fotografie byly před lety k vidění v Galerii Rudolfinum při výstavě Decadence Now! kurátorované Ottou M. Urbanem. Na fotkách je otevřeně zachycen Koons se svou ženou, italskou pornoherečkou La Cicciolinou, při sexuálních aktech. Některé fotky jako například Dirty Ejaculation zachycují ejakulaci na její genitálie. Tyto fotky se nám mohou zdát šokující, a to z důvodu jejich explicitnosti. Zároveň díky jejich umístění v uměleckém světě a prostorách galerie nás nutí se zamyslet nad znázorněním sexuality ve vizuálním umění a nad hrůzou, kterou z ní máme.

Pornografické umění se od pornografie liší tím, že není formulaické v tom smyslu, že se nesnaží dosáhnout divákova vzrušení skrze jednoduchý vzorec, a umělecké formě věnuje důkladnou pozornost. Koons se nesoustředí pouze na obsah, ale také na formální rysy díla. Zaujímané pózy jsou opatrně naaranžované tak, aby na nás scéna působila idylickým dojmem.

Dalo by se argumentovat, že Koonsovy fotografie jsou spíše výpovědí o pornu, než že by byly pornem samotným. Upozorňují na idealizovaný svět tohoto průmyslu svým kýčovitým dojmem. Kdežto Dirty Diaries jsou pornem, které se snaží být lepším – například scény nejsou vyretušované a záběry na nedokonalosti pornoherců jsou ve filmech ponechány.

Český umělec Michal Singer v nedávných příspěvcích na Facebooku zveřejnil své malované práce na prořezávaném ručním papíře nazvané Lízání zepředu i zezadu anebo Lízačka v Mozambiku, zobrazující ženy, které se navzájem uspokojují jazykem ve scénách jako z porna. Práce jako tyto ukazují, že umělecké médium nemusí nutně stát v cestě za uspokojením, ale spíše jej může umocnit. Například v Lízačce v Mozambiku umělec kontrastně zvýraznil ústa jedné ženy a intimní partie druhé krémově oproti jejich tmavé pleti, což zvyšuje intenzitu, kterou na nás scéna působí.

Závěrem
Je zajímavé, že máme tendenci morálně odsuzovat jen pornografii anebo pornografické umění, když erotické umění je často problematické podobným způsobem. Je to produkt, který ve většině diskriminuje ženy a zobrazuje hlavně zkreslené představy mužů.

Svět porna je samozřejmě stále převážně nemorálním, ale filmy, jako jsou Dirty Diaries, nám ukazují, že porno může být přijatelnější, a rozhodně by podobné filmy pomohly tento průmysl napravit a destigmatizovat.

Pornografie je zveřejňování sexuality, které, ač je hlavně zaměřeno na heterosexuální konzumenty, může navíc pozitivně posloužit jako nástroj LGBT komunitě a šířit sexuální svobodu. Nemusí nutně představovat hrozbu pro morálku ani signalizovat úbytek na hodnotě. ∞

Hranice Artiklu jsou pevně dané – jeho koncepce počínající titulní stránkou a konče tou poslední. Jak je to ale s lidmi a hranicemi? Ty na mapě prakticky neexistují – doba, kdy bychom pocítili vstup na území sousedního státu v podobě pasové kontroly, je již pryč a nám se pole volného pohybu rozšířilo na množství zemí, do kterých můžeme libovolně vstupovat, aniž bychom postřehli, že tu výchozí jsme již opustili. Může určitá bezbřehost souviset i s obecným nastavením mysli dnešního člověka? Nevyhraněnost jako standardní postoj, který mladý člověk po většinu svého života, obklopen dobou možností a benevolence, nevnímá jako něco špatného či nehotového? Každá akce má svou reakci a každý zákaz také. Pokud zákazy nejsou, není možné se k nim jakkoli vztahovat. Pokud jsou jen možnosti, je těžké najít správný klíč k výběru z nich. Daleko snáze se totiž odpovídá na otázku, co nechci, než co chci. Protože do hry chtěného může vstoupit iluze, která si s našimi tužbami může hrát v mysli, ale v realitě už nás jejich zhmotnění skutečně naplnit nemusí. Princip vztahování se k něčemu platí i v případě osobních hranic. Tolerance má hranice ve vlastní komfortní zóně. Může dosahovat vysoké míry, pakliže se nedotkne hran naší vlastní osobnosti. Ty můžeme poznat právě díky takovému setkání. Být pospolu neznamená být na úkor toho druhého. Nutnost hranic ve vlastním životě je tedy nutná pro to, abychom naplňovali sama sebe jako svobodného člověka se svými přáními a tužbami. Jejich demonstrací je pak umění říkat ne. ∞