Umění je díky globalizaci a internetu k dispozici na jedno kliknutí. Fyzická přítomnost uměleckého díla už není třeba. Charakteristika dnešní doby je všeho více – více umělců, více publikací, více galerií, více slov a kratší trvanlivost. Kdo je Michelangelem dnešní doby? Jsme schopni ukázat na hrdinu v nekončícím davu? A pokud ne, proč tomu tak je?

Za hrdinu v dějinách umění můžeme považovat umělce, který posunul jeho vývoj někam dál. Příkladem nám můžou být umělci, jako je Michelangelo, který jej posunul na cestě za realismem, Cézanne, který položil základ kubismu a odvrátil umění od realismu ve snaze o zvýraznění podstaty tvarů, anebo třeba Kandinsky, který byl pionýrem abstrakce. Na hrdinu v umění v dnešní době ale není tak lehké ukázat.

Známým umělcem je například anglický Banksy, který je nejen proslulý svým politickým graffiti, ale také tím, že nám není známá jeho identita. Snad také proto, že s jistotou nevíme kdo Bansky je, je jeho osoba přitažlivá. V seriálu Mladý papež (Il giovane papa, 2016) se hlavní protagonista papež Pius XIII. skrývá před věřícími, protože věří, že jejich neutěšená zvědavost zvýší zájem o církev. Banksy se podobně skrývá před svými fanoušky, protože se snaží kolem své osoby uměle vytvořit mystično, které umělci v dnešní době spíše postrádají.

Díky mechanické reprodukci se z umění vytratila část jeho kultovní hodnoty, jeho nedosažitelnosti. Většinu umění v dnešní době vidíme na internetu, kde je masově přístupné. Banksyho díla jsou všudypřítomná, ale on sám je nám vzdálený a tahle ambivalence nás zajímá a láká.

Přeci jen to ale není hrdina v podobném smyslu, jako byl například známý modernista Kandinsky. Zřejmě tedy rozdíl mezi oběma umělci spočívá v tom, že Bansky nestojí v popředí žádného příběhu. Dnes díky umělecké svobodě umělci směřují každý jiným směrem. Tohle nám ztěžuje umění interpretovat jako příběh a bez příběhu se hrdinové hledají a opodstatňují těžce.

Umělec už není považován za proroka na vrcholu pyramidy, co stojí v popředí znalosti a dělá odvážné kroky na cestě za novým objevením. Dnešní doba je na to moc skeptická a cynická. V současné době převažuje konceptuální umění nad tradičním pojetím. Brillo Boxes od Andyho Warhola z roku 1964 položily otázky, čím se liší krabice houbiček na mytí nádobí Brillo v galerii od těch v obchodě a proč je tento rozdíl podstatný. Nikoho ale nešokovaly tak jako Duchampův Pisoár (1917) roky před tím, protože touto dobou se již cokoli mohlo stát uměním. Jakmile umění upřednostnilo myšlenku před formou, už není kam ho jednoznačně posunout.

Banksyho graffiti nejsou jedinečné svým provedením, jsou hlavně o politické myšlence, na kterou odkazují a o místě, kde se nacházejí.

Postmodernismus nastolil jiná pravidla, a to zejména dekonstrukci a ironii, všechno existuje v uvozovkách, takže pokud Banksy není hrdina, tak je třeba „hrdina“. ∞

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Je označován za nejkontroverznějšího kanadského režiséra. Bruce LaBruce letos v únoru oslavil své 55 narozeniny, nicméně jeho tvorba i nadále zůstává provokativní. Jeho filmy jsou jak promítány, tak zakazovány na těch největších filmových festivalech. Daří se mu především na poli pornofilmů, kde sbírá ta nejvyšší ocenění. Je žijící legendou queercorového hnutí. S Brucem LaBrucem jsem udělal rozhovor v rámci oslav jeho narozenin, a proto je interview takovým ohlédnutím za tím, koho za to více než půl století dokázal naštvat, nebo znechutit. Bruci, všechno nejlepší!

Tvé filmy jsou známé tím, že jsou plné zadků a penisů, což se mi potvrdilo poté, co jsem poprvé jeden shlédl. Pamatuji si, že moje bezprostřední reakce byla ve smyslu „Wow, vážně bych chtěl vidět, jak to vypadá v jeho mozku.“
Porno je médium, s kterým pracuji. Dělám mnoho různých druhů porna: hardcorové porno, mainstreamové porno, amatérské porno, nicméně sexuálně explicitní scény používám taktéž jako způsob vyprávění. Všechny druhy porna jsou lehce rozdílné, nicméně co je spojuje, je samotná myšlenka porna, a to mě na tom baví. Zajímá mě, jak porno vypadá, když ho zasadíte do různých kontextů. Takže ano, v mých filmech jsou často k vidění péra, zadky a šukání. Ale vagíny taky! Teda někdy. Pro mě je neskutečně fascinující, jak se sex zobrazuje v porno filmech, v mainstreamových filmech a v hollywoodských klasikách. V Hollywoodu dokonce platí pravidla, jak přeskočit sexuálně explicitní scény. I samotný Hitchcock měl svoji slavnou techniku, jak sex zobrazovat. Například ve filmu Na sever severozápadní linkou použil vlak projíždějící tunelem, což byla jasná metafora šukání. A v tom je v podstatě ten rozdíl mezi mnou a ostatními. Já takové scény nepřeskakuji, což část diváků naštve a poté říkají: „On to dělá jen proto, aby byl kontroverzní a přitáhl na sebe pozornost.“ Mluvil jsem s řadou zavedených filmařů, jako je Paul Verhoeven nebo David Lynch, kteří říkali, že sami přemýšleli o tom, že by rádi natočili porno, protože je to něco, co je tabu a zároveň to reprezentuje zajímavý problém. Jak natočit syrový sex, aby nebyl nudný? Nicméně problém je v tom, že porno je ve filmovém průmyslu stále velké tabu, a z toho důvodu se mnoho režisérů bojí něco podobného natočit, jelikož by to mohlo zničit jejich kariéru. Baví mě reprezentovat nereprezentovatelné.

Avšak pokud pominu všechny zadky a péra v tvých filmech, tak v nich téměř pokaždé vidím výraznou romantickou linku.
Ano, ve většině případů tomu tak opravdu je. Kupříkladu v mých krátkých filmech, které jsem nedávno dokončil pro gay pornografickou stránku Cockyboys, byl jeden z filmů romantický v klasickém slova smyslu a ostatní jsem pojal spíše satiricky. Když točím sex pro porno filmy, tak rád do nich vkládám líbání, předehru, ale také dějovou linii. Nebaví mě mechanické šukání.

Rád bych se vrátil k tvým začátkům, a to konkrétně k zinu J.D.s. Musím uznat, že mi přišel hodně vzrušující. Během pročítání J.D.s jsem v něm narazil na oldschoolovou queerness, kterou v dnešní době hledám jen stěží. Z jakého důvodu jste dělali něco tak undergroundového, jako je gay zine?
J.D.s byl jedním ze zinů, který inspiroval vznik queercorového hnutí. Avšak mnoho lidí neuznávalo náš pornografický úhel pohledu, který nás současně odlišoval od ostatních fanzinů. V té době jsme byli jediní, kteří to dělali. Fotili jsme fotky nahých lidí, dělali jsme vlastní krátké filmy natočené na super 8 mm a také jsme začínali dělat svým způsobem naivní, neprofesionální porno. Alespoň já jsem to tak dělal. Jednou z hlavní aktivit J.D.s bylo spojovat dvě zcela nečekané věci – gay pornografii a punk.

J.D.s obsahoval příběhy, komiksy, punkové a queerové manifesty apod. Ale porno bylo to, co veškerý obsah spojovalo. I poté, co jsem začal tvořit celovečerní filmy, jsem byl jediný z hnutí New Queer Cinema, kdo ve svých snímcích používal sexuálně explicitní obsah. Proto byl J.D.s považován za provokativní. Ale my jsme porno používali v politickém slova smyslu. Konfrontovali jsme tím homofobii, která v té době byla zcela běžná v hardcore punkové scéně. Gay pornografie byla nástrojem, jak říct hetero punkáčům „Jak je možný, že nedáváte nějaký kouření péra, nebo šukání zadků, když jste tak punk?“ Tím jsme také chtěli poukázat na samotnou homo erotičnost hardcore punku. Co může být víc gay, než mosh pit, kde se po sobě válí banda polonahých, zpocených punkáčů? Samozřejmě jim to vadilo, protože jsme je donutili uznat homo erotičnost punku.

Nicméně J.D.s nebylo jen o konvenčním pornu. Měl také romantickou stránku. Měli jsme tam příběhy o neopětované lásce, ale i o lidech, kteří nikam nezapadají a společnost je považovala za loosery. Kromě romantiky a porna nás taktéž bavila předliberalizační a liberalizační gay estetika (pozn. redakce – 60. až 80. léta 20. století).

Rád bych navázal na zmíněnou gay liberalizaci. To, co se mi na J.D.s líbí, je ta síla, kterou z fanzinu cítím. Připadá mi, že sděluje okolí, že gayové jsou jiní, mají odlišný pohled na svět, a tím mohou většinovou společnost obohatit. Bohužel to z dnešní gay scény necítím. Přijde mi, že jsme prodali naši unikátní queerness za homosexuální svazky a adopce.
Pravda je, že J.D.s byl ve svých počátcích undergroundem. Bylo to ještě před masivním rozšířením internetu. Pokud jste si nás chtěli přečíst, tak jste si nás museli najít. A naopak. My jsme museli najít své čtenáře, což jsme dělali pomocí inzerce na zadních stranách jiných fanzinů, které byly k dostání pouze v obchodě s deskami, nebo poštou. Ve skutečnosti byla punková scéna proslulá svým DIY. Na jednu stranu bylo o dost těžší nechat zaznít svůj hlas a najít lidi, kteří pojedou na stejné vlně, avšak na straně druhé to bylo kompletně autonomní. Žádný vliv korporátních subjektů, a ještě jste k tomu vytvořili legendu. Legendu o tom, že v Torontu existují šílení, divocí punkáči, kteří kolem sebe vytvořili rozvinutou queer subkulturu se stovkami členů. Ale takto to vůbec nebylo. Byl jsem to pouze já a pár mých nejbližších známých. Nejsem si úplně jist, jestli by to v dnešní době internetu bylo možné, jelikož je vše hodně transparentní. Idea undergroundu je pro mě velmi romantická.

Vidíš v dnešní době uskupení podobné tomu vašemu?
Rozhodně nechci nad mileniály vynášet jakékoliv soudy, nicméně byli narozeni do zcela rozdílné reality. Narodili se do korporátní a sociálně mediální reality. V něčem to mají lepší, v něčem zase ne. Vtipné je, že to, co jsme v J.D.s dělali, bylo v podstatě rané blogování, anebo by se to dalo označit taky za preinternetový Instagram. Fotili jsme, ale také natáčeli filmy, které byly o nás a našich blízkých kamarádech. Dokumentovali jsme naše životy, vyprávěli jsme naše příběhy a vytvářeli jsme si alter ega. Když tak nad tím přemýšlím, tak je vlastně fajn, že to dneska všichni dělají, ale když to dělají všichni, nedělá to nikdo. Pro lidi, kteří mají světu co říct, je obtížné se skrze tuto bariéru snímků prosadit. A cenzura jim v tom taky příliš nepomáhá. Mě zablokovali Facebook dvakrát, a to jsem tam přidal jen stěží urážlivý obsah.

Bruci, vím, že tě zajímá fetiš. Uvědomil sis, že po těch letech, co jsi ikonou queercorového hnutí ses ty sám stal fetišem?
Jo, uvědomuju si to. Moje filmy mají snadno rozpoznatelnou estetiku, jedná se o romantizující porno, queerness a revoluční politiku. Vážně nesnáším slovo „značka“, nicméně si uvědomuju, že jsem se takovou značkou za ta léta skutečně stal. Ale nevadí mi být pro někoho fetišem. Baví mě idea fetiše. Je to hluboké uznání nebo dokonce uctívání objektu, nebo věci. Což považuji za zajímavé, jelikož to v některých případech má až náboženský rozměr. Ve skutečnosti mi již mnoho lidí řeklo, že jim moje filmy ukázaly, jak být radikální v queer slova smyslu, anebo přijmout jejich gay identitu, jelikož jsem nemainstreamové sexuální praktiky ukázal v „lidském světle“. Často tak slýchávám, že jim moje filmy změnily život. Takže pokud je to takovýto způsob fetiše, tak s tím nemám problém.

V tvých filmech jsme toho viděli již mnoho. Mimozemské zombies, normálního zombího, feministické teroristky apod. Na co se můžeme těšit dále?
Pracovní název filmu, který doufám, že začnu točit v květnu tohoto roku je Twincest. Je to o identických dvojčatech, jež jsou rozdělena po porodu a shledají se o více než dvacet let později. Prostě a jednoduše to bude o incestu. ∞

Co vlastně rozumíme pod pojmem hrdina? Spíš než hrdost by ho asi měla provázet jistá nápomocnost. Spíš než pyšná neomalenost skromná nezpomalenost, činorodost v opozici k bystander effectu. Jak hrdinu-činorodinu poznat? Okolí se k němu nestaví nijak velikášsky. Prostě ho mají rádi a on je. Nijak explicitně. Sousedsky. Kdo je obdivován, často udělal všechno proto, aby tomu tak bylo. Není na tom nic hrdinského. Zařídil si obdiv, aby získal moc. Nebývá to moc citlivý člověk, spíš psychopat, kterému nevadí žít v presu lži, že je něčím víc.

Hrdinu definují činy, i když i to je vlastně klišé. Není hrdinou každý, kdo žije? Hrdinou všedního dne. Každý samozřejmě ne, neměl by to být absolutní zlosyn. I ten může být ve své subkultuře hrdinou. Takový sebevražedný atentátník jde rovnou do ráje. Někdy obdivujeme sebevrahy. Palach má místo v učebnicích jisté. Není nutno, není nutno, aby bylo přímo hrdinno. Nemusíme si lehat do puků, stačí svědomitě nosit vodu a neškodit. Střídmě a víceméně nahodile lovit bobříka dobrých skutků.

Jsme hrdinové? Záleží na tom, jestli potvrzení tohoto statusu čerpáme z ob- nebo subjektivních zdrojů. Subjektivní je můj pocit, proměnlivý jako jarní počasí, i reakce okolí, nikdy nejsou jednohlasné. Subjektivní hledisko je to krátkodobé. Objektivní, dlouhodobé hledisko se dá nazvat životním pocitem, v praktické rovině pak světonázorem. Ten je nezištný, nedá se ošulit záměrem. Je tím, do čeho se ráno probouzíme.

Klíč v přítomnosti
Člověk není stavěný na to, aby něco dělal úplně nezištně, většinou za své dobro chce odměnu stejně, jako chce za dobře odvedenou práci peníze. Střádáme si pozitivní energii, kterou jsme dobrem vytvořili-vydobřili a vykupujeme se jí ze sobečtějších činů. Vypočítané dobro není víc než odpustek, jako když manžel zaplácává nevěru kytkou nebo ledničkou. Člověk přece nemůže dělat jen pro druhé, dřív nebo později by se zbláznil, nebo by ho ukřižovali. Hrdinství přesto provází právě nezištnost. Když není hrdina hrdý sám, bývá na něj hrdé aspoň jeho okolí. Zvládl to za ně, zaplatil daně. To je špatně. Klíčem k hrdinství není obdiv k hrdinovi, vzhlížet k někomu, kdo za druhé položil život. Klíč je v životě samotném, v přítomnosti. Ne ve vzhlížení k druhému, ale ve smíření se se sebou. Abychom byli schopni hrdinství, musíme položit své iluze o něm na oltář obyčejnosti.

Hrdinství je rozhodnutí, uvolnění pnutí jasným pokynem. Ne vlastní vůlí, ale přijetím vůle přítomnosti. Často mu předchází utrpení. Hrdinství je otázkou vývoje, procitnutím, dospělostí. Zralostí. Když propásneme hrdinství, začneme se kazit. Hrdinství není piedestal, týká se každého z nás. Je to zodpovědnost. Hrdinství a jeho opak dělí tenká linie. Rozhodneme se pro, nebo proti. Mít děti? Nebo se zapomeneme rozhodnout.

Sdílení hrdinství
Za hrdiny se občas automaticky považují ti, kteří věří v Boha, to když místo aby v něj opravdu věřili, ztotožnili se s jeho představou o něm. O hrdinství, spíš než cílevědomost, rozhoduje náhoda. Skoro by se chtělo říct, že rozhoduje Bůh, ale rozhoduje prostě to, jestli někomu dáme přednost v loďce, když jde Titanic ke dnu, nebo jestli si do skříně pustíme Žida, když po něm jde Hitler. Hrdinství je extrémní slušnost.

Někdy je hrdinství svůj názor říct, jindy neříct. V dnešní době se rozdíly stírají, respektive jsou stejně dobře obhajitelné. Jedna strana považuje za hrdinství uprchlíky přijímat, protistrana by je hnala svinským krokem, vždyť vyděděnců máme doma dost. Hrdinství nemusí být jen realizace, ale i porážka a její přijetí. Hrdinství spíš než akce je reakce. Sklonit hlavu a nechat být-jít, když už není za co bojovat, bojovat tam, kde ještě je naděje. Žít a nechat žít.

Hrdinství nechtěného znají třeba spisovatelé. Původně se chtěli stát hrdiny, ale hlavně chtěli prostě psát. Čtenáři zase chtějí jenom číst, ale potřebují někomu za tu flow přičíst kredit. Potřeba „dát znát“ na jedné straně a „vzdát hold“ na druhé pokrývá většinu našeho trhu hrdinů. Celebratorní roli ochotně hrají zábavní média. Hrdinství je v nich sdílením niterného zážitku. Stírá se rozdíl mezi producentem sdělení-zážitku a příjemcem. Pojí je vděk. Je to extenze či degradace vztahu mezi Bohem a jeho ovečkou. Touha vědomí vytrhnout se z věčné samoty.

Hrdinství je cesta
Hrdinství neexistuje, je to jen marná snaha něco znamenat. Pravé hrdinství je nezištné, a tedy nezjistitelné. Praví hrdinové zůstanou skrytí, můžeme si je jen představovat, stylizovat se do nich, vyprávět si je. Co je živé, je touha po hrdinství – touha po životě. Musíme ale vědět, že ani když převratně uspějeme a převrátíme svět naruby, nebudeme z toho nic mít. S tímhle vědomím směle do toho. Buďme hrdinští bez hrdinství. Tvořme a sdílejme prostou ulici. Těšme se, takhle to nebude pořád. Hrdinství definuje smrt. Je to odvaha nebrat ji na vědomí při realizaci svého cíle. Nesmí to být hrdinství pro hrdinství, kdy se jde smrti vstříc bez země na obzoru nebo s pouhou fata morgánou. Hrdinství předpokládá skutečnou cestu. Kromě pudu sebezáchovy v sobě máme i pud sebedestrukce, takže okázalé sebezničení hrdinstvím není. Hrdinství je nedát znát bolest. Depresáři jsou hrdinové všedního dne.

Hrdinou nemůžeme být sami o sobě, musí nám to někdo říct. Komfort samoty tkví v tom, že odpadá hodnocení, zda jsme hrdinové, nebo trosky. Připadáme si nedocenění a zároveň nás sužuje pocit, že jsme neudělali dost. Někteří lidé jsou workoholiky hrdinství. Hrdinství a sláva mají hodně společného. V ideálním světě by šly ruku v ruce. ∞

Patříte také k těm lidem, kteří při pomyšlení na studenou sprchu dostanou husí kůži, a raději si užíváte horkou lázeň? Michal Pohořelý to má naopak. Patří k otužilcům a chladnou vodu vyhledává sám a dobrovolně. Společně jsme si povídali o podstatě otužilectví, o jeho vlastních začátcích s otužováním i o oceánských přeplavbách nebo pořádání plaveckých soutěží. Jaké je to být hrdinou v ledové vodě?

Chladný únor by se dal označit za vrchol otužilecké sezóny. Nebo od kdy do kdy se otužilci otužují a pořádají plavecké závody?
Jako otužilecké období se mi vybaví Český pohár zimního plavání, kdy začíná sezóna první nedělí v říjnu a končí první sobotou v dubnu. Trvá více než půl roku. První týdny se teplota vody většinou pohybuje kolem dvanácti stupňů, naopak v únoru se dost často blíží k nule a je hodně studená. Takže je tento měsíc opravdu ta nejotužilečtější teplota.

Jaká je ideální teplota vody pro otužování?
Záleží na tom, jak to komu vyhovuje. Mně osobně třeba vyhovuje teplota okolo čtyř stupňů. Když už má voda méně, tak to trošku bolí, když tělo přichází k sobě. Ale zase je to větší zážitek, vlézt do tak ledové vody. Když pak je navíc orámována ledem, tak má člověk radost, že si vysekal díru do ledu a může si tam vlézt.

Kdy tě napadlo začít se otužovat a co tě k tomu vedlo?
Je pravda, že jsem se třeba již dříve několikrát při cestě z hospody sázel, že se vykoupu. Ale k tomu opravdovému otužování mě motivoval můj tchán, který teď již plave skoro osm let. Plaval celý podzim i zimu, a jednou se rozhodl plavat na Štěpána pod Národním divadlem. Všichni jsme se na něj jeli podívat, abychom ho podpořili. Moc se mi to líbilo. Tak mě napadlo, že to také zkusím. Přibližně po dva roky jsem s ním chodil plavat, jen několikrát, ale jak začala opravdová zima a teplota klesala, tak jsem vynechal. Pak se do toho zpět špatně vrací. Pořádně jsem začal plavat, až když jsem se přistěhoval do Prahy, což jsou čtyři roky zpátky. Našel jsem si klub otužilců, aby mě něco motivovalo. Zapsal jsem se do České otužilecké unie a začal jsem trénovat a naplno se otužování věnovat. Abych si tu otužilost udržel, snažím se tak dvakrát až třikrát týdně vlézt do chladné vody.

Jaké byly začátky tvého otužování?
Když člověk dodrží pravidlo, že začne pravidelně plavat na podzim, kdy jsou vody ještě docela teplé, třeba patnáct stupňů, tak si tělo postupně zvyká a vydrží ve vodě delší a delší dobu. Nejdřív třeba jen minutu dvě a pak deset minut. Postupně každý poznává své pocity, a co mu dělá dobře. Tím lze sledovat, jak dobře se tělo dokáže s chladem vypořádat. Krev začne cirkulovat jen v tělesném jádru, aby teplo uchránilo vnitřní orgány. Třeba ruce a nohy se odkrví a krev v nich skoro nekoluje. Takže moje začátky byly v pohodě.

Jaká doba je pro toho, kdo se už nějakou dobu otužuje, ideální?
Pro zkušeného otužilce je dobré zůstat ve vodě alespoň deset patnáct minut. Maximálně dvacet. Při plavání na závodech, když je teplota vody chladnější než čtyři stupně, je limit z bezpečnostních důvodů maximálně dvacet dvě minuty. Krátká doba není taky ideální. Například já, když jsem ve vodě kratší dobu než deset minut, tak se tolik neprochladím, abych měl ten správný pocit zahřívání se, kdy se uvolňují endorfiny a člověk z toho má radost.

Jak se na tvůj trochu netradiční koníček dívá tvá rodina a přátelé?
Rodina i moji nejbližší mě velmi podporují. Je to vidět například při soutěži, co pořádám s Radkem Tupým v Sázavě. Moje rodina je zaangažovaná v přípravách i v průběhu soutěže. Starají se o administrativu a o vše, co je potřeba. Navíc se na mě moje žena Markéta jezdí často dívat, takže je známá i v komunitě otužilců okolo mě. Ale do vody nevleze a je často zmrzlejší než já. Mám od ní velkou podporu a za to jsem rád.

Zmínil jsi, že pořádáš plaveckou soutěž v Sázavě. V roce 2016 se ti podařilo úspěšně obnovit bývalou tradici zimního plavání v tvém rodném městě a akce s názvem Memoriál Vladimíra Tupého v Sázavě se setkala s velkým ohlasem jak u plavců, tak i u diváků. Jak tě napadlo znovu rozjet starou tradici?
Náš klub byl v té době již poměrně velký, ale nepořádal žádné vlastní závody. Což mi připadalo trochu škoda, protože některé otužilecké kluby České republiky v rámci Poháru zimního plavání pořádají třeba i troje závody za sezónu. Vzhledem k tomu, že pocházím ze Sázavy a věděl jsem, že se tam již kdysi závody pořádaly, napadlo mě tu tradici znovu obnovit. A jelikož si pana Tupého, tehdejšího sázavského otužilce, pamatuji z dětství, napadlo mě, proč to nezkusit. Na jeho počest, jelikož byl symbolem otužování v Sázavě, a aby se na jeho otužilectví nezapomnělo, jsme společně s jeho synem Radkem Tupým soutěž obnovili.

Bude se letos konat další ročník?
Letos vycházejí plavecké závody na 16. února, což je už za chvíli. Mezi soutěžícími je známá jako docela tvrdá soutěž, protože zatím tam vždy byla teplota vody pod čtyři stupně a minulý rok dokonce pod jeden. To znamená, že si tam plavci mohou vyplavat výkonnostní stupně a potvrdí si, že vydrží dostatečně dlouho v chladné vodě. Díky tomu pak mohou plavat delší trať. Dělá se to tak z toho důvodu, aby se nestávalo, že by nováček chtěl plavat hned třeba kilometrový úsek. To nejde. Nejdříve otužilec musí plavat krátkou trať, pak získává výkonnostní stupně. Postupně může plavat delší a delší tratě, až do délky jednoho kilometru, což je nejdelší trať v Českém poháru zimního plavání. Soutěž je i divácky atraktivní. Je hřejivé podívat se na někoho, kdo se do ledové vody noří. Kromě otužilců se většinou zúčastní i známí sportovci z dálkového plavání. Například ti, kteří přeplavali kanál La Manche nebo pokořili ledovou míli. Tento rok bude hostem plavec, který přeplaval Severní kanál.

Jaroslav Chytil, kterého zmiňuješ jako letošního hosta na Sázavě, v srpnu 2018 za šestnáct hodin ve třináctistupňové vodě uplaval více než čtyřicet kilometrů při přeplavbě Severního kanálu a tím jako první český muž dokázal zdolat tuto nejvyšší metu pro dálkové plavce. Ty jsi byl u tohoto významného momentu. Jak ses na lodi ocitnul a co bylo náplní tvé plavby?
Byla to pro mě určitě velmi zajímavá a velká zkušenost. Navíc jsem moc rád, že to Jarda uplaval a vše dobře dopadlo. Protože když si to člověk zpětně promítá, tak je to opravdu neuvěřitelný a trošku i bláznivý počin. Jarda Chytil není plavec odjakživa, začal plavat teprve před deseti roky a s otužování začal asi před sedmi. Postupně na sobě začal pracovat a plaval lépe a lépe. Je velký snílek, tak ho napadlo, že by přeplaval Severní kanál. V té době, když o tom uvažoval, ho ještě nikdo z České republiky nepřeplaval. Chtěl být první, kdo to zvládne. A jelikož je ze stejného klubu jako já, tak jsme se dohodli, že ho doprovodím jako posádka. Původně jsem myslel, že členů bude víc, ale nakonec jsem tam byl jen já se svou ženou Markétou. Staral jsem se hlavně o technické záležitosti a jídlo. Markéta hlavně předávala zprávy a dokumentovala cestu během přeplavby.

Co pro tebe byl největší zážitek kromě toho, že to Jaroslav Chytil dokázal?
Plavba mi dala zejména velké zkušenosti. Jako člen posádky jsem neměl vůbec žádnou průpravu, a vlastně ani Jarda jako plavec. Během pobytu jsme se potkávali s jinými plavci, kteří se také snažili o přeplavbu. Velmi se divili, že do toho bez zkušenosti jdeme. Většinou totiž Severním kanálem končí plavci tzv. Ocean Seven. Severní kanál si nechávají nakonec, protože je studený a jsou tam žahavé medúzy a velké proudy. Takže jsme tam byli trochu za podivíny.

Máš do budoucnosti také podobné ambice?
Při přeplavbě Severního kanálu může jít i o život. Je to hodně náročné a má se za to, že jde o nejnáročnější oceánskou přeplavbu vůbec. Sám takové ambice nemám. Byla by k tomu potřeba hodně velká příprava a musel bych hodně obětovat. Ale líbilo by se mi do budoucna zkusit štafetové přeplavby, kdy může plavat až šest lidí a během cesty se střídají. Tímto způsobem bych se nebránil ani Severnímu kanálu. Je to pro mě dost velká meta, ale myslím si, že je to v mých silách, na rozdíl od té samostatné přeplavby.

Co pro tebe otužilectví znamená?
Být otužilcem pro mě znamená nořit se pravidelně do studené vody a být méně nemocný. Je to dost znát. A zároveň být s komunitou otužilců je pro mě sociální událost. Jsme tam velká parta. A také mi otužování přináší dobrý pocit, že to dokážu. Plavání ve studené vodě vyplaví endorfiny, jako každý jiný sport a je to dost přínosné fyzickému a psychickému zdraví. ∞

Jak vypadá současný hrdina? Osobnost dnes definuje zájem v podobě množství sledujících na Facebooku, relevanci jeho názoru množství lajků tamtéž. Nejúspěšnější mladí lidé jsou do přehlídky talentů vybíráni dle tipů na Instagramu od jeho dalších uživatelů nebo od uživatelů Facebooku. Hrdinou je mladý YouTuber, který se stává kamarádem dalších uživatelů YouTube kanálu a který sám skutečné kamarády nemá, protože všechen svůj volný čas tráví nahráváním sebe sama a čekáním na odezvu. Tak takové konstatování mi večer rozhodně nezpříjemňuje. Jak dlouho ještě vydržíme balancovat s jednou nohou ve fikčním virtuálním světě, než se nám ten skutečný sesype? A kolik zlomenin bude předcházet tomu, než nám virtuální svět zláme vaz? Pokud je hrdinou fikce, pak ani náš život nemůže být skutečný. ∞