Colours of Ostrava, Rock for People, Metronome nebo Beats for Love se předhánějí s headlinery a cílením na co nejširší publikum. Rock for People si vybudoval monopol u ro-ckových fanoušků a letos lákal na Slipknot, Sex Pistols, Fontaines D.C., navrácené Linkin Park či Guns N’ Roses. Kampaně na takové festivaly startují už rok dopředu a postupně odhalují vizuály i headlinery. Reklamy útočí ze všech stran – z billboardů, tramvají, ze zastávek i sociálních sítí. Po konci sezony ale jako by se po nich slehla zem.

Open-air koncerty mají své kouzlo. Když se však podíváme na starší akce, působily mnohem víc jako oslava hudby a interpreta, nejen jako barevná podívaná, jejímž hlavním cílem je přitáhnout pozornost. Festivaly přitom mají sílu představit i interprety, které by publikum jinak minulo. Kratší sety jsou pro kapely příležitostí dostat hudbu k lidem, kteří původně přišli na někoho jiného.

A to vše je jen české měřítko. U obřích akcí, jako jsou Coachella, už je cítit, že se z hudební události stává spíš věc prestiže a přehlídka influencerů než setkání s cílem poslechu hudby.

Blízkost a komunita: podzim v klubech

Na malém prostoru klubu se setkává větší koncentrace hudebních nadšenců. Blízkost k interpretovi i publiku vytváří pocit komunity a skutečného setkání. Dramaturgové tu mají volnější ruku: místo honby za největšími jmény mohou objevovat nové žánry a dávat prostor začínajícím umělcům, ať už domácím, nebo zahraničním. Hudba je tu vždy na prvním místě – teprve potom přichází vše ostatní.

S podzimem začíná klubová sezona, která se oproti festivalům drží vlastního konceptu a necílí na davy, ale na lidi, kteří chtějí hudbu opravdu poslouchat. Kluby nabízejí prostor k setkávání s podobně laděnými fanoušky, možnost potkat interpreta napřímo, odnést si merch nebo desku. Zatímco pro rozběhnutější kapely je výhrou být na festivalovém line-upu, v klubech vzniká prostor hlavně pro ty, kteří si svou základnu teprve hledají.

Pražské Roxy je synonymem divokých devadesátek i ikonou dnešní klubové scény. Kromě hudby se zde v Galerii NOD odehrávají výstavy, autorská čtení či divadelní představení. Hudební dramaturgie odráží současné trendy nezávislé scény, podporuje komunity, mikroscény i umělecké školy. Kluby tak stojí na žánrové rozmanitosti a komunitní energii.

Hudební introverti a extroverti

Přestože se festivaly a kluby liší přístupem, atmosférou i výsledkem, cílová skupina je podobná – mladí lidé mezi 18 a 35 lety, většinou s vyšším vzděláním, aktivní na sociálních sítích. Právě online se jejich zkušenost často završuje: Rock for People má přes 239 tisíc sledujících, během festivalového týdne narostl počet fanoušků o 20 tisíc a příspěvky zasáhly až 22,5 milionů uživatelů po celém světě.

Festivaly se zároveň snaží pracovat i se svou ekologickou stopou – od třídění odpadu přes gastroodpad až po větší podíl veganských a lokálních jídel. Festivaly se ve svém programu snaží oslovit i různé cílové skupiny – od dětí prostřednictvím rodinných či dětských zón a programů pro mladší publikum až po seniory, kterým bývají určeny třeba koncerty lokálních cimbálovek.

Je to jako rozdíl mezi hudebními extroverty a introverty: festivaly zosobňují konzum a touhu po zážitku spolu s co nejvíce lidmi, zatímco kluby kladou důraz na blízkost a hudbu samotnou.

Zážitek vs. prožitek

Festivalová dramaturgie se často řídí požadavky sponzorů a honbou za velkými jmény. Zážitek se měří návštěvností, velikostí stage a dosahem na sítích, zatímco realitou zůstávají fronty a prázdné areály po zbytek roku.

Oba světy – festivaly i kluby – fungují paralelně, ale přinášejí naprosto odlišné zážitky. A možná právě v malých sálech lze zaslechnout to, co by pod nánosem světel a decibelů festivalových areálů zůstalo neslyšitelné. To, co zde zaslechnete, se nedá zachytit do krátkého reelsu – ale v člověku zůstane mnohem déle a hlouběji.

People Like Us, Kassel Jaeger, Federsel. Poslední Stimul přivítá tři jednočlenné projekty z trojice evropských zemí.

Stimul dosáhl plnoletosti jde si po svých… Po téměř dvaceti letech je načase rozloučit se. Poslední večer „průběžného festivalu jiné hudby“, tedy koncertní série Stimul, proběhne 20. října v pražské Meetfactory. Na pódiu se vystřídá britská multimediální kolážistka People Like Us, francouzský skladatel a improvizátor elektroakustické hudby Kassel Jaeger a tuzemský divadelník a improvizátor Federsel.

Od roku 2005 Stimul uvedl přibližně stovku akcí, obvykle s dvěma až třemi účinkujícími, pro které se velice často jednalo o tuzemskou premiéru. Kromě mnoha jiných, mezi nimiž nechyběly hvězdy jako Mike Patton, Animal Collective, Sunn O))), Pan Sonic, Oneohtrix Point Never, Battles či Amon Tobin, na Stimulu vystoupily hvězdy japonské „jiné hudby“ Otomo Yoshihide, Merzbow a Keiji Haino, nezařaditelní individualisté jako Anthony Pateras, Peaches či Peter Rehberg. Psychedelici typu Acid Mothers Temple a Nurse With Wound se na scéně střídali s nepřeslechnutelnými dámami Soap & Skin a Diamandou Galás, veteráni Cluster a Nihilist Spasm Band se sound-artisty Marcem Behrensem a Franciscem Lópezem. Nechyběli ani hledačští gramofonisté ErikM, Philip Jeck, Dieb13 či Strotter Inst. a pěkná řádka zástupců polské yassové scény i finského post-folku.

Britská umělkyně Vicki Bennett vystupuje pod dvojznačným alias People Like Us. Od roku 1991 pracuje s médiem audiovizuální koláže. Z existujících obrazových a zvukových záznamů vytváří díla, jež duchaplně, vtipně i znepokojivě reagují na svět populární kultury. Sampling a koláž vnímá jako lidové umění čerpající z palety současných médií a technologií, jejíž „barvy“ jí slouží ke spřádání sítí odkazů. Stěžejní premisou její práce myšlenka, že vše je navzájem propojeno a uplatňovat vlastnictví „originálu“ nebo „autonomní“ koncepce je absurdní i zbytečné. Její nahrávky jsou k dispozici zdarma na UbuWeb. V roce 2006 byl Bennettové jako vůbec prvnímu umělci umožněn neomezený přístup do archivů BBC. Své dílo prezentovala v Tate Modern, Barbicanu, sydneyské opeře, Centre Pompidou, benátském bienále a na mnoha dalších místech. V Praze, kde vystoupí poprvé, předvede audiovizuální realizaci The Mirror, snovou koláž, v níž ukazuje, jak důvěrně známé zvuky, písně a obrazy dokáží změnit svůj význam přesazením do nových souvislostí. „Není cílem, aby se publikum předhánělo v poznávání jednotlivých použitých fragmentů,“ vysvětlila Vicki Bennett časopisu Wire. „Proto je těch kousků tolik – aby se v nich člověk ztratil a přestal je vnímat po jednom.“

François J. Bonnet alias Kassel Jaeger je francouzsko-švýcarský skladatel a elektroakustický hudebník působící v Paříži. Je ředitelem instituce INA-GRM, tedy jednoho z rodišť žánru, teoretikem a autorem řady knih o hudbě a zvuku. Jeho hudební tvorba umně balancuje mezi experimenty v duchu musique concrète, ambientním noisem a elektroakustickou improvizací. Nahrávky mu vycházejí na značkách jako Black Truffle, Editions, Mego, Shelter Press, úzce spolupracuje s řadou žánrově spřízněných tvůrců (Stephen O’Malley, Oren Ambarchi), zejména ale s průkopnicí elektroakustické kompozice, skladatelkou Éliane Radigue, jejíž dílo zpřístupňuje na řadě koncertů. V Praze předvede částečně improvizovaný set se zapojením elektroniky, analogového syntetizéru a kytary.

Tomáš Procházka vulgo Federsel je nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V roce 1998 založil hudební skupinu B4, se kterou získal dvakrát cenu Vinyla v kategorii album roku. V roce založil 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník a zvukový designér spolupracoval s různými tanečními a pohybovými skupinami, je autorem mnoha prací pro rozhlas, věnuje se dokumentu i radioartu. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Wabi Experience s finským hudebníkem Pasi Makelou, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizoval v letech 2011-2021 koncertní sérii Wakushoppu, zaměřenou na scénu volné improvizace. Založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Momentálně působí jako umělecký šéf divadla Alfred ve dvoře a jako pedagog režie na KALD DAMU.

Sešli jsme se dva interpreti, každý z jiného konce spektra. Ona umí vyložit některé části dramatického díla, já zprostředkovávám klasickou hudbu. Dala mi prostor a já ho využil.

Interpret klasické hudby je vzdálen od těch, které si se slovem interpretace spojíme daleko rychleji (překladatel, kritik, psychoanalytik a mnoho dalších). Patří mezi umělce a zároveň mezi vykladače „textu“, ale je svázán možnostmi vlastního těla, svého nástroje a pevně daným notovým zápisem. Zbývá ještě nějaký prostor pro vměstnání vlastní individuality mezi to všechno?

Já jsem flétnista a do této chvíle jsem se příliš nezamýšlel nad tím, jakou roli mezi papírem na stojanu a posluchačem vlastně mám. Vím toto: Vnímám hudbu především jako způsob vyjádření se, což slyšíte od mnoha umělců, ale pokud máte v sobě neuchopitelnou a nepopsatelnou možnost, touhu, energii, kterou chcete vyjádřit, a víte, že tím daleko více ukážete, kdo vlastně jste, najdete způsob, jak to dostat ven. Já našel seberealizaci a komunikační kanál ve hře na příčnou flétnu.

Mnoho vrcholových hudebníků by s těmito výroky nesouhlasilo, jelikož hudba je podle nich přesně to, co skladatel zapsal do not a nic víc, nic míň. Dbají na bezchybnou interpretaci, precizní techniku a naučené výrazové vzorce. Jsem nastavený jinak a když to nějak cítím, odrazí se to v mém dechu, nátisku a prstové technice. Hráči na dechové nástroje neskryjí nic. Jejich myšlenky a citové rozpoložení jsou na tónu vždy poznat právě kvůli dechu. Ostatně tato intimita byla také důvodem, proč jsem si zvolil právě příčnou flétnu.

Potenciál noty
Začíná to přečtením not. Notové zápisy jsou různě složité a trvá různě dlouho, než je hudebník přečte. Záleží na jeho zkušenostech a kvalitách. Já čtu některá těžká cvičení nebo skladby i několik dní. Při čtení musíte dbát na správnost, protože každou notu, takt, větu si ruce a mozek fixují, a pokud si takto uložíte chyby, je velmi složité je odstranit a opravit a naučit se danou pasáž znova. A tak cvičíte a cvičíte a cvičíte…

Po přečtení si hudebník skladbu rozdělí na menší celky, podle kterých se v ní dále orientuje, zaznačí si kritická místa, následují vepsané pokyny skladatele a postupně je hráč doplňuje o své vlastní poznámky, které mu mohou pomoci docílit požadovaného efektu. Po přesném nastudování not přichází čas na to, dostat do hry něco ze sebe. Protože pracujete nejen s hudebním nástrojem, ale především se sebou jako člověkem v celé jeho složitosti, je téměř nemožné říct, že jste jen pouhým zprostředkovatelem skladatelova záměru. Fouknete a naplníte potenciál noty, která má délku a zvuk. Ukážete, jestli jste si jistí, jestli myslíte na něco romantického, dynamického, strašidelného, a protože ten pocit prožíváte, dokážete ho předat. Lidé se na sebe dokážou naladit, pokud jsou dostatečně vnímaví. Toho je třeba využít. Pokud vás při hře ještě navíc vidí, neskryjete mimiku, pohyby do rytmu, které jsou v tu chvíli pro vás přirozené a tím ještě umocníte pochopení toho, co chtěl skladatel říct a co říkáte vy. Netvrdím, že je to jednoduché. Tvrdím, že to jde.

Důležitá je při interpretaci i znalost historického kontextu a hranic. Člověk musí vědět, co si může dovolit, aby to nebylo příliš troufalé, či dokonce neuctivé a nepatřičné. Záměna not obvykle nepřichází v úvahu, takový zásah do skladby musí být buďto dostatečně logicky odůvodněný, nebo nevyhnutelný (např. nemožnost hrát/zpívat daný tón), popřípadě je to třeba konzultovat se samotným skladatelem.

Slyšet ticho
Pokud bych měl popsat, jak probíhá takové interpretování skladby, začnu tím, že je potřeba se nejdříve uklidnit. Nelze dopustit, aby mě strach svázal a ovládl, musím přesně vědět co chci lidem sdělit a jít do toho, pokud možno, s určitým nadhledem a rozhodně. V hlavě si dobře rozmyslím, o čem daná skladba je (pokud má mimohudební děj) a soustředím se na to, ponořím se co nejlépe do melodie. Obvykle se mi to lépe daří, když má klavír předehru. Zaposlouchám se a vím, že musím začít hned takovým tónem, který je přesně zahraný a zároveň je už i můj vlastní.

Velice důležité je v hudbě také ticho. Bez ticha by ani žádná hudba nebyla. Pomlky jsou nedílnou součástí skladby, ovlivňují její tok, její složitost, nápaditost a jedinečnost. Ticho dokáže posluchače uklidnit, nebo je udržovat v mnohdy až nesnesitelném napětí. Interpretuji tedy i ticho, které není nikdy absolutní, protože tehdy může posluchač slyšet můj nádech či slyšet doznívat poslední tón v sále, ale pokud je najednou opravdu ticho, je stejně silné a určující jako všechny noty a značky, co dokážu zahrát.

Je vždy nutné vytvořit příjemný kompromis mezi svou duší a pravou podstatou skladby. Indikátorem kvalitního interpreta je umění dovolit vám do skladby „nahlédnout“ a prožít ji společně s ním.

text: Ondřej Nedorost

Ještě před pár týdny světoznámý hudební festival s dlouholetou tradicí netušil, jakou změnou bude muset projít, aby se vůbec uskutečnil. Hrozilo zrušení i přesun, ale zpráva o upravené podobě festivalu a uzpůsobenému programu potěšila všechny nadšence vážné hudby. Pražské jaro se i v této složité době snaží pokračovat v tradici zajištěním kvalitního kulturního zážitku.

Kultura hraje v životě člověka zásadní roli. Zaručuje jakousi jistotu a základnu, na které pevně stojíme. Představuje zvyky, hodnoty a normy předávané z generace na generaci. Díky ní poznáváme, učíme se a jsme konfrontováni s vnějším, ale i vnitřním světem. Touto základnou bylo v poslední době zásadně otřeseno. Ze dne na den se kulturní sféra utlumila na minimum a instituce bojují o samotné přežití. Nikdo se však nevzdává – kultura se rychle a úspěšně adaptovala do on-line prostředí a snaží se zajistit alespoň omezený program, aby se kulturní život nezastavil úplně.

Odklad, ale i zrušení
Pandemická krize zasáhla významné reprezentanty kultury po celém světě. Karlovarský festival svůj 55. ročník oslaví až příští rok a letošní francouzský filmový festival v Cannes byl také zrušen. Stejně jsou na tom hudební festivaly Glastonbury, Rock for people nebo německý Bayreuth festival Wagnerových oper. Mnoho akcí se však současnou situaci snaží řešit odkladem – Metronom oznámil nový termín na druhou polovinu září, Coachella se uskuteční první dva víkendy v říjnu, filmová přehlídka v Tribece je přesunuta na neurčito. Pražské jaro se situaci rozhodlo řešit jinak.

Trochu jiné Pražské jaro
Největší festival klasické hudby u nás, Pražské jaro, nabízí to nejlepší nejen z konzervativních děl, ale představuje i neotřelé nápady české i mezinárodní hudební scény. S důsledky restriktivních opatření spojených s šířením viru COVID-19 se potýká právě i jeden ze základních pilířů našeho kulturního světa a vedení festivalu se rozhodlo nespoléhat na nejistý vývoj okolností. Učinilo zásadní rozhodnutí, nevídané v celé historii festivalu, a i přes složitou situaci se letošní jubilejní ročník uskuteční – po pětasedmdesáti letech poprvé v alternativním provedení. Příznivci klasické hudby a českého festivalu se mohou těšit na jedenáct koncertů, které budou streamovány živě a představí skladby, které vyjadřují podstatu Pražského jara. Několik koncertů do svého vysílání zařadí také Česká televize a Český rozhlas.

Plachetka, FOK ale i Brněnský orchestr
Titulní dílo Má vlast Bedřicha Smetany však živě nezazní, organizátoři zařadili alespoň její záznam z předešlých let a sestřih zásadních provedení je na programu ČT 11. května. Písňový cyklus Zimní cesta of Franze Schuberta v podání basbarytonu Adama Plachetky bude přenášen živě 25. května z Dvořákovy síně v Rudolfinu, jak tomu bylo původně v plánu. Pozměněná podoba festivalu se bude soustředit převážně na české přední i mladé umělce. Pražské jaro tak představí dva koncerty, jejichž hlavními protagonisty budou umělci nastupující hudební elity.
V programu se podařilo zachovat dílo Zběsilost v srdci od Jana Ryanta Dřízala, jehož premiéru zajistí Brno Contemporary Orchestra. Tento koncert bude zároveň prvním vystoupením uskutečněným v Brně za celé fungování festivalu. Své koncerty přednesou i další česká tělesa, jako je Česká filharmonie, Pražští symfonici FOK či Collegium 1704, a s dalšími zahraničními se vedení snaží najít cestu, jak jejich představení uskutečnit. Vyvrcholením celého festivalu budou Beethovenovy pozdní kvartety na počest 250. výročí jeho narození. Pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši se rozezní Česká filharmonie a závěr festivalu oslavujícího hudbu bude ‚ódou na radost‘.

Přípravy pokračují
Při spuštění prodeje vstupenek v polovině prosince byla za první čtyři hodiny prodána či rezervována více než třetina vstupenek na padesát koncertů slavnostního ročníku. Že jde o rekordní prodeje potvrzuje i ředitel Roman Bělor: „Utržili jsme do té doby, než prodeje ´usnuly´, asi 25 milionů korun, to je částka, kterou musíme vrátit, tak, jako budeme vracet vstupné všem.“ Příjmy z prodeje vstupenek tvoří přibližně 20 procent celkového rozpočtu a stejně jako mnohé další kulturní instituce i Pražské jaro nabízí divákům zvážit možnost darování části vstupného na podporu alternativní podoby festivalu nebo na ročník budoucí. On-line verze programu je přístupná všem zdarma. Bělor dodává, že aktuální verze programu je jakýsi základ, na jehož rozšíření se intenzivně pracuje a stále probíhají jednání s dalšími českými i zahraničními umělci, institucemi či organizacemi, které by festival doplnili.
Kultura byla, je i bude. Možná je její budoucnost trochu jiná, než jsme si představovali, ale na příkladu Pražského jara – festivalu, který tu je již tři čtvrtě století – můžeme vidět vynalézavost lidského ducha a odhodlanost kulturní obce udělat vše pro její zachování. Podrobný program alternativní podoby Pražského jara 2020 je zveřejněn na webových stránkách, kam dále budou průběžně přidávány i samotné koncerty.

text: Anna Ondrejková

Občas je dobré vrátit se k začátkům, abychom znovu našli sami sebe. Tím se řídili skotští rockeři We Were Promised Jetpacks, když nahrávali čtvrtou desku The More I Sleep the Less I Dream, se kterou se vracejí ke své původní sestavě a vyrovnávají se změnami ve svém blízkém okolí.

Kritiky i fanoušky oblíbená skupina právě slaví deset let od debutu These Four Walls, jenž definoval jejich styl na hraně post-punku a indie emo rocku.

Po tour k poslední desce Unravelling z roku 2014 se skupina rozhodla, že potřebuje pauzu. WWPJ vydali během pěti let tři alba a pak se po nich slehla zem. Když se muzikanti potkali znovu ve studiu, tvorba nového materiálu nešla tak hladce jako dřív. Deska je proto pojmenovaná po první skladbě, kterou skupina napsala krátce poté, co vyškrtla většinu ostatních: „Skoro celé album jsme zahodili, něco na těch skladbách nefungovalo,“ prozradil frontman Adam Thompson.

Nezávislý magazín Under the Radar desku ohodnotil 75 %. V závěru recenze dodal, že se jedná o silný materiál, který s každým dalším poslechem nabírá na intenzitě. Nahrávku doprovázelo i animované video k singlu Repeating Patterns, které magazín The Skinny označil jako jedno z nejvtipnějších videí loňska.

V Chapeau Rouge 24. září uslyšíme průřez celou tvorbou We Were Promised Jetpacks. º


text: Jakub Béreš

Více než roční působení na Krymské ulici v Praze nám se Synth Library přineslo spoustu zajímavých sousedských kontaktů a spoluprací. Šikmo nahoru jsme po ulici často směřovali ke kavárně Patra a odtamtud k nám do Synth Library dorazila jednou také audiovizuální umělkyně a DJka „Lovely“ Tasya Nafigina.

Původem je z ruského Permu, přijela prý do Prahy na koncert své oblíbené emo kapely. Nakonec zůstala a teď dokončuje bakalářské studium Fine Art & Experimental Media na Prague College.

Důležitým tématem je pro Tasyu, teoreticky i prakticky, reprezentace queer komunity, proto také začala spolupracovat s festivalem Mezipatra. „Ten festival je nesmlouvavě queer a je také velmi aktuální. Je to filmový festival, který respektuje rozvrstvení společnosti, a tak prezentuje téma queer ve filmech, v hudbě, prostřednictvím diskuzí, drag shows nebo výstav. Je velmi důležité, abychom se všichni cítili zastoupeni, Mezipatra k tomu přistupují velmi aktuálním způsobem,“ dodává z pozice produkční doprovodného programu, která zároveň na festivalu i fotí.

Témata queer komunity se promítají i do jejích vlastních akcí. Společně s Karolínou Zikešovou aka Nevinnost pořádají party s názvem Lovely. „Pohupovat se z jedné nohy na druhou do rytmu repetitivního beatu v totální tmě může být pro někoho zábava a někdy je to skvělý, ale mně osobně chybí ty party, které jsou i emotivním zážitkem. Věnujeme pozornost detailům, třeba světlům a samozřejmě dramaturgii. Ideálně byste se na naší party měli cítit, jako když vás kamarádi pozvou k sobě domů k bazénu a všichni jsou vítáni, pokud přijdou s dobrou náladou. Takže se pak všichni mohou cítit příjemně,“ popisuje základní ideu party „Lovely“ Tasya, která sbírala zkušenosti v klubovém prostředí v Permu už od svých sedmnácti let, nejen jako fotografka, což měla být původně její role, ale nakonec i jako organizátorka. Právě tam se naučila i DJovat. V současné době Lovely chystají koncert ruské kapely Shortparis a od poloviny dubna působí jako kurátorky prostoru Holešovická šachta. „Rozhodly jsme se zaměřit na témata, která nejsou tolik reprezentována a o kterých se tak často nemluví, kulturní výměna se zaměřením na postsovětské země, reprezentace queer komunity v rapu, bass music a grimeu nebo také duševní zdraví. Lovely by měly být zábavné a kvalitně organizované party, na kterých je zároveň možné mluvit o důležitých společenských tématech, a to je přece taky lovely.“ ∞


text: Mary C

„Galerie vždy podporovaly progresivní muzikanty, některým pomohly doslova přežít – třeba americkým minimalistům. Dnešní scény jsou přirozeně plné přesahů: hudba se prolíná s koncepty, videem, performancemi, grafickými partiturami, novými médii. Galerie Středočeského kraje nyní dává prostor umělcům i publiku, které zajímá tohle přirozené prolínání, chtějí se do něj ponořit na jeden den a v Kutné Hoře třeba i přespí.”, říká publicista a scenárista Pavel Klusák, kurátor události A Day of Sound.

Elektronika, multimédia a performance ovládnou v pátek 6. září GASK a jeho zahrady v mezinárodním jednodenním festivalu. Připraven je osmihodinový line-up futuristů, vizionářů a experimentátorů. Projekt s názvem A Day of Sound zahájí původní performancí pro galerijní zahrady bývalé jezuitské koleje výtvarník, hudebník, literát, loutkář a akční umělec Petr Nikl. „Pocta Olze Karlíkové“ má speciální formát terénního koncertu v pohybu, jejíž jedinečné grafické zápisy zpěvu ptáků „navrátí“ do volného prostoru mezinárodní ansámbl sedmi významných improvizátorů: londýnská rezidentka Lucie Štěpánková, George Cremaschi (USA), Ivan Palacký, Peter Graham, Pavel Zlámal, Pasi Mäkelä (Finsko) a Petr Vrba.

Večerní část se soustředí na britské elektronické producenty, kteří pracují i s videem nebo vyprávějí koncepční příběhy. Renomovaný autor a zvukový umělec Scanner (UK) uvede program Mass Observation, jehož světová premiéra se konala letos v pařížské galerii Centre Pompidou. Scanner, vlastním jménem Robin Rimbaud, si získal kontroverzní věhlas odposloucháváním mobilních sítí a včleňováním hovorů do ambientní hudby v reálném čase koncertu. Znepokojivá a zároveň zvláštně opojná audiovizuální meditace se točí kolem úniku osobních dat a sledování občanů státním i soukromým sektorem.

Roly Porter (UK) z Bristolu má pověst elitního producenta na postbeatové scéně. Jeho koncepční programy se objevily na nejvýznamnějších světových festivalech elektronické hudby. Album Third Law tematizovalo lety do vesmíru bez lidské posádky, nejaktuálnější projekt Kistvaen se vrací k dávným pohanským písním pohřebních rituálů. Na A Day of Sound vystoupí Roly Porter v nočním sólovém setu.

Petr Válek si získal mezinárodní publikum svými internetovými videi s prezentací vlastní noisové DIY elektroniky, v GASK vystoupí naživo. Posledním z hlavních aktérů festivalu je rakouské ženské duo Agnes Hvizdalek & Billy Roisz. V jejich podání bude v GASK uvedena světová premiéra nového projektu – dua pro hlas, elektroniku a živě generované video. º


A Day of Sound
GASK – Galerie Středočeského kraje (Barborská 51–53, Kutná Hora)
pá 6. 9. / odpolední program 16:00—19:00 / večerní stage od 20:00—0:00 • 350 Kč


text: Šárka Krombholzová

Díky pozvání německého festivalu Cynetart a podpoře Českého centra jsem měla tu čest stát se součástí letošního programu festivalu Construction ve východoukrajinském Dnipru. Multidisciplinární festival s heslem „local madness“ prezentoval mladé tamní i zahraniční umělce a umělkyně v opuštěném paláci.

Palác nedaleko řeky do budoucna nebude ožívat jen jednou za rok. Neziskové organizaci Kultura medialna, která festival organizuje a dala si za cíl podporu současného experimentálního umění a městské komunity, se podařilo získat vybydlený palác za účelem vybudování kulturního centra.

Když si o městě Dnipro hledáte informace, najdete příběh centra sovětského vesmírného výzkumu, tipy na opuštěné zbytky sovětské futuristické architektury nebo vylidněné metro. Tuhle neúplnou mozaiku si teď můžu doplnit o jeden z nejzajímavějších festivalů se skvělou atmosférou a otevřeným publikem. Poslední večer, po vystoupení zpěvačky a producentky Lyry Pramuk, se představila v hlavním sále plném květin ukrajinská dvojice Vachoka. Dvě mladé dívky za stolem s elektronickými nástroji zahaleny do závojů z křiklavého tylu. Rychle si zjišťuji na sociálních sítích, že účinkující mají také vintage second hand, ale jejich hudba zní skvěle, takže mobil odkládám.

Mysl a duše žen elektronicky
V následném rozhovoru mi Eugenie, která v duu hrála na iPad s aplikací Korg Gadget a zpívala, prozrazuje, že hudbu dělají už třináct let. Tehdy se prý potkala s Olgou a Lily ve městě Ternopil a založily „low tech“ elektronické seskupení čerpající i z ukrajinského folkloru s názvem Zeleni sestry (Zelené sestry). „Vždy jsme chtěly dělat hudbu, která odhaluje proměnlivou a experimentující mysl a duši žen. Snažíme se vyjádřit, že je důležité být sama sebou, i když je to někdy těžké vzhledem k různým tlakům okolí. Nemusíte být bohaté a kupovat si všechny ty nové věci, hudba je přeci ve vás. A my hudbu milujeme, stejně jako přírodu, věříme ve svobodu a přátelství žen. Milujeme se a milujeme to, co děláme.“ Obě členky dua Vachoka jsou vystudované hudebnice, bez velké dávky odhodlání, altruismu a spolupráce s kolegy a kolegyněmi ze zahraničí se prý ale při budování své kariéry neobejdou. „Přístup k akademickému vzdělávání hudebníků na Ukrajině by se měl změnit, školy do kterých jsme chodily, nemají dostatek financí a budou pravděpodobně zavřeny. Doufám, že jednou se to snad změní.“ Na festivalu Construction proto oceňují podporu a porozumění, kterého se jim dostává. Celé festivalové komunitě se prý za několik let tvrdé práce podařilo mnoho pozitivního.

Projekt Vachoka svým osvobozeným expresivním hlasovým projevem na podkladu minimalistické elektroniky i módní upcyklací vintage šatů perfektně zapadal do celé scenérie festivalu a myšlenky budování nových konstrukcí na zbytcích zašlého luxusu. „V říjnu byl náš projekt Vachoka Vintage vybrán do programu Creative Enterprise Britské rady. Je pro nás důležité ukazovat krásu a ošklivost současně, pro focení našich kreací si vybíráme různá zničená a rozpadlá místa. Vše si děláme samy a těší nás to. Co se týče podnikatelských strategií, jsme začátečnice, ale milujeme své zákazníky a vážíme si všech těchto příležitostí.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Letošní ročník třeboňského Anifilmu v kategorii videoklip vyhrála píseň od dua Seth Schwarz & Be Svendsen s názvem Elves of Karoo. Zhlédnutí onoho po všech stránkách povedeného díla ve mně zanechalo hluboký zážitek, který se vám tímto ekfrastickým textem pokusím přiblížit a interpretovat.

Francouzsko-kanadský autor animace Yves Paradis ztvárnil ve skoro sedmiminutovém klipu příběh naprostého souznění. Podařilo se mu vyjádřit sounáležitost mezi bližními a vnímajícími tvory, kteří, ač nesmírně fyziognomicky odlišní, jsou hluboce spojeni rytmem, hudbou, radostí z tance a neřízenou láskou. Jejich srdce bijí stejnou tepovou frekvencí. Biblická metafora Noemovy archy sdružující na svých palubách páry všech zvířat je tu modifikována do roztomilé heterogenní společnosti, jež se blíží ráji. Malá bárka, na níž se nacházejí průvodci dnem i nocí, DJs, kteří obsluhují mixážní pult s reproduktorem, se zvolna pohybuje prostorem, proplouvá na cestě kolem světa a pod svou stěžeň bere ty, kteří hudbu zaslechli a zatoužili po prozření a vykoupení skrze ni z přízemního pobývání na planetě Zemi. Idealistický hudební prostor je rámován barevnou kompozicí postav v duhových barvách, jež se díky přítomnosti na správném místě a ve správný čas stávají vyvolenými, těmi, kdož byli pozváni, kdož byli osvíceni, jimž byla ozářena existence hudbou, krásou a láskou. Byli políbeni hudbou. A mohli onen zážitek sdílet s ostatními spolucestujícími.

Hudební producenti skrze svoji tvorbu zprostředkovávají svým posluchačům transcendentální zážitek, naplňují mysl čistě pozitivní energií bez nekalých úmyslů, pozvedávají ducha i tělo, působí na celou psýché, protože v tomto pomíjivém stavu absolutního a opravdového rauše je člověk skutečně v ráji. Ano, je to pomíjivý stav. Ale každý jeden účastník takového zážitku nabyl jistou zkušenost. Jejím prostřednictvím může rekapitulovat svůj dosavadní život. A rovněž může ovlivnit svůj život následující. Přelomová událost.

Svět uzavřený ve videoklipu Yvese Paradise je světem biedermeieru. Je to idealizovaná představa splynutí možného a proveditelného. Je to Ratibořické údolí z nejznámějšího románu Boženy Němcové. Je to uvázaná kytice lučního kvítí Karla Jaromíra Erbena. A přesto je to současná realita 21. století – představa ideálu modifikovaného a přeloženého do člověku srozumitelné formy.

Originálních témat je na světě velmi omezené množství, zbývá-li vůbec nějaké ještě nezpracované. Oproti tomu forma, tvar, snaha o dokonalou kompozici je právě to, co zajímá pravého umělce. A ve videoklipu Elves of Karoo se spojilo obojí: téma s brilantně vycizelovanou formou. Nebojme se proto jít do hloubky, pod povrch skutečnosti, otevřít se nepřístupnému prostoru. Ta pravá podstata je totiž často skryta pod na první pohled banální slupkou animovaného videoklipu.

Marek Pražák se věnuje sochařství, malbě, performanci, hudbě, designu i literatuře. Sám sebe charakterizuje jako „univerzalistu“ – tedy jako tvůrce vnímajícího umělecké vyjadřování celistvě. Nahlédnout, jakým způsobem přemýšlí tento autor a kým tedy je, jsem měla možnost v rámci dvouhodinového rozhovoru, ve kterém jsme si povídali nejen o jeho aktuální výstavě v opavské Galerii Obecního domu.

Z vašeho projevu je zřejmé, že pracujete s hlasem nejen jakožto s nositelem slov nebo sdělení, ale i jako s rytmickým i melodickým nástrojem, tedy s výrazovým prostředkem jako takovým.
Už v první knize, Bibli, jsou psána první slova. V podstatě všechno, co okolo nás existuje – pokud to nejsou živé bytosti – bylo nějakým způsobem myšleno, nakresleno anebo i sděleno, aby to vzniklo jako ta dlažební kostka – musí to mít míry a v podstatě je všechno znormované. Takže bez slova a nebo bez toho, co je před slovem, se neobejdeme a my jako bytosti jsme tímhle způsobem utvořeny. Snažil jsem se přijít na to, kde to podstatné, to, čím jsme, v člověku vzniká. Zabýval jsem se tím několik let v samotě v různých, třeba industriálních, prostorách, v ateliéru, přírodě, na haldách, v lesích, kopcích, u moře… kde jsem týdny i měsíce zvučil, naslouchal si, zkoumal, co se děje, kde zvuk vzniká, kde vzniká myšlenka zvuku, vůle ke zvuku. Posunoval jsem se s nahrávačkou a začal dělat syntézu těch obrazů, které se ve mně promítaly, zvuků, kterými je naplněn svět v mikru i makru. Snažil jsem se jít do té pra-pra-prapodstaty zvuku, kdy se začíná zvuk oddělovat od hmoty těla, kultivovat se… předtím už musí být někde utvořen.

Jak tedy zní archetyp zvuku?
To už je dávno popsané – ať už Pythagorejci nebo Egypťany, civilizacemi, které vznikly kdysi dávno. V jemnohmotné úrovni vesmíru je nespočet vibračních úrovní. Když to zjednoduším – Indové a buddhisté to definují jako „óm“, prapodstatu světa a také zvuku. Něco jiného je, když si to člověk přečte, a něco jiného zas, když se pokouší autenticky objevit, kde v něm toto vzniká, kde jsou ta centra, uzly. Mně se to spojilo v syntézu jak s výtvarným uměním, tak se slovem, pohybem a vlastně s celým projevem.

Text, jehož byste nebyl autorem a neměl byste tedy k němu takový vztah, byste také uměl ztvárnit tímhle způsobem?
Jsem autodidakt a po zkušenostech mohu říct, že je jen na nás, jak si postavíme otázku – co je pro nás zvuk? Co pro nás je hudba? Co pro nás může být inspirací? Co je spouštěčem, nebo co vlastně my v tu chvíli zvolíme za ten spouštěč, nebo se spontánně staneme spouštěčem. Jako bychom zapnuli vypínač a poté pozorovali, kontrolovali, přidávali nebo ubírali stmívač, barvy, tvary… jsme v podstatě živý stroj.

Stroj, nebo nástroj?
Někdo stroj – ale lépe nástroj. Takový, který dovedeme ovládat, kultivovat, vycvičit. Když klasický školený zpěvák nebo ten, kdo se hlasem déle zabývázabývá, když mu nejde jen o běžné zazpívání písně, ale jde do hloubky, za hranice a vrstvy, zpravidla dojde k jedné věci – jak říkáte – ke kultivaci svého nástroje. Ale musíme ho kultivovat na všech možných frontách. Ideální je, když se kultivujeme rovnoměrně v morálce, etice, fyzicky, energeticky i mentálně, když z toho všeho uděláme syntézu.

Pak se stáváme dokonalou bytostí.
V podstatě se to po nás chce a je to cíl.

A máme na to celý život.
Máme na to spoustu životů.

To už jsme se dostali přes hranici kultivace těla. Z toho tedy vyplývá, že když je Vaše performance závislá na nástroji, nastavení hlasu i mentálním rozpoložení toho dne, tak se každé vystoupení může výrazně lišit a váš text může mít rozličné podoby projevu.
Vše je v pohybu a každý den jsou jiné podmínky, jiné energie, jak hrubohmotné, tak jemnější. Jaké kdo dokáže zpracovat. Na to jsou přesné metody, školy. Na tom také závisí projevy zvukové, mentální nebo performativní.

Je to vlastně nějaký tvar.
A performance je řekněme nějaký terminus technicus – stejně jako třeba design. Ale teď je design pro všechny všechno. Ale v podstatě to tak není. Protože design mění nástroje, výrobky, produkty – od podstaty. To znamená, auto jede, ale vy vymyslíte auto, které jede na jiném principu a třeba vůbec nemá kola. Když jen měníme schránku, tak je to styling. Teď je design vše – jsou určitá módní slova, která se používají pro něco, ale vlastně jsou to trendy. V jednu dobu bylo i v rádiu slyšet neustále slovo „potažmo“.

Nebo oblíbená floskule „zajímavé“.
Bylo to příšerné… ale bylo to zajímavé.

A co vy malujete? To bude určitě zajímavé, pane Pražáku.
Jsem „zkažený“ tím – jako autodidakt – že jsem prošel šestiletým školením designu a sochařství. Pracuji jak v geometrické a exaktní poloze, tak i ve figurativním a předmětném zobrazování. Jak v malbě, tak v sochařství. Nemám pevně ukotvený styl. Na mojí „zahrádce“ rostou různorodé dřeviny, okrasné květiny, plevel, parazitické rostliny, zelenina, hnůj i kompost… vyrůstám z různých zdrojů. V designu se soustřeďuji na solitérní objekty, lustry, zábradlí, dveře, madla, skleněné plochy, krby, sloupy… detaily v architektuře z různých materiálů, skla, bronzu, aluminia, nerezu, oceli… V exaktní sochařské tvorbě třeba oživuji prastaré matematické principy, které ještě nebyly zhmotněny, a ty převedu do třetího rozměru, jako je plastika Vesica Piscis.

Design je prostorová věc, mohl by mít blíže k soše. Vy jste se ale přesunul od designu k malbě, která tu jednu dimenzi redukuje na dvě.
Já jsem nikdy nevnímal, jestli jsou dvě nebo tři… dimenze. Základní viditelné rozměry jsou tři. Ale máme i čas – to jsou čtyři. Máme cit, intuici… a další možnosti, kdy nám rozměry budou naskakovat. Nikdy jsem se nezabýval tím, jestli uvažuji prostorově. Od dětství jsem navštěvoval výtvarné školy, kde se přirozeně ukázalo, kdo je prostorový a kdo je spíš plošný. Design začíná kresbou a je vynikající v tom, že učí myslet. Když člověk udělá jednu dobrou sochu – je to úspěch, a když udělá jednu pitomou, tak hyzdí jen to jedno náměstí. Ale když někdo udělá špatný produkt, který se rozmnoží stotisíckrát, tak najednou začíná velká katastrofa – a v tom my teď žijeme.

Když se něco mnohokrát zmnoží, tak to najednou získává status relevance, určité kvality. I ta lež, která je mnohokrát vyřčená, se najednou stává pravdou. Možná tedy i ta estetika násobnou kultivací může nabýt přijetí.
Estetika, která je kultivovaná, je samozřejmě skvělá. Krása a harmonie je to, co se vytrácí z tohoto světa, ale je to zároveň základní pilíř všehomíra. Nikdo nechce škaredé boty.

Ale vidět to, to je pak otázka těch drobných nuancí – každý vidí něco hezkého v jiné podobě.
Harmonie a krása jsou stejně definované, stejně kanonizované jako veškerá chemická, fyzikální a jiná věda. Jsou tam přesně matematicky dané proporce. Zlatý řez funguje v celém Univerzu. Ale na Zemi není příliš populární.

Proč se to děje?
Lidé se chovají jako zvěř. Chovají se jako stroje, které se chtějí bavit. Sebezdokonalení je dřina, má své stupně, zkoušky a vedení jako každá jiná práce.

Když už jsme vlastně na vrcholku Maslowovy pyramidy, tak jak se můžeme vracet do základu pudů v bazálních projevech?
My jsme v tom základu. Nikdo nebude číst Goetha, když nebude mít co do úst. Jak uvedl Sáí Bába – jídlo je svaté, a proto si ho musíme vážit, protože bez něj nemůžeme svoje dovednosti, ani ty mentální, rozvíjet. A kdo si dnes u nás váží jídla? Důležitá je i věc míry, co je cíl, co prostředek… Jídlo a hmotný dostatek je prostředek a základna. Na ní jsme povinni své veškeré duševní, duchovní a jiné stránky kultivovat tak, abychom se stali hodnotným nástrojem pro celé lidstvo. Buď nevíme, kam jdeme, nebo jdeme vědomě pozitivní cestou, anebo negativně. Umění života je harmonie a její další množení. Podstata umění je harmonizovat. Někdo jde skrze bolest – poukazuje na negativní stránky. Někdo jde do sebedestrukce. Někdo je radostný. Třeba na Balkáně, když básník vystupuje, tak nesedí s knížkou a nešeptá si v koutě, ale impozantně zpívá o olivách, o moři. On pláče, on se raduje, on se emoce nestydí předávat. U nás je takový projev vnímán jako teatrální. Tady básník musí být spíše literát než bard.

Aktuálně máte výstavu v opavské Galerii Obecního domu. Probíhá do konce června. Co je na ní k vidění?
Výstava POLARITY – náhledy vnitřních světů je uchopena jako syntéza. Taková také byla „objednávka“ kurátora Jana Kunze, abych pootevřel několik šuplíků najednou. Jsou na ní velkoformátové malby, bronzové mikropříběhy, digitální tisky, ukázky z cyklů Nemocné město, Manta z Peruánského cyklu, Kruhový geometrický cyklus, Voskové vonící a tající obrazy, videa z performancí, pořadů, koncertů, melodramatických vystoupení, slideshow s dvě stě položkami, deníky, pětimetrová „sbíraná“ malba Syntéza duší… Tato menáž je spojena texty na stěnách a podlaze tak, aby na diváka působily „obsahy šuplíků“ komplexně. Jsou tam také velkoformátové digitální tisky Kremastory, ke kterým patří dvě další projekce. V jednom projektoru jede reálný vědecký film, kdy se spermie dostane do vajíčka a embryo projde skrze celý evoluční cyklus až k bodu, kdy se dítě dostane na svět. Na druhé projekci je spalovač mrtvol, který zaváží rakev do pece, kde je skrze okénko vidět, co se s tělem děje, jak se spaluje, až po to, kde končí popel a kde on dává ten popel do urny s číslem.

Vše je číslo, vždycky jsme byli číslo a neustále jsme číslo. Je to příběh dvou lidí, kteří jsou spalováni v peci. Ona nalevo, on napravo. V pecích se člověk spaluje hodinu. Jak se všechno spálí, zůstane trochu prachu. Ten spalovač shrne, ale zůstává tam i popel z minulých kremací za celých dvacet čtyři hodin směny. Za den se tak spálí čtyřicet osm lidí. Vždy zbyde trochu popela z minulé kremace. Ti lidé jsou nakonec smísení. Narodíme se z matky, ale s kým umíráme a s kým máme stejný zážitek v tu chvíli – nevíme. Výstava je úvahou o tom, o čem společnost mlčí – co je smrt, kam kráčíme, kdo jsme, co bude před smrtí a po smrti. Je to esej o smrti. Ale to se týká jen tohoto konkrétního díla. Celá výstava je spíše esej o vnitřním boji a o životě. ∞

Atrium na Žižkově uzavřelo sérii nezbytných proměn a znovu otevřelo. Po rekonstrukci nabízí moderní foyer, rekonstruované toalety, nový bar s otevírací dobou až do nočních dvou hodin, ale hlavně zajímavý program.

Atrium má několik dimenzí. Kromě galerie a koncertního prostoru v bývalé kapli využívá pro umění foyer, vnitřní atrium i zahradu. Galerie nabízí výtvarná díla, se kterými se tu setkáte nejen v interiéru, ale i v exteriéru. Ve středu 19. června zahájí vernisáž společný projekt tří výtvarníků – Karolíny Jelínkové, Kateřiny Ondruškové a Jakuba Sýkory – nazvaný Těžba hlušiny. Po znovuzahájení činnosti se v Atriu mohou návštěvníci těšit na kvalitní program pro znalce klasické i soudobé vážné hudby, ale hlavně zajímavou klubovou scénu.

Pražská klubová scéna respektuje hudební vkus několika generací. Stále fungují legendární místa z 90. let, ale vznikají i místa nová, jako právě Atrium. O sobotních večerech tu charismatickou barokní kapli oživí například elektronická hudba, rap i jiné žánry. Samotného zahájení klubového cyklu se tu ujme v sobotu 15. června ve 20:00 mladý hudebník původem z New Yorku žijící v Praze, občanským jménem Jared Bailey, který v hudebním světě vystupuje jako PIQI MIQI. Jeho hudba je směsicí funku, soulu, early 80’s hudby, New Wave, synthpopu a R & B. Skvěle mísí minulost se současností, jeho vizuální styl i originální vzhled je nezaměnitelný, jeho show je funky a plná sexappealu, nabíjí a nutí k pohybu. PIQI MIQI skládá hudbu a točí videoklipy, které si většinou sám produkuje i režíruje. Věnuje se i modelingu a reklamě a uvidíte ho i v seriálu Ulice. º


text: Iva Vojtková

Sirka sa narodil v roku 1981 v Snine, žije a tvorí v Košiciach. Je známy experimentovaním s hudbou alebo tým, že svoje projekty častokrát dopĺňa o rôznorodé inštalácie či audiovizuálne diela. Alfou a omegou je však u neho maľba.

Balansovanie na pomedzi tradičnej techniky a iných médií v jeho prípade vyúsťuje do originálnej umeleckej výpovede. Preto nie je prekvapením, že sa dvakrát – v rokoch 2003 a 2018 – ocitol aj vo finále prestížneho slovenského ocenenia pre mladých umelcov, Ceny Oskára Čepana.

Široké spektrum uplatňovania odlišných umeleckých prejavov je sprevádzaná formálnou i námetovou rozmanitosťou naprieč maliarskymi cyklami. Aj keď by sa mohlo zdať, že sa Sirkova tvorba vyznačuje ohraničenými a uzavretými etapami, ktoré nemajú takmer žiadnu súvislosť, predsa je jeho umelecká výpoveď konzistentná.

To, čo spája série malieb ako napríklad Shibito (2012), Found Footage (2013), Ink Places (2014) alebo How I Survived (2015) je autorov hĺbkový ponor. Ten sa vyznačuje vyobrazeniami snových vízií či surreálnych svetov. K ním však autor speje pátraním, rozpamätávaním sa. Spoločným znakom je to, že Sirka v nich usporadúva rôzne situácie i udalosti do nového celku.

Úsilie prinavrátiť niečo stratené charakterizuje aj aktuálny projekt. Rozmerným plátnam dominujú mohutné, štylizované, mužské, ženské ale i detské postavy. Tie voľne spočívajú uprostred neidentifikovateľného prostredia. Od neho sa síce oddeľujú, avšak okolitá „krajina“ cez tieto postavy preniká a stáva sa ich pevnou súčasťou.

Obrazy sa vyznačujú vzduchoprázdnom či atmosférou neistoty. Niet divu, že kurátor Peter Tajkov súbor takýchto desiatich obrazov pomenoval Od pôžitku k úzkosti a späť. Odkazuje tak na stav, ktorý stelesňuje prežívanie dnešného človeka. Avšak tak, ako v minulých prácach, aj tentokrát Sirka usiluje o vyňatie spomienky z fixácie. Názov projektu tak odkazuje predovšetkým na halucinogénnu skúsenosť, ktorej priebeh prostredníctvom malieb prinavracia.

Pocity slasti, ironické alebo nevinne pôsobiace narážky autor voľne preskupuje s motívmi depresívnych nálad, odcudzenia či pominuteľnosti. Svetlé a temné rysy tu na seba narážajú z každej strany.

Skôr než o ilustráciu dojmov z daného zážitku, ide umelcovi o tematizovanie návratu k spomienke. Plátna, kde sa odkazy na pôžitok i úzkosť pri sebe ocitajú, tieto nesúvislostí autor dáva do jedného celku jednoducho preto, aby podkopal časovú následnosť. To, čo by sa teda logicky dialo „pred“ a „po“ sa tu prelína. Čo to znamená? Umelec ukazuje, že akokoľvek mohol vyzerať pôvodný „trip“, jeho význam je podmienený našim spätným pohľadom naň.

Sprítomnenie pocitov či subjektívne pripomínanie zážitkov nie je teda u Sirku cieľom. Ak ich oživuje, tak preto, aby poukázal na nové usporiadanie, na výsledný konštrukt. Na ich budúci zmysel. A preto je aj autorova tvorba dnes tak aktuálna.

Oproti lineárnemu chápaniu času, totiž Sirka ukazuje na diskontinuitu. Zdôrazňuje, že medzi minulým a budúcim neexistuje časová následnosť, ale že sa stále jedná o proces výmeny. Výmena, ktorá sa týka aj chápania našich vlastných dejín. Tie sa síce utvárajú už na samotnej scéne, aktéri ich ale budú hrať takým spôsobom, ako sú dodatočne interpretované – ako sú podávané inými ľuďmi.

A tak ako sa história píše každý deň, aj to, kým sa staneme, kam sa vydáme, vždy vychádza z hypotézy o minulosti. A tá sa kryštalizuje „tu a teraz“. ∞


text: Dávid Gabera

Znáte to – aby autoři nabrali inspiraci, odpočinuli si od mnohdy hektických životů, nebo kvůli obojímu, unikají z vybavených studií a nějakou dobu stráví na odlehlém místě obklopeném přírodou. Nebo tam žijí, třeba se tam i narodili a vyrostli. Jaký efekt má okolí skrze muzikanty na jejich produkci? Jaký „otisk“ krajina zanechá v tvůrčí práci, a obecně, jak nás nevědomě ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme?

Takoví umělci pak skrze svá díla přenášejí část jim pobytem mimo civilizaci ovlivněného času, změny jejich obvyklého působení. Zprostředkovávají zážitky ze semknutosti divočinou, kde dají dost prostoru klidnému setřídění myšlenek. Kontakt s biologickou architekturou – pryč od všech čtveřic zdí ve městě, do kterých si pak ale jejich kreativní výstup přineseme a s ním často i kus atmosféry a nálad odkud pochází. Mnohdy je taková i jimi zvolená žánrová forma.

Některé hudební styly k tomu mají blíže, na spoustě se to silně projeví určitou lyričností a křehkostí abstraktních prvků, výstavbou skladby, vrstvy na pozadí a detaily. S otiskem stopy obrazů – zátiší mýtiny lesa, cesty a alejí sevřené poli, skalnatého převisu s jezerem na dně, zákruty proudu řeky. Zvuková klenba podobná korunám stromů u vás doma. Jako by se jednalo o načerpanou energii přirozeného prostředí a přírodní klid, alespoň tak zní. Snad slyšíte i šelest listů vzrostlých letitých dubů, cítíte osvěžující studený vítr. A rozhodně nemusejí pocházet z nesporně osobitého, přesto dlouhodobě dosti opěvovaného, dálného severu. Ráz krajin je vždy unikátní, zároveň měnící se v čase a okolnostmi, ročními cykly… A pozorovat to, vnímat, stejně tak ta díla, je jako ohlédnout se k době, kterou jsme tam prožili. Podvědomě vzpomínat na pozapomenuté dětské drobnosti, v důsledku se symbolicky navracet do lůna, pociťovat element bezpečí. Jsou tak prostředkem uklidnění v daty přehlceném, hektickém věku zdánlivých nejistot. Zastavení ve spěchu jinak ubíhajících dnů a meditativním zamyšlením, pokornou sebereflexí.

Třeba jen kus od vás, blízko Berouna – odkud pochází producent Troniq, jehož tvorbu bych s opatrností z náchylnosti žánrových „nálepek“ opsal jako dream-tronica, zmínil bych slow-house, nyní skládá i pod civilním jménem Martin Kuška až syrové ambientní abstrakce. Na audiokazetě dvě nepojmenované půlhodinové vypravěčské koláže u zámořského vydavatelství Origin Peoples, jako terénní plochy, deska No Need to Hurry, But No Time to Waste. Není žádný zelenáč, nahrávky mu vyšly na labelu Sacred Phrases z USA (také k dostání ve variantě retro-trend „fetiš“ jako MC), a to album When You Realize What’s the Real Paradise, nebo na více klubově zaměřeném, prověřeném tuzemském Krmelec Recordings (Migrating Birds Afterhours či Helpless Fools) a potvrzuje pravidlo, že o umělce zasluhujicích si pozornost je většinou zájem v cizině. Dlouhé, rozjímavé názvy skladeb vypovídají o myšlenkách a podsouvají témata městského odcizení, živeného konzumerismu, rozpor v potřebě vlastnictví duševního a fyzického majetku. Osobní vyrovnanost na úkor obecně považovaným sukcesům – kapitál a jeho systém je i trojským koněm.

Osobní oázy
Hudba působící jako příjemně chladivý stín domova, onoho dubového háje, v horkém dni všudypřítomných informačních toků. A lidé tyto pomyslné „osobní oázy“ vyhledávají, ne-li potřebují, a vytvářejí si je čím dál více. Proto patrná renesance ambientu a vlivy jeho prostředků nejen u elektronických stylů za poslední řádku let až po současné, mnou označené jako „re-definované“ klubové techno, až apokalyptické, zvukovou gradací sugerující, že se schyluje k něčemu zásadnímu, jakoby něco viselo ve vzduchu – ke zlomu, ke kterému alespoň naše Země rozhodně spěje, když už ani my nejsme očividně schopni s tím něco udělat, skrze vlastní sebekontrolu. Pak už nebudou žádné dubové háje, naše imaginární domácí, natož ty skutečné. Někteří autoři potemnělého techna produkují právě ambientní nahrávky v bočních projektech jako nutný upouštěcí ventil, výstup druhého konce. Jako protiváhu, doplnění rovnice. Druhá strana světla na konci tunelu v podobě věčně agitovaných klubů a animálně tancechtivých. To dokazuje dvěma hudebními polohami a má s nimi společnou také onu osobní rovinu i Martin se svými soft-beat atmo-elektronikou a soundtrackem své ambience. A jelikož také delší dobu píše, dokončuje i první knihu, která sice pojednává o jeho kraji, za řádky textu ale načrtává vícero otázek a námětů k přemýšlení. Stejný směr otištěný v jiném médiu – když je uvědomělý a láskyplně ryzí, tak pak stojí za to věnovat mu nerušenou pozornost. ∞

text: Marek Wojoczek

Minulý měsíc vyrazily Magdalena Korzeniewska alias SKY (zkratka pro Sorrow Kills Youth) a Zosia Hołubowska alias Mala Herba (v překladu Zlá Bylina, identifikující se jako nebinární) na turné. Naplánovanou měly i zastávku v Praze.

Jejich koncert v Praze uspořádala Tereza Odehnalová alias MOOD v areálu Kasárna Karlín. V rámci předkapely jim vybrala projekt Petry Juráčkové Ima Teva. Trojice pódium zaplnila atmosférou evokující voodoo i síly matky Země.

SKY překvapila svým oslnivým a emotivním projevem. Zazněly skladby reflektující osobní mučivé zkušenosti a celý slowcoreový set tak působil jako autentické sonické vymítání vlastního temného já, které má kořeny hluboko v podbřišku. Její hlas se přitom na publikum snášel z výšky, jako by byl usazený v oblacích, vzdálený, něžný a křehký, jako samotná mlha. O svém projektu sama SKY říká, že „je to tak trochu tlumič, způsob, jak projevit ty části mé osobnosti, které ze mě udělaly mou vlastní největší nepřítelkyni. Způsob, jak vytvořit něco vně sama sebe, co by se potom dalo oddělit od mého každodenního já, a co by ostatní mohli nějak interpretovat. Díky tomu mohu s někým komunikovat a necítím se tak osamělá. Ti démoni, o kterých zpívám, nejsou kolem mě, nejsou z historie, nejsou to ani společenské problémy, jsou vnitřní. Jde spíše o metafory než o kulturní tropy.“

Následující vystoupení Mala Herba bylo prudkým kontrastem. Hlas prýštil z jejich těla, když předváděli prastarou pěveckou techniku označovanou jako bílý hlas nebo otevřené hrdlo. Mala Herba ve své tvorbě čerpá nejen z tradičních pěveckých technik, ale také z textů tradiční dochované hudby. Společně s výbušnou synthwaveovou produkcí její projev vytvořil přesvědčivou kombinaci, která v sobě měla nezkrotnou sílu. Toto přirovnání je na místě, vzhledem k tomu, že Mala Herba svůj projekt popisuje jako démonickou, silnou, sebevědomou čarodějku, která vystupuje prakticky nahá, jako neohroženého sexuálního démona v dobrém slova smyslu. Tento démon je protikladem k tomu, jak se Zosia vnímá: „potýkám se stále s řadou komplexů, ale chci aby se na pódiích mohla objevovat různá těla, proto vystupuji polonahá nebo ve velmi přiléhavém oblečení. Všechna těla by měla mít možnost být vidět a mít tu místo. Neměla by být jen mlčící rekvizitou. Všichni vystupující přeci nemusí být krásní, vysocí, mladí a štíhlí.“ Ale za Mala Herba je víc než jen snaha šířit pozitivní vztah k tělu. Projekt představuje sílu, která by neměla být přehlížena, formu feministického aktivismu, kterou Zosia označuje za poslední instanci. „S feministickým aktivismem mám více než patnáct let zkušeností a mám pocit, že to nezabralo. V Polsku čelíme obrovskému odporu. Proto je Mala Herba jakýmsi uměleckým čarodějnictvím, praktikováním aktivismu skrze magii.“

Jádrem projektu Mala Herba je i zájem o zkoumání motivů hněvu a odplaty: „Už jsem unavená tím ohleduplným feminismem, který se nesoustředí jen na ženy, ale vždy se zabývá i muži. Já sama jsem přežila sexuální zneužívání a ráda bych pocítila opravdovou změnu, nějaký druh politického vyrovnání, které se sebou ponese i určitý druh odplaty“, říkají Zosia a SKY k tomu dodává: „Takže vlastně nemluvíme o pomstě, tohle je spíše spravedlnost nebo férovost. Protože pokud trestem v případě sexuální obtěžování nebo znásilnění není trest adekvátní těmto zločinům, pak odplata může být způsobem, jak věci dostat zpět do rovnováhy a nastolit spravedlnost“. Další koncert série MOOD se uskuteční 19. dubna v GRIDu a vystoupí na něm berlínská Dane Joe a pražští LAVRA, mimoto se také můžete těšit na projekt NANO TONE. ∞


text: Ewelina Chiu

Původně elektroničtí producenti, jako autoři, často dojdou k názoru, že pro ně přirozený hudební posun vede skrze „živé“ verze svých skladeb, a tak je hrají ve formě kapely, nebo třeba interpretují tvorbu rovnou s celým orchestrem, což samo o sobě nezaručuje dobrý výsledek.

Otázkou tak vždy je, zda mají dost soudnosti a jejich látce to skutečně prospěje, a zároveň jestli jsou následně schopní vše důstojně ukočírovat po stránce muzikální, vyhnout se zvukovým klišé a být i přesto (nebo právě proto) nadále zajímaví pro dřívější posluchače. Nebo jde jen o to (i sami sobě, a mnohdy mylně), dokázat, že jsou přece také opravdoví virtuózové nebo rockové hvězdy. A jsou i takoví, u kterých by se to tak sice na první pohled zdát mohlo, ale přesto vás přesvědčí o svých přetrvávajících kvalitách, i když se vydají jiným směrem než bychom sami od nich slyšeli raději. Umělecký vývoj nepopiratelného talentu jako v následujícím případě.

Sascha Ring, známý pod uměleckým jménem Apparat, nebo také třetina zaslouženě zprofanované skupiny Moderat společně s jeho současníky a kamarády, producentským duem Modeselektor. Ten, původně jako správný „nerd“ programující si vlastní nástroje a „glitche“ (zdánlivé chyby, ruchy v hudbě), tak dříve podtrhnul své drobné zvukové složitosti a miniaturní sonické dekonstrukce blízké elektronickému žánru IDM (intelligent dance music), avšak pod jeho prsty byl kontrolovaný hudební rozklad a jeho struktury a vzorce preciznější a uhlazené, méně založené na generované náhodě jak bývá u tohoto stylu obvyklé. Ty zaobalil do melancholicky romantizujících ploch (jak mám rád já) s hlavou (a ušima) v oblacích, třeba na desce Walls, a postupně i vyměnil puntičkářství ve studiu skrz kolaborace se zkušenými muzikanty (např. na Silizium EP se zpěvákem Razem Oharou) za uvolněnější, více písničkářskou skladbu směrem k vlivu akustického shoe-gaze. Jako album The Devil’s Walk s perfektním vizuálním doprovodem umělkyně Hanny Zeckau, vycházejícím ze středověkých rytin, a vynikajícími klipy – například příběh robota pohledem z vlastních očí, a jeho dne v lidském světě k písni Song of Los. Postupně napříč jeho produkcí přibývalo právě živých nástrojů a přidával i svůj místy až sladkobolný zpěv – nabyté poznatky tak zužitkovával v následné tvorbě.

A tak přijal za své image berlínského „hipstera“ a opustil záři laptopu a světélek elektroniky, vzal do rukou kytaru i (dle svých slov) více muzikantský přístup ke skládání, založený na jamu více než hračičkování se stroji ve studiu. Ať už za účelem stát se posluchačsky atraktivnější a tak se také více zpřístupnit pro většinové publikum, nebo přirozenou artistickou evolucí, pravdou je, že přestože se postupem času objevili jiní, kteří se do mých momentálních zvukových chutí trefili více, zůstává i nadále mezi mými velkými oblíbenci a respektovanými autory – a to už od alba Walls, u kterého jsem si uvědomil, že pomyslné hranice hudebních žánrů a „stěny“ obecně neexistují, jenom ty co mají lidé a posluchači (bohužel většinou stále) ve svých hlavách, v podobě předsudků a své konzervativnosti.

Po nemalé pauze své sólové dráhy – vyplněné dvěma deskami a dlouhým turné ve zmíněném, jako „super-group“ propagovaném projektu – na konci března vydá nové album stroze pojmenované LP_5. Předchází mu singl Dawan, s nepravidelnými, „nalomenými“ perkusemi (ale jeho nezaměnitelnou atmosférou), který sice zní, že tak trochu navazuje tam, kde skončili právě Moderat (což je předpokládám další a pochopitelný promo tah), ale kdo Apparatovu tvorbu zná, ví, že to není nutně vypovídající a můžeme čekat všelico. Doprovodný videoklip se skládá z vlastně nijak originálních (s oficiální webovou prezentací graficky spojených), barevně abstraktních vizualizací s klasickými, avšak netradičně vloženými střihy – při sledování jsem byl až překvapen z toho, jak mě nadchnul „showcase“ jednotlivých záběrů, nečekaně opakovaný rewind, anebo „prolínačka“ scén na způsob vertikálního pásu – v jednoduchosti bývá síla.

Sascha si před časem pořídil velký dům u jezera a přiznal, že se původně snažil natočit jazzovou desku, ale jeho schopnosti na to prý zkrátka nestačí. A to pro mě snad více než co jiného vypovídá o jeho romantické povaze, odrážející se i do přesto moderní hudby, kterou skládá, o upřímné sebereflexi a poctivém přístupu. Jaká nová nahrávka bude, nám předvede naživo v rámci festivalu Spectaculare 3. dubna ve velkém sále Lucerny, kde byl naposled před pár lety „Moderovat“ se zmiňovanou skupinou. Navíc ho vystoupením podpoří můj další oblíbenec – producent Phon.O – skládající klubové techno ovlivněné potemnělými styly z rodiny bass music. I když ze zkušenosti vím, že podobné v tomto prostoru funguje značně rozpačitě, chybět nebudu. ∞


text: Marek Wojoczek

Please the Trees a Manon meurt zahrají v neděli 24. března v pražském Divadle Archa a společnost jim nebude dělat nikdo jiný než oceňovaný americký trubadúr Steve Gunn. Ten se svou skupinou představí nové album The Unseen in Between, které vychází v polovině ledna na labelu Matador.

Vedle intenzivních koncertů českých kapel tedy návštěvníky čeká i tuplovaná porce moderní americany podaná s ohromující vášní, přehledem i nadhledem, fanoušci Kurta Vilea, Wilco nebo Grateful Dead by měli zbystřit.

Steve Gunn chová k tradiční americké hudbě velký respekt, zároveň se ji ale snaží posunout a rozšířit její obzory. Ke známým formám přistupuje přemýšlivě a inovativně, aniž by popíral jejich kořeny. Jeho kombinace do detailu dotaženého zvuku, výrazných melodií a překvapivých písňových konstrukcí bývá často přirovnávána k přelomovým albům Yankee Hotel Foxtrot nebo A Ghost is Born dnes již legendárních Wilco, ovšem svými alby Way Out Weather nebo Eyes On the Line se jim staví na roveň. º


Please the Trees + Manon meurt + special guest: Steve Gunn (USA)
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
ne 24. 3. 20:00 • 350 / 390 Kč


text: Pavlína Svatoňová

Tuzemská scéna se může nejen v hudebních vodách pochlubit řadou přehlížených, takřka nedoceněných osobností, a to ať už z důvodu absence v současnosti nutné provázanosti s uměleckou, profesionální, komerční či akademickou obcí, nebo také z povahy širšího publika u nás obecně.

Bohudíky je to ale přesto neodrazuje od tvůrčího procesu, neboť touha a potřeba po (sebe)vyjádření je do určité míry vlastní všem – ať již píšete básně nebo právě zařizujete byt –, protože jinak bychom byli, alespoň v jejich případě (oproti třeba možnostem pražského bydlení), o dost ochuzeni.

Jednou z „šedých eminencí“ českých, chcete-li alternativních, elektronicko-akustických projektů je i v dalších kreativních odvětvích doslova hyperaktivní Subject Lost, který pod svým civilním jménem Petr Adamec maluje, tvoří grafiku, natáčí, animuje, a jeho pseudonym skládá i produkuje, a rád se noří do science-fiction knih a filmů. Také mám slabost v eskapismu.

S počátky v klubové hudbě, v kontrastu se zálibou v atmosférickém post-rocku, zvukově detailním IDM (intelligent dance music), vesmíru obecně a v cinematických příbězích (ať už jeho vize exodu humanity na palubě kosmické lodi Expo nova a její nekončící plavby, nastínění etických otázek nejen kolem zákonů robotiky skrze postavu Norberta 6 v jeho animovaném snímku) nebo filmové hudby k dokumentu No wave back jako v případě posledního alba, vždy jde ale rozpoznat čitelně osobitý muzikální rukopis, mnohdy až na hranici sound-designu, a hlavně slyšet osudovou naléhavost a uhrančivě potemnělou pompéznost zvukových motivů spolu s pečlivě, do detailu dotaženou vizuální poetikou.

Brzy svůj vesmír veřejně rozšíří o další, tentokrát zdá se více civilní a osobnější příběh – soundtrack k imaginárnímu filmu Let me live anotHer time –, který vznikal již před časem jako jeho další krátký animovaný snímek, než byl uložen k ledu, aby byl nápad znovu vzkříšen, tentokrát ale jako další album s doprovodnou povídkou a ilustracemi. Je o fatálním vztahu androida Isaaca (zjevný odkaz na známého autora?) s jeho družkou Cloud. Zřejmý je tak nejen narativní posun z „makro“ tématu (osud lidství) k mikrokosmu (zabývající se párem individualit), ale i v muzikální formě, nyní hlavně postavené na melodiích klavíru chvílemi doplněném o elektrickou kytaru zahranou smyčcem – oproti předchozím, založeným na rytmice, a více dojmem skladeb s až post-rockovou strukturou. Nechybí však jemu typické elektronické jiskření i „svazující se a rozplétající“ linky zvuků a ruchy v pozadí, stejně jako přetrvává pocit něčeho zlomového v rámci příběhu a důležitost událostí pro charaktery. Pro posouzení hudebního posunu doporučuji výše zmíněné, nebo jednu z posledních prací předcházející nové desce – jako třeba chystaný remix pro uznávanou kapelu Vložte kočku. Nové album, ze kterého je i skladba Cloud s klipem jako střípek příběhu, má pak vyjít do konce února na jeho vlastní značce The Little Universe a ve formě povídky v sešitovém vydání s autorskými grafikami. ∞

text: Marek Wojoczek

Pětice australských muzikantů Parcels se dala dohromady na střední škole a hned s prvním EP Clockscared se o nich rozkřiklo po Austrálii i Evropě.

Parcels nakonec zakotvili v Berlíně a upsali se francouzskému elektronického indie labelu Kitsuné (Phoenix, Bloc Party, Cut Copy). „Ze začátku jsme byli plní energie, takže Evropa byla jedna velká party. Pak nám ale začali docházet peníze, tak jsme se museli trochu uklidnit,“ mluví o prvních měsících na jiném kontinentu.

Druhé EP Hideout vyvolalo kolem kapely ještě větší hype a sedmdesátkového diskosoulového zvuku si všimli i slavní Daft Punk. Potají zašli na jejich pařížské vystoupení a odcházeli nadšení natolik, že Parcels nabídli spolupráci. Výsledkem byl hit Overnight, jehož chytlavý a bezstarostný refrén zůstane v hlavě už po prvním poslechu.

Na úspěchy skladby navázali letos v říjnu eponymním debutem, který v magazínu NME dostal pět hvězd z pěti a jeho recenzent k němu napsal: „Parcels si dali načas a vydali ucelené nadčasové album, které je navíc zatraceně chytlavé.“

Parcels vystoupí 7. prosince v pražském Rock Café. Vstupenky jsou k dostání na fource.cz. º