Lucien Zell je básník, spisovatel, hudebník, příležitostný herec. Pochází z Kalifornie, ale posledních 20 let bloudí po světě. Od roku 1998 všechny jeho cesty nakonec končí v Praze. Proč zrovna tady? Na vysvětlenou parafrázuje Nietzscheho: „Když hledám jiný výraz pro tajemství, jediné slovo, které nacházím, je Praha“. I teď se zrovna vrátil z Portugalska, a tak se potkáváme v příjemné kavárně Le Caveau u Jiřího z Poděbrad.

Co tě inspiruje a kde hledáš nové nápady pro svoje knížky?
Někteří lidé jsou vypravěči, ale každý člověk je součástí nějakého příběhu. Ale pravdou je, že něčí příběhy jsou zajímavější než příběhy ostatních. Proč? Myslím si, že to je prostě věc zachování nekonečné zvídavosti k životu a labyrintům jeho přírody a času. Já neustále čtu. Nečtu-li zrovna knihu, tak si čtu samotu v očích kolemjdoucího, jemné verše rytmu padajícího deště nebo divoké obrazce tetování na těle noci. Všechno v tomto životě mluví, a já jsem vlastně jen pouhým překladatelem těchto zapomenutých řečí.

Nápad na mou poslední knihu, román v povídkách Neviditelné bary, jsem dostal v baru Big Lebowski. To je podnik, kde neuvádí ceny nápojů. Zaplatíte tolik, kolik uznáte za vhodné. Přemýšlel jsem zrovna nad úžasnou knihou od Itala Calvina Neviditelná města, kterou tvoří mozaika popisů prapodivných fiktivních měst. A tak jsem si představil všechny možné bary, které by mohly existovat, ale ještě je neotevřeli. Doma jsem napsal první z nich: Bar Ostravada, který je určen pouze lidem s nějakou vadou. Stane se ale natolik populárním, že návštěvníci své vady předstírají, jen aby se dostali dovnitř. Pak následovaly další „neskutečné bary“. Bar Tele, kde servírka s paranormálními schopnostmi ví, co si objednáte dřív, než to stačíte vyslovit, nebo hospodu v hrobce Edgara Allana Poea či Buddha Bar v himalájské jeskyni. Nejprve se Neviditelné bary zdají příliš fantaskní na to, aby existovaly, pak ale pochopíte, že možná přece jen existovat měly.

Domnívám se, že s kreativitou je spojena obrovská odpovědnost. Ne těžkost „zodpovědnosti“, kterou se nám společnost snaží vnutit. Nýbrž „odpovědnost“ jako schopnost odpovědět na skryté kouzlo života, které se nám snaží připomínat Zen a jiné spirituální praktiky. Už to, jak se všichni můžeme podílet na proudění sil, je kouzelné. Moje kniha se stává součástí světa, který popisuje, a proto ho také mění (i kdyby jen malinko). S každou trochou fantazie svět o něco povyroste. A až bude dost velký, tak se do něj teprve vejdou všichni lidi se svými vášněmi, nápady a zvláštnostmi. Fantazie zvětší náš svět natolik, že konečně budeme mít kde létat.

Jsou „Neviditelné bary“ v českém překladu tvou první knihou vydanou v cizím jazyce?
Už mi vyšly dvě sbírky básní v češtině. V obou případech je přeložili mí přátelé. Neviditelné bary jsou mým prvním dílem, kterého se zhostil profesionální překladatel. To je velký krok pro mě a pro mé české čtenáře. Básník Robert Frost poznamenal, že „básnictví je to, co se ztrácí v překladu“. Tento výrok pro mě vyvažuje jeden citát od Tolstého: „Nepřeložit knihu je jako nechat krev proudit jen v jediné části těla.“ Já pevně věřím v překračování všemožných hranic, v univerzalitu všeho živoucího a v cirkulaci osvobozujících myšlenek, které mohou na světlo přivést i naše nejstinnější stránky.

Nejsi jen spisovatelem, ale taky hudebníkem. Co pro tebe znamená hudba? Je to další způsob sebevyjádření?
Hudbu vnímám jako vibraci, rozechvění, které nás vytrhne z našich omezených duševních klecí.

Každá píseň je příběhem, který se učím jeho vyprávěním. Každá píseň je kruhem, který se láme v spirálu tančící z mapy jmen, z mapy ztracených domovů. Člověk setrvává u okraje takové mapy, ale když slyší volání písně, nezdráhá se postavit do jejího středu sama sebe. Protože někdo jiný zazpíval jeho příběh a v tomto skutku komunikace nejsme sami. Donesla se k němu ozvěna a obnovila jeho ztracené světy, jeho ztracený hlas. Dobří hudebníci dokáží posílit naši víru v zázraky.

Moje skupina The Wavemen (folk-rock) teď hibernuje. Není mrtvá, jen čeká na nové energické muzikanty, kteří by ji oživili. V poslední inkarnaci Wavemen nahráli album FALL INTO FLIGHT, pro které hledám vhodné vydavatelství a distribuci. Další projekt (mystic world music) rozjíždím v Portugalsku. Letos budeme nahrávat a čeká nás i série koncertů.

Jako textař jsem složil písně pro Yvonne Sanchez, Debbi, Lenku Dusilovou, Santiaga Ferrieru a Sarah and the Adams. A jsem otevřený další spolupráci, čekající v té divoké a bezbřehé krajině, které říkáme budoucnost.

Když oduševnělá hudba chce cestovat, moje slova a melodie se rády přidají. Jsem vítr. A vítr, ať už vane z knížek nebo písní, všude šíří zárodky kouzel.

Je něco, co bys rád změnil v budoucnosti? Na sobě nebo své tvorbě?
Zapomínáme, že všichni v sobě nosíme roční období. Někteří jsou ztuhlí věčnou zimou. Jiné polapilo svými bezelstnými radostmi nevyspělé jaro, ve kterém je dost tepla na květiny, ale ne na ovoce. Podzimní lidé v sobě nosí moudrost, ale nemají dostatek energie. Vyjadřují ji jen mihotavými záblesky vlastního mizení.

Já jsem člověk léta. Narodil jsem se v Kalifornii, takže slunce svítilo na mě, skrz mě a prozářilo mě do hloubky. Jsem tu, abych svítil lidem, a mými hlavními paprsky jsou slova a písně (i když také fotím a hraji ve filmech). Někteří lidé jsou mnou zaskočeni (hlavně ti zimní). Dokonce mě jednou nařkli z černé magie. Nejzářivější světlo totiž občas působí jako nejhlubší tma – neboť člověka oslepuje.

Narodil jsem se s jednou rukou. To mě navždy poznamenalo. Byl jsem od počátku „jiný“ a nemohl jsem zapadnout, ani kdybych se snažil. Ale tento vnější rozdíl mě přinutil vyvíjet se vnitřně takovým způsobem, ke kterému bych jinak nikdy nedospěl, kdybych byl „normální“. Je to smutné, ale lidé potřebují občas nakopnout. Jinak by navždy zůstali sedět na zadku a nikdy by se neodvážili skočit do neznáma.

Já jsem se ve skoku narodil. A do budoucna bych v tom rád pokračoval. Nechci žádné konkrétní „změny“, jen pokračovat dál a hlouběji na mé vlastní trajektorii. Samozřejmě, bude-li tomu přát Bůh, budu vystupovat pro větší obecenstvo a dostanu více příležitostí k šíření svého díla. Nepovšimnutá duha nemůže být šťastná. ∞


autor: Yana Yushkevich a Maria Belinson

S Jonášem Janků jsem se sešla hlavně kvůli tématu nového cirkusu. Toto odvětví je u nás ještě v plenkách, ale buduje si dobrý základ. Je tedy co objevovat. Jonáš mě zaujal jako aktivní akrobat, tanečník, choreograf, hudebník, performer (prostě multiumělec!), a proto jsem ho požádala o malý exkurz do světa pohybu a divadla. Hned po mém příchodu bleskově složil ze dvou židlí a bedny improvizované sezení na slunci, nabídl mi něco k pití a s úsměvem mi řekl, že si rád povídá. Z příjemné atmosféry tak vznikl příjemný rozhovor.

Nový cirkus je u nás poměrně čerstvá záležitost, jak dlouho v Čechách existuje?
Řekl bych, že se tady o nějakém novém cirkuse mluví zhruba od doby Letní Letné. Naše soubory, které se jím zabývají, existují asi čtyři nebo pět let.

Pod co nový cirkus spadá? Jedná se o divadlo nebo tanec nebo… Dá se vůbec někam zařadit?
Nevím, jestli konkrétně existuje nějaká oficiální definice nového cirkusu. Jeho teorií se u nás zabývá Veronika Štefanová. Co se tak různě setkávám s lidmi, kteří se novému cirkusu věnují, ukazuje se, že dost záleží na názorech dotyčných. Variují mezi tím, jestli jde stále jenom o výkon (samozřejmě prezentovaný nějakým novým způsobem, aby se to odlišilo od „starého“ tradičního cirkusu) nebo jestli se jedná o nějaký přesah.

Co konkrétně myslíš přesahem? Je to příběh?
Přesah může být cokoliv. Konkrétně pro mě je to tak, že nejde jenom o „tríček“. Nezáleží na tom, jestli udělám dvojné salto s trojným vrutem, ale proč to dělám, co chci říct. Také může jít ale i o přesah čistě estetický. Mám základ ve vizuálním umění a tak i to performativní často vnímám přes „vizuálno“ / estetično – tedy v rámci nového cirkusu mě moc nezajímá např. obtížnost „tríčku / prvku / figury“, ale i to, jak vypadá a jak funguje v rámci něčeho, co mu předchází a po něm následuje.

Tady asi „hrozí“, že to někdy vypadá, jako by se při výstupech jednalo jenom o efekt…
No jasně. Je to tak. Když se u nás řekne cirkus, tak si všichni představí zvířátka, šapitó, dechovku a tak. Já osobně jsem se s odvětvím nového cirkusu poprvé setkal v Americe. Tam jsem se poznal i s lidmi z Austrálie, Nového Zélandu a Anglie, pro které pojem „cirkus“ znamená to samé, co pro nás pojem „nový cirkus“.

Kdybys měl srovnat zahraniční a české pojetí nového cirkusu, našel bys mezi nimi nějaký rozdíl?
Liší se samozřejmě úrovní, protože tady je nový cirkus poměrně krátce. U nás existuje jen pár souborů, které se jím zabývají, a navíc tady nejsou školy, což je velký handicap.

A nevíš, jestli se o založení nějaké školy uvažuje?
Uvažuje, ale je to poměrně komplikované. Už se měla prý jedna otevírat v rámci HAMU, nakonec se nedohodly podmínky. Ale já o tom moc nevím…

Jak je na tom nový cirkus s diváckou úspěšností? Chodí na něj lidi?
Jo, teď hodně. Hlavně proto, že je to nové a neokoukané. Navíc se nový cirkus hodně profláknul díky La Putyce. Zájem tedy je, ale zase záleží na tom, jak to člověk podá. Existují u nás například soubory, které nový cirkus dělají trochu komornějším způsobem, víc si hrají s přesahem a méně s efektem. Ale pořád tu budou lidé, kteří se chtějí jít podívat jenom na „tríčky“. V tom si myslím, že je třeba rozdíl mezi naším a západním publikem. Mám pocit, že na západě lidé chtějí víc. Tedy ne samozřejmě všichni, mnoha se pořád líbí Cirque du Soleil, což je málokdy přesah. To je jenom efekt dohnaný až k dokonalosti.

Máš pocit, že se Češi alespoň snaží od zmiňovaného efektu odpoutat?
Ani ne. Spíš si myslím, že je tady pro diváky efekt skutečně ještě něco nového a neokoukaného. Fakt, že chceme říct něco jiného, je už nadstavba. Mám takový pocit, že se to tak zatím bere. Fandím tomu, aby se nový cirkus dělal z nějakého přesahu, protože nemám rád jenom prázdnou formu. K cirkusu jsem přišel skrz současný tanec, který pracuje s vnitřním principem, jenž se odehrává uvnitř těla, a s tím, co daným principem chci říct. Nejde jenom o proces, kdy udělám pózičku, potom jdu do další a zase do další. Tím ovšem rozhodně nechci hanit klasiku. Myslím ale, že je prostě rozdíl, jestli dělám formu nebo jestli jdu zevnitř a mám tam to: „Proč?“

A jak vlastně novocirkusová inscenace vzniká? Má režiséra nebo jenom choreografa?
Jak kdy. Tady právě narážíme na to, že se to dá dělat buď tanečně nebo divadelně nebo se všechno kombinuje. Hodně záleží na konkrétním představení.

Ty jsi měl možnost spolupracovat se zahraničními umělci, ale jak velké procento lidí se novému cirkusu věnuje u nás?
Čím dál tím víc. Vlastně se to nejvíce blíží k žánru pohybového divadla, který je u nás takový trochu plovoucí na vodě, ale dělá se tady poměrně často. I když samozřejmě není přesně řečeno, co pohybové divadlo je a jak se má dělat. Je to prostě umění, nějaká svobodná forma vyjádření skrze pohyb. Lidé, kteří ho dělají, často sáhnou po prostředku nového cirkusu, který mimo jiné proniká i do činoherního divadla. Když v činohře budu lézt na šálu, jde o nový cirkus? Nebo když v akrobatickém představení někdo pronese dvě slova, jedná se o divadlo? Odvětví nového cirkusu je prostě něco živého – živá struktura, která se nechce předem definovat. Nejde předem říct, zapadám tady do té škatulky a budu si držet tento mantinel. Pořád se ještě rodí. Vzniká z procesu. Někdy bývá nějaký prvotní velký impuls, kterého se snažíme držet, jindy jen záchytné body, ze kterých se potom koncept slepuje.

Říkal jsi, že ses sám dostal k novému cirkusu přes taneční divadlo. Jak tě to napadlo? Nebo úplně od začátku… Jak ses dostal k tanečnímu divadlu?
Jak slepej k houslím. Jsem původně výtvarník a hudebník. Ono to všechno spolu dost souvisí a do sebe zapadá. Vždycky jsem věděl, že chci dělat divadlo. Potom jsem odjel do Ameriky do jednoho kempu učit výtvarku (každý den po tři a půl měsíce). Byl to největší kemp v Americe s šestnácti sty dětí a mládeže a asi tisícem dalších lektorů. Pracoval jsem ve výtvarném departmentu a dělal různá umělecká řemesla. Hned vedle nás bylo oddělení cirkusové. Shodou okolností se i moji spolubydlící zabývali novým cirkusem. Tam jsem se tedy v podstatě seznámil s faktem, že existuje i toto odvětví umělecké činnosti.

Když jsem se později vrátil zpátky do Čech, tak měsíc na to se otevíral Cirqueon (Centrum pro nový cirkus – pozn. red.) a já začal chodit na lekce. Na druhé hodině si mě lektorka Katarína Rampáčková, která učila jevištní akrobacii, všimla a řekla mi: „Hele Jonáši, ty se umíš hejbat, nechceš se zapojit? Potřebuju jednoho kluka do tanečního projektu.“ Tak jsem jí řekl: „Dobře, věřím ti, když to říkáš. Nemohu soudit, nemám žádná měřítka. Když myslíš, že to zvládnu, tak jo. Mám teď čas.“ No a takhle si mě vlastně vychmátla a vycvičila. Později jsme spolu pracovali na dalších představeních, ještě společně s několika dalšími lidmi, se kterými jsem začal tancovat. V podstatě se mi dostalo individuální péče.

Čemu všemu se tedy teď v rámci nového cirkusu věnuješ?
Dělám závěsnou akrobacii na šálách, kterou i učím. A potom okrajově všechno, co se kolem šál točí, jako lana, hrazdy (i když ty jsou něco trochu jiného), kruhy a tak dál. Časově se tedy nejvíce věnuji šálám, zejména však lektorsky – ostatní závěsné „hračky“ se k tomu volně přidružují. Jinak ale nejvíce a nejosobněji dělám párovou akrobacii.

A co je těžší, šála, lano…?
Lano víc bolí, ale zase je kompaktní, takže se lépe chytá. Hrazda bolí méně a člověk si na ní odpočine rukama. Šála je náročnější na ruce, vyžaduje flexibilitu a bolí středně. A potom je tu ještě kruh, což není kruh gymnastický, ale velký, aby si do něj mohl člověk pohodlně sednout. Tohle dělám asi nejčastěji, v poslední době spíš lektorsky. Potom se také věnuji zmiňované párové akrobacii. To znamená, že jste dva a víc, zejména ale dva. Sem samozřejmě spadají i různé podžánry, protože v angličtině se používá pojem acrobalance, což je trochu výstižnější a obsáhlejší termín. Také existují různé subžánry jako hand to hand a další, což už jsou specifické body.

Kdybys měl srovnat párovou akrobacii a např. šály, jak moc se pro tebe jako akrobata liší (s ohledem na výkon)?
Na šálách se také dá dělat párová akrobacie. Myslím, že na šále je potřeba větší odpovědnost, protože tam často klasická forma vypadá tak, že „catcher“ („držák“) je hlavou dolů (nějak zamotaný) a v rukou drží svého „letce“. Je to samozřejmě většinou tak, že když se nechytí, „letec“ spadne.

A nemáš někdy strach ze zranění, resp. z jeho důsledků?
Člověk nesmí mít moc strach nebo spíš musí mít velký respekt k tomu, co dělá. Například náš lektor Salvi vždycky říká, že když se na šále začnete cítit moc dobře a začnete si troufat, máte slézt dolů a nafackovat si. Protože všechny akrobatické věci jsou nebezpečné. Člověk se samozřejmě dostává do extrémnějších situací než za běžného života. Na druhou stranu je na to vaše tělo zvyklé, takže je skoro pravděpodobnější, že se vám něco stane v každodenním životě než při akrobacii.

Párová akrobacie velice stojí na důvěře a na znalosti toho druhého člověka. V této souvislosti mám zajímavou zkušenost. Když jsem zkoušel s lidmi, kteří prošli gymnastikou, a trénovali jsme nějaké párové věci, tak to s nimi bylo ze začátku vždy těžké. Většinou se jedná o sólisty naučené na výkon. Na druhou stranu samozřejmě mají zase fyzickou průpravu a kondičku, umí se zpevnit. Když ale občas dělám s lidmi přes jógu a z tance, tak ti třeba nemají takovou fyzičku, ale zase poslouchají. Jejich těla lépe vnímají. To je daleko použitelnější, protože kondička se dá vždy v nějakých mezích vybudovat. V párové akrobacii vždy záleží na komunikaci a souhře, a když souhra není, dá se to urvat svaly, silově. A spousta lidí to tak dělá. Zejména proto, že já nejsem žádný devadesátikilový vzpěrač, tak na to musím jít trochu jinak. Základem je tedy souhra lidí; vědět, kdy se musím zapřít, povolit, zpevnit, navážit. A hlavně schopnost umět se navzájem poslouchat.

Dá se vůbec v takových podmínkách improvizovat?
Dá, pokud mám takového partnera, který ví. Zkusit úplně čistou improvizaci, jako se dělává v tanci, to by bylo asi docela zajímavé. Ale myslím si, že to jde. Šála je individuální a tím pro improvizaci snadnější. Zato když se jedná o párovou akrobacii na šále, je ono zmiňované souznění velice potřebné. Spíš mi přijde reálnější vzít si člověka, který něco umí, zkusit nějakou párovku a přitom mu říkat, co má dělat. Protože tam ho držím jenom v rukou a potřebuji, aby se jenom sem tam někam navážil. Naopak v párové akrobacii na zemi je to tak, že už musí fungovat nějaká citlivější komunikace. Na druhou stranu mám například zkušenost s tím, že když jsme učili párovou akrobacii negymnastickým způsobem, přes jógové věci (přes vnitřní komunikaci) a přišli nám tam lidé, kteří dělají kontaktní improvizaci, tak byli tak free, že se jenom někde přes sebe převalovali. Dostat je do vyšších pozic, kde se najednou potřebují formovat a potřebují na sobě stavět, to bylo docela těžké. Kontaktní improvizace zažívá teď celkově velký boom. Nebo možná už právě zase ne, ale před asi dvěma lety to tak bylo. Jde o určitý subžánr současného tance, kterým jsem si osobně také prošel a považuji ho za dobrou a nosnou věc při tvorbě.

Jak dlouho vůbec trvá, než se z člověka stane takovýto „živý preclík“?
Záleží hodně na tom, co člověk dělal předtím, a na fyzických dispozicích určitého těla, jak je pružné, jak se mu buduje fyzická kondice. Takže se nedá úplně říct jak dlouho. Dá se ale asi říct, že aby člověk vystupoval, tak obecně platí, že např. na šálách trvá rok, než se z běžného člověka stane (redaktorka: preclík). No nevím, jestli preclík, ale že výstup na šále může nějak vypadat. Ale samozřejmě se stane, že přijdou tací, kteří mají dobrou kondičku. Ti jsou schopni dělat některé věci napoprvé nebo napodruhé a za půl roku už jsou na úrovni velice pokročilých.

Ty tedy učíš – je o kurzy velký zájem? A co všechno se vůbec dá v Čechách naučit?
O šály je velký zájem. Jinak tu občas bývají různé balanční věci, například klaunské jako chození na koulích nebo balancování na rola-bolech. To jsou takové válce a prkýnka. Pro mě trochu záhadná disciplína, která se stále v novém cirkuse provozuje. Pak se samozřejmě učí různá chůze po lanech, ať už na prověšeném laně, nebo po vypnutém. V současnosti také ještě hodně frčí slackline – v parku mezi dva stromy natáhnete pásku, stahovák, na kterém se potom chodí. Slackline ale s novým cirkusem sama o sobě nic společného nemá. Dále se učí handbalancing, tedy stojkařiny. Lidí, kteří by dělali stojkařinu na cirkusácké úrovni (myslím Čechů), je ale hodně málo, a když, tak jsou to původně gymnasti. Potom se vyučují všechny takové ty průsečíkové žánry jako je taneční akrobacie nebo freestyle karate atd.. A samozřejmě akrobacie jako taková, což je ta pozemní (salta a podobné věci). Z cirkusových disciplín u nás ale nejvíce setkáme s žonglováním (které se zde učí nejdéle – ostatní disciplíny se začaly učit až v posledních letech). Vlastně se všechno mísí z různých žánrů. Ostatně to, co mě na tom baví, je fakt, že se člověk může inspirovat.

Spolupracoval jsi na úspěšné inscenaci Dušana D. Pařízka Odpad, město, smrt jako choreograf. Byla to pro tebe první podobná zkušenost?
Jo, tohoto druhu se jednalo o mou první zkušenost, protože co se týká šál, nikdy jsem nepracoval jako choreograf pod nějakým režisérem. Předtím jsem fungoval jako pomocný choreograf u různých projektů nebo do toho jednoduše kecal nějak zvnějšku, ale vyloženě takhle ne. Proto ta práce byla dost jedinečná a velice cenná, naučila mě mnoho věcí. Dušan měl občas otázky, které mě předtím nikdy nenapadly. Například: „Co když teď Gábina omdlí?“ „No to by neměla…“ „Ale co když omdlí?“, tak říkám: „No dobře, tak já to jdu zkusit.“ Tak jsme to vlastně ohledávali a zjišťovali, kam až můžeme zajít. V té inscenaci měla Gábinina postava na šále umřít a viset na ní ještě třeba pět minut v poslední pozici hlavou dolů. Mezitím se ještě měla odehrát poslední scéna představení, kdy hrozilo, že skutečně omdlí. Tak jsme tedy hledali pozici, ve které mohla být tak dlouho, aby jí to nevadilo, a co by se tedy popř. dělo, kdyby začala omdlévat. Bylo to super, moc zajímavé.

Stran tvojí spolupráce… Líbila se ti ta inscenace? A co film, který podle inscenace natočil Jan Hřebejk?
Jo, inscenace byla super. Co se týče filmu… Myslím, že kdo neviděl představení, bude asi z filmu trochu na rozpacích nebo ho třeba i odsoudí a řekne si: „Hm, dobrý. Další úlet.“ Možná je to tím, že jsem se účastnil natáčení. Vlastně se to celé točilo okolo Lucerny, scéna se šálou byla snímána nad světlíkem. Jedná se o prostory, kam se člověk normálně nedostane a přitom jsou tak blízko. Tím bylo natáčení pro mě zajímavé.

Na filmu se mi líbí, jak je vizuálně zpracována jeho vizuální stránka. Ale jinak mi přijde daleko plošší než inscenace. Což asi tak bývá obecně, že když se něco zfilmuje, tak je to takové nijačejší. Nechci ale soudit, jestli se to povedlo nebo ne, neznám záměr. Říkám jen, že na mě film působí plošším dojmem. Ovšem není to jen můj názor. Když jsem se ptal lidí, co filmové zpracování viděli, celkově se shodli, že se jim více líbilo divadelní. Obecně moje životní filozofie a to, co chci předávat, s inscenací a filmem nekoresponduje. Odpad, město, smrt je depka spíš ukazující ty temnější lidské stránky. Já bych naopak rád předával pozitivitu a radost, proto s tím, co předávají, osobně vnitřně nesouzním. Naprosto ale respektuji všechny kvality, jakými jsou inscenace i film zpracovány a provedeny.

Co tě baví víc, být „v zákulisí“ jako choreograf a učitel nebo vystupovat?
Asi mě víc baví vystupovat. Učení je moc fajn, protože mě těší něco lidem předávat. Když vím, že opravdu chci, a vím, jak to předat, tak je potom velice uspokojující vidět výsledek, že si lidé něco odnáší.

Baví mě takové to ohledávání: Já můžu něco dělat takhle a pocítit tohle… To byla v podstatě věc, která mě k novému cirkusu a celkově k pohybovým věcem přitáhla. Jak člověk v sobě a v rámci komunikace s druhým odhaluje pestrost světa, pestrost zažívání života. Proto mě hodně baví právě i párová akrobacie, ten kontakt s druhými lidmi. Zejména na humanitních vědách, které jsem studoval předtím několik let a kde jsem byl velice nešťastný, mi ten kontakt velice chyběl. Lidé jsou zvyklí na určitý distanc a drží si svoje bariéry, hradbičky. Vlastně úplně zbytečně, protože když člověk pochopí, že může k ostatním lidem blízko a oni mu nic neudělají, tak se dozví víc. To nemusí mít žádný sexuální podtext. Člověk je savec, je stavěný na nějakou fyzickou blízkost. Ale samozřejmě vzhledem ke kosmopolitním podmínkám si musíme vytvořit určité soukromí (v rámci natlačeného metra a tak).

Když zmiňuješ tělesnost, zkoušel jsi někdy performance nebo nějaké jiné experimentální formy?
Mám pocit, že dělám jenom experimentální formy. Když jsem začleněn do nějaké klasiky, tak jakožto někdo, kdo nikdy neprošel žádnou klasickou školou, k tomu stejně přistupuji jinak. Například hraji v barokní opeře hlavní pohybovou roli a zároveň tam funguji i jako pomocný choreograf. Myslím, že tohle považuji spíš za performance, ale zase na druhou stranu, kde jsou její hranice? A jaká je vůbec její definice? Performance je něco, co se předvádí, provádí, dělá. Baví mě i site-specific, dělat s „continuákama“ (= lidmi z divadla Continuo). Mám rád, když je člověk v prostoru a něco v rámci toho prostoru dělá a něco si z toho i odnese. Takže ano, baví mě tyhle věci.

A třeba i divácky?
I divácky. Ono se asi nedá říct, baví mě experiment, nebaví mě klasická činohra. To nejde. Ale baví mě například dobrá performance. Samozřejmě záleží, co je za tím, co mi dané umělecké odvětví (i vystoupení) přináší. To je stejné, jako mě jedno taneční představení baví, protože má v sobě něco, co ve mně rezonuje, co ve mně vyvolá nějaký pocit nebo emoci, vzpomínku… a další zase vůbec.

Máš v rámci svého odvětví nějakou oblíbenou osobnost?
Nemám. Vždycky spíš najdu někoho, kdo mě zaujme. Takhle mě třeba už léta baví jeden projekt. Jedná se o partičku lidí a myslím, že není jen jedna (jsou všude po světě), kteří ve velice barevných teplákových soupravách běhají po městě a různě na něj reagují. Např. se narvou do nějaké díry nebo vyplní nějakou puklinu, výklenek. Nedělají tam žádné velké triky. Spíš si hrají. Má to trochu přesah do performance divadelního rázu, kdy si s tělem hraji a využívám ho jako instalaci, což mi přijde super. Vlastně jsme na základě toho dělali nějaké akce i na mezinárodní den tance.

Máš v Čechách nějaké oblíbené soubory?
Tak ono tady zase těch souborů, které by dělali tento druh novocirkusového a pohybového divadla tolik není… Ale co se týče těch novocirkusových, tak s nimi buď sám mám něco dočinění, anebo je to Putyka, která si tu zdánlivě drží monopol, je to ten tažný kůň. Jsou profláknutí. Samozřejmě tam funguje jakási rivalita a žárlivost, na druhou stranu ta představení, která jsem viděl, se mi líbila, přišla mi fakt dobrá.

To je taky potom otázka, je-li člověk jako ty schopný zachovat si nějaký divácký odstup…
To je velká otázka. Záleží totiž, skrz co se díváš. Jestli se dívám skrze „on umí něco, co já neumím“ nebo jestli se dívám na to, že mi někdo předává něco pěkného, něco, co má v sobě sdělení. Musím říct, že představení Putyky mě opravdu bavila. I když někdy obsahují věci, které já osobně vnímám jenom technicky, mají něco do sebe. To, co vytvářejí kolem oněch technických věcí, rozhodně nenudí. Což se mi třeba děje u Cirque du Soleil.

Hrál jsi i se skupinou Džezvica, která se zaměřuje na balkánskou hudbu. Máš nějaký vztah k Balkánu, nebo tě jen baví ta muzika?
Já jsem od svých teenagerských let poslouchal jednu kapelu (Gothart), která hrála balkánskou hudbu. Jsou to naši známí, a tak ten vztah ke kapele byl i osobní. Nebylo to tedy tak, že bych si jen tak něco našel. Nějakou dobu jsem je poslouchal a bavili mě, to byl asi jediný osobnější vztah k Balkánu. Potom jsem na humanitních vědách začal studovat etnomuzikologii, kde jsem se seznámil s Džezvicou. Řekli mi: „Hele, my hrajeme tadyto, nechceš si to zkusit?“ Tak říkám: „Jo jasně, znám tyhle věci, mám je trochu naposlouchané.“ Písničky jsou to podobné nebo stejné, ale jinak předělané. První koncert byl shodou okolností jako předkapela Gothart. Předtím jsem hrál středověk a učil jsem se na perské a arabské bubny, což se jim k té balkánské hudbě také hodilo.

Projektuješ svoje muzikantské zkušenosti do toho, čím se zabýváš teď?
Jo. Například, když jsem dělal s Continuem nějaké projekty, tak tam se zpívá i hraje. Takže v jedné scéně jsem byl tanečník a v další jsem hrál na bubny a didgeridoo. Vlastně i v pouličním představení, co děláme s V.O.S.A. Theatre, také občas bubnuji. A baví mě to. Baví mě všechno propojovat. Vlastně bych na tom chtěl ještě víc pracovat, ale to už záleží na příležitosti.