Takhle to pro mě celý začalo. V kavárně nad pasáží Metro, která byla přes den podivně tichá. Ve který jsme po večerech mívali redakční porady a snažili se chytit slova přes rytmy samby. „Není nad to se čas od času rozeběhnout hlavou proti zdi,“ okomentoval kamarád má slova o nově vznikajícím časopisu zadarmo.

Stoly, nad kterými se konaly porady, se časem změnily, ale pořád jsme zůstávali věrný pražskejm kavárnám a poklidnejm barům. Námátkou: Vypálený koťátko, Hus42, Medúza, Velryba. Koneckonců zůstáváme dodnes.

Časem se vytříbila pravidla. Za články platíme sdílením zkušeností a zdrojů, který nám časopis poskytuje. V neustále se proměňující redakci ctíme jedno. Spoléháme na daný slovo. Věříme, že myšlenka, slovo a čin jedno jsou. Zatím to vychází. Pecka vychází. Tak nám držte palce i dál. Díky.