Otázka „kde se člověk cítí skutečně doma?“ se může zdát naprosto banální, ale řekněme si narovinu, kdo z nás si na ni dokáže upřímně odpovědět? Své by o tom mohla vyprávět spisovatelka, publicistka a dokumentaristka Dora Kaprálová, jejíž texty inspirovaly režisérku Kamilu Polívkovou k inscenaci s výstižným názvem Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna uvedené v brněnském Divadle Husa na provázku.

Inscenace z velké části staví na Berlínském zápisníku Dory Kaprálové, který doplňují další autorčiny texty, přičemž režijně-dramaturgický koncept si zakládá zejména na motivu cesty a putování z města B. do města B. (Berlín–Brno), ale rozvíjí také téma každodennosti a svým způsobem i „všedních hrdinů“. K tomu se rafinovaně odkazuje uprostřed jeviště nenápadně pověšená šipka, kterou se nijak nedisponuje. Prostě tam je, protože každý z nás máme nějaký směr, nebo v něj alespoň doufáme. Tento detail tak krásně kontrastuje s dalším vybavením scény, jako je obrovský gauč, hromada stolů, židle a korálkový závěs představující naopak něčí domov a stálost. Právě totiž rezonance mezi stálostí a dynamikou života je to, oč tu běží.

Má každodennost odstín šedi?
Dramaturgyně Viktorie Knotková s Kamilou Polívkovou totiž akcentují dokumentaristický styl Kaprálové v módu observace bez zbytečného hodnocení, jehož prostřednictvím se každý kolemjdoucí míjející se s hlavní postavou – Dorou Kaprálovou – může stát hrdinou, například chlapec toužící rozumět vyhynulé řeči ptáků. Tomu opět přispívá i scéna, respektive civilní kostýmy plné zářivých barev kombinované s pastelovými a šedými odstíny vyskytujícími se napříč prostorem. Pro inscenaci není ani tak důležitá dějová linie, jako právě exprese, okamžiky a vjemy narušující kontinuální logické uvažování, stejně jako tomu je například ve zmíněném Berlínském zápisníku, což autorka výstižně nazývá stroboskopickým myšlením. Samotné představení začíná stand-upem Terezie Maračkové o cestě vlakem do Brna, kterým povedeně rozehrává obyčejně-neobyčejné dobrodružství každodenního života Dory Kaprálové v Berlíně, ale také v Brně. Jednou inscenace připomíná reportáž, jindy báseň. Někdy akce srší energií, někdy pro změnu zpomaluje.

O post Dory Kaprálové se dělí šestice herců (Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Tereza Marečková a Markéta Matulová), která určuje směr a rychlost představení, při čemž každý autorku pojímá originálně. Nejvýraznější je zmíněná Tereza Marečková, jejíž projev doprovází spontaneita a určitá komická lidovost, kterou baví diváky. Ve vší zmatenosti a chaosu se jí daří vypointovat autorčiny historky, které vypráví s důležitostí velkého eposu. Podobně ale s narací pracují i další její kolegové, kterým lidová prostořekost padne téměř na míru, čímž se jim daří vytvořit nejen portrét Dory Kaprálové, ale také Berlína a Brna.

Lidskost, barevnost, hravost, poetično, komika a smysl pro detail představují ingredience, ze kterých z inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna udělala Kamila Polívková dezert ozvláštňující otupělost diváckých chuťových buněk. Stačí skutečně pozorovat, a i denní rutina může zářit barvami.

Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna
Divadlo Archa (Na poříčí 26, Praha 1)
premiéra čt 16. 11. 2023
nejbližší repríza so 6. 4. a so 20. 4. 2024

Jsem introvert a poznávání nových lidí je pro mě vždy velkou výzvou. Ale umím vylézt ze své bubliny a jít na rande. Když to ještě někdo popíše jako divadelní experiment na základě psychologického výzkumu, jsem ALL IN.

Co jsem očekávala
Bylo jasně řečeno, že jde o rande s někým z Divadla Husa na provázku. Každá dvojice u jednoho stolu, drink a sada otázek podle vědeckých výzkumů fungující tím správným způsobem. Byla jsem zvědavá jednak na to, kdo se do toho za Provázek pustí, jestli bude naproti mně herec hrát někoho, kdo přišel na rande, nebo tam bude sám za sebe. Také, co se očekává od nás, jestli hrát s nimi, říkat na všechno pravdu? No, napadalo mě mnoho variant. Aby to bylo ještě komplikovanější, schválně jsem přišla se svým dobrým kamarádem, který by na rande rád šel s nějakým sympatickým mužem. Zajímalo mne, jak se k tomu postaví organizátoři.

Co se událo
Stolečky s nachystanými čísly ve tvaru srdíček, drink, příjemné prostředí dvora Divadla Husa na provázku. Po chvíli vyšla skupinka statečných z divadla. Vlastně nebylo podstatné, kdo to konkrétně byl, protože po pár vteřinách si k mému kamarádovi sedla slečna a ke mně paní. A my zamrzli, poněvadž v tu chvíli nám byla naprosto jasné, že tohle žádné rande nebude. Tedy pokud si na to nebudeme prostě hrát. A upřímně, nemám nic proti přátelskému popovídání s velmi sympatickou Evou Yildizovou, ale to bych dorazila na akci Hej pojďme pokecat a poznat se s někým z Provázku. Avšak přišla jsem na akci zvanou Brave new date, ke které psali: „Deset stolů o dvou židlích a přesném počtu nečekaně osobních otázek, po jejichž zodpovězení se do sebe náhodné páry zaručeně zamilují. Tedy… podle vědců. Na jedné straně člověk z Provázku a proti němu…? Třeba právě vy. Hra, sociální experiment, a především zážitek ze setkání a hlubokého rozhovoru s neznámým druhým. Účast, drink i motýli v břiše zdarma.“ (Divadlo Husa na provázku, 2021)
Kolem mě se většinou rozdělili tak, že si k mužům posedali ženy, k ženám muži, ale usuzuji tak až zpětně podle nějakých fotek a nevím to určitě. Třeba se někomu opravdu povedlo něco jako vzdálené rande, možné to je. Zeptala jsem se Evy Yildizové, jak tenhle projekt vznikl a co od toho čekali. Eva mi řekla, že to vlastně mělo být takové přátelské pozvání lidí k osobnímu seznámení s osazenstvem divadla. Měli se pak cítit více vítáni a rádi se tam vracet. OK, pěkná myšlenka, ale špatná reklama.
Nachystané otázky, které jsou opravdu součástí vědeckého výzkumu a mají dané pořadí, aby fungovaly, jsme prošly tak čtyři. Byly tam spíše na pomoc, když už by došla témata k hovoru. Popovídaly jsme si jako dobré známé, bylo to příjemné. Můj kamarád se od slečny dozvěděl, že mají spoustu společných známých, docela se i zasmál, ale odcházeli jsme trochu zklamaní.

Jak bych na to šla já
Kritizovat je jednoduché, takže se pokusím nahodit, jak bych takový divadelní experiment spáchala já. Za prvé, měla bych určitě v záloze více lidí. Nemohu zařídit, aby byla každá sexuální orientace zastoupena, ale určitě bych nad tím alespoň přemýšlela. Proč se nezávazně nezeptat při registraci? A připravit na to herce.
Pro zajímavost, dostala jsem tyto čtyři otázky: 1. Co je tvoje nejhorší vzpomínka? 2. Jaký máš pocit ze vztahu se svou matkou? 3. Vyjmenuj tři věci, které si myslíš, že máte s partnerem společné. 4. Co je důležité, aby o tobě partner věděl? Celý experiment je založen na třiceti šesti otázkách rozdělených do tří sekcí, na jednu sekci je vyhrazeno patnáct minut. My jsme u stolu začaly druhou částí, přešly do první a skončily u třetí. Tedy za druhé, pojďme ten vědecký postup dodržet, ať můžeme hodnotit. Proč ho jinak zařazovat?
A za třetí, dopřála bych návštěvníkům to rande, i když by bylo víceméně hrané. Právě ta hra tomu přece mohla a měla dát ještě další rozměr. Pokud už by tak nezáleželo na těch otázkách, herci se mohli klidně střídat, hádat se o někoho, trochu to nadsadit, prostě dát těm několika lidem na chvíli pocit, že jsou výjimeční. Když se z akce vytratí hra, není přece vůbec důvod být v divadle.

Brave new date
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
Akce se konala 11. 9. 2021

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Pocházíte z umělecké rodiny. Váš otec je známý divadelní režisér Jan Antonín Pitínský. Dokážete si před-stavit, že byste se ubírala v životě jiným směrem než tím ve světě umění?
Ne, asi ne. Ani se nepamatuji, že bych chtěla být popelářkou nebo zpěvačkou. Nic takového. Dnes bych si možná připadala užitečnější jako učitelka literatury na střední škole, ale nebylo mi dáno.

Po řadě režijních úspěchů v oblasti činohry jste se pustila do režie opery. Jedná se o dílo W. A. Mozarta Cosi fan tutte. Proč právě tato opera? Co pro vás představuje?
Titul mi byl již přidělen Jiřím Heřmanem, šéfem ND Brno. Měli jej v dramaturgii letošní sezóny, protože si předsevzali studovat během ní mezilidské vztahy. Cosi fan tutte je emblematická opera, ta v této sezóně nesměla chybět. Při bližším ohledání libreta lze vskutku konstatovat, že tam „o nic nejde“, na to, jak „je to dlouhý“. Zápletka již stokráte viděná na sto různých způsobů, napříč všemi žánry. Ale ta hudba! Ta je úchvatná!

Jak moc se liší režijní práce v těchto dvou disciplínách?
Zcela zásadně. Není čas nic „hledat“. Vše musíte mít dopředu rozmyšlené, nepočítá se s chybou ani zaváháním. A na poslední – v činohře zásadní – fázi, kdy se významově tvaruje celek, dávají se tematické důrazy, dolaďuje se dynamika jevištních akcí, charakterová kontinuita atp., v podstatě ani nedojde. Ta je v opeře ošizena úplně. Je znemožněna nepružným provozem a nedostatkem času.

Podle čeho si vybíráte témata, která chcete režírovat?
To je děsně individuální. Mám spíše vyvinutý čich, jako nějaký rys. Něco mne zaujme, vím, že to chci dělat. Ale vlastně ani nevím přesně, proč mne to tak zaujalo, a tak to ohledávám, zkoumám a většinou – po takové analýze – zjistím, že ten příběh či konflikt je zástupný pro nějaké ožehavé nebo i osobní téma, které řeším. Většinou mne překvapí, jak přesný postřeh směrem k současnosti ta která látka nakonec přinese.

Řekla byste, že všechny vámi doposud režírované hry něco spojuje?
To nevím, vlastně doufám, že ne. Vždy se snažím pro každou látku stvořit autonomní tvar s vlastními záko-ny, vlastní poezií. Stvořit na jevišti svět pokaždé s jinou logikou než tou naší – reálnou.

Jeden z vašich nejúspěšnějších počinů je hra Tichý Tarzan, kterou jste uvedla na prknech Divadla Husa na provázku. Jedním z témat hry je umělecká svoboda. Co pro vás znamená?
Je to základní předpoklad, alfa a omega jakékoli umělecké tvorby.

Narážím tím tak i na nedávné události provázející letošní ročník Divadelního světa Brno. Protesty proti inscenaci Naše násilí, ve které Ježíš znásilňuje muslimky, byly na denním pořádku a vyvrcholily přeruše-ním hry. Kde je hranice, co by mělo divadlo uvést, a co ne?
Bylo zajímavé sledovat, jak jedno hostování zahraničního souboru dokázalo vzbudit diskusi. Je to úsměvné. To ale je smysl divadla, ať se nám to líbí, nebo ne. Smyslem ale není být rejdištěm předvolebního boje. Mne na celé kauze šokovala jiná věc: Že se od toho agresivního ataku nikdo nedistancoval. Na Husu na provázku jsem pyšná, že se nezalekla, neuletěla ani nestrčila hlavu do písku a poskytla festivalu pro tuto produkci prostor. A to i když poetika té inscenace se s estetikou i dramaturgickým založením Husy zcela míjí.

Jste čerstvě jmenovanou uměleckou šéfkou Divadla Husa na provázku. S jakými vizemi na tuto scénu přicházíte?
S dramaturgem Martinem Sládečkem bychom si přáli, aby Husa byla moderním evropským divadlem, které reflektuje svět kolem sebe a využívá k tomu koncept nepravidelné dramaturgie. Chceme Husu opět otevřít pluralitě estetických názorů a vybudovat všestranný herecký soubor.

Jak udělat divadlo divácky atraktivní, aby počty diváků rostly?
Stačí se tématem trefit do černého. Například inscenace Dynastie ze současného repertoáru Husy. Napadlo by vás, že by diváci byli ochotní tři hodiny čelit záplavě čísel, dat a ekonomických termínů? V divadle? Odvážná myšlenka plnit takovým titulem kasu – ale ono se to děje a funguje to! Protože peníze, hypotéky, krize řešíme každodenně, jsme traumatizováni vlastní nevědomostí a je očišťující vidět to alespoň chvíli v celé šíři toho problému, a ještě z nadhledu! Dává nám to pocit, že v tom nejsme sami. ∞

Celoevropsky úspěšná hra Lehman Trilogy italského dramatika Stefana Massiniho doputovala v květnu pod názvem Dynastie (Lehman Brothers) také do Česka. Obsáhlé dílo (256 stran) upravil společně s režisérem Michalem Dočekalem dramaturg Miroslav Oščatka do celovečerního tvaru. Celý ansámbl pak vytvořil strhující podívanou, která nabízí obdivuhodné výkony ve všech složkách a mění dosavadní způsob českého divadelního myšlení.

Hra nerazí názor, neřeší kontroverzní náhledy na instituce, které zacházejí s fiktivním kapitálem. Nevyjadřuje se k činům jednotlivých členů dynastie Lehmanů. Neoznačuje viníky ani oběti. Lehmany nekritizuje ani neobdivuje. Nabízí však konkrétní historická fakta. „Zvláštností Massiniho hry je osobitá forma volného prozaického verše. V textu nejsou určeny promlouvající osoby, a tak každý inscenátor na počátku stojí před úkolem rozdělit souvislý text mezi jednotlivé jednající postavy. Každá inscenace Massiniho hry je tudíž nutně originálem,“ uvádí v programu dramaturg Miroslav Oščatka.

Už od plakátu
Dynastii vnímám jako oslnivé divadelní dílo, na kterém se povedlo úplně všechno – od plakátu (Dragan Stojčevski) – přes chirurgicky přesnou úpravu rozsáhlého textu až po excelentní výkony šestice hereckých matadorů (vynikne pregnantní projev Martina Donutila, skálopevný jevištní výraz Jana Kolaříka i nezapomenutelné kreace Dalibora Buše).

Z inscenace je cítit velká důvěra, která vznikla mezi režisérem a léty sehraným týmem. Dočekal dosáhl plastického propojení historie s dneškem, vytvořil vysoce intelektuální a přitom groteskní podívanou, která mísí společné kořeny blízkého východu, staré Evropy a mladé americké kulturní tradice.

Jeden z nejkvalitnějších souborů v česku vyjadřuje svůj příběh vývoje kapitalismu s divokou expresí. Nepřestává experimentovat, hledat opět nové formy ztělesnění postav. Dynastie patří k těm inscenacím, kterým se v této sezóně podařilo daleko překročit průměrný standard ČR.

Nová balada pro bandity
Ivan Acher dokáže do své hudební realizace dostat rytmus koňských povozů prvních severoamerických osadníků, stejně jako starožidovské motivy, zvuk železnice, westernová témata nebo nezvratně roztočená kola osudu. Podmanivý výsledek umocňuje divácké soustředění. Jeho hudbu navíc skvěle interpretuje Tereza Marečková. V roli slepé houslistky se stává alegorickou postavou, přítomnou v každý čas na každém místě, v každém z nás.

Možná od provázkovského provedení očekáváte větší pozornost vůči současné ekonomické situaci (přímým dopadům bankrotu z roku 2008), nebo byste raději rozeznávali menší inspiraci německými inscenacemi téže předlohy (v Řezně, Linci, Kolíně, Drážďanech), případně žádáte silnější interpretační názor. Chápeme například, že Lehmany sice nelze nazývat přímo lichvářskou mafií, současně ale jejich přínos společnosti není tak zřetelný, jako pro příklad neméně fascinující historický příběh Hlávkovy nadace, založené roku 1904 a i sto deset let po Hlávkově úmrtí přinášející svým klientům stipendia a podporu. Nicméně tito Lehman brothers vás nedokážou zklamat. Dočekalovi to na Provázku sluší. Také se už teď můžeme těšit na jeho příští práci zde: Kafkovu Ameriku. ∞


Dynastie
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 3. 5. • nejbližší reprízy st 13. 9. a út 19. 9. 19:00

Jméno fotografa Tichého naposledy důkladně rozvířilo vody veřejné debaty, když před čtyřmi roky v dubnu zemřel. Jeho odkaz je naplněn kontroverzí, dialektickým sporem mezi autentičností a amatérismem. Inscenace Husy na provázku o jeho životním příběhu je citlivá, ale střízlivá.

Hra vypráví velké lidské drama. Výstižně je pojmenována Tichý Tarzan – fotograf svým způsobem tarzan jistě byl. Mnozí ho nejspíše měli za blázna, inscenace se na něj ale dívá jinak: jejíma očima je Miroslav Tichý prostě jenom jiný. Jako by nebyl z tohoto světa, jako kdyby přišel z džungle nebo z jiné planety, a našemu světu nedokázal – nebo odmítal – porozumět.

Samotný artefakt fotografie je totiž už jen odpad, něco, co zbylo po naplňujícím procesu hledání objektu k zachycení. Máte fotografii v ruce – no dobrá, obdivujte se jí, jak chcete, ale Tichému byla cílem pouze ta pověstná cesta.

Čeho je moc…
Divadlo o životě kontroverzního fotografa samouka má jistě potenciál být poutavé na pohled, a to se daří. Scénografie Lucie Labajové je decentní, ale nápaditá. A dobře využitá – herci ji mají zažitou, netápou. Díky tomu opravdu dobré nápady, jako je třeba „promítnutí“ scény na plovárně z horizontály na vertikálu, vyniknou. Herectví také není co vytknout, někomu možná nemusí sedět agresivní styl Aničky Duchaňové a Anežky Kubátové, ale výkon představitelky hlavního hrdiny, Ivany Hloužkové, je pozoruhodný, jen bohužel poněkud přepjatý, přehnaně stylizovaný.

Podstatně větší potíž má inscenace s navozením atmosféry. Dobrou vůli, vědomí důležitosti atmosféry pro takovéto představení ani řemeslnou zručnost tvůrcům rozhodně upřít nemůžeme. Dobře chápou divadlo jako syntetizující umění a daří se jim jednotlivé složky navzájem vyvážit. Těžký příběh podávají bez patosu – a že by bylo snadné k němu sklouznout. Představení jako celek by ale mělo zvolnit: kdyby vše dohromady bylo trochu méně expresivní, snad by to pomohlo. Nejmarkantněji je to vidět na hudbě – je jí tu příliš a ne vždy nese význam, většinou je moc nahlas a špatně, hodně špatně sestříhaná. Podobně exploatované je ledacos včetně už zmiňovaných osobních charakteristik fotografa – přehrávání většinou zamýšlenému efektu jen podráží nohy, ironizuje ho. To ale jistě nebyl záměr: vykreslenému portrétu Miroslava Tichého takováto ukřičenost neodpovídá.

Více než polovinu času tak divák sleduje hezké divadlo, ale nedaří se mu do něj vžít. Až když se Tichý dostane do blázince, začne hra více působit. Bohužel ale spíše tím, co zobrazuje – neštěstím jednoho neobyčejného člověka – než jak to zobrazuje. Ale budiž, i přesto je dojem silný… a silný… a silný. Tak silný, že představení ne a ne skončit, ještě trochu světla si tvůrci chtějí užít, ještě několik dobrých nápadů nám chtějí ukázat. Škoda, asi bychom se lépe obešli bez nich.

A co umění?
Tichý Tarzan plní jednu z nejzákladnějších úloh divadla: vybízí k zamyšlení. Jednak nad příběhem Miroslava Tichého, nad jeho zvláštností a inspirativní životní upřímností, jednak nad tvorbou jako takovou. Občas jistě neuškodí si spolu s fotografem položit otázku, proč by zrovna tenhle obraz, tahle socha, zrovna tato báseň – proč by právě to mělo být umění. Jestli si nelžeme sami sobě do kapes. ∞


Tichý Tarzan
Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 13. 1. 2012 • nejbližší repríza po 11. 5. 19:00

„Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly, chrobáky, cvrčky či jepicemi?“ Tak se ptali bratři Čapkové poté, co bylo jejich nové dílo Ze života hmyzu rozcupováno kritikou jako předpotopní podobenství. Vladimír Morávek si v závěrečné části cyklu „Čapek (Čapkové) na provázku“ pokládá stejnou otázku a jako odpověď nabízí velkolepou podívanou, která naplní všechny divákovy smysly, místy až na hranici snesitelnosti.

Husa na provázku, kultovní brněnské divadlo, pravidelně několikrát ročně přijíždí do pražské Archy, aby zde představila, co nového se v moravské metropoli urodilo. V polovině dubna přivezla kompletní pentalogii „Čapek (Čapkové) na provázku“, a to dokonce pouhý týden po premiéře její poslední části. Podobně jako dva předchozí starší cykly: Sto roků kobry a Perverze v Čechách představuje i tento velkolepé dílo, jež jistě stojí za vidění. Čapkovská série, na níž soubor intenzivně pracoval po tři roky, obsahuje čtyři inscenace, jež vznikly pod vedením různých režisérů, a doprovodný debatní program Kabinet Čapek seznamující publikum s dědici a zajímavými hosty spojenými s odkazem bratří Čapků.

Ze života hmyzu – s podtitulem OH! Jaká podívaná, ačkoliv uvedené jako poslední, představuje prolog celého projektu. Následují dvě zdramatizované existenciální prózy – baladicky laděný Hordubal v režii J. A. Pitínského a Mikuláškova Trapná muka (výběr z povídkových knih Boží muka a Trapné povídky). Pohádkový kabaret pro štěňata Dášeňka aneb Psí kusy Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové zastupuje v díle místo intermezza. Ve srovnání s předešlými sériemi, pro něž byla typická dramaturgická i režijní kompaktnost, Ze života hmyzu spojují zejména jména autorů, zatímco každá jednotlivá část prezentuje svou vlastní poetiku.

Groteskní alegorie nebo pesimistické drama
Groteskní alegorie o lidském pinožení je společným dílem bratří Karla a Josefa Čapků. Po svém vydání před devadesáti lety se hra setkala s velice protichůdnými reakcemi od adorace jako úžasná satira na lásku, bohatství a válku, až po odsouzení jako ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda.

Ze života hmyzu v režii uměleckého šéfa Divadla Husa na Provázku Vladimíra Morávka je nejen famózní podívanou, jak hlásá samotný podtitul inscenace, ale také moderním mystériem a podobenstvím o naší společnosti. Od prvního tónu do posledního vydechnutí je divák vtažen do hmyzího světa, všechno kolem něj bzučí, cvrká, skáče, běhá, až se člověk může přistihnout, jak se rukou ohání po nějaké nezbedné mušce.

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí!
Vladimír Morávek je znám svým megalomanstvím, jež se projevilo i v této inscenaci. Režisér využívá celého prostoru divadla, jak vertikálně tak horizontálně, rozehrává každou kladku a každý tah, po scéně rozvěšuje žebříky a tyče. Publikum usazuje přímo doprostřed celého dění kolem malého pódia, kde se po celou dobu představení rodí Kukla jepice (Anička Duchoňová) v očekávání něčeho opravdu velkého! Židle i uličky jsou velmi těsně vedle sebe, takže diváci jsou neustále atakováni jednotlivými hmyzími postavami, které se pohybují po celém prostoru i mezi sedadly. Celé toto rejdění a stísněný prostor navozuje pocit, jako by člověk seděl uprostřed velkého mraveniště. Chvílemi je až téměř nemožné stíhat všechno dění a divák si může hlavu vykroutit, aby zachytil vše, co se kolem něj děje. Pro zdůraznění animálnosti využívá režisér v choreografiích prvků nového cirkusu, především vzdušné akrobacie (zde si přizval na pomoc zkušeného režiséra Rosťu Nováka), a tak Motýli, Cvrčci, Mravenci, Lumci, Chrobáci a další havěť metají kotrmelce, proplétají se po žebřících, tančí, skotačí, ale také létají na strapsech a šplhají po tyčích. Další dominantní složku tvoří hudba (autorem hudby je Jiří Hájek), jež svým výrazem i jistou „popovostí“ zařazuje inscenaci do žánru muzikálu. Po téměř třech hodinách jen málokdo z hlavy dostane píseň skupiny Kryštof a Ivy Frühlingové, která v podobě leitmotivu doprovází celou inscenaci.

Kolik je na světě Tuláků?
Zásadní dramaturgickou změnu provedl Morávek v případě hlavního protagonisty – Tuláka – to jest toho, co se dívá a zří, jehož postavu zmnožil mezi téměř všechny mužské herce souboru, čímž jeho úděl globalizoval na celou společnost. Tulák v obleku a se zelenou igelitkou, jenž provází celý děj, sleduje frivolní Motýly, ustarané Cvrčky, chamtivé Chrobáky i krvelačně nenasytné Lumky a komentuje jejich jednání. Hlavní hrdina, Hamlet příběhu, ale i představitel nás všech, se na závěr neprobouzí ze snu, ale umírá. (Čapkové napsali hned několik konců.)

Vladimír Morávek svou inscenací dokazuje, že dílo bratří Čapků nepatří jen do školních čítanek, ale je stále živé a má dnešní společnosti co říct. Jeho aktualizace působí na všechny divákovy smysly, takže si za chvíli připadá, jako by se opravdu ocitl v hmyzí říši. Ze života hmyzu nabízí bezpochyby velkolepou podívanou, jen je škoda, že ve všech těch kotrmelcích, hřmící hudbě a efektech se sem tam ztrácí krásný čapkovský jazyk, takže divák z představení odchází doslova s očima navrch hlavy, ovšem vyvstává otázka, zda si odnáší také nějaké poselství.|


Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!
Divadlo Husa na provázku
Zelný trh 9, Brno
st 5. 6. a út 18. 6.