Vzpomínáte na ty časy, kdy jste ještě měli z Vánoc Vánoce? Když jste byli ještě malí, tak jste je fakt žrali.

Dneska saháte po ventilu. Ve slušnějších rodinách převažuje cukr a alkohol. I pro mě jsou Vánoce časem extáze, ale nefetuju. Nechci se chlubit, ale beru je fakt duchovně. Opravdu myslím na pána Ježíše, jestli někdo takový někdy byl, a co to znamená, chovat se tak, jak on říkal, a jak to pojmout, aby to nebyl trapný prvoplán. Ale do kláštera nechci. Vlastě mi to vyhovuje, jak to je. Bude letos ladovská idyla? Většinou máme na Vánoce sněhem zaváté jenom oči, svátky klidu a míru bývají na blátě. Nadílku následuje obleva, obava. Rozdáváme a dostáváme a roztáváme a tajeme. Tajíme, co si myslíme o tom daru. Co vlastně chceme? Chceme vůbec něco? A co na to Ježíš Kristus?
Kostel bývá o půlnoční plný. I já nakouknu a chvíli pofelím s teistickými spoluobčany. Z loňského kázání mi utkvěla věta: „Je důležité mít plán, ale je také dobré nepředbíhat.“ To by mohlo být motto Vánoc. Jsme z nich těžce předposraní. Představu Štědrého večera provází paranoia, jestli koupíme ty správné dárky a magickým šémem oživíme golema radosti a svatý Petr nás pustí do nebe. Začínají závody ve zbrojení. Obchodní kampaně si nás připravují od začátku listopadu. Ulevte svému svědomí za výbornou cenu. Nekupte to. Kdož miluješ, utrácej. Mě osobně najdete dvacátého třetího v Levných knihách.

Na otázku, co chci k Vánocům, odpovídám: „Pokoj.“ Jsem rozmazlený, rozežraný, ale nic jiného nechci. Ale nikdo mi ho nedá. Nikdo ho totiž nemá. Nikde ho nevyrábějí ani neprodávají. Můžete odletět někam do Thajska a sehnat si ho za rozumnou cenu, slunce v duši included, ale to byste se připravili o tu show, o to drama. I na tuzemských Vánocích se dají najít pozitiva. Nejradši mám na nich vzpomínání. Advent přináší nostalgii na stříbrném podnose. Na náměstích fajrují ohně a opunčení spoluobčané mají plná ústa pohody. Lidé mají tendenci své přirozené stavy akcelerovat. Jižní národy obdařené sluncem si do jídla přidávají ostrá koření, aby měly kromě ohně v srdci i ten na jazyku. Symbolem vánočního pozastavení a pospolitosti je chlast, aspoň ve střední Evropě. Do nového roku musí jít tělo zhuntované.

Komnata Šao-linu
Každý rok se debatuje o smyslu tak zvaných ohňostrojů, o jejich dopadech na ovzduší a uši psích miláčků. Půlhodinová vřava přijde vždycky spolehlivě jako hodinky. Zlo konzumu (nezřízená spotřeba je jednou z hlavních příčin ekologického srabu planetárních rozměrů, you ruined my childhood, how dare you?), i zlo sirných salev, jejichž září, oblaky a hlukem na této planetě radostně vítáváme to nové, co má přijít, ať už je to cokoli, má jednoho společného jmenovatele – děti. Oxytocin, hormon soucitu, který je vedle serotoninu, dopaminu a noradrenalinu (hormonů fyzické lásky, které nás vedou k rozmnožování) buditelem největší slasti, může za to, že úsměv na tváři ratolesti je nám cennější než obecné blaho společnosti a přírody. Kdy konečně přijdeme na to, že všichni lidé bratry jsou? Všichni všem musíme dát. Tím nenabádám k socialistické nebo sexistické revoluci. Žádám jediné. Pro sebe i pro druhé. Ticho.

Já vím, můžete se mi na to vykašlat. Taky jsem si zvyk’ na všechno kolem nás. Nenávist je zásek a než nenávidět, to se radši soucitně smát. Je to běh na dlouhou trať. Kdykoli se může stát, že se ve vzteku rozjedou nervy a rozum zůstane stát. Vánoční čas je nejtěžší zkouška, jedna z komnat Šao-linu. O těchto svátcích se páchá nejvíc sebevražd. Když je něco krásné, je to zároveň strašné. Sartre říká, že dárek není způsob, jak někomu něco dát, ale naopak, jak si ho přivlastnit. Když někomu něco dáváme, bereme si za to něco mnohem cennějšího – vděk. Kupujeme si pocit, akorát ještě potřebujeme, aby druhý tu věc přijal. Povedená transakce předpokládá libý výraz u příjemce. Většinou ale darujeme něco, co se líbí nám, ne to, co chtěl ten člověk. Velkoryse mu darujeme svou osobnost. Co chtěl ten člověk, většinou netušíme, ani se po tom nepídíme. To je na Vánocích nejsmutnější. Vědomě lžeme. Oslavujeme příchod Ježíše porušením jeho přikázání: „Nepolžeš.“ To vlastně není přikázání. Kdyby bylo, asi by dávno přestal jezdit s dárky. Mezi nákupními regály se ocitáme v bezvýchodné situaci. O svých milovaných víme hovno. Reagujeme humorem. Ponožky to jistí. Všichni jsme tak trochu herci. O Vánocích to platí dvojnásob. To jsme přímo virtuosové. Dodržujeme přikázání: „Přijmeš dárku bližního svého s nadšením.“

Každý den je štědrý
Konec srandy. Chci jen svatý pokoj. Taky světový mír a demisi vlády. Ale teď pointa. Pokoj může dát jen Bůh. Dá ho každému, kdo ho nebude štvát svou touhou vlastnit bližního. Dejte bližnímu svobodu. Nemyslím vaši svobodu. Jen mu neberte tu jeho. Pomozte mu si ji uvědomit. Jděte příkladem. Jděte svou svobodou. Buďte mu sovou a lovte hraboše, kteří mu ujídají úrodu. Dejte mu ticho. To je to jediné, co nás bez rozdílu sbližuje. Společný prostor, společný motor. Zpomalte. To je od slova málo. Stačí po málu. Ježíš nám dal nejkrásnější dar. Byl sám sebou a dělal si, co chtěl, a nebál se smrti. Vánoce jsou jeho narozeniny. Nic víc, nic míň. Nevyzývají k ničemu jinému než k tichému pozastavení, kradmému rozjímání a nenucenému setkávání. Pomysleme na Ježíšův příběh, pomysleme na svou dosavadní cestu, pomysleme na své bližní, pomysleme na své vzdálení, pomysleme na zvířata, pomysleme na rostliny, pomysleme na svou-společnou duši. Vykašleme se na povrchní fráze, vykašleme se na mentální hráze, vykašleme se na strach a ulity, ale ne na sílu, ne chlastem. Vánoce jsou výzvou pro celý život. Aby byl každý den štědrý.

To jsem se vznesl hodně vysoko. Možná se vám z toho strmého stoupání zvedl žaludek a zalehly uši. Je to prostě svátek. Dělejte si, co chcete. Mě štve, že se úplně vykolejí běžný život. Nefungují instituce. Život stojí. Lidstvo se rozuteče do sociálních bublin. Mám rád veřejný prostor a všední cvrkot. To je můj zob. Mám rád, když je všechno otevřené. Když není, propadám klaustrofobii. O Vánocích všechno ztichne. Básním o tichu, ale vlastně mě asi děsí. Tichá noc, svatá noc, a vy jste vystaveni rodinnému životu, vyšťaveni, a všichni, aby ten nápor zvládli, se chopí láhve nebo dortu, ale co když je člověk posedlý meditací a všeobecné vzrušování není úplně vodou na jeho mlýn? Najednou je všude spousta známých. A těch nejznámějších – bližních. Jsou bližnější a bližnější. Svou bližností vás hrozí rozdrtit. Šťastné a veselé.

Pojem hysterie lze uchopit z mnoha perspektiv. Hysterie v době globálních klimatických změn. Hysterie kolem genderu. Hysterie z politické situace. Kde jsou hranice hysterie? Kam směřuje? K ovládnutí historie? Přítomný moment je lemován historickou skutečností, fakty, pravdou. Hysterické očekávání je doprovázeno krutou vládou masově nezvládnuté emoce. Jak si s tím poradit? Hysterie ovládne masy a znepřítomní rozum. Dá přednost emoci, ale ne citu.


Neznatelně, bez ptaní, přímočaře. Přichází měsíc hysterie. Rok se s rokem sešel, a je to tu znova. Prosinec je pravidelně měsícem, ve kterém utrácíme nejvíce peněz za celý rok. Odpověď na otázku proč je nasnadě. Protože jsou přece Vánoce, svátky klidu a míru!

Žijeme v dějinném období, kdy většině společnosti nepřijde ani trochu podivné, že zatímco máme materiální dostatek, obklopujeme se tisíci jsoucny pro naši potěchu a útěchu, pravé útěchy a vnitřního klidu se nám nedostává. Neustále se ženeme za ziskem, chceme mít víc a víc a nikdy nejsme spokojeni s tím, co už máme, protože v momentě, kdy dosáhneme vytčeného cíle, již jsme orientováni dál, jinam, a cíl je zase v nedohlednu. Tuto antropologickou danost s oblibou nazývám nejhorší a nejlepší vlastností člověka. Zkrátka člověk je proces, jak říká zakladatelka oboru neurofilozofie Patricia Churchland.
Nechali jsme se zotročit mýtem blahobytu. Ten se veze na vlně neoliberalismu a je jím beze zbytku ovládán. Za peníze si lze koupit vše, tak lze shrnout jeden z nejsilnějších mýtů dnešních dnů. Ekonomické faktory ovládají mysl, mají vliv na chování, determinují životy. A přitom svátky vánoční znamenají něco úplně jiného. Hysterii s nimi spojenou jsme dosadili sami tím, že se dobrovolně participujeme na davovém utrácení za hmotné dary. Hlavně, abychom všem svým bližním udělali radost! A jak se nejlépe dělá radost svým bližním? Přece jim nakoupíme spoustu věcí, nejlépe takových, které na nás zírají z podprahových reklam a hlásají, že jsou jedinečné, a aby na nich bylo poznat, že byly drahé, protože takové chceme přece dostat taky, ne? Kruh se uzavírá. A příští rok znova. A pak zase znova. Nebo ještě trochu lépe: nakoupit všechno dopředu na „Black Friday“. Velká část společnosti žije na dluh, aby mohla svým blízkým dopřát mnoho krásných a upřímných zážitků v podobě darů. Kola kapitalismu se točí, všichni jsou spokojení, často ještě ani nevydělané peníze jsou hned utracené a takové pomáhají živit naši spokojenost nejvíce.

Kde je chyba, dávám do placu. Pokusím se mýtus založený na vzájemné směně narušit, neslibuji si sice nějaké hmatatelné výsledky, ale o to právě jde. Zbavit se onoho haptického, fyzického a materiálního vnímání světa a sestoupit trochu hlouběji k sobě a ke svým blízkým a společně si užít času, kterého ve stále se zrychlující době tísnivě ubývá… Vánoce jistě mohou mít mnoho podob, ale myslím že o dávání drahých dárků v žádné z těchto podob nejde. A jít by nemělo. Co se takhle pro letošek domluvit se svými blízkými, že namísto darů jim věnujete sebe, to nejdrahocennější, co každý může nabídnout – svůj čas. Samozřejmě, věnování daru má svou symboliku, ale ta rozhodně nemá co dočinění s finanční hodnotou. Dávat je krásné, dávat je milé, samotné dávání je dar. Mnohokrát jsme však dávali jenom proto, abychom něco dali. Nebylo to od srdce, bylo to dávání pro dávání, pro potěšení vlastního ega. Zkusme být letos altruističtí. Zaměřme se ne na to, co za věc komu koupíme, ale na to, co bychom chtěli sami dostat. Zní to paradoxně, ale myslím, že je to funkční.

Minulý měsíc jsme oslavili výročí třiceti let svobody. Komunistický režim nepadl jenom kvůli ideologické vyprázdněnosti, lžím a skupině disidentů. Padl díky tomu, že na Západě se lidé zkrátka měli lépe. Dosáhnout materiálního blahobytu tam bylo daleko snadnější, netvrdím, že jej dosáhli všichni, ale startovní čáry byly daleko blíž k cíli než ty na Východě. A lidé to viděli, vnímali a chtěli to mít také. Po třech dekádách jsme tam, kde byli oni. Máme relativní materiální blahobyt, ale uvnitř často cítíme prázdnotu, snažíme se přes rok stihnout co nejvíce akcí, vidět mnoho filmů, odkroutit si co největší počet hodin v práci. A na konci roku si nalézt čas na bilancování a rozmýšlení, co chceme udělat v novém roce jinak. Co to zkusit jinak a zamyslet se už teď, ještě předtím, než se budeme těšit na slibovaný klid a mír? Ten totiž stejně nenalezneme tam venku, ale sami v sobě a ve svých zrcadlech – blízkých lidech.

Čím déle se pohybuji v prostředí, jehož podobu si mohu vybrat na základě osobní preference a je zároveň úzce propojené s mými nejvlastnějšími zájmy, tím větší kontrast mezi takovým prostředím a jiným prostorem vnímám. Každé prostředí člověka ovlivňuje a on může působit zároveň na něj. Prostředí, kde vznikají kulturní hodnoty s tvůrci, jenž je vytváří – a tedy prostor mně v praktickém ohledu nejbližší – snoubí určitá specifika, jejichž potenciál se ještě vzájemně podporuje a ústí v magnetický svět, ve kterém je vysoká až esenciální absence stereotypů, málo rigidního a množství překvapujícího a obohacujícího. Taková sociální bublina je fluidní a tím velmi vzrušující, ale samozřejmě poměrně vyčerpávající a náročná. Když jsem nucena z tohoto prostředí z jakéhokoliv důvodu přestoupit do jiného, vnímám ten zásadní rozdíl už nejen v černobílých barvách, ale také ty drobné nuance a principy, které jsou stavebními pilíři daného prostoru. Svoboda je zvolit si takové prostředí, které s člověkem souzní. Vzhledem k adaptabilitě, která je člověku druhově daná, aby přežil, takové prostředí mnoho lidí za svůj život vůbec nerozezná, protože je nenapadne zpochybňovat, do jakých prostředí jsou v průběhu své životní dráhy více či méně, pasivně či aktivně, vtahováni. Prolínání nejrůznějších polí a jejich pohyb napříč jimi je možností, jejíž četnost nemá dohledné limity. Postupem času se pohyb v různých prostředích každého člověka vyprofiluje na několik konkrétních, které se v každém dni i v celém životě s určitým rytmem opakují. Stereotyp nabývá svého pilíře a drží pak člověka v mustru, který může být dobrovolně akceptovaný a nebo podvědomě přijatý. Prosincové vydání Artiklu nese téma Hysterie. V období závěru roku se jev, jemuž je toto slovo dáno, zhmotňuje notně. Dění v supermarketech a obchodních centrech jsou pro mne demonstrací manipulativních obchodních principů. Představením, ve kterém se z bytostí stávají loutky konzumu a jejichž chování velmi snadno podléhá scénáři, do kterého jsou vtahováni a bez nadhledu devalvují svou svobodnou vůli předdefinovanými mustry, na které přistupují. Slyším pomalu artikulovaný příkaz ke koupi konkrétního zboží. Jen se pozastavme nad tím, jak na naši psychiku působí jakýkoli příkaz. Většina lidi podvědomě uposlechne. Příkaz totiž může být zjemněn označením doporučení a s podporou jednoduché a srozumitelné hudby se stává bezelstným rádcem. Zdánlivě bezelstným rádcem. A nákupní tašky z kukuřičného škrobu praskají pod tíhou zboží z předvánočních slev. Takové hysterie se nechci účastnit.