JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry režiséra Jana Nebeského.

Ibsenovo drama jako hudební divadlo. Současná opera. Spojení režiséra Jana Nebeského, který se Ibsenovu dílu věnuje po dobu celé své kariéry (dosud režíroval 8 jeho dramat) a Matouše Hejla, zástupce nejmladší generace hudebních skladatelů, slibuje výrazné uchopení žánru a významný příspěvek k možnostem a podobám hudebního divadla v 21. století, které může i dnes pracovat s provokací: „Tehdy byly Přízraky kontroverzní z důvodů naznačeného incestu mezi sourozenci a vyústění hry, které připouští to, co bychom dnes nazvali eutanázií. To, co nám dnes připadá jako něco přirozeného –že matka svému dítěti pomůže, ušetří ho bolesti a rozpadu, bylo tehdy vnímáno jako zabití.“ S odkazem na volbu vizuálu k představení režisér dodává: „Díváme se do nejintimnější zóny, tak jako v Ibsenově hře – a to je pohled, který je skoro vždycky nepříjemný. Je ale dobré si uvědomit, že temná území duše máme všichni.“

Libreto pro operu vytvořila na podkladě Ibsenovy hry Přízraky Lucie Trmíková, scenáristka a herečka, která dosud ztvárnila v inscenacích Ibsenových her 6 velkých ženských rolí. K nim podotýká: „Ibsenovy ženské hrdinky jsou dokonale stvořené postavy, často spíš antihrdinky. Když si je dám vedle sebe, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. V tom je pro mě Ibsen naprosto současný. Nedává přitom návod, neposkytuje rady, ale ptá se. A jeho otázky jsou provokativní a překračují právě ty intimní zóny, o kterých mluví Jan Nebeský.“

Součástí tvůrčího týmu je také norská skladatelka a interdisciplinární umělkyně Tine Surel Lange, která se zaměřuje na tvorbu zvukově-obrazových konceptuálních děl. Pro inscenaci Opera Ibsen / Přízraky vytváří abstraktní portrét paní Alwingové: „Fascinuje mě jako postava, svými mnoha vrstvami. Neustále přebírá a ztrácí kontrolu a moc nad vyprávěním, do kterého je umístěna, a tím, co reprezentuje jako ženská postava.”

Inscenace bude mít premiéru 10. dubna v komplexu Gabriel Loci, bývalém benediktinském klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově. Místo přináší vlastní dramatický prvek: Minulost se zde setkává se současností, a v režijní koncepci Jana Nebeského, kde krajina navozuje pocit nebezpečí, se stává zdánlivým útočištěm. Další reprízy proběhnou v následujících dnech a to v pondělí 11. 4. a v úterý 12. 4.

Snad nikdo nedokáže popřít fakt, že Ibsenovy hry jsou nadčasové. Jednak za to může téma, ale také to, že zkrátka osobní problémy se nemění. Této (ne)výhody využila i Anna Saavedra a vytvořila autorskou parafrázi Ibsenovy partnerskými komplikacemi nabité Hedy Gablerové s názvem Heda Gablerová: Teorie dospělosti, kterou ve spolupráci s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou uvedly na prknech ostravského Divadla Petra Bezruče.

Všude prázdno
To, že Heda Gablerová pojednává především o lidech a jejich vzájemných vazbách, podtrhuje scéna podle návrhu Davida Janoška, který pro inscenaci vytvořil i neméně důležité kostýmy. Jak už je pro Divadlo Petra Bezruče typické, došlo zde ke změně prostorového uspořádání, jelikož se hraje na jevišti umístěném na opačné straně sálu. Byť Heda a Jørgen mají žít v honosné vile, scéna je téměř prázdná. Nalevo se nachází plyšový zelený gauč a napravo obrovská krabice, která v sobě skrývá překvapení odhalené až na závěr, což povedeně vytváří metaforu celého příběhu. Uprostřed se nalézají prosklené dveře, za nimiž se nalézá další hrací prostor, v jehož pozadí je tapeta s podzimní krajinou, což pro změnu odkazuje k melancholickému naladění postav. Stejně tak jako v jiných Ibsenových hrách zde dochází ke klíčovým momentům, které ovšem divák nesmí spatřit.

Vše doplňují Janoškovy kostýmy, které vystihují charakter dané postavy. JUDr. Brack, Tea Elvstedová, Jørgen Tesman i Juliana Tesmanová jsou oděni do formálního oblečení, které s výjimkou Juliany na nich působí jako maškaráda. Samozřejmě jak jinak, Heda se svou róbou se od ostatních aktérů liší, jelikož má na sobě dlouhé žluté šaty a chodí bosa. Nejen však ona, ale i její dřívější milenec Eilert Løvborg se od ostatních odlišuje, protože na rozdíl od ostatních pánů nenosí oblek, ale obyčejné pohodlné oblečení.

V křeči
Největší obdiv si však zaslouží představitelka Hedy Gablerové, Magdaléna Tkačíková, která povedeně osciluje mezi Hedinou společenskou pózou a jejím niterným bojem skrze minimum prostředků. Herečka pracuje především se svou dosti výstižnou mimikou a rozdílným tempem mluvy. Zatímco ve vztahu k ostatním aktérům hovoří klidně, její monology a promluvy k Eilertovi jsou dynamické. Zároveň se po jevišti pohybuje v jakési křeči, kterou zdůrazňuje Hedin rozporuplný charakter.
Domnívám, že se Divadlu Petra Bezruče za poslední dvě sezóny začíná hojně dařit, což dokazují i jejich úspěšné tituly Mistr a Markétka, Maryša nebo právě Heda Gablerová. Jako by „klasika“ byla pro ně výzvou přinést skrze zdařilé aktualizace nové vzkazy, o kterých nikdo neměl ani tušení. Takové podání je atraktivní nejen pro diváky tituly znalých, ale zároveň lákají i mladší publikum k jejich vyhledání.

Heda Gablerová: Teorie dospělosti
Divadlo Petra Bezruče (Třída 28. října, Ostrava)
premiéra 15. března 2019
nejbližšíí reprízy po 6. 1. 19:00 (Brno)