Instagram je jedním z populárních sociálních médií dnešní doby. Sdílení obrázků čtvercového formátu s přáteli a blízkými, ale i se zcela cizími lidmi má vlastní kouzlo, které očividně žádná z jiných oblíbených internetových platforem zcela nenahradí. Čím na nás čtvercové fotky modifikované některým z mnoha nabízených filtrů tolik působí?

V jednoduchosti je krása. Tak praví odvěké rčení, jehož poselstvím se tvůrci Instagramu inspirovali víc než jen volně, zdá se. Struktura je jednoduchá: čtverec, takové malé okénko do našeho každodenního života, vizuální zachycení výseku toho, co právě sledujeme, co nás zaujalo. Filtr umožňující fotku upravit zabarvením tak, aby kromě samotného výjevu vyjádřila i atmosféru či náladu, která se k zachycenému objektu či situaci z našeho pohledu vztahuje. Označení fotky krátkým komentářem a především „hashtagy“, identifikátory v podobě klíčových slov, podle nichž se pak k dané fotce mohou dostat i ti, kdo pravidelně nesledují celý „feed“ uživatele, jenž fotku zveřejnil. Předpokládané instantní sdílení se zbytkem komunity, která reaguje označením fotky symbolem srdíčka – to značí, že se obrázek uživateli, který ho k němu umístil, líbí. Je možné reagovat také komentářem navozujícím pocit bezprostřední komunikace.

Na hranici deníku a chytré sebeprezentace
Pro mnohé uživatele může být Instagram díky výše popsaným atributům „jen“ dalším ze způsobů, jak být v kontaktu se svým okolím, s přáteli, rodinou. Aplikace umožňuje nastavení dvou verzí přístupnosti – profil může být veřejně přístupný a fotky na něm uvedené si může prohlédnout kdokoliv a kdykoliv. Uživatel si ho ale může nastavit i jako svůj soukromý, a pak se k jeho obsahu dostanou pouze ti uživatelé, kteří zažádají o přístup, a ten je jim vlastníkem daného účtu povolen. Většina profilů nicméně zůstává veřejně přístupná. A to i přes to, že obsahují mnohdy velmi detailní obrazový záznam života konkrétního uživatele. Je možné, že určitá část těchto uživatelů pouze neví, nebo nemá zájem zjišťovat, jak si změnit nastavení soukromí. Zdá se ale, že naprostá většina vědomě stojí o to, aby prezentace jejich soukromého vizuálního světa byla navštěvována a (pozitivně) hodnocena. Toto jednání málo překvapí u profilů veřejných osob či nejrůznějších komerčních značek, které se vizuálně působivou prezentací svých aktivit a produktů chtějí dostat do povědomí veřejnosti a vytvořit si užší pouto se svými příznivci a spotřebiteli. Fotky ze zákulisí módních přehlídek či z nahrávání nových písní ve studiu dávají těm, kdo je sledují, (mylný) pocit sounáležitosti, blízkosti a osobního vztahu s daným návrhářem / firmou / kapelou.

Co ale vede nezávislé jednotlivce k tomu, aby veřejně sdíleli momenty ze svého života s cizími lidmi, ba co víc, hledali u nich uznání a pozitivní ocenění?

Nevěř všemu, co vidíš
Nabízí se několik vysvětlení. Částečně za to pravděpodobně může přirozená lidská tendence sdílet. Sdílet své názory, své pocity, zážitky – Instagram to vše za použití vhodného filtru, a případně fontu pro nápis doplňující fotku, dodá na jednom místě, v intuitivní aplikaci. Touha po uznání a pozitivní vazbě k naší činnosti, či alespoň naší schopnosti zajímavým a atraktivním způsobem zachytit svět kolem nás, je zřejmě také významnou hnací silou. Učit se techniku kresby a malby či práci s jiným uměleckým médiem je časově náročné, na Instagramu ale stačí použít vhodný filtr a během pár sekund máme k dispozici vizuálně výrazné „dílo“, které můžeme prezentovat světu.

Není to tedy doopravdy náš svět, náš život takový, jaký je. Je takový, jaký bychom chtěli, aby byl. Při uplatnění větší míry skepse možná dokonce spíš takový, jaký bychom chtěli, aby si ostatní mysleli, že je. Tomu odpovídá volba námětů fotek: hrnky s kávou, sklenky s drinky – obojí značící, že si užíváme života, s největší pravděpodobností ve společnosti dalších báječných a zábavných lidí. Umně naaranžované pokrmy na elegantních talířích naznačující, že jsme gurmáni hodní vlastního kulinářského pořadu. Motivační slogany dávající najevo, že jsme našli tu správnou cestu ke šťastnému životu. Fotografie nás samotných s rysy dokonale vyhlazenými filtrem a s nenuceným výrazem typu „toto je náhodné foto, v žádném případě neregistruji fotoaparát svého telefonu mířící mi přímo do lichotivě nastaveného obličeje“. Použití již zmiňovaných filtrů, které i obyčejným snímkům dokáží dodat patřičně dramatický nádech, a v neposlední řadě i naše popisky fotek. Z instantního sdílení našich zážitků či zajímavostí, na které narazíme, se tak stává pečlivě kurátorovaná sebeprezentace. Spíše než svůj opravdový každodenní život sdílíme jeho idealizovanou verzi.

Ukaž mi svůj profil na Instagramu, a já ti řeknu, kdo jsi
Žádná z uvedených možností motivace pro užívání Instagramu tímto specifickým, výše popsaným způsobem nicméně není argumentem pro odsouzení této platformy. Mnoho dostupných profilů patří skutečným umělcům prezentujícím své projekty, organizacím bojujícím za společensky přínosné změny, odborníkům v nejrůznějších oborech prezentujícím zjednodušenou a netradiční formou svou práci či výzkum. Jinými slovy, i když je Instagram nejsilnější na poli formy, jakou umožňuje zobrazit různé náměty, nesráží to nutně jeho obsah jakožto informačního a společenského média. A i pokud by se zdálo, že tomu tak přese všechno je, jedno se musí Instagramu nechat – je zdrojem nepřeberného množství vizuálně působivých podnětů, které dokáží zapůsobit jako zdroj plnohodnotného estetického prožitku, nehledě na to, zda odpovídají realitě, či nikoliv. ∞

Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

V poslední době jsou mé vztahy prodchnuty energií, která je obrací v prach. Mám asi pomíchaný pohlavní a smrtící pud. Příliš mě trápí to, co mi chybí. Projektuju se do budoucnosti. Chci vztah, ale ne konstruktivně. Narážím na nepochopení. Pochopitelně, na vině je psaní. Čím bizarnější, tím lepší. V reálu poskvrňuje transcendentální fakta falešným, banálním zachycením v dokola omílaných pojmech. Sexuální síla se rozplývá v liniích písma. To, co pronikne do sdělení, je žalostně neúměrné vynaložené snaze, touze, času, duši. Všemu.

Je to jako rýžovat zlato. Dopředu vás žene vize, že narazíte na žílu. Každý den, kdy se to nestane, víra slábne. Zato sílí šílenství – víra utržená ze řetězu. „Kdo se těší z maličkostí, zůstane maličký,“ pohrdlivě se rozhlížím. Zlatá horečka je podobná té psací. V životě se pak člověk snaží dohnat, co se dá, ale bizarně. Třeba chlastá nebo šuká. Rekonstruuje mýty a nestíhá plodit nové.

Kolonoskopie psaní
Psaní je deset procent života a devadesát stylizace. Když mám schůzku, nemůžu se zbavit trapného pocitu, že toho člověka vlastně žere se se mnou setkat. Asi proto, že to žere mě. Setkání s ním znamená setkání se sebou. Znamená vybřednout z pečlivě vypsaných představ. Všechno se najednou mění. Myslím na slova. Mluvím a nevědomky píšu. Taková litanie. To, co říká ten druhý, taky vnitřním strojem zapisuju a duchapřítomně vsazuju do konceptu. Svého. Můj svět. „We don’t have sandwiches, we only have chlebíčky,“ omlouvá se blonďatá servírka zahraničnímu studentovi, který tento záhadný produkt vehementně odmítá.

Co mě pohání dál, je, že se v tom vidím – zavádím si takovou sondu a nalézám spoustu zajímavého. Ale vniřní vesmír je tak spletitý, že se v něm jeden snadno ztratí. Je to psychoanalýza, ale bez toho nejcennějšího – lidského kontaktu. Já a slova. Hradby padají – limity reality i intimity. Je to fascinující, ale od jistého bodu nepříjemné. Kafka řekl: „Existuje bod, ze kterého není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.“ Spisovatelé v sobě mají jistý druh neviditelné odvahy. Nebo masochismu?

Nechci psát. Toužím po jiné svobodě. Vzdát se všech představ a pojmů! Ale píšu dál, pohroužený do sebe rotuju kolem svého středu v Einsteinově záhadném časoprostoru jako kulička v ruletě a uzavírám sázky na smysl. Mám svůj paranoidní klid, preparovaný ksicht v předpřipraveném zrcadle instantních vztahů se stále novými lidmi, kteří hrají pořád stejné role v mém obehraném příběhu. Jsem zvyklý na určitý tón, osvětlení, hlas, rekvizity a kostýmy, které se neodmyslitelně pojí s mou postavou. Když je mám, může proti mně stát kdokoli. Vždycky proti mně, nikdy se mnou. Protože já tam ve skutečnosti nejsem. Píšu.

Strom roste a pták zpívá
Rotace myšlenek mě fascinuje a osvobozuje od osudové gravitace. Jaká prasíla to všechno uvedla do chodu? Pěkně v tom lítám. Hrdě jdu božím světlem s loučí tmy – svým názorem, stohem hustě popsaných pejprů. Tak nějak jsem si světlo zakázal. Vždyť na sobě pracuju, to se má. Závrať nevědění je medově útulná. Svět je zmatek, svět změn. Svět vět mu dává řád. Skutečný svět se neustále proměňuje. Už teď je jiný než na začátku tohoto odstavce. Pro vás i pro mě. (Kdo vlastně jsme?) Držet s ním krok by vyžadovalo totální přítomnost, otevřené oči. Ale ty moje slzí z vesmírného vichru. Hýčkám svou míru věcí. Svůj svět za zavřenými víčky.

Zároveň se odhodlávám k odchodu jako strom, který touží vyletět ze svých kořenů – stát se ptákem, který v jeho korunách bezstarostně štěbetá. Moje kořeny ale vrůstají stále hloub. Do země, do mě. Ztrácím sílu k uskutečnění svého snu. Strom si roste po svém. Sílí a košatí, stárne. Strom i sen.

Po Národce jede hnědá dodávka Volkswagen. Chci do ní nastoupit. Bylo by to dobro, nebo vražda? Za divadlem zatáčí ladným pohybem hada. Představa – temný kouč, nebo svoboda? Vyždímal jsem ji na dřeň, vyztužil kostrou slov a potácím se zpět. Co mě naplní? Teď. ∞

„Všechny mé slamy jsou buď o mužích, nebo o mně.“ Tak s nadsázkou hodnotí obsah svojí tvorby Pavel Oškrkaný. Podle svých slov v první řadě člověk. Ecce homo a ejhle slamer, držitel jedné bronzové a dvou bramborových medailí z mistrovství ČR ve Slam poetry.

Původním názvem „Poetry slam“ byl v českých podmínkách omylem modifikován na „Slam poetry“, ovšem podstata zůstává stejná. Jedná se o specifický básnický přednes, jehož podoba není přesně ukotvena. Může jít o přednes předem připraveného textu, nebo čistou improvizaci na pódiu. Cílem je co nejvíce zaujmout publikum a z něj náhodně vybrané porotce.

Začneme od počátku. Jak ses ke slamování dostal?
O slam poetry jsem se poprvé dozvěděl v roce 2009, když jsem studoval v Brně žurnalistiku. Aktivně slamovat jsem začal až v roce 2012. Regionální kola jsou vždycky na podzim a já jsem to pokaždé nějak prošvihl, takže proto ta prodleva. Hned na svém prvním slamu jsem postoupil z regionálního kola do celostátního, kde jsem nakonec skončil čtvrtý.

Kde bereš inspiraci?
Nejvíc asi fungují „hejty“, čili věci, které mě štvou. Inspiraci vyloženě nehledám. Když mě napadne něco, z čeho by mohl být dobrý slam, tak z toho udělám slam. Se zpracováním nápadu většinou nemám problém. Ostatně jsou to poměrně krátké věci.

Zbývá prostor na improvizaci přímo na pódiu?
Abych pravdu řekl, příliš neimprovizuji. Občas něco málo, ale většina je předem připravená.

Napadlo tě někdy vydat svoje slamy knižně?
Třeba Jan Jílek svoje slamy vydal a jeho sbírka měla poměrně velký úspěch, protože si hodně hraje se slovy. Já o tom uvažuji, ale trochu se obávám, že na papíře to ztratí náboj, který má živý přednes. Když jsem dřív posílal své slamy přátelům k posouzení, tak mi je občas vraceli s tím, že si text raději poslechnou naživo, protože na papíře to není ono. Takže napadlo, ale není jisté, jestli k tomu nakonec dojde.

V roce 2012 jsi také vydal sbírku poezie „Básničky do vlasů“. Chystáš se v psaní pokračovat?
Plánuju vydat ještě jednu sbírku. Doufám, že letos. Měla totiž vyjít už loni. Jsou to starší věci, v podstatě ze stejného období, kdy vznikala ta první. V současnosti už básně nepíšu a věnuju se jenom slamu.

Kladeš si ve slamování nějaké cíle?
Jak kdy. U mě se to střídá, ale soutěžení mě baví. I když jsem v regionálních kolech vždycky hodně nervózní, tak ta forma soutěže motivuje. Můj každoroční cíl je umístit se na bedně a hlavně být ve finále. Letos jsem byl opět čtvrtý, tak mám alespoň docela vyrovnanou bilanci. Mnohdy není jednoduché se tam vůbec dostat.

Člověk přijde na regionální kolo jako neznámý a poprvé v životě jako slamer. Často mu obecenstvo dává svoje sympatie, protože většina lidí, kteří chodí na slam, by na to pódium nikdy nevylezla. Takže je schopný dosáhnout docela dobrých výsledků. Jenže na celorepublikových exhibicích se potká s ostřílenými slamery, kteří mají v publiku svoji fanouškovskou základnu, a už to tak úplně nefunguje. Prorazit je poměrně těžké.

Jak vidíš budoucnost českého slamu?
Vidím ji líp než loni. Přišlo pár nových lidí, například Anatol Svahilec nebo Ondřej Hrabal. Někteří dobří slameři se zase vrátili. Takže celkově hodně stoupla konkurence a zvýšila se úroveň slamů. Vím minimálně o třech lidech, kteří letos můžou vyhrát celostátní finále, a možná se objeví i další. V Plzni na nás teď chodí dvakrát víc diváků než před půl rokem, včetně tamních fotbalistů. Kdyby to za půl roku bylo zase dvakrát víc, tak už jim skoro můžeme konkurovat.

Kdy tě můžeme vidět naživo?
V nejbližší době budu na exhibici 22. 4. v Olomouci v Divadle hudby a potom 29. 4. v plzeňském Anděl music baru. ∞

Zachovat si hrdost. Neříct skutečnost, která by oloupala duši jako pomeranč. Proč říkat zbytečně moc a nechat se přečíst? Radši mlčet a doufat, že ten druhý bude cítit. Ale proč by vlastně měl? Jsou to jen vlastní projekce, že sdělované bude i vyslyšené. A pokud existuje zpětná vazba, alespoň v nějaké podobě, pro iluzi porozumění stačí. Hledat, a nenalézat. Ochomýtat se okolo ohně, aby se člověk náhodou nespálil, i když chce ve skutečnosti plát. Uhořet.

Psát je vedení monologu. S pocitem dialogu a bez očekávání reakce. Psát je introvertní sobectví. Nutnost vykřičet se bez jediného decibelu. Ideálně říct vše, ale jenom šeptem, a tomu, koho to zajímá. Zbytečně moc nemluvit. Zhmotnit na papír myšlenky. Hlavně ale ne přímočaře. Nebo explicitně. To ne. Zhasnout před pravdou. To je, oč tu běží.

Vidím tě v mých představách. Za normálního reálného dne, kde není žádné zatmění slunce ani příliš modrošedý odstín nehalí čas do melancholie. Skutečný den, který není vymyšlený. Hraješ v mém příběhu. Z masa a kostí říkáš repliky, které ti vkládám do úst. A když zapomeneš na svou roli, pustila bych závěrečné titulky. Nezvládám se na takový film dál koukat. Ideální je mít po ruce ovladač. A až budeš zase někým jiným, prostě přepnu. Slova ti umřou v puse. Nebo ještě líp – vrátím tě o pár desítek minut zpět a dám ti šanci dokázat, že si svůj scénář pamatuješ. Vynořit se z těch hlubin co nejsušší. Prolétnout jimi a rychle se nadechnout, ucítit nějakou známou vůni a přestat mít strach. Vůně tvoří ty momenty, ve kterých jsem klidná. Nejvíce vůně z dětství. A je jedno, jestli to byly pachy. Silné zážitky v bezprostředním bezpečí z nich udělaly vůně. Chytit se lana a zase se zhoupnout na houpačce. O pár let dříve, než s mým životem budeš houpat ty. Kdybych věděla, co mě čeká, připravím si pod sebe něco měkkého. Aby mě ty pády tolik nebolely. Modřiny se mi dělají velmi snadno. Není potřeba vše vysvětlovat. Každý to zná. Jen trochu po svém. Nejde vlastně o nic nevšedního. Až je to vlastně nuda, jak máme všichni ty životy podobný.

Jdi na dřeň. Neokecávej pořád něco tak, jak si myslíš, že bys to měla říct. Nevlastním tě a ty nevlastníš mě. Nikdy to tak nebude. A proč? Protože jsme natolik solitérní sobci, že se nám to nikdy nepovede, ani kdybychom chtěli. Ztratit svobodu pro kus života toho druhého. Co s životem toho druhého? To je citová zodpovědnost. Být nucen reagovat na cizí alter ego. Vyrovnat se s tím, že tvoje osobnost není plochá, ale den za dnem spletitější a zcuchanější. A ten druhý to uvidí. Mít tě jednou za čas je bezpečnou hrou. Hrou bez hranic. Která nám oběma vyhovuje. Spousta věcí kolem je povrchní a smějeme se jim. Ostatní si toho ani nemusí všimnout a smějí se jim také. My se smějeme i jim, aniž by si toho museli všimnout. Oba to vidíme, jenom bychom občas chtěli vidět míň a zasmát se s davem. Je jednodušší vypnout si telefon a zmizet. Půjčit si jiný život. Lepší než ten, tady. Protože ten se často nedá řídit. Jede si po svých kolejích.

Marně hledám víc takových, jako jsi ty. Všichni kolem začínají vypadat stejně. Nudí mě. Po chodnících se vzletným krokem míhají lidi z fashion časopisů, všichni stejný účes i barvu bundy. To se teď nosí, vypadat dobře. Všem vám tu vaši identitu věřím. Začala jarem 2015 a s novým trendem bude zase o něco novější. Odráží to zrcadlo skutečně vás? Nebo se oblékáte do ideální identity? Máme blahobyt. Můžeme trávit čas stajlováním svého zevnějšku. Já stajluju spíš vnitřek. Přemýšlím o sobě a o druhých. Hledám souvislosti. Mám pocit, že leccos chápu. Častokrát samu sebe ale překvapím novou reakcí v nějaké situaci. Je stále co v sobě objevovat. S kým se seznamovat. Popsala bych samu sebe jako ideální – dobře se mi se sebou žije; ostatně, už jsem si na sebe za těch několik let zvykla. Když ale překročím komfortní zónu, údiv nad stále nepoznaným celkem je skoro explicitní. ∞

Idealizace je nutné koření našeho života. Neznám snad nikoho, kdo by preferoval mdlé chutě svých dnů. Já sama podléhám těm nejrozmanitějším v široké chuťové škále. Ty výrazné, které už překračují průměr, přinášejí většinou i nejzajímavější zkušenosti. A to se týká jak osobní oblasti, tak i kulturní. Lehce se ale může stát, že vědomá volba ochucených zážitků, které jsou i bez aditiv kvalitní, se zamění s něčím, co pouze skvěle chutná, vypadá či zní. V takových případech se většinou pozná až později, že hudební kapela zní autenticky pouze díky pečlivě dotažené marketingové strategii manažera. Častokrát jsme až příliš manipulovatelní pravdivě znějícími příběhy, kterým jsme vlivem vlastní emocionální projekce schopni uvěřit. Sami si takové přejeme, jsme lační po příbězích, chceme prožívat. Otázkou zůstává, kde je ta zdravá hranice, která posléze ústí do naivity. Naivita je častokrát spojována s mládím. Tím faktorem není věk, ale nedostatek prožitků, zkušeností, které by nám daný úsek představily, a my se s ním mohli naučit konfrontovat. Čím vícekrát podobnou situaci zažijeme, tím lépe se na ni dokážeme podívat z nadhledu a můžeme se zachovat rozumněji. Dokážeme pak takovou situaci vyřešit jinak, než jak jsme ji řešili, když pro nás byla neznámá. Průměrná společnost ráda používá slovo ideál. Ten ale jakkoli dál nedefinuje. Je to totiž pouze střed mezi skvělým a špatným – nemá zklamat ani překvapit. Jak ideální by bylo mít vše ideální, že? Já myslím, že ideální je mít život přesně podle svých představ a k tomu si vědomou idealizaci nezakazovat, a naopak si ji užít. Téma Idealizace prorůstá dubnovým Artiklem ve všech rubrikách. A já zakončím přáním, ať se vám čte o kultuře podle vašich představ. ∞