Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Digitální technologie tak nabízejí nejen prostředky k tvorbě virtuální totožnosti, ale i k její archivaci a replikaci. Veškeré online záznamy lze znovu přehrávat, upravovat a využívat při vytváření digitálně prezentované entity.

S rostoucím propojením reality s digitálním prostorem se proměňuje i naše představa o životě, jeho trvání a konci. Vyvstává otázka, zda digitální existence může nést skutečný ontologický význam, nebo zda se jedná jen o jeho vizuální napodobeninou. Právě tato nejednoznačnost podněcuje hlubší úvahy o smyslu a trvání digitální podoby člověka – a otevírá tak prostor pro koncept tzv. digitální nesmrtelnosti. Fenoménu, kdy data a digitální otisky jednotlivce přežívají jeho biologickou smrt.

„Digitální nesmrtelnost je metafyzikou naší doby,“ píše Sonja K. Koteska. Ve své eseji The Metaphysics of Digital Death (2021) ukazuje, že smrt již nepředstavuje konec existence, ale pokračuje v podobě digitální přítomnosti. „Smrt se stává rozptýlením do sítě,“ tvrdí Koteska. Zatímco fyzické tělo mizí, digitální stopy přetrvávají.

Digitální dvojče

Zatímco Sonja K. Koteska pojímá téma z kulturně-filosofické perspektivy, dvojice teoretiků Ljupčo Kocarev a Jasna Koteska přináší systematičtější výklad. Ve své studii Digital Me: Ontology and Ethics (2020) definují pojem digital me – autonomní, rozhodující a učící se AI entitu, která přetrvává i po smrti původního člověka. Ve své práci mluví o „praktické nesmrtelnosti“, tedy možnosti přežití biologické smrti díky digitální vrstvě existence. Zároveň zavádějí pojem non-human time concept – život mimo lidský čas, s vlastní logikou bytí.

Představa digitálního dvojníka, jenž zároveň uchovává minulost i formuje budoucnost, otevírá řadu etických otázek. Kdo nese zodpovědnost za jeho jednání? Má právo vystupovat jménem původního člověka, nebo jde o samotnou entitu? A kdo „vlastní“ digital me, pokud jsou jeho data veřejně dostupná?

Koteska a Kocarev upozorňují, že s nástupem těchto technologií se redefinuje samotný pojem smrti. Ta již není ukončením existence, ale bodem oddělení biologického života od digitálního vědomí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od tradiční filosofie. Navrhují, že jsme svědky formování posthumánní etiky – nové etické roviny, která reaguje na proměnu chápání samotného života v kontextu digitálních technologií.

Paměť, která neumírá

Koncept digitální nesmrtelnosti silně rezonuje i v umělecké tvorbě. Belgický umělec Emmanuel Van der Auwera (* 1982) ve své sérii Videosculptures zkoumá, jak obraz uchovává otisk smrti.

Nejvýrazněji se tato myšlenka objevuje v díle Videosculpture XXV. (Archons) (2022), v němž oživuje paměť zesnulé dívky pomocí AI. Technologie umožňuje vytvoření její digitální podoby, se kterou může její matka interagovat prostřednictvím virtuální reality.

Auwera vytvořil simulovaný avatar z online dat dívky, která vypadá i reaguje jako skutečná osoba. Instalace sestavená z osmi LCD obrazovek, umístěná v prostoru připomínajícím kryptu, umožňuje matce sdílet s „digitálním dítětem“ přítomnost i po jeho smrti. Vyvstávají tak další otázky: Co z člověka lze uchovat? Je virtuální přítomnost formou skutečného přežití, nebo jen sofistikovanou iluzí? Můžeme s digitálními reprezentacemi nakládat jako s osobami – nebo spíše jako s postavami v simulaci?

Smrt bez pohřbu

Digitální nesmrtelnost může být na jedné straně znepokojivá, na druhé útěšná. Namísto ticha a prázdna po smrti zůstává obraz. Zesnulí se nadále objevují na obrazovkách, žijí v algoritmech a digitální paměti. Smrt tak nenese tradiční definitivnost. Je to smrt bez pohřbu. A právě v tom spočívá jedna z nejzásadnějších proměn, které digitální éra přináší. Smrt se stává rozostřenou, neuzavřenou zkušeností, bez definovaného konce.

text: Veronika Sedláčková

Běžný člověk v tradiční společnosti neměl moc příležitostí přemítat nad vlastní identitou. Ta mu byla hned od začátku přidělena na základě vnějších faktorů, tj. podle toho, v jaké zemi, sociální vrstvě a, v neposlední řadě, s jakým pohlavím se narodil. Následující profesní a rodinný život se většinou ubíral takto předem stanoveným směrem bez výraznějších výkyvů a byl vlastně naplněním jistých požadavků a očekávání. Pokud jim člověk dostál, mohl na konci života prohlásit, že nežil nadarmo. Přát si něco víc, než co by mu v jeho postavení slušelo, mohl jen blázen, vagabund nebo rebel. Masová frustrace se ventilovala v pohádkových motivech hloupého Honzy nebo Popelky, kteří dokázali prolomit společenskou hierarchii díky svým osobním kvalitám.

Osvícenství, humanismus, všeobecné vzdělání, revoluční rok 1848, urbanizace – to všechno v průběhu 18. a 19. století postupně rozvolňuje a mění společenské normy. Poslední ránu zasazuje první světová válka, během níž se Evropa doslova a přeneseně dává do pohybu a není způsobu, ji zahnat zpátky: režimy se hroutí, územní hranice se překreslují, společenské instituce prochází radikálními změnami. Turbulentní 20. století se svými totalitními režimy, válkami, ideologiemi, ale i neustálým bojem za nejrůznější práva a svobody ústí do naprosto bezprecendentní samostatnosti individua.

Určování vlastního osudu se z někdejšího luxusu proměnilo dnes v podstatě na plošnou povinnost. Člověk je ohromen nevídanou rozmanitostí a naléhavostí neustálého rozhodování: musí si zvolit profesi, práci, místo a způsob bydlení, partnerské fungování, jídlo, styl oblékání, literární a hudební preference, politické zastoupení, dokonce, když na to přijde, i gender. To všechno se s rostoucí dostupností informací rozrůstá nejen o varianty, ale také o kontexty a důsledky, takže jde o tisícovky každodenních voleb, kterými jednotlivec ovlivňuje okolí a zároveň z těch střípků vytváří vlastní identitu.

To je ale nesmírně těžký úkol vyžadující usilovnou práci, vysokou míru sebereflexe a uvědomělosti. Od kdy jsou tyto vlastnosti charakteristikou mas? Nikdy jí nebyly a pravděpodobně ani nikdy nebudou. Člověk tak nějak přirozeně tíhne k pohodlnosti, a proto raději deleguje rozhodování na nejrůznější povolanější autority a nechává se unášet větším či menším proudem. Od toho je tu osvědčená cesta konzumu, modního diktátu, většinových názorů, anebo nejrůznější skupiny „alternativců“. Samozřejmě nikdo z nás neexistuje ve vakuu, není odborníkem na všechno a nemusí pokaždé vynalézat kolo, takže se v mnoha situacích opravdu musí spolehnout na ostatní a do nějaké té poličky zapadnout, ale přinejmenším by měl alespoň vědět, proč se tam ocitl.

V této souvislosti se mluví o vytváření novodobých kmenů, což ale neznamená, že vývoj od kolektivního fungování k individualismu byl zbytečný. Naopak, musel se vyhrotit někdy až k extrémům, aby se v nové zatáčce historické spirály mohl vrátit ke sdružování lidí, tentokrát ale jakožto dobrovolnému seskupování opravdových spřízněnců na základě jejich vnitřních potřeb.

Když máš hlad, nejsi to ty
Úspěšná kariéra je dnes jedním ze základních kamenů sebeúcty. Nejlépe už ve čtrnácti letech musí člověk přesně vědět, kým se chce stát a čím se hodlá živit. A to, pokud zrovna nemá příliš direktivní rodiče, na základě svých momentálních zálib a představ o světě. S určitou nadsázkou se dá říct, že teď máme všichni stejný start. Samozřejmě s ohledem na konexe, korupci a stále přetrvávající diskriminaci v některých oblastech: někdo to má těžší, někdo lehčí. Nicméně v zásadě, pokud o to člověk skutečně stojí, má šanci se probojovat kamkoliv, stát se čímkoliv a dostat se do jakékoliv sféry a výšin. To ale vyžaduje cílevědomost, píli a schopnosti, které samozřejmě má každý odlišné a stále jsou spíše výsadou menšin. Vzniká tak nepříjemná kontradikce mezi teoretickými a praktickými možnostmi a propastný rozdíl mezi ambicemi a realitou v životě většiny obyvatel.

A nejen to. Člověk v postmoderní společnosti je veden k představě, že nezbytně dosáhne nejen materiálního úspěchu, ale dospěje i k naplnění svého osobního štěstí a seberealizace, tedy k ideálům, které se dříve masově řešily přesměrováním nadějí do posmrtného života. Co ale takové naplnění znamená, zatím nikdo přesně nestanovil a paušálně stanovit ani nemůže, protože štěstí je substance veskrze éterická a subjektivní.

Ano, většina lidí nakonec tak či onak vydělává na živobytí a s někým svůj život sdílí, takže výsledek vypadá víceméně u všech stejně – škola, práce, rodina. Zásadní – a místy až nepřekonatelné – rozdíly ale tkví v motivaci a bezprostředních pocitech člověka. Najít a pochopit, co konkrétně tebe činí šťastným, chce čas, odvahu, pokusy a omyly. Někdy to vyžaduje v podstatě prožít hned několik životů, přežít radikální změny a bolestivé konce a vydat se k novým začátkům. A to je zcela přirozené, a pokud je k sobě člověk upřímný, tak občas i přímo nezbytné.

Co by si sousedi pomysleli!
Naše společnost se ale v tomto ohledu chová lehce schizofrenně a pokrytecky: chce, aby člověk dodržoval tradiční modely v netradičních podmínkách, a nadto, aby se u toho cítil šťasten. V době, kdy lidé žijí o několik desítek let déle, stabilní práce na celý život neexistuje, společenské svazky nejsou v takové míře podmíněny finanční a právní (ko)existencí, hranice jsou otevřené a vzdálenosti blízké, se nedá očekávat, že vybraná škola vždy povede k červenému diplomu a diplom k jistému výdělku, povolání bude neustále naplňovat a spolehlivě živit a vztahy trvat věčně.

Není to vždycky příjemné a spousta lidí s povzdechnutím vzpomíná na totalitní doby, kdy přizpůsobivý člověk měl „svý jistý“. Nejistota je výsadou nezávislých a daní za svobodu. Za tu ale vždycky bojovali jednotlivci, kteří nějakým způsobem vybočovali, nesouhlasili, nezapadali. Dokázali masám přinést pouze nezbytnou, avšak vnější stranu svobody – možnosti. Její odvrácenou a přehlíženou stranou je ale zodpovědnost, která vyžaduje aktivní spoluúčast každého jednotlivce.

Paradoxem naší doby je, že tu máme konečně kýženou svobodu a demokracii pro všechny, ale zdaleka ne všichni to dokážou ocenit a unést. Člověk často neví, jak se svou svobodou naložit, a pociťuje ji spíše jako bezprecendentní tíhu zodpovědnosti za vlastní osud. Proto je nesmírně důležité systémově řešit, jak ho na takový úkol připravit již od malička. Česko naléhavě potřebuje revizi anachronického vzdělávacího systému. Systému, který vychází z potřeb nanejvýš poloviny 19. století a stále místo občanů svobodné země vychovává říšské úředníky, jejichž úkolem je přijímat hotové informace, dobře plnit úkoly a málo se ptát.

Výchova k svobodě je ovšem neuvěřitelně choulostivé téma. Ideály se špatně vštěpují násilně, protože to jaksi odporuje podstatě věci. Proto většina pokusů o jejich hromadné prosazování většinou selhává a sklouzává k moralismu, ideologii, až fanatismu. Základem by měla být schopnost efektivně pracovat s informacemi a vysoká míra zdravého samostatného úsudku. Ani matematická pravidla, ani morální normy by se neměly vnucovat jako hotová abstraktní záležitost, ale měly by se předložit žákům na konkrétním živém příkladu k samostatnému posouzení a vyvození obecných zákonitostí.

Středobod
Lidé dnes stále častěji mají komplikovanou rodinnou historii, žijí, vyrůstají a pracují v odlišných místech země i světa, mluví více jazyky, mají pracovní a citové vazby na představitele nejrůznějších kultur, mění své záliby, zaměstnání a přesvědčení. Otázka, kým jsem a s čím se identifikuji, se tak stává naléhavější a odpověď delší a zamotanější.

Svět se propojuje, osudy se rozvětvují, cesty se splétají, lidská duše ale zůstává pořád stejná. Spíše než o vnější identitě by se tak mělo uvažovat o vnitřní integritě – o tom bodě, ve kterém se všechny vrstvy kříží a protínají a který je drží pohromadě odpovědí na otázku: „Proč?“ ∞

Fenomén vousatých chlapíků se pomalu rozmáhá i v Čechách. Dorazily k nám první ozvuky tohoto celosvětového proudu. Jak už je v našich končinách zvykem, okořenili ho čeští muži lehkou nadsázkou a recesí.

Doba nošení krakonošských neupravených plnovousů, dvoudenního strniště či dohladka oholených tváří pomalu ustupuje do pozadí. Místo toho se v poslední době začíná rozmáhat trend vousatých mužů, kteří o své vousy pečují a pěstují si je. Celosvětově vousy zažívají zlatou éru a novému stylu propadá stále větší počet mužů. V Americe se nedávno začal skloňovat nově vytvořený pojem „lumbersexuál“, jenž ve zkratce označuje moderního muže s trendy dlouhými vousy, s flanelovou košilí, vypracovanými svaly a sekerou. Tito muži se stylizují do moderního zálesáka a nechávají se často tetovat, čímž podtrhují celkovou vizáž. Pracují tvrdě na své postavě a také ji rádi dávají na odiv. Za jejich zdánlivě nenuceným stylem stojí větší důmyslnost a snaha, než jak to vypadá. Jde sice o extrémnější škatulku, ale kupodivu velice rozšířenou a oblíbenou. Jedním z možných důvodů tak velkého rozmachu vousatého trendu je jeho propagace mezi celebritami. Můžeme jmenovat například Mela Gibsona, George Clooneyho nebo Davida Beckhama, kteří svůj vzhled změnili a tím udali novou cestu k vytváření své vizuální identity. Jejich následovníků stále přibývá.

Je možné, že jsou tyto vousaté impulsy reakcí na tendenci odstraňování chloupků po celém těle, která útočila na přirozenost od konce osmdesátých let. Jak u žen, tak u mužů. Vousatí pánové oproti oholeným vyzařují větší mužností. Snoubí se u nich divokost a temperament.

V našich poměrech ale prošel trend lumbersexuálů modifikací, čímž vytvořil novou odrůdu. Nošení vousů se spojilo s touhou po starých časech, které nebyly tak uspěchané. S džentlmenstvím i s hravostí. K tomu se přidala recese a klukovské nadšení. Na rozdíl od extrémních svalovců ve flanelových košilích, všechny zmíněné „ingredience“ vytvořily „nezávislé moderní kavalíry s hipsterským nádechem“. Důkazem je i nedávno vzniklý Klub vousáčů, kde takové typy můžeme najít.

Jdeme proti oholeným
Na začátku šlo pouze o recesistickou sázku tří kamarádů z Blanska, která se v jejich hlavách zrodila nad sklenicí whisky v květnu 2014. Ale nápad, že se všichni vydrží neholit celého půl roku, se začal pomalu rozrůstat do větších rozměrů. Zpočátku všichni vydrželi celých 182 dnů bez žiletky a břitvy, protože kdyby sázku nedodrželi, museli by si oholit hlavu. Jenže časem nadchli pro vousatou „módu“ i mnoho dalších. Na Facebooku proto vznikla skupina s názvem „1. český klub vousáčů“. Tam se může každý pochlubit svým porostem, pozorovat ostatní a hledat inspiraci. Již během krátké doby od vzniku klubu se facebooková komunita rozrostla na více než devět tisíc členů. A obliba stále vzrůstá, nejen u mužů. Stačí se podívat, kolik komentářů od vousuchtivých žen se objevuje pod fotkami. Do komunity se může přidat každý. Sami členové se charakterizují jako dobrovolné sdružení gentlemanů s vousy, podtržené šarmem a heslem „Jdeme proti oholeným!“ Tak začala nová vousatá éra v Čechách.

113 vousáčů v jedné místnosti
Vousáčská komunita nefunguje pouze on-line, ale začala se angažovat i v pořádání klubových akcí. První komorní srazy se uskutečnily v Brně. Následně v listopadu minulého roku proběhl v Praze v kulturní sportovně Radlická již třetí sraz. Nechyběl vousatý moderátor, DJs, fotograf ani profesionální holič. Celý večer probíhal v příjemné, z počátku možná trochu ostýchavě chaotické atmosféře s extrémní koncentrací vousů! Ale nenechte se mýlit. Dámy také dorazily v hojném počtu. Aby se přítomní uvolnili, probíhalo během večera několik soutěží, například o nejdelší vous. Zvítězil Filip Bartoš s vousy dlouhými přes 45 centimetrů. V polovině programu se pánové společně vyfotili a počtem 113 vousáčů v jedné místnosti se zařadili do České knihy rekordů. Dal by se však očekávat i větší počet účastníků, když přihlédneme k tomu, kolik příznivců klub má. Uvidíme, jakým výsledkem tento rekord příště překonají.

S narůstajícími vousy se také zvyšuje poptávka po místech, kde si s nimi profesionálové umí poradit. Jedním z nich jsou takzvané barber shopy neboli pánská holičství. Bývá zde často kladen velký důraz na profesionalitu, nové trendy v oblasti pánských sestřihů a holení. Když tento pánský ráj navštívíte, můžete očekávat nejenom kvalitní whisky, rumy a doutníky jako bonus, ale hlavně pořádnou mužskou atmosféru s nádechem nostalgických časů. Prvním shopem tohoto druhu u nás je Thomas’s Barber Shop, po jehož vzoru začala vznikat další podobná místa. Nyní rostou po celé republice jako houby po dešti. Někde mají dokonce ženy striktně vstup zakázán, což poukazuje na touhu mužů mít svůj vlastní prostor. Podle toho lze usuzovat, že se pánové také rádi nechávají rozmazlovat, ale po chlapsku.

A jak se vousatý vzhled líbí dámám? Podle výzkumu mezi jednotlivými vousáči se ženy dělí na dvě skupiny. První se vousy hodně líbí, druhá je nesnáší. Co je ale magnetem, který ženy tak přitahuje? Může to být mužnost, která se v poslední době někam vytratila. Nebo jde o nostalgickou představu zarostlého džentlmena, který je ochrání a zároveň okouzlí svou kultivovaností? Ať už je to jakkoliv, budeme v ulicích vousáče vídat stále častěji. Pro mě příjemná podívaná, pro jiné možná ne. Každopádně bude zajímavé sledovat proměnu dalších identit a také nové variace vousatého trendu. ∞


jméno: Jáchym Kuba
věk: 29
délka vousů: 15 cm
povolání: hudební průmysl

Co tě vedlo k tomu přestat se holit?
Prapůvodní impuls byl v dětství. Rodiče mě vedli, hlavně táta, k tvrdší hudbě. Takže mě tahali po koncertech už od mala. Tam jsem viděl vousatý týpky a začalo se mi to líbit. Okolo svých 18 let jsem si chtěl už také nechat narůst vousy, ale pořádně jsem tomu propadl v září minulého roku. Teď poslouchám hlavně metalcore, deathcore a grindcore a vousy si nechávám růst co nejvíc.

Jak ses dozvěděl o klubu vousáčů?
Našel jsem ho na Facebooku už v době, kdy se klub zakládal. Připojil jsem se, ale nijak se neangažoval. Na srazu jsem byl poprvé, hlavně ze zvědavosti. Ale už tam asi nikdy nepůjdu. Ta akce by se dala udělat tisíckrát líp. Podle mě je to dobrý koncept, i když si tam vlastně nepřipadáš nijak výjimečný. Myslím si, že je to už fenomén, což mě spíš odrazuje.

Jak na tvé vousy reagují ženy?
Bývalé přítelkyni se to nelíbilo, nesouhlasila s tím. Ale je to moje věc. Jinak se setkávám spíše s ženami, které to buď nesnáší, nebo milují. Není nic mezi. Jsou holky, které jsou na to fakt úchylné a přímo vousáče vyhledávají. Ale kladné reakce jsou i od kluků. To už mi připadá trochu moc. Když za tebou přijde cizí kluk, pochválí ti je a pak za ně tahá. Nevíš, co máš na to říct. Občas je vtipný, když jede v metru chlap s plnovousem a má ho kratší než ty a okukuje ten můj. Ale je pravda, že už jsem na vousy holku sbalil.

Jak bys chtěl mít dlouhé vousy?
Když nebudu mít žádný záchvat, při kterém bych si je ustřihl, tak třeba 20 čísel. Ale uvidíme. ∞


jméno: Daniel Sommer
věk: 28 let
délka vousů: 18 cm
povolání: PR a komunikace

Kdy ses rozhodl, že si necháš narůst vousy?
Holicí strojek jsem odhodil asi před rokem. Předtím jsem se holil denně. Na podzim minulého roku jsem si ale řekl „dost“. Nebaví mě to, každé ráno se holit. A tak to začalo. Nejdřív mi to všude trčelo, pak mi kolegyně z práce pořídily zastříhávací strojek, který jsem si nastavil na maximální délku 12 cm. Začal jsem si vousy do té velikosti zastřihávat. Teď už je ale nechávám růst dál.

Jak dlouhé je chceš mít?
Asi ještě jednou tolik, což bude trvat dalšího půl roku. Chci si je pěstovat dál. Ale nemám touhu vyhrát soutěž o nejdelší vous. Ale kdo ví? Nebráním se ničemu.

Je úprava náročná?
Trvá to jen chvilku, přibližně tři minuty. Je to kratší doba než při holení. Vousy mi rostou poměrně rychle. Když jsem se holil každý den, trvalo to kolem deseti minut. Teď je to rychlejší a pohodlnější. Zjistil jsem, že jedna bostonská universita vypočítala, že kdo se pravidelně holí, za celý život tím stráví třicet devět dní.

Co pro tebe vousy a vše okolo nich představují?
Je to hlavně nostalgie, kterou známe od našich dědů. Ta spojuje nás všechny vousáče, a tak vyhledáváme s tím spojené věci. K tomu patří oblečení, styl, různé rituály. Zjišťuji, že mě to uklidňuje, a to potřebuji k životu. Dneska je život instantní, moc jednoduchý. Nemáš čas se zastavit a v klidu o něčem přemýšlet. ∞


jméno: Petr Zbořil
věk: 22 let
délka vousů: 5 cm
povolání: student ČVUT

Jak dlouho máš vousy?
Je to třetím rokem, nejvíc si je pěstuji na zimu. Ale různě je zkracuji a upravuji. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byl oholený nahladko. Nedávno mi napsala kámoška, jestli nechci jít na sraz vousáčů. Tak jsem si je nechal narůst víc. Sraz byl pro mě podnětem si je nechat delší.

Líbilo se ti na srazu vousáčů?
Byla to pohodička. Ale musel jsem druhý den ráno vstávat, což byla malá chybička. Byl to můj první sraz, ale potkal jsem se tam s kamarády z Blanska. Dopadlo to dobře.

Jak na tebe s vousy reaguje okolí?
Na letišti mě často prohledávají, že vypadám jako Syřan nebo islamista. Ale já to mám na rozdíl od nich více upravené. Oni to nosí jinak. Někdy mě sem tam pochválí nějaká známá. Vidím to tak, že jsou holky, kterým se vousy líbí, a jsou holky, kterým se zas nelíbí. A mezi tím je díra. Tak to vnímám. Jestli si mě ale holky vybírají podle vousů, to jsem si nevšiml.

Jak si vousy upravuješ a kolik tomu věnuješ času?
Když se ráno vzbudím, vypadám jako koště. Hrozně mi to trčí, takže používám hřebínek, kterým si vousy uhladím. Používám nůžky, strojek a hřebínek. S tím se dá udělat v podstatě všechno. Také jsem byl jednou v barber shopu a tam se mi líbilo. Možná tam ještě zajdu, ale jinak si vousy upravuji sám. ∞

Jako bys nebyl ve své kůži. Přemýšlíš, jestli to její podivné praskání neslyší holka, co tě objímá. Kůže, kterou desítky let nosíš na kostech a nedaří se ti smířit s tím, že už to začíná být vidět.

Znáš už se pár jar. Víš, kde máš pihy, jak lehce se ti udělají modřiny. Už i víš, jak schovat to, co bys raději neměl. Tvoje identita ti přirostla k srdci. I když ji chvilkama nesnášíš. Raději by ses převlékl. Stačí udělat pár kroků, projít se v háemku a jsi zase někým jiným. Jak dlouho se ale dá nosit identita postavená na nekvalitním oblečení? Za chvíli se opět protrhneš na kůži a uvidíš ty chloupky, vystupující žíly, jizvu a vyprahlost toužící po hydrataci. Oblečení tě před tebou samým neschová. A dokonce tě ani nezmění v někoho jiného.

Když jsme spolu, zrcadlíme se. Jsme tak přesným odrazem sebe. Podoba, kterou promítáme dovnitř i navenek sebe. Souznění slov obalené do stejných barev. Povrch zkrocený do černé, protože svět uvnitř je tak barevný. Říká se to o lidech, kteří tuhle barvu často nosí. Ale říká se spousta věcí. Třeba si to vše jen takhle vykládám já. Je tolik názorů, jako jejich strůjců. Ty se pak sobě jen více či méně podobají, tak jako i jejich majitelé. Najít tak ty nejpodobnější světy a propojit je. Druhé zrcadlíš rád. Dostaneš kompliment, hned jej vrátíš. Pečlivě nastřádaná zkušenost v dialogu. Necháváš prostor pro vklad vlastních představ o sobě a subjektivních interpretací skutečnosti. Necháváš řeku hezkých slov plynout, nestavíš jí žádné hrazdy. Jsi partnerem, který chce být všech. Oblíbený, žádaný, ale pečlivě si střežící svou třináctou komnatu. Hlídáš si zadní vrátka. Umíš se změnit ve vzduch, když už se ti někde špatně dýchá. Všem blízký, ale přesto osamělý neživý pařez, kterému zbylo už jen mnoho letokruhů. Přes svůj kolotoč zážitků se od toho obrazu, ve kterém ti chybí kmen s větvemi, snažíš vzdálit.

Jednou v kůži, která je všech. Nikdo není cizí. Ani ten nejpodivnější člověk na ulici. Jednota propojená skrze vědomí. Procházíš náměstím, jako by to byl tvůj obývák. Jako by celé město bylo rodinou a svět příbuznými. Pak se tvá kůže stáhne jako v minus dvaceti a nechceš vylézt z té nejmenší místnosti. Raději by ses schoval do nejmenší krabičky a ještě zhasnul tmu. Aby tě nikdo neviděl, nenašel a všichni, tak cizí, tě nechali být. Kdyby se vnitřní rozpoložení dala měnit tak jednoduše jako oblečení, asi bychom vypadali navenek všichni stejně. Cítí se všichni hipstři stejně, když tak všichni vypadají?

Jsme zvyklí sdružovat se s podobnými podobami. Přimknout se k většině. Sjednotit vizuální styl od hlavy až k patě. Nechceme vyčnívat a cítit se odtržení od celku. Cítit se sami. Jako mládě, které už se nemělo narodit. Kdybychom vypadali jinak než ti druzí, nepřijali by nás. Strach a pohodlnost nás vizuálně sjednocuje. A módní trendy zachraňují slabé články evoluce.

Procházela jsem po ulici s růžovou parukou. Najednou mi všichni ti vystajlovaní obyvatelé města přišli směšní. Dokonalí a upjatí. Zavřeli svůj nadhled a výraz do městského úsměvu. Nevřelého a odosobněného. Ve svých odstínech šedi zkoumali, jestli ten bílý kabát s bílými botami opravdu myslím vážně. Když se teď identita přeci nosí v tmavé. ∞

Hypnóza je opředená celou řadou mýtů a pověr, jež v mnohých probouzejí obavy ze zmanipulování. Nic takového ovšem není možné. Jak vlastně hypnóza funguje? Co všechno lze řešit hypnoterapií? A jaké je takové posezeníčko u hypnotizéra?

Naše mysl se skládá z mysli vědomé a mysli nevědomé. Zatím co vědomá část třídí informace a kriticky je analyzuje, nevědomá část zahrnuje veškerou naši moudrost, paměť a inteligenci. V uspěchaném tempu dnešní doby jsme vystaveni většímu tlaku na naši vědomou mysl, než tomu bývalo v minulosti. Ať už se to odehrává přímo v konfrontaci s druhými, anebo podprahově vnímáme tyto impulsy v reklamách, na lifestylových blozích či na sociálních sítích, kde denně čelíme názorům ostatních, kteří nám říkají, jak máme vypadat, co máme jíst, jak máme trávit svůj volný čas. Naše vnitřní spokojenost a představa štěstí je dnes převážně spojována s dosažením bohatství a popularity. A při honbě za těmito cíli už i dost možná zapomínáme na to, kdo skutečně jsme a co je pro nás důležité. Pokud kolektivní vědomí vypadá takto, naše individuální vědomí má tendenci tyto impulsy přejímat, z čehož v některých případech vzniká řada psychických problémů, přehnaná sebekritičnost a nadměrný stres. Nedovolte nikomu, aby vám říkal, kdo jste nebo jací máte být. Pokud o sobě máte pochybnosti, či nevíte, kam směřovat svůj život − zkuste se na chvíli zastavit, vydechnout a v klidu začít hledat odpovědi sami v sobě.


Odpovědi na všechno jsou hluboko v nás

Jak můžeme proniknout do svého nevědomí? Jednou z cest, jak se dostat do změněného stavu vědomí, je pomocí transu. Existuje několik druhů transů, ty volně navozené a využívané nacházíme například v józe, meditaci a také v novějších oborech, jakými jsou kreativní vizualizace a regulace stresu. Nejtajuplnějším volně navozeným transem je však hypnóza. V hypnotickém transu neexistují konveční názorové hranice, kterými je náš běžný život určován. Můžeme si vzpomenout na cokoli, co se nám v životě stalo. Můžeme se vrátit k traumatům minulosti a získat nový vhled. Můžeme si znovu projít své silné okamžiky a v budoucnu je zopakovat. Můžeme dokonce vkročit do budoucnosti, představit si to, co bychom rádi dovedli a čím bychom rádi byli, a vzít si to sebou.

Hypnóza je opředená celou řadou mýtů a pověr a jako taková dodnes nemá jasnou definici postavenou na konečném objasnění a uspokojivém vysvětlení, co to vlastně je ten „transový stav“. To nás zavedlo až do Nemocnice Na Bulovce, kde ordinuje hypnoterapeut Petr Řehák.


V ordinaci u hypnotizéra

Návštěva praktikujícího terapeuta, jenž zhypnotizoval mou dobrovolnici, změnila můj pohled na věc. Oprostila jsem se od klišé, ve kterém jsem si představovala, jak několika záhadnými magnetizujícími pohyby dojde ke změně vědomí a hypnotizovaný bude plnit pokyny svého terapeuta. Taková situace je samozřejmě také možná, ale jedná se o předem připravené číslo dvou osob, které do sebe vkládají velkou důvěru. Realita je naprosto odlišná, více lidská, intimní a naprosto bezpečná. O tom, jak probíhají sezení u hypnoterapeuta, jsem si povídala s panem Petrem Řehákem, jenž následně zhypnotizoval slečnu Šárku, která se po terapii svěřila se svými čerstvými dojmy.

Co je tajemstvím hypnózy?
Petr Řehák: Tajemstvím hypnózy je, že nelze jít proti vůli daného člověka. Hypnotizér nemůže subjekt ovládat. Vždycky je to o domluvě. Každý člověk je trochu odlišný. Proto nepracuji s přesně danou metodou, je to procedurální záležitost komunikační, a tak každá hypnóza je trošičku jiná. Důležitou integrální součástí je naladění se na druhého člověka. Opravdu nejde o to, že by nějaká slova objektivně zabrala a nějaká objektivně nezabrala. Spíše se hledají společné cesty, během kterých se ten člověk natolik uvolní od nějakého napětí nebo návyku na napětí, až je často sám překvapený, co všechno dokáže. To pro něj může být velmi motivující. Hypnóza je technika, jež pracuje jak s vědomím, tak i s vůlí. Když se v nás během hypnózy probudí aktivita, pozornost k tomu, co je „nevědomí“ nebo „předvědomí“, uvědomujeme si, že něco víme, i to, že něco nevíme. A tento prvek se dá různě kombinovat. V tomhle smyslu se nebojte toho, že je to trochu hra. Ale život je trochu hra, co si budeme povídat.

Co všechno lze pomocí hypnoterapie vyřešit?
Petr Řehák: Vždycky záleží na motivaci a způsob užití. Může vyřešit téměř všechno a nemusí vyřešit vůbec nic. Je určená na všechny problémy související s napětím, které se projevují různými somatizacemi, jako jsou například úzkost, strach, stres, ale také může člověka odnaučit kouřit nebo zkrátit dobu trvání chřipky. Hypnoterapie nemůže vyléčit hloupost, nižší intelekt nebo demenci.

Existují osoby, které nelze zhypnotizovat?
Petr Řehák: Nelze pracovat s osobami, které mají nějaké psychotické onemocnění, například se léčí se schizofrenií. Tato onemocnění s ebou již nesou změněný stav vědomí, někdy aktivnější, někdy méně aktivní, ale před tou atakovou dobou, či v jejím průběhu, je hypnóza neúčinná a je lepší pacienta naopak probouzet do reality.


První pocity po hypnoterapii

Mým původním záměrem bylo celé sezení sledovat a pořídit z něj videozáznam. Po rozhovoru o průběhu terapie jsem intuitivně vycítila, že má přítomnost by narušovala průběh hypnózy. Seděla jsem sama v čekárně, a když asi po hodině dorazila Šárka, měla zarudlé oči a působila velmi rozespale.

Jaké máš pocity? Podařilo se tě zhypnotizovat?
Šárka: Bylo to hodně zvláštní. Začali jsme rozhovorem, probíhajícím v duchu toho, že to teprve přijde. Pořád jsem čekala, kdy pan hypnotizér začne odpočítávat, nebo mě nějakým způsobem upozorní na to, že už začneme s hypnotizováním. Ale zároveň jsem pomalu začínala vnímat, že najednou nad sebou ztrácím − neřekla bych úplně kontrolu, ale přišla jsem si mimo. Trans neměl jasný začátek, ale pozvolna to mnou prostupovalo. Celou dobu jsem cítila něco jako velkou únavu, uvolněnost. Najednou mi míň jela ta hlava, na kterou jsem zvyklá. Mnohem více jsem si dovolila na nic nemyslet a jenom vnímat hypnotizérova slova. Byl to takový ten pocit, kdy už skoro usínáte, ale snažíte se nespat a upínáte veškerou svou pozornost na slova toho druhého. Vnímáte, že už nemáte tolik síly, abyste se sami projevovali, a jste takoví odpojení. Zároveň jsem přestala mít potřebu se hýbat. Uvědomila jsem si, že jsem strnulá, a začalo mi docházet, že jsem už zhypnotizovaná.

Jaká byla komunikace, když jsi byla více napojená na své nevědomí? Podařilo se ti najít odpovědi nebo řešení na problém, který jste během hypnoterapie probírali?
Šárka: Pořád jsem si plně uvědomovala své odpovědi, ale přišlo mi, že zním trochu jako robot. Sice jsem mluvila, ale neměla jsem nad tím takovou kontrolu jako při běžné komunikaci. Bylo to více plynulé. Netlačila jsem na sebe, nepřemýšlela jsem, co a jak mám říci. Když jsem dostala otázku, odpověděla jsem automaticky, bez rozmýšlení, na které jsem běžně zvyklá. Pokud jsem nevěděla odpověď, zkrátka jsem to přiznala, aniž bych se snažila nějakou vymyslet. Samotnou mě překvapilo, že například na nějaké zásadní otázky nemám co říci. Ale zároveň jsem zůstávala klidná. Všechno bylo naprosto přirozené a jak má být. Přiznala jsem si díky tomu, že některé věci ve svém životě ještě nemám ujasněné. Naopak mám nyní více vyřešené, co je jádrem mého problému. A když si to teď uvědomuji, tak vnímám, že mne to může někam posunout, že jsem vyslovila věci, o které se teď mohu opřít, a že jsem pojmenovala věci, které se mi dějí a vnímala jsem je jako problematické, ale už jsou pro mne mnohem přehlednější. Už mě to všechno tolik neděsí, což mne samotnou překvapuje, že vůbec tohle říkám. ∞


Poděkování
Mgr. Petru Řehákovi, který je psychoterapeutem v hypnotické a nehypnotické komunikační strategii, se zaměřením na systemické léčebné postupy. Slečně Šárce, jež podstoupila terapii hypnózou.

Identita je něco tak neuchopitelného a přesto častokrát zcela konkrétně definovaného. Být někým a něčím je neustále naplňovaný status. V době nestálosti a možnosti rychlých změn je uchopení identity v rámci vlastní osobnosti náročnou výzvou. Přirozenost je stereotypem, který je překračován, protože nudí. Každý den můžeme být někým jiným nejen díky oblečení, ale díky množství oborů, které nás od prvotní podoby mění a vzdalují. Hledání té správné identity pak může být cílem stejně tak jako její nalezení. Je častá změna otázkou nestálosti a neukotvenosti, nebo naopak zrcadlí osobnostní růst, který nedovolí dlouho vydržet v nějaké z podob? Od všedních změn vzhledu není problém dojít ke změně pohlaví. Není problém změnit v podstatě nic, co změnit chceme. Složité je jen nalezení konkrétní formy a odhodlání, které nás častokrát vzdaluje od spokojenosti být ve formě, ve které se cítíme dobře. Radikalita změn je často přímo úměrná jejich podobě. Čím větší změnu podstupujeme, tím důležitější je, abychom sami věděli proč. Identita je dílo, které sami tvoříme. Jak na té fyzické úrovni, tak i v podobě našeho vnitřního světa. A někdy stačí jen ukázat občanku a je jasno. ∞

V pondělí zase pršelo. Přesto jsem vyrazila na tanečně-divadelní představení. Na projekt, který tvůrci hodlali zrealizovat v exteriéru prvorepublikové zahrady v Karlíně. Nenadchlo by vás to? Mě teda ohromně. A déšť – ten přece vždycky přejde.

Pražské naplavenině, jako jsem já, se opravdu vyplatí mít založený Facebook. Protože jinak vážně nevím, jak jste se před pár lety vy, již zdomácnělí imigranti, dozvídali o zajímavých alternativních projektech. Výjimkou nebylo ani Rozárium, představení, které mne svojí charakteristikou nadchlo natolik, že jsem se i přes nepřízeň počasí vydala napříč Prahou.

První projekt byl Zah(r)adou
Kamarádka Šárka, tedy ta, co mne pozvala na Rozárium, mi i zároveň sdělila, že se jedná již o druhé představení pěti mladých lidí (Adélie Petákové, Lucie Plaché, Johany Matouškové, Radima Kláska, Davida Rysky). Lucie Plachá, dlouholetá kamarádka Šárky, je absolventkou konzervatoře Duncan Centre v Praze a studentkou HAMU (obor taneční pedagogika). Šárka, stejně jako mnoho z nás kulturně žijících a 2–3 akce za den stihnout toužících, má u sebe vždy diář a jeho přední stranu zdobí citáty z nejrůznějších divadelních představení. Některé z citátů patřily právě k prvnímu tanečně divadelnímu projektu pojmenovaném Zah(r)ada. Protože ty mě zaujaly, po přijetí pozvánky jsem bez dlouhého rozmýšlení odklikla „zúčastním se“.

Neměla jsem to štěstí Zah(r)adu vidět, ale Lucie byla sdílná: „Byl to náš první pokus vytvořit představení, které bylo inspirováno samotným prostorem, překrásnou prvorepublikovou zahradou. Diváci jí procházeli a zahrada díky nám ožívala – na různých místech jsme vystupovali jako přeludy či obrazy, o kterých se nám zdává a které můžeme vídat jen v noci. Putování diváků skončilo v momentě, kdy se všechny fantaskní bytosti shromáždily v největším architektonickém prvku zahrady, v Altánu. Bylo to snové představení, které vizualizovalo naše nejrůznější představy o zjeveních vystupujících ze tmy.“ Vážně jsem litovala, že tohle první představení jsem neviděla. Naštěstí ale za pár minut začínalo to druhé….

Rozárium
Jak jsem řekla, pršelo. Ale když jsme se s ostatními sešli u stanice metra Florenc, spadlo jen pár kapek. Všichni jsme tak nakonec téměř suchou nohou došli k velkým dřevěným dveřím vedoucím do nádvoří. Opravdu vybízely kolemjdoucí k návštěvě. Na dveřích visel plakátek „ROZÁRIUM“ a já okamžitě vyhlížela nějaký ten citát podobný tomu v Šarčině diáři, abych měla taky takový podobný, krásný, k zamyšlení uchovaný alespoň v paměti. A byl tam: „Přizpůsobivost za účelem prospěchářství, ovládání uměle vytvořeného jazyka postrádajícího obsah a následná ztráta vlastní identity v proudu společenských norem a trendů… to je příběh Huga Pludka… Co se stane s »Hugem«, který je v každém z nás?“ Přiznávám, že bez nápovědy bych si Huga nespojila se slavnou Zahradní slavností od Václava Havla, ale bylo to příjemné zjištění, protože Zahradní slavnost jsem viděla a líbila se mi. (Ano, patřím mezi ty, kteří Havlově tvorbě fandí.) Tušila jsem, že pojetí představení Rozárium bude naprosto odlišné, a nemohla jsem se dočkat, jak to tvůrci uchopí. Zaplatili jsme jako studenti pár korun a dostali do kelímku trochu vínka, snad pro otevřenější a čistší hlavu, snad pro uvolnění atmosféry či zahřátí těla, snad jen tak, jako milou pozornost.

Představení začalo zcela spontánně ještě před vstupem do avizované prvorepublikové zahrady. Jakýsi mladý muž vyskočil na stůl a všechny nás srdečně přivítal. Publikum usrkávalo z kelímku zbytek vína a v očích všech bylo vidět očekávání. Když se otevřela další velká dřevěná vrata, neobjevil se hned před námi prostor prvorepublikové zahrady, jak asi mnozí očekávali. Jednak byla naprostá tma, nic jsme tudíž dlouho neviděli, a za druhé jsme museli k „místu činu“ teprve dojít. Pěkně za sebou, mezi keři po blátivé cestičce až k připravenému malému hledišti sestavenému z plastových židliček ve vyšší trávě. A ano, v tu chvíli jsme si ji mohli díky jemnému osvětlení prohlédnout. Byla tam, krásná zahrada, které krom fontánky dominoval altánek porostlý pnoucí se rostlinou. Kolem nás se ze šera objevovaly stěny starého domu s vysokými okny s truhlíky muškátů.

Představení začínalo. V altánku, ke kterému jsme seděli čelem, se začaly objevovat a zase mizet postavy. Zprvu jsem nedokázala vnímat jakoukoli logičnost. Později mi přišlo, jakoby se postavy navzájem stíhaly, jakoby toužily objevit se přesně tam, kde stál před chvíli ten druhý. Vypadalo to kouzelně. Vše budilo dojem, že altánek snad ani nemá podlahu z pevné půdy. Představovala jsem si, že podlahu tvoří hmota, do které se ti lidé vnořují, a náhle, jenom na okamžik, zase vystupují. Pousmála jsem se vlastním úvahám. Najednou mě ze snění vytrhla nečekaná změna, jeden z tanečníků se objevil mimo osvícený altánek. Přibližoval se k nám, divákům a samozřejmě ho následovali další. Vzájemně neustále napodobovali pohyby toho předchozího a vkládali do nich kus osobitého vyjádření. Ten první z nich byl v mých očích nejoriginálnější a pořád o krok napřed – tak už to bývá. Stále zrychlující se pohyb náhle přerušila jedna z dívek, vyskočila na vyvýšenou plochu a vedla krátký monolog. Pro nás? Pro ně? Sama pro sebe? O tom, že my, oni i vy a všichni stále dokola. I v publiku byla cítit změna. Všudypřítomná energie z pohybu se usazovala. Ještě než se však stačila dotknout stébla nejvyšší trávy, tanečníci ji znovu rozproudili po celém prostoru zahrady, až si nakonec každý našel svůj prostor, kde se usadil, uklidnil a vydýchal. Představení končilo.

Následně se nikdo nerozprchl, naopak samotní herci – tanečníci přišli mezi publikum pozdravit své známé a seznámit se s neznámými. Můj pohled už znáte, ale jak to zamýšleli samotní tvůrci? Lucka se rozpovídala: „V Rozáriu jsme si na paškál vzali téma odrazu společnosti v jedinci a jedince ve společnosti. Absurdní situace, jejichž absurditu si však už ani neuvědomujeme. Ve hře Václava Havla se objevuje hlavní postava Huga a v našem představení se tento Hugo projeví v každém z nás, vždy v jiné situaci a je na divácích, zda jej odhalí. Není pro nás ale důležité, aby naše představení bylo divákem racionálně uchopeno. Chceme diváka přimět, aby odcházel s otazníky, které po skončení zůstávají viset ve vzduchu. A druhým, nikoliv nepodstatným cílem pak je upozornit na krásu zákoutí, která jsou na první pohled běžná a přitom nepostrádají mystičnost. Vycházíme z možností, které nám nabízí sám prostor, a proměňujeme je v místa svátečních událostí.“

A to je vše, přátelé?
Celý projekt získal z řad diváků velmi pozitivní ohlas. I já jsem si celý ten večer říkala, že přesně takhle bych chtěla nejméně jednou měsíčně (ideálně i týdně) snít na čerstvém vzduchu, na krásném místě s krásnými mladými talentovanými lidmi.

Snad potěším také vás informací, že Rozárium bude s největší pravděpodobností reprízováno v září tohoto roku. „Rozhodli jsme se udělat tradici zahradních představení, tudíž, pokud to bude jen trochu možné, budeme každý rok v červnu uvádět představení v tomto prostoru,“ dodává Lucie Plachá. A já ji utvrzuji, že určitě přijdu a dám vědět dalším náhodným kolemjdoucím, neboť tento snový zážitek budu moc ráda sdílet s dalšími. Přijdete?

Rozárium – repríza
18. 10. 20.00 – ZMĚNA DATA
Vítkova 6, Praha 8

Každé tělo je jiné i stejné natolik, nakolik se lidé odlišují a podobají zároveň. Dokáže být zdrojem potěšení i místem, na kterém se lze za své chyby trestat. Aniž by samo za cokoliv mohlo. Je prostě hned po ruce a ve výlučném vlastnictví. Ztělesňuje peklo na zemi pro toho, kdo se stal obžalovaným, soudcem i exekutorem. A falešná víra, že uložený výkon trestu se nikoho jiného netýká, bere i tu poslední možnost odvolání. O tom, jak vypadá bulimie v praxi, bylo napsáno hodně. Jednak samotnými bulimičkami (o bulimikovi jsem neslyšela), ale také odborníky, kteří se poruchami příjmu potravy zabývají. Jenže ani v této záplavě článků, studií a životních příběhů jsem stále nenacházela cosi, co jsem nebyla schopná definovat, ale věděla jsem, že je to důležité. Možná to bylo tím, že jsem se s bulimií sama potýkala více než patnáct let a v těchto textech se jaksi „nepoznávala“. Zejména proto, že jsem v nich hledala odpověď na otázku, PROČ se bulimie vkradla do života zrovna mně. Průběh této poruchy je zřejmě ve většině případů podobný. A tak stejně jako moje spolubojovnice i já jsem se stala závislá na jídle a na druhou stranu se mu vyhýbala. Měla jsem období, kdy jsem jedla jen určité typy potravin, které jsou obecně považovány za zdravé, a tzv. normální jídlo pro mě bylo absolutně tabu. Byly dny, kdy jsem jedla celé tuny zeleniny, celozrnné rohlíky, grahamové tyčinky a ovocné saláty. Ale ani tato metoda neměla kýžený efekt, protože jsem jedla vlastně bez přestávky celý den. Nikdy jsem se totiž necítila nasycená. Mezitím jsem vždycky úzkostlivě sledovala váhu a zvracela. Nedokázala jsem už jíst normálně. Byla jsem schopná buď hladovět, anebo spořádat neuvěřitelné množství jídla. Buď všechno, nebo nic. Hladovění mi nevadilo, záchvatům žravosti jsem se ale snažila vyhýbat. Když mě matka jednou nachytala při zvracení, dostala jsem přednášku, jak strašné je to plýtvání, a ať s tím okamžitě přestanu. Jednou z metod bylo odbourávání odpoledního vlčího hladu alkoholem. Během krátké doby jsem se stala v pití rekordmankou – a váha stále stoupala. Hladovění střídaly záchvaty přejídání a potom panika a zvracení. Došlo to tak daleko, že jsem zvracela i v práci, a to několikrát denně. Byla jsem hrozně vyčerpaná a odhodlala se vyhledat pomoc. První psychiatr, kterého jsem navštívila v devadesátých letech, mi diagnostikoval místo bulimie stres z maturity (byla jsem tehdy na gymnáziu). Další odbornice mi předepsala antidepresiva a utěšovala mě, že její synovec sice vypadá hrozně, ale díky práškům si z toho už nic nedělá. Do třetice jsem si psychologa vybrala náhodně ze seznamu na internetu. Dohodli jsme se prostřednictvím e-mailů, což mi naprosto vyhovovalo. Velké naděje jsem ale do tohoto pokusu už nevkládala a dokonce jsem sezení chtěla na poslední chvíli zrušit. Nakonec jsem se ale odhodlala a zase jednou nahlas promluvila o svém trápení, které jsem se před světem snažila úzkostlivě tajit. A věci se daly do pohybu. Ve svých zhruba třiceti letech jsem začala s bulimií účinně bojovat. Konečně mi někdo přesně řekl, co mám udělat. A já jsem to dělala. Pečlivě jsem si zapisovala každé sousto, poznámky jsme potom společně probírali a hodnotili. Přestože jsme se zabývali pouze následky a nikoli oním PROČ, terapie byla účinná. Na každém sezení jsem se ale cítila trapně, že obtěžuji s takovou „blbostí“. Styděla jsem se. Málokterý nepostižený je schopen tuto poruchu brát jako seriózní záležitost. Většina lidí si myslí, že se jedná o momentální odchylku způsobenou pošetilým hnutím mysli. I proto je velmi těžké o bulimii mluvit nahlas. První, kdo moje problémy nebagatelizoval, byl můj současný manžel. Dodával mi odvahu a podporoval mě v léčbě. To byla obrovská pomoc. Konečně jsem se nemusela doprošovat – když už ne o pochopení, tak alespoň o podporu. Na to PROČ si odpovídám nyní už sama. Bulimií jsem se trestala za vlastní nedokonalost a hlavně za šrámy, které mi způsobili ti nejbližší. Dlouho jsem si to nedokázala a ani nechtěla přiznat. Byla jsem jako dítě, které po výprasku brečí, ale paradoxně se dovolává konejšení u matky, která ani nestačila odložit vařečku. Vzpomínky na dětství jsem téměř kompletně vytěsnila z paměti a pořád jsem si opakovala: mysleli to dobře. MUSÍM je za to ctít. Zlost, lítost a smutek jsem pak obracela proti sobě. Dnes ty balvany postupně vyhrabávám z mechu a valím z cesty. Učím se mít se ráda a být na sebe hodná. Snažím se něco chtít. Dělat si radost. Dřív jsem pro sebe nechtěla nic. Připadalo mi to zbytečné. Důležité přece bylo, abych ty ostatní činila šťastnými, a to pak učiní šťastnou mě. Objevuji svoje hranice, které mě chrání. Už nenechávám kdekoho libovolně je překračovat. Snažím se být sama sobě přítelem. Už ne dozorcem, ani exekutorem. Už dlouho se držím. Přestože si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled zvracela, jídlo už pro mě asi nikdy nebude jen přirozenou součástí života. Skoro za každým soustem se skrývá série vtíravých myšlenek a pocit sytosti si často vyžádá tuhý vnitřní dialog. Každé přejedení je riziko.

autor: Karolína Horová