Kromě toho, že za své ilustrace letos obdržel cenu Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku, už přes tři roky se spolupodílí na zlepšení designu českých knih. Jindřich Janíček, spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take, prozradil, jak se vede malé nakladatelství, podle čeho se pozná kvalitní kniha a jak by měla vypadat dobrá knižní ilustrace.

Se studiem uměleckého oboru jste začal ve Zlíně, pak jste se přesunul do Prahy. Proč k tomu došlo?
Tehdy ještě přítelkyně, teď už manželka (Nikola Klímová, spoluzakladatelka Take Take Take, pozn. aut.) na Univerzitě Tomáše Bati studovala grafiku, já animaci. Bylo tam pár dobrých profesorů, ale celkově nám ta škola přišla docela zabitá. Animace mě nebavila, jak jsem si myslel, že bude. A ateliér grafiky ve Zlíně celkově není nic moc, ale to je můj pohled zvenčí, já na něm nestudoval. S Nikolou jsme se rozhodli, že ve studiu chceme pokračovat na UMPRUM, na školu jsme se dostali zároveň a přestěhovali jsme se do Prahy.

V Praze se vám otevřely nové možnosti, už jenom proto, že jste hned po dokončení diplomky založili úspěšné nakladatelství. Je podle vás možné nakladatelství založit i v menším městě, například ve Zlíně, nebo je ta pražská lokace výraznou výhodou?
Místo není tak důležité jako zázemí. Nikola Take Take Take vymyslela kdysi jako fiktivní nakladatelství v rámci bakalářské práce, ale neřešila tehdy ještě nic víc kromě obálek knih. Na magisterském studiu to zopakovala, ale tentokrát skutečně. Tři roky na UMPRUM byl obrovský rozdíl oproti těm třem letem ve Zlíně. Částečně proto, že jsme konečně dospěli k tomu, co nás baví dělat, ale změnil se také přístup ke studiu. Na UMPRUM jsem to spíš vnímal jako „tak o tom přestaň jenom mluvit a prostě to udělej“.

Když srovnáme dnešní knížky a knížky v minulosti, člověku by mohlo připadat, že ilustrace u beletrie výrazně ubylo. Kdysi byla součástí skoro každé prózy, ale dnes tomu tak už zdaleka není.
Já si myslím, že to je věc, která se točí pořád dokola. Nakladatelé chtěli vydat knížku levněji, a ilustrace proto vnímali jako zbytečný náklad navíc. Tak je napadlo, že asi nejsou potřeba. Teď se zjišťuje, že je to možná ten způsob, jak prodat trochu víc výtisků knihy než konkurenční nakladatelská korporace. Chvíli budou ilustrace v módě, a pak zas možná ne.

Jakou má tedy ilustrace v knize roli? Jak byste ji odůvodnil běžnému čtenáři?
Podle mě se ilustrace dá chápat dvěma směry: jako ozdoba, což je vlastně docela „zbytečný“ prvek, anebo jako přínos výtvarníka, kterému nakladatel důvěřuje a chce, aby knize dodal svůj pohled. Hranice mezi těmito případy je tenká a je subjektivně na čtenáři, co zařadí do škatulky ozdoby, která prodá o pár výtisků víc, a co bude vnímat jako přínos ilustrátora. Důležité je také očekávání nakladatele. My v TTT třeba dost neradi ukazujeme postavy, ale Máša Makeeva v Neviditelném od Havlíčka postavy ukázat chtěla a zároveň tam dokázala dostat atmosféru. Stejně tak postavy zobrazila i Lucie Lučanská ve Stínu kapradiny, a vlastně to funguje docela dobře. Zkrátka oslovíme někoho, komu důvěřujeme a o kom si myslíme, že by mu kniha seděla, a pak doufáme v dobrý výsledek. Ale je tu potřeba říct, že knížka s ilustracemi automaticky neznamená hezčí knihu.

Myslím, že každý ilustrátor, i já, někdy dělal ilustrace do knih, protože to byla placená zakázka. Ale zpětně se pak ukázalo, že to knize nijak nepomohlo. Neslouží to žádnému účelu a nakladatel jen cítil potřebu tam ilustrace vložit. Proč to cítil, to už netuším. Ilustrace se do beletrie pro dospělé trochu vracejí, jak jsem už naznačil. Je to moje domněnka, ale třeba je to módní vlna, která přejde. V TTT jsme na to šli pragmaticky. Já studoval ilustraci, měl jsem kolem sebe spoustu skvělých ilustrátorů, samotného mě to bavilo, tak jsme si na začátku řekli, že v každé knize budou ilustrace. Vnímání obrázků jakožto nedílné součásti textu je něco, co se v okolí ateliéru ilustrace vyskytuje poměrně běžně. Spíš než jestli se má něco ilustrovat, tak se řeší jakým způsobem to ilustrovat a jak to spojit s konkrétním textem, aby to nebyly prostě jen překreslené scény, ke kterým čtenář dojde na protější straně. To je samozřejmě ideální stav.

Takže je klíčové zobrazit třeba právě atmosféru?
Když už se ilustrace do knihy dá, tak je to silný prvek, který může určovat tón celé knížky. Proto mám raději, když dokresluje atmosféru, než aby ukazovala čtenářům, co a jak si mají představovat. Anebo může časově-kontextuálně zasadit děj, ale vyhnout se úplně příběhu knihy. Možností a přístupů je mnoho.

Ilustrace mohou mít naopak funkci aktualizace. Třeba u Vyšehradských fejetonů Popelky Biliánové, které jste vydali ve spolupráci s Vyšehradským jezdcem a které pocházejí z přelomu 19. a 20. století, používáte v ilustraci zobrazení současného Vyšehradu.
K tomu jsme došli tak přirozeně na základě toho, koho známe a v jakém prostředí jsme studovali. První plán byl použít staré rytiny. Měli jsme ale záměr spolupracovat s Magdalenou Rutovou, která je skvělá, a už jen čistě ta představa, že zrovna ona by měla přerývat stará vyobrazení Vyšehradu, na nás nepůsobila dobře. Myslím, že nám také rovnou řekla, že ji taková práce nezajímá. Magdaleně jsme tedy dali volnost a výsledné ilustrace tu knihu nakonec pěkně odlehčují, vytvořila totiž moderní výjevy. Její linoryty jsou perfektní, ví, na co se zaměřit.

Pojďme se bavit o formálních vlastnostech knihy. Jak se obecně pozná kvalitní výtisk, na co si čtenáři mají dát při koupi pozor?
Naše představa kvalitní knížky je vlastně ta nejobyčejnější knížka, která existuje. To znamená základní dřevnatý a lehký papír, pak máme rádi paperbacky s šitou vazbou. Knihu se obecně snažíme dělat tak, aby odpovídala konkrétnímu typu čtení. Fejetony, prvotiny a povídky si člověk vezme s sebou na cesty, tedy do tramvaje, vlaku, do kapsy kabátu, takže zde preferujeme měkkou vazbu. Pokud se jedná o sérii klasických textů, které už vyšly mnohokrát a dají se koupit v jakémkoliv vydání v antikvariátu, tak míříme jiným směrem. Snažíme se vytvořit hezký objekt do knihovny a pro čtení v klidu domova. V České republice se ale moc nedá vybírat.

Proč tomu tak je?
Máme mnohem menší trh než anglicky mluvící svět, což je jediný zahraniční trh, o kterém mohu mluvit z osobní zkušenosti. Čtenáři si tam mohou zvolit jedno z mnoha různých vydání nově vydané knihy, což u nás, logicky, moc neexistuje. Nejspíš jen Host dělá dvě různá vydání, pevnou vazbu a paperback. Takže je těžké dávat nějaký návod, před čím být na pozoru, protože když čtenář tu knihu chce, tak si stejně nevybere. Je ale dobré vědět, že i knihy v pevných deskách tvářící se často jako pocitově kvalitnější šité knihy, jsou už dnes často s vazbou lepenou. To lepení je zakryté kapitálkem (proužkem textilie mezi knižním blokem a deskami, je patrný při pohledu shora, pozn. aut.), takže to čtenář nemusí poznat. Lepená vazba je levnější než šitá, ale v pevných deskách se může prodat za víc peněz.

Jak tedy rozeznat, že je vazba lepená?
Prvním rozdílem bude to, že se kniha hůř otevírá a má tendenci se neustále zavírat. Při bližším zkoumání okrajů hřbetu knihy pak lze rozeznat, zda jsou to jednotlivé listy, které pohromadě drží jen vrstva lepidla, anebo jestli jsou to složky do sebe vložených dvojlistů, které jsou sešité nití, a až potom vlepené do desek.

Vnímáte na dnešních knihách ještě jiné nešvary?
Osobně nemám rád bílý papír v knížkách, protože mám citlivé oči a v momentě, kdy trochu svítí slunce, tak nemůžu číst ani na zastávce tramvaje, odráží to světlo do očí. Ale zároveň je to nejlevnější papír, takže je v hodně knihách, také v těch, které zvenčí působí velmi dobře, což mě trochu otravuje. A váha je důležitá. Neexistuje pro mě v knihkupectví větší zklamání, než když vezmu do ruky knihu v paperbacku, kterou si chci přečíst, ta kniha vypadá dobře, ale je to těžká cihla, protože použili těžký papír. To se stává často, kniha má působit tlustším dojmem, než ve skutečnosti je, a může tak být dražší.

A co obsah knihy, podle čeho je v Take Take Take vybíráte k vydání?
Když jsme chystali třeba Neviditelného, ten existoval už v mnoha vydáních. Od posledního vydání ani neuběhlo moc času, ale byla to prostě ošklivě zpracovaná kniha. Tak jsme si řekli, tedy hlavně Nikola, že s dobrým textem a s jednoduchým přístupem jde vytvořit něco mnohem lepšího, než je většina knih, které jsou k dostání v knihkupectví. K nakladatelství jsme vlastně přistoupili od druhého konce, ze strany vizuálna. Proto je pro nás trochu těžší rozhodnout ohledně literární kvality. Ať už třeba sebelíp dokážeme říct, jaká kniha se nám líbí a co rádi čteme, tak určit, proč ji vydat a co je na ní případně potřeba změnit, to je úplně jiná úroveň přemýšlení o knize. Učili jsme se to až se startem nakladatelství a prochází to vývojem jako cokoli dalšího. Intuice je pro nás ale pořád klíčová, protože je to koneckonců naše nakladatelství. Takže teď to máme tak, že se to musí líbit mně i Nikole a oba můžeme vetovat. Zároveň se stále více obracíme na Nikolina bratra, který je nyní na doktorském studiu komparatistiky na Univerzitě Karlově a je to ten nejsečtělejší člen týmu. Chtěli bychom se dostat do fáze, kdy bude regulérním redaktorem, ale na to ještě vydáváme příliš málo knih.

Jak moc velká je výhoda, že jste malé nakladatelství?
S Nikolou máme ten luxus, že můžeme vydávat, co chceme. Navíc všechno začalo jako práce k ukončení studia, měli jsme od začátku naprostou volnost. Nakladatelství nás neživí, jen pokrývá náklady na další knížky a externí redaktory, a chtěli bychom také konečně našetřit na práva k nějakému překladu. Takže z naší pozice je vlastně velmi snadné dávat rady nakladatelstvím, která jsou velká a musí živit celou redakci, přičemž je u nich pak tendence naslouchat marketingovému oddělení samozřejmě větší, nehledě na to, že to jsou většinou nesmysly. Jestli se někdy dostaneme do podobného stavu, a zároveň naše knihy budou stále takové, jaké je chceme mít, to bude teprve úspěch.

Překvapilo mě, že jako malé nakladatelství chodíte i na mainstreamové akce jako například Svět knihy. Pomáhá vám to?
Na Světě knihy jsme byli hlavně díky nakladatelství Baobab, které nás pozvalo do Stanu malých nakladatelů. S Baobabem se za ty roky cestování po festivalech dobře známe, obchod mají pět minut od nás a Juraj Horváth (spoluzakladatel Baobabu, pozn. aut.) je vedoucí Ateliéru ilustrace na UMPRUM. Svět knihy nám nabízeli už minulý rok, ale to jsme si ještě nebyli jistí. Teď jsme si od toho slibovali samozřejmě hlavně prodej knih, trochu vydělat pro nakladatelství na další knížku, rozdat letáky s tím, že máme knihkupectví, a třeba o nás někdo zjistí něco víc, vůbec to, že existujeme.

Jaké máte dlouhodobé cíle?
Výhledově je naším cílem dostat se k běžnému čtenáři, který se zatím o zpracování knihy nemusí zajímat, ale jednou třeba v tom Luxoru zjistí, že se to dá dělat i jinak. A nejde jen o naše knihy. Všichni malí nakladatelé vytvářejí podhoubí, které může donutit ty velké nakladatele ke změně. Nechci to tedy zobecňovat, protože malý nakladatel nerovná se automaticky pěkná kniha. I malí nakladatelé mohou investovat do skvělého textu a výsledek může dopadnout tragicky. Ale jde spíš o přístup. Podle nás není vydání pěkné knihy nijak dražší než té ošklivé. Nechceme ohrnovat nos nad těžkou prací ostatních malých nakladatelů, ale raději se pokoušíme udělat to prostě po svém a třeba se někdo přidá.

Kdo vás v tom inspiruje?
Přístup Baobabu je vzorem nejen pro nás. Naštěstí ale dělají převážně dětské knížky, tak se moc nepotkáváme. Musím zmínit i nakladatelství Rubato, které máme hrozně rádi. To má od svého založení úplně opačný přístup než my, má jasnou edici, danou vizuální šablonu na obálku, ale dělají neuvěřitelně zajímavé texty a skvělé překlady ze všech možných jazyků.

Co byste poradil lidem, kteří v něčem začínají? Ať už v ilustraci, zakládají vlastní nakladatelství, píšou… Jak se dá podle vás dosáhnout profesního úspěchu?
Asi vytrvalostí. Kreslil jsem hodně a často a pořád to dělám. A určitě mi pomohlo říkat na všechno jo, i když mi někdo nabídl nějakou nesmyslnou práci. Díky tomu jsem měl možnost vyzkoušet si něco nového, jiného než vlastní věci, a to pak mohli někde vidět zase další lidi. A dál už se to nabalovalo. Ale v tomhle se moc radit nedá. Moje vlastní zásluha v tom všem je maximálně tak třetinová, zbytek jsou vnější faktory, na které jsem měl štěstí. Protože jsem vyrůstal v rodině, v jaké jsem vyrůstal, tak jsem třeba potkal nějaké lidi, kteří znali další lidi. Navíc mám rodiče, kteří mi bez nejmenších pochybovačných poznámek dotovali studium na uměleckých školách až po bakalářský titul a při začátcích na UMPRUM. Musím ale říct, že se mi i při téhle cestě osvědčila moje spolehlivost. Ale jak říkám, to je jen takový bonus po těch všech věcech, kde jsem vlastně nerozhodoval já.


text: Michaela Tabakovičová

Dorota Branna (* 1989) se narodila v Třinci. Absolvovala ateliér ilustrace a grafiky Juraje Horvátha na pražské UMPRUM, dále rok studovala volné umění v japonské Tojamě na fakultě designu a umění a rok v ateliéru volné grafiky a ilustrace Dušana Kállaye na bratislavské VŠVU. Úzký vztah Doroty Branne ke květinám, přírodě a botanice je z motivů jejích prací na první pohled patrný. Detailní a precizní zobrazení jednotlivých motivů a vědecký přístup v znázorňování je rozpoznatelným rukopisem. Propojování zdánlivě nesouvisejících motivů v subjektivní až fantazijní svět je pak další z vrstev autorčiných prací. Popisnost a konkrétnost jednotlivých motivů propojená v racionálně neuchopitelné světy v jejích dílech vytváří prostor pro divákovo subjektivní vnímání, hru s významem a nalézání nových souvislostí. K vědeckému/studijnímu zobrazování rostlin ji dovedla fascinace touto formou, která se zaměřuje na dokonalý úhel pohled, detailní přesnost a působí jako stylizace – tedy rostlina je zobrazena vlastně tak, jak ji v reálném světě nikdy nemůžeme spatřit. V současnosti se věnuje maloformátovým akvarelovým malbám a ilustracím. ∞

Klára Zahrádková (* 1990) absolvovala studium v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM s roční stáží na UDK Berlin v ateliéru Henninga Wagenbretha a půlroční stáží v ateliéru Socha II. Krištofa Kintery. Věnuje se ilustraci a grafickému designu (onkubator.com). Jako grafička a výtvarnice spolupracuje s českou experimentální hudební scénou. Spolu s Alžbětou Zemanovou a Jakubem Plachým otevřeli Xao – knihkupectví a galerii se zaměřením na obrazovou knihu, současnou ilustraci a komiks (xaoxax.cz). Mezi její autorské knihy patří Návody k použití, Kůže kožešina trofej lasička fretka kuna otazník, Z oceli a větru, Gewalttätige Rezepte ohne Blut (Násilné recepty bez krve, spolu s Hansem Lichtenwagnerem), Aroma souznění, Jaro. V roce 2016 získala stipendium Nadace Miroslava Šaška na knihu Kůň a had, která byla oceněna třetím místem v kategorii Bibliofilie a autorské knihy v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2017. ∞

Eva Maceková (* 1984) se narodila ve slovenském Martinu. Studovala v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Její tvorba se pohybuje v rejstřících výrazné barevnosti, v kontrastu k tomu pak i ve škále odstínů šedi. Přístupy ke grafice ale volně kombinuje a propojuje. Věnuje se tematické ilustraci, grafice, tvorbě komiksů, ilustruje knihy. Její rukopis je rozpoznatelný skrze prvky dětské bezprostřednosti či výrazné kresebnosti. Zajímají ji mýty, bytosti na okraji, středověké vidění. Její práce se často pohybují v mezích naivní dekadence a tragikomických apokalyptických motivů. Množství jejích obrazů je elementárními odkazy ke stavům podvědomí. Pracuje převážně spontánně, občas využívá automatismus a sen. Často vychází z literatury a hudby. Za knihu 12 hodin s Oskarem (nakladatelství Baobab) získala 1. místo v kategorii Literatura pro děti a mládež (Nejkrásnější české knihy roku 2012). Vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. ∞

Jan Šrámek (* 1983) se narodil v Praze. Je vizuální umělec, grafik a ilustrátor. Studoval v Ateliéru intermédií na brněnské FaVU VUT u Václava Stratila a postgraduálně studium zakončil oborem Umění ve veřejném prostoru. Tam v současné době vede společně s Martinem Mazancem Ateliér video. Pod jménem VJ Kolouch se od roku 2006 věnuje VJingu a účastní se mnoha domácích a zahraničních festivalů. S Pavlem Ryškou spoluzaložil webový projekt Padesatky.info, který se zabývá výzkumem československé vizuální kultury 50. let 20. století. Ve své práci se zaměřuje převážně na experimenty s animovaným filmem, na vektorovou grafiku a ilustraci a na zkoumání vztahu mezi statickým a pohyblivým obrazem. Ve svých projektech úzce spolupracuje s umělkyní Veronikou Vlkovou a animátorem Martinem Búřilem. Je autorem ilustrací a spoluautorem publikací Zvláštní okolnosti (Praha, 2016), Pionýři a Roboti (Praha, 2016), Letenský Glosář (Praha, 2016), Postavit domy nestačí (Brno, 2015), Ztracená Perspektiva (Brno, 2013). Jeho práce byla prezentována v galeriích a na festivalech např. v Londýně, New Yorku, Amsterdamu, Soulu a Pekingu. V roce 2014 se podílel na realizaci československého pavilonu na bienále architektury v Benátkách. ∞

Rozsáhlá výstava české a slovenské autorské ilustrace nezadržitelně otevírá dveře oblíbeného domu v Cihelné ulici na Malé Straně v Praze. Třetí ročník festivalu ilustrace LUSTR 2016 proběhne už ve dnech 24.–28. září.

Středobodem festivalu bude rozsáhlá výstava, která nabídne čerstvý mix zhruba čtyřicítky ilustrátorů. Kromě ojedinělé expozice na festivalu proběhnou tvůrčí workshopy, projekce nebo divácká soutěž o nejoblíbenějšího ilustrátora.

„Rozlehlá budova v Cihelné ulici je pro festival ideální a proto jsme se rozhodli jej zopakovat na stejném místě. Výhodou je, že ilustrátoři mohou v domě přeměnit celé pokoje. Z domu tedy vznikne velkorysá kulisa pro několikadenní svátek ilustrace,“ říká Nadia Sheshuková, kurátorka výstavy a ředitelka festivalu.

Autorkou letošního vizuálního stylu festivalu je slovenská ilustrátorka a umělkyně Juliana Chomová, která kromě vlastní tvorby pro studio Kudla Werkstatt vytvořila například ilustrace pro síť restaurací Ambiente a podílela se na nejkrásnější knize Slovenska roku 2013, Šlabikár Päťmestia. „Hravé prvky, čisté línie, pastelové farby a gradient ako atmosféra na konci leta. Pracovala som s ideou miesta konania, teda domom Cihelny, ktorý je nosným prvkom vizuálu,“ vysvětluje autorka proces vzniku hlavního motivu.

Akce v minulých letech přivítala řadu zahraničních hostů, například rakouské studio Soybot, italské studio Fludd nebo německého ilustrátora Lasseho Wandschneidera.

Letos chce dát festival co nejvíce prostoru tuzemským tvůrcům a kromě kurátorského výběru vystavujících nabízí prostor i začínajícím umělcům. ∞


LUSTR – FESTIVAL ILUSTRACE 2016
Cihelná 4, Praha 1
24.—28. 9.
www.lustrfestival.cz


autor: Kateřina Písačková

Časopis Raketa je sice určený dětem od 5 do 10 let, ale jak se shodují jeho dvě šéfredaktorky Johana Švejdíková a Radana Litošová, hravost nelze striktně limitovat věkem. Obsah jednotlivých čísel časopisu hledá rovnováhu mezi zábavou a vzděláváním v graficky a obrazově přitažlivé podobě.

Časopis Raketa zaujme hned na první pohled velmi výraznou vizuální stránkou. Jaká ilustrátorská základna stojí za původním obsahem časopisu?
Radana: Pro první číslo Rakety jsme před rokem a půl oslovili autory kolem nakladatelství Labyrint, jako je Nikkarin, Aneta Fr. Holasová nebo Lukáš Urbánek a Milada Rezková (alias Dr. Racek). Ti se stali našimi stálými autory a jejich příspěvky najdete v každém čísle Rakety. Dále pak hledáme vhodné autory podle aktuálního tématu. Doposud jsme spolupracovali třeba s Jiřím Frantou, Davidem Böhmem, Janem Vajdou aka Antimultivitamínem, z ciziny třeba s Danielou Olejníkovou, Nastiou Sleptsovou a mnoha dalšími.

Jak byste definovaly současný trend v dětské ilustraci?
Johana: Myslím, že dětská ilustrace zažívá momentálně obrození. Je to i tím, že v ilustraci teď dominuje jakýsi „neumětelský“ dětský styl. Ten často využívá jednoduchou základní barevnou škálu, která svádí k hravosti. Také výtvarníci stárnou, mají děti a rádi pro ně tvoří, i když se třeba dětské tvorbě v minulosti nevěnovali. Vychází mnoho krásných dětských knížek, které si kupují dospělí pro sebe, jednoduše pro radost. Třeba Lev a ptáček je krásný poetický příběh, který rozněžní i srdce dospěláka.

Nakolik je Raketa ovlivněná zahraničními periodiky pro děti?
Radana: Když jsme s projektem začínali, nechali jsme se inspirovat anglickým časopisem Anorak, nebo francouzskými Bonbek a Georges. To jsou tři hravé časopisy, kterým fandíme a máme je rádi. Když se ale dnes na náš časopis podíváme, inspirace není tak patrná. Raketa si získala svou vlastní tvář. Snažíme se v ní skloubit zábavu i vzdělávání. Každé číslo má své téma a najdete v něm samozřejmě i články s naučným obsahem. Jde nám především o to, aby děti i jejich rodiče Raketa bavila. ∞


Časopis Raketa spolupořádá výtvarné dílny na Dětském KomiksFEST!u, který se uskuteční 12. června na Lodi Tajemství v Praze. Více na www.raketa-casopis.cz.


autor: Petra Nováková

Maria Makeeva (* 1987) vystudovala pod vedením Juraje Horvátha a Michaely Kukovičové v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM, kde v roce 2014 diplomovala se sérií sítotiskových grafik Alkonost, inspirovanou staroslovanskou mytologií. Tato práce představuje subjektivní pohled na starobylé představy o světě, o jeho rozporuplných kvalitách, jevech a živelných silách, které fascinují lidskou mysl. Jednotlivé náměty představují ty nejzákladnější přírodní jevy nebo vnitřní prožitky – radost, strach, síla, pocit bezpečí, vztah ke zvířatům, lásce nebo smrti. Počínaje touto řadou se autorka pravidelně věnuje tvorbě autorských grafických listů, kde klíčovým tématem zůstává mytologie, její příběhy, zákonitosti a archetypy. Dále se věnuje ilustraci knih a časopisů (Živel, Ekonom, Proč ne?!, Interview Russia, Okolo Mag a další). Ráda se podílí i na projektech, kde se ilustrace setkává s jinými obory – například oděvem, interiérem, divadlem nebo jiným užitým uměním. ∞

Juliána Chomová (* 1988) se už několik let aktivně zabývá komiksem a knižní ilustrací. Po studiích v Bratislavě dnes opět studuje v Ateliéru ilustrace a grafiky pražské UMPRUM. Je členkou nezávislé tvořivé skupiny Kudla Werkstatt (Lukáš Parolek, Eva Maceková), která se zabývá tiskem printů a autorských publikací risografem, xeroxem a sítotiskem. Se spisovatelem Erikem Jakubem Grochem vytvořila komiksovou knihu pro děti Šlabikár Päťmestia, která nedávno získala ocenění Nejkrásnější kniha Slovenska. Momentálně připravuje komiks pro dospělé Magnus X91 ve spolupráci se scenáristkou Klárou Kolářovou z FAMU. ∞

S ilustrátorem Janem Grumlem (* 1986), více známým pod jménem Slakinglizard, jsem chatovala o jeho obsesi odrážející se ve zrůdičkách a podobných příšerách, které prostupují skrze celou jeho tvorbu. Jan maluje od mala a vážněji od roku 2007. Pracuje stále analogově, nejčastěji s akrylem a tuší. Protože nás od sebe dělí něco málo přes 200 km, povídali jsme si nejen o jeho tvorbě, ale i o dětství, fiktivních kamarádech a intimních partiích na jeho malbách virtuálně.

Nejednou jsem o tvých pracích slyšela, že jsou krásně odporné. Lichotí ti to?
Toto slovní spojení mi nevadí. Mám rád všelijaký příšery, bubáky a zrůdy… takže kdyby má práce nepůsobila někdy odporně, tak by byla někde chyba.

Proč zrovna bubáky a příšery? Je to svět, který odráží to, co vidíš kolem sebe?
Lidstvo mi sice celkově přijde prohnilý, koukám ale od mala hodně na horory. V tom se nejspíše odráží má potřeba je kreslit… Na monstrech se mi líbí ta různorodost. Vždy zajásám, když objevím nějakou potvoru, která mi nepřipomíná nic jinýho.

Kolik zrůd už jsi nakreslil? Představujou pro tebe nějaký konkrétní osoby nebo pocity?
Přesný počet nevím, ale do každé třetí ilustrace zloducha zakomponuju. Nemusí to být nutně monstrum s bradavicema, ale podoba člověka, který je zrůdou uvnitř. Hodněkrát jsem dělal i příšeru na pohled hnusáckou, ale byla to dobračka od kosti. Dřív jsem bydlel v hodně starým bytě, kde byly v noci slyšet různý, podivný zvuky – trubky, vrzání parket apod. Tak v tom mírným strachu, posilněným tolika shlédnutými horory si to samo říkalo, abych načmáral nějakýho ducha…

Jaké jsi měl dětství? Potkával jsi se se svými démony už v něm?
Dětství jsem měl pěkný, tedy do 12 let… To se pak naši rozvedli a odstěhovali jsme se pryč. To jsem přišel o pravidelný setkávání s kámoši, což bylo tehdy těžký. Do tý doby jsme si s děckama hráli, že utíkáme před ufony… lozili jsme po tyčích u popelnic, jak bývá na sídlištích, a představovali si, že je dole klaun z To od Kinga… Průšvih ale byl, když jsem šel po sídlišti sám a vzpomněl jsem si na to. To jsem měl pak stažený půlky. Jakože já žádný démony nevidím, jen si je různě představuji.

Jsi jedináček? Jestli ano, měl jsi nějakého fiktivního kamaráda?
Nejsem, mám starší sestru a bráchu. Nene, měl jsem jen reálný kamarády. :))

Tak to ti závidím. Já jedináček jsem a měla jsem pana Pipíveje. Co teď dělá, nevím, ale dřív s ním byla sranda… Sleduješ výtvarné umění? Inspiruje tě nějaké konkrétní období nebo umělec?
Proč měl jméno Pipívej? Jakože to byla jistá hračka nebo opravdu další postava, co byla s tebou nablízku…? Hračkám jsem taky dával duši… Toho pocitu, že věci jsou živé, jsem se dodneška úplně nezbavil. :)) Tvorbu sleduju různě po internetu, když narazím na zajímavej odkaz. Konkrétní vzory nemám, i když se mi práce ostatních výtvarníků, malířů nebo ilustrátorů líbí. Spíš vybarvování jsem pochytil asi z omalovánek a kreslených seriálů z dětství, kdy jsem se tehdy vztekal, proč má vybarvená verze je flekatá a jakto, že nemám čistou plochu barvy, jako má barevná, předtištěná předloha…

V hračkách jsem nikdy živý potenciál neviděla… Pipívej byl asi někdo jako Pan Tau. Ostatně – jeho jméno je taky dost divný, takže možná nějaká dětská paralela. Já už bych na něj i zapomněla, kdyby mi ho jednou za čas nepřipomněli rodiče. Ale je pravda, že vždycky jsem chtěla sourozence, velkou rodinu.

Byl jsi téměř vítězem kreslířské battle Secret Walls. Baví tě v tvorbě dynamika a improvizace nebo preferuješ víc času a promyšlenější koncepty?
Velkou rodinu můžeš založit, nic není ztraceno. :) Já si vždycky přál fungující rodinu, ve které se pravidelně navštěvují tety, sestřenice… Naše rodina je sice větší, ale potrhaná.

V tvorbě je to půl na půl – určitý nápad mě chtě nechtě napadne a ten se mě pak drží. Na tý velký ploše to ale vždycky dopadlo trochu jinak. Nemám prostor dělat tak velký formáty, což bych chtěl napravit. Formát na Secret Walls bylo pro mě zas něco novýho… díky bohu.

Jak bys popsal tebou tvořený svět? Na první pohled jsou to obludy, kterým častokrát trčí z těla nějaké orgány. Slabší povahy na tvé práce nevydrží dlouho koukat, ale řekla bych, že ty postavičky nejsou odporné, spíš tak popartově dekadentní…
Je to svět, ve kterém nejenže lidstvo věří na duchy a nelidský bytosti kolem sebe, ale taky je vidí. Mluví s nimi a dobře ví, že lidstvo už dávno není na samotném vrcholu všeho… Hrozně mě štve, jak o sobě lidé momentálně uvažují. Nejsme středem vesmíru a tato planeta nepatří jen nám, jsou tu i zvířata či rostliny. Nechci mluvit jak nějakej pošuk, ale je to celý špatně. Jak se do lesa volá…

Myslíš, že lidi takhle tvou práci dokážou vnímat? Já si třeba v estetice, která primárně zobrazuje hnusný, zlý, ošklivý věci, příliš nelibuju. Proč myslíš, že má tvůj styl u lidí takový úspěch?
Popisoval jsem spíš hrubý jádro… Myslím si ale, že o jednotlivých ilustracích lidi dokážou přemýšlet, navíc, když jsou doprovázeny textem. Proč má můj styl úspěch? Těžko říct… i ošklivá, děsivá témata se snažím dělat zábavně… možná to diváky baví.

Proč si řikáš Slakinglizard? Kdo je ten ještěr?
Vše začalo zkomoleninou varování „choking hazard“, jak bývá na hračkách, aby děti nevdechly malé součástky. Tedy šlaking lizard… oddělal jsem háček a vznikl hasící ještěr… ten se ještě různě komolí na slizard, lizard, sliz, slizman, slizak atd. atd.

Tak to má hezký etymologický příběh. :) Lepší, jak pan Pipívej. Myslíš, že tě tahle obsese obludami někdy přejde a posuneš se třeba k zobrazování krásna? Jestli teda tvoje pojetí krásna není zvrácené a vlastně už jej nezobrazuješ teď…
Otázka je, co je to to krásno, nebo jestli to, co dělám, je zvrácené… Nekreslím jen obludy, dělám i „normální“ motivy. Obludy mě naplňují, dokud to tak bude, tak není důvod něco měnit.

Zaskočil jsi mne. Opravdu. Můžu Tě poprosit o nějakou ilustraci, která zobrazuje krásno v tvém chápání? Dáme k rozhovoru.
Třeba toto.

Aha, tak jsi mne zas tolik nezaskočil… Ale jsem ráda, že krásno u tebe opravdu není prvoplánové. :) A počkej, jak je to teda s tou tvojí temnou duší? Já bych řekla, že jsi docela hodnej introvertní kluk, soudě dle fotky.
Nene, je tam napsaný „krotitel akrylových bubáků s temnou tuší“… Hodnej kluk jinak samozřejmě jsem. :))

A tvé zobrazování žen, respektive jejich genderových odlišností :), je pocta, nebo jsou to nějaké nevyřízené účty přetavené do obrázků…?
Jakpak to myslíš s těma odlišnostma? Nemyslím si, že bych dělal nějaký mužatky nebo tak. :) Každopádně se ženám ničím nemstím, mám rád ženy. :)

Mám na mysli tvou zálibu zobrazovat intimní místa v poměrně naturalistickém a růžovém provedení… kreslíš zpaměti?
Asi myslíš sérii 69 vagin/vulev přesněji… to byl projekt, kdy mi byla poslána detailní fotografie aktérky, kterou jsem přemaloval. Vznikl před mnoha lety, kdy jsem na popud kámošky ze srandy na jednom fóru napsal, jestli by do toho někdo šel… taková galerie portrétů pohlaví. Dostal jsem spršku nadávek od jednoho páru, což naštvalo jiné čtenářky, a zapojily se. Tak jsem to rozjel. Zajímalo mě, jestli dokáže virtuální člověk získat důvěru od žen či slečen. Taky jsem byl kolikrát v šoku, když jsem slyšel názory, že každá ženská ji má stejnou. Nebo když samotná slečna nebyla se svým tvarem pohlaví spokojená. Připadlo mi to jako zajímavé téma s potenciálem nekonečně mnoha tvarů. Ještě nemám sérii úplně hotovou, chtěl bych to pak nechat vydat v tištěné podobě s texty…

Takže se ti můžou čtenářky stále ještě ozývat?
Nene, už mám vše potřebný, jen ten čas nemůžu momentálně natáhnout… ∞

Bezmála před rokem jsme vám představili souboj kreslířů zvaný Secret Wars, konkrétně v srpnu 2011. Tato série kreslířských bitev se z celosvětových bojišť dostala i do české kotliny a na konci května kulminovala ve svém velkém finále.

Grand Finále neboli vyvrcholení všech výtvarných soubojů černou barvou na bílém plátně se uskutečnilo v pátek 25. května ve smíchovské MeetFactory. Mezi velkou celorepublikovou konkurencí se dokázali až sem probojovat půvabná Sasanca z Ostravy a svérázný Vladimír Chalupa z Liberce. Pro představu předkládáme přehled jednotlivých zápasů.

14. semifinále:
Sasanca × Vladimír Strejček
13. semifinále:
Oipooik × Vladimír Chalupa
12. 1/4 finále:
Illastration × Oipooik
11. 1/4 finále:
Vladimír Strejček × Tadeáš
10. 1/4 finále:
Vladimír Chalupa × Lazybastard
9. 1/4 finále:
Aargh × Sasanca
8. souboj:
Lazybastard × Troy
7. souboj:
Sasanca × Speedy Johnzales
6. souboj:
Luke Tomski × Illastration
5. souboj:
Aargh × f1pioneer
4. souboj:
Tadeáš × Junk
3. souboj:
Vojta Rada × Vladimír Chalupa
2. souboj:
Oipooik × Kuba zKraje
1. souboj:
Emil Norm × Vladimír Strejček

Na výsledku finále nám natolik záleželo, že jsme kvůli němu dokonce pozdrželi i tisk červnového čísla časopisu. Proto vám můžeme hrdě oznámit, že vítězem historicky prvního finále Secret Wars Česko se stává Vladimír Chalupa. Svým vítězstvím tak kromě potlesku a slávy získává finanční odměnu 30 000 Kč a postup do evropského finále SW v Londýně. Gratulujeme a držíme palce!

Secret Wars Česko Grand Finále Sasanca vs. Vladimír Chalupa
proběhlo 25. 5. 21:00
v MeetFactory, Ke Sklárně 15

http://www.oipooik.org/