S ilustrátorem Janem Grumlem (* 1986), více známým pod jménem Slakinglizard, jsem chatovala o jeho obsesi odrážející se ve zrůdičkách a podobných příšerách, které prostupují skrze celou jeho tvorbu. Jan maluje od mala a vážněji od roku 2007. Pracuje stále analogově, nejčastěji s akrylem a tuší. Protože nás od sebe dělí něco málo přes 200 km, povídali jsme si nejen o jeho tvorbě, ale i o dětství, fiktivních kamarádech a intimních partiích na jeho malbách virtuálně.

Nejednou jsem o tvých pracích slyšela, že jsou krásně odporné. Lichotí ti to?
Toto slovní spojení mi nevadí. Mám rád všelijaký příšery, bubáky a zrůdy… takže kdyby má práce nepůsobila někdy odporně, tak by byla někde chyba.

Proč zrovna bubáky a příšery? Je to svět, který odráží to, co vidíš kolem sebe?
Lidstvo mi sice celkově přijde prohnilý, koukám ale od mala hodně na horory. V tom se nejspíše odráží má potřeba je kreslit… Na monstrech se mi líbí ta různorodost. Vždy zajásám, když objevím nějakou potvoru, která mi nepřipomíná nic jinýho.

Kolik zrůd už jsi nakreslil? Představujou pro tebe nějaký konkrétní osoby nebo pocity?
Přesný počet nevím, ale do každé třetí ilustrace zloducha zakomponuju. Nemusí to být nutně monstrum s bradavicema, ale podoba člověka, který je zrůdou uvnitř. Hodněkrát jsem dělal i příšeru na pohled hnusáckou, ale byla to dobračka od kosti. Dřív jsem bydlel v hodně starým bytě, kde byly v noci slyšet různý, podivný zvuky – trubky, vrzání parket apod. Tak v tom mírným strachu, posilněným tolika shlédnutými horory si to samo říkalo, abych načmáral nějakýho ducha…

Jaké jsi měl dětství? Potkával jsi se se svými démony už v něm?
Dětství jsem měl pěkný, tedy do 12 let… To se pak naši rozvedli a odstěhovali jsme se pryč. To jsem přišel o pravidelný setkávání s kámoši, což bylo tehdy těžký. Do tý doby jsme si s děckama hráli, že utíkáme před ufony… lozili jsme po tyčích u popelnic, jak bývá na sídlištích, a představovali si, že je dole klaun z To od Kinga… Průšvih ale byl, když jsem šel po sídlišti sám a vzpomněl jsem si na to. To jsem měl pak stažený půlky. Jakože já žádný démony nevidím, jen si je různě představuji.

Jsi jedináček? Jestli ano, měl jsi nějakého fiktivního kamaráda?
Nejsem, mám starší sestru a bráchu. Nene, měl jsem jen reálný kamarády. :))

Tak to ti závidím. Já jedináček jsem a měla jsem pana Pipíveje. Co teď dělá, nevím, ale dřív s ním byla sranda… Sleduješ výtvarné umění? Inspiruje tě nějaké konkrétní období nebo umělec?
Proč měl jméno Pipívej? Jakože to byla jistá hračka nebo opravdu další postava, co byla s tebou nablízku…? Hračkám jsem taky dával duši… Toho pocitu, že věci jsou živé, jsem se dodneška úplně nezbavil. :)) Tvorbu sleduju různě po internetu, když narazím na zajímavej odkaz. Konkrétní vzory nemám, i když se mi práce ostatních výtvarníků, malířů nebo ilustrátorů líbí. Spíš vybarvování jsem pochytil asi z omalovánek a kreslených seriálů z dětství, kdy jsem se tehdy vztekal, proč má vybarvená verze je flekatá a jakto, že nemám čistou plochu barvy, jako má barevná, předtištěná předloha…

V hračkách jsem nikdy živý potenciál neviděla… Pipívej byl asi někdo jako Pan Tau. Ostatně – jeho jméno je taky dost divný, takže možná nějaká dětská paralela. Já už bych na něj i zapomněla, kdyby mi ho jednou za čas nepřipomněli rodiče. Ale je pravda, že vždycky jsem chtěla sourozence, velkou rodinu.

Byl jsi téměř vítězem kreslířské battle Secret Walls. Baví tě v tvorbě dynamika a improvizace nebo preferuješ víc času a promyšlenější koncepty?
Velkou rodinu můžeš založit, nic není ztraceno. :) Já si vždycky přál fungující rodinu, ve které se pravidelně navštěvují tety, sestřenice… Naše rodina je sice větší, ale potrhaná.

V tvorbě je to půl na půl – určitý nápad mě chtě nechtě napadne a ten se mě pak drží. Na tý velký ploše to ale vždycky dopadlo trochu jinak. Nemám prostor dělat tak velký formáty, což bych chtěl napravit. Formát na Secret Walls bylo pro mě zas něco novýho… díky bohu.

Jak bys popsal tebou tvořený svět? Na první pohled jsou to obludy, kterým častokrát trčí z těla nějaké orgány. Slabší povahy na tvé práce nevydrží dlouho koukat, ale řekla bych, že ty postavičky nejsou odporné, spíš tak popartově dekadentní…
Je to svět, ve kterém nejenže lidstvo věří na duchy a nelidský bytosti kolem sebe, ale taky je vidí. Mluví s nimi a dobře ví, že lidstvo už dávno není na samotném vrcholu všeho… Hrozně mě štve, jak o sobě lidé momentálně uvažují. Nejsme středem vesmíru a tato planeta nepatří jen nám, jsou tu i zvířata či rostliny. Nechci mluvit jak nějakej pošuk, ale je to celý špatně. Jak se do lesa volá…

Myslíš, že lidi takhle tvou práci dokážou vnímat? Já si třeba v estetice, která primárně zobrazuje hnusný, zlý, ošklivý věci, příliš nelibuju. Proč myslíš, že má tvůj styl u lidí takový úspěch?
Popisoval jsem spíš hrubý jádro… Myslím si ale, že o jednotlivých ilustracích lidi dokážou přemýšlet, navíc, když jsou doprovázeny textem. Proč má můj styl úspěch? Těžko říct… i ošklivá, děsivá témata se snažím dělat zábavně… možná to diváky baví.

Proč si řikáš Slakinglizard? Kdo je ten ještěr?
Vše začalo zkomoleninou varování „choking hazard“, jak bývá na hračkách, aby děti nevdechly malé součástky. Tedy šlaking lizard… oddělal jsem háček a vznikl hasící ještěr… ten se ještě různě komolí na slizard, lizard, sliz, slizman, slizak atd. atd.

Tak to má hezký etymologický příběh. :) Lepší, jak pan Pipívej. Myslíš, že tě tahle obsese obludami někdy přejde a posuneš se třeba k zobrazování krásna? Jestli teda tvoje pojetí krásna není zvrácené a vlastně už jej nezobrazuješ teď…
Otázka je, co je to to krásno, nebo jestli to, co dělám, je zvrácené… Nekreslím jen obludy, dělám i „normální“ motivy. Obludy mě naplňují, dokud to tak bude, tak není důvod něco měnit.

Zaskočil jsi mne. Opravdu. Můžu Tě poprosit o nějakou ilustraci, která zobrazuje krásno v tvém chápání? Dáme k rozhovoru.
Třeba toto.

Aha, tak jsi mne zas tolik nezaskočil… Ale jsem ráda, že krásno u tebe opravdu není prvoplánové. :) A počkej, jak je to teda s tou tvojí temnou duší? Já bych řekla, že jsi docela hodnej introvertní kluk, soudě dle fotky.
Nene, je tam napsaný „krotitel akrylových bubáků s temnou tuší“… Hodnej kluk jinak samozřejmě jsem. :))

A tvé zobrazování žen, respektive jejich genderových odlišností :), je pocta, nebo jsou to nějaké nevyřízené účty přetavené do obrázků…?
Jakpak to myslíš s těma odlišnostma? Nemyslím si, že bych dělal nějaký mužatky nebo tak. :) Každopádně se ženám ničím nemstím, mám rád ženy. :)

Mám na mysli tvou zálibu zobrazovat intimní místa v poměrně naturalistickém a růžovém provedení… kreslíš zpaměti?
Asi myslíš sérii 69 vagin/vulev přesněji… to byl projekt, kdy mi byla poslána detailní fotografie aktérky, kterou jsem přemaloval. Vznikl před mnoha lety, kdy jsem na popud kámošky ze srandy na jednom fóru napsal, jestli by do toho někdo šel… taková galerie portrétů pohlaví. Dostal jsem spršku nadávek od jednoho páru, což naštvalo jiné čtenářky, a zapojily se. Tak jsem to rozjel. Zajímalo mě, jestli dokáže virtuální člověk získat důvěru od žen či slečen. Taky jsem byl kolikrát v šoku, když jsem slyšel názory, že každá ženská ji má stejnou. Nebo když samotná slečna nebyla se svým tvarem pohlaví spokojená. Připadlo mi to jako zajímavé téma s potenciálem nekonečně mnoha tvarů. Ještě nemám sérii úplně hotovou, chtěl bych to pak nechat vydat v tištěné podobě s texty…

Takže se ti můžou čtenářky stále ještě ozývat?
Nene, už mám vše potřebný, jen ten čas nemůžu momentálně natáhnout… ∞

Jsou dvě v noci, sedím sám ve studiu DRAWetc., kde profukuje horkej, skoro letní vítr. Všude ticho, klid. Po celodenním shonu ve studiu mám tyhle chvíle strašně rád, můžu si v klidu rozmyslet příštích pár dní. Hraje mi track Genesis od kapely Grimes a mě napadá, co všechno musím dodělat, abych už konečně zdárně spustil komiksový projekt BigBookBrotherhood.com, který podle mě má potenciál zamávat s českou komiksovou scénou. Je pravda, že kvůli tomu teď dost šidím label Urbanlegend a nedělám nový trika a pexesa, ale to počká, to mi neuteče.

Taky musím vymyslet, koho v sobotu pošlu kreslit na United Islands. Sám tam nemůžu, ale zkusím zítra dát dohromady naši nejlepší ilustrátorskou skvadru, aby tam předvedli lepší kreslení než já na Secret Wars. … a teď jsem si ještě vzpomněl, že musím vyprudit Trafika, aby mi poslal ten slíbenej track, na kterej mám stříhat novej ilustrátorskej showreel DRAWců, když už tu těch 10 let tvrdíme ilustrátorskou scénu. A kdy že začnu kreslit ty Rychlý Šípy, co mám rozdělaný hafo let? Je toho tolik, strašně moc…

Grafik a ilustrátor Jan Šafařík, spolutvůrce Coeur la Poem, za sebe jako Colorworks, se rozpovídal o vývoji kreativní osobnosti a uměleckých odvětvích, které objevuje a ve své práci kombinuje, o nových materiálech a technologiích a snaze sledovat umění ve všech dostupných oblastech.

Honzo, jak ses dostal k umění?
Už od útlého věku jsem si rád kreslil, rozebíral věci, zkoumal, proč je to zrovna tak a ne jinak. Pokresloval jsem všechno možné a kupodivu ani nedostal pohlavek.

Jaký význam pro tebe má umění a o čem by mělo být?
Realizace vlastních myšlenek a myšlenkových pochodů, nacházení sebe samého skrze tužku a papír, modelářskou hlínu, plátno a olejovky, pohyb a kontrolu vlastního těla, nastavování uší vlastním přirozeným směrem. Pro mě je to životní příběh, život jako takový a rozvoj vizuálního vnímání skrze vlastní identitu. Nemyslím si, že existuje kýč, klišé nebo špatný produkt. Každý, kdo pokorně tvoří a ukazuje veřejnosti kus svého já, má můj obdiv a respekt.

Měl jsi už od začátku podporu?
Určitě. Mám štěstí, že nejsem tlačen do studia oborů, který dělat nechci, a jdu svou vlastní cestou. V některých aspektech by třeba bylo jistější studovat něco, kde bych rovnou mohl naskočit do pracovního procesu. Ale tak jsem svůj život nikdy necítil. Je pro mě výzvou dělat něco trochu jiného a trochu jinak.

Trochu jinak? Co tím myslíš?
Pracuji tak, aby si v mé tvorbě mohl divák najít svou vlastní představu nebo příběh. Mám rád čistotu, jasně definované linie. Přesto se v každém tvůrčím výstupu snažím rozehrát několik vrstev. Pokud dělám na nějaké konkrétní zakázce, musím se samozřejmě držet v určitých mezích, které nastaví klient.

Když mluvíme o klientech, máš při komerční zakázce šanci dát průchod své fantazii?
Je fajn, když klient ví, co chce. Pokud je to naopak, rozhodně to pro mě není výhoda. Je důležité padnout si s klientem do oka. To ti určitě potvrdí každý. Je důležité naladit se na správnou vlnu. Ale nikdy jsem neměl úplně svázané ruce.

Jaké věci tě při tvorbě vedou a ovlivňují?
Určitě to je umění v ulicích, graffiti, šablony, instalace na veřejných místech. Rád vnímám věci v kontextu s proměnami okolního prostředí. I já jsem chodil na „legály“ zkoušet spreje. Bavilo mě to a jednou za čas si rád tyhle starší časy připomenu a s kámošema proženu trysky. Sleduji dění kolem módy, materiály, hledám jejich netradiční využití – respektive jak bych je mohl využít v neklasickým pojetí a přístupu. Baví mě tedy veškeré umělecké výstupy. Z každého proudu je možné vyjít a inspirovat se.

A ty se inspiruješ například v berlínské Mitte, jak jsme viděli na poslední módní přehlídce Coeur la Poem. Pověz nám víc.
S kamarádem a kolegou Michalem Býmem jsme založili projekt Coeur la Poem, ve kterém se snažíme objevovat nové a zajímavé technologie potisku textilu. Chtěli jsme opět dosáhnout toho, že si divák představí svůj vlastní příběh, nicméně je námi lehce veden. Projekt chceme dál rozvíjet, pracovat na jeho podobě a vytvořit z něho samostatně fungující platformu pro různé imaginace. (pozn. aut. o Coeur la Poem jsme psali v červnovém čísle Kulturní Pecky.)

A jakým směrem jdeš v tuto chvíli?
V současné době se neustále věnuji grafice a začínám objevovat možnosti skulpturních interiérových instalací. K tomuhle „nápadu“ jsem se dostal přes interiérové a exteriérové malby, které v posledních letech dělám, kořeny se dají vystopovat právě v graffiti. Celé to má tedy nějaký přirozený vývoj a mě baví, jak to všechno můžu propojovat.

S jakými materiály nejraději pracuješ?
Nemám jeden oblíbený, záleží na prostředí. Co se týče instalací v exteriérech či interiérech, je nutné si nejprve uvědomit, jak bude daná instalace užívána. Pak teprve může přijít na řadu otázka materiálů. Každý materiál má své vlastnosti, typologii chování v různých podmínkách, určité možnosti dalšího opracování. V dnešní době existuje tak obrovská paleta možností, že vybrat tu správnou se pomalu rovná zázraku. Teď jsou hodně populární karbonová vlákna, různé úpravy kovů, nanotechnologie atp. Na poslední realizaci jsem použil magnetické zrcadlové plochy. Jednalo se o nerezové pláty opracované do požadovaného tvaru písmen optickým laserovým paprskem. Výsledná forma byla typografickou kompozicí, jejíž konkrétní podoba se může měnit podle momentální nálady uživatele prostoru, tedy diváka, a to díky magnetické ploše, která je u instalace umístěna.

Co je tvým cílem? Kde by ses jednou rád viděl?
Že se jednoho dne podívám zpátky na to, co jsem tehdy udělal, a bude mě to pořád bavit. S vědomím, že jsem do toho dal tehdy maximum, a teď po roce to vidím stejně. Rád bych pokračoval ve směru, který jsem si nastavil. Tedy spojovat všechna odvětví, ve kterých jsem získal zkušenosti. A převáděl je do fyzické, existující podoby.

Chápu správně, že celé tvé fungování se tedy točí hodně kolem utváření vlastní osobnosti?
Ano. Baví mě pořád objevovat, zkoušet a přicházet na další možnosti. Každá cesta nabízí několik křižovatek, kterými je pro člověka zajímavé se ubírat. A pokud se několik takových cest zkříží, je jen na každém z nás, jak s tím naloží, a co z toho může použít k vlastnímu rozvoji.