Psaní je jediná přítomnost ve smyslu, v jakém o ní mluvíme. Performance mluvení.

Sto, dvě stě a už se nezastavíš, pršíš ještě. Někdy to natruc nenapíšeš, a pak si to vyčteš, žes zapomněl myšlenku, která něco skvěle vystihovala. Jsi dalek produktivnímu trávení času, zdravému zápolení protipólů, na kterém máš zapáleně participovat, poctivě proti němu nic nemít, nic nemít proti smrti, jen vrhat neohrožený pohled na samice. To je život, po nás ať přijde utopie. Někdy jsou vody stojaté, nezvířené, což má své kouzlo jako znamínko v dekoltu. Pak se v té hladině leccos odráží, ale čtenář chce pořádně zčeřit řeku, pořádně aby Někdo Něco řekl. Čtenář se chce potutelně spříznit, smířit, chce se v tom najít, ale ty chceš soupeřit, nedat mu nic zadarmo.

Při psaní vždycky zjistíš, žes vlastně nic nechtěl, jen jít, dýchat vzduch, snít ve tmě. Snový proud tě strhne s sebou dolů, s tebou domů do bodu nula. Středobod návratu rotuje, stojí a tančí majestát vzdoru bezmyšlenkovité přítomnosti; odepsanost v samé centrále systému. Sleduj realitu, jak se podvoluje komunikačním kanálům a zkresluje pod vlivem dopaminu, křiví do nepředvídatelných vidin, jak by to mělo-mohlo být a nemá-nemůže-není. Jsi v tom, jak to je, jak to jedině může být a zjišťuješ, že to není, jak to vypadá. Psaní je svobodný smutek, který nemusíš transformovat ve vztek ani akcentovat a měnit ho v plačtivý, prostě s ním jsi a to stačí. Vždycky jsem k němu měl sklon. Spíš ke vzdělávání než k vydělávání.

Rifle má zkrácené, jak káže móda, lýtko obnažené, bílé jak mrtvola, nervózně si podupává, vyhroceně vysmátá. Zář mobilu spoutala její pohled, pak já. Vlasy husté, pochcaná sláma, opravdová hříva. Mrská se, stěžuje si na mou pozornost. Jsem starý impresionista, dávno z tohohle města. Člověk si často myslí, že se rozhoduje, ale když koukne hloub, uvidí, že napůl vždycky jen čeká, co udělá. Natěšen, upřímně překvapen s popkornem iluzí v ruce věří, že jednou určitě překročí rubikon. Nesmí to být vědomé, musí to být trochu šok. To, co se píše, je nahodilá vůle, svobodná, ale koho? Forma a obsah se blahosklonně přelévají v polévce, kterou vaří spolutvůrce a absolutní tvůrce. Jeví se jednolitě, ale zjevně (respektive latentně, ale cítíš to jako zjevné) do tebe teče něco zvenčí.

Každý jsme jinde
Cítíš, že užíváš prostředek, a pak zas že jsi prostředkem něčeho. Zdá se, že když užíváš, tak jsi užíván – ať už v ten samý moment, nebo subsekventně. Chtění a přání čerpají ze svobody. Chtění je zboží a svoboda je platidlo a láska je měna – ať už doopravdy, nebo v diskurzu, který oprašuju – ať už to tak je, nebo si to jen myslím. Konečná je, když přijmu, že to vyjde nastejno – když si myslím (podle sebe to zjistím), že je jedno, jestli to, co si myslím, je pravda – že je jedno, jestli nějaká pravda vůbec je. Vždyť pravdu jde vymyslet, naše myšlenky tvoří-boří realitu, vůlí měníme přímo fyzickou podobu mozku. Zdá se pak, že poznatelná realita není vůbec důležitá.

Jsme fascinováni svým vlastním vývojem až sem, svým stupněm poznání prostředku, kterým jsme. Spatřujeme dobrodružství v tom pomalém, družném plynutí času, stabilním, až zjistíme, že to tak není, ne až tak. Zjistíme to hlavní – že jsme jen malé částečky něčeho, co je dáno tím, co nám bylo dáno, v co jsme byli proměněni. Zjistíme, jak málo jsme s tím totožni, jak málo práce jsme udělali na propojení se sebou samými – s tím málem, co je odlišné od toho všeho. Zjišťujeme, že v tom bude velmi málo učiněno! Jen malá část z nás oživí tu malou část z nás, která je světlem. Ostatní setrvají v nevědomosti.

Každý jsme jinde, i když si hledíme do očí, i když se hladíme, snažíme se proniknout do nitra v pářícím aktu, v jiskření individuí, v psychofyzickém vítězství. Teď jsem si představil Sartra u počítače v knihovně, v obyčejnosti, kterou měl jako ji má každý. Každý ji ale má jen ve svém čase, v kontextu své doby, kdy byl předmětem mezi předměty – živý.

Společnost je přítomnost
Když si většina holek fotí selfie, snaží se z nějakého důvodu tvářit jako sejmutá laň prosící o milost, jako ublíženost sama. Líp než kde jinde jde vidět, jak se člověk nedokáže zachytit ve své unikavosti. Následuje nadšený smích nad stvořenou pitvornou kreací, smích sebenalezených potvor. Zachycen je rozpor mezi polobožím aktem sebezobrazení na jeden klik a karikaturou, kterou to přineslo. Zvykli jsme si přivlastňovat si propůjčený hardware. Zvykli jsme si na to u těla a děláme to tak i s technologiemi. Naše je v tom celém jenom blbost. Ksicht i přístroj jsou dary evoluce, vedlejší účinky času, jak se začal odvíjet od velké náhody. Technologie jsou očividně zdrojem megaradosti, zatímco já hledím do věčnosti s otevřeným zoufalstvím. Věřím v Bytost tím víc, čím míň na ni myslím. Nemůžu ji oslovit, je neoslovitelná, neoběsitelná slovy, neotřesitelná ve své svobodě. Je trvalá a vytrvalost ji ztrácí.

Když jsi s někým, reprezentuješ svou samotu. Když jsi sám, reprezentuješ svou společnost. Když splyneš s prostředím a odoláš puzení tvořit nové mondénní potěšení (jídlo, kino, net), stáváš se společným. Společnost je přítomnost; když se vzdáš své individuality, respektive změníš perspektivu – podíváš se na svou individualitu z hlediska prostředí, kterým jsi v extenzi, využiješ této extenze a nazřeš současnost jako epochální, obyčejné kulisy vyniknou, vzniknou jako unikátní, originální verze času – naplněná. Teprve když takhle vyplníš prostředí (ukradneš tuhle výplň všem svým dosavadním i příštím snům), můžeš začít; když napřed uctíš prostředí v jeho formě jako dokonalé a tuto dokonalost stvrdí tvoje nenásilná společnost. Aniž bys cokoli měnil, jen poznáváš. Energii změny, kterou necháváš být, použiješ k poznání scény. Poznáš, co můžeš a samotné toto poznání se stane změnou, změnou v přítomnosti. Přímo organicky se přemístíš, aniž by ses pohnul.

Život je pozdě
Tikem lidí je pořád se omlouvat, což mimo jiné vede k tomu, aby bylo za co, aby bylo na co vzpomínat. Smrt je opona, očista, ale všichni nějak cítíme, že tomu tak není. Jeden z důvodů, proč jsme v řiti, je chronická nedůvěra v autority (kdo nevěří, tomu se nedá věřit) a tedy neschopnost, protože nemožnost autoritou být. To chceš, stát se něčím, být pro někoho někým, stanout na vrcholku hory místo na dně hoře. Soustavně vnořen v zpěněný svět vět (nádherně to bublinkuje), ani na chvíli jsem to nechtěl ukončit. Dobře, na chvíli jo a byla to nejlepší chvíle všech dob, ale šup do další pětiletky.

Naxolonu chybí vnitřní aktivita a je proto bez vlastního opioidního účinku. Další kapitola toxikologie, intelektuální striptýz zastydlého studenta, růžová děva se dívá a všechno, po čem toužím, si jen myslím, jen tomu sloužím. Někdy přijde pravé chtění, pravý čas, to většinou nevím, to mě ani nenapadne v katatonii všednodennosti, kterou miluju. S nikým jí nejsem nevěrný, žádné společenské náhražky a placeba a pozdní komploty a posvěcené situace a stavy vazalství a iluzorní ženy.

Život je pozdě a pozdě je včas, proto se žena musí Teď emancipovat z klinče společenského postavení. Ženě se musí věřit, svěřit tajemství života, které nikdy nepustila z ruky, protože jím je. To není feminismus, ale tragédie. Endogenní opioidy vznikají štěpením molekul větších polypeptidů, které samy jsou bez účinku.

Řeč je zvláštní věc. Jak se do každého promítá celá spleť ostatních jazyků. Už v dětství mi připadala neuvěřitelně zvláštní latina. Lingua latina. Jak to zní věkovitě! Jako starý pokroucený kmen olivovníku, který má stále hustou korunu a chutné plody, nebo skalní převis nad mořem, ukrývající svá tajemství po staletí.

Imitovat, slovo, které je předmětem tématu Artiklu v tomto podzimním měsíci, má zcela přirozeně původ právě v tomto starobylém jazyce. Slova imitacio a imitor měla již tehdy význam napodobovat, být podobný, ale i opice a opičit se.

„Imitantur pocula vitea atque acidis sorbis“, jak se uvádí ve Zpěvech rolnických Publia Vergilia, který mluví o záměně vína za kyselou jeřabinovku.

Slovo imitace se v latině používalo v daleko rozsáhlejším spektru než v dnešní době. Imitace bylo i podobou generační a používalo se v básnictví. Náš jazyk je poněkud okleštěn ve využití tohoto slova, má však také blízko k umění, a to reproduktivním, a tradici až kýčovité. Kolik jen je známo podob Mony Lisy, a to dokonce někdy i s kučeravými krátkými vlasy a hlavou ověnčenou květinami. Známe také imitaci kůže či různých tkanin, které jsou dostupnější širší nemajetné veřejnosti. Nadneseně by se dalo říci, že imitace jako taková je filosofií dneška. Naší světové kultury. Imitace kožešin, imitace oděvů a obuvi světových značek. Takový model je také imitací. Pokrok, kterého lidstvo dosáhlo v produkci klonování tkání, a dokonce i zvířat. První myšlenka imitace v moderním světě byla zřejmě poháněna dostupností, pak humanitou, pak zvědavostí, teď se stala každodenností. Je to všední součást naších životů.

Nepopírám, jsem do jisté míry, dle původního významu, imitací svých rodičů a ti jejich rodičů atd. Samotný proces imitace může být procesem učení se. Nicméně pojďme se na chvíli oprostit od napodobování a vytvořit něco svého z těch střípků a nitek a uzlíčků a kamínků, které nám zbyly.

Je neuvěřitelné, jak vše na světě chce žít a promlouvat, vystrkuje své kořínky a větvičky a proplétá se do dnešních dnů a dnů budoucích, do stále trvajícího života – jak v jazyce, tak ve vegetaci, životě lidském i zvířecím. Pokud si dovolíme prostě být, možná se stane zázrak.

V době, kdy je příroda svatostánkem městského člověka nevědomého o vyprázdněnosti této postromantické představy, kterou prožívá v podobě sbírání pokojových rostlin, respektive jejím swapováním, tedy vyměňováním, a víkendových výletů za hranice městské džungle do té zelenější, se dvě generace nutně potkávají na pomezí vedoucího k neporozumění; kde pro jednu byla přírodou půda a její obdělávání je pro druhou její adorace skrze přemisťování z původního místa do galerie. Příroda, tedy pojem zabarven podobnou mystikou nahrazující u mladé generace slovo Bůh (nahrazující u mladé generace už i slovo Vesmír), se stává neuchopitelným efemérním vzrušením, přestože ta skutečná příroda v podobě půdy volá po výsadbě, tedy po skutečném kontaktu s ní v rámci přirozeného cyklu opakujícího se v daných ročních obdobích (jsou ještě stále skutečně čtyři?!), nikoli po občasné návštěvě lesa s baristickým náčiním a návratem zpět do města s urban batohem plným selfies z něj. Příroda je slovem snad častěji užívaným než pozdrav na začátku oslovení, přestože nenabývá obsahu, ale hlavně formy. Příroda, která imituje přírodu. Pro mladou generaci těch, kterým už narostly vousy a mužně s nimi exhibují, ale ještě stále nepřestali matce vyjídat lednici, je imitace přírody rovnocenná imitaci života, jak by jej mohla vnímat generace těch matek a otců, co ještě nezažili avokádové šílenství v každém dobrém hipsterském podniku, kde si chleba nekupovali za sto padesát korun, ale mazali si ho doma máslem. Tématem říjnového vydání Artiklu je Imitace. Jsme schopni rozeznat rozdíl napodobeného od napodobovaného? A vadí nám vůbec, že žijeme v imitaci?