Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Když Divadlo Continuo oznámilo premiéru nové inscenace, očekávání byla tradičně vysoká. Tento ansámbl, jenž si za tři desetiletí existence vybudoval v českém prostředí (s různým hereckým obsazením) mimořádně stabilní pozici, bývá oceňován pro svou fyzickou preciznost, výtvarné nápady, intuitivní poetiku a schopnost vtáhnout diváka do rituální jízdy na hraně reality a snu. Fyzický výkon performerů je také tentokrát profesionální a přesný, hudební složka Anny Luňákové a Jakuba Štourače přirozeně podporuje rytmus představení. Divák tak dostává vizuálně i pohybově kvalitní zážitek, který je esteticky jednotný a řemeslně velmi dobře vypracovaný. Celkové vyznění inscenace Cracks však bohužel zůstává krajinou bez příběhu.

Když se fyzické divadlo tříští o vlastní limity

Samotná inscenace se otevřela typickou continuovskou energií: hutná práce těla, přesné rytmy, pulzující organická akce, práce s maskou. Herci opětovně dokázali to, co umí nejlépe – vést dialog tělem, nikoli slovem. Série fyzických obrazů však připomíná spíš geologický proces než divadelní vyprávění: vrstvy, tlak, trhliny, obnažování struktur. Obraz za obrazem se na jevišti střídaly fragmenty vztahů, náznaky lidského zápasu i momenty smíření, ale vždy se vracela stejná energie, stejný rytmus, stejná amplituda. Opakování stejných obrazů má být symbolem tíhy každodennosti. Působí však jako obraz myšlení člověka, který trpí úzkostnou poruchou a overthinking zblázněním. Vyznění je chladné a smutné.

A právě v tom se objevuje největší slabina Cracks. Přes všechnu technickou bravuru soubor tentokrát nenabídl výraznější dramaturgickou linku, která by jednotlivé sekvence spojila do silnějšího oblouku. Výsledkem je monotónnost, která začala vynikat už po první třetině představení. Divák měl místy pocit, že se ocitl v esteticky krásné, ale stále se opakující smyčce – jako by Continuo sáhlo po svém osvědčeném rejstříku, aniž by riskovalo nový, neprobádaný krok.

Trhliny v dokonalosti, které Continuo nechtěně odhaluje

Cracks se proti očekávání neodehrává v opuštěné továrně, stodole či krajině – jak je pro Continuo typické – ale v klasickém divadelním prostoru, v takzvaném blackboxu, který známe z menších divadel. Už tato volba naznačovala, že soubor chce opět ověřit, jak jeho jazyk funguje v tradičním prostoru s přesně definovanou hranicí mezi „jevištěm“ a „hledištěm“.

Scénografie Heleny Štouračové přichází s okouzlujícím nápadem střídat scény v rychlém tempu pomocí vysunování a vracení kratších opon, kterých je na scéně umístěno několik a které plní funkci filmové klapky. Herci jsou za nimi vždy připraveni a spouští svůj taneční obraz ve chvíli odhalení opony. Velmi artistně se zde střídá v rychlém sledu jeden obraz za druhým a celá kompozice působí svižně a hravě.

Význam existence Divadla Continuo pro jižní Čechy a pro celou ČR je nezměrný. Jejich přínos není jen na poli autorského avantgardního divadla, ale i v jejich schopnosti spolupráce s jinými subjekty, jsou svého druhu divadelní kotvou regionu, jak umělecky, tak pedagogicky. Zabývají se dlouhodobě prací s místní komunitou, podílí se na workshopech a mezinárodních rezidencích. Jejich inscenace zanechávají v českém prostředí výraznou stopu experimentálního uměleckého vyjádření.

Cracks však mezi těmito inscenacemi působí spíše jako návrat k čisté fyzické formě bez většího obsahového rizika. V chybějícím programu se divák mohl dočíst alespoň, které básně Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové, Antonina Artauda či T. S. Eliota autory inspirovaly k této realizaci. Program však nestihli vytvořit, jak se nám vyjádřil principál Pavel Štourač. Inscenací Cracks nám Continuo připomíná, že dramaturg není v divadle zbytečná osoba.

Continuo mezi poezií a únavou

Ačkoliv je Cracks řemeslně precizní a některé momenty doslova mrazivé, především díky výjimečné práci performerů a performerek Kateřiny Šobáňové, Ivana Vanka, Američana Matthewa Wilkse a španělských tanečnic Granady Gallego a Nur Giménez Villarroya, představení jako celek působí dojmem, že se soubor ocitl na prahu vlastního stínu, který zatím odmítl překročit. Po letech, kdy Continuo určovalo směr výtvarně-fyzického site-specific divadla v Česku, by možná stálo za to promýšlet, kam dál. Cracks je kvalitní, ale nepřináší novou otázku, nový impulz, nové riziko. V době, kdy fyzické a taneční divadlo prochází výraznými posuny, by bylo inspirativní vidět Continuo opět překvapovat – nikoli jen svou dovedností, ale i odvahou měnit sebe samo.

Cracks
Švestkový dvůr (Malovice)
psáno z premiéry 8. 11. 2025

Divadlo Kámen zahájí novou sezonu improvizací Eéliška kolem v historické Invalidovně; během podzimu uvede dvě premiéry: v inscenaci Vražda u katedrály ožije upírský motiv spolu s příběhem pokusu o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala; záblesky románu Citlivý člověk Jáchyma Topola nabídne premiéra hry S citem.

Pražské Divadlo Kámen, které samo sebe popisuje jako „skupinu tvůrců posedlých rituálem divadla“, sídlí v pražském Karlíně a nabízí repertoár založený na činoherním základě a obohacený o prvky fyzického divadla, minimalismu a improvizace.

Novou sezonu zahájí improvizací „jazzového typu“ Eéliška kolem, ve které se ohledává prostor vyzařující tajemnou hluboko zapadlou rodinnou historii; obvykle toto ohledávání probíhá na domácí scéně divadla, nyní se uskuteční ve vznešených, polorozpadlých, tajemných a plných zapadlých historií prostorách pražské Invalidovny; provedou ji čtyři herci, jakási Eéliška a jeden muzikant: Matěj Kratochvíl, který pomocí různých nástrojů vytváří minimalistické, zvukově bohaté a syté plochy, které mají naději rezonovat s oprýskanými barokními zdmi, stropy a podlahami.

Během podzimu Divadlo Kámen uvede dvě nové hry. Vražda u katedrály, jejíž premiéra bude 19. září, spojuje žánr burleskní upírské balady s dokumentárně líčenou kauzou pokusu o vraždu agenta Sergeje Skripala. Hlavní role ztvární Lucie Zachovalová a Zdeňka Brychtová, které se stanou neodolatelnými upírkami stojícími za událostmi osobního i mezinárodního dosahu, popotahujícími nitkami a zároveň v předivu těch nitek zapletenými; Petr Odo Macháček a Miroslav Paulíček se přetransformují do tajných agentů, kteří se kráčejíce ulicemi Salisbury s lahvičkou jedu pokouší otrávit svého bývalého kolegu Skripala.

Hra samotná pak dává vzniknout úvaze nad tím, zda jsou osobní vztahy i politika mezi Východem a Západem hříčkou tajemných bytostí, jimž nejsme schopni odolat. Tato inscenace s limitovaným počtem repríz představuje hravé vybočení z dramaturgie Divadla Kámen.

Hra S citem, jejíž premiéra proběhne 21. listopadu, prozatím zůstává tajemstvím inscenátorů. Jejími pevnými pilíři však budou motivy Topolova románu Citlivý člověk.


text: Blanka Křemenová

Každý z nás asi už zažil rozchod, po kterém si řekl, že se vztahy definitivně končí a bude raději žít sám. Stejně tak to má i hlavní postava Jindřicha Langera z představení Sex zadarmo nedostaneš od olomouckého Divadla Tramtarie. Jenže dá se být úplně single? A jak vyřešit prosté pudové potřeby? To jsou otázky, o které zde běží.

Režisér Jiří Antonín Trnka a dramaturg Vladislav Kracík se při tvorbě této inscenace inspirovali komiksem kanadského spisovatele Chestera Browna. Už sám podtitul Můj život s prostitutkami naznačuje, o co půjde. Hlavní hrdina Jindra (Miroslav Černý) se po rozchodu se svou dlouholetou partnerkou rozhodne dát přednost placenému sexu před vztahy. Vše se ovšem odehrává retrospektivně, kdy svůj příběh komentuje, ale také často promlouvá k divákům. Dle programu se má jednat o nekompromisní, provokativní, trochu nahořklou komedii, u níž by se začervenal i Quentin Tarantino, jak je tomu ale v realitě?

Klišé a stereotypy jako sázka na jistotu
Samotný problém nestojí na narativní linii inscenace, ale v jejím obsahu a formě. Tvůrci totiž vsadili na osvědčená klišé a stereotypy, jež se během představení opakují nesčetněkrát. Například sestřičky svádí doktory, Romky nejlépe ovládají sex a manželství znamená konec intimního života. I kdyby mělo jít o nadsázku, tyto motivy se stále publiku předhazují a kvůli tomu přestávají působit vtipně. Navíc se skoro vše odehrává z mužské perspektivy, a tak nedochází k prostoru pro „obhajobu“ druhého pohlaví, což nezachraňuje ani zpověď prostitutky Lady (Petra Konev Čiháková), jedné z hlavních ženských postav. Vše je zde zkrátka černobílé. Opravdu je tedy tato komedie taková, jak je divadlem prezentovaná? Představení nepůsobí ani kompaktně, jelikož se dělí do dvou částí, které se výrazně žánrově liší a s nimi i psychologizace postav. Zatímco v první polovině jde o komedii s narážkami na sex a různé jeho praktiky, v níž hlavní hrdina působí zcela free, druhá půlka se obrací na cosi mezi krimi, road movie a melodramatem. Zde se Jindřich snaží osvobodit prostitutku Ladu z područí obchodníků s bílým masem v Německu, protože se do ní zamiloval, což se děje velice zdlouhavě.

Zároveň také nevyrovnaně působí herecké výkony, zatímco Miroslav Černý (Jindřich) jako vypravěč „velkého příběhu“ má dosti umělý projev, byť nelze popřít jeho snahu hojně komunikovat diváky, jeho rádoby vtipné komentáře vyznívají trapně, což možná zapříčiňuje i samotný text. Oproti němu Petra Konev Čiháková (Lada, Jana, Niki a další) ve svých rolích působí přirozeně, a dokonce je schopna vytvořit komické situace, jelikož využívá i neverbální mluvy, jako jsou mimika a gesta, kterou Černý postrádá.

Nahota na divadle dnes nepohorší
Jako jednu z mála věcí na této inscenaci lze pochválit její vizuální provedení podle Adély Szturc, jež je variabilní a jednoduché. Na jevišti se nachází vysoký stůl a několik velkých červených a černých kostek po obou stranách, jež jednou představují postel, pak například bar nebo sedačku. Pochopitelně jak se samo nabízí podle tématu, zatímco muži zůstávají po většinu času neformálně oblečeni, herečky jsou oděny do různých typů negližé a spodního prádla, což ovšem někdy působí až zbytečně podbízivě vůči divákům.

Nejvíc na škodu je, že byť po obsahové stránce se jeví inscenace prázdná, přece jen se v ní poselství pro diváka nachází, a to zamyšlení nad plusy a mínusy dnešního trendu single života. Vše však ničí jednoduchý humor, který je pro zde hraná představení typický a možná proto se ho užívá i při Sex zadarmo nedostaneš, jelikož se jím nasytí stálí návštěvníci této scény. Pak se však nabízí otázka: Je Divadlo Tramtarie stále alternativní, jak má i ve svém oficiálním názvu?


Sex zadarmo nedostaneš aneb Můj život s prostitutkami
Divadlo Tramtarie (Hynaisova 11, Olomouc)
Nejbližší reprízy pá 16. 8. a so 17. 8. 19:00

Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

CAMP Q bez života je skanzen. Vyprázdněné místo, téměř němé kulisy: vnitřní a vnější zóna, oddělené ploty, svět ve světě, kdysi místo paralelní reality. Dispozicí totožné s uprchlickými tábory v jiných evropských zemích. Nemocnice, škola, zázemí pracovníků tábora a ostrahy, pódium pro galavečer, showroom technicky nejvyspělejší a nejdravější civilizace Zeyris, kde bylo možno ochutnat vodu extrahovanou z plastu, kávové želé (chuťově jednoznačně převyšující instantní náhražky pozemšťanů). Do vnější zóny měli „klienti“ tábora přístup jen přes den v jasně daném režimu a v případě výjimečných situací (ad nemocnice) i jindy. Ve vnitřní zóně se nacházely ubikace všech vesmírných civilizací, které dorazily na Zemi po zániku životadárné hvězdy v jejich galaxii. Země poskytla azyl či útočiště (záleží na úhlu pohledu) zástupcům čtyř vesmírných civilizací, resp. třem, které mohly podstoupit dvouletý adaptační program, jehož závěrečnou fází měla být integrace vybraných (a prověřených) mimozemských jedinců do lidské společnosti. Krom ubikací se v této zóně tábora nacházela kantýna, univerzální kaple, resp. prostor pro meditaci a duchovní potěchu, vědecká laboratoř kmene Zeyris (legálně zřízená s vědomím vedoucích tábora), křišťálová „knihovna“ Fénických žen, kde uchovávaly své kolektivní vědomí, a žároviště, kde tyto ženy završovaly svůj dvouletý životní cyklus – obdobně jako bájný Fénix –, aby následně mohly povstat z popela a opět vstoupit do svého znovuzrozeného těla. Fénické ženy vytvořily i botanický „skleník“ ukrývající všechny krásy světa navzdory smrti a pomíjivosti. Královna mravenčích Attas měla své komnaty (přesněji kokony) v ústraní na opačném konci vnitřní zóny. Mravenčí lid pak obýval ubikace (kontejnery) v sousedství příbytků Zeyris a Fénických žen. Tam se nacházel i sklad s proviantem kmene Attas, regály plné nejkvalitnějšího kaolinu, který ve svém těle produkovala královna a jenž byl jedinou potravou tohoto lidu.

O stravování Attasanů už byla řeč. Éterické Fénické ženy vyhledávají samotu, nežijí ve společenství, ani netouží být integrovány a opustit brány tábora. Vnímány očima lidí mohou připomínat poustevníky či asketický ženský řád. Tomu odpovídají jejich obydlí i jejich nehmotná potrava, žijí pozemským uměním, kulturou, resp. z nich. Aby zahnaly hlad, vdechují kouř z uměleckých děl, artefaktů, reprodukcí etc. Můžete být svědky vybraného gurmánského až orgastického zážitku nad hořícími verši Václava Hraběte, zároveň přemýšlíte, co může vyvolat tak prudký záchvat dusivého dávivého kašle po jednom „přivonění“. (Jediné slyšitelné slovo v kakofonickém chóru kašle prozradilo spartakiádní text písně českého krále nevkusu, banality a laciného štěstí, mimochodem nedávno oceněného medailí Za zásluhy naším králem Ubu, veličenstvem ohyzdnosti a služebníkem temných sil Mordoru.)

O potravě a stravovacích návycích kmene Zeyris se autorovi zápisků mnoho zjistit nepodařilo. Podle nabídky v showroomu by člověk řekl, že co se týče stravy, budou národem uměřeným a ovládajícím své chutě… Tento pocit posiluje i skutečnost, že cukr v jakékoliv podobě a jakémkoli skupenství představuje pro tento mimozemský druh smrtelnou hrozbu, resp. působí většinou jako prudký jed, v ojedinělých případech vyvolává těžkou závislost (nabízí se srovnání s alkoholismem v indiánských kulturách Severní Ameriky).

Zdání někdy klame
Sympatie vyvolávali příslušníci kmene Zeyris ve více ohledech. Zdvořilí a kultivovaní, zdravě sebevědomí i asertivní, inteligentní jedinci, nadmíru přizpůsobiví, navíc svým vzhledem nejpodobnější lidem, šik oblečení, trochu fintiví (to, co zprvu působilo jako vkusný šperk či módní doplněk, se časem sice ukázalo jako nezbytné zdravotní pomůcky (výztuhy, dlahy), zemská gravitace totiž tomuto druhu způsobovala řídnutí kostí – vyznění však jakoby načasované, soucit má blízko k sympatii.) Navíc během slavnostního večera, kdy návštěvníci v CAMP Q měli rozhodnout o tom, kdo z internovaných vzbuzuje největší sympatie mezi publikem a kdo nejlépe zvládl integraci, a tudíž jako vyvolený první opustí brány tábora, Zeyřané uspořádali svatbu. A nebyla to ledasjaká veselka, šlo o spojení dvou vysoce postavených rodin, navíc lidskýma očima netradiční podoba svazku i lásky. (V této souvislosti nelze nevidět duševní spříznění Zeyris a Julia Zeyera, jenž ve své tvorbě často reflektoval netradiční podoby lásky.) Jedna nevěsta, dva ženichové, jeden ochráncem rodiny… Dojemný svatební obřad, jen s poněkud hořkým koncem, rundou becherovky od šéfa tábora Hraničky. Jedna strana mince. Pak přijdete k příbytkům kmene a žasnete nad až poněkud nevkusnou okázalostí interiéru (trochu připomíná obývací pokoje jednoho dříve kočovného etnika či domácí oltáře panny Marie v jistých slovanských i románských zemích). Dozvíte se, že Zeyris vyznávají kastovní rozdělení společnosti, kdy vyvolení žijí v palácích a ti méně šťastní v čeledníku, chlévu pro služebnictvo. A úplnou náhodou se ocitnete v jejich laboratoři ve chvíli, kdy je přístupná i tajná laboratoř ukrytá v podzemí té legální. Podle informací pracovníků tábora zde Zeyřané zkoumali technologie, které by jim měly získat trvalou nadvládu nad lidskou civilizací. V kuloárech se šeptalo, že to je důvod, proč byli Zeyris diskvalifikováni v hlasování návštěvníků, oficiálně však příslušníci jiných kmenů nasbírali více hlasů… (snad jisté způsoby nebudou brzy vlastní celému vesmíru). Ve výsledku však toto rozhodnutí Bubu Yirovi zachránilo život (získal o sto hlasů více než oficiální vítěz), poněvadž výhra v této soutěži se stala danajským darem… a dost zhořkla i hlasujícím návštěvníkům.

Kam poděla se zdvořilost?
Když byla řeč o zdvořilosti a kultivovanosti kmene Zeyris, nutno podotknout, že i ostatní mimozemské kmeny se vyznačovaly těmito vlastnostmi. Někdy to mohlo být asi trochu zištné, podmíněné okolnostmi (režim uprchlického tábora je dost blízký vězeňskému režimu), přesto však nebylo pochyb, že by to byla zdvořilost falešná. Fénické ženy navíc tento dojem umocňovaly svou rozvážností a přemýšlivým vyjadřováním. Jejich pomalé tempo jako by vyřezávalo hrany a plošky diamantu – oproti žoviálnímu, častokrát banálnímu plkání či obhroublému povýšeneckému projevu (bez jakéhokoliv náznaku taktu či ohleduplného chování vůči druhému) některých zaměstnanců tábora, ostrahy, televizních moderátorů… (Stačí si vzpomenout, jaké situace každý z nás někdy zažil např. v tramvaji či v jiném veřejném prostoru.) Kolektivní sdílení a transmise pocitů mravenčích Attas (mezi lidmi na Zemi se tomu asi nejvíce přibližuje schopnost empatie) a jejich geneticky zakódovaný altruismus působí jako oáza v poušti sobectví. V tomto ohledu bylo velkou radostí poznávat mimozemské kmeny, jejich mentalitu, kulturu, zvyky. Díky srovnání s jinými vzorci chování si uvědomíte, že byť jste pozemšťan, tak si občas ve svém životě připadáte jak mimozemšťan.

Apokalypsa?
Jak bylo naznačeno výše, ke konci „galavečera“ dojde k incidentu, který dost zásadně změní situaci. Je velmi pravděpodobné, že to souvisí s iniciativou „Mimozemšťany v ČR nechceme!“, jejíž zastánci občas protestovali před branami tábora. Co dokáže způsobit zákeřný a zbabělý čin? Fénické ženy popřou svou přirozenost být samy sebou a samy se sebou, propadnou kanibalismu. Pro Zeyris byla ochota k totálnímu přizpůsobení málem osudná, vyváznuvší Bubo Yiro však získá zbraň a podaří se mu snad v táboře vyvolat vzpouru… Pisatel těchto řádků o tom však mnoho neví, když může, vyhýbá se davu. Raději trávil čas ve skromném hloučku u královny Attas, představoval si, jaké to asi bylo, když se před dvěma lety královna ocitla na Zemi jen v doprovodu dvou zástupců mravenčího lidu (ostatní se již narodili na „naší“ planetě). Jaké by to bylo nebýt popela Fénických žen? A jak jsou jejich jména zvukomalebná a co znamenají? Onomatopa, Fábula, Múzis, Harmonia… Přemítání a vzpomínky. Nebylo těžké pochopit, proč kantýna zela prázdnotou a jediné využití měla při lidské kuchařské show, kterých je v televizi plno. Bylo zajímavé sledovat, který z lidských zástupců má větší svazek klíčů u pasu a co to asi znamená… Úsměv na rtech vyvolalo zjištění, že kapli, místo určené pro duševní potěchu, nikdo z přechodných obyvatel tábora nevyužíval, resp. někteří jedinci napříč kmeny ji začali používat jako místo pro potěchu tělesnou, jako hodinový hotel. Čtvrtou mimozemskou civilizací byli Ježci, černé krystaly, které dokázaly růst, zprvu z pozitivní energie (samy ji i vytvářely podobně jako mláďata domácích mazlíčků), když však dorostly do určité velikosti, začaly žít z negativní energie lidí, dokázaly i člověka pohltit. Ti jediní na Zemi zůstali. Nedalo by se jich využít jako „odsávač“ negativní energie extrémistů z obou stran politického spektra, náboženských, vlasteneckých fanatiků, zkrátka všech, co by si potřebovali na chvíli odskočit a trochu „ulevit“? Vytržení z těchto úvah způsobil hřmot startujících motorů, oslnění kužely světla a vzkaz: Země je krásné místo pro život, není však určeno pro nás, starejte se prosím o ni, aby taková co nejdéle zůstala…

To zažil a sepsal mimopozemšťan Nailik
P. S. Česká expozice Pražského Qquadriennale 2019 se šestihodinovou imerzivní inscenací do níž se opravdu ponoříte, vnoříte… (význam slova imerzivní) je vskutku unikátní. Vytvářel ji mnohočetný tým, čtyři autoři (dva z Katalánska), čtyři režiséři, sedm scénografů, podílelo se na ní skoro sedmdesát herců z několika souborů. Inscenace vznikla v koprodukci Tygra v tísni, Divadla Letí a Jihočeského divadla. Za zmínku ještě stojí působivá hudba a sound-design Ivana Achera. (Více o představení a jeho tvůrcích si lze přečíst na www.campq.cz.) Scénář měl přes 230 stran, primárně však byl kostrou výstavby fikčního světa příběhu, jeho soudržnosti a věrohodnosti, profesionální improvizace herců pak představení dotvářela. Výsledek je nesmírně působivý a přesvědčivý. V některých situacích bylo až nemožné určit, kdo je herec a kdo divák (ad vnoření se do příběhu). Je radost vidět, že reprezentace České republiky může být vysoce profesionální i důstojná. ∞


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
premiéra 6. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
repríza 13.—14. 9.

Byl tomu rok, kdy v pražské La Fabrice mělo premiéru představení Duet pro jeden hlas, v režii Viktora Polesného. Příběh z pera Toma Kempinského inspirovaný osudy violoncellistky Jacqueline du Pré, jejíž nadějnou kariéru nemilosrdně ukončila lékařská diagnóza, roztroušená skleróza. Již protimluv v názvu hry naznačuje její monologický charakter, a to v několika polohách.

Příběh se odehrává v psychiatrické ordinaci dr. Alfreda Feldmanna (Jiří Novotný) během několika sezení, na něž „dochází“ (v kolečkovém křesle) houslová virtuoska Stephanie Abrahams (Zuzana Stivínová). Pokouší se vyrovnat s nesmlouvavým ortelem. Na počátku vidíme úspěšnou, pochopitelně sebevědomou ženu, jíž se splnily všechny životní sny (jak profesní, tak osobní). Přichází na přání svého milujícího manžela, přitom sama užitečnost sezení s psychiatrem nevnímá, považuje je za ztrátu času (což dává dost okázale a pohrdavě najevo), rovněž zprvu dosti přesvědčivě odmítá nezvratnost onemocnění, resp. následky s ním spojené. Její sebevědomí posilují alternativní plány, jak zůstat pracovně činná, i když se již nemůže věnovat tomu, co má z hloubi duše nejraději. („Když hraju, tak jsem. Hudba je, pane doktore, ten největší výraz lidství, jaký existuje. Neexistuje Bůh, ale vím, odkud se ta »představa Boha« vzala, vzala se z hudby!“) Jako rozbuška působí předjímavá otázka lékaře, zda by onemocnění nemohlo způsobit rozpad vztahu s manželem. Při dalších setkáních v ordinaci odmítání důsledků nemoci přechází do agrese, později do smlouvání sama se sebou (etuda s popelářem). Tehdy je již manželství v troskách a plány vyučovat hře na housle a zároveň být sekretářkou manžela jsou rovněž tytam. Stav duševní věrohodně odráží i zevnějšek Stefanie, její oblečení a zanedbanost, ponoření se do vlastního trápení a ztráta atributů dámy. Průběh hry, její dramatická výstavba, poměrně věrně odpovídá fázím odmítání a přijetí nemoci, jak jsou zaznamenány v psychologických učebnicích. Závěrečné fázi přijetí diagnózy a odhodlání nenechat se zlomit či v rámci možností se krutému osudu vzepřít předchází plamenná řeč dr. Feldmanna, v níž vystoupí ze své profesionální role naslouchajícího a zdrženlivě pokorného lékaře. Brání se příkoří a křivdám, jež dlouho snášel, brání svou profesní čest, zároveň nabízí řešení: překonat svoje já, resp. je vidět v kontextu svízelných osudů těch, kteří měli štěstí ještě méně.

Vhled do nitra
Toto je jen svrchní rovina příběhu. Otázky dr. Feldmanna nám umožňují nahlédnout vícevrstevnatou podstatu lidské duše, nástrahy života, rány osudu a traumata z dětství, s nimiž je každý z nás nucen se vyrovnávat, někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Stefaniina zpověď vytváří rámec, v němž přítomná konfrontace s nemocí působí velmi neútěšně a bez nadějných vyhlídek. Dovídáme se, co pro Stefanii znamenala hudba, když jí v devíti letech zemřela matka, jak jí pomáhala z bolesti vykřesat radost a překonat ztrátu nejbližší bytosti. Jak musela vybojovat a obhájit před svým otcem své niterné rozhodnutí věnovat se hře na housle. To vše zvládla díky své až obdivuhodné síle vůle, píli a touze. Existují však situace, kdy člověk nemůže vyhrát. Jediné, co mu zbývá, je vědomí a rozhodnutí, zda bude poraženým, který si zachoval čest a vnitřní sílu až do úplného konce. Memento mori.

Tady a teď
Uvědomění si svého konce může být přítomno v každém okamžiku všedního dne. Přistupuji ke svým blízkým, zálibám, pracovním povinnostem etc. naplno, či polovičatě, činím tak s radostí, nebo jen formálně? Každý zanecháváme svou stopu. Tvůrci představení též. Svědčí o tom funkční, minimalistická scéna Šimona Cabana, kdy prázdný prostor kol lékařova pracovního stolu a projekce výhledu z oken ordinace zaplňuje – někdy až přeplňuje – temperamentní několikavrstevnatý herecký projev Zuzany Stivínové (v této souvislosti stojí za připomenutí Pohlavní životy siamských dvojčat I. Welshe v Meetfactory v režii Natálie Deákové, kde je divák svědkem obdobného hereckého koncertu společně s Anitou Krausovou, dříve Pavlou Beretovou). Rychlost převleků Stefaniiných kostýmů (Jarka Procházková) a tempo představení též o něčem vypovídá, na samém konci jste překvapeni, že uběhla skoro hodina a půl. Jisté zpomalení ve vnímání plynutí času může způsobit ohnivý monolog dr. Feldmanna a jeho místy až přespříliš knižní charakter, ale kdo rád poslouchá mluvené slovo, ten si představení užije i prožije. ∞


Duet pro jeden hlas
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra 21. 5. 2018 • nejbližší reprízy so 15. 6. a út 18. 6. 19:30

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdyby na Zemi přistáli uprchlíci z cizích planet? Naučili bychom se s nimi žít? Tyto otázky si kladli tvůrci projektu CAMP Q – hlavní české expozice Pražského Quadriennale 2019.

Výstava se otevře již 6. června a na ostrově Štvanice ji bude možné zdarma navštívit až do 16. června. Kromě ní připravil český pavilon i sedmihodinovou imerzivní inscenaci, která nabídne možnost strávit noc ve společnosti mimozemšťanů. Tuto příležitost budou mít však diváci pouze třikrát, a to 6., 8. a 10. června. Na podzim 2019 se pak inscenace na dva dny přestěhuje na jih Čech, kde bude 13. a 14. září uvedena na českobudějovické náplavce.

Na tomto největším koprodukčním projektu v historii českého divadla CAMP Q spolupracují dvě nezávislá pražská divadla – Tygr v tísni a Divadlo LETÍ – a velký regionální dům z Českých Budějovic – Jihočeské divadlo –, sedmdesát herců, čtyři režiséři, devět scénografů a také čtyři autoři. A já jsem vyzpovídala dva scenáristy, Davida Košťáka a Marii Novákovou.

DK: Už jsem se podílel na několika imerzivních inscenacích, vždy byly ale mnohem více spjaté s klasickou inscenační tradicí. Psal jsem pro divadlo LETÍ Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii, který jsme uvedli v Centru současného umění DOX, a minulou sezonu jsem se podílel na inscenaci Hotel Bezruč?! ostravského Divadla Petra Bezruče.

Liší se nějak scénář k imerzivnímu divadlu od scénáře ke „klasické“ inscenaci?
DK: Poměrně dost. Při psaní imerzivního scénáře musí autor ostatním složkám nechat mnohem víc prostoru než u klasické inscenace. Zejména v případě CAMP Q by bylo dost bláhové lpět na slovu. Mnohem víc než o scénář se jedná o manuál k jednotlivým postavám a návodné dialogy, které sice hercům dodají dostatečné povědomí o možnostech postavy, ale zároveň jim nechají dostatečnou svobodu přizpůsobit se situaci ve chvíli, kdy do ní vstoupí jiný herec či někdo z velkého množství diváků.
MN: Také je při psaní scénáře třeba myslet na mnohost paralelních dějů a jejich případné prolínání. Padesát stránek scénáře pak znamená třeba jen deset minut děje na různých místech.

Scénář jste psali spolu se dvěma katalánskými dramatiky, Claudií Cedó a Joanem Yagem. Jaká s nimi byla spolupráce?
DK: Oba na rozdíl od nás měli jako dobrovolníci zkušenost se skutečným integračním táborem, na druhou stranu měli minimální povědomí o podobě imerzivního divadla. Tak jsme si navzájem museli vyměňovat zkušenosti. Během psaní jsme se několikrát setkali na intenzivních pár dní. Psali jsme sice každý o vlastním mimozemském kmenu, ale zároveň jsme museli dobře vědět o práci ostatních, abychom si mohli například jejich postavy ve vhodný čas půjčovat do situací spojených s naším kmenem.

Mohli byste krátce popsat mimozemský kmen, jehož linku jste psali? Jací herci budou jeho součástí?
MN: Já jsem psala linku lidí, tedy zaměstnanců a hostů v táboře. Je to kmen nám všem dobře známý. Každá má postava řeší dilema, jak k mimozemšťanům, kteří před dvěma lety přistáli na Zemi, přistupovat. Jak je zkoumat, jak s nimi jednat, co od nich očekávat. Jestli je integrovat, či neintegrovat. Jestli se jich bát, nebo jim naslouchat. Jestli jim pomáhat, nebo je likvidovat. Linku lidí režíruje Ivo Kristián Kubák. A v táboře potkáte Jiřího Böhma jako náměstka ředitele, Tomáše Kobra a Pavla Oubrama jako lékaře, Elišku Bouškovou jako učitelku, Kateřinu Císařovou jako zdravotní sestru, Petra Šmída jako šéfa ostrahy, Vítězslava Piskalu jako správce, Vojtěcha Vodochodského a Dana Kranicha jako moderátory a kuchaře a další.

DK: Psal jsem Fénické ženy, které režíruje Martina Schlegelová. Jedná se o vysoce individualizovaný kmen žen, které se na zemi živí kulturou. Jejich životním posláním je totiž shromažďovat veškeré vědění. Jednou za čas shoří a opět se narodí ze svého popela. Na své předchozí životy však nedbají – po narození podstoupí rituál paměti, díky němuž získají veškeré vědění uložené z minulých životů. Jsou tedy nesmrtelné. Mezi Fénickými ženami se představí Věra Hlaváčková, Anežka Hessová, Kamila Janovičová, Zoja Oubramová, Milada Vyhnálková, Daniela Šišková, Teresa Branna a Eva Burešová. º


text: Lenka Veverková

Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda či audiovizuální umělec Romain Tardy.

PQ představí tři soutěžní výstavní části: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava a Výstava divadelního prostoru. Nebudou chybět ani performativní projekty ve veřejném prostoru – Formace a Site specific festival. Fragmenty představí ikonické objekty a artefakty. Audiovizuální projekt 36Q° ovládne Malou sportovní halu. Studio PQ Festival ukáže práce mladých tvůrců. V rámci PQ Talks se budou konat přednášky a diskuze s hvězdami světového divadla a scénografie. Připraven je i dětský program PQ dětem.

Netradiční symfonie, kterou svými pohyby vytvoří holubi za letu, obří ryby toulající se Prahou, geolokační zvuková procházka, zeď z tisíce cihel, tichý karnevalový průvod, novocirkusoví akrobati či falešné fronty. To je jen několik z mnoha projektů programových částí Formace a Site specific festival, které naruší každodennost městského veřejného prostoru. Odehrají se převážně v parku Stromovka a v okolí holešovického Výstaviště, kam se PQ vrací po dvanácti letech, aby oživilo nejen Průmyslový palác, ale i celý přilehlý areál včetně Křižíkových pavilonů a Malé sportovní haly. S místem je PQ historicky spjato – proběhl zde i úplně první ročník v roce 1967. Nenechte si ujít 11 červnových dní nabitých divadelními zážitky! º


Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru
6.—16. 6.
www.pq.cz

Třicátý první Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2019 zahájí živelná a nekonformní korejská choreografka Eun-Me Ahn dílem Let Me Change Your Name. Opening festivalu proběhne ve třech večerech, a to 3.–5. 6. v divadle PONEC. Další Událostí sezony bude představení OCD Love izraelské taneční skupiny L-E-V DANCE COMPANY a světoznámé choreografky Sharon Eyal, slavnostního zakončení se ujme francouzský akrobat a choreograf Yoann Bourgeois. Akce bude trvat až do 22. 6. a kromě Prahy se bude konat v dalších 22 městech a obcích ČR.

„Pro festival jsme pečlivě vybírali ze stovek nabídek tak, aby program byl pestrý a vysoce kvalitní a aby dokázal oslovit nejrůznější cílové skupiny. Označujeme proto jako »Family Friendly« díla, která byla vytvořena pro dospělé diváky, ale jsou srozumitelná i dětem školního věku, zážitky tedy lze sdílet mezigeneračně. Vedle tří událostí se nám podařilo objevit silné soudobé výpovědi v zemích s vlastními hlubokými tradicemi, ať už je to Madagaskar, Ghana, nebo indonéský ostrov Jáva. Velké kontrasty i překvapení slibují mladé talenty z evropské platformy Aerowaves, jedni z nich navíc zapojí ve dvoudenním workshopu studenty JAMU. Tabea Martin byla kdysi rovněž objevem této platformy, její osobitý, dnes už zralý přístup se nebojí otevírat tabu pro teenagery i jejich rodiče. Nechybí řada českých děl, výjimečně nejen v regionech, díky úzké spolupráci s PQ. Je na co se těšit,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.

Světově uznávaná jihokorejská tvůrkyně Eun-Me Ahn nadchla svou pulzující energií publikum už na 30. jubilejním ročníku v představení Dancing Grandmothers. Živelná mladistvá energie tanečníků se zde prolíná s minimalistickým hypnotizujícím vystoupením samotné autorky. Světlo a tma, jemné a křiklavé odstíny, vážnost a humor se před našima očima proměňují stejně jako identita tanečníků.

Originální a bytostně živelný zážitek přiváží divákům rovněž izraelská choreografka Sharon Eyal, bývalá členka i umělecká ředitelka Batsheva Dance Company, která se svým souborem L-E-V Dance Company převedla v působivou taneční báseň text Neila Hilborna OCD, tematizující obsedantně-kompulzivní poruchu a motiv míjení v lásce. Energie představení je podtržena vynikající živou hudbou jednoho ze zakladatelů izraelské techno scény DJ Oriho Lichtika. Živá hudba, avšak zcela jiného žánru, podkresluje i třetí Událost sezony.

Program letošního ročníku slavnostně završí v prostorách Národní galerie v Praze – Malé dvoraně Veletržního paláce projekt francouzského umělce Yoanna Bourgeoise Tentative Approaches To A Point Of Suspension. Postavy a objekty se proplétají pokaždé v jiném prostoru za hranicí fyzična, ve snaze dosáhnout jediného momentu – „momentu zastavení“.

Festivalová dramaturgie pokračuje ve svém zkoumání světů odlišných kultur. Letos nabízí odvážné sólo madagaskarské tanečnice a choreografky Judith Olivie Manantenasoy nesoucí název Métamorphose. Dílo je strhující osobní zpovědí nejen autorky samotné, ale také ženského pokolení jako takového. Indonéský tanečník a choreograf Rianto nám zas otevře okénko do prolínání asijských kultur. Ve svém sóle čerpá z tradičního tance a hudby oblasti střední Jávy Lengger. Nová mezinárodní koprodukce festivalu za podpory české ambasády v Ghaně s názvem Eymen – Úhel pohledu vzniká v souhře choreografky a tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové a zpěvačky Ridiny Ahmedové. Pracovaly s africkým souborem Ghana Dance Ensemble a přizvaly dva umělce ke spolupráci s českým tvůrčím týmem.

V rámci linie Dance NEWs dává festival prostor mladým originálním tvůrcům úspěšným na evropské taneční platformě Aerowaves. Festival úzce spolupracuje s Pražským Quadriennale, s nímž se prolíná termínově, a vytvořil dramaturgickou linii Czech Dance Focus for PQ+. V programu jsou i speciální představení pro děti a vybrané další produkce označené jako Family Friendly, tedy mohou je navštívit rodiče s dětmi. º

Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

Zaujalo mne slovní spojení „pohybový traktát“, nebo by se dalo říci pohybové pojednání. Traktát se používá samozřejmě ve vztahu k písemnému projevu, ale proč by pohyb nemohl mít filozofický, náboženský, politický nebo morální podtext a třeba i zdlouhavě nás o něčem přesvědčovat? Tyto charakteristiky traktátu mohly být impulsem k tomu, že inscenace Deep Shit není ani tak „deep“, protože to není jejím účelem. Víceméně si dává za cíl vám ukázat, jak jste to celé nepochopili.

Hlavně nepřekročit Rubikon
Úkol diváků je jednoduchý: Dělejte si, co chcete (v mezích slušného chování). Pomůžeme vám poloprázdným jevištěm bez židlí, kde se občas povaluje nějaká ta dlažební kostka. Můžete si sednout, prostě popocházet kolem nebo si klidně lehnout doprostřed místnosti. K interakci vás budou neustále vybízet dva k tomu určení jedinci. Jejich úkol je ukázat vám, že něco můžete. Přestože dva performeři mají danou choreografii, stále se na vás dívají, jako by bylo něco špatně. Jako by čekali, že se konečně zvednete, pohnete, projdete, zapojíte. Znervózňuje vás to. Ale když se v důsledku zase tak moc před vašima očima neděje, divíte se: není to třeba vaše chyba?

Juraj Augustín mezi dvě desítky dlažebních kostek (nevím, kolik jich tam bylo, ale tři desítky mi přišly moc a jedna desítka málo) staví dvojici Petr Holík a Patricie Pažická a nechává je pobýt na jevišti za zvuku hudby Ondreje Kalužáka a zpěvu Karla Heřmana zhruba padesát minut. Dynamická hudba jen podporuje chuť se odlepit od podlahy a využít nabízený prostor. Kostky performerům v pohybu překážejí, zároveň chvilkami pomáhají a určují nějaký pevný bod. Diváci se stali takovými většími a dýchajícími dlažebními kostkami, protože také překážejí. Performeři s nimi občas pohybují a jediný rozdíl mezi kamenem a divákem byla právě ta svoboda se rozhodnout něco udělat. V některých momentech vám ještě ukazují, co by bylo možné si dovolit. Útočí na vás koštětem, abyste se pohnuli, opakují prvky stále dokola, a vy třeba pořád nic. Kolikrát si ještě stáhnou další vrstvu spodního prádla, než se rozhoupete vyzkoušet sami, zda tam ještě nějaká vrstva zbývá?

Zkušenost je učitelem všech věcí
Choreografie zčásti zahrnuje pohyby typické pro zvířata. Pažická a Holík lezou po čtyřech, válejí se po sobě jako koťata nebo nosí jeden druhého na zádech. Jsou sobě navzájem ale také partnerem, na kterého reagují a vytvářejí duo synchronně se procházející po prostoru jeviště. V některých momentech jako pár následují jeden druhého a střídají se ve vedení. Podávají si kostky, svlékají se navzájem, opakují pohyby v kánonu. Holík má od začátku představení k dispozici dvě hole, jako by neměl v pořádku dolní končetiny. Odkládá je však brzy spolu s kusy oblečení a hole nemají v celkovém konceptu nijak významnou úlohu. Snad se o ně mohl někdo jiný z řad diváků opřít nebo je jinak využít s vlastním nápadem. V interakci s diváky bylo důležité neporušit určitou hranici my a oni, což se mnohem lépe dařilo Patricii Pažické. Její výraz zůstával neutrální a chvílemi i opovrhující směrem k divákům, kdežto výraz Petra Holíka sklouzával do klaunsky usměvavého. To mi chvilkami přišlo nelogické vhledem ke zbytku představení. Myslím, že spíše neustál některé situace a vypadl z vážné polohy. Pokud mu to ale osobně přišlo jako lepší varianta, jak diváka pobídnout k interakci, možná měl pokračovat a rozvinout tuto polohu daleko víc.

Přišla jsem, viděla jsem, a musím přijít ještě jednou
Samozřejmě ani já jsem se nestala ničím víc než dýchající dlažební kostkou. Teď mne to mrzí a zároveň o to víc zajímá, co by se stalo, kdyby… Hodnocení inscenace mi v tuto chvíli připadá asi ještě těžší než na začátku. Od „a to čo bolo?“ jsem se dopracovala „smysl to pro mě mělo“. Jak to bývá zvykem u pohybových a tanečních inscenací, musíte se sami přesvědčit. Výzva v podobě pohybového traktátu mi více než na smysl ukrytý v pohybu a choreografii upřela pozornost na vlastní konání. Paradoxně jsem se dostala „deeper“ a to zneklidnění mě baví.


DeepShit (Pohybový traktát)
Buranteatr (Kounicova 20, Brno)
premiéra 29. a 31. 3. • nejbližší repríza út 28. 5. 19:30

V termínu 23.–28. května 2019 vstoupí festival Divadelní svět Brno do svého jubilejního desátého ročníku. Organizátoři do Brna přivezou na více než padesát pozoruhodných představení z celého světa, zastřešených atraktivním tématem: Evropský sen! Motto letošního festivalu je přitom jednoduché a nečekaně provokativní zároveň: Vítejte!

Jsme hosty i hostiteli. Dědici „kultury vítání“, která kdysi přivítala i naše předky. Máme odvahu a fantazii ji rozvíjet? A máme vůbec možnost ji nerozvíjet? Jsme ještě schopni vyslovit prosté slovo „vítejte“? V zemi, jejíž obyvatelé byli v minulosti nejednou odkázáni na pohostinnost druhých a která letos slaví 30 let od chvíle, kdy ji demokratická Evropa přivítala zpátky? V Evropě, jejíž kultura je ztělesněním snu o vítání, začleňování a tvořivém míšení cizích kultur? Tváří tvář lidem, kteří utíkají za snem o lepším životě, za evropským snem, o němž tak rádi tvrdíme, že dávno neexistuje? Jsme ještě schopni býti Evropany? Tyto a další otázky chce klást desátý ročník divadelního festivalu, který Brňanům závidí i za hranicemi naší země.

Do moravské metropole při té příležitosti zavítají význačné soubory nejen z Česka a Slovenska, ale také z Belgie, Jihoafrické republiky, Jižní Koreje, Komorských ostrovů, Madagaskaru, Martiniku, Německa, Norska či Polska. Hrát se bude nejen na známých adresách, jako jsou scény Národního divadla Brno, Divadla Husa na provázku, HaDivadla, Městského divadla Brno, Divadla Polárka nebo brněnské JAMU, ale také třeba v šapitó na Kraví hoře nebo ve známé Löw-Beerově vile.

Diváci se mohou těšit na festivalovou linii nazvanou podle hlavního tématu Evropský sen, složenou z klíčových inscenací vůdčích evropských divadel, ale také na zcela jedinečnou linii Evropa mimo Evropu, v rámci níž budou uvedena představení z Komorských ostrovů, Madagaskaru a Martiniku. Již tradičně festival přivítá také řadu produkcí pohybového a tanečního divadla – od českého Cirku La Putyka až po dechberoucí jihoafrické zpracování Ravelova Bolera souboru Vuyani Dance Theater. Samozřejmostí bude množství představení pro děti s bohatým doprovodným programem. º


text: Eva Sedláčková

Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Parafráze veršů ze sbírky Okna v bouři (J. Vrchlický) by mohla být podtitulem nejnovějšího představení činohry ND Za krásu v režii Daniela Špinara, zároveň dobře poslouží jako klíč k interpretaci inscenace věnované Karlu Hugo Hilarovi. Dramatizace jeho textů působí jako pocta výjimečnému divadelníkovi, je jeho medailonem, ideovým manifestem, zprávou o stavu Zlaté kapličky (tehdy i dnes), zároveň je i tragikomickou groteskou o všemožných peripetiích během zkoušky jisté skotské hry…

„Umění jde mimo dobu, mimo čas, mimo vkus! Divadelní umělec musí umět stát nad časem, nad chvilkovou módou, nad senzací, musí umět za jistých okolností jít proti době, aby mohl jít před ní – Kdo nic na divadle neriskuje, nic záslužného neprovede! Je nutné překonat dnešní okamžitou periodu vlády kýče, vlády abonentního bařtipánství a uměleckého zbabělství… Kdysi lidstvo nepotřebovalo divadlo. Mělo náboženství a kostel. Bavit lidstvo v jeho lepších stránkách a hovět jeho estetickému požitkářství není úkolem moderního umění!“

Karel Hugo Hilar
Tak pravil „jeden z nejznámějších českých divadelníků“. Dramatik, dramaturg, režisér, kritik, esejista, který proměnil zdejší divadlo. Karel Hugo Hilar (1885–1935), vlastním jménem trochu nepoeticky Karel Bakule, přišel do Národního divadla na vrcholu své tvůrčí a životní síly v roce 1921 a přišel, jak praví historikové, „na území velmi komplikované a nepřátelské“. On sám píše: „Úsilí o styl na moderním divadle jest úsilí o jeho zevnitřnění. Jest to konečně pochopení, že jediným cílem umění jest krása.“ (z webu ND)

Hilarův příchod do ND a jeho působení zde nebylo bezproblémové, jak už je naznačeno výše. Musel se potýkat s lidskou omezeností, staromilskou umanutostí, kumštýřskou povýšeností a hvězdnými manýrami – nepochopením své tvůrčí vize. Musel čelit tlakům vyznavačů služebnosti umění (vlasteneckým, politickým i moralistním), musel odolávat zaujatosti, jízlivému posměchu a nepochopení domácí kritiky. Plně to vystihuje rčení o tom, jak je těžké být ve své domovině prorokem. Přitom Hilar – hodnoceno s odstupem – se výrazně zasloužil o moderní pojetí divadelní režie (jak jej zcela běžně chápeme dnes), zásadně proměnil herecký styl a přístup k scénografii, kladl důraz na interpretační celistvost (jevištní dílo je živým organismem a dokonalá souhra všech divadelních profesí je předpokladem úspěchu a výsledného dramatického účinu). Téměř každá Hilarova premiéra byla nejen uměleckou událostí, ale současně i politickou aférou. Jeho pracovní nasazení, vypětí, tvůrčí nesmlouvavost a neutuchající konflikty s úzkoprsostí byly příčinou dvou záchvatů mozkové mrtvice a jeho předčasné smrti.

Tehdy i dnes
Jako výrazné dramatické odlehčení vyznívá např. ragbyové soupeření o hlavu či bustu páně Hilara. (Nebo Rudolfa Hrušínského st.? Těžko si v této situaci nevzpomenout na trapnou aféru, jíž musel čelit Daniel Špinar krátce po nástupu na post uměleckého šéfa činohry. Ostatně není to jediná spojnice mezi Hilarovým a Špinarovým působením na naší první scéně: dění okolo Sluhy dvou pánů, změny v hereckém souboru, výtky kritiky, občasná nezbytnost provokace – vzpomeňme na HOMO 06, Vojcka, Annu Kareninu, Ze života hmyzu aj. –, dále slovy D. Špinara je to vášeň pro divadlo, expresionistický styl, podobný smysl pro obraz, pro jazyk a rytmus…)

Další odlehčení přináší pasáž z divadelní zkoušky Shakespearova Macbetha, jehož text měl Hilar při sobě, když se jej dotkla smrt. Divák je svědkem všemožných komplikací, nepochopení mezi režisérem a herci při usilovném hledání výrazu a gesta. Dění na jevišti nabývá žánru tragikomické grotesky o rozdílnosti lidských povah, projevech herecké malichernosti a občasné režisérovy despocie (někdy zcela pochopitelné, jindy méně), navíc zdůrazněné hvizdem píšťalky. Pokud by takto probíhala většina divadelních zkoušek, byla by premiéra téměř zázrakem…

Název navazující pasáže Ústav ND je výmluvný sám za sebe. Je divadelním Kvílením, rozhořčením ze stavu věcí (místy nadčasovým) a bytostným voláním po nápravě. Smích v hledišti jest dobrou vizitkou.

Kdo byla Zdenka Baldová?
Epilogem je vzpomínka na Zdenku Baldovou, Hilarovu manželku a výraznou českou herečku, která se prosadila až po jeho smrti. Vlivem své hyperkorektnosti a obav z nařknutí z protekcionismu ji Hilar neobsazoval příliš často.

Špinarovo představení (je i autorem dramatizace textu) vyznívá jako hold divadlu a je oslavou tvůrčího myšlení. Asi to není kus pro každého, ale ti, kteří o divadle tak rádi mluví (a píší), by si jej neměli nechat utéct. Tehdejší rozporuplné přijetí Hilarovy tvorby se tolik podobá nepochopení a odsudkům, jež si museli vyslechnout Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, autoři okolo České moderny a mnoho dalších. Komu dal za pravdu čas? V tomto kontextu a s trochou nadsázky lze představení Za krásu vnímat jako novodobý programový manifest Národního divadla. ∞


Za krásu
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 14. 3. • nejbližší repríza út 23. 4. 20:00

Maryša patří mezi českou klasiku, a tak není divu, že se na divadelních scénách objevuje často. Všichni ten příběh znají, minimálně jeho zápletku, ve které stojí mladá dívka Maryša mezi dvěma muži, konkrétně rekrutem Franckem a mlynářem Vávrou. Většinou je na toto drama nahlíženo černobíle a je zřejmé, kdo zde figuruje jako oběť a kdo jako viník, ale co když může být vše jinak? Proti zaběhlým stereotypům se staví ostravské Divadlo Petra Bezruče se svou netradičně tradiční Maryšou.

Režisérkou inscenace je umělecká šéfka divadla Janka Ryšánek Schmiedtová, se kterou se na úpravě původního textu podílela dramaturgyně Kateřina Menclerová. Byť je zachován jazyk předlohy, tvůrkyně si pohrály s expresivitou mluvy dramatu a vsunuly do něj další repliky, díky nimž se Maryša více přibližuje současnému divákovi. Ovšem vše je učiněno střídmě a nenásilně, jedná se hlavně o hospodské scény, kde dochází k šarvátkám mezi Franckem, Vávrou a Lízalem.

Co se týče kostýmů, stejně tak jako v prostoru, tak i zde se pracuje se symbolem. Nejde o tradiční pojetí za využití krojů, jediné co je připomíná, je svatební oděv Maryši a Vávry. Na důležitosti nabývá barevná symbolika a jednoduchost. Například v první části Maryša nosí bílé šaty a v culíku zapletené vlasy, zatímco do nechtěné svatby je oděna do černé a nosí čepec.

Kdo je kdo
Nejpozoruhodnější je koncept postav, jelikož se na ně nahlíží úplně z jiného hlediska, než jsou diváci zvyklí. „Bezručovská“ Maryša se totiž přiklání k interpretacím, ve kterých rozhodně titulní hrdinka není pouhou obětí. Je to žena intelektuálka, která si ráda čte a nerada pracuje, což se projevuje zejména na začátku představení. Zároveň stojí v pozici outsidera a introverta, protože od ostatních aktérů si drží distanc a tak trochu připomíná femme fatale. Tento typ Maryši herečce Pavle Gajdošíkové sedí na míru a s jejími aspekty pracuje v rámci celého představení. Vyhýbá se fyzickému kontaktu s dalšími postavami, zvláště v případě představitele Vávry, a často se buď dívá do prázdna nebo udržuje oční kontakt s diváky coby bezohlednými svědky rodinné tragédie. Už její mimika a gesta dávají sdělení, a tak se zdá, že by tuto roli Gajdošíková byla schopna odehrát i beze slov. Není divu, že nedávno právě za Maryšu získala Cenu Jantar jako nejlepší herečka roku. V případě postavy Vávry dochází také k nabourání stereotypu, jelikož v této inscenaci je to milý a hodný muž, který stojí o Maryšu nejen fyzicky, ale především duševně, což je mu však odepřeno. Tato emocionální potřeba je nejvíce zjevná při scéně první noci, kdy mu náznakově jeho nová žena nabízí své tělo, ale jakýmkoli něžnostem se brání. Možná Vávra u Bezručů působí sympaticky i díky výběru jeho představitele Dušana Urbana, který bravurně doplňuje svoji kolegyni. Stejně jako ona neverbálně komunikuje prostřednictvím gest a udržováním očního kontaktu s diváky.

Pokud se má stále inscenovat česká klasika, pak právě tímto způsobem, který se nedrží jen tradice, ale také pracuje s aspekty blízkými současnému divákovi, například tématem – v tomto případě emocionální, ale i fyzické odcizení mezi mužem a ženou –, a dokáže si jednoduše pohrát se symbolem. Maryšu v repertoáru Divadla Petra Bezruče, ale i v ostravském kontextu, lze považovat jako jedno z nejlepších představení, které se v tomto regionu momentálně hrají. ∞


Maryša
Divadlo Petra Bezruče (třída 28. října 120, Ostrava)
premiéra 26. 1. 2018 • nejbližší reprízy st 10. 4. a út 16. 4. 10:00 (Dům kultury města Ostravy, Ostrava), st 17. 4. 19:00 (Nová scéna Vlast, Frýdek-Místek)

Marek Cisovský je herec z ostravské Komorní scény Aréna, za jehož neznámější roli se dá považovat Eichmann v inscenaci Slyšení, za níž získal Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon roku 2015. Nyní, k pětadvacátému výročí jeho nepřetržitého působení na této scéně byl obsazen do titulní role Bruscona v Bernhardově hře Divadelník.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Komorní scéna Aréna?
Právě teď starý prostor. Prvopočátky, kdy to ještě nevypadalo jako divadlo. Starý sál s hnědým kobercem a hnědým obložením, kde jsme začínali.

Jak vypadala Komorní scéna Aréna ve svých počátcích? Co vám z nich utkvělo v paměti?
To souvisí s tím, co mě první napadne. Já jsem nastoupil do tehdejšího Divadla hudby, a ne do Komorní scény Aréna. Teprve můj táta se snažil vytvořit nové divadlo. Začínal jsem tam od píky jako osvětlovač a zvukař. V Divadle hudby probíhaly různé pořady a občas se tam hrálo i divadlo. Tenkrát tam hostovali herci z Národního divadla moravskoslezského a v jedné nebo ve dvou inscenacích jsem účinkoval s nimi, pak teprve vznikla Aréna a začali jsme hrát. Neměli jsme nikoho na techniku a ani nikoho, kdo by nám postavil scénu. Vše jsme si dělali sami. Byli jsme mladí a bavilo nás to.

Jak se z vás, technika, stal herec? Jaká byla vaše první role?
Táta měl představu, abychom všichni začínali od té píky, jak se říká. Ať projdeme nejdřív technickými věcmi, než se dostaneme k hraní. Myslím si, že zvolil dobrý postup, takový skoro baťovský. (smích)

Když vezmeme už Arénu, tak první inscenace byla pohádka Bleděmodrý Petr o modrém pejskovi, a tam jsem hrál kapitána Jeffa, dokonce jsem tam i zpíval, i přesto že zpívat neumím. (smích)

Ovšem nešlo o jedinou roli, protože coby stálý soubor jsme byli jen čtyři, takže jsme se vystřídali v různých postavách. A pro dospělé? Jediný režisér, který se uvolil, že bude něco dělat se začínajícím poloprofesionálním divadlem, byl Janusz Klimsza a ten vybral Jakuba a jeho pána, což byla první večerní věc.

V Aréně působíte už dvacet pět let. Napadlo vás někdy odejít jinam, například do Národního divadla moravskoslezského, kde hostujete v Naší třídě?
V nějakém rozhovoru jsem před pár lety říkal, že nikdy, ale čím jsem starší, tím víc mě takové myšlenky napadají, jde ale o chvilkové slabosti. V období 1992–94 jsem v NDM byl na stipendiu jako elév, takže jsem tam „hrál“. S odstupem času říkám, že jsem tam chodil po jevišti a občas něco říkal. (smích)

Když mi Janusz roli v Naší třídě nabídl, bylo to pro mne strašně milé se tam vrátit po těch letech. Občas mě to napadne, hlavně když nejsem obsazený, ale jakmile dostanu práci, tak na to zapomenu. K Aréně mám silnou vazbu, takže by to muselo být něco hodně velkého, abych odešel.

S vaším otcem Pavlem Cisovským aktuálně společně hrajete ve třech inscenacích v Komorní scéně Aréna, a to například v Chachariji. Měl jste, nebo máte, před ním trému?
Poprvé jsme spolu hráli, když u nás režírovala Oxana Meleškina Višňový sad. Táta hrál naprosto úžasně Gajeva, takže to jsem před ním tu trému měl, ale teďka už to tak není. Přešlo to.

Co podle vás ovlivňuje to, že už čtyřikrát Aréna získala Cenu divadelní kritiky v kategorii nejlepší divadlo roku?
Myslím si, že velkou zásluhu na tom má naše dramaturgicko-režijní dvojice Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek, kteří ve své podstatě to divadlo tvoří a dělají mu tvář. Zároveň si ale myslím, že je to období, které po nějaké době skončí, protože jednou bylo v kurzu Divadlo na zábradlí, pak Dejvické divadlo a teď my.

Proč jste byl režisérem Andrém Hübnerem Ochodlem obsazen do hlavní postavy právě vy? Bylo to způsobeno pětadvacátým výročím vašeho působení v Komorní scéně Aréna?
On tu roli měl před dvěma nebo třemi lety dostat můj otec jako dárek od divadla, protože v té době chtěl skončit s hraním, ale ten už se na ni necítil a po přečtení ji odmítl s tím, že už mu prostě síly nestačí, takže se to neuskutečnilo. Když jsem Tomášovi řekl, že budu mít malé výročí – pětadvacet let působení v Aréně – a že bych ho velmi rád oslavil nějakou větší rolí, tak řekl, že Divadelník, jenže já ho nikdy nečetl, a tak jsem souhlasil. Ovšem když jsem si ho přečetl, tak jsem se zhrozil, do čeho jsem to šel. (smích)

Jaké pro vás bylo nastudovat titulní roli Bruscona? Nalezl jste nějakou překážku?
Překážky jsou vždycky… První překážka byla naučit se text, protože pro mě je už docela náročné si pamatovat a tato hra je v podstatě jeden velký monolog. Naštěstí mi pomohlo to, že se hodně škrtalo. Z původního textu byly vyhozeny různé reálie, které tam Bernhard měl s odkazy na Rakousko, z  něhož pocházel, i přesto ho ale nesnášel a považoval ho za zemi nácků. Také jsem si říkal, jestli to zvládnu fyzicky, protože je to trošku náročnější, ale zkoušení bylo super.

Jak hlavní postavu Bruscona vnímáte?
Je to člověk, který vše podřizuje jenom tomu jednomu: Je naprosto přesvědčený o své genialitě, že je opravdu největší herec všech dob a napsal nejlepší hru Kolo dějin, která obsáhla všecko. Tím tyranizuje své okolí a své nejbližší. Myslím si, že to není jen hra o divadle, protože je spousta lidí, kteří vše podřídí nějaké své vizi, ať je to v jakémkoli oboru.

Máte s postavou Bruscona něco společného, krom toho, že máte také za manželku herečku?
Měl jsem, ale teď už ne, teď už jsem možná trošku zmoudřel. (smích)

Co děláte, když si chcete od divadla odpočinout?
Tak já i moje žena působíme v klezmerové skupině Mamalör, já tam hraji na kytaru a ona zpívá. Asi před rokem jsme vydali druhou desku. Hudba je židovská a texty si vytváříme sami. Občas jezdíme a hrajeme po republice. A jinak se jen tak válím. (smích) ∞


Divadelník
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 12. 1. • nejbližší repríza pá 29. 3. 18:30

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

Kdo se setkal s textem L. Klímy, tak dobře rozumí, proč je řeč právě o ošklivosti. Svět ukrytý v šílencově hlavě, plný morbidit, oplzlosti a obscénnosti rozličného druhu, děsu, krutosti… Láska a žárlivost v nejzvrácenější podobě. Nenávist a pudová touha. V příběhu jednoho člověka nabývá až panoptikální grotesknosti, velké nadsázky a černého humoru.

To je odrazovým můstkem taneční opery Sternenhoch na jevišti Nové scény Národního divadla.

Ivan Acher je autorem hudby i libreta, které nechal přeložit do esperanta. Se zpěvností jeho vokálů, evokujících exaltovanost italské opery, má již bohaté zkušenosti (viz Vévodkyně a kuchařka, Reduta, Národní divadlo Brno) a ve svém operním debutu je plně zúročil. Navíc tvůrčí tým dokonale naplňuje princip žánru opery, tj. synestezie v umění, spojení hudby, slova, obrazu (díky němuž opera byla svého času vrcholem lidské dovednosti v oblasti umění). Divák tak spatří, řečeno dnešním jazykem, uhrančivou „multimediální“ show, dekadentní kabaret. Obrazností může někomu připomínat rej přízraků o svatojakubské noci, satanskou mši či zhmotněnou imaginaci Bulgakova románu Mistr a Markétka.

Dokonalá souhra režie (M. Dočekal krom jiného využil zkušeností z Divadla komedie za dob D. Pařízka a PKD, kde UKS v roce 2007 nastudoval a I. Acher již pro toto představení komponoval hudbu a kratičkou árii Helgy přenesl „jako šém“ i do opery ND), hereckých a pěveckých výkonů (témbr Vandy Šípkové nejednou vyvolá mrazení v zádech, stejně tak působí tenor i kontratenorové polohy hlasu Sergeje Kosťova, rovněž tak i hra na housle a violu čarodějnice Kuhmist v podání Terezy Marečkové, např.), scénografie, výpravy, hry světel, kostýmů, tance… (O precizní choreografii se postarala Lenka Vagnerová.)

Pomalu nestačíte vnímat vše, co se na jevišti děje. Podmanivé rojení. I hudební – spojení vysokého a nízkého, zvuk akustických nástrojů i industriálních zvuků, operní zpěv i drum’n'bassové beaty, hudební minimalismus i bujaré kabaretní zpěvy. S trochou nadsázky obrazy mají zvuk i chuť a hudba i zpěv se vám zarývají pod kůži. A ať se budete snažit sebevíc, tak rodící se krásu do slov nevtěsnáte. Můžete však být stále svědky tohoto ojedinělého zrození… ∞


Sternenhoch
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 7. 4. 2018 • nejbližší repríza čt 21. 3. 20:00

Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Słobodziankovo drama Naše třída vyšlo v roce 2008 a autor za něj získal prestižní literární cenu Nike. Při uvedeních na divadelních scénách Royal National Theatre v Londýně (2009), ale i ve varšavském Divadle na Woli(2010) vyvolala rozruch. Jedná se totiž o drama zabývající se pogromem na Židy, ve kterém se autor inspiroval skutečnou událostí z července 1941 v Jedwabnem. Impulsem pro napsání hry mu bylo jednak drama Mrtvá třída od Tadeusze Kantora, ale také školní fotografie jedné třídy, na které spolu byl odsouzený vrah z Jedwábného s dalšími spoluviníky a s nimi i oběti pogromu.

Děj dramatu zachycuje život deseti spolužáků se židovskými a polskými kořeny od dětství až po stáří. Každý jedinec na události, při nichž všichni byli svědky, nahlíží jinak, a tak vzniká historická koláž z příběhů (anti)hrdinů, jejichž cílem je zachránit si za každou cenu hlavně svůj život. Tadeusz Słobodzianek tvrdí, že jeho cílem nebylo hledat viníka a kritizovat Poláky, ale poukázat na to, že zlo vyvolává další zlo. I přesto má drama co dočinění se zobrazením krvavých ran polského národa, který charakterizuje představitelka Ráchelky (Anna Cónová) slovy: „Typický Polák – jedno krásné gesto, a pak léta křivdy.“

Když ožívá fotografie
Vše se odehrává na téměř prázdném prostoru, kde jsou tři řady sedaček rozdělené uličkou uprostřed a tak vzniká statická kompozice jako na fotografii, jelikož většinou herci sedí a vyprávějí svůj příběh. Otázkou je, zda se minimalistická scéna hodí do velkého sálu, jako má Divadlo Antonína Dvořáka. Sice jde o příjemnou změnu v jevištním stylu bez zbytečných dekorací, ale zároveň je potřeba přihlížet k faktu, že velký prostor zabraňuje kontaktu mezi divákem a hercem, což je zrovna u tohoto představení na škodu.

Prostor nesedí ani hercům, jelikož skoro všem nelze plně rozumět, zvláště při rychlém tempu mluvy či šepotu. Jejich výpovědi působí neosobně, jelikož jsou příliš vzdáleni publiku, a tak nevynikají gesta či mimika. Vyprávění jednotlivců působí táhle, herecká akce se děje úsporně a spíše chybí. Paradoxně i v takto nepříznivých podmínkách pro herce, kde plusem je pouze velký hrací prostor, nejvíce vynikají hostující herci z ostravské Komorní scény Aréna, a to Vladislav Georgiev (Heniek), a hlavně Marek Cisovský (Menachem). Tato dvojice hovoří dostatečně nahlas, ale zároveň se obratně po jevišti pohybuje a i neverbálně vypovídá o svých postavách, například Georgiev jako kněz stále opakuje gesta související s modlitbou a křižováním se.

I přesto, že skrze jevištní zpracování Naší třídy vyvstává otázka, zda šlo o záměrný experiment, či omyl, je obdivuhodné, že režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Sylvie Vůjtková sáhli zrovna po tomto titulu. Ne totiž každý je schopen akceptovat takové pojetí dějin Polska, při němž se ztrácí obvyklé vzorce, kdo je viník a kdo zloduch. ∞


Tadeusz Słobodzianek: Naše třída
NDM – Divadlo Antonína Dvořáka (Smetanovo náměstí 8a, Ostrava)
premiéra 8. 11. 2018 • nejbližší reprízy st 20. 2. a út 19. 3. 18:30

Konec roku 2018 se pro Divadelní fakultu JAMU nesl v duchu absurdity, existencialismu a smrti. Režisér Aleš Kohout k tematickému zaměření uvedl: „Představení nemusí vyvolat pozitivní emoce, hlavně ať jsou silné,“ a proděkan fakulty Ivo Krobot dodal: „Přestože se inscenace jeví pesimisticky, budou velmi živá a originálně ztvárněná, a především mladému publiku můžou přinést významný umělecký zážitek.“

Pro studenty Ateliéru činoherního herectví pod vedením Oxany Smilkové to znamená tři premiéry: ISBN, Konec hry a Faidřina láska. Přeživší konce roku 2018 se mohou po hlavě vrhnout do stejně absurdního začátku roku 2019.

Inscenace ISBN vede z počátku jednoduchou linku nezávazné realistické konverzace mladých studentů Dany Jacekové, Anety Klimešové, Viktórii Pejkové, Matyáše Darnadyho a Michala Krause končící vyoutováním Michala Krause před, v publiku nepřítomnými, rodiči. Konverzace postupně přechází v hádku mezi všemi, ta nabírá na obrátkách a ocitáme se v jiné dimenzi osvětlené spuštěnými lampami nad scénou i s pěti postavami v montérkách, péřových bundách a takovými těmi „boots“, co často vidíte v různých barvách na každém druhém.

Vidím sektory
Scéna by se dala rozdělit na sektor vlevo „Matka s dcerou“ (V. Pejková a D. Jaceková), ve kterém si apatická matka vylévá svoje mindráky na dítěti. Malá slečna opatruje neviditelnou kočku, zkouší jíst její žrádlo, chová ji, dává ji spát, šišlá si pro sebe. Všechny akce bere spíš jako hru, například když matka slepeckou tyčí mlátí do visící lampy, je to pro dítě signál všem oznamovat, co se děje. Moc nevnímá okolí a ze zvyku navštěvuje sektory ostatních. V sektoru vpravo ordinuje jakýsi „Lékař“ (M. Darnady), neustále omámený, co zve ženy na prohlídky, působící nepatřičně. Vůbec neví, co dělá, a možná ho jen baví se žen dotýkat. Sektor uprostřed patří „Leaderovi“ (M. Kraus), který celému prostoru „Všudenikde“ alespoň občas dává nějaký řád. Spolu s ním střed obývá „Blondýna“ (A. Klimešová), nejvíce prahnoucí po něčem, coby se už konečně mělo stát.

Dunící tělo
Fyzická akce je dominantní v celé inscenaci. Ticho a dunící hudba střídavě pokládají k zemi těla postav a náhle je nutí v dunícím rytmu málem vypustit duši. Jsou ovládána tou silou zvuku, která je vždy stmelí na nějakou dobu dohromady a všichni jsou v ten okamžik jako jedno těleso v rytmu. A pak znovu práskání do lampy a slečna krmí neviditelnou kočku.

Po jisté chvíli je jasné, že všechny postavy už jen přežívají v prostoru „Všudenikde“ svoje traumata a jsou plné negativních emocí. Pokud se něčeho ještě snaží dosáhnout, je to blízkost někoho, kdo tam zbyl; obléknout si jeho bundu nebo boty, řvát na něj, sledovat, objímat. Sexuální touha střídá hádky, chvilkové uklidnění a domnělý výdech přeruší další mlácení tyčí a vše znovu. Hledání, zklamání, samota, hledání, vyčítání, fyzický kontakt, hledání, únava, zlost, hledání, vysílení, fyzický kontakt. Možná, že tak by mohlo vypadat peklo.

Na tři prsty
Krátká a vtipná scénka protne dosavadní panoptikum. Tmavou scénou prochází po dřevěné lávce mezi diváky osvětlená ruka ohnutého Michala Krause (bez spodního prádla). Prstový panáček si vykračuje na scénu, prolézá po hlavách ležících postav a zase odchází. Takový svobodný duch s ním přišel a zase odcupital. Symbol nožiček se pak opakuje ještě i v závěru, kdy osvětlené nohy v životní velikosti jsou tím jediným, co vidíme, než světla zhasnou.

Absolventský projekt ISBN dostál svým předznamenáním, ve kterých například čteme: „Existenciální rozměr se projevuje hlavně ve vykořeněných životech, zdánlivě směřujících odnikud nikam. Zůstává jenom čekání na změnu, které se stává beznadějným a nesmyslným“. Zkratka ISBN se podle mě dá rozložit třeba takto: I Simply Be Nothing/Nowhere/Nevermore. ∞


ISBN
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra 1. 11. 2018 • nejbližší reprízy út 19. 2. a st 20. 2. 19:00

Všichni to známe: hoaxy, nenávistné příspěvky na sociálních sítích, svým obsahem šokující komentáře a polopravdy „hrdinských“ uživatelů. Jak by tento způsob chování ale vypadal mimo on-line prostor? Mohl by vůbec fungovat? Na tyto otázky odpovídá autorská inscenace režiséra Braňa Holička a kol. s názvem #nejsemrasista_ale v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Není to poprvé, co se na ostravské scéně objevuje sonda do života v on-line prostředí. Mezi roky 2016 až 2017 se hrálo ve Staré aréně na podobné téma představení Humanity Upgrade soustředící se na dopad médií na náš soukromý život. V případě mladého režiséra Braňa Holička a dramaturgyně Kateřiny Menclerové jde o inscenaci zaměřenou především na nenávistný a nepravdivý obsah příspěvků, kterými překypuje například Facebook, Twitter nebo Instagram. Aby se dostavil silnější morální efekt, ve středu zájmu stojí český občan. Může se tak stát, že se nějaký divák v #nejsemrasista_ale i najde.

Bez wi-fi nelze existovat
Klíčovým momentem pro rozehrání představení se stává situace, kdy pět aktérů – Ondřej Brett, Jakub Burýšek, Lukáš Melník, Michal Sedláček a Magdaléna Tkačíková – nemůže chytit na svých mobilních telefonech signál wi-fi, nakonec naleznou jednu dostupnou síť s přízračným názvem Pravda. Jaké je ale k ní heslo? To je onen cíl, kterého se budou chtít po celou dobu dopídit. Než se ale tak stane, před zraky diváků začne vznikat mediální koláž plná obrazů – on-line chování –, v níž se hlavní role ujímá diskuze na různé téma. Ovšem aktéři mluví jazykem, jenž se užívá při komunikaci na internetu, tudíž je zkratkovitý, vulgární, přímočarý a občas se najde někdo, kdo podléhá kouzlu trollingu.

Mezi nejdrsnější patří debata o syrském chlapci Aljanovi na pláži v tureckém Bodrumu, při které se na jevišti rozpoutá slovní bitva, jestli jde o sabotáž, nebo pravdu. Naráží se tak na „oblíbené české téma“ uprchlíků, v němž jsou herci nelítostně nekompromisní a poukazují na fakt, že naše společnost se rozdělila do dvou skupin, a to na rádoby nacionalisty a altruistické demokraty. Občas je koláž odlehčena míň závažnými kazy české společnosti, ke kterým patří i názor na kulturu a hlavně divadlo. Herci zde diskutují o tom, proč se na různých scénách hrají představení buď komerční, nebo umělecké kvality. Dospívají k tomu, že i světem umění hýbou peníze. Tato divadelní sebereflexe působí vtipně, když si diváci uvědomí, že ji vytváří sami herci, což je paradoxní.

Všude kolem nás pusto
Ač se inscenace nese v nacionálním stylu, na jevišti divák nenalezne žádné atributy češství. Scéna podle Nikoly Tempíra je stylizována do písečné pláže, v jejímž pozadí se nalézá moře vytvořené světlem polopropustným plátnem, za kterým se také občas hraje. Kostýmy vytvořené Lenkou Odvárkovou korespondují s prostorem, aktéři mají na sobě plážové šortky a trička nebo plavky v různých barvách.

Režisér Braňo Holiček svou autorskou hru vidí také ve vedení herců, kteří krom deklamace naučeného textu musí v určitých částech představení improvizovat, a tak je #nejsemrasista_ale tvárnou inscenací, jež se po každé může rozehrát jinak. Z herců nejvíce vyniká Ondřej Brett díky svým demagogickým výstupům, při nichž zuří, křičí, nebrání se vulgarismům a mimikou i gesty dává jasně najevo své názorové přesvědčení, což ale působí na publikum vtipně. S diváky obratně komunikuje Michal Sedláček, jenž Bretta v jeho skečích doplňuje a nedělá mu problém si sednout do hlediště a mluvit s obecenstvem v bezprostřední blízkosti.

#nejsemrasista_ale tématem není ojedinělým představením, jelikož na českých scénách vzniká mediálních sond mnoho, ať se jedná o zmíněné Humanity Upgrade nebo Bůh je DJ v Divadle nad Orlí. Svůj přínos ale tato inscenace má díky redukování tématu na xenofobní obsah na sociálních sítích. Pokud i vy jste zastánci mediálního divadla, neváhejte a pokuste se s herci Divadla Petra Bezruče nalézt heslo k pravdě. ∞

#nejsemrasista_ale
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 18. 5. 2018 • nejbližší repríza st 30. 1. 18:30

Ačkoli zkušenosti se sociálním státem má Česko již za sebou, v HaDivadle nedá mladé generaci kapitalismus spát. Jako téma sezóny si levicově zaměření divadelníci zvolili fenomén práce. V nové inscenaci Maloměšťáci opět varují před blížícím se koncem zhýralé společnosti.

Společnost nejsou ti druzí. Když HaDivadlo kritizuje, ukazuje prstem na každého diváka i na sebe. Říká nám opakovaně, že jsme znudění blahobytem. Unylé tempo inscenace Maloměšťáci a rozpačitost postav má pak nastavit zrcadlo našemu nekonání. Řítíme se do záhuby a neřešíme globální oteplování. „Pořád se jen motáte okolo života“ nebo „Máte být na co hrdí?“ zaznívá důrazně.

Dramaturgicky zacyklené HaDivadlo
O uměleckých schopnostech současného ansámblu není pochyb. Umělecký šéf Ivan Buraj je mistrný režisér. Jejich naléhavá generační výpověď má lidsky ve všech bodech pravdu. Jenom dramaturgicky se začali opakovat, propadli se do tématu. A ten apel už přestává působit a vyznívá prvoplánově. Moralizování je ošidná věc a nepřehlédnutelné odkazy adorující neomarxismus působí až hystericky. Zůstává otázkou, zda se touto cestou klíčové myšlenky dostanou dál, nebo jen k hrstce věrných, kteří už předem se vším nadšeně souhlasí.

Obraťme se k tomu lepšímu v nás
Návodné otázky v programu, na které existuje jen jedna správná odpověď, mají publikum přivést ke zpytování svědomí. Domnívají se, že práce obecně devalvovala. „Hodnota práce zešílela a my s ní.“ A ateista naší doby ani nemůže vyslovit modlitbu „Bože dej mi sílu k poctivé práci!“. ∞


Maloměšťáci
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 13. 12. 2018 • nejbližší reprízy út 15. 1., pá 18. 1. 19:30