Marek Jarkovský je černobílou eminencí ve světě digitální fotografie. Věnuje se hlavně autoportrétu a jeho práci vidí lidé z celého světa. Jeho galerií je virtuální svět Instagramu. Řekl by klasik, že je to zvrácené?

Od fotografa znají diváci spíše jeho fotografie než samotného tvůrce. Vy jste to propojil a vaší prací jsou hlavně autoportréty. Proč fotíte sebe?
Úplně prvním impulzem pro mě bylo období začátku Facebooku. Měl jsem potřebu mít jinou profilovku než všichni ostatní. Nechtěl jsem to obyčejné selfíčko, ale naopak lidi zaujmout, pobavit. Postupem času jsem v tom však objevil něco trochu jiného. Začal jsem mít čím dál větší potřebu vyjádřit své pocity a fotografie mi to umožňovala. Focení se pro mne stalo rituálem. Je to stejné, jako když si někdo píše deník. Pro mě je každý autoportrét stránkou v deníku. I po čase přesně vím, co jsem v té době zažíval a proč jsem záběr vyfotil.

V době dvou snímacích čoček na mobilu jsou autoportréty běžnou součástí našeho života. Možná už je častější vytvořit si selfie než se podívat do zrcadla. Jaký máte vztah k selfie, autoportrétu, který v nemalém objemu zaplňuje paměťovou kartu kohokoli z nás?
Dnes je to nejrychlejší a nejjednodušší způsob, jak v danou chvíli uchovat nějakou vzpomínku. Nemusíte nic vyvolávat, nastavovat čas ani clonu, prostě jen zmáčknete tlačítko a snažíte se vypadat na první pokus co nejlépe. Já to nemám příliš v lásce, ale nebudu tvrdit, že jsem se takhle nikdy nevyfotil.

Proč myslíte, že mají lidi nutnost vytvářet takový objem selfies? Není to zvrácené?
Podle mě to existovalo vždycky, jen dnes je vše ve větším měřítku. Už před 100 lety chodili lidé do salonů, kde se nechávali fotit. Všichni si jistě dobře pamatujeme i naše dětství a výlety s rodiči, to jsme se také fotili u každé významnější památky, vše se dokumentovalo a po vyvolání filmu jste se chlubili kamarádům, kde všude jste byli a jak to tam Janičce sluší. Dnes stačí mít telefon s foťákem a chlubení kamarádům může nastat v podstatě odkudkoliv, kde máte signál. Je to jen odraz doby a možností.

Zvrácená mi přijde tendence dávat na odiv množství těchto selfies ostatním ve sdíleném virtuálním prostoru. Mohl by existovat nějaký filtr, který by stejně jako bradavky cenzuroval našpulené rty.
Haha, to je pravda. Klidně bych s radostí vyměnil filtr na špulící rty za ten, poslední dobou až přehnaný – na cenzuru bradavek. To bych bral.

Zamýšlíte se při pohledu na svoje autoportréty i nad vlastní identitou? Poznáváte sám sebe na svých fotografiích? Cítíte se být tím, koho vidíte?
Cítím. Jelikož fotím autoportréty hlavně na základě vyjádření svých pocitů, jsem to vždycky já sám za sebe.

Proč jste zvolil jako výrazový prostředek černobílou estetiku?
Asi nedokážu přímo říci, z jakého důvodu mě to k černobílé fotografii táhne. Mám pocit, že se v ní dokáži mnohem lépe vyjádřit než v barvě. Obecně se v ní cítím více jako ryba ve vodě.

Vnímáte technické možnosti jako nezbytně nutné pro vytvoření osobitého autoportrétu?
Technické možnosti vám spíše ulehčí práci a dokážou vás posunout k lepším výsledkům. Jako příklad můžu uvést, že jsem skoro rok používal k autoportrétům obyčejných 10 sekund samospouště, a tudíž jsem pořád běhal od fotoaparátu do připravené kompozice. Po roce jsem se tedy rozhodl zainvestovat a pořídil jsem si dálkovou spoušť. Dnes nechápu, jak jsem bez ní mohl žít.

Jak jste došel k výběru výsledné fototechniky, kterou používáte?
Nikdy jsem neměl drahé profesionální fotoaparáty a objektivy, nemohl jsem si to dovolit. Měl jsem ale veliké štěstí, že si mě všimli lidé z Nikonu, pozvali mě na jeden ze svých workshopů a později mě oslovili ke spolupráci. Jsem za to nesmírně vděčný, protože si nyní mohu vyzkoušet nejnovější profesionální fotoaparáty. Poslední dobou jsem si například naprosto zamiloval Nikon Df. Má skvělý retro design, který zapadá i do konceptu mých autoportrétů a navíc na něj pasují skla i ze starých analogových Nikonů, kterých mám mnoho.

Vaše fotografie prezentujete primárně na Instagramu. Proč zrovna tam?
Přijde mi skvělé, kam až se mohou mé fotografie dostat. Píší mi lidé z celého světa, že se jim líbí moje práce, a to mě neskutečně motivuje.

Jak dlouho svůj Instagram spravujete a jak pracujete s růstem followers?
Mám dojem, že třetím rokem. Nevím to úplně přesně, ale první rok jsem ho používal jen na fotky z telefonu. Poté jsem začal fotit s lepší technikou a přidávat více kvalitních snímků. V tu chvíli začal počet followers stoupat. To je asi jediné, jak s růstem pracuji. Snažím se přidávat kvalitní obsah. A pomáhají v tom i hashtagy.

Vnímáte fotografii spíše jako digitální výstup pro prezentaci ve virtuálním světě, nebo se zabýváte i otázkou printů pro výstavu v galeriích?
Když se řekne fotografie, první, co mi v hlavě vyskočí, je tištěná někde na zdi v rámu. Na internetu sdílím svou práci hlavně proto, protože je to dnes nejrychlejší a nejlevnější varianta sebeprezentace a způsob, jak se dostat do podvědomí lidí. Stále mám ale jeden veliký cíl, a tím je vlastní výstava v galerii. ∞


Fotografie Marka Jarkovského najdete na instagramovém profilu @marekjarkovsky.

Instagram je jedním z populárních sociálních médií dnešní doby. Sdílení obrázků čtvercového formátu s přáteli a blízkými, ale i se zcela cizími lidmi má vlastní kouzlo, které očividně žádná z jiných oblíbených internetových platforem zcela nenahradí. Čím na nás čtvercové fotky modifikované některým z mnoha nabízených filtrů tolik působí?

V jednoduchosti je krása. Tak praví odvěké rčení, jehož poselstvím se tvůrci Instagramu inspirovali víc než jen volně, zdá se. Struktura je jednoduchá: čtverec, takové malé okénko do našeho každodenního života, vizuální zachycení výseku toho, co právě sledujeme, co nás zaujalo. Filtr umožňující fotku upravit zabarvením tak, aby kromě samotného výjevu vyjádřila i atmosféru či náladu, která se k zachycenému objektu či situaci z našeho pohledu vztahuje. Označení fotky krátkým komentářem a především „hashtagy“, identifikátory v podobě klíčových slov, podle nichž se pak k dané fotce mohou dostat i ti, kdo pravidelně nesledují celý „feed“ uživatele, jenž fotku zveřejnil. Předpokládané instantní sdílení se zbytkem komunity, která reaguje označením fotky symbolem srdíčka – to značí, že se obrázek uživateli, který ho k němu umístil, líbí. Je možné reagovat také komentářem navozujícím pocit bezprostřední komunikace.

Na hranici deníku a chytré sebeprezentace
Pro mnohé uživatele může být Instagram díky výše popsaným atributům „jen“ dalším ze způsobů, jak být v kontaktu se svým okolím, s přáteli, rodinou. Aplikace umožňuje nastavení dvou verzí přístupnosti – profil může být veřejně přístupný a fotky na něm uvedené si může prohlédnout kdokoliv a kdykoliv. Uživatel si ho ale může nastavit i jako svůj soukromý, a pak se k jeho obsahu dostanou pouze ti uživatelé, kteří zažádají o přístup, a ten je jim vlastníkem daného účtu povolen. Většina profilů nicméně zůstává veřejně přístupná. A to i přes to, že obsahují mnohdy velmi detailní obrazový záznam života konkrétního uživatele. Je možné, že určitá část těchto uživatelů pouze neví, nebo nemá zájem zjišťovat, jak si změnit nastavení soukromí. Zdá se ale, že naprostá většina vědomě stojí o to, aby prezentace jejich soukromého vizuálního světa byla navštěvována a (pozitivně) hodnocena. Toto jednání málo překvapí u profilů veřejných osob či nejrůznějších komerčních značek, které se vizuálně působivou prezentací svých aktivit a produktů chtějí dostat do povědomí veřejnosti a vytvořit si užší pouto se svými příznivci a spotřebiteli. Fotky ze zákulisí módních přehlídek či z nahrávání nových písní ve studiu dávají těm, kdo je sledují, (mylný) pocit sounáležitosti, blízkosti a osobního vztahu s daným návrhářem / firmou / kapelou.

Co ale vede nezávislé jednotlivce k tomu, aby veřejně sdíleli momenty ze svého života s cizími lidmi, ba co víc, hledali u nich uznání a pozitivní ocenění?

Nevěř všemu, co vidíš
Nabízí se několik vysvětlení. Částečně za to pravděpodobně může přirozená lidská tendence sdílet. Sdílet své názory, své pocity, zážitky – Instagram to vše za použití vhodného filtru, a případně fontu pro nápis doplňující fotku, dodá na jednom místě, v intuitivní aplikaci. Touha po uznání a pozitivní vazbě k naší činnosti, či alespoň naší schopnosti zajímavým a atraktivním způsobem zachytit svět kolem nás, je zřejmě také významnou hnací silou. Učit se techniku kresby a malby či práci s jiným uměleckým médiem je časově náročné, na Instagramu ale stačí použít vhodný filtr a během pár sekund máme k dispozici vizuálně výrazné „dílo“, které můžeme prezentovat světu.

Není to tedy doopravdy náš svět, náš život takový, jaký je. Je takový, jaký bychom chtěli, aby byl. Při uplatnění větší míry skepse možná dokonce spíš takový, jaký bychom chtěli, aby si ostatní mysleli, že je. Tomu odpovídá volba námětů fotek: hrnky s kávou, sklenky s drinky – obojí značící, že si užíváme života, s největší pravděpodobností ve společnosti dalších báječných a zábavných lidí. Umně naaranžované pokrmy na elegantních talířích naznačující, že jsme gurmáni hodní vlastního kulinářského pořadu. Motivační slogany dávající najevo, že jsme našli tu správnou cestu ke šťastnému životu. Fotografie nás samotných s rysy dokonale vyhlazenými filtrem a s nenuceným výrazem typu „toto je náhodné foto, v žádném případě neregistruji fotoaparát svého telefonu mířící mi přímo do lichotivě nastaveného obličeje“. Použití již zmiňovaných filtrů, které i obyčejným snímkům dokáží dodat patřičně dramatický nádech, a v neposlední řadě i naše popisky fotek. Z instantního sdílení našich zážitků či zajímavostí, na které narazíme, se tak stává pečlivě kurátorovaná sebeprezentace. Spíše než svůj opravdový každodenní život sdílíme jeho idealizovanou verzi.

Ukaž mi svůj profil na Instagramu, a já ti řeknu, kdo jsi
Žádná z uvedených možností motivace pro užívání Instagramu tímto specifickým, výše popsaným způsobem nicméně není argumentem pro odsouzení této platformy. Mnoho dostupných profilů patří skutečným umělcům prezentujícím své projekty, organizacím bojujícím za společensky přínosné změny, odborníkům v nejrůznějších oborech prezentujícím zjednodušenou a netradiční formou svou práci či výzkum. Jinými slovy, i když je Instagram nejsilnější na poli formy, jakou umožňuje zobrazit různé náměty, nesráží to nutně jeho obsah jakožto informačního a společenského média. A i pokud by se zdálo, že tomu tak přese všechno je, jedno se musí Instagramu nechat – je zdrojem nepřeberného množství vizuálně působivých podnětů, které dokáží zapůsobit jako zdroj plnohodnotného estetického prožitku, nehledě na to, zda odpovídají realitě, či nikoliv. ∞

Pokud máte iPhone, téměř automaticky si myslím, že máte Instagram. O to víc mě překvapila reakce celé řady známých, kteří neví, o co jde – ale ví, že se o tom mluví. Je dobré něco vědět o sociální síti, která shromažďuje obrázky naší virtuální snové reality. A chci podotknout – reality nádherné.

Dlouhá léta byla fotografie záležitostí poměrně úzkého kruhu lidí, kteří byli ochotni potýkat se s nedokonalou technikou a zaplnit vlastní koupelnu spoustou chemických vývojek a ustalovačů.

Technologie ale nakonec poskočila vpřed, trh obsadily pohodlné plastové filmové kompakty a fotolaby, kde vám film vyvolali s celkem jistým výsledkem. Poté nastoupily první digitály, stále lepší, menší a lehčí, s jednodušším ovládáním.

Na základě tohoto vývoje by se dal zkonstruovat krásný graf úměrnosti počtu lidmi pořízených snímků a totálního poklesu jejich průměrné vizuální estetiky, nebo lidově řečeno hezkosti. Nevěříte? Otevřte si stará rodinná alba a srovnejte atmosféru starých snímků ze 70. let s těmi 350 záběry, které jste pořídili svým novým digitálním kompaktem na poslední rodinné oslavě před pár týdny. Digitální snímky skoro nemají vady a zaznamenávají, co vidíte, ve vší realistické skutečnosti. Žádné světelné skvrny a modravé nádechy.

Plastové foťáky a extrémní barvy
Nostalgie po starých nepřesných barvách a celkové atmosféře fotek pořizovaných poctivě na nekvalitní film nedává mnohým spát. V 90. letech v Rakousku vzniká kult pod názvem lomografie – mánie focení nekvalitními plastovými foťáky, nejdříve těmi původními starými a pak i moderními a o poznání dražšími replikami. Staré černé plastové Lomo, které naši rodiče v 90. letech s klidným svědomím hodili do odpadkových košů, za posledních pět let stouplo v ceně asi pětkrát a předčí mnohé zbrusu nové digitální foťáky.

Hezké na lomografickém trendu je, že v digitální éře pořizujeme fotky hezky postaru, skrz plastovou krabičku na prošlý (kvůli efektům, chápejte) film z drogerie. Jenže, co je pravidlo číslo jedna facebookové doby? Ať mluvíme o soukromém životě, zájmové skupině nebo businessu: sdílej! A jak chcete rychle a pohodlně sdílet, když trvá měsíc, než nafotíte film, další než ho odnesete vyvolat a pár dalších týdnů než si výsledek vyzvednete?

Instagram, a jste fotograf
Lomografie nevznikla z lásky ke kvalitním snímkům, ale naopak jako plod lásky k nekvalitním, zajímavě barevným fotografiím, které vznikají spíše náhodně než záměrně. Na „náhodu“ je nejlepší být vždy připraven a tedy mít fotící nástroj vždy s sebou. Co s sebou máme vždy? Mobil. V posledních letech je to navíc u mnohých smartphone. Takový smartphone má v sobě zabudovanou kameru a taky samozřejmě internet, čímž se z něj stává ideální prostředek k pořizování snímků a jejich sdílení.

V roce 2010 Kevin Systrom a Mike Krieger uvedli na AppStore svou aplikaci, pojmenovanou Instagram, která umožnila pořizovat fotky a rovnou je ukazovat svým známým online. Jedná se v podstatě o sociální síť založenou na sdílení fotografií, kde si prohlížíte příspěvky svých přátel, a vaše příspěvky může rovnou zobrazovat i na dalších sociálních sítích, které užíváte (Facebook, Twitter, Foursquare, …). To ale není vše. Na Instagramu vytvoříte momentku nejen instantní, ale také hezkou. Stačí zmáčknout spoušť, pak si vybrat z 16 přednastavených profilů a vaše obrázky získají úchvatné barvy nebo začnou vypadat jako mírně přesvícená fotografie ze 70. let. Doplňte rámečkem, použijte trochu speciálního nástroje rozostření a najednou vůbec nejste špatný fotograf, protože rozostřenost je účelná a divné barvy taky. A vůbec nevadí, že na fotce je vlastně jen šálek kafe, co si dáváte k snídani. Samotný Instagram byl až donedávna pouze applovskou záležitostí, letos na jaře však aplikaci za 1 miliardu dolarů odkoupil Facebook a již za několik dní byla zpřístupněna i pro platformu Android.

Vaše kawaii fotky
Instagram je pravděpodobně nejznámější prostředek na vytváření digitálních „lomofotek“, jeho hlavní specifikum spočívá v tom, že zároveň funguje jako sociální síť. Mimo něj však existuje množství aplikací, které fungují vyloženě jako fotoaparáty. Například pro již zmiňovaný Android se mi během méně než pěti minut podařilo stáhnout více než dvacet nejrůznějších aplikací s názvy jako LittlePhoto, Lomo Camera nebo třeba Pudding Camera. Spojuje je především fakt, že je snadno dohledáte pod klíčovým slovem lomo a jako ikonku tvůrci používají upravenou podobu starého foťáku. Všechny tyto aplikace jsou zadarmo, některé ale mají i například lepší nebo „profi“ placené verze. Pointa je veskrze stejná – vytváření zajímavých, roztodivně barevných fotografií nejrůznějších stylů.

Kvalita snímků však v každém případě závisí především na kvalitě optiky vestavěné ve vašem mobilu, aplikace jen nabízí různou škálu barevných filtrů nebo třeba i efekt rybího oka. V podstatě lze říct, že kvalita nespočívá jen v širokém spektru vychytávek, ale především v pohodlnosti ovládání. Pokud vám trvá deset minut nalézt, kde si vyměníte hnusný filtr Rainbow za filtr Black n’ white, který je na fotku babičky o něco vkusnější, a když ho konečně najdete, zjistíte, že v procesu se fotka omylem vymazala, protože jste zřejmě v nějakém momentu zapomněli kliknout na Save, nejedná se pravděpodobně o ten nejpohodlnější software. Jinak ale stahování ani fantazii nic nebrání, pro pobavení si můžete třeba vyzkoušet aplikaci, která pořizuje opravdové kawaii fotky (ano, opravdu se tak jmenuje a můžete si tam přidat nadpisy, blikající rámečky a motýlky).

Naše nová virtualita
Technika postoupila do doby, kdy není až tak finančně náročné pořídit si fotoaparát, který dokáže zachytit realitu prakticky dokonale. Z osobního pohledu však mohu říci, že mě fotografický realismus zajímá u novinářských fotografií a pak také u prohlížení National Geographic. Realita je všude kolem mě, a proto pokud se dívám na obrázky, chci si ponechat alespoň někde tu dětskou atmosféru pohádek. Myslím, že láska k instantně surrealisticky barevným obrázkům nepramení z ničeho jiného než z touhy mít možnost vnímat okolní svět jinak. Zaznamenáváme čočkami mobilních telefonů realitu, abychom ji přetvořili do „atmosférických“ obrázků skutečnosti, která nikdy nebyla. Sdílíme ji se svými přáteli, kterým se tato neskutečnost líbí. Ve virtuálním světě e-mailů, tweetů, zpráv a statusů už žijeme pár let a nyní mu zprostředkovanou realitou fotek dodáváme i jeho barevnou snovou tvář. No není krásná?

Fanouškům japonských a korejských puberťaček a anime doporučuji vyzkoušet fotografickou sociální síť mytubo. Je to takový mírně groteskní východní Instagram