„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com

Grafik a ilustrátor Jan Šafařík, spolutvůrce Coeur la Poem, za sebe jako Colorworks, se rozpovídal o vývoji kreativní osobnosti a uměleckých odvětvích, které objevuje a ve své práci kombinuje, o nových materiálech a technologiích a snaze sledovat umění ve všech dostupných oblastech.

Honzo, jak ses dostal k umění?
Už od útlého věku jsem si rád kreslil, rozebíral věci, zkoumal, proč je to zrovna tak a ne jinak. Pokresloval jsem všechno možné a kupodivu ani nedostal pohlavek.

Jaký význam pro tebe má umění a o čem by mělo být?
Realizace vlastních myšlenek a myšlenkových pochodů, nacházení sebe samého skrze tužku a papír, modelářskou hlínu, plátno a olejovky, pohyb a kontrolu vlastního těla, nastavování uší vlastním přirozeným směrem. Pro mě je to životní příběh, život jako takový a rozvoj vizuálního vnímání skrze vlastní identitu. Nemyslím si, že existuje kýč, klišé nebo špatný produkt. Každý, kdo pokorně tvoří a ukazuje veřejnosti kus svého já, má můj obdiv a respekt.

Měl jsi už od začátku podporu?
Určitě. Mám štěstí, že nejsem tlačen do studia oborů, který dělat nechci, a jdu svou vlastní cestou. V některých aspektech by třeba bylo jistější studovat něco, kde bych rovnou mohl naskočit do pracovního procesu. Ale tak jsem svůj život nikdy necítil. Je pro mě výzvou dělat něco trochu jiného a trochu jinak.

Trochu jinak? Co tím myslíš?
Pracuji tak, aby si v mé tvorbě mohl divák najít svou vlastní představu nebo příběh. Mám rád čistotu, jasně definované linie. Přesto se v každém tvůrčím výstupu snažím rozehrát několik vrstev. Pokud dělám na nějaké konkrétní zakázce, musím se samozřejmě držet v určitých mezích, které nastaví klient.

Když mluvíme o klientech, máš při komerční zakázce šanci dát průchod své fantazii?
Je fajn, když klient ví, co chce. Pokud je to naopak, rozhodně to pro mě není výhoda. Je důležité padnout si s klientem do oka. To ti určitě potvrdí každý. Je důležité naladit se na správnou vlnu. Ale nikdy jsem neměl úplně svázané ruce.

Jaké věci tě při tvorbě vedou a ovlivňují?
Určitě to je umění v ulicích, graffiti, šablony, instalace na veřejných místech. Rád vnímám věci v kontextu s proměnami okolního prostředí. I já jsem chodil na „legály“ zkoušet spreje. Bavilo mě to a jednou za čas si rád tyhle starší časy připomenu a s kámošema proženu trysky. Sleduji dění kolem módy, materiály, hledám jejich netradiční využití – respektive jak bych je mohl využít v neklasickým pojetí a přístupu. Baví mě tedy veškeré umělecké výstupy. Z každého proudu je možné vyjít a inspirovat se.

A ty se inspiruješ například v berlínské Mitte, jak jsme viděli na poslední módní přehlídce Coeur la Poem. Pověz nám víc.
S kamarádem a kolegou Michalem Býmem jsme založili projekt Coeur la Poem, ve kterém se snažíme objevovat nové a zajímavé technologie potisku textilu. Chtěli jsme opět dosáhnout toho, že si divák představí svůj vlastní příběh, nicméně je námi lehce veden. Projekt chceme dál rozvíjet, pracovat na jeho podobě a vytvořit z něho samostatně fungující platformu pro různé imaginace. (pozn. aut. o Coeur la Poem jsme psali v červnovém čísle Kulturní Pecky.)

A jakým směrem jdeš v tuto chvíli?
V současné době se neustále věnuji grafice a začínám objevovat možnosti skulpturních interiérových instalací. K tomuhle „nápadu“ jsem se dostal přes interiérové a exteriérové malby, které v posledních letech dělám, kořeny se dají vystopovat právě v graffiti. Celé to má tedy nějaký přirozený vývoj a mě baví, jak to všechno můžu propojovat.

S jakými materiály nejraději pracuješ?
Nemám jeden oblíbený, záleží na prostředí. Co se týče instalací v exteriérech či interiérech, je nutné si nejprve uvědomit, jak bude daná instalace užívána. Pak teprve může přijít na řadu otázka materiálů. Každý materiál má své vlastnosti, typologii chování v různých podmínkách, určité možnosti dalšího opracování. V dnešní době existuje tak obrovská paleta možností, že vybrat tu správnou se pomalu rovná zázraku. Teď jsou hodně populární karbonová vlákna, různé úpravy kovů, nanotechnologie atp. Na poslední realizaci jsem použil magnetické zrcadlové plochy. Jednalo se o nerezové pláty opracované do požadovaného tvaru písmen optickým laserovým paprskem. Výsledná forma byla typografickou kompozicí, jejíž konkrétní podoba se může měnit podle momentální nálady uživatele prostoru, tedy diváka, a to díky magnetické ploše, která je u instalace umístěna.

Co je tvým cílem? Kde by ses jednou rád viděl?
Že se jednoho dne podívám zpátky na to, co jsem tehdy udělal, a bude mě to pořád bavit. S vědomím, že jsem do toho dal tehdy maximum, a teď po roce to vidím stejně. Rád bych pokračoval ve směru, který jsem si nastavil. Tedy spojovat všechna odvětví, ve kterých jsem získal zkušenosti. A převáděl je do fyzické, existující podoby.

Chápu správně, že celé tvé fungování se tedy točí hodně kolem utváření vlastní osobnosti?
Ano. Baví mě pořád objevovat, zkoušet a přicházet na další možnosti. Každá cesta nabízí několik křižovatek, kterými je pro člověka zajímavé se ubírat. A pokud se několik takových cest zkříží, je jen na každém z nás, jak s tím naloží, a co z toho může použít k vlastnímu rozvoji.