Projekt La Blogothèque od roku 2006 mění pohled, jak lze experimentovat s prezentací hudby na internetu.

Když něco označíme za experiment, navíc s dlouhověkostí jako u La Blogothèque, nelítostně hrozí, že originalita vyšumí a prvotní nápad se vyčerpá. Nikterak v případě Pařížské video-hudební platformy.

„We love filming music“ je slogan, který naleznete na facebookové stránce La Blogothèque. Láskyplný výkřik není povrchním záchvatem puberty, ale poctivě shrnutý přístup, jak se skupina kolem dokumentaristy Vincenta Moona rozhodla prezentovat významné hudebníky z celého světa. Samotná postava hlavního tvůrce hudebních „výletů“ (Take Away Shows) je svojí dokumentární tvorbou jistým unikátem.

Od folkloru k popu
Vincent Moon, pravým jménem Mathieu Saura, je známý jako vynalézavý filmař, který si vystačí sám a s minimálními finančními prostředky. Cestuje po celém světě s kamerou v batohu, aby zachytil hudbu z absolutního okraje masového zájmu. Místní folklor, sakrální hudbu nebo náboženské rituály znázorňuje i díky omezeným prostředkům ve formě, kterou následně známe u La Blogothèque.

Mimochodem stojí za zmínku, že jeden z dokumentárních filmů Little blue nothing se věnuje manželům Vojtěchu a Ivaně Havlovým.

Z kontextu dokumentární práce Vinceta Moona vyplouvá na povrch zajímavé spojení dvou světů. Zkušenosti s uzavřeným a intimním prostředím, kde místní kultury žijí v rytmu tradičního folkloru, se promítají v přístupu k postavám všeobecně známým. Autor bez nadbytečné okázalosti stírá rozdíly, na stejnou úroveň posadí ke stolu rodinný pěvecký sbor z Tbilisi a následně stejnou estetikou zaznamená vystoupení populárního Bona Ivera v úzkém kruhu posluchačů, kdesi v pařížském bytě. Tím vytváří vzácnou charakteristiku projektu La Blogothèque. Pohledem etnografa sleduje v ulicích, výtahu nebo třeba hotelovém pokoji významné osobnosti hudební scény, aby jejich role nedotknutelných hvězd usadil zpět na zem.

Do ulic!
Take Away Shows už jedenáct let nenápadně plní internetové sítě nevtíravou optikou dokumentární kamery, zaměřené na několik ikon hudební branže.

S nadsázkou řečeno se uvolněná atmosféra portrétů známých kapel podobá situaci, kdy kamarád s kamerou zazvoní u bytu a zeptá se: „Můžou si jít Arcade Fire hrát?“

Specifické zobrazení konkrétních hudebníků je i pro samotné umělce velkou výzvou. Ve většině případů se jejich známé skladby mění v akustické verze upravené tak, aby je bylo možné zasadit do konkrétního, spontánního prostředí. Když Vincent Moon přemlouvá Bloc Party před hospodou s pivem v ruce, aby zahráli jeden ze svých hitů, je u nich patrná nervozita, protože kapela zvyklá hrát na podiu se v přímém přenosu adaptuje na nepoznanou situaci. Take Away Show začíná ve chvíli, kdy kytarista začne vybrnkávat melodii známé skladby „This modern love“. Kamera v syrovém výřezu levituje přes ústa zpěváka, korzuje po okolí a zaznamenává udivené návštěvníky stejné hospody, kteří teprve v tuto chvíli zjišťují, že jsou svědky vzácné události.

V dalších portrétech hudebníků se Surfjan Stevens pere s nepřízní počasí na střeše domu, Mac Demarco během písně komunikuje s mládeží v parku, Grizzly Bear místo nástrojů drží v ruce lahvová piva a vystačí si pouze s vlastním hlasem, Aloe Blacc s kapelou si během oběda dopomůže hrou na jídelní stůl, aby prostorem rozezněl hit „I need dollar“.

Několik popsaných příkladů jsou jen drobečky v dlouhé řadě originálních pohledů na prezentaci hudebních vystoupení, z kterých je patrné opravdové nadšení pro věc. Vizuální řeč se nebojí neostrosti, popření zlatého řezu, zakopnutí kameramana, mávajícího číšníka v záběru, ani komunikace muzikanta s okolím. Jednotlivé detaily jsou dílem očekávané náhody a v komplexním balíčku celého konceptu La Blogothèque nastavují kontrapunkt vyžehleným hudebním klipům, kde máme možnost poznat hvězdy jen, jak si ony přejí. Model pohledu Take Away Shows rozšiřuje rozměr, jak na samotné muzikanty nahlížet. Tím je jedinečná ve svém autorském rukopisu a představuje ostrůvek spontánní energie, která i po jedenácti letech nevyprchává. ∞


autor: Jakub Kučera

Pokud máte iPhone, téměř automaticky si myslím, že máte Instagram. O to víc mě překvapila reakce celé řady známých, kteří neví, o co jde – ale ví, že se o tom mluví. Je dobré něco vědět o sociální síti, která shromažďuje obrázky naší virtuální snové reality. A chci podotknout – reality nádherné.

Dlouhá léta byla fotografie záležitostí poměrně úzkého kruhu lidí, kteří byli ochotni potýkat se s nedokonalou technikou a zaplnit vlastní koupelnu spoustou chemických vývojek a ustalovačů.

Technologie ale nakonec poskočila vpřed, trh obsadily pohodlné plastové filmové kompakty a fotolaby, kde vám film vyvolali s celkem jistým výsledkem. Poté nastoupily první digitály, stále lepší, menší a lehčí, s jednodušším ovládáním.

Na základě tohoto vývoje by se dal zkonstruovat krásný graf úměrnosti počtu lidmi pořízených snímků a totálního poklesu jejich průměrné vizuální estetiky, nebo lidově řečeno hezkosti. Nevěříte? Otevřte si stará rodinná alba a srovnejte atmosféru starých snímků ze 70. let s těmi 350 záběry, které jste pořídili svým novým digitálním kompaktem na poslední rodinné oslavě před pár týdny. Digitální snímky skoro nemají vady a zaznamenávají, co vidíte, ve vší realistické skutečnosti. Žádné světelné skvrny a modravé nádechy.

Plastové foťáky a extrémní barvy
Nostalgie po starých nepřesných barvách a celkové atmosféře fotek pořizovaných poctivě na nekvalitní film nedává mnohým spát. V 90. letech v Rakousku vzniká kult pod názvem lomografie – mánie focení nekvalitními plastovými foťáky, nejdříve těmi původními starými a pak i moderními a o poznání dražšími replikami. Staré černé plastové Lomo, které naši rodiče v 90. letech s klidným svědomím hodili do odpadkových košů, za posledních pět let stouplo v ceně asi pětkrát a předčí mnohé zbrusu nové digitální foťáky.

Hezké na lomografickém trendu je, že v digitální éře pořizujeme fotky hezky postaru, skrz plastovou krabičku na prošlý (kvůli efektům, chápejte) film z drogerie. Jenže, co je pravidlo číslo jedna facebookové doby? Ať mluvíme o soukromém životě, zájmové skupině nebo businessu: sdílej! A jak chcete rychle a pohodlně sdílet, když trvá měsíc, než nafotíte film, další než ho odnesete vyvolat a pár dalších týdnů než si výsledek vyzvednete?

Instagram, a jste fotograf
Lomografie nevznikla z lásky ke kvalitním snímkům, ale naopak jako plod lásky k nekvalitním, zajímavě barevným fotografiím, které vznikají spíše náhodně než záměrně. Na „náhodu“ je nejlepší být vždy připraven a tedy mít fotící nástroj vždy s sebou. Co s sebou máme vždy? Mobil. V posledních letech je to navíc u mnohých smartphone. Takový smartphone má v sobě zabudovanou kameru a taky samozřejmě internet, čímž se z něj stává ideální prostředek k pořizování snímků a jejich sdílení.

V roce 2010 Kevin Systrom a Mike Krieger uvedli na AppStore svou aplikaci, pojmenovanou Instagram, která umožnila pořizovat fotky a rovnou je ukazovat svým známým online. Jedná se v podstatě o sociální síť založenou na sdílení fotografií, kde si prohlížíte příspěvky svých přátel, a vaše příspěvky může rovnou zobrazovat i na dalších sociálních sítích, které užíváte (Facebook, Twitter, Foursquare, …). To ale není vše. Na Instagramu vytvoříte momentku nejen instantní, ale také hezkou. Stačí zmáčknout spoušť, pak si vybrat z 16 přednastavených profilů a vaše obrázky získají úchvatné barvy nebo začnou vypadat jako mírně přesvícená fotografie ze 70. let. Doplňte rámečkem, použijte trochu speciálního nástroje rozostření a najednou vůbec nejste špatný fotograf, protože rozostřenost je účelná a divné barvy taky. A vůbec nevadí, že na fotce je vlastně jen šálek kafe, co si dáváte k snídani. Samotný Instagram byl až donedávna pouze applovskou záležitostí, letos na jaře však aplikaci za 1 miliardu dolarů odkoupil Facebook a již za několik dní byla zpřístupněna i pro platformu Android.

Vaše kawaii fotky
Instagram je pravděpodobně nejznámější prostředek na vytváření digitálních „lomofotek“, jeho hlavní specifikum spočívá v tom, že zároveň funguje jako sociální síť. Mimo něj však existuje množství aplikací, které fungují vyloženě jako fotoaparáty. Například pro již zmiňovaný Android se mi během méně než pěti minut podařilo stáhnout více než dvacet nejrůznějších aplikací s názvy jako LittlePhoto, Lomo Camera nebo třeba Pudding Camera. Spojuje je především fakt, že je snadno dohledáte pod klíčovým slovem lomo a jako ikonku tvůrci používají upravenou podobu starého foťáku. Všechny tyto aplikace jsou zadarmo, některé ale mají i například lepší nebo „profi“ placené verze. Pointa je veskrze stejná – vytváření zajímavých, roztodivně barevných fotografií nejrůznějších stylů.

Kvalita snímků však v každém případě závisí především na kvalitě optiky vestavěné ve vašem mobilu, aplikace jen nabízí různou škálu barevných filtrů nebo třeba i efekt rybího oka. V podstatě lze říct, že kvalita nespočívá jen v širokém spektru vychytávek, ale především v pohodlnosti ovládání. Pokud vám trvá deset minut nalézt, kde si vyměníte hnusný filtr Rainbow za filtr Black n’ white, který je na fotku babičky o něco vkusnější, a když ho konečně najdete, zjistíte, že v procesu se fotka omylem vymazala, protože jste zřejmě v nějakém momentu zapomněli kliknout na Save, nejedná se pravděpodobně o ten nejpohodlnější software. Jinak ale stahování ani fantazii nic nebrání, pro pobavení si můžete třeba vyzkoušet aplikaci, která pořizuje opravdové kawaii fotky (ano, opravdu se tak jmenuje a můžete si tam přidat nadpisy, blikající rámečky a motýlky).

Naše nová virtualita
Technika postoupila do doby, kdy není až tak finančně náročné pořídit si fotoaparát, který dokáže zachytit realitu prakticky dokonale. Z osobního pohledu však mohu říci, že mě fotografický realismus zajímá u novinářských fotografií a pak také u prohlížení National Geographic. Realita je všude kolem mě, a proto pokud se dívám na obrázky, chci si ponechat alespoň někde tu dětskou atmosféru pohádek. Myslím, že láska k instantně surrealisticky barevným obrázkům nepramení z ničeho jiného než z touhy mít možnost vnímat okolní svět jinak. Zaznamenáváme čočkami mobilních telefonů realitu, abychom ji přetvořili do „atmosférických“ obrázků skutečnosti, která nikdy nebyla. Sdílíme ji se svými přáteli, kterým se tato neskutečnost líbí. Ve virtuálním světě e-mailů, tweetů, zpráv a statusů už žijeme pár let a nyní mu zprostředkovanou realitou fotek dodáváme i jeho barevnou snovou tvář. No není krásná?

Fanouškům japonských a korejských puberťaček a anime doporučuji vyzkoušet fotografickou sociální síť mytubo. Je to takový mírně groteskní východní Instagram