Kreativní narušení společenských kódů. Tvorba z vlastního nitra. Originalita. Básnický akt pojmenování skutečnosti. Všechny tyto heroické aktivity spojuje filozofie posledních dvou staletí s postavou uměleckého génia. Nenajdeme je však také za hranicemi světa umění, v životech marginalizované skupiny lidí, která se konečně hlásí o slovo?

Queer teoretik Jack Halberstam navrhuje vidět situaci trans* lidí jako obrovský potenciál pro celou společnost. Lidé situovaní až na okraj systému genderových rolí či za jeho hranice nejlépe ukazují jeho machinace a disciplinační sílu, kterou působí na všechny. Stále větší viditelnost trans* osob ve veřejném prostoru je tak intervencí do systému, který po tisíciletí nereflektovaně fungoval a v posledních stech letech je podrobován kritice z pozic feminismu a queer myšlení. Původně samozřejmé pojmy jako muž a žena při hlubším prozkoumání přestávají být esenciální nutností, ale spíše složitou konstrukcí, která se historicky a kulturně proměňuje. Trans* osoby tyto konstrukce a jejich pravidla vidí nejzřetelněji, protože se nacházejí v pozici, se kterou pravidla hry vůbec nepočítají.

Halberstam navrhuje užití pojmu trans* s hvězdičkou, která zdůrazňuje neukončenost a procesuálnost trans* životů, přístupů a narativů. Právě toto „kvíření“ (počeštělé queering), tedy rozehrání arbitrárně nastavených norem, je osobně prožívanou kreativitou, srovnatelnou s uměleckou tvorbou. Pojem trans* intervenuje do čistě binárního chápání rodu a zahrnuje také nebinární a fluidní identity. Halberstam se svým pojetím staví také proti čistě medicínské diagnóze fenoménu, který dle autora vypovídá spíše o změnách na všech úrovních společnosti než o změnách individuálních těl.

Trable s genderem
Pojem genderu poukazuje na to, že být lidským mužem a ženou je kvalitativně něco jiného, než být zvířecím samcem a samicí. Když Simone de Beauvoir píše, že se „nerodí, ale stává ženou“, má tím na mysli, že ono „bytí ženou“ není redukovatelné na fyzično novorozeného těla. Jde o velmi složitý komplex kulturních znalostí a dovedností, které si musí v průběhu života osvojit. Pojem genderu pak označuje právě tuto skrumáž norem chování, oblékání nebo gest, které jsou v naší společnosti vedeny binární opozicí žena – muž. Podle vlivného pojetí Judith Butler je gender performativní, své „ženství“ či „mužství“ vykonáváme opakovanou praxí vlastní každodennosti. Nevychází tak z žádné vnitřní podstaty, ale učíme se ho stejně jako čištění zubů nebo pravopis.

Tělo samotné vykazuje určité znaky, podle kterých se mu přisuzuje pohlaví (sex). Ani zde však binární rozlišování není dostačující: Pohlavní znaky u mnoha jedinců vykazují odchylky od předpokládané normy, které byly a stále jsou chirurgicky „opravovány“ na „správná“ těla. Existence intersex osob je tak systematicky potírána binárním systémem.

Ten staví na ztotožnění tělesného pohlaví s genderovou identitou. V případě cis-gender osob, kterých je ve společnosti většina, jsou skutečně tyto dvě kategorie nerozlišované. Trans* osoby však zdůrazňují důležitost tohoto rozlišení, protože vztah mezi pohlavím a genderem rozehrávají a komplikují. Binární trans* ženy a muži chtějí performovat gender opačný, než v kterém byli vychováváni. Nebinární osoby kreativně kombinují znaky obou genderů a vynalézají úplně nové výrazové prostředky tohoto společenského kódu.

Být sám sobě uměleckým dílem
Část teorií umění dvacátého století chápe uměleckou činnost jako oblast prozkoumávání a rozšiřování společenských pravidel a kódů. Ty jsou v běžném fungování strnulé a často přehlížené, v umění však ožívají: Poezie rozehrává kód řeči, výtvarné umění způsoby vidění, literatura užívané narativní formy a hudba prozkoumává hranice slyšitelného a/nebo emocionality. Kreativita podle těchto teorií spočívá v nových kombinacích a využití stávajících prostředků, nikoliv v tvorbě ex nihilo.

Není snad tak vzletné tvrdit, že stejný druh kreativity velmi osobně prožívají také trans* osoby, jacísi „umělci genderu“. Zatímco umělecká kreativita je pečlivě střežena ve světě umění, kvíření probíhá bez bezpečné distance, je prožíváno v osobních interakcích a nejniternějších pocitech.

Překvapivě dobře funguje také analogie mezi trans* zkušeností a pojetím uměleckého génia devatenáctého století. Mistrovské dílo je podle těchto teorií aktem vůle velké osobnosti, která dokáže vytvořit zcela nové světy literatury, malby či hudby. Filozofka a herečka Abigail Thorn argumentuje pro chápání trans* životů právě skrze pojem vůle. Svou tranzici nechce vysvětlovat jako „vyléčení“ nepříjemných pocitů genderové dysforie, ale jako akt osobní vůle: „Prošla jsem tranzicí, protože jsem chtěla. Je v tom obrovská síla. Převzít kontrolu nad svým životem, sáhnout hluboko do vlastních buněk a ovládnout je; pojmenovat se; vzít osud pod krkem a říct ne, sakra, tohle je můj život a já budu jeho paní.“

Doba geniálních umělců již pominula, ale snad nastává čas osobních aktů kreativity, sebetvorby a pojmenování sebe sama, jak ho má provádět Heideggerův básník pro celý svět. Trans* lidé jsou pak avantgardou této nové etapy.

Přestože je i Artikl také takovou mediální intervencí, protože ho můžete pravidelně vídat a odebírat na dobrých kulturních místech, samostatně se tématu Intervence věnujeme až v tomto vydání devátého ročníku. Warm-upem se stalo ale už v červnu naše mediální partnerství s festivalem CO NÁM NEDÁ DEN MÁ NOC, pro který jsme připravili intervenci do rozlehlého a jedinečného komplexu Gabriel Loci v Praze 5 v podobě doprovodného programu. V knihovně s dřevěným kazetovým stropem a vitrážovými okny jsme představili nejrůznější podoby slasti – od těch sladkých cukrovinkových až po ty intelektuální čtivé. Z původní knihovny jsme tak vytvořili Knihovnu slasti a připravili rozmanitý doprovodný program festivalu v podobě výstavy Nejkrásnější české knihy roku 2021, přednášek, Artist Talku s Janem Kováříkem, jehož socha knihovně přinesla slast z kulturního kapitálu či site-specific představení Prague Burlesque, které vtáhlo diváky do omamného světa lesku, světel, tance a slastí ve stylu classic vaudeville revue. V srpnovém vydání Artiklu se k tématu Intervence vztahujeme skrze články a hned na začátku září se na vás jako mediální partner těšíme na mezinárodním festivalu designu Czech Design Week, který proběhne 2.—4. září v Galerii Mánes v Praze. Tam kromě doprovodného programu představíme také nový merchandise. V závěru září, o víkendu 24. a 25. září, se pak zajděte podívat na zámek Troja, kde proběhne další ročník veletrhu Art Book Fair zaměřený na publikace a tiskoviny o umění. Tam najdete nejnovější zářijový Artikl, který si můžete odnést, ale také všechna minulá vydání, kterými si můžete doplnit svou sbírku kulturního čtení – protože Artikl je nejen měsíčník o kultuře a umění, ale také sběratelský artefakt, který každý měsíc v kurátorské selekci PRO ART projektu představuje na titulní straně a v rozšířeném portfoliu vybraného umělce mladší a střední generace nejrozličnějších médií i regionů.

Tvůrčí intervence od Michala Mitra si klade za cíl interdiscipli­nárním způsobem doplnit divadelní inscenaci Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi v brněnském HaDivadle. Vytváří se tak prostor pro otevřenější dialog? Jsou interdisciplinární vstupy možnou cestou, kam se současná umělecká tvorba bude (nebo by se měla) ubírat? Jakým směrem se vydává HaDivadlo?

Tvůrčí intervence v podobě světelné instalace absolventa ateliéru intermédií Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně byla v průběhu tří dnů instalována v brněnském HaDivadle. Jedná se o první intervenci, která zahajuje sérii různorodých interdisciplinárních přesahů v následujících měsících. Iniciovala ji herečka Táňa Malíková, kterou zaujala tvorba Michala Mitra. V kontextu „klasických“ kamenných divadel se jedná o inovativní dramaturgický krok, který inklinuje k překročení zajetých struktur a hranic. Zároveň, koncentrace na doprovodný program je v poslední době častým a logickým krokem kulturních institucí, v tomto ohledu o to více, zahájilo-li HaDivadlo sezonu nazvanou Nerůst. Ta je zaštítěna symbolickým gestem – divadlo za sezonu „nevyprodukuje“ žádnou novou inscenaci, zato se soustředí na hlubší ponoření se do již stávajícího a vzniklého programu. Vycházejíc tak z myšlenky, že neustálý růst a honba za pokrokem je pro naši společnost zhoubná. V tomto kontextu je lepší ptát se po smyslu věcí, zpomalit, místo neustálého růstu nastolit zkrátka nerůst. HaDivadlo tak realizuje tyto interdisciplinární přesahy, které nesou potenciál divadelní představení obohatit o jiné a inovativní pohledy.

Budiž světlo
Do tohoto kontextu vstupuje tvůrčí intervence Michala Mitra. Světelná instalace – divák usedne na pohovku před obří světelnou obrazovku, uprostřed níž je kresba, která působí až jaksi mantricky. Divák dostane sluchátka, prostřednictvím kterých je mu umožněno se do „terapie“ naplno vnořit. V pozadí uklidňujícího zpěvu Rihanny se ozývají instrukce, jakým způsobem máme vnímat světlo před námi, co to s námi má udělat, jak a proč nás tato terapie „vyléčí“ z našeho trápení. To totiž údajně vychází z nedostatku slunečního záření. A proto může být stolní lampa údajným řešením podzimní melancholie, jelikož nám dodá potřebné záření, které zapříčiní úbytek depresivní energie. Umělec Michal Mitro v kurátorském úvodu zmínil, že se idea této světelné terapie zrodila během jeho pobytu v Holandsku, kde u sebe mají lidé často stolní lampy, které jim mají pomoci od jejich problémů. Ty jsou totiž doktory vysvětleny jako nedostatek slunečního světla. To může být velmi okleštěný důvod, proč lidé v současném světě trpí depresivními a úzkostnými stavy. Ty, mimo jiné, totiž může způsobovat celkové nastavení současné společnosti, honící se stále za větším výkonem. Produktivita! Depresivní stavy může zapříčit také klimatická krize a vedlejší efekty s ní spojené, čímž se pomyslný kruh uzavírá u divadelní inscenace. Sluneční záření je přece díky lidské intervenci čím dál tím více škodlivé a paradoxně život ohrožující. Proč si ho nenahradit umělým osvětlením? Technologie nás přece zachrání! A tak jsme opět zcela zacykleni.

V tomto kontextu spatřuji velmi zajímavou rovinu tvůrčí intervence společně v dialogu s představením Naši. Instalace divákovi sděluje, nutno podotknout s jistou mírou nadsázky a ambivalence, že ho zachrání ze všech jeho chmur a smutků, nahrazuje tím však přírodní zdroj, krásné zářivé slunce, které člověku dodává chuť žít. Život na naší planetě je však ohrožen paradoxně těmi technologiemi, kterými se jej snažíme všemožnými způsoby zachránit. Do jaké míry dokážou technologie spásně zachránit člověka? Kdy ho začínají ničit a destruovat? Nachází se člověk v neustálém koloběhu ničení a následného znovuoživování?

Být v sobě, a tudíž být i pro druhé a pro svět?
Technologie samy o sobě mají ambivalentní podstatu. Ničí člověka, aby ho mohly následně zachránit. Podstatná otázka, která mi neustále vyvstává, však je – jedná se opravdu o záchranu? O tu čirou, vnitřně opravdovou, smysluplnou záchranu? V tomto kontextu nelze nezmínit situaci, která nastala v rámci mé návštěvy světelné instalace. Nasadila jsem si sluchátka, prvních pár minut vše bezproblémově fungovalo, avšak v jeden okamžik přestal být slyšet zvuk. Přes všemožné snahy již nešel spustit (nakonec vše zdárně dopadlo, pozn. red.). Jak symbolické, světelná terapie, která měla za úkol pomocí technologie „vyléčit“ lidské chmury najednou podlehla své vlastní nedokonalosti. Člověk byl vůči technologii bezmocný, stejně jako technologie byla bezmocná vůči člověku. Lze tedy na technologie stoprocentně spoléhat? Není cesta spíše v lidskosti? Ve vytrvalém snažení? V obrácení pozornosti ke smyslu, k niterným obsahům, které nám dodají sílu k řešení celospolečenských témat? Aneb, zasednout k rodinnému stolu, propojit se v generačním dialogu, a i přes neshody setrvat, pozastavit se, spočinout – nerůst?