Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Uvnitř versus vně
Jeden architekt popsal svůj den tak, že se probudí v architektuře, snídá v architektuře, pak jde do práce architekturou, do architektury a večer se opět vrací do architektury. Ze svého bytu se přesouvá přes exteriér města do kanceláře a večer složí hlavu opět ve svém příbytku. Úroveň českých domácností říká, že péči o své obydlí, nějaké to nitro každého z nás, jsme už více méně zvládli. Někdo lépe a někdo hůře, dle svých schopností, možností a financí. Já říkám, že byt nebo pokoj, na němž se podepsala ruka obyvatele, řekne o člověku více než cokoli jiného. Nejedná se pouze o funkční uspořádání, barvy, materiály. Každá věc v domácnosti nese podpis toho, kdo ji navrhl, vyrobil a dal jí výraz, který výrobek zařadil do nějaké skupiny či stylu. I výběr stylů je vlastně obrazem zákazníka a spotřebitele. Naše útočiště má přesné atributy, jež od něj vyžadujeme – bezpečí, sebeidentifikaci, ukotvenost. Doma je žádoucí se potkat jen s lidmi, se kterými chci sdílet svůj osobní prostor. Máme k nim blízký osobní vztah a naše chování se prolíná ve společných prostorech a aktivitách. Je to naprostá konkretizace našeho bytí a vnímání. Zatímco exteriér města, venek, ulice, náměstí má úplně jiné atributy. Bohužel se o něj moc starat neumíme. Myslím si, že je to tím, že jsme jeho významu zatím pořádně neporozuměli. Exteriér města je hlavní sociální platforma pro nás všechny. Při všemožných aktivitách potkáváme pestré spektrum kolemjdoucích nebo s někým cestu sdílíme. Když je příjemné počasí, tak ve veřejném prostoru posedáváme na trávnících, sdružujeme se, sportujeme atd. Je prokázáno, že se lidé radši pohybují tam, kde můžou anonymně sledovat svoje okolí a hlavně dostatečný počet ostatních lidí. I děti si radši budou hrát někde, kde je rušno, než na uzavřeném hřišti. Člověk je družný tvor. Se specifickými nároky a požadavky. A k tomu je potřeba si uzpůsobit i vhodné prostředí. Být trochu otevřenější a vnímavější, všímat si detailně prostředí kolem nás. Udržovat estetiku a charakter města. Být kritický ve svém uvažování znamená nespokojit se jen tak s něčím. Protože čím víc nás bude chtít sdílet exteriér města, tím víc máme šancí se potkat a navzájem obohatit. ∞

Každé čtvrté dítě se rodí do světa, který mu není uzpůsoben. Světa, který nikdy nemlčí, kde se cení ostré lokty, schopnost prodat se, zapůsobit na první dojem, drát se kupředu. Zeměkoule se otáčí v extrovertním rytmu.

Trnitá cesta introverta začíná, jen co zkoordinuje obě svoje nohy natolik, aby opustil dětskou ohrádku a vyrazil se konfrontovat se společností. První náraz obvykle přichází už na pískovišti. Honzík si v klidu plácá svoji bábovičku zcela pohlcen úvahou o tom, kterak docílit správného poměru písku v určité vlhkosti a úhlu úderu lopatičkou, aby se ten slon konečně vyklepl i s chobotem, když někoho napadne, že normální je zcela nesofistikovaně lítat dokola s Jeníčkem a Mařenkou a ječet u toho jak pavián. Problém je v tom, že Honzík v jejich způsobu trávení volného času nevidí zhola nic lákavého. Nechá je tedy být a odteď si ponese nálepku, že je „nějakej divnej“. V životě za to schytá nejednu ránu lopatičkou do hlavy.

Honzík a jemu podobní se mezi námi pohybují tiše a nenápadně. A občas i velmi nápadně, když jsou mezi lidmi, kteří jsou jim blízcí, a jimž se můžou otevřít. Nenávidí zbytečné tlachání, umění smalltalk je pro ně vyšší dívčí, hlučná společnost je vysává jak tresky a energii čerpají v klidu a o samotě. Neseznamují se s ostatními lidmi na základě toho, že chtějí poznat „někoho“ nového. Potřebují impuls, že zrovna tahle osoba stojí za podrobnější průzkum. Možná působí nezajímavě, odměřeně a odtažitě. Ale za chladnou slupkou je bohatý vnitřní svět. Introverti nevnímají život v jeho šíři, ale do hloubky. Vnímají, analyzují, cítí, promýšlejí a v bezpečí svého tichého a křehkého světa nechávají myšlenky směřovat kamsi do výšin.

Přestože 20. století bylo stoletím týmové práce, na scénu přišel open space a komunikativnost byla téměř povýšena nad to, co má člověk v hlavě, hlavnímu proudu extrovertních dravců málem unikla jedna důležitá věc. Ty největší projekty se zrodily tvrdou a osamělou prací jednoho člověka. Albert Einstein, Mahátmá Gándhí i Bill Gates se při tvorbě geniálních myšlenek, které posunuly lidstvo kupředu, docela dobře obešli bez smečky spolupracovníků, pátečního brainstormingu a víkendového teambuildingu navozujícího tu správnou atmosféru kolektivní tvorby. Na svoje nenahraditelné pozice v dějinách lidského pokroku dokonce ani nemuseli projít assesmentem – větší bič na introverty než sebeprezentace snad ani neexistuje. Spoléhali se jenom sami na sebe, protože věřili, že nikdo jiný není schopen jejich vize zachytit a zpracovat tak dobře, jako oni sami. A uspěli.

Způsoby uvažování lidské společnosti se naštěstí v průběhu času mění. Pomalu ale jistě se objevují první vlaštovky, že nejen průbojní majitelé ostrých loktů jsou schopni dělat velké věci. Se studiemi o tom, že open space škodí lidské duši, a s opatrným připomínáním individuality každého z nás přichází na scénu nenápadná síla lidí, co nemluví hned a nechrlí svoje nápady jako sopka. Oproti tomu dlouze zapřemýšlí, možná se na chvíli stáhnou do ústraní, bez obecenstva se zaberou do práce tak, že nevidí ani neslyší, a pak zazáří jako supernovy. Dejme jim prostor, posouvají náš svět dál. Tiše, klidně a s rozvahou. ∞

Introverze a extroverze. Dva protipóly. Mohou se vzájemně doplňovat, vyvažovat? Nebo bourají svět jeden druhému? Uvnitř a navenek. První asociace většinou odkazuje k základním rysům osobnosti. K introvertům, kteří často chtějí být extroverty, protože kudrnatí si vlasy rovnají. Jsou nejlepší společností sami sobě. Jednají z vlastního přesvědčení. Těch, co to dělají opačně, je téměř o tři čtvrtiny více. Mnoha introvertům introverze překáží. Těžko se socializují a obvykle dělají práci, která se projeví, ale vlastně není vidět. Fascinuje mě, jak často se objevuje tendence hodnotit, jestli je první osobnostní založení lepší, než druhé. Rozjímavost v poklidu pár přátel srovnávaná s bujarým veselením se mezi spoustou lidí, jejichž jména častokrát ani nejsou důležitá. Introvert, přemýšlivý samotář a extrovert – ten, který je všude slyšet i vidět. Často se mluví o hlubším vnitřním světě toho tiššího. Negeneralizovala bych. Navenek a uvnitř ale nemusí nutně souviset pouze s povahou. Může značit i svět fyzický. Rozdíl domova a veřejného prostředí. Který se ale doplňuje jako rub a líc a druhou stranu mince potřebuje k existenci té své. Mentální činnost při čtení Artiklu chceme vyvážit oslavováním života skrze hudbu a tanec. Artikl má rád introverty i extroverty. Pro ty hloubavější a tišší přinášíme intelektuální zážitky díky rozšíření Galerie Evoluční. Od března už vitrínová site-specific galerie prostupuje celou pasáží Revoluční 5. Pro ty, co preferují strávit noc mezi decibely a přáteli, chystáme další večírek. Bude opět v Basement baru a dočkáte se jej už 14. 3. Těšíme se na vás a já ráda opět pozvu třístého návštěvníka na drink. ∞