Marketing je, když někdo zasvěceně vábí na něco, k čemu nemá žádný vztah. Je to zlo. Já jsem menší zlo.

Po kafi nedokážu myslet. Zhltne mě vnější svět, stanu se čistě tělem. Ztratím pochyby a chovám se jako hajzl. Chovám se jako většina lidí – bezmyšlenkovitě, necitlivě, odpojeně. Nikoli většina lidí, ale lidi kolem mě. Když někdy udělám tu chybu, že si dám kafe, dám si jich deset po sobě. Je to stejné jako s pivem. Okamžitá závislost. Obojí má silný nájezd a rychlý opad. Čaj je fajn. Nástup má znatelný, ale ne vražedný. Člověka pozastaví, zpřítomní, ale neknokautuje. Dostane ho do pozorovatelského módu, vnitřek ale žije dál a s vnějškem může spolupracovat.

Čajovny se svými koberečky jsou na mě moc alternativní, rád chodím do kaváren. Rád sedím na židli. Překapávače pražených zrn vrčí, ale thé mají vždycky hnusné. Karanténa pro mě byla svým způsobem vysvobozením. Začal jsem si dělat kvalitní čaj do kvalitní termosky. Hrdlo bylo moc úzké na síto, tak jsem čaj sypal přímo dovnitř. Dal jsem si ho až večer. Soumrak je čas, kdy ožívám. Netopýři vyletí ze svých úkrytů a začnou čarovat bludné kruhy. V hlavě se mi rozběhne hlas, který píše. Komentuje, ale ne freneticky. Je pod kontrolou a zároveň volný jako oheň v ohništi. Po celodenním kultivovaném kvaltování konečně klid. Je to horké, termoska je zázrak.

Jsem natlakovaný energií, ale okolí se jevím mimo. Když mě někdo osloví, tak se zapnu, ale není to můj hlavní zájem jako u lidí, kteří jedou pivo. Popíjejí a baví se, aniž by věděli proč. Jsem tu pro druhé, ale jsem kontingentní. Můj zájem směřuje dovnitř. Tvořím myšlenky. Nespokojím se s jejich pasivním přijímáním. Nechci být ve vleku světa. Chci ho tvořit tím, jak ho vidím. A to je kámen úrazu. Vidím, že se svět čím dál víc oddává potlačování myšlení. Lidi to považují za správné. Myšlení je pro ně škodlivé. Pro mě je myšlení víra. Netvrdím, že správná. Člověk musí být volný. Nikdo mu nesmí předem určovat, na co má přicházet. Ani on sám. Bloumám. Dumám. Čerpám z momentálního obrazu. Popisuju jednotlivosti. Chápu.

Bretaňská transcendence
Kafe může působit očistně. Ve smyslu očistce. Mám po něm takovou neurotenzi, že když to skončí, cítím se jako znovuzrozený. Čaj, to je vyplouvání na povrch. True flow. Byly časy, kdy „kafe made my day“. V šestnácti jsem trávil léto na chatě. Na vízo jsem dostal bůra z deskriptivní geometrie, takže jsem se měl pilně učit. V půlce prázdnin jsem se na Kanárech seznámil s Francouzkou Julie. Po návratu jsem snil o tom, že za ní zdrhnu do Bretaně. Svůj eskejp jsem podmínil tím, že neudělám reparát.

Testosteron tekl proudem. V pubertě má jeho nadprodukce jedinci dodat kuráž opustit rodinu, aby se zamezilo incestu. Na chatě jsem si každé ráno udělal kafe a pustil si třetí antologii Beatles začínající sitárem George Harrisona ve Within You Without You a pokračující rytmickou groteskou You Know My Name (Look Up My Number). Obcházel jsem záhony, trhal kytkám uschlé květy a zpíval. Parádní mánie. Jednu holku jsem chytil za ruku. Prodával jsem věci do antikvariátu, abych ušetřil na bus. Čerpal jsem z bretaňské transcendence vesmírnou energii.

Ten reparát jsem udělal. Učitelka, která mě nechala rupnout, odešla ze třídy. Nahradil ji učitel, který, když jsem se ozval, že jsem hotový, se podíval na papír a řekl: „Tady to máš špatně, ta přímka má vést sem.“ „Já už to nechám tak,“ mával jsem rukou. „Ne, vygumuj to. No… Tady ti teď vznikl stopník, takže to spojíš sem a získáš…“ Díky němu jsem prolezl. Postoupil jsem do druhého ročníku. Sen zůstal snem. Propásl jsem své určení. Nadchl jsem se pro učení nepředurčenosti.

Mezi vědomím a poznáním
Teď jsem jako ti politici – nemám vizi. S Julie jsem se setkal o osm let později. Byla to jen připomínka někdejší prohry. Mohli jsme všechno, ale už to bylo k ničemu. Přestala být akvabela a začala dělat judo. „We know our fate so let’s go straight,“ řekl jsem jí. Byla zhrzená, vážila za mnou tisíc kilometrů. Od té doby nade vším mávám rukou. Pořád je tu naděje kofeinu. Falešná. Zvnějšnění, které poskytuje, je chabou náhražkou inkarnace. Zvnějšnění zařídí externí drogy, ale inkarnaci jen hormony na hlavní úvazek – cíl. Dohromady to jde super – mít cíl a pomoct si k němu. Ale jakmile jedno odpadne, je po všem.

Marně hledám spasitele svého strachu, abych mu mohl podlehnout. Spisovatele. Uhýbám pohledu svědomí. Všechno, co se děje, je pravda. Buď mám slovo, nebo cestu. Minulost, nebo budoucnost. Přítomnost není. Jen fascinace. Když něco neudělám, mám z toho stejně dobrý pocit, jako když to udělám. Nemůžu se na nic soustředit, protože ve všem vidím něco jiného, než to je. Právě tím to vždycky je – něčím jiným. Mám recht. Nevím, jak to je. Ale vím kam.

Co říct k tomuto článku. Snad jen to, že obdobně jako mé předchozí texty, nebude mít pouze jedno téma. Jedná se o klubko různých myšlenek, které se navzájem potkávají, aby se propletly a zároveň aby se v ten samý moment od sebe oddělily a již se nikdy nesetkaly. Je to nástřel jednotlivých motivů a rysů, které vyvstávají z proudu vědomí objevujících se na téma měsíčníku, jímž je intuice. A právě na tu a na několik konceptů s ní spojených se soustředí tento text. Všechnu moc intuici!

Co znamená rozhodovat se dle intuice? Omezený čas i prostor na psaní funguje jako katalyzátor samotného procesu, během něhož text vzniká. Pod tlakem se rodí to nejlepší. Nejsladší šťáva vytéká teprve tehdy, když jsou hrozny drceny. Pokud nemůžeme jako lidé, kteří špiníme krásu bílého papíru neohrabaností slov, spoléhat na specificky subjektivní vidění světa, pokud mu z jakéhokoliv důvodu nemůžeme nadále důvěřovat, neměli bychom odložit psací potřeby a ponechat tvorbu nových světů, jak psaní nazývá Bohumil Doležel, někomu povolanějšímu? Klame nás v tento okamžik intuice, anebo je to právě ona, tichá síla, která nás podvědomě upozorňuje na zákoutí vlastních možností svázaných hranicemi vnímání, které navíc nemáme pevně ve svých rukách a které nám tak unikají mezi prsty oněch rukou?

Šestý smysl jako ezo
Nezbytnost reflexe je téma, které se v mých textech pro Artikl objevuje pravidelně, a to především ve smyslu mít náhled na vlastní tvorbu, ať už literární, či jakkoliv jinak orientovanou, v každém případě však uměleckou. Jak ale nahlížet na něco, v co se musíme postupně naučit věřit, aby to celé někam směřovalo, tedy ubíralo se smysluplným směrem a třeba také i k cíli. Nezhroutí se celá stavba myšlenkového kontextu, když do ní zahrneme intuici jako něco, co funguje na bázi ezoterického šestého smyslu? Avšak lze o tom prohlásit, že to skutečně funguje a že to je matoucí.

Co je na tom nejpodstatnější: když na konci dne můžeme směle a s úsměvem na tváři prohlásit, že jen díky tomuto prvku nenáhodné náhody jsme přežili další den a plni uvnitř dřímajícího údivu usínáme, abychom prožili noc naplněnou až po okraj sny, po nichž následuje den otevřený novým zážitkům a holé skutečnosti.

V současné epoše, či přesněji řečeno epistémé, jak jednotlivá období myšlenkového diskurzu poznání označuje Michel Foucault, dominuje ratio, tedy na rozumu zcela vystavěná představa vidění světa, jenž je právě perspektivou rozumu jakožto základního stavebního kamene poznání, o němž se v podstatě nepochybuje. Jelikož premisy a axiomy fungují v rámci a uvnitř myšlenkové mřížky dané epistémy, hraje pojem intuice zásadní roli, poněvadž jej nedokáže soudobá vědecká metoda ovládající a určující současnost právě pomocí ratia vysvětlit. Abychom jej přeci nějak popsali, uchylujeme se k deskripcím, kterých jsem koneckonců použil i já v předchozím textu, což je vlastně důkaz toho, že nelze překročit hranice právě dominující epistémy. Okraje a extrémy bývají pro zkoumání daného fenoménu tím krystalicky nejzářivějším laboratorním prostředím.

Dominující ratio
Označujeme intuici více či méně pejorativně myšleným adjektivem ezoterické kategorie. Jedná se tedy v tomto diskurzu o jakési instinktivní, tedy smyslově zabarvené poznání či spíše o samotný přístup k tomuto poznání. Běžnými pojmy, běžnými opět myslím právě pro náš konkrétní a kontextuální systém, nevysvětlitelné či nepopsatelné vnuknutí překračující racionální náhled, kterým jsme vědomě, či mnohem častěji nevědomě zcela svázáni a omezeni. Typickým znakem tohoto přístupu je punktuálnost, jak to nazývá Roland Barthes, náhlé prokmitnutí, záchvěv pochopení výseku reality, které se nám jeví jako naprosto nereálné, avšak zároveň o něm – právě intuitivně – můžeme prohlásit, že je zcela jistě skutečné, opravdové a v konečném důsledku i pravdivé.

Fenomenoložka Anna Hogenová o této skutečnosti v návaznosti na německé filozofy hovoří jako o zablesknutí, ve kterém vše najednou dává smysl, stává se absolutním. Zároveň však nikdy nemůže nabýt formy něčeho hmatatelného, jazykově popsatelného, jelikož se nejedná o nic jsoucího, je mnohem blíže platónské ideji.

Oka-mžiky, záchvěvy a blesky absolutna
Intuice je elegantní pojem, pod který se schová mnohé. Významným způsobem se podílí na utváření tajemných okamžiků, spíše skutečně oka-mžiků, a situací v životě, mnoha způsoby, avšak nikdy, a to je zcela zásadní, ne ve své úplnosti, nezbadatelnosti, neuchopitelnosti. Už je to nějaký pátek, co jsem odešel ze základní školy, ale dodnes si pamatuji, jak jednu z mnoha hodin předmětu nesoucí vzletný název Občanská výchova pro nemoc učitelky suploval ředitel školy. Celou hodinu jsme se bavili o umění. Nikdo z nás tehdy nebyl s to uchopit myšlenky, které rozvíjela pro mne tenkrát největší autorita učitelského sboru. V srdci a v mysli mi současně utkvěla jeho poslední věta, kterou shrnul svůj výklad a kterou si dovoluji neuměle parafrázovat. „Největší umění v životě však spočívá v tom, nedělat si hlavu z toho, co nás přesahuje, čemu nemůžeme porozumět. Stačí se na to dívat a fascinovaně přihlížet.“ Je to skutečně největší umění? Není právě ona neuchopitelnost to, co posouvá lidskost na polobožskou úroveň, jelikož lidské bytosti zkrátka nestačí málo, ale míří výš, za absolutnem, táže se po původu a po smyslu bytí? Fascinovaně přihlížet a smířlivým tichem vycházejícím z úst se nechat uchlácholit před usnutím.

Intuice si vystačí sama o sobě a my se jí musíme naučit důvěřovat. Čímž se punktuálním obloukem vracím na začátek textu. Steve Jobs ve své řeči, kterou pronesl před čerstvě promujícími studenty stanfordské univerzity, říkal, že je důležité v životě nalézt něco, cokoliv, v co je niterně nutné uvěřit, na co spoléhat. Nebylo by krásné, kdyby to něco byla neuchopitelná a proto tolik podceňovaná intuice, jíž sice lze popsat, ale nelze ji beze zbytku vysvětlit?

Dej na intuici! Často slyšená rada. Taková rada nad zlato. Ale co to vlastně ta intuice je? Bleskové vnuknutí bez účasti racionality – jak definuje slovník cizích slov, jeden z nejvíce používaných internetových učitelů. Přestože zní taková definice spíše bulvárně než věcně, při nesprávném uchopení je v ní také pejorativní zabarvení. A to se intuici dostává ve výrazných odstínech. Intuice není věda a tak je člověku těžko vysvětlitelná, ještě navíc, kdy v samotném základu svého významu má vhled. Jak vysvětlit vhled? Mám tušení, že to nedopadne dobře. Skeptik? Možná. Intuice je fascinující možná právě tím, že nelze vysvětlit a přesto funguje. Abychom se na ni podívali důkladněji a zbavili ji všech ezo a new age škatulek a jiných mlhovin, věnujeme jí jako tématu toto říjnové vydání. A samozřejmě – nepřestáváme ji používat. Vždyť kolik rozhodnutí – a to nejen těch v krizových situacích, které byly pod časovým tlakem, bylo správných.