Aby mohla scénografka Iva Němcová alespoň nastínit, co všechno má v režii, limitům pražské PechaKucha Night by musela posunout všechny meze. Aktivně se zabývá jak divadelním, tak veřejným prostorem. Pro řadu inscenací u nás i v zahraničí vytvořila scénickou a kostýmní výpravu. Založila skupinu „V pozadí“, která se zabývá mapováním opuštěných budov před rekonstrukcí či demolicí a intervencí do nich. Má ráda design. Ten hledá na neobvyklých místech a citlivě jej rekonstruuje. A v neposlední řadě vytvořila interiér pro bouřlivé noci spousty z nás – café V lese.

Kdy jste zjistila, že byste jednou chtěla být scénografka? Slučují se vaše tehdejší představy s praxí?
Byla to víceméně náhoda. Po střední škole jsem tápala a nevěděla, co by. Skončila jsem dokonce chvíli na Pedagogické fakultě. Hledala jsem obor, který by spojoval výtvarné umění s prostorem. Líbila se mi představa postavit svět, který si sama vytvořím. Nejen prostor, ale i postavy, které se v něm pohybují a dávají mu život. Ta svoboda a nekonečné možnosti. Scénografie spojuje několik výtvarných disciplín dohromady, a to se mi líbí. Nutí mě přemýšlet nad textem a postavami, takže se občas dotknu i psychologie. Moje práce vychází přirozeně ze mě, tím pádem mě baví a neznásilňuje. Myslím, že jsem nezaměstnatelný člověk, který potřebuje tvůrčí svobodu, a proto si nedovedu představit lepší zaměstnání.

Jak koliduje vaše prvotní představa scény s výslednou realizací? Býváte limitována něčím nebo někým jiným, než jste vy sama?
Jsem intuitivní typ člověka. Když čtu hru, dám na první asociace a představy, které se mi z textu vyplaví. Pak už je jen rozvíjím v závislosti na textu, situacích a konzultací s režisérem. Snažím se v představách ničím nelimitovat. Pak ale dojde ke střetu s realitou, takže musím stát nohama na zemi a vědět, co si na jevišti mohu dovolit z hlediska financí, techniky, výrobních dílen atd. Musím vše dobře vymyslet, tak aby se věc dala realizovat i za málo peněz, a přitom to na výsledku nebylo vůbec patrné. To je práce scénografa, udělat tzv. „z hovna muškát“.

Jakým způsobem studujete hru, než si utvoříte vizi o scéně? Je to dialog s režisérem?
Koncept hry vymýšlím společně s režisérem. Každý z nás má nějakou představu a režisér navíc požadavky, které do prostoru musím zapracovat. Od prostoru se pak většinou všechno ostatní odvíjí (kostýmy, hudba aj.). Mám štěstí, že mohu pracovat s režiséry, se kterými si rozumím a kteří mi dávají volnou ruku.

Odráží se ve vašich návrzích scény prostředí, ve kterém jste vyrůstala?
Pocházím z Vysočiny, což je kraj, který má specifickou drsně melancholickou atmosféru a hluboké lesy. Tenhle kraj mám nějakým způsobem pod kůží. Mám ráda sníh jako hmotu, která náhle změní prostor, a na Vysočině bylo sněhu vždycky dost.

Jsem náruživý pozorovatel, to je základ, ze kterého vycházím. Pozoruji lidi na ulici, sleduji jejich chování, výraz v tváři, postoj, chůzi, oblečení. Pozoruji situace, do kterých se lidé dostávají ve veřejném prostoru. Ráda šmíruju lidi za oknem, kde jsou ponořeni ve svém vlastním světě. Ráda chodím k lidem domů na návštěvu, to o nich spoustu prozradí…

A jak vypadala „scéna“, na které jste prožívala své dětství?
Zasněžená pláň, šedá obloha i sníh.

Baví vás více vytvářet prostor – scénu, nebo obal – kostýmy? Jaká forma vám více sedí?
Scéna a kostýmy spolu úzce souvisí, nejraději dělám oboje dohromady.

Jak na vaše realizace reagují samotní herci? Míváte nějakou zpětnou vazbu?
Většinou komentují jen to, co se jim nelíbí a v čem jim není dobře. Spíš ale koncept bez velkých ovací přijmou, nic jiného jim ani ve výsledku nezbývá (smích).

Říkáte o sobě, že hledáte zanesenou estetickou hodnotu. V kontejnerech. A ve kterých?
To záleží na tom, v jaké části Prahy momentálně bydlím. Nejlepší nálezy mám z dejvických kontejnerů, ale i na Vinohradech se dají najít slušné kousky.

Jakou vaše nálezy mívají podobu? Chodíte hledat s konkrétní představou?
Mým koníčkem není záměrně šmejdit v kontejnerech, jen ráda věci nalézám a dávám jim druhý dech mírnou opravou. Stejně tak ráda chodím do bazarů a na bleší trhy. Mám slabost pro židle a svítidla všeho druhu.

Na 16. ročníku festivalu 4+4 dny jste realizovala prostřednictvím cestovní kanceláře CK Last minute zájezd na Barrandov. Zájemci si mohli zakoupit jízdenku a navštívit kultovní skanzen Barrandovských teras. Atraktivní zážitková exkurze tak spojovala netradičním způsobem živou performanci s audiovizuální instalací v autentickém prostředí. Jak vás tento projekt napadl? Nepředpokládám, že jste tam chodila tančit foxtrot nebo jste se v tamním bazénu naučila splývat.
Bydlela jsem nějaký čas v Braníku a okna našeho bytu směřovala přímo na Barrandovské terasy. Ta stavba mě svou zchátralou monumentalitou fascinovala. Začala jsem se o ni zajímat a sbírat informace. Spojila jsem síly se svými kolegy Lucií Škandíkovou a Matějem Samcem a společně jsme vymysleli a zorganizovali site-specific projekt, který alespoň na čas otevřel téma osudu Barrandovských teras. Důležitou součástí projektu byly záznamy vzpomínek na kdysi funkční objekt, které jsme pořizovali v ulicích Prahy a v domovech důchodců. To setkávání s pamětníky pro nás mělo velký význam, poznali jsme spoustu zajímavých lidí, z nichž už část pravděpodobně nežije.