Vydat Blatného znamená otevřít život muže, který si všímal, jak zní kroky v parku po dešti na cestách posypaných pískem. Našlapuje tak citlivě, aby nepřeslechl žádný obraz. Blatného Čtyři knihy otevírají životní příběh brněnského dandyho, započatý před sto lety, ukončený rozedmou plic a  o částech mezi tím vypráví jeho verši.

Milovník mlhy a tichých chvil, básník interiéru oddávající se samotě, četbě a procházkám, se narodil 21. prosince v roce 1919 v Brně jako jediný syn literáta Lva Blatného a jeho ženy Zdenky, na život a na smrt prohloubil přátelství s Jiřím Ortenem a k jeho posledním dním jej pak doprovázela paranoidní schizofrenie.

Kde s blankytem ticha se stýká
Nakladatelství Host a Druhé město vydávají Blatného básnické sbírky z let 1940–1947. Paní Jitřenka, sbírka, která pojala Blatného čtyři básně z jeho nikdy nevydané prvotiny Lesk věcí, je prvním vstupem k hojnému publikování jeho dalších textů v novinách a časopisech a zároveň portálem do silných pochybností o sobě samém. Chybí mu povzbuzení, chybí mu podpora, kterou mu dával další slovem tvořící přítel, jeho literární patron, Vítězslav Nezval. Je tu ale i objetí jeho vrstevníka Jiřího Ortena osobně a také vášnivá láska. Tu naplňovala herečka o šestnáct let starší, jeho utěšitelka Milada Matysová, jíž je ostatně i Paní Jitřenka připsána. Blatný se vyznává ze svých vášní a fascinace ženským tělem a Miládka, Milada, košíček kosů, paní, tma, svícen stříbrný je vykreslena kultovním obratem o její fuchsiově růžové rtěnce schované v košíčku ovoce, který voní na ústech. Blatný tvoří, jeho básně podkládá otcův stůl a inspiruje Miládky zapomenutý kašmírový šál.
Melancholické procházky, další sbírka, která vyšla v roce 1941 jako druhá a díky které dostal Blatný přídomek „básník Brna“, když jeho verše v původním názvu sbírky Brněnské elegie obstály v celostátní literární soutěži nad dalšími více než tři sta šedesáti příspěvky, přinesla množství gratulací, ale i tichou závist, a dokonce samotný Nezval gratulaci – zdá se uražen – promlčel.

Zápalky, cigarety, tabák, nůž a lampa
V roce 1945 vychází sbírka Tento večer, která už opisuje dění válečných časů i Blatného totální nasazení, naštěstí z proatekce v kanceláři. Nikoli už „stříbro k zalknutí, co krásně tě jemně pohladí“, ale naléhavost zakončovaná vykřičníky, večer plný vší, noci bez útěchy, poprchávající tenký celofán. Blatný je více popisnější, protože samotné dění neslo příběhy, jež propojené se slovy nesoucími hořkost, strach a nepochopení, psaly skrze jeho vnímání verše. Poslední ze Čtyř knih je sbírka Hledání přítomného času, která vychází rok před Blatného odchodem do Londýna, ze kterého se již nevrátí. Posléze ho čeká hospitalizace na psychiatrickém oddělení. V padesátých letech postupně přestává psát poezii a Československý rozhlas dokonce oznamuje, že v Anglii zemřel. V sedmdesátých letech se ale vlivem zájmu o jeho verše ke psaní vrátí a do devadesátých let vyjdou ještě dvě jeho sbírky. Zpět do Čech se již nevrátí a umírá 5. srpna roku 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchestru na chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, provázenou zápalem plic a celkem osmi vydanými sbírkami a množstvím nezpracovaných rukopisů.

Opulentní hostina v tlumených odstínech
Jestli básník musí rýmovat? Asi tak, jako by měl grafik umět rýsovat. Odstíny Blatného obrazů, které slovy vytvářel, jsou hřejivé a tlumené. Jeho básně uchovávají detaily i opulentní hostinu duše a těla. Citlivě vybraná slova v propojeních, která vytváří soubor autorových příběhů, vůně vzácných dřev, ústa, jež jsou zpěv. Oko v okouzlení noční krajinou, která nebyla nebezpečná a temná, ale plná personifikovaných jevů, švadlenek deště v něžných střevíčcích, mlhy a ze stříbra konviček pijícího rozčesaného sadu. Nebo malé harfy, jimiž jsou jahody, které ujídá sluneční paprsek. Blatného verše voní i chutnají. Jeho básně objímají a hladí. Hřejí. Neřežou strohostí, která je snad strachem před citem. Je těžké dát takovým veršům háv, na kterém by se skvěla úměrně vybraná brož tak, aby příliš nezářila laciností a přesto byla důstojným šperkem slovům, která by krášlila, tak jako Blatného verše zkrášlují chvíle jejich čtením.

Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát, v letech 1968 a 1990. Zbývající tři sbírky už se podruhé samostatně nikdy neobjevily – až nyní pospolu ke sto letům výročí narození básníka Ivana Blatného v grafické úpravě Martina T. Peciny a ilustracemi Lubomíra Jarcovjáka.

Dlouholetý výzkum a autorovo intenzivní zaujetí Blatným přineslo své ovoce – román o tomto „ztraceném“ básníkovi se stal Knihou roku. Reiner pro českou veřejnost Blatného znovuobjevil, vyzvedl ho na světlo, zpřítomnil novým čtenářům a způsobil svým detailním zachycením jeho života poprask. Rok po tomto výkonu se však zdá, že je Blatný znovu / stále ještě zapomenut.

A že je tento básník mimo literární kruhy téměř neznámý, potvrdil i jemu věnovaný večer nazvaný „Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, jenž byl součástí listopadového programu Dne poezie a uskutečnil se v podzemních prostorách holešovické kavárny Liberal.

Ve ztemnělém podzemí se sešlo jen pár jednotlivců patřících mezi básníkovy o generaci mladší obdivovatele nebo mezi několik málo zasvěcenců do jeho života. Studentů a mladých lidí bylo poskrovnu. Česká literatura svůj přerod (ještě) nezaznamenala. Nejen pozdní dílo Ivana Blatného, soudě podle účasti na tomto večeru, na své čtenáře stále ještě čeká.

Literární hrdina, nebo geniální básník
Martin Reiner básníka ve svém textu neodmytizoval, naopak „blatnovské“ legendy svým familiárním způsobem vyprávění a historkami spoléhajícími na paměť účastníků mnohdy přiživil. Zkonstruoval obraz osobnosti Blatného, nikoli obraz geniálního autora. Jistě, jeho „dobrodružný“ život k podobné recepci vyloženě svádí, nicméně honba za pikanteriemi a rozmazávání ne zcela doložitelných faktů (ať už je to onanie a obtěžování na veřejnosti, či společná sebevražda s Ortenem) odvádí pozornost od něčeho jiného – od výjimečného a moderního díla, jež na svou širší a veřejnější reflexi i dvacet pět let po básníkově smrti teprve čeká. Ivan Blatný je do současnosti rozpůlen ve dví. Jako autorovi patřícímu do avantgardních časů se mu dostalo dostatek pozornosti, jako nepochopenému „pacientovi“ psychiatrického zařízení daleko v Anglii se mu sluchu dostává jen pomálu. Přesto jeho pozdější poezie vyrůstá z týchž kořenů. A dodnes dokáže oslovit. První vlaštovkou, která měla čtenáře k tomuto dílu zpět přivést, bylo kritické vydání Pomocné školy Bixley (2011), kterou edičně připravili literární historici Antonín Petruželka a Adéla Petruželková spolu se Zbyňkem Hejdou a Vratislavem Färberem. Zůstala však zatím osamocena.

Dědictví Blatného poezie
Naproti tomu Martin Reiner využil všechno své studium obrovského penza materiálu a své vlastní nasazení spíše umělecky a z perspektivy Blatného díla spíše planě. Veškerý svůj výzkum, jenž by byl schopen položit obstojné základy budoucí monografie, zapustil do biografického románu.

Listopadový literární večer, jak jej komponoval britský publicista David Vaughan, měl přispět k druhému: k prezentaci Blatného jako výsostného básníka, k přiblížení jeho osoby a k postihnutí specifik jeho pozdějších textů. Vaughan nechával co nejvíce promlouvat fakta. Součástí čtení Blatného pozdní poezie byla reprodukce dlouho zapomenutých audio nahrávek a rozhovorů s básníkem z doby jeho hospitalizace v Ipswichi i vůbec poslední kamerový záznam jeho rozhovoru s Bohumilem Hrabalem, pořízený jen pár měsíců před Blatného smrtí v psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital. Audiovizuální záznam i Vaughanova recitace básníkových veršů byly působivé. V prvním se ukázal zesláblý a stařičký Blatný, který ovšem neztratil nic ze svého citu pro (melo)drama a poezii, a byl evidentně rád, že může přednést své verše. V druhém pak obrovská pokora a úcta, kterou Vaughan k Blatného poezii cítí, a zároveň jemné pochopení a pobavení, s nímž akcentoval autorův smysl pro ironii. Pro nezaujatého posluchače navíc z přednesu vyvstala ještě jedna perlička: Vaughanův britský akcent, který jako by k vícejazyčným básním Ivana Blatného patřil. Za tím vším v neposlední řadě stojí rytmická melodičnost jeho poezie, strohost přesných obrazů, doslovnost i její opak, nedořečenost. Dědictví, které nám Blatný zanechal, je nesamozřejmým úkazem, je to poezie moderního hlasu a gesta cenícího si pravdivosti a civilnosti. K tomu obraťme pozornost. ∞


Martin Reiner: Básník (Román o Ivanu Blatném)
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 600 stran

„Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, večer věnovaný Ivanu Blatnému se konal 11. 11. v kavárně Liberal, provázel jím David Vaughan.