Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Nepřipadáte si poněkud hysterický, Vojtěchu?
Jasně že mě lze onálepkovat všelijak – zvlášť když se na konci hry objevím na jevišti s cílem pokazit divákům zážitek – to, co dělám ale racionální základ má: je to reakce na zoufalý stav světa. Vědci odhadují, že za posledních čtyřicet let zřejmě zmizela ze Země polovina obratlovců, u bezobratlých a rostlin se odhady různí, v zásadě ale nejsou optimističtější. Stali jsme se geologickou silou. Někteří se utěšují aspoň tím, že je příroda přežije – ani to nemusí být pravda. A hegemonní diskurs říká, že nás je prostě moc a nedá se s tím nic dělat, tuto problematiku různě bagatelizuje či ignoruje. Realita je méně příjemná, protože nutí k akci, a to i při vědomí, že většina lidí nechce nic řešit, chtějí zachovávat status quo. Genocida života má jasné politické pozadí. Je to realita systému, který zákon kapitálu nadřadil všem ostatním zákonům. Proto je to problém, a proto řada vědců navrhuje jiné slovo: kapitalocén. My všichni jsme tím systémem nemocní, proto – zpátky k Vaší otázce – možná jsem „hysterický“. A potřebuji léčbu. Ivan Buraj pro to našel trefné označení: Děláme paliativní divadlo.

Neschopnost v řešení ekootázek

Jak „číst“ situaci, kdy režisér posílá herce do zákulisí a na scénu se staví sám? Jak se to stalo?
Naše divadlo vzniká z napětí mezi vážným tématem a obecnou neschopností adekvátně o něm komunikovat, natož jej vyřešit. Proto celý ten „kabaret“, který se nakonec zacyklí a směřuje k dementní smyčce, se točí dál a dál. Příchodem autorů – mě nebo kolegy Nytry – se celé představení zruší. Už by ale beztak nemělo perspektivu dál jej rozvíjet. Přicházíme a říkáme: Dost. Zastavme ten stroj, konec show, pojďme se o tom bavit. Součástí konceptu je proto i náš plán dělat po každém představení besedu.

Kolik vědce z období svého dětství a puberty v sobě ještě nacházíte?
Už jako dítě jsem sbíral nerosty, mám jich velkou sbírku, napsal jsem o nich několik článků, začal studovat geologii. Zajímala mě vždy živá i neživá příroda, to mi zůstalo, i když vedle divadla nemám moc na jiné aktivity čas. Dospělým vědcem jsem ale nikdy nebyl, spíš jen trochu dětinským nadšencem, jehož motivace byly z velké části estetické – krása krystalů, barvy, formy. To vše je tajemné, estetika vyvolává hlad po hlubších otázkách, začínáme snít, myslet, jednat, žít. Myslím, že divadlo i věda mají nakonec mnoho společného – obojí je hra. Jen když to říkáme, zapomínáme často na vážnost, se kterou si hrají děti. Tato vážnost, určitá až přísnost a přesnost hry. Hrou se také všichni učíme. A je čas konečně dospět, naučit se odpovědnosti.

Rovnováha mezi uměním a politickou angažovaností

Vymýšlení nových slov vám báječně jde. Jak vznikala práce na scénáři?
Spíš jsme chtěli najít nový jazyk, a to i myšlenkový, fyzický a obrazový. Pokud jde o vznik scénáře, bylo to především velmi přirozené a organické: To jsme si třeba takhle vyšli s Matějem Nytrou do lesa na Rakovnicku. Pozorovali jsme, poslouchali hlasy sov i hlasy kaváren, řev strojů. Něco jsem zapsal já, něco Matěj, prošlo to opakovaným sítem vzájemné kritiky, forma a obsah se prorůstaly, až srostly s dalšími složkami – s herci, se scénou Matěje Sýkory, světlem, zvukem. To už byla práce na inscenaci, nikdy ale nejde jedno od druhého oddělit a tady se jedno do druhého prostě postupně přelilo.

Jak vás ovlivňuje prostředí HaDivadla?
Je to pro mě veliká čest tu být – jde o jedno z mála divadel v zemi, která přesně vědí, co a proč dělají. Líbí se mi jejich ideologičnost, která mě také inspirovala k hledání nové rovnováhy mezi postsurrealistickou formou a politicky ožehavým tématem. Navíc je celý tým velice semknutý, je znát silné vedení Ivana Buraje. Nemluvím tady jen o uměleckých složkách, ale i o profesích umělecko-technických – inspicient Ukul, technik Tomáš Komínek, který po nocích vyráběl krychli-objekt, který je náhradním tělem Honzy Lepšíka. Skvělí osvětlovači-lightdesignéři, garderobiérky, kostymérky – mnozí nespali a pracovali, nejraději bych i všechny jmenoval, protože všichni tito lidé nechali na představení také kus své duše a své krve, a teprve ze synergie mnoha složek mohlo něco vzniknout. A především šlo o krásné setkání a tandemovou práci s Matějem Nytrou. Na podzim chci s ním i s částí týmu spolupracovat i v rámci Chemického divadla. Připravujeme scénář podle jihokorejské novely Vegetariánka. ∞

Divadelní adaptace románu u nás nepříliš známého rakouského spisovatele Hermanna Brocha Náměsíčníci v HaDivadle nabízí několik mezi sebou vyvážených rovin vnímání. Z nich nejvýznamnější je ta filozofická, pojednávající o krizi hodnot.

Brochův román obsahuje autentický náhled do atmosféry přelomu 19. a 20. století. Režisér Ivan Buraj neváhá předložit obecenstvu rovnou všechny tři po sobě jdoucí části pětisetstránkového románu naráz. Vzniká precizní kompilace scénických obrazů, ve které vše má příčinu, důsledek, ale i bytostný půvab. Herci hrají důstojně, se zvláštním klidem a z nadhledu, přitom tak intenzivně, jako by ztělesňovali osudové okamžiky vlastních životů. Působivý zvrat nastává v druhé části představení, zasazené do přítomnosti. Zde zůstává inscenační tým věrný leitmotivu celé sezóny, která si vytkla zaměření na sebereflexi. Tato originální koncepce nenechá už nikoho na pochybách – sledujeme rafinovanou grotesku na téma „sobě se smějme“.

Tohle není nešťastná doba
Schopnost Ivana Buraje vetknout inscenacím charisma je nepopiratelná a tentokrát se ještě prohlubuje. Nikdy nepřechází do cynismu nebo arogance. Zachovává tím neohrazený myšlenkový prostor, otevřeně nehodnotí, svůj názor nevnucuje. Náměsíčníci jsou vlajkovou lodí všech odpovědí na otázku „Proč má ještě smysl do divadel chodit?“. O krizi hodnot bychom se možná kromě Brocha mohli poradit s Traklem, Haškem, Werfelem, Zweigem nebo Célinem a dalšími, abychom si vytvořili reálnější představu. Srovnávání s dneškem působí troufale. Broch bojoval proti nacismu. Proti čemu a jak bojujeme nyní my?

Objevit Brocha
Esenci všeho silného, co kdy na divadle vzniklo, vytváří už v prvních minutách představení Simona Peková svým geniálním ztvárněním zblázněného Jaretzkého. Potěšující je také obsazení Ivana Urbánka, který přes svůj dlouhodobý pobyt ve Vídni na brněnská jeviště nikdy nepřestal patřit.

Tvorba Ivana Buraje v HaDivadle dozrává ke konkrétním obrysům a zdá se, že Hermann Broch je to nejlepší, co mohlo HaDivadlo potkat. Až tuto inscenaci uvidíte, budete si chtít Náměsíčníky přečíst. Teprve pak vám Hermann Broch naplno ukáže, čím se liší naše nekonkrétní teoretizování od jeho pronikavého myšlení.

Opusťme sociální bubliny
HaDivadlo v této sezóně otevřeně deklaruje spřízněnost s dramaturgií Studia Hrdinů. Jejich společně vznikající inscenace Síla zvyku (premiéra 28. 4.) a Macocha (premiéra 6. 6.) se budou ptát po zodpovědnosti umělce/intelektuála/kritika v dnešním celospolečensky komerčním prostředí. „Chceme dát prostor výtvarně orientované poetice kmenových tvůrců Studia Hrdinů Jana Horáka, Michala Pěchoučka a Kamily Polívkové, kteří se podílejí na vzniku našich nových představení. Pro HaDivadlo nyní zkoušejí Jan Horák a Michal Pěchouček hru Síla zvyku rakouského cynika Thomase Bernharda. Podle prózy Petry Hůlové Macocha vznikne koprodukce obou divadel v režii Kamily Polívkové,“ specifikuje dramaturg Matěj Nytra. ∞


Náměsíčníci (imitace a tušení)
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 11. 11. 2016 • nejbližší reprízy čt 13. 4. 19:30 • 290 / 190 Kč

Ivan Buraj přivedl na jeviště HaDivadla po loňském Zámku svoji druhou adaptaci populárního díla světové literatury. Příběh Emy Bovaryové v současnosti už skandál nevyvolá. Na otázku, zda má tento román v dnešní době ještě co sdělit, však inscenace odpovídá beze zbytku.

Současná mladá paní Bovaryová je nezaměstnaná – na vesnici práci prostě nenajde. Její manžel celé dny pracuje jako lékař ve službě, ona se cítí zoufale sama a zrazená. Ztrátu iluzí se snaží nahrazovat pomocí „projektu“ hledání sama sebe. Mezitím se úspěšně zadlužuje. Potud panuje shoda s předlohou. Sám Flaubert by se ale asi podivil, kolik levicových myšlenek se dá v jeho díle odhalit. Souboj jedince se systémem svádí hlavní hrdinka neúspěšně. Přesněji: ani se o to nepokusí. Konzumní společnost ji nemilosrdně semele. Kde se stala chyba? V přehnaném zaměření na sebe a svoje potřeby, k čemuž Emě už od dětství napomáhá vlastní otec v dojemném podání Cyrila Drozdy. A v dobré víře nakonec také manžel sám. Nebo je na vině společenský systém, skvěle prezentovaný Zbyškem Humpolcem jako pracovníkem nebankovní společnosti? Patrně. Táňa Malíková řádí v roli Emy Bovaryové natolik sugestivně, že nenechá na pochybách žádnou z žen v sále. Ano, i já jsem madame Bovary, pomyslí si ženská část publika.

Kolik udělá perfektní obsazení
Výrazná sociální interpretace a tušení tragického konce obou manželů prosakuje citlivým způsobem v každém detailu už od první minuty představení. Díky mistrně vypilovaným dialogům se tempo ani na chvíli nezpomalí, celé představení příjemně graduje, režie postupuje velmi logicky a promyšleně. Dramaturgyni Dagmar Radové budiž ke cti, že mladého režiséra nevede k větší vážnosti a stylizaci. Povaha celého představení tak zůstává zábavná, rychlá, trefná a civilní. Herecký minimalismus Marie Ludvíkové (Karlova matka) nebo Jana Lepšíka (bohatý milenec Rudolf) diváky fascinuje a spoluvytváří silnou atmosféru. Jiřímu Valůškovi v roli Karla Bovary jen těžko uvěřit, že je s ním doma taková nuda. Předvádí brilantní výkon, plný kreativních nápadů, a společně s Malíkovou táhne dvouhodinové představení živelnou silou. Velmi příjemnou okolností inscenace je herecká účast techniků a garderobiérek (zábavová kapela, stěhováci).

Malým zklamáním zůstává fakt, že samotná kritika konzumerismu, uvozovaná v prostoru HaDivadla už den před premiérou diskuzí časopisu A2, se do představení bohužel nedostala. Divák si ji nicméně dovede najít sám. Také zmínka z programu o tom, že od roku 2010 žije poprvé v dějinách lidstva víc lidí ve městech než na vesnici, by rozhodně zasluhovala většího rozvedení.

Zkoumání společnosti individualismu
Ověnčen cenami za Vyhnání Gerty Schnirch odešel loni Marián Amsler po sedmi letech z vedení HaDivadla. Už nyní není pochyb, že předal žezlo do dobrých rukou. Nový umělecký šéf svou první premiérou, v této už 41. sezóně významného alternativního divadla, zvedá laťku vysoko nad naše hlavy s odhodláním tvořit divadlo s vědomím kontextu naší doby. Sezóna zaměřená na individualismus nabídne dále v únoru hru Big Sur podle autobiografické novely Jacka Kerouaca, zrežírovanou Ewou Zembok, v dubnu Strýčka Váňu, opět v režii Ivana Buraje, a v květnu se režijně vrací sám Marián Amsler s inscenací ON (jako On-line). Navíc nově vzniklá platforma Studio HaDivadla má v plánu několik generačních autorských projektů, které nebudou přímo konvenovat s hlavním tématem sezóny, nicméně budou klást podobné otázky (pocit sociálního vyloučení, paradoxní vztah mezi nadměrnou komunikací na sociálních sítích a pocitem osamělosti, posedlost vlastním já). ∞


Paní Bovaryová
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 7. 11., nejbližší repríza 19. 12. 19:30 • 250 /160 Kč