Divadlo Kámen se v poslední době inspiruje výjimečnými díly současné literatury. V březnu až květnu hraje dvě takto orientované inscenace: jedna, Přesně 42 zubů, je inspirována románem Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, druhá, S citem, zase nejnovějším románem Jáchyma Topola Citlivý člověk.

Režisér Petr Odo Macháček ani herci, mezi něž patří například Lucie Zachovalová, Zdeňka Brychtová nebo Vladimir Benderski, neusilují o reprodukci nebo věrnou dramatizaci románových předloh. Nechávají se jimi spíše volně inspirovat a vytvářejí tak originální divadlo, které na knihy pohlíží z neobvyklých a leckdy nečekaných úhlů.

Volnost v používání motivů a modelování atmosféry literárních předloh Divadlu Kámen nebrání v tom, aby komunikovalo s autory a hledalo tak další roviny vnímání textů i divadla.
Poněkud tajemný moskevský spisovatel Viktor Pelevin zatím do Prahy nepřijel, ale Pražan a Sázavan Jáchym Topol se některých večerů inspirovaných jeho románem účastní a doplňuje je svým autorským čtením.

Režisér hry k tomu poznamenává: „Večery, kdy se hraje S citem a poté autor čte ze svého textu, jsou přesně tím, co se nám v Divadle Kámen líbí: intenzivním nahlížením na naprosto současná umělecká díla z různých perspektiv. Není sporu o tom, že obě části večera se vzájemně prosvětlují, obě se stávají komunikativnější a v důsledku toho i silnější. Bude-li to z pohledu plánování termínů možné, budeme v kombinování divadla s autorským čtením pokračovat. U nás často čteme a debatujeme i po jiných představeních, ale s autorem knihy to má mnohem větší sílu.“

Přesně 42 zubů
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
nejbližší reprízy po 13. 3. a čt 23. 3.

S citem
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
nejbližší reprízy pá 6. 3. a st 1. 4.

Jako svou druhou premiéru sezony uvede Divadlo Kámen hru S citem, kterou navazuje na dramaturgickou linii inscenací čerpajících z literárních předloh. Hra se důsledně zabývá fragmentací a fragmentovaností mysli, jak uvádí režisér a umělecký šéf Divadla Kámen Petr Odo Macháček, a je vystavěna na úryvcích motivů románu Jáchyma Topola Citlivý člověk.

… dneska to bude vo svatbě… vo velkolepý zářící svatbě ve vymydleným posázavským borďásku… vo svatbě, při který vobsluhujou piercingovejma peckama rozfragmentovaný holky z toho borďásku… jsou to andělové, andělkyně, andělky… a vdává se Světlana, a žení se Kája… Světlana je hodná, krásná holka… Kája je hodnej, silnej kluk… voba jsou fragmentovaný i za ušima…

Tato hesla představují fragmenty Topolova románu. Režisér i herci Lenka Chadimová, Lucie Zachovalová a Vladimir Benderski se shodují, že fragmentace mysli nemusí znamenat úpadek, že „Fragmentárnost tolik neřeš. Přechod na fragmentované myšlení je v pohodě. Uvidíš, že se nestane víc, než se lidem stalo před pěti sty lety po rozšíření knihtisku.“
Petr Odo Macháček: „Dnešní fragmentárnost žití bereme jako fakt. Diváci na ni mohou spolu s námi nahlížet z různých úhlů, různě ji žít. Všechny nás občas dovádí k hysterii, ale můžeme se s ní třeba i spřátelit.“

S citem
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
čt 21. 11. 19:30

text: Blanka Křemenová

Právě v dodatcích ke smlouvě
byly zmínky o civilizaci
to vítr zkroutil větve takhle a teď
na tomhle místě.
Protože válka neskončila
a protože planety v prostoru
jsou stále
vidět pouhým okem
máš možnost volby. Na tvém místě
na lavici někdo zakašlal a přešlápl
z nohy na nohu
a vlak se rozjel to takhle je život
v celé své velikosti říkal sis
takhle bych mohl zůstat na věky
napadlo tě u osvětlené stěny
místnosti
s měsícem s tím vlakem se smlouvou
s tou volbou s listím s těmi pocity


(V úterý bude válka, 1992)


X

moje příbuzná je nešťastná
vyřízla si kus kůže
na břiše
a přilepila jím vizitku
na dveřích
kůže seschla a kroutí se
jméno není k přečtení
byt kde přespáváš a jíš
kam se vracíš
k ránu; zůstává venku
celou noc a měsíc
jako by se vyloupl
z nějaké myší vize
prší

(…)


(Miluju tě k zbláznění, 1991)

Ve většině předchozích děl Jáchyma Topola byla jednou z podstatných vrstev vyprávění historie, která neustále „prosakovala“ do dění románů a ovlivňovala nebo spíš určovala život hlavních postav. Nový Topolův román „Citlivý člověk“ ale z dějinných událostí spíš jen vyrůstá. Autor ve své poslední knize stojí pevně v současnosti, směle a vtipně prozkoumává, co se v české kotlině stalo v posledních desetiletích.

Topol pokračuje v „Citlivém člověku“ ve svém jazykově vytříbeném a náročném stylu. Scény se střídají v překotném tempu, neustále se mění prostředí i jednající postavy. Čtenář sleduje členy jedné rodiny, otce nazývaného Táta, na alkoholu závislou manželku a jejich děti, kteří podnikají divokou cestu, nejdříve po Evropě za přivýdělkem, později po Čechách za nalezením nového domova a klidu. Takovým místem se jim nakonec stane Posázaví, místo, z něhož v románu Topol vytváří snovou, skoro mytickou krajinu. V ní nechává Topol čtenáře očima putující rodiny odhalovat temná zákoutí, úkryty, provizorní příbytky, při silnicích a cestách potom montovny, šrotovny, motoresty a nevěstince. Každé z těchto míst je zaplněné obyvateli s vlastními pohnutými osudy, svérázným životním stylem i příznačnou mluvou. Díky Topolově jazykové virtuozitě místa a postavy ožívají velmi plasticky, a i přes neustálé, mnohdy až monotónní střídání scén, čtenáře nenudí. Atmosféra míst „na okraji“ se sugestivně zahryzává do čtenářova vnímání. Za chvíli má pocit, že snad i ucítil štiplavost potu ze špinavého nátělníku automechanika.

Výživný popis se Topolovi stává polem k zachycení současného genia loci všech zapomenutých míst, v nichž se tak nějak koncentrovalo zklamání současné doby. Topol glosuje události posledních let, porevoluční naději i pocit jistého nenaplnění, jehož příchuť je v Čechách cítit dodnes. Rodina se například pokouší vydělávat si improvizovanými představeními na různých mezinárodních festivalech. Zatímco ale v devadesátých letech stačilo ohnat se slovem Československo nebo Havel a všechny scény se před nimi otevíraly, rodina teď na festivalech zápasí s registračním systémem, bezpečnostními prohlídkami a obrovskou multikulturní pestrostí, která máničky ze skoro třicet let osvobozené země nijak nefavorizuje.

Do středu
Topol text koncipuje na základě zvláštní „dostředivé“ perspektivy vyprávění. Od popisu atmosféry doby v širokém záběru, v kontaktu s dějinnými událostmi a současnou situací v Evropě přechází k popisu subkultur v ní žijících, k odvrácené tváři měst a krajiny. Dokáže se při tom vyhnout jakémukoli mentorování a nechybí mu humor, ironie a nadsázka. V touze jít dál a nořit se hlouběji Topol vždy cílí svůj text k člověku, k jeho osudu, myšlenkám a pocitům. Významnou rovinou knihy jsou proto také dialogy jednotlivých postav, z nichž prosvítá na povrch mnohdy zoufalé každodennosti něco nadějného. Každá postava má v sobě úvahy o smyslu života, sny a plány do budoucna. „A vy teda myslíte, že je? otáže se muž. A kdo jako? Bůh přece. A nezačněte mi tvrdit, že něco určitě je. Nějaká vesmírná inteligence nebo takový píčoviny, protože to by bylo stejný. (…) No, ďábel je na beton. To mi nestačí tohlencto. Že ne? Ale nakonec se to dovíme, že jo? Každej se to dovíme, viďte. Jo.“ (s. 151) Symbolem této skryté, ale přesto světlé stránky světa je obraz madony – ukradená, ztracená a vodou opět vyplavená relikvie je leitmotivem celého vyprávění a vedle dalších je tím momentem, který z Topolova textu dělá mnohem víc než jen zevrubně pojatou společenskou sondu.

Poslední Topolova kniha na mě působí dojmem, že autor v tom nejlepším slova smyslu zraje. Kniha má mnoho „vážných“ pasáží, snad poznamenaných několikanásobným úmrtím v kruhu nejbližší rodiny v posledních letech. Zároveň je ale odlehčená. Topol chce všechno zbavit vrchní slupky, balastu utvořeného z představ, předsudků, nostalgie. A svou rozdivočelou imaginací trochu protřepat ztuchlé představy o vlastní generaci, naší zemi a hlavně o jednom také už docela pevně zbudovaném mýtu: topolovském. ∞


Jáchym Topol: Citlivý člověk
nakladatelství Torst
Praha, 2017, 360 stran