Vraví sa, že ženy o sebe rozprávajú priveľa, muži zase primálo. V inscenácii s názvom Muži toho herci-vlci o sebe tiež veľa nenarozprávajú. Vrčia, vyjú, hryzú, expandujú pohybom, utekajú a zápasia, vyjadrujú sa telami.

Medzi to najzaujímavejšie, čo je možné v súčasnosti na pražských javiskách vidieť, nepochybne patrí viacžánrový počin režisérky, choreografky a tanečnice Adély Laštovkovej Stodolovej a tvorivého tandemu Skutr, ktorý tvoria Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský.

Pohybovú inscenáciu Muži predstavuje päť hercov, ktorí sa podľa popisu predstavenia „vydávajú do divočiny, aby našli odpovede na tie najvnútornejšie otázky“. Ale viac ako cesta niekam je to cesta naspäť, k základu, koreňom, k niečomu vnútornému, animálnemu a archetypálnemu, čo síce môže byť podvedomé alebo zabudnuté, ale je súčasťou podstaty muža a vo veľkej miere určuje jeho konanie, cítenie a vytvára mužskú identitu. Herci putujú do vnútra, pretavujú sa do podoby vlka, ktorá sa spočiatku vyjadruje rôznymi zášklbami a zvieracími grimasami. Nad scénou svieti lampión – Mesiac; akoby nad mužským putovaním držal stráž práve jeden z najvýznamnejších symbolov ženskej energie. Cyklicky sa opakujúcim vytím sú s ním mužskí predstavitelia ustavične v spojení. Na javisku prebieha zasväcovací rituál; prostredníctvom skúšok od starších hercov-vlkov sa formuje dospelosť najmladšieho člena – Šteňaťa, ktorého stvárnil Aleš Bílik. Tieto skúšky, ale aj rozličné interakcie medzi predstaviteľmi sú dôkazom, že vo všetkých formách mužských vzťahov – od dávnych iniciačných rituálov cez chlapčenské hry až po komplikovaný vzťah otca so synom – je vždy aj trochu krutosti. Na druhej strane sú čisto pánske záležitosti potvrdením dávneho faktu, že mužom sa ich identita ľahšie a prirodzenejšie vyjadruje v chlapskej spoločnosti ako medzi ženami. Predstavenie je pretkávané viacerými vrstvami a postupne sa zaoberá rozličnými problémami, s ktorými sa muži vyrovnávajú; vzťah otca k synovi a syna k neprítomnému otcovi, viera, násilie, homosexualita. Tieto vrstvy hercov-vlkov vnútorne obnažujú a ukazujú celú škálu elementov, ktoré zahŕňa mužská osobnosť – od pudovej agresivity cez nutkavú potrebu poznávať svet a expandovať, zmysel pre humor a chlapčenskú hravosť, až po neistotu a krehkosť.

Päť vlkov a jedna fenka
Zlomovým bodom je príchod Fenky – Adély Laštovkovej Stodolovej (v alternácií so Zuzanou Stavnou). Mužský a ženský element sa vzájomne očucháva, skúša rozmanité polohy vzájomných vzťahov. V úžasnom výkone Adély Laštovkovej Stodolovej je žena-fenka priateľkou, milenkou, matkou aj bohyňou, je úprimná, prefíkaná, bezbranná i drsná. Túli sa, obtiera, zvádza, vyhľadáva pomoc a ochranu, ale i sama chráni. Spomedzi jej mužských kolegov sú výrazné najmä dva protipóly – spomínaný Aleš Bílik ako Šteňa so všetkou svojou zraniteľnosťou a nevinnosťou a Petr Vaněk, predstavujúci vo vlčej svorke alfa-samca. Práve Petr Vaněk je z vynikajúcich mužských predstaviteľov herecky najvýraznejší. Jeho pohybovo-akustické stvárnenie, hravosť, žartovanie a tiež vrecká plné rozličných predmetov dávajú predstaveniu na mnohých miestach nové impulzy.

Návrat do divočiny, návrat k hline
Je potrebné oceniť hĺbku a precíznosť, s akými tvorcovia predstavenia poňali celý proces. Tvorbe predchádzalo nielen štúdium kníh, ktoré sa zaoberajú tématikou mužnosti, ale aj skúsenosti s mužskými konšteláciami – čo sa odrazilo v herecko-tanečnej, a tiež v kostýmovej a scénickej rovine. Jakub Kopecký pracuje s prírodnými materiálmi a elementami – s drevom, hlinou, vodou. Počas predstavenia sa z dreva stáva bojový nástroj i totem, hlinou sa herci-vlci potierajú, nasiakajú niečím výsostne prírodným. Okrem toho, že je hlina priamym spojením s prírodou, je aj pripomienkou biblického vzniku muža, ktorý bol stvorený práve z nej. Veľmi symbolická je tiež kostýmová práca Denisy Novej. Muži sú oblečení do jednoduchých čiernych nohavíc a bielych košieľ, vzadu akoby roztrhaných vlčími pazúrmi. Ženská postava je oproti tomu kontrastná – má na sebe červené šaty s dlhou vlečkou, pripomínajúce krv a oheň, plodnosť, vášeň, sexualitu, ale aj život ako taký a životné cykly.
Zaujímavé je, že aj keď sú Muži tvorení najmä mužskými predstaviteľmi, vyznenie predstavenia je napriek (a možno práve vďaka) všetkej tej živelnosti, sexualite a animálnosti veľmi poetické.


Muži
réžia a dramaturgia Adéla Laštovková Stodolová
hrajú Aleš Bílik, Jakub Folvarčný, Jaro Ondruš / Petr Vančura, Ondřej Nosálek, Petr Vaněk, Zuzana Stavná / Adéla Laštovková Stodolová
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
Najbližšie predstavenie prebehne v budúcej sezóne

Vybírám jen namátkou některá z témat, kterým se věnuje představení V pasti těla: manipulace médií, zcestné postupy moderního zdravotnictví, záměrná a řízená devalvace hodnot ve společnosti, z toho pramenící izolace a neschopnost mezilidské komunikace a plnohodnotných intimních vztahů, ignorování přání jedince s domnělým ohledem na zájem společnosti jako celku. Na hru vás zvu také pro originální zpracování těchto námětů.

Je to paradox. Recenze na představení, které se mi nelíbí, něco mi na něm vadí nebo se mi na něm líbí jen něco, se mi obvykle píše jako nic. Upozorním na nešvary, vypíchnu zajímavosti a povedené prvky a vše doplním vlastním dojmem z dané kulturní události. Nedávno jsem ale navštívila představení, které mi vzalo řeč nejen pro zbytek večera, ale i pro napsání tohoto článku. Byla to prostě pecka.

Do těchto řádků jsem se skutečně musela nutit. Potíž ale spočívá v tak vysoké kvalitě hry, že si doporučení a šíření mezi veřejnost zaslouží. Nejraději bych napsala prostě jen: jděte se přesvědčit sami a uvidíte. Jednak byste mi ale nemuseli hned věřit, a navíc by mi tak krátký článek v redakci neprošel. Zatnu tedy zuby a pokusím se alespoň nastínit, o co že to vlastně jde.

Jakub sobě i nám všem
V představení V pasti těla je Jakub Folvarčný ve vlastní režii jedním ze dvou herců na scéně, kterou sám připravil, a deklamuje text, který sám napsal. Bez přílišné nadsázky by se dalo říci, že je to jeho dítě. Však se také tématům jako mateřství, rodičovství, porod a zdravotnictví, dětství a dospívání v průběhu bezmála dvouhodinového představení hojně věnuje. A že se s tím zrovna nemazlí, lze vytušit už jen z úryvků scénáře, který mi Jakub poskytl:

Novák: Jak se jmenujete?
Vesmír: Vesmír Svobodný.
N: Nepřípustné. Jsem jediná osoba, která rozhoduje o povolení přidělovaného křestního jména a mně se toto jméno nelíbí.
V: Ale hodí se ke mně.
N: Pravda. Vy se mi taky nelíbíte. Jestli vám jde o významové jméno: jste z Prahy, jste tu nový, Josef Novák. Pěkné přiléhavé jméno, líbí se mi. Vy se mi také začínáte líbit. Podstoupíte povinná a většinu doporučených očkování.
V: To by moje matka nikdy nedovolila!
N: Je dobře, že je za mřížemi.
V: Kde je?
N: Vaše matka Milada Nováková…
V: Svobodná!
N: Za svobodna. Nyní Nováková. Je v ženské věznici v Ohavě.

… (nebo)…

Nechci se na to dívat, jak se zbytečně snaží, jak se furt znova zvedají a zase padají a pak přirážejí nekonečně v nekonečné množství pochev, aby zapomněli, jak jsou doopravdy v píči. Aby to celé břímě bytí v naprosté píči přenesli na někoho jiného, na novou generaci; my jsme to nezvládli, jediné, čeho jsme byli schopni bylo: „to pomrdat“ a z toho jste vzešli vy, abyste za nás nesli dál dědičný hřích.

Nechci se na vás dívat, pane, nechci vidět váš pokus-omyl, nechci ve vás vidět sebe za dvacet let, vypadněte! Jděte do hajzlu! Kurva!

Nechci, nechci, nechci žádného otce, nechci žádný vzor, nechci se ničím řídit. Všechno na světě je poloviční. Já už chci pryč, chci to všechno přeskočit. Nechci tu chodit a shánět furt něco k žrádlu a v období páření, což je vlastně pořád, samici a pak zase něco k žrádlu a samici a žrádlo. Co je to za kolotoč?! Nechte mě na pokoji! Tohle je můj pokoj! Už nechci poslouchat ty zvuky, ten rytmus mi rozpůlí hlavu! Nééééé!

Systém proti všem, všichni proti systému
Jakub už musel být současným stavem společnosti a lhostejností tím vším prostupující hodně otrávený. Abych nespekulovala, zeptala jsem se Jakuba přímo. Co bylo popudem pro napsání textu?

„Impulzy byly vlastně dva. První ještě v době, kdy mne poměry opravdu unavovaly všude a natolik, že jsem začal hledat nějaký sjednocující prvek toho, proč si takové peklo vzájemně děláme. Objevil jsem jej pro sebe v aktuální nerovnováze mužského a ženského principu v naší společnosti. Tato nerovnováha vede ke vzniku iluze takzvaného systému, proti němuž není obrany. To je ale už víc než dva roky. Situace se začíná v mnohém měnit, přestože se nám může zdát, že je to pořád stejné (ne-li horší). Myslím ale, že jde jen o eskalaci na sklonku epochy. Pro mne je ta hra svým způsobem monotematická a různé fenomény naší doby v ní používám jen jako osnovu bez ambice je vyřešit nebo rozpitvat. Systém je něco, co opravdu změnit nejde, pakliže to sami nechceme. Čím může každý z nás začít je, že se poohlédne po možnostech, jak překonat onu obrovskou krizi mužského principu, kterou zažíváme.

Impulzem k dopsání hry pak bylo téma divadla Alfred ve dvoře na tuto sezónu: Člověk přírodní a / nebo člověk politický, kam mé dosavadní torzo ze šuplíku bezvadně zapadalo. Poté, co můj projekt na podzim vybrali do nadcházejícího dramaturgického plánu, už nebylo úniku (smích).“

Dvorní zázrak
Divadelních představení je denně k vidění nespočet a nechci zpochybňovat kvalitu většiny z nich. Troufám si ale tvrdit, že autorských počinů, které by se tak aktuálně zabývaly palčivými tématy života ve všech jeho aspektech (soukromý, politický, kulturní, sociální i duchovní), není nikdy nazbyt. A navíc s využitím nejmodernějších audiovizuálních technologií a hravých postupů alternativního divadla. Jeden takový zázrak mají v divadle Alfred ve dvoře.

V pasti těla
koncept, režie, scénografie
Jakub Folvarčný
hrají Jakub Folvarčný
a Týna Průchová
hudba, zvuk David Hlaváč

Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
čt 14. a pá 15. 6. 20:00
250 / 150 Kč