Mystérium. Slovo, které zastřešuje určité tajemství či tajné učení – něco nepřístupného každému. V případě návštěvy kabinetu profesora Beneše je slovo mystérium na místě, ale tentokrát je jeho tajemství otevřeno právě tomu, kdo zavítá do Musea Montanelli, kde se tento tajemný kabinet rozprostírá.

Profesor Vladimír Beneš, neurochirurg světového významu – tedy nikoli fantasmatická osoba, ale skutečně existující osobnost, je pro tuto výstavu klíčovým. Tedy nejen on jako zástupce propojení člověka s vědou skrze neurochirurgii, ale on jako sběratel, jenž za svůj život shromáždil rozsáhlou entomologickou sbírku. Výstava Tajemný kabinet profesora Beneše, kterou připravila právě na Benešovu počest kurátorka Dadja Altenburg Kohl, tak představuje sběratelství nejen uměleckých předmětů nejrůznějších autorů, ale v první řadě pak celoživotní sbírku čítající přes 17 500 brouků.

Fenomén sběratelství je samostatným námětem, kterému se již hojně věnovalo množství myslitelů – jak psychoanalytik Sigmund Freud, který sběratelství řadí k lidským instinktům či pudům, tak filozof Walter Benjamin, který sběratele ve svém sborníku esejí a studií nazývá „fyziognomisty předmětného světa“ a předkládá tak pohled na sběratelství i v polohách posedlosti a vášně, která vždy hraničí s chaosem – „dialektickým napětím mezi pólem nepořádku a řádu“. Nepřestává navazovat filozof Jean Baudrillard a sběratelství rozvíjí do teze, ve které sbírané objekty považuje za projekční prostory pro vše, co se nemohlo promítnout do lidského vztahu.

Nekončící fascinace
Vladimír Beneš se ke zkušenosti se sběrem brouků dostal již v útlém věku svého dětství, kdy byl na procházce fascinován činností, jež zahlédl a jež mu jeho děda právě jako lov brouků za účelem vytváření entomologické sbírky vysvětlil. Po klukovských misích pak následovaly mnohaleté expedice do krajin nejrůznějších pásem – od četných výprav do Číny, Mexika, Indonésie, Kazachstánu, Brazílie, Bolívie, Austrálie a dalších zemí. Ty přinesly nespočetná dobrodružství lovu skrze léta jeho života. Tato obsáhlá výsledná sbírka je předmětem zájmu výstavy a rozprostírá se skrze celé prostory muzea, nejvíce pak v jeho prvním sále, který je systematickému a katalogizovanému představení brouků věnován. Návštěvník, jehož představy o rozmanitosti a četnosti těchto živočichů nepřesahují meze fantazie, při svém příchodu zažívá fascinaci krásou z barevnosti hmyzu i ze stavby těla, která ve své symetrii a rozmanitosti od sebe odlišuje jednotlivé druhy. Spolu s nimi jsou do dialogu postavena umělecká díla nejrůznějších autorů právě ze sbírky Musea Montanelli.

Dialog lékařů
Příznačná volba kurátorky – lékařky profesorky Dadjy Altenburg Kohl uspořádat dialog právě s lékařem – entomologem profesorem Vladimírem Benešem pak divákovi předkládá možnost nazřít umění v nevídané existenciální rovině. Jak fascinující je video s dokumentem zobrazujícím odstranění míšního tumoru, vedle něhož je vystaven akvarel Anke Röhrscheidové karmínových odstínů právě takový mikro vhled do lidského těla připomínající. Záběry z reálně proběhlé několikahodinové operace jsou po vizuální i obsahové stránce srovnatelně fascinující jako samotné umělecké dílo.

Kromě rozsáhlé entomologické sbírky jsou v muzeu k vidění videoinstalace Jakuba Nepraše, které naprosto přesně doplňují fascinaci právě cykly života a jeho podobami, jemná konceptuální práce s materiály a tvary Keiko Koitabashiové, dále obrazy i videoarty Daniela Pešty, práce Luboše Plného, Jana Švankmajera, Pauliny Skavové nebo Anny Zemánkové či Romana Franty a dalších. V malém kině je pak možné zhlédnout dokumentární film Pavla Štingla o činnosti neurochirurgického oddělení profesora Beneše v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V dolní části muzea je nainstalována sbírka přírodnin, rostlin a drog, včetně mikroskopu, pod kterým lze vybraného brouka pozorovat a ocitnout se tak ve skutečném kabinetu kuriozit. Přírodní i obskurní artefakty, multimediální objekty a umělecká díla vytvářejí mystérium vjemů a projekcí v nejsofistikovanějším orgánu našeho těla, v mozku.

Záměr poukázat na variabilitu přírody, její krásu a řád, ale stejně tak na její živelný destruktivní potenciál, jež diváka inspiruje k možnosti poznat hlubší souvislosti a vazby mezi přírodou, uměním i mikro a makrokosmem, je naplněn. Návštěva výstavy Tajemný kabinet profesora Beneše přináší vhled do těchto útrob a nabízí každému jeho vlastní Theatrum Mundi.

Tajemný kabinet profesora Beneše
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
9. 6.—31. 12.

Týden trvala možnost zhlédnout výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu, kterou jsme 29. února 2020 zahájili v Galerii Středočeského kraje. Šíření viru nám ji zavřelo, šíříme ji tedy k vám – zatím – alespoň na papíře, než se 12. května opětovně otevře. Prodloužena je až do 30. srpna.

Jakub Nepraš (* 1981) se narodil v Praze. Studoval v Ateliéru nových médií I Michaela Bielického, v Ateliéru nových médii II Veroniky Bromové a v Ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého. Od roku 2006 je součástí umělecké komunity alternativního kulturního centra Trafačka, aktuálně transformované v Trafo Gallery. Vytváří multimediální celky s bohatou a nepřehlédnutelnou vizualitou. Ve svých dílech pracuje s vědeckými a filozofickými znalostmi, stejně tak jako s vlastními zkušenostmi, pocity a intuicí. Studuje současné vývojové tendence a chování našeho super-organismu ve vztahu k postavení jednotlivce v rámci celku a monitoruje přírodní principy, které tyto vztahy kontrolují a ovlivňují. Neprašova díla odrážejí stěžejní změny ve společnosti a technologiích a z nich plynoucí odcizování ve vztahu k lidem i přírodě. Ve své tvorbě se snaží o znovunalezení původního a čistšího způsobu života a současné společnosti a technologiím navrací přírodní podoby. ∞

Jakub Nepraš (* 1981) je přední český multimediální tvůrce a další z představitelů tuzemské mladé výtvarné generace. Svá díla vystavuje po celém světě, je držitelem několika prestižních ocenění. V čem tkví jeho kvality?

Technická preciznost
Je zjevné, že těžiště Neprašovy působivosti spočívá už ve velmi precizním a na českém území nepříliš vídaném technickém provedení. Mladý tvůrce se do širšího povědomí dostal totiž především díky svým trojrozměrným videokolážím. Vytvořené či nalezené záběry komponuje do pulzujících celků, které pak promítá na matné plexisklo umístěné do svých objektů, popřípadě přímo na ně. Jeho dílo vykazuje nesmírnou vizuální bohatost a přitažlivost. Složité pohyblivé struktury mají schopnost diváka silně zaujmout, až uhranout.

K multimediálním technologiím se Nepraš propracoval už během studií na Akademii výtvarných umění, která zakončil v Ateliéru nových médií I u Michala Bielického. Vzhledem k propojování projekcí s prostorovými objekty příliš nepřekvapí fakt, že svůj pobyt na AVU zahájil v Ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého.

Městský rozbor
Již ve starších Neprašových pracích můžeme číst určitý zájem o možnosti zpracování a rozboru městského prostředí. Pohyblivost projekce dovoluje Neprašovi působivě zobrazovat dynamickou, ale celistvou spletitost mechanismů a vazeb, které město utváří. Člověk je zde sice miniaturní, ale naprostou nezbytnou součástí koloběhu.

Nepraš však nezůstává jen u znázornění městských cyklů samotných. Konkrétním příkladem může být už počin Generator P-730. V tehdy ještě na plátno promítané videokoláži je člověk upraven opět na krajně drobnou úroveň a je monumentalisticky obklopen součástkami staré elektroniky. Ty svým vzezřením připomínají normalizační městské prostředí, v němž jsou lidské postavičky uzavřeny.

Poněkud odlišná, byť stále pracující s tématikou města, je videosekvence Trip z roku 2008. Jedná se o cestu vlakem imaginární městskou krajinou, při které je dán volný průchod autorově představivosti. Objekty, které jsou míjeny, tak na sebe berou podoby fantaskních předmětů spojených s Neprašovými pocity a zážitky. Z okna projíždějícího vlaku je nám tak servírován bizarní koktejl nejroztodivnějších věcí rozličných velikostí.

Pro světovou výstavu Expo 2010 v čínské Šanghaji připravil Nepraš závěsný otáčivý objekt velkolepých rozměrů, nazvaný Metropolia. Projekční povrch v tomto případě tvoří kruhové seskupení obalů ze skutečných výrobků vyrobených právě v Číně. Na ně videosochař nechal promítat zobecnělý příběh univerzální megalopole. Divákům byl tak nabízen celistvý, souhrnný náhled na velkoměstský kolos, jehož přivrácenou stránkou však byla možnost z takového pulsujícího víru čerpat i energii.

K problematice městského prostředí se pak Nepraš vrátil také v rámci instalace pro festival Signal v roce 2013. Jeho Moth zavěšená pod obloukem Karlova mostu představovala pro změnu neupřímnost a neopravdovost historických městských center. Pod křehkými křídly můry se skrývá vykonstruovaný model „tradičních hodnot“ starých čtvrtí. Ten je však většinou pouze inscenovanou „opravdovostí“ určenou pro turisty.

V nacházení společných jmenovatelů mezi lidskou činností a principy prvotní přírody pokračoval Nepraš například také v zajímavém počinu Adela. V něm připodobnil vábení výloh a poutačů v překypujícím nočním městě k zrádnému lákání hmyzu v podání masožravých rostlin.

Zatím posledním Neprašovým výstupem v jeho nesmírně plodné činnosti je projekt Dron list. Nepraš se v této monumentální audiovizuální instalaci opět vrací ke vztahu člověka a přírody, ale také k podstatě evoluce a otevírá frekventované téma kontrolovatelnosti lidského pokroku.

Komunikace
Opakujícím se a zjevně důležitým prvkem Neprašových videoinstalací je také výměna. Aktivní, činná a bujná výměna mezi jednotlivými objekty. Podstata takové výměny na sebe bere rozličné podoby – od komunikace jakožto výměny informací mezi lidmi až zpátky k připodobnění výměny mezibuněčné. Nepraš často studuje zrod, cestu i zánik takových informací.

Zřetelně je informační tok vyobrazen v díle Meadow (2011), jež bylo dlouho dobu k vidění ve foyer Nové scény Národního divadla. Skládá se z rozličných geometricky rozmístěných kamenů, mezi nimiž proudí nejrůznější artikly. Každý kámen zastává úlohu filtru, kdy přeposílá pozměněnou verzi toho, co pro změnu přijmul.

Nadhled
Na první pohled možná (díky formální rozložitosti) trochu odlišnou, avšak při bližším ohledání naopak velice typickou je pro Jakuba Nepraše instalace Landscape (datována do roku 2012). Nadhled, který nám autor zprostředkovává v mnohých svých dílech, je zde zdůrazněn nejen projekcí, ale i samotnou výstavbou díla. Plát vymatněného plexiskla, na nějž Nepraš obvykle svá promítání realizuje, v tomto případě vodorovně protíná čtvero svislých útvarů připomínajících stromy s dřevěnými domky v korunách. Z nich lze symbolicky pozorovat (hlavní) proud ubíhající plexisklem z výmluvné perspektivy.

Zájem o člověka a jeho dějinnou roli pro změnu pronikl i do instalace Transmitter z téhož roku, vytvořené v Portugalsku. Nepraš obratně využil místního zeměpisného charakteru k antropologickému rozjímání – informace vysílané člověkem a jeho odkazy jsou v projekci smývány příbojem oceánu. Ten tak svébytným způsobem sjednocuje člověka s nekonečným prostorem.

Vyvážené a celistvé dílo
I přes jeho nespornou působivost by bylo omezující vnímat tvorbu Jakuba Nepraše jen jako silný vizuální zážitek. Už jen z prostého důvodu, že nedílnou součástí jeho instalací je i stránka zvuková. Ta umocňuje jejich živost i propojení s prostorem. Nepraš tedy plně využívá potenciál a moc digitálního média, ale nespokojuje se pouze s efektem. Využívá svého podmanivého prostředku k soubornému zkoumání role člověka ve světě. ∞