Jakub Tomáš (* 1982) se narodil v Jihlavě, žije a tvoří v Jihlavě a v Praze. Absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění pod vedením Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka. Patří ke střední generaci české malby a v současnosti rozvíjí jednu z nejrozpoznatelnějších figurálních poloh na domácí scéně. Jeho aktuální tvorba se vyznačuje důslednou prací s obrazem jako konstrukcí, nikoli jen „zobrazením reality“. Typickým znakem je vrstvení, fragmentace a střet několika perspektiv v jednom plátně, které narušují klasické prostorové vnímání.

V posledních letech se Tomáš vrací k figuraci, ale posouvá ji směrem k jakési „rozkládané scéně“. Postavy a prostředí nejsou jednotné – jsou skládány z více pohledů, výřezů a vizuálních záznamů, které připomínají koláž nebo montáž. Obraz tak působí jako simultánní dění několika momentů najednou, což vytváří napětí mezi realitou a její interpretací. Specifickým rysem jeho současné práce je také práce s iluzí a jejím narušováním. Malba u něj není jen vhledem do prostoru, ale spíše polem, kde se realita „demaskuje“ – motivy se překrývají, štěpí a znovu skládají. Divák je nucen aktivně rekonstruovat, co vlastně vidí, a obraz se stává spíše mentální konstrukcí než stabilním výjevem. V posledních projektech se objevují i odkazy na portrét a identitu, často inspirované fotografií a mediálním obrazem. Tváře nejsou fixní, ale proměnlivé, jakoby „přemalované“ nebo znovu sestavené z různých verzí téže osoby. Tím Tomáš otevírá téma nejistoty vizuální paměti a toho, jak dnes obraz reality vzniká spíše skládáním než pozorováním. Jeho aktuální tvorba tak stojí na pomezí malby, koláže a vizuálního myšlení o obrazu samotném – ne jako o výsledku, ale jako o procesu, který je vždy nestabilní a otevřený interpretaci.

Prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás jednoznačně formuje. Pamatujeme si detail z ubrusu, kterého bychom si dnes jako pozvaní hosté ani nevšimli, pamatujeme si ranní šelest auta popelářů, jenž byli prvním budíkem ještě před rozedněním, než sídliště otevřelo svoje oči.

Osobní mytologie, fragmenty ze svého soukromí, vzpomínky na období dětství a dospívání, to jsou leitmotivy tvorby Jakuba Tomáše (* 1982). Narodil se v Jihlavě a tak příběhy, která přenáší na svá plátna, vycházejí z tamních sídlišť, zákoutí a bytů. Tematika formativního období života zasazená do konkrétního prostředí a subjektivní vnímání všeho plnými doušky v této životní etapě, je námětem tvorby poslední Tomášovy dekády. Kritické zobrazování, karikování ještě vzdáleného světa dospělých, ale i bezelstné zachycení vzpomínek skrze vlastní symbolický jazyk, je v procházce jihlavskou Oblastní galerií Vysočiny pohlédnutím do částí života jednoho umělce. Jakoby každý obraz nesl jeden příběh, jehož trvání rozehrává samotný divák dle času, který čtení a působení obrazu věnuje. Zasazení archivu vzpomínek v médiu malby právě do jihlavské galerie pak až mrazivě doplňuje intenzitu příběhu, jenž výstava Na Kopci u laviček rozehrává.

Společenské divadlo 90. let
Aktuálně nejobsáhlejší výstava Jakuba Tomáše, kterou připravil Radek Wohlmuth, vtahuje diváka do dvou pater výpovědi autora, který nejen vzpomíná, ale také bilancuje. Přestože jeho dřívější obrazy měly kulaté rohy, jím nenáviděné ostré rohy jsou v jeho další tvůrčí etapě přítomnou součástí. Možná paralela k nutnosti mnohé překonat a vyrovnat se i s nechtěným včetně nutnosti změnit mnoho pohledů a přístupů v průběhu životní cesty. Averze se tak s přibývajícími životními zkušenostmi rozpustila a změnila v ostrost, kterou společenský tlak občas vyžaduje. Několik sálů galerie předkládá výběr pláten v různé barevné škále, jeden sál je laděn pouze do odstínů červené a tento záměr je ještě umocněn fyzickým objektem – autorovou červenou židlí, jež je v prostoru umístěna. Intenzivní až atakující vjemy z barevnosti z tohoto sálu tak znásobují vnímání námětů na obrazech a nechávají je vyznít s patřičnou naléhavostí. Zajímavé je Tomášovo pojetí figur, které v jeho obrazech patří do vystavěných příběhů. Některé mají konkrétní obličej, jiné se drží v symbolické rovině a figuru odosobňují do znaku či zástupného prvku. Toto kombinování je prostředkem, který divákovi pouze nepředkládá záznam vzpomínky, ale nechává jej dosazovat si do jednotlivých výjevů ty své vzpomínky. Zároveň pak také scénu přesunuje od osobního pole k tomu univerzálnímu. Součástí výstavy jsou také objekty zasazené do architektonické kostry, postavy kolážové marionety ve své skříni, v domě bez stěn. Všichni hrajeme divadlo, jak už tento jev za pomoci analogie divadelního představení popsal ve své stejnojmenné knize americký sociolog a antropolog Erving Goffman (1922–1982). Díla Jakuba Tomáše tak s notnou dávkou melancholie, hořkosti i kritického sarkasmu divadlo 90. let minulého století dovedeného na dřeň bez očekávání teatrálního aplausu vtahujícím způsobem představují.

Jakub Tomáš: Na Kopci u laviček
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
(Komenského 10, Jihlava)
11. 3.—29. 5.