Od 24. února 2022 se ranní rutina změnila na budík, káva, korona na budík, káva, Zelenskyj. A najednou se z inscenace absolventského ročníku činoherního herectví JAMU Lidé bez vlastností stalo pro mě téma.

Robert Musil (1880–1942), rakouský dramatik a esejista, ve své prvotině Zmatky chovance Törlesse na třídě mladých kadetů zkoumá skrz několik úhlů pohledu charaktery a morálku (podle některých) dobře vykreslující základ třetí říše. Zobrazil „to špatné“ a běžné v lidech s myšlenkou, že špatné věci se dějí a smysl má je pozorovat, hledat limity a důvody tohoto chování. (Dobrou adaptací textu je film z roku 1966 Mladý Törless režiséra V. Schlöndorffa).

Lidé (Zmatky + Muž)
Takovouto třídu zachovávají i Marek David (režie) a Jakub Molnár (dramaturgie) ve své inscenaci Lidé bez vlastností a doplňují ji ještě o ženské charaktery. Prostředí školy se zkostnatělými profesory a dobu s neurčitými hodnotami zobrazili přípravou „paralelní akce“ oslavující konktrétně naprosto nekonkrétní úspěch člověka proloženou přednáškami s komickými tématy. Mezi tím vším se rozvíjejí malé scénky dvojic tematizující lásku, umění, životní úděl, smysl života, které našli inspiraci v Musilově nedokončeném románu Muž bez vlastností.

Brněnský Beineberg (Martin Mihál) se ke staršímu pojetí německého předchůdce přiblížil asi nejvíce. Chybí mu ale poloha leadera, který má silnou vizi a je přesvědčen o svém konání. Šikana pak působí více jako dětská hra a méně jako uplatňování vyššího principu. Nevíme, v co brněnský Beineberg věří. Strojená a bez viditelných emocí se o „německou úzkoprsost“ snažila Tereza Havránková v roli Gerdy, která doplňovala hlavní „jamáckou“ čtveřici spolužáků. Na první pohled zlé Gerdě také chybí vnitřní motiv. Čemu věří a co z toho všeho má? Adam Kořán jako Basini splnil roli nejslabšího článku ve skupině, ale moc jsme se o něm nedozvěděli. No a Törless (Tomáš Slabiňák) byl takovým pozorovatelem. Avšak kde je jeho místo, o čem uvažuje a co je jeho rolí v příběhu, jasné nebylo. Z nějakého důvodu byla Musilova třída a jeho mini obraz společnosti silnou inspirací pro tvůrce Lidí bez vlastností. Možná tvůrčí tým „odebral vlastnosti“ i těm, u kterých byly velmi podstatné a jejich konání následně ztratilo motiv a hlubší smysl. Rozhodně si však přidali hravost, vtip a experiment, který je pro studenty potřeba a celku dodal dynamiku. Zpěv, tanec, perfektní řešení scény (Adéla Szturcová) a kostýmů, zvládnutí složitého textu, to vše stojí za obdiv.

Lid nemorální
Spojení Zmatků chovance Törlesse a Muže bez vlastností se v kontextu posledních událostí ve světě možná stalo znovu, jako před více než sto lety, předobrazem říše, která se snaží pomocí strachu a týrání v čele s „Beinebergem“ bez ohledu na cokoli prosadit vyšší princip. Celý kontext Musila, jeho textů, studentů a současné situace, mi přišel jako jediná kombinace vhodná ke zmínění. Musil ukázal, že lidé jsou nemorální – to ovšem pro něj nebylo otázkou. Otázkou bylo, kde se zastaví.

Lidé bez vlastností: Robert Musil, Marek David a kol.
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra 24. února 2022

Absolventské ročníky činoherního herectví divadelních fakult JAMU v Brně a AMU v Praze se tuto sezónu pomyslně střetnou. Ukážou, kdo si v inscenaci Poprask na laguně zaplave, a kdo se možná i potopí. Jako první se namočili brněnští studenti. Kromě Goldoniho Poprasku na laguně mají na repertoáru Opilé (I. Vyrypajev) a V.E.M. (podle básníka J. Kostelníka).

V italském městě Chioggia je očekáván návrat rybařících mužů. Dvě skupinky spřízněných žen si vjíždějí do vlasů ze žárlivosti, a jakmile se muži konečně vrátí, navzájem se pomluví a vymyslí si cokoli, jen aby druhé straně uškodily. Fortunatova žena Libera žije se svými sestrami Orsettou a Checcou, které obě čekají na ženichy. Orsetta si myslí na Beppa, švagra Toniho ženy Pasquy a bratra Lucietty. Checca přehlíží lodičkáře Toffola a chtěla by mladého rybáře Titta-Naneho, který už si ale myslí na Luciettu, Mladá šestice Orsetta – Beppo, Lucietta – Titta-Nane a Checca – Toffolo svou žárlivostí a temperamentem rozpoutá hádku, která se řeší až u soudu.

Trojice Orsetta (Eliška Vocelová), Lucietta (Štěpánka Romová) a Checca (Eliška Brumovská) už nemají takovou jiskru. Eliška Vocelová má také krásně silný hlas, ale Orsetta v jejím podání stojí stále trošku upozaděna. Nátura Vocelové by možná lépe vynikla v roli jedné z manželek. I tak se ale v mém pomyslném žebříčku dostává nad Romovou a Brumovskou, protože jsem jí stále postavu věřila. Štěpánka Romová a Eliška Brumovská měly podobný problém, a to, že jim role mladých naivních a upištěných slečen úplně nesedly. Ještě více jsem to vnímala u Romové, která mi chvílemi připadala, jakoby si už na tu usouženou Luciettu jenom hrála. Stylizaci do italské dívky nevzala tak vážně či přehnaně jako všichni ostatní, a najednou k nim jakoby nepatřila. Držela se příliš zpátky.

U Checcy bylo určitě složité rozmyslet, jak šestnáctiletou slečnu uchopit. Ve chvílích, kdy Eliška Brumovská hrála Checcu jako dospělejší, bylo vše v pořádku. Jakmile z ní udělala dítě, co si tak cupitá, kroutí se nervozitou a podivně zjemňuje hlas, najednou to nesedělo a myslím, že chyběla nějaká konzistentnost v tom, jaká má Checca Brumovské vlastně být.

Chlapci, ukažte se
Do páru k Checce a s podobným problémem patří Šimon Bilina v roli lodičkáře Toffola. Mladý a lehce natvrdlý Toffolo Bilinovi zase sklouzával do malého dítěte. Na koho pak ostatní mladíci žárlí, když před jejich dívkami křepčí takový malý kluk? Co se Bilinovi dařilo, bylo konzistentní držení stylizace, i když ne úplně šťastně zvolené, po celou dobu.

Lukáš Dohodil a Johny Horák jako Toni, manžel Pasquy, a Fortunato, manžel Libery, hrdě doplňovali své ženské protějšky. Dohodilovi bych také přiznala trochu toho italského temperamentu a výbornou práci s hlasem. Horák vedle Bulantové zestárnul a proměnil se do muže pod pantoflem a všichni si ho zapamatují jako postavu s příšernou výslovností a vynecháváním souhlásek na začátku nebo uprostřed slov. Nelehký text zvládal Horák s přehledem, jen stále vypadal, že jeho Fortunato nikdy nevystřízliví a tím pádem si nevyhrává tolik s pohybem a mimikou. Titta-Nanemu v podání Radka Melši už není až tak co vytknout, kromě toho, že hraje celou dobu místo Itala spíše veksláka z Diskopříběhu. Džínová bunda, ruce v kapsách, silácký postoj, odhazování ofiny… udrží temperamentního frajírka z 80. let opět po celou dobu a také velmi dobře pracuje s hlasem.

Zvedáme se zase na přední příčky toho pomyslného žebříčku a zde se usídlili Filip Ježowicz v roli Beppa a Matěj Beneš v roli Vyšetřovatele. U Ježowicze využili jeho vypracované postavy, takže jako rozlícený Ital se pravidelně opře do všech svalů a řve jako ďas. Jeho Beppo je trochu svalovec, hlupák s horkou krví, ale Ježowicz se nesnaží demonstrovat, že je Beppo natvrdlý. Nasazuje prázdný výraz a udrží mód svalovce s prázdnou hlavou až do konce zcela přirozeně. Beneš naproti tomu představuje intelektuála a jedinou postavu, co všechny ostatní musí konečně zkoordinovat a uklidnit. Mohl si dovolit civilnější stylizaci i přes to je stále energický a přesný. Jako vyšetřovatel na scéně spíše sedí nebo postává oproti rozevlátému zbytku, ale Beneš si vystačí se sebejistým hlasem, charismatem a celkově vyzrálejším dojmem, což mu pomůže si roli myslím nejen zvládnout, ale velice užít.

Jednoduše a recyklovatelně
I přes nepříliš velký prostor studia Marta se po jevišti splašeně lítá, padá se na zem, přeskakují se schody, a přesto nikdo nikomu nepřekáží. Pohybově sladěná skupinka si poradila za každé situace. Scéna Kláry Vincourové rozdělená na dvě charakteristické poloviny byla výborně variabilní a jednoduchá. Plastové židle na schodech coby pavlač i dvorek dvou domů ještě ohraničené bezpečnostní páskou, okolo barevné barely s plastovými lahvemi místo ryb nebo plechovky místo kamenů, to vše dodávalo na rozvernosti a celkové neuspořádanosti. Vyvýšené plochy umožnily více prostoru pro práci s mizanscénou a rozvrstvily jeviště na jasně oddělnou hladinu pomyslného moře, zem a dům. Styl kostýmů Vincourové narušila jen zmíněná (hlavně pohybová) stylizace Radka Melši jako vypůjčená z 80. let.
Povedená komedie v režii vedoucího Ateliéru činoherního herectví Aleše Bergmana se pomyslně utká s tou v režii studenta druhého ročníku magisterského studia činoherního herectví DAMU Vojtěcha Nejedlého. Nejspíše v prosinci se ukáže, jak to dopadlo.


Carlo Goldoni: Poprask na laguně
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra čt 5. 9., nejbližší reprízy út 5. 11.,
st 6. 11., čt 14. 11., pá 15. 11. 19:00

Konec roku 2018 se pro Divadelní fakultu JAMU nesl v duchu absurdity, existencialismu a smrti. Režisér Aleš Kohout k tematickému zaměření uvedl: „Představení nemusí vyvolat pozitivní emoce, hlavně ať jsou silné,“ a proděkan fakulty Ivo Krobot dodal: „Přestože se inscenace jeví pesimisticky, budou velmi živá a originálně ztvárněná, a především mladému publiku můžou přinést významný umělecký zážitek.“

Pro studenty Ateliéru činoherního herectví pod vedením Oxany Smilkové to znamená tři premiéry: ISBN, Konec hry a Faidřina láska. Přeživší konce roku 2018 se mohou po hlavě vrhnout do stejně absurdního začátku roku 2019.

Inscenace ISBN vede z počátku jednoduchou linku nezávazné realistické konverzace mladých studentů Dany Jacekové, Anety Klimešové, Viktórii Pejkové, Matyáše Darnadyho a Michala Krause končící vyoutováním Michala Krause před, v publiku nepřítomnými, rodiči. Konverzace postupně přechází v hádku mezi všemi, ta nabírá na obrátkách a ocitáme se v jiné dimenzi osvětlené spuštěnými lampami nad scénou i s pěti postavami v montérkách, péřových bundách a takovými těmi „boots“, co často vidíte v různých barvách na každém druhém.

Vidím sektory
Scéna by se dala rozdělit na sektor vlevo „Matka s dcerou“ (V. Pejková a D. Jaceková), ve kterém si apatická matka vylévá svoje mindráky na dítěti. Malá slečna opatruje neviditelnou kočku, zkouší jíst její žrádlo, chová ji, dává ji spát, šišlá si pro sebe. Všechny akce bere spíš jako hru, například když matka slepeckou tyčí mlátí do visící lampy, je to pro dítě signál všem oznamovat, co se děje. Moc nevnímá okolí a ze zvyku navštěvuje sektory ostatních. V sektoru vpravo ordinuje jakýsi „Lékař“ (M. Darnady), neustále omámený, co zve ženy na prohlídky, působící nepatřičně. Vůbec neví, co dělá, a možná ho jen baví se žen dotýkat. Sektor uprostřed patří „Leaderovi“ (M. Kraus), který celému prostoru „Všudenikde“ alespoň občas dává nějaký řád. Spolu s ním střed obývá „Blondýna“ (A. Klimešová), nejvíce prahnoucí po něčem, coby se už konečně mělo stát.

Dunící tělo
Fyzická akce je dominantní v celé inscenaci. Ticho a dunící hudba střídavě pokládají k zemi těla postav a náhle je nutí v dunícím rytmu málem vypustit duši. Jsou ovládána tou silou zvuku, která je vždy stmelí na nějakou dobu dohromady a všichni jsou v ten okamžik jako jedno těleso v rytmu. A pak znovu práskání do lampy a slečna krmí neviditelnou kočku.

Po jisté chvíli je jasné, že všechny postavy už jen přežívají v prostoru „Všudenikde“ svoje traumata a jsou plné negativních emocí. Pokud se něčeho ještě snaží dosáhnout, je to blízkost někoho, kdo tam zbyl; obléknout si jeho bundu nebo boty, řvát na něj, sledovat, objímat. Sexuální touha střídá hádky, chvilkové uklidnění a domnělý výdech přeruší další mlácení tyčí a vše znovu. Hledání, zklamání, samota, hledání, vyčítání, fyzický kontakt, hledání, únava, zlost, hledání, vysílení, fyzický kontakt. Možná, že tak by mohlo vypadat peklo.

Na tři prsty
Krátká a vtipná scénka protne dosavadní panoptikum. Tmavou scénou prochází po dřevěné lávce mezi diváky osvětlená ruka ohnutého Michala Krause (bez spodního prádla). Prstový panáček si vykračuje na scénu, prolézá po hlavách ležících postav a zase odchází. Takový svobodný duch s ním přišel a zase odcupital. Symbol nožiček se pak opakuje ještě i v závěru, kdy osvětlené nohy v životní velikosti jsou tím jediným, co vidíme, než světla zhasnou.

Absolventský projekt ISBN dostál svým předznamenáním, ve kterých například čteme: „Existenciální rozměr se projevuje hlavně ve vykořeněných životech, zdánlivě směřujících odnikud nikam. Zůstává jenom čekání na změnu, které se stává beznadějným a nesmyslným“. Zkratka ISBN se podle mě dá rozložit třeba takto: I Simply Be Nothing/Nowhere/Nevermore. ∞


ISBN
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra 1. 11. 2018 • nejbližší reprízy út 19. 2. a st 20. 2. 19:00