Brutalismus je v současné době aktuální téma nejen pro odbornou veřejnost. Vzniká mapa brutalistních budov, pořádají se přednášky a prohlídky, demonstruje se za záchranu zchátralých staveb, diskutuje se o kvalitě, o kontextu, o významu, o využití, o ochraně. I přesto, že zájem o poválečnou architekturu v posledních pěti letech vzrostl o několik set procent, je stále vnímaná jako jakýsi bizarní zásah do přirozeného chodu věcí. A to je dobře.

Jeden z předních teoretiků postmoderní filosofie Jean Baudrillard v prvních kapitolách své kultovní knihy „Simulacra and Simulations“ vyslovuje myšlenku, že žijeme v hyperrealitě poskládané ze zástupných znaků. Vzniká prostor, který není skutečný a operativně odstraňuje všechny originální procesy pomocí zdánlivě stabilního, všechno přesně popisujícího mechanismu.

Tento cyklický proces neustálého „zmrtvýchvstání“ je projevem všeevropského strachu z konce. Ve své neschopnosti chápat smrt a zánik jako přirozený jev a ve fanatické touze po poznání jsme schopni obětovat svoje lidství i život, který bez smrti není možný.

Charisma
Budovy řazené do kategorie brutalismu bývají často výsostnou dominantou, nedají se přehlédnout, odmyslet ani zapomenout. Drze se tyčí uprostřed zástavby jako obří magnet a nasakují kolemjdoucí svým zvláštním pižmem, které každému musí zůstat na jazyku – ať už hořké nebo sladké.

Lakmusovým papírkem kvalitních staveb většinou bývá fakt, že tato pozornost není zadarmo. Mnoho brutalistních budov nám svoje megalomanství kompenzuje pozváním do komplexního světa, hravou prací s jednotlivými prvky, prostorem a barvou, neotřelou originalitou, vztahem k lokalitě, až fetišistickým citem k materiálu a hlavně svou nenahraditelností – vůlí ke smrti.

Paradoxní situace
Stavby v Čechách mezi lety 1948 až 1989 vznikaly často v naprosto unikátních podmínkách, rozštěpených mezi potřebou reprezentace režimu a skutečnou realitou. Ale jak se říká: „všechno zlý je k něčemu dobrý,“ a proto deprimovaní architekti nepohrdli množstvím soutěží na státní zakázky, které dovolovaly tvůrcům neslýchanou volnost, a oni na oplátku dokazovali nevídané věci v neopakovatelných rozměrech a komplexitě. Brutalistní stavby dnes musí čelit mnoha technickým i jiným komplikacím a v neposlední řadě o ně mnoho lidí vůbec nestojí. Záhadná rezidua stále se bránící úspěšnému zařazení do hodnotových žebříčků nebo kategorií jsou na tento účet často odstraněna z povrchu země a nahrazena jinou, emoce nebudící, bezpohlavní architekturou.

Smrt krásných domů
Ale právě tato nezařaditelnost, naše vůle nechat je odejít a nenahraditelnost, tedy jejich originalita, je možná na nich ve skutečnosti to nejunikátnější.

Snad právě toto stigma narušuje Baudrillardem zmiňovaný nekonečný koloběh „zmrtvýchvstání“ prázdných symbolů, které utváří hyperrealitu.

Možná máme před sebou jedny z posledních artefaktů, které jsou ještě opravdové a nepolapené, žijící vlastním životem.

Pokud jim tuto výsadu nechceme odebrat, jestliže chceme zachovat přirozenou existenciální hodnotu originálu, pak se musíme smířit s eventualitou nechat tyto stavby zemřít. ∞


autor: Markéta Donátová