Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Na jeviště Stavovského divadla se Bakchantky dostávají v novém překladu, který pro Činohru Národního divadla pořídili Matyáš Havrda a Petr Borkovec – antické drama tak promlouvá srozumitelným současným jazykem a zároveň z něj čiší Borkovcovo jedinečné básnické vidění světa.

Režisér Jan Frič tragédii pojímá jako vizuálně opulentní scénický koncert, při němž zaznívají extatické dionýské zpěvy za doprovodu hudební skupiny Bert & Friends a operního sboru. A ačkoliv to zní jako divoký večírek, v nitru inscenace je mírnost, klid, vyrovnání. V roli boha Dionýsa uvidíte Petra Vančuru, mezi jeho zanícenými stoupenkyněmi se můžete těšit na Veroniku Lazorčákovou, Pavlínu Štorkovou nebo Kateřinu Císařovou, jako moudří starci se představí David Prachař a Saša Rašilov a racionálním Pentheem bude Miloslav König.

text: Kateřina Prášilová

Bakchantky
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
premiéry 16. a 17. 2.
nejbližší reprízy st 1. 3, út 14. 3., st 15. 3., čt 16. 3.

Vassa Železnovová je podnikatelka.
Vassa Železnovová je matka.
Vasse Železnovové umírá manžel.
Vasse Železnovové se nějak nepovedly děti.

Naštěstí nejstarší dcera se vrací z ciziny a mohla by jí pomoct dát všechno dokupy. Má Vassa Železnovová BUDOUCNOST? A máme ji my všichni? A jaká by vlastně měla být? Maxim Gorkij napsal první verzi Vassy v roce 1910, ve víru revolucí v Rusku. Později ji zavrhl a na Stalinovo přání vyrobil jinou, „lepší“ verzi, a ta se taky hrála. Původní text pracoval s názvem Matka a není to náhoda – v centru hry stojí silná mateřská postava, která dělá, co může, aby udržela podnik i rodinu. Jenže se jí všechno hroutí, děti už nechtějí pomáhat s obchodem, spíš by nejradši shrábly svůj podíl – a pryč. Kontinuita má být rozmetána. Jenže co dál? „Život není jen práce,“ říká dnešní mladá generace (a taky jedna z postav hry), „ale co je tedy život?“, ptá se Vassa. A ptáme se i my.

Gorkého postavy čekaly na jakýsi zvrat – tušily, že je ve vzduchu, ale nevěděly, jak bude vypadat a co přinese. Jenže my jsme dnes v podobné situaci, víme, že se něco děje – něco se musí stát! – ale nevíme co a jak.

Možná to celé zní trochu depresivně, ale ono je to spíš komické. Anebo hororové. V každém případě to přináší možnost trochu si pohrát s žánrem, zasmát se sami sobě, a pak společně čekat na budoucnost, která už je skoro tady – a my nemáme ponětí, co vlastně přinese…

První činoherní premiéra sezony 2021/22 v režii Jana Friče a dramaturgii Marty Ljubkové. V hlavní roli Vassy Železnovové, ženy, která v tom zůstala úplně sama, uvidíte Zuzanu Stivínovou. Jejího nejbližšího spolupracovníka, pečlivého, ale trochu zbabělého správce Michajla, hraje Pavel Batěk. Michajlo bytostně nenávidí Vassina švagra, pořád trochu opilého, ale společností milovaného Prochora v podání Roberta Mikluše. Prochor má navíc milostný poměr s Michajlovou dcerou Ludmilou, záhadnou krasavicí (hraje ji Veronika Lazorčáková), provdanou za Vassina syna Pavla, mrzáka (opravdu je mrzák, nebo mu to vsugerovali?), kterého hraje Petr Vančura. Přestáváte se v tom orientovat, i když to zdaleka není všechno? Přijďte.

text: Marta Ljubková

Vassa Železnovová
Stavovské divadlo (Železná, Praha 1)
I. premiéra st 27. 10. 
II. premiéra čt 28. 10. 
další reprízy pá 5. 11. a so 6. 11. 

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Z antiky do současnosti, detektivky
Zde začíná příběh Krále Oidipa, jejž na začátku prosince uvedlo Národní divadlo. V nastudování Jana Friče. Lze tušit, že výprava bude ve velkém stylu a s notnou dávkou provokace. Obojí však není samoúčelné a bez významu. Příkladem může být největší kadidelnice světa (do premiéry držela primát ta v Santiagu de Compostela) či obří plotter, „tovární“ tiskárna zabírající téměř 2/3 šíře jeviště), vizuální dojem je však velkolepý a v náležitém světle jen podtrhuje významové vyznění. Fričovy aktualizace a odkazy vytvářejí paralely k současnosti, v rovině běžného každodenního, ale i politického života. (Např. turisté a čumilové, přemoudřelí glosátoři, rádci či divadelní kritici. [A pak vládci, kteří své zemi škodí a jsou jí jen pro ostudu, oba by si po vzoru Oidipa měli přiznat pravdu a odejít. Ne se dál zamotávat do svých nekonečných lží, kdy jeden se zaštiťuje ohledem na své děti a za nějaký čas, když mu do bot teče zas, tak neváhá a neostýchá se své děti veřejně zostudit a označit za psychicky nemocné. Druhý málem pozvrací korunovační klenoty, ohýbá ústavu, zákony, mstí se za staré křivdy. Oba nadřazují vlastní zájmy nad zájmy státu a společnosti, neostýchají se nevybíravě urážet své oponenty a mluvit před veřejností, tj. i dětmi, vulgárně. Přitom Masaryk postavil Československo na ideji dodržování morálních a etických principů. Tragigroteska po česku.]) Režie Jana Friče má nápaditost a vtip, svérázný. Jen konzervativní divák, je-li navíc bez znalosti antického kontextu (např. že slepý věštec Teiresiás byl bohy za trest na několik let proměněn v ženu), může mít problém. Komu jej však má vyčítat? Postava věštce, posla, pastýře (žena/muž) je samozřejmě i zřejmou provokací, narážkou (na téma genderu, transgenderu, možná i hledání identity), ale podstatné je, co postavy říkají, jak zasahují do příběhu, jaké dramatické zvraty přinášejí. Kdo to říká (žena/muž), zas tak podstatné není. Zde se Jan Frič dotýká nešvaru dnešní doby – povrchnosti – potažmo i principu bulváru: Místo toho, aby se každý staral o svůj život (hledal svou míru – dle antického uvažování), tak hodně lidí se „stará“ o životy druhých a svůj odsouvá do pozadí. Je to jednodušší, je to i zdroj zábavy (byť poněkud pokleslé) nahlížet jiným do soukromí a šířit klepy… (Pavlače už se nestavějí, naštěstí je tu televize etc.)

Má reflexe představení je zatím letmá mozaika a tříšť dojmů, asociací. Co je však spojnicí, co vytváří ten nepřehlédnutelný drive (dynamičnost) představení? Je to samotný Sofoklův text a jeho rytmus. A samozřejmě i práce s ním (režie, dramaturgie, herci, kapela). Skvělý překlad kongeniálního tandemu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce je základním stavebním kamenem (či poleny do hučících kamen). Fričův Král Oidipus má tah, příběh přenesený do současnosti neztrácí nic z vyznění klasické antické tragédie (dle Aristotela). Rytmus verše (ve skvělém podání: Batěk, Stryková, Orozovič, Prachař, Preissová, Štréblová, Polišenská, Kaňkovský aj.) dokáže z představení vytvořit sevřený svébytný kus, a propojit tak i nemálo režisérových odboček, odkazů a vzkazů do příběhu vložených. A hlas chóru? Jednou sakrální, jindy v hip-hopovém rytmu, vždy však v rytmu od plic, a že má sílu! Metalové skandování Člověk je nic, jeho nihilismus je pocitově tak blízký antickému pesimismu (lidská existence je pomíjivá a je přeplněná utrpením).

Pavel Batěk v roli Oidipa je tak přesvědčivý a uhrančivý, že chvílemi skoro nevěříte vlastním očím. Výkony ostatních nezůstávají pozadu. Rvačka Oidipa a Kreóna (Igor Orozovič) je naturalisticky působivá (připomene Hamleta Thomase Oster­meiera, Pražský divadelní festival německého jazyka, 2016), Iokasté (Jana Stryková) ji utíná s grácií přirozené autority…
Scéna Dragana Stojčevského, kostýmy Kateřiny Štefkové a světelný design Tomáše Morávka jsou náramnou podívanou, přispívá k tomu i kontrast scén, které se odehrávají před zataženou oponou a na jevišti (umě a s uměřeností je využito i hlediště). Úvodní scéna v papežském paláci ve Vatikánu (soudě dle přítomnosti švýcarské gardy) je vizuálně i svým vyzněním dosti působivá (uvažování Františka I. je blízké tomu Oidipovu: Co shnilého je ve státě, společenství, které spravuji?). Následuje úsměvný nápad, kdy se Oidipus u tovární skříňky (s náležitou výzdobou) převléká do montérek detektiva Colomba a vyráží na stopu zločinu.

Zdravá míra drzounství
Jan Frič se nechce zalíbit, rád provokuje, hraje si s kontexty, spojuje zdánlivě nespojitelné, zároveň cílí na otevřené publikum bez předsudků a síly zvyku (převážně asi mladou generaci). V Oidipovi nepřekračuje míru únosnosti a jeho režie se naopak vyznačuje pozitivní mírou drzounství. Vzpomeňme na Petra Lébla! Nejsou oba z obdobného těsta? Navíc v Oidipovi se projevuje Fričův jemný dramatický cit, smysl pro detail, kdy dokáže beze slov v divákovi vyvolat nesmírně působivý dramatický vjem. Příkladem může být okamžik, kdy se Oidipus sám oslepí, či úplný závěr, kdy Oidipus málem rozdrcen tíhou svého osudu se schoulí jak nenarozené děcko v děloze své mámy. A též to může být jin hledající jang.

Epilog
Oidipus Rex je součástí Sofoklova thébského cyklu. Oidipova pouť životem pokračuje, slepý stařec hledá v pokání smíření se svým osudem, hledá svůj hrob, provázen dcerou – sestrou Antigonou. Světlo v temnotě nachází nedaleko Athén na kopci Kolónu, kde žijí bohyně pomsty Erinye. Setkáním s proměněným Oidipem (slepým, přitom hluboce vidoucím) se samy promění v bohyně milosrdenství – Eumenidy. Sofoklés psal svůj thébský cyklus pro své athénské spoluobčany jako barvitý příběh o rozvíjení demokracie a překonávání tyranie, stanovoval i etická pravidla lidského chování, přispíval k obnovení řádu a dotýkal se života v chaosu (tj. života bez přítomnosti morálních a etických principů, bez řádu). Dnes texty z této doby čteme jako prózu, stále však pro nás mohou být cennou inspirací. Když Sofoklés Oidipovi (Oidipus na Kolónu) vkládá do úst slova:
„Nikdy se nenarodit je nejlepší, ale když musíme spatřit světlo, další nejlepší věcí je rychle se vrátit tam, odkud jsme přišli. Když mládí odejde s celým jeho bláznovstvím, kdo se nepotácí pod tíhou zla? Kdo mu unikne?“

Poučený čtenář může namítnout: „Moudrost začíná poznáním vlastní konečnosti a nejistoty veškerého lidského života. Jde tedy o to těžit z toho, co skýtá přítomnost: mládí, zdraví, fyzické radosti a příležitosti vyniknout. To je poučení Homérovo: žít plně, ale vznešeně, v přítomnosti.“ (Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I).

Král Oidipus
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra: 5. a 6. 12. 2019
nejbližší reprízy: po 17. 2. a so 22. 2.

Kdysi dávno, na samém počátku devadesátých let, dostal osmiletý Jan Frič svůj první počítač – Commodore Amiga. Když stiskl tlačítko s tajemným nápisem POWER, rozzářila se po chvíli obrazovka počítače nápisem ještě tajemnějším: PRESS SPACE TO CONTINUE. Malý Jan si v knihovně rodičů našel anglicko-český slovník (internet byl tehdy v plenkách a online strojový překlad typu Google Translate byl divokým snem fanoušků sci-fi), vyhledal si jednotlivá slova… a po několik následujících dní se ve svém pokojíčku pokoušel dotknout vesmíru. Nejspíš se mu to povedlo, protože se z něj po mnoha letech stal vynikající divadelní režisér.

Když na podzim 2015 Činohra Národního divadla oslovila dramatika René Levínského, aby pro ni napsal hru, kterou by režíroval právě Jan Frič, setkali se oba tvůrci, aby prodiskutovali, o čem by hra měla pojednávat. Frič Levínskému vyprávěl svou dětskou historku s počítačem a toho to okamžitě inspirovalo k rébusovitému názvu hry. Jejím tématem se stala věda. Konkrétně genetika, ještě konkrétněji manipulace genomu. Jejím hlavním hrdinou je prvotřídní vědec, doc. Ing. Bohumil Plánovský, kterému se podaří poodhalit princip druhové změny a tím i podstatu evoluce. Následky jsou ovšem nedozírné…

Zcela jedinečným rysem (nejen této) Levínského hry je naprosto konkrétní zasazení do reality. Hra se odehrává v Praze, setkáme se v ní s řadou populárních pražských lokalit, jako je například park Stromovka, dejvická restaurace U Topolů nebo vršovická kavárna Zenit. Ale nejen to. Samotný vědecký výzkum, kolem něhož je příběh dramatu vystavěn, je naprosto reálný. Jeho autorem je Reného přítel, biochemik Ing. Aleš Svatoš, CSc., který mu věnoval dvacet let života. Podstatné části výzkumu se prováděly na pražském Ústavu organické chemie a biochemie, kde také proběhla první čtená zkouška inscenace. Je to zvláštní pocit – procházet se po místech, kde se konaly experimenty, vedoucí k významnému vědeckému objevu, na němž je založena divadelní hra, na které se právě pracuje. Trochu jako dotknout se vesmíru. º


Dotkni se vesmíru a pokračuj
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
čt 3. 11., út 8. 11. 20:00 (1. a 2. premiéra)

více informací na www.narodni-divadlo.cz


autor: Jan Tošovský

Oprýskané domy, betonové kolosy, pylonové konstrukce, dráty a kabely, mlha, šeď, prach a neustálý hukot. Nic živého, jen sem tam se ze země prodere plevel a bodláky. Asi jako když projíždíte noční Ostravou. Nebo když prolézáte stožárem elektrického vedení, kterým už proud dávno neprochází (doufám), přeskakujete koleje za smíchovským nádražím a ženete se za růžovým neonem… MeetFactory.

Text Ondřeje Štindla a Josefa Bolfa Mondschein vznikal původně jako filmový scénář. Kdyby chtěl Štindl svou novelu přece jen zfilmovat, nemohl by si vybrat lepší lokalitu než okolí dnes už kultovního industriálního komplexu. Nyní se musí spokojit s tím, že se na Smíchově vrhli na její dramatizaci. MeetFactory, živý a pulsující ostrov svobody v neutěšené městské krajině, zdevastované a špinavé, totiž alespoň pomyslně připomíná virtuální Dormu, místo úniku z postapokalyptického světa, který Štindl v dystopické próze vytvořil. V souladu s žánrem vykreslil „svět zítřka“, který nenabízí žádnou zářnou budoucnost, nýbrž (doslova) nemocnou společnost a rozloženou civilizaci. Návaznost na klasiky antiutopií od Orwella až po Matrix je sice přiznaná, ale taky přehnaná – je jí dokonce tolik, že se nutně ptáme, jaký smysl má vznik tohoto nového textu, pokud vůbec nějaký (odpovědí by mohly být jedině ilustrace Josefa Bolfa, spoluautora námětu).

Apokalypsa s humorem
Všední novela se v mém čtení navíc vzpírá jakémukoli vtipu. O to víc překvapí způsob, jímž dramatizaci uchopili Jan Tošovský s režisérem Janem Fričem – hyperironický, černočerný humor inscenaci vévodí, i když leckterý jiný divák by v představení nejspíš nic humorného neshledal. Jenže kouzlo tohoto humoru tkví právě v pochybnostech, že by celé pojetí mohlo být míněno vážně… Ve Fričově Mondšajnu se nicméně objeví pár indicií, které je mohou rozptýlit. Především odporně páchnoucí vycpané zvíře, z jehož rozpáraného břicha hrdinové vytahují klobásy obalené kečupem, po chvíli rozmatlaným po polovině scény. Tento přelomový moment dostává většinu obrazů záhy do jiného světla s rozdílem tak malým, ale právě tak podstatným, jako je změna německého -schein na české -šajn. Najednou se můžeme nesmírně bavit tím, jak Jan Lepšík pateticky deklamuje a vytrvale přehrává, jak sebou Jindřiška Křivánková hystericky mlátí o zeď a jak Julie Goetzová, jakoby vystřižená z Burtonovy Mrtvé nevěsty, tříská do piana pořád dokola stejných pár taktů Beethovenovy Měsíční sonáty.

Zbytek světa a zbytek Mondscheinu
Mondšajn v MeetFactory sice respektuje hlavní linii příběhu Štindlova Mondscheinu, jeho postavy i motivy, ale ve výsledku toho až tolik společného nemají (zmínit musím ještě Bolfovy ilustrace promítané během představení). Novela Fričovi posloužila hlavně jako předloha k vytvoření vizuálně neotřelé inscenace, plné nápaditých detailů a na míru šité prostorám „Meetu“. Na výsledek lze pohlížet různě – třeba jako na generální zkoušku toho, co divák vydrží. Někteří nejspíš nevydrží, ale jistě bude i spousta takových, kteří se budou vracet, protože stejně jako tvůrčí tým Mondšajnu nevidí náš „svět zítřka“ až tak černě.

MeetFactory – Ondřej Štindl, Josef Bolf, Jan Tošovský: Mondšajn
režie Jan Frič
dramaturgie Jan Tošovský, Lucie Ferenzová
scéna a kostýmy Ivana Kannhäuserová, Jana Hauskrechtová
hudba Michal Cáb, Julie Goetzová
premiéra 16. 10.