Výstava Jana Gemrota v pražské Galerii Vltavín je spíše ukázkou či ochutnávkou témat poslední tvorby než uzavřeným souborem. O aktuální výstavě s názvem Podivná figurace jsem si povídala s autorem.

Výstava naznačuje několik cest, kterými můžeš jít. Je zde zájem o aktuální dění a s ním spojené otázky národní identity s přihlédnutím k současné politické situaci (Červený trpaslík). Témata přirozeně sledují linii, která je přítomna v celé tvé tvorbě a která se přirozeně proměňuje.
Pro mě je to soubor děl z poslední doby, který spojuje princip využití nebo zobrazení figury k přenosu nějaké informace nebo pocitu. Jelikož jsou některá témata dost náročná, chtěl jsem tam mít prvek, který je zlehčí, možná zesměšní, tedy ne ta témata, ale spíš autorovu pýchu troufat si s nimi pracovat. Proto se v instalaci objevuje linie podivných trpaslíků – postav z jiného světa, nevím, odkud přesně jsou.

Vnímám, že ve tvých malbách jde o zachycení přirozeného procesu proměny živé hmoty v přírodě. Řešíš spíš otázku karmy, než že bys kladl tak velký důraz na pocit zmaru a význam smrti. Metamorfózu hmoty sledujeme například ve starších dílech Ikebana Mortis nebo Bestiario. Jde o zachycení koloběhu života a v tomto kontextu výjevy asociující pocit zmaru a smrti vnímat jako zrůdné ani nelze.
Já ten koloběh vlastně řeším spíš z takového racionálně technického hlediska. Ze základní školy znám zákon o zachování a přeměně energie a ten aplikuji na energetické pochody v živých organismech. Život vnímám jako formu energie, kterou tedy nelze úplně zničit, jen přeměnit. A samozřejmě mě tam spousta věcí fascinuje vizuálně, struktura masa nebo listu květiny. Je to pro mě esteticky důležité.

Název výstavy Podivná figurace vybízí k myšlence, zda my sami nejsme těmi bizarními bytostmi, zda se nestáváme karikaturami vlastního vědomí. Například pod vlivem různých situací, do kterých jsme životem vrženi. Člověk se nad sebou mnohdy zasměje, když si uvědomí, jak absurdně se chová, ale jsou i tací, kteří si za touto maskou pevně stojí. Nevidí, že existuje možnost se nad situaci povznést. Máš nějaký inspirační zdroj k charakterům trpaslíků?
Znám trpaslíky z děl barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, z pohlednic 19. století, z díla Milana Knížáka i Kurta Gebauera – nemůžu však říci, že by mě nějak inspirovali. Mám k nim stejný vztah jako třeba ke Křemílkovi s Vochomůrkou nebo k těm přebarveným sádrovým odlitkům, co se prodávají u hranic s Německem. Mám je tak zažité, že jsou vlastně mou součástí, součástí mého kulturního zázemí. Trpaslíci jsou ve mně, jsou v nás. Ztvárnění mých trpaslíků vychází z deformovaných těl sportovců / kulturistů, jsou to podivné charaktery, které už jen svým měřítkem relativizují náš svět.

Myslíš, že existuje svět za viditelným světem? Andělé, démoni – fyzicky, nebo je vše o psychice? Pokud existují řekněme „reálně“, myslíš, že za námi stojí například v těžkých životních situacích? Nebo jak si vysvětluješ, že jsme mnohdy loutkami v podivné hře univerza?
Naše „vidění“ jako receptor – smysl je dosti omezené a i naše nejvyspělejší technologie (zařízení pro pozorování vesmíru například) nám umožňují odhalit snad jen 5 procent toho, co nás ve skutečnosti obklopuje. Abych se z téhle slepoty nezbláznil, maluji. To, co namaluju, se pro mě stává skutečným, skutečnějším než objektivní realita. Vztah fyzického světa a vlastní psychiky mě fascinuje, i když mi není úplně jasný a zatím spíše sonduju, jak se mohou vzájemně ovlivňovat.

A proč zrovna trpaslíci?
Z části je to odkaz k české grotesce, z části pak vizuální hra s fenoménem české malosti, toho horšího v nás. Na začátku 20. století byly na českém území velmi populární cirkusové „freak shows“ s liliputány. Běžný občan si tam chodil dokázat, že je na tom oproti nim ještě dobře. To je odporné, a dodnes to v nás přežívá, možná to jen změnilo formu.


Jan Gemrot: Podivná figurace
Galerie Vltavín (Masarykovo nábřeží 36, Praha 1)
10. 10.—10. 11.


autorka: Veronika Zajačiková

Jan Gemrot (* 1983) vystudoval pod vedením Zdeňka Berana ateliér klasické malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Témata, která zpracovává, odráží jeho bezprostřední zkušenost s okolním světem. Formou realistické až hyperrealistické malby zpracovává problémy současné společnosti. Jeho rukopis je rozpoznatelný díky technické preciznosti, kterou propojuje s konceptuálním uvažováním. Skrze použití konkrétního vizuálního prvku usiluje o těžko uchopitelný pocit a atmosféru a vytváří tak svébytná díla se silným psychologickým působením. Současně s prvky gestičtějšího a expresivnějšího přístupu sděluje příběhy, v nichž vždy nechává prostor pro projekci divákova osobního postoje. Atributy jako naléhavost či intenzita až šokování jsou typické pro Gemrotovy malířské výpovědi. ∞

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Výtvarní umělci zastoupení na výstavě „Zklamání z ráje“ jsou seizmografy aktuálního vývoje civilizace. Sledují protichůdné dobové tendence a pro ochranu před „utonutím“ v globalizovaném světě se ponořují do prostoru vlastní zkušenosti a kultivují individualizované výtvarné přístupy v rámci klasických i nových médií. Pojem krásy, v současnosti vyprázdněný a deformovaný komercí, usilují naplnit novým obsahem. Hledají to, co bylo ztraceno ve smyslu objevování jinakosti a různých podob krásy. Slovy malíře Maxe Pirnera: „Každá krása je divná věc.“

Zklamání z ráje
Jan Gemrot, Petr Holub, Martin Kámen, Magdaléna Nováková, Tadeáš Podracký
Novoměstská radnice, Praha 1
6. 10.–31. 10.