Na scéně Studia Hrdinů vzniká nová autorská inscenace Jana Horáka. Trpaslíci v podání Pavlíny Štorkové, Jana Bárty a Jana Jankovského budou mít premiéru již 29. dubna.

Více o inscenaci už prozradí autor jejího scénáře a režisér Jan Horák, kterého doplní scénografka Tereza Beranová a hudebník Dominik Gajarský (Slowmotiondancer).

Trpaslíci jsou, Honzo, tvým autorským textem. Čím ses při jeho psaní nechal inspirovat?

Trpaslíci nemají nějakou přímou předlohu nebo inspiraci. Možná se za ní dá označit obraz Nightmare z roku 1781 od švýcarského malíře Henryho Fuseliho. V procesu zkoušení jsem si uvědomil určité podobnosti i s dalšími literárními a filmovými díly, jako jsou například Leguánka Anny Marie Ortese, Bouře Williama Shakespeara nebo psychologický thriller Prokletý ostrov od Martina Scorseseho. Spíše než že bych vycházel z určitých inspiračních zdrojů, uvědomil jsem si, že nejsem v takovém vzduchoprázdnu, jak jsem si na začátku myslel. Tyto příklady jsou opravdu neskromné, ale pomáhají nám ve chvílích, kdy si snažíme navzájem v inscenačním týmu přiblížit své představy.

Už v inscenaci Zabít člověka jsi v textu pracoval s úryvky z ruských lidových pohádek a s říkadly. Do Trpaslíků jsi zařadil několik bajek. Co tě na těchto krátkých příbězích fascinuje? Jak je vybíráš?

U inscenace Zabít člověka jsem zvolil formu pohádek, protože jsou všem známé a jsou otiskem společensko-historických kódů a konvencí. Ruské pohádky jsou příznačné svou brutalitou.

Bajka je žánr, který s krutostí pracuje sofistikovaně jako se zdrojem poučení, což mě na něm láká. Pro děj Trpaslíků jsou bajky výchozím bodem, který divákům nepřímo naznačuje, jak se děj může dál vyvinout. V případě Trpaslíků jsem si všechny bajky napsal sám.

Text k Trpaslíkům je plný paradoxů, ambivalentních situací a postav. Stejně tak scéna Terezy Beranové je mixem několika nesourodých vizuálních stylů. Co stojí za vaší volbou a rozhodnutím?

JH: Důležitým rozměrem hry je relativnost toho, co nazýváme realitou. Záměrně pracuji s něčím, co jsem si po společném promyšlení se scénografkou nazval „valérami reality“.

TB: Herci jsou svým způsobem uvězněni v prostoru, nad kterým nemají kontrolu. Hodili jsme je někam, kde se snaží přežít, ale v komickém kontextu. Scénografie využívá princip barokního divadla a tuto jevištní realitu násobíme v projekci dalšího snového nebo vnitřního světa postav.

Vyjádřil ses, že hercům byl příběh šitý na míru. Co to konkrétně znamená?

JH: No, s tímto prohlášením bych měl být asi opatrný, ale ano, je to tak. Všichni tři herci jsou pro mě velmi inspirativní, a to jak umělecky, tak lidsky. Ve všech nacházím něco ze sebe, a mám tak pocit, že jim proto víc rozumím a můžu se jimi nechat inspirovat. Jsem vděčný za to, že můžou do příběhu vložit sami sebe. Mohl jsem si dovolit ten luxus, že jsem v původním textu ještě nevykreslil skutečné a plnohodnotné postavy se srozumitelnými motivacemi. K tomu se dostaneme s herci společně v průběhu zkoušení.

Jak probíhala spolupráce se skladatelem D. Gajarským na zvukové/hudební stránce inscenace?

JH: Práce s Dominikem je pro mě vždy inspirativní a zábavná, mám moc rád jeho citlivost a poťouchlý smysl pro humor. Dal jsem mu poměrně velkorysý prostor, tak jsem zvědavý, jak ho využije. Nejtěžší na naší spolupráci je ho vzbudit.

DG: Na práci s Honzou si nejvíc vážím jeho otevřenosti a toho, že mi vždy dá naprostou tvůrčí svobodu. Jediná věc, která mě na něm trochu mrzí, je, že vstává příliš brzy a vyžaduje to i od ostatních.

Pro jakého diváka jsou Trpaslíci?

JH: Věřím, že inscenace je určena všem, kteří chodí do divadla mimo jiné i přemýšlet. Jsme teprve ve fázi vzniku, ale od začátku svůj text vnímám jako komický. Pracuji spíš se sarkastickým, kousavým a nepříliš laskavým humorem, ale snad se tento přístup potká u diváků Studia Hrdinů s porozuměním.

Je v tak tíživých tématech, jako je samota, environmentální krize, smrt nebo násilí, prostor pro humor?

JH: Nějak nevím, jak k těmto zásadním tématům přistupovat jinak, aby si jich lidé ještě všimli. Všichni už jsme vůči některým tématům otupělí a humor je cestou, jak si můžeme připomenout hranu, na které se pohybujeme. Trpaslíci nabízí absurdní řešení toho, jak předat to „nejlepší“ z humanity někomu, kdo přijde po nás, až zde vše zničíme. Proto název „Trpaslíci“, protože to nejlepší z nás zřejmě otiskujeme do sádrové humanoidní figurky, která zdobí naše okolí, domovy a osidluje dříve netknutou přírodu.

text: Pavlína Drnková

Trpaslíci
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra st 29. 4. 20:00

Novela Stařena ruského avantgardního autora Daniila Charmse s humorem poodhaluje děsivou realitu života v Rusku napříč staletími. Krátký text, i když patří k autorovým nejdelším, je výchozím bodem k složitému fenoménu „ruského člověka“. Člověka, který žije v iluzi svobody, intimity, uměleckého sebevyjádření a důstojného života.

Metaforou zla je zde mrtvá stařena, kterou přes sérií více či méně absurdních pokusů, nelze odstranit. Kdo ale nebo spíše co je tím neřešitelným problémem, je to vnější síla nebo vlastní imaginace, která je v nesvobodné společnosti smrtelným nebezpečím?

Charmsova temně hravá novela poodhaluje nesvobodnou a strachem svázanou společnost, která žije jaksi ze setrvačnosti a přijímá svůj osud s fatální paralýzou, která vede pouze k destrukci. Inscenace Stařena je výsměchem zrůdné sovětské moci a nabízí cestu, jak alespoň trochu porozumět pochroumané a tragické ruské duši.

Jedním z důvodů zinscenovat toto Charmsovo dílo, je snaha rehabilitovat ruskou kulturu. Přirozeně tu, která se staví na odpor nesvobodě, neúctě k lidskému životu, agresi, a to i ve své nejhorší válečné formě. Osud Daniila Charmse byl tragický, příčinou jeho smrti byl jeho talent a svobodný duch.

Režisér Jan Horák obsadil do své adaptace Charmsovy novely Matyáše Řezníčka, Natálii Řehořovou a Ondřeje Malého. Premiéra se uskuteční v pražském Studiu Hrdinů 13. listopadu a první reprízy se odehrají ještě před koncem roku.

Stařena
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra po 13. 11. 20:00
nejbližší repríza po 20. 11. 20:00

Titulek rozhovoru s uměleckým ředitelem Studia Hrdinů Janem Horákem vznikl u příležitosti začátku 9. sezóny této pražské nezávislé divadelní scény a není pouze apelem v nejistých časech spojených s pandemií, ale i výzvou k prozkoumání náročnější dramaturgie scény sídlící v budově Veletržního paláce Národní galerie.

Jaký je tvůj širší úvod k 9. sezóně Studia Hrdinů?
Je to sezóna, ve které po osmi letech dochází k výraznějším personálním změnám. Změnilo se částečně vedení divadla a s novou sezónou přichází nová posila v podobě dramaturgyně Lindy Duškové, s kterou budu do budoucna spolupracovat na dramaturgii divadla. Jsem rád, že se nám v minulé sezóně povedlo navázat na divácky i umělecky úspěšná představení, a to především inscenacemi Jiřího Adámka Oči v sloup a představením Miroslava Bambuška Kacířské eseje. Naší 9. sezónu do určité míry vnímám jako zlomovou a jako jistý restart.

A konkrétněji k dramaturgickému plánu pro sezónu 2020/21?
Začínáme režií Lindy Duškové, která pracuje na textu současné francouzské autorky Gwendoline Soublin Pig Boy 1986–2358. Poté připravuji svou režii autorského projektu o japonském autorovi a výrazné osobnosti 20. století Jukio Mišimovi. S Miroslavem Bambuškem chystáme částečně autorský text o díle a životě německého autora Wolfganga Borcherta. Poslední premiérou sezóny bude inscenace herečky a režisérky Ivany Uhlířové Vražda inženýra Čerta podle literární a filmové předlohy Ester Krumbachové.

Sezónu jsi, dovol mi to slovo, morbidně nazval Možnosti sebevraždy, oproti původně zamýšlenému nadpisu Možnosti příběhu. To se z tebe během jarní karantény stal skutečně takový pesimista?
Motiv sebevraždy se prolíná celou sezónou, ale ne nutně jako projev nihilismu. Tento fatální čin si můžeme vykládat jako jediný projev svobodné vůle, jak je tomu ve hře Pig Boy. Výjímečná poválečná japonská (světová) postava Jukio Mišima spáchal spektakulární rituální sebevraždu. Tento jeho akt lze vnímat jako politický apel, ale především jako snahu o návrat k historickým kořenům, založeným na silné a do určité míry zoufalé snaze obhájit to, co se nazývalo mužským světem, tedy k tématu aktuálně možná nepřesně nazývanému krize maskulinity. Hra Wolfganga Borcherta začíná sebevraždou navrátilce z Druhé světové války, kterého poválečná společnost odmítá jako nechtěné memento, a zároveň nenachází žádné uplatnění ve společnosti. Hra začíná jeho sebevražedným skokem do Labe, což je velmi hezká symbolická scéna, kdy ho Labe odmítne a vyvrhne na břeh. Tím začíná jeho cesta, která stejně nezvratně sebevraždou končí. U inženýra Čerta jde především o nejsilnější manifest feminismu bez jakékoli angažovanosti. Samotné finále je pak možné vnímat jako ironickou tečku za především mužskou rezignací.

A jaká je Možnost diváka či divadla na podzim 2020?
Divadlo je stejně jako spoustu jiných odvětví v současnosti ve velké nejistotě. Snažíme se o co největší preventivní opatření, aby nákaza nepropukla i v našich řadách. Díky dispozicím divadla jsme vytvořili bezpečné rozestupy mezi sedadly. Dochází k testování herců i personálu, ale samozřejmě nikdy nevíme, jak se situace může vyvinout. Nebojíme se a přejeme si, aby se diváci také nebáli, návštěvnost bohužel ale výrazně klesla. Přáli bychom si, aby nám diváci důvěřovali.

text: Madla Zelenková

Studio Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze uvedlo v premiéře divadelní hru Petry Hůlové Buňka číslo. Autorka se v ní zaobírá především výraznými aktuálními celospolečenskými tématy. Inscenaci režíroval umělecký šéf Studia Hrdinů Jan Horák v tandemu s výtvarníkem a scénografem Michalem Pěchoučkem.

Vím, že hra vznikla vlastně na objednávku, mohla bys nám říct něco víc o vzniku textu?
Oslovila mě velvyslankyně Lucemburského velkovévodství, paní Tomassini, četla náhodou v německém překladu mou novelu Umělohmotný třípokoj. Text ji zaujal, vyhledala mě a nabídla mi možnost spolupráce. Ta spočívala v tom, že bych na základě inspirace povídkou lucemburského autora Rogera Manderscheida napsala divadelní hru. Zadání bylo velmi volné a až na povinnost pracovat s daným textem mi nechávalo naprostou tvůrčí svobodu.

Je hra Buňka číslo politická?
Ano. S důrazem na vrstevnatost, obrazotvornost a jistou nestrannost, což se často chápe jako něco, co se s politickou hrou vylučuje.

Ve hře zazní ironická kritika současného trendu po společně prožívaných kulturně–společenských zážitcích. Narážíš na aktivity typu Zažít město jinak, různé sousedské slavnosti atd. Ty jsi se svou kavárnou, kterou spoluvlastníš, byla, myslím, také součástí tohoto světa. Je tu nějaké vystřízlivění?
Pokud člověk nejde s kůží na trh, nemá to cenu. Dobrý text obecně je útokem na vlastní pozice, nikoli obranou. Tu totiž silné pozice nepotřebují. Navíc, pokud bych měla říct, jakého světa se cítím součástí, tak spíše světa oněch kritizovaných „intelektuálních elit“ než světa sousedských slavností. Zažít město jinak je modelovým vyjádřením jistého světonázoru, který mě dráždí právě proto, že k němu mám blízko. Ironie bez sebeironie mě nezajímá.

O jakých tématech si myslíš, že se v české společnosti mluví málo a čeho naopak máme „plnou hubu“?
Máme plnou hubu homosexuálů, menšin a identity obecně, sudeťáků, kolonialismu, kapitalismu, sexu a samožerné hry s popkulturou. Málo se myslím hovoří třeba o stáří a stárnutí. Společnost, jež považuje hlášku, že někdo „nevypadá na svůj věk“ za bezprecedentní lichotku, stáří a stárnutí jen odsouvá a bagatelizuje. Mimochodem mám rozepsaný rukopis na toto téma a ocenila bych zkušenosti žen, jež by byly ochotné se o ně podělit. ∞


Buňka číslo
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 1. a 2. 12. 2016 • nejbližší reprízy st 8. 2. a čt 9. 2. 20:00 • 250 / 150 Kč


autorka: Madla Zelenková