V pátek, dne sedmého června roku 1415 proběhlo v Kostnici zatmění Slunce, které bylo tak intenzivní, že musely být ve dne rozžíhány svíce. Měsíční stín tehdy Čechy minul, avšak necelou hodinu po tomto astronomickém úkazu byl předveden k jednomu ze svých dalších výslechů Mistr Jan Hus.

V poslední červnový den, o pět set devadesát pět let později, byla v pražském kinu Ponrepo předána Miroslavu Bambuškovi cena Andreje (Nikolaje) Stankoviče za „tvůrčí odvahu, s níž ve svém snímku nazvaném Jan Hus – mše za tři mrtvé muže, pojal téma krajního společenského protestu“.

Ohlasy a reakce na tento film jsou značně rozporné a proto bych rád nastínil, proč máme tento film právem považovat za jeden z klenotů v kališti soudobé kinematografie. Veškeré recenze a názory na Jana Husa se totiž obracejí v prvé řadě k tzv. obsahové stránce, autoři se v nich zabývají problémy etickými, morálními, sklouzávají k otázkám extrémních forem protestu a obětování se (sebeupálení), případně řeší oprávněnost Bambuškova srovnávání činů Ryszarda Siewiece, Grahama Bamforda a Oskara Brüsewitze s životem Husovým. Odtud je pak jen krůček k nejrůznějším názorovým rozmíškám a půtkám, o kterých se pěkně diskutuje, ale při nichž se stále více a více vytrácí ze zřetele Bambuškův film.

Film, který se dotýká duše
Jan Hus je výjimečný v tom, že divákům předkládá novou zkušenost, zkušenost pro někoho tak bolestnou, že musí během promítání odejít z kina. Ano musí, protože jinak by takový divák musel změnit sám sebe, přehodnotit své dosavadní chápání filmu. Veškerá současná kinematografie totiž chce, abychom přijali normy, které nám předkládá a kterým mnozí diváci už bezezbytku věří! Ale v poslušnosti k těmto normám ztrácíme něco mnohem zásadnějšího, totiž představivost a schopnost klást si otázky, o kterých jsme třeba ani nevěděli, že mohou vůbec existovat. Vždyť cesty současné kinematografie jsou vyasfaltovány právě proto, aby z nich nebylo možné postavit barikádu proti prázdnotě a hlouposti, která se na nás valí. Bambuškův film však staví na kamenném dláždění, které nás nechce a nehodlá ponechávat v iluzi, ale neustále nás záměrně kostrbatým povrchem aktivizuje. Nepřijmout Jana Husa v plné otevřenosti a vykřikovat, že tenhle film je špatný, nesrozumitelný, formalistický, exhibicionistický atp. je stejně nesmyslné, jako vytýkat Boudníkovým grafikám, že na nich nejsou vidět Hradčany tak pěkně jako na staré stokoruně. Nejde o to, aby filmový obraz byl nápodobou vůkolního světa, ale naopak vyjevením, ukázáním, tedy demonstrací.

Nesnesitelný Jan Hus
Monstrátor Bambušek správně chápe, že film není záznamovým médiem reality před kamerou (jak je ostatně mylně chápán v dominantní kinematografii), nýbrž že pravou podstatou filmu je vytváření časově proměnných skvrn na ploše plátna a proto autor pracuje v těchto skvrnách s cílem jasného sdělení, sdělení, které není vměstnatelné do linearity slov. Právě ona fragmentace vyprávění, budovaného z útržků, paměťových záblesků, neuchopitelných obrazů, přímo souvisí s velikostí ideje, kterou film Jan Hus zpřítomňuje tím, že nám předváděné obrazy proklouzávají mezi prsty, unikají a dávají tak prostor neustálému vytváření nového. A právě ono permanentní tryskání nových významů, vzpírajících se navyklému pojmovému uchopování, je pro některé diváky nesnesitelné, takže můžeme zaslechnout reakci: „No to už zachází příliš daleko!“ Proti takovému názoru je třeba se ohradit, protože z mého pohledu je tomu přesně naopak. Autor totiž zašel příliš málo daleko. Vypráví ve skvrnách, které ale místy zbytečně uhlazuje, jakoby se zalekl nechat své kaňky dostatečně rozfoukané a neostré, tedy radikalizované. Jakoby snad místy zapochyboval o síle a sdělnosti použitých filmových prostředků a uchyluje se nakonec k tomu, že svá sdělení ještě potvrzuje vyřčenými slovy.

Bambušek, Halousek, Krutská
Říkám-li stále jméno Bambušek, pak tím ovšem mám na mysli i ostatní spolutvůrce, bez nichž by film nenabyl tak skvostné podoby. Za všechny připomeňme alespoň dva. Konstruktivní obrazoborectví kameramana Jakuba Halouska se odvrací od falešného uctívání kinematografických pseudoobrazů směrem k vytváření pravého neiluzivního obrazu filmového, který nechce být modlou. V českém kameramanství jev zcela ojedinělý! Rovněž tak i montážnice Kateřina Krutská Vrbová zde odvedla práci v českém střihu nevídanou, když spojujíce oddělováním, zavadí u nás poprvé do praxe hraného filmu metodu tzv. negativní syntaxe, jakožto syntetizujícího tvůrčího aktu.

Kostnický koncil kinematografie
Film ovšem není hotov ani střihem ani závěrečným zvukovým mixem, film se dokončí až v divácích v průběhu projekce. A zde je ten kámen úhelný, jež tvůrci filmu zavrhli, totiž ačkoli byl Jan Hus celý natočen na filmový materiál a ač celou svojí podstatou odkazuje ke světlu, není promítán z filmové kopie! Všichni známe ten argument: „My bychom to rádi promítali z filmu, ale když na to nejsou peníze, tak je přece lepší ho vidět alespoň na DVD než vůbec.“ To je ovšem postoj nehusovský, ba co více, je to čin srovnatelný s Husovým odvoláním! A v tom spatřuji slabost i vnitřní tragiku tvůrců, kteří svůj film nesežehli, když jim nebylo umožněno, aby jej nechali prozářit paprskem světla filmového projektoru a nabízejí tak divákovi digitální velmi degenerovaný táborák, na kterém není možné ani upéci si dobře oškubanou husičku. Že by tedy strach z propadu do nicoty zvítězil? Že by se opět aktualizovala slova Husova, která pronáší na začátku filmu, když vychází z nádraží: „… a všichni spí a nikdo nehlídá“? Ale ne, naštěstí vždycky někdo hlídá! Kostnický koncil kinematografie ještě neskončil, nýbrž stále trvá a tak buďme vděčni autorům filmu za to, že se nebáli před koncilem vystoupit, že alespoň na chvíli podrželi svoji noční hlídku u skutečného ohně planoucího v temnotách současné kinematografie. Avšak do rozbřesku je ještě daleko. Kdo přijde po nich?

Trailer k filmu