Maremma. Italské pobřeží nacházející se na severozápadě země leží před návštěvníkem jako barevná škála napínající se od azurového nebe po rudý prach tolikrát prošlapaných cest. Mezi polychromatickými japany, fotografiemi bazilik, stromů i italských kuchyní či polaroidovými snímky vodních kanálů nachází návštěvník umělce s hlubokou úctou k přírodě, smyslem pro detail a objevitelskou duší cestovatele.

Jan Jedlička patří k širokospektrálním autorům, jehož tvorbu lze zařadit pod videoart, fotografii, kresbu, malbu různými technikami i ke zvukově experimentální tvorbě. První část výstavy zve návštěvníka rozlehlým koridorem lemovaným dvěma sériemi fotografií až k širokému promítacímu plátnu, na nichž jsou přivedeny k pohybu krajinné motivy první z nich. Série Cerchio se soustředí okolo vodních toků marem­mského pobřeží, jež je společným dílem přírodních živlů a lidské činnosti. Spletité třpytící se vodní kanály lemují rozlehlé pláže a plochy, kde kdysi bývalo mořské dno, nyní popraskaná kůže vysušené půdy, jako nekonečná pohřebiště vyplavených a mořskými věky dokonale ohlazených kostí dřevěných kmenů a větví. Autorovo oko je okem geometra. Každá fotografie je přesně centrována okolo horizontu vodní hladiny, někdy téměř neznatelně rozpuštěné ve vysoké hloubce nebeské klenby, jindy tvořící přísnou konturu jako výhružný tvar sevřených rtů. Jedličkovy fotografie vyzdvihují téměř geometricky přesné osy a úhly, jež protínají drsnou a přilehlému Toskánsku tolik nepodobnou krajinu. Druhá série, Zimní cesta k moři, polemizuje s myšlenkou Viléma Flussera, významného teoretika fotografie a filozofa, že fotoaparát má v procesu tvorby dominantní roli. Jedlička vede dialog s tímto tvrzením v kupé jedoucího vlaku směrem do Haagu pomocí Nikonu a jednoho černobílého filmu, na němž zachycuje ubíhající krajinu za oknem, opuštěná i přelidněná nádraží a především zimní vnějšek a utopický vnitřek vlaku, které se potkávají ve vzájemném prolnutí odrazu v okně promítajícího se do zimní scenerie.

Okem geometra
Druhou výraznou technikou na Jedličkově výstavě je malba, a to jak pigmentová malba na japan a plátno, tak akvarelová malba do skicářů, které Jedlička jako geometr a geolog vozil s sebou a pečlivě v nich zaznamenával křivky a linie maremmských hornin, samorostů a kanálů, irských útesů a stromových velikánů. Některé z nich pak nalezneme vyhotoveny také jako fotolepy a barevné akvatinty, jež scenerii prokazují úctu tím, že vytvářejí dojem rosného oparu a zvláštního světla, které na útesy a stromové koruny dopadá. Jedličkova ruka je lehká, tahy štětce jsou precizní a současně vzdávají hold akvarelové technice, která rozehrává hru náhody působením vrstvení vody a barvy.

Hra s pigmenty a akvarely pokračuje cyklem z pobřeží mezi severní a jižní Itálií. Jedličkova fascinace pigmenty má hluboké kořeny již v osmdesátých letech jeho tvorby. Některá díla dosahují větší míry abstrakce a omezují se postupně jen na k původní krajině mírně přiléhavé tvary, jež však tuto krajinu rekonstruují jiným, totiž chromatickým způsobem.

Tato tendence vrcholí v jeho velikých pigmentových plátnech, která zkoumají vzájemné působení juxtaponovaných chromatických obdélníčků či čtverečků vytvářejících klasickou chromatickou mapu, za níž je však třeba hledat významuplné jádro. Jedlička vsazuje pigmenty do vzájemných vztahů podle toho, jaké vztahy tvoří tyto barevné odstíny v krajině předlohy. Konfigurace barev proto není náhodná a harmonie – možná právě proto? – dokonalá. Opět je zde možné číst snahu o hru s krajinou, která je aktivním faktorem nejen jako materiál (pigmenty), ale také forma, podle níž je výsledná tabulka zhotovena. Od devadesátých let se tak v Jedličkově tvorbě lze setkat nejen z maremmskými chromatickými škálami, ale také pražskými a velvarskými či těmi z okolí bájného Řípu.

Krokovat čas
Okamžitou pozornost zaujmou kartografické maremmské kresby, jež zpovídají pobřežní krajinu z jejích rychlých sezónních proměň, které započal člověk. Autor se zde krok za krokem pídí po sebemenší změně na ploše vodních kanálů, kterou se vší precizností zaznamenává na pečlivě zhotovené mapě. V měřítku určeném jednotkou Jedličkových kroků se vodní kanály střídavě rozšiřují a vysoušejí v jen těžko tušeném řádu, který však lze přeci jen vypozorovat z pečlivě vedených zápisů časové posloupnosti jednotlivých proměň. Téměř vědecký experiment posouvá hranice umění směrem k exaktnosti nanejvýš estetickou a nenucenou formou.

Je pozoruhodné, jak obratně zachází Jedlička s černobílým formátem fotografií a mezzotint a současně bravurně ovládá pigmentování, jež pod jeho rukama tvoří skutečnou manu pro oči, které pod kouzlem pečlivě volených barev jen přecházejí. Vedle statického média nakládá Jedlička obratně také s videoartem. Až dojemný snímek natočený o jediném záběru na výdejní okénko jedné italské restaurace, v níž trojice žen připravuje pokrmy a zbavuje se zbytků v takřka tanečním rytmu, který současně přináší tóny prosté a průměrné každodennosti. Jedličkovu tvorbu nelze shrnout pár slovy; možná snad sugestivními a téměř obřadními tóny, jež doprovázejí tuto velice vydařenou výstavu.

Jan Jedlička
GHMP – Městská knihovna
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
20. 5.—5. 9.

Stačí spojit bizarní a fantastické náměty s groteskou, k tomu kapku nebo dvě černého humoru, nakonec trochu absurdity a špetku surrealistického pojetí. Vše dohromady tvoří celek, jejž můžeme prezentovat jako odnož „fantastického realismu“.

Od konce dubna Galerie hlavního města Prahy v krásných prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce vystavuje tvorbu tří umělců z 60. let 20. století, kteří i bez předem formulovaného programu našli ve své práci společné prvky takzvaného „fantastického realismu“. Tuto trojici tvoří malíři Jan Jedlička, Vladivoj Kotyza a Mikuláš Rachtlík, kteří se setkali na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1961 až 1968. V této době našli společnou notu. V jejich prezentované tvorbě se projevovaly společné znaky jako ironie, sarkasmus, surrealistické tendence a hlavně neskutečné a fantaskní náměty. Tato raná tvorba se zcela vymykala oficiálnímu umění tehdejších let. Poetika, která se projevuje u všech zmíněných autorů, se snaží ukázat, jaký byl svět tehdejšího socialismu viděný skrz fantazií zabarvené brýle.

Při procházení galerií vidíme postupně průřez ranou tvorbou všech tří prezentovaných umělců. Jejich díla se doplňují a někdy se i míjejí. Toto poetické prolnutí se surovostí tvoří velmi kompaktní celek a pomáhá divákovi pochopit, jak se tehdy malíři v českých končinách cítili. V obrazech je vidět pomyslný útěk od reality utlačované země, ale i snaha brát to s humorem. Mikuláš Rachtlík (* 1943), první z prezentovaných výtvarníků, studoval v ateliéru profesora Karla Součka na Akademii výtvarných umění. V roce 1966 společně s ostatními studenty připravili improvizovanou, samozřejmě nelegální, ale dnes již legendární výstavu v prázdném bytě v Praze na Újezdě, kde se ukázalo i bez předem formulovaných manifestů společné nadšení pro fantastiku. Na výstavě může divák porovnávat nejen jeho osobitá surrealistická až fotorealistická raná plátna, ale také groteskní cykly litografických listů inspirovaných městkou scenérií.

V tvorbě druhého autora, Vladivoje Kotyzy (* 1943), objevíme mnoho obrazů plných starých vraků v krajině a spousty odpadků, které se v ní povalují. Charakteristické pro něj jsou hravost a sarkasmus. Malíř vystudoval Akademii výtvarných umění, kde průběžně měnil ateliéry i přístupy k tvorbě. Nakonec zůstal u Bohuslava Slánského, legendy české restaurátorské školy. Díky tomu se u něj začal rodit osobitý realistický projev. Později začal rozvíjet hyperrealistický výraz a často také komponoval do obrazů motivy ze science-fiction. Později se však začal projevovat jeho sklon k malbě v krajině, který se v průběhu 70. a 80. let vyvinul do nejzajímavější roviny. Na výstavě se umělec prezentuje nejen barvitými krajinami. Divák může také zhlédnout portréty, které vychází čistě ze surrealismu nebo futuristické vize budoucnosti.

Posledním autorem, jehož díla v paláci galerie naleznete a jenž doplňuje trojici fantastických realistů, je Jan Jedlička (* 1944). Na Akademii výtvarných umění v Praze studoval také v ateliéru Bohuslava Slánského. Během studií cestoval po Itálii, kam se několikrát za sebou vrátil. Brzy se začal zabývat fotografií a záhy dělal i amatérský film. Také maloval, tvořil grafiku a zajímal se i o land-art nebo fotografii. Na výstavě jsou prezentované realistické obrazy s poetikou surrealismu, grafické listy plné černého humoru i cyklus melancholických fotografií.

Výstava Fantastický realismus velmi příjemným způsobem představuje ranou tvorbu zmiňovaných malířů. Ukazuje počátek, kdy se utvářely jednotlivé charaktery a jenž měl velký vliv na další tvorbu každého z nich. Jejich vzájemné přátelství propojil zájem o fantastiku i společné studium. I když se záhy rozutekli po Evropě, jejich spojení vytvořilo nezapomenutelný odkaz, který nám ukazuje, jakým způsobem lze reagovat na nesvobodnou dobu. Díla jsou rozmístěna v posledním patře galerie a zabírají úctyhodné patro. Každá místnost má svou jemnou poetiku a charakteristické rysy a pozvolna odkrývá jejich vize. Během prohlídky doporučuji nevynechat ani krásné výhledy z oken, z nichž můžete pozorovat městský ruch u Karlova mostu nebo se pokochat výzdobou barokního chrámu Nejsvětějšího Salvátora se sochami Jana Jiřího Bendla, které určitě stojí za pohled. ∞


Pražský fantastický realismus 1960–1967
GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
22. 4.—4. 9. • 60 / 30 Kč