Jan Kaláb je člověk přirozeně rozkročený mezi světy. Graffiti legenda, o které rapují PSH, a zároveň akademicky vzdělaný kreslíř. Streetartista, který spoluzakládal nezávislé kulturní centrum, ale zároveň komerčně úspěšný umělec, který rád jezdí v Porsche 911. O těchto i jiných paradoxech, a taky o výstavách v Paříži, nebo o tom, proč respektuje Davida Černého a ignoruje Banksyho, jsme si povídali v rozhovoru pestrém jako celé Kalábovo dílo.

Příští projekt bude gigantická socha

Plánuješ aktuálně nějaký další projekt v AR?
To ne, ale plánujeme se Signalem na letošek na náměstí Republiky světelnou sochu, takovou velkou amébu. Nebude to zavěšený objekt, tentokrát bude stát a bude mít 16 elips, které se různě zvětšují a formují ten celkový tvar. Uvnitř bude LED pásek a v něm bude běhat světlo.

Skoro sedm let denně chodím kolem tvého murálu z roku 2013 ve Strašnicích. Občas tam přibude nějaký nový tag, ale zároveň se za ty roky ta zeď nemění až tak moc. Počítal jsi s tím, že to na tom domě zůstane tak dlouho, když jsi tu věc dokončil?
S tím jsem asi nepočítal. A vlastně jsem o tom tehdy asi ani moc nepřemýšlel. Ten murál vznikl v rámci výstavy Městem posedlí. Ale Strašnice jsou oblast, kam se moc nedostanu, od té doby jsem tam, myslím, byl jen jednou v životě. Kdybych tam bydlel a měl to na očích každý den, tak bych to třeba i průběžně upravoval. Popravdě bych řekl, že zrovna tahle zeď není jedna z mých nejlepších. Ale přesto jsem za ni samozřejmě rád.

Své jméno nevnímám jako brand

Když jsi dokončil AVU, měl už jsi to nastavené tak, že se chceš uměním uživit?
Určitě jsem nikdy nechtěl chodit někam do práce, to jsem opravdu nechtěl a ani nikdy nedělal, že bych pracoval pro někoho jiného. Když jsem dělal AVU, přemýšlel jsem ještě o umění jinak. Tehdy pro mě umění bylo venku, byl to street art, galerie jsem moc neuznával a ani jsem vlastně nevěděl, jak bych tam vystavoval, dělal jsem jiné typy věcí. Teprve po škole až když jsme měli jsme Trafačku (kulturní centrum a galerie, provozovaná v letech 2006–2014 v bývalé libeňské trafostanici, jehož spoluzakladatelem byl i Jan Kaláb), začal jsem morfovat do těch obrazů. Měli jsme galerii a do ní jsem něco potřeboval.

Nedokážu posoudit, jestli jsem měl po odchodu z Akademie nějaký plán nebo vizi, ale každopádně to období bylo dost krušné. Člověk najednou stojí sám za sebe a živit se uměním je těžké. Bylo docela náročné to psychicky ustát, tehdy jsem žil vždycky z nuly do nuly. Živil jsem se tehdy zakázkami, maloval jsem třeba klub nebo nějakou zeď a zaplaťpánbůh to nějak fungovalo.Ty částky z dnešního pohledu byly směšné. V časech Trafačky jsem moc peníze neměl, ale bral jsem to prostě tehdy tak, že to tak má být. A nijak mě to nebrzdilo v tvorbě. Ale ta představa o tom, co a jak dělám, se pořád mění. Před deseti nebo dvaceti lety jsem si myslel něco jiného než dneska. A s tím se mění i vize toho, jak vydělávat peníze.

Tvé jméno už je vlastně zavedený brand. Jak o něj pečuješ? A co pro něj naopak nechceš?
Pečuju o něj tak, že věci dělám, jak nejlíp umím. Ale já své jméno nevnímám jako brand. Pro mě je to přirozené. Marketing vlastně dělají lidé pro někoho jiného za peníze a stavějí to racionálně. Zatímco můj marketing je přirozeně moje tvorba, takže je spjatý s tím, co si já myslím a co chci dělat. Nedělám moc spolupráce s brandy, nevyhledávám to. Lákaly by mě nějaké kolaborace třeba v oblasti módy, ale když mi někdo zavolá, že má nějakou akci na elektronické cigarety, tak to dělat určitě nebudu.

Každý obraz nejde prodat za milion

Jak vznikl tvůj obdiv k Františku Kupkovi?
Jeho tvorba mě doslova kopla do očí, když jsme byli se střední školou ve Veletržním paláci. Tam jsem viděl jeden jeho obraz složený z geometrických tvarů. které vypadaly jako graffiti. V té souvislosti mě to tehdy oslovilo, že ten člověk vlastně dělal to, co já. Postupem času jsem znal jeho tvorbu víc a víc a v tom u sebe vidím silné ovlivnění ve vnímání prostoru. Protože jeho malby jsou velmi prostorové, ať už jsou geometrické, nebo jsou to naopak ty amorfní věci. A to, myslím, není úplně obvyklé, oproti jiným abstraktním malířům. Maleviche nebo Mondriana vnímám spíš plošně, u nich úplně hluboký prostor nevidím.

S Kupkou vás do jisté míry spojují i výsledky v aukcích vašich děl. Jsou dnes ale aukční síně tím místem, kde se nejlíp, nejvíc nebo nejefektivněji prodává umění?
Kupka v aukcích rozhodně vede. Nicméně v aukčních síních mám jeden dva prodeje za rok. Člověk musí kontinuálně prodávat i mimo ně. Ale aukce jsou důležité, protože je lidé sledují a mluví se o tom, pokud se podaří dobrý výsledek. A pak taky ty částky za prodeje v aukcích obhajují ty reálné ceny děl, které prodám mimo aukce. Samozřejmě když se prodá některý můj obraz za milion, tak nemůžu za milion prodávat i všechny ostatní. Ale celkově to etabluje hodnotu díla.

Tvoje tvorba je aktuálně zastoupena v galeriích v Evropě i jinde. Jak se buduje globální síť galeristů? V jednom z dřívějších rozhovorů jsi řekl, že nemá smysl je sám oslovovat, že si naopak musí oni najít tebe. A především, že člověk musí vyjet z Čech.
Galerie mě reprezentují v těch daných zemích, ale art business jako takový je dost specifický. Nefunguje to tak, že přijdeš do galerie a řekneš jim „Pojďme udělat výstavu“. Ty musíš právě docílit toho, aby sama galerie oslovila tebe. Což je docela oříšek. Každý umělec musí vymyslet nějakou vlastní strategii, a každý ji má jinou, jak na sebe upozornit a do těch galerií svou tvorbu dostat. Mně se ta síť organicky postupně rozrůstá. Osloví tě jedna galerie a na základě toho se pak přidávají další. Ale člověk o tom musí přemýšlet a vědět, jak ten systém, alespoň z jeho pohledu, funguje. A pokusit se přitáhnout pozornost.

Která galerie z těch zahraničních byla první, kde se ti podařilo vystavovat?
Úplně první zahraniční výstavu jsem měl v Německu, v takovém malém městě. A zároveň pak v Paříži v galerii, se kterou už dávno nespolupracuju. Ale právě tahle výstava mi, řekl bych, otevřela dveře. Lidé, kteří tu galerii provozovali, o mě udělali i článek do Graffiti Art magazínu, aby promovali tu svoji výstavu. A právě díky tomu článku mě viděly ostatní galerie, které ten časopis sledují, a začaly se postupně ozývat. Když se otevřou jedny dveře, tak se pak postupně začínají otevírat další.

Zkusme si teď takový art dotazník, mám tu pár jmen a zajímá mě tvůj komentář k nim. Co Jan Kaláb a Banksy?
Nic. Dnes už je to úplně jiný druh tvorby, než je ta moje. Dělá to dobře, ale nespojoval bych se s ním. Založit svou kariéru na anonymitě, to pro mě už není cesta. Na policajty a na zloděje jsem si hrál, když jsem dělal graffiti a bylo mi dvacet. Ale zároveň chápu, že někomu to přijde cool pořád. A marketingově to určitě funguje.

Co Jan Kaláb a Pasta Oner?
Pasta Oner je kámoš a zároveň konkurent. Známe se přes dvacet let, vídáme se a navzájem se motivujeme. A je to další člověk, který vzešel z graffiti komunity a je úspěšný.

Co Jan Kaláb a David Černý?
Ta jeho poslední socha v Karlíně se mi nelíbí a nelíbí se mi ani ten barák. Ale spíš chci říct, že když sleduješ umělce, jako je Pasta Oner nebo David Černý, tak tam nejde úplně o to, jaký je tvůj názor nebo jaké je jedno konkrétní dílo. Já se dívám na ten úspěch jako celek. A na to, že to všechno je ten člověk vůbec schopný realizovat. Protože třeba ta poslední Černého socha, která má odhadem 25 metrů a je z nerezového plechu, na to už potřebuješ mít tah na bránu, to nedokáže každý. Udělat si svoje muzeum, to taky chce mít koule. Musíš mít kolem sebe lidi, kteří ti tohle všechno pomůžou uskutečnit. A v tom byl David Černý vždycky dobrý. Jen mi přijde trochu problematické jeho ego, že vlastně obvyklý umělecký provoz úplně vytěsnil, galerie, výstavy, aukce. A dělá co největší projekty, jeden, dva za rok. Ale to je taky cesta. A určitě zaslouží respekt.

Obecně dost jasně mluvíš o ekonomickém aspektu umění. Je to tedy až časem získaná dovednost? A co bys v tomto ohledu poradil začínajícím umělcům?
Už jsem o tom mluvil na začátku – že představa o tvorbě se dost mění v čase. A s tím se pojí i ta ekonomická stránka. Do svých třiceti jsem vůbec neřešil peníze v tom smyslu, že je potřebuju k tomu, abych vůbec mohl věci dělat. Do té doby jsem dělal s levnými materiály a šlo mi o to, aby všechno bylo co největší. A říkal jsem si, že jednou se to změní. Člověk vlastně musí jednou naskočit do toho systému, ať chce, nebo nechce. Protože buď budu své věci dělat doma na koleni a někde dělat grafika, anebo dokážu vydělat peníze tím, co mě baví. Musel jsem si nejdřív srovnat tyhle priority. A chtěl jsem i dělat něco trvalejšího, co může být někde vystaveno. Protože když uděláš něco, co je třeba strašně velké, ale pak to není kam dát a musí se to zbourat, což byla třeba drtivá většina těch graffiti soch, je to vlastně totální utopie, protože zbude akorát fotka. A když už jsem se srovnal s tím, že chci i prodávat, tak se člověk začne soustředit na to, jak to dělat nejlíp. Takže teď už to nějakých deset let piluju a přemýšlím o tom tímhle způsobem. Přijde mi, že jsem na to všechno přišel pozdě, že to mohlo být rychlejší. (smích) Ale mě to do jisté doby prostě vůbec nezajímalo. Když mi bylo dvacet, tak jsem maloval graffiti na vlaky a na metra a bylo to pro mě nejvíc. Až s odstupem času si říkám, že jsem do třiceti uvažoval jako teenager. (smích) Možná jsem teď mohl být dál, ale třeba taky ne… Mám pocit, že dneska je daleko víc mladých, kteří chápou, jak to funguje. Ale možná jsou taky mezi nimi snílci, kteří si jedou to svoje a vybublá to na povrch až později.

text: Tereza Lišková

Abstraktní malíř Jan Kaláb letos oslavil čtyřicítku a jako dárek si nadělil velkou monografii své tvorby. Sešli jsme se spolu v jeho ateliéru, který je hned naproti jeho domovské Trafo Gallery, kde v současnosti probíhá i jeho výstava Point of Space. Nad hrnkem černého čaje jsme si povídali o tom, jakým způsobem výstavu koncipoval, jakou roli v jeho tvorbě hrají objekty, jak svou malbu vnímá on sám, nebo jestli prožívá uměleckou krizi, a nakoukli jsme pod povrch jeho barevných kombinací.

Máš za sebou kus cesty, je ti čtyřicet a tvá umělecká kariéra je dobře rozjetá. Jak se cítíš?
Cítím se zase jako na začátku. Ale když se ohlédnu a vidím, kolika etapami jsem si prošel, tak se cítím svým způsobem i zkušený.

Ke svým čtyřicátým narozeninám jsi vydal velkou monografii, která shrnuje tvou práci za celý tvůj život. Je v ní zaznamenána celá tvoje tvorba. Když jsi na ní pracoval, bylo třeba se dívat na svůj život a práci s odstupem a vše nějak kategorizovat. Na co jsi při tom přišel?
Bylo to samozřejmě bolestivé, dívat se zpátky. Nejsem člověk, který se zrovna rád dívá sám na sebe a do minulosti. Ale bylo to důležité. Vše jsem si musel projít, i když to samozřejmě znám. Objevil jsem ale i něco, na co jsem zapomněl. Ta knížka nás donutila třídit a hlavně uspořádat mou práci. Já pracuji totiž tím, že paralelně rozvíjím různé směry. Třeba graffiti dělám doteď, i když méně. Ale neznamená to, že by se má tvorba nějak kontinuálně proměňovala. Spíš se košatí. Největším problémem bylo asi všechnu mou dosavadní práci členit a třídit.

Jak jsi koncipoval svou současnou výstavu v Trafo Gallery?
Podstatné pro mě bylo zejména to, že je výstava v naší galerii a je tu po deseti letech. Tři roky jsem v Praze nevystavoval. Spíš jsem se soustředil na výstavy po světě. Takže pro mě bylo důležité, že mám výstavu v domovském městě na domovské scéně. Ale rozsahem je výstava dost běžná, takových dělám i několik za rok. Přesto jsem jí věnoval hodně, protože je to doma. Člověk je paradoxně nervóznější víc z toho, co dělá doma, než v zahraničí, protože lidi jsou doma nemilosrdní. Měl jsem z toho trochu strach. Jsou tam zastoupeny nejen obrazy z posledních dvou let, ale i tři sochařské techniky, takže jsem se snažil, aby byla výstava bohatá.

Jak moc jsou v tvojí současné tvorbě zastoupeny objekty? Je to jen okrajová záležitost, nebo důležitá součást tvojí prezentace?
Pro mě je hodně důležité tvořit v prostoru, takže svými objekty navazuji na minulost. Teď jsem měl období, kdy jsem se věnoval převážně malbě. Ale zase se pomalu přikláním k objektům. Jedna věc je věnovat se objektům na galerijní úrovni, a něco jiného je sestavit objekt z překližek někde na ulici a nechat ho venku napospas všem okolním vlivům. To má jiná kritéria. Je to jednodušší, než když chci daný objekt pořádně dotáhnout, aby obstál i ve vnitřním prostoru. Jsem teď v galerijním prostoru a chci tvořit věci trvalé. Sice chci dělat i venkovní akce, ale nevnímám to jako dřív, kdy by mi stačilo vyfotit si dílo a jít. Teď už jsem dospělý samostatný umělec a potřebuji dělat věci tak, aby měly hlavu i patu. Dělat regulérní sochy je produkčně daleko náročnější.

Tvé abstraktní obrazy působí na lidi hodně subjektivně. Skrýváš v nich kromě vizuální promyšlené podoby i nějaké hlubší poselství či smysl?
Moje obrazy jsou hra tvaru a barev, nějakého vztahu, co je uvnitř a co venku, a ten redukuji na maximální možnou míru. Jde mi ale zejména o barvy, které mají velký vliv na diváky. Každá barva má svůj význam. Chci, aby obraz vyřazoval sílu a byl krásný. Aby z něj mohl někdo čerpat energii a náladu. Je to spíš lyrická věc než nějaká popisná. Což je jasné. Jsem abstraktní malíř, takže se nesnažím obrazem vyprávět příběh.

Máš svou oblíbenou barevnou škálu, kterou používáš a která je pro tvé obrazy dost typická. Je nějaká barva, kterou bys nikdy nechtěl použít?
Není. Barvy se snažím měnit, když jsou mé obrazy tak jednoduché. Snažím se s nimi pracovat, aby barevné kombinace byly zajímavé a zábavné. Sám sebe bych rád překvapil a našel nějakou kombinaci či vztah, které jsem doteď nevnímal, což je těžké. Nemám barvy, které bych nikdy nepoužil. Sice je těžké pro mě pracovat například s hnědou, ale když se dá do vztahu s dalšími barvami, dostane svůj jiný náboj. Jde vždy o vztah mezi barvami. Často třeba přemalovávám jeden tah nebo jeden pruh, aby si barvy navzájem sedly. Barev je v podstatě nekonečno a záleží na jejich vyvážení. Barvy vyvažuji pomocí tónu. Někdy je to hned na první dobrou, a jindy to trvá celkem dlouho.

Měl jsi nějakou zásadní uměleckou krizi?
Já myslím, že ji zažívám skoro každý den. Vlastně jde o stálý existenciální stres, protože nevíš, jestli se uživíš, a zároveň nesmíš ustrnout. Je třeba stále nalézat něco nového. A snažit se udělat dokonalé dílo. Člověk něco udělá a chce to udělat ještě líp a znovu a někdy neví, kudy kam. To je největší problém. Ale nesmí se tím nechat přemoci, jinak by neudělal nic. Možná, že nebudu spokojený nikdy. Prostě se musí pracovat dál a nepřipouštět si pochybnosti k tělu. Mě nahlodávají pochybnosti pořád. Tak jsem se s tím musel naučit žít, aby mě to nepřemohlo.

Se svými obrazy často cestuješ a vystavuješ v zahraničí. Vidíš v tom pro sebe větší potenciál?
Samozřejmě. Je to cesta, na které pracuji, dá se říct, odjakživa. Už když jsem dělal graffiti, tak mě zajímalo, co se dělo kolem. Protože Česká republika je sice skvělá, mám k ní dobrý vztah, ale mám pocit, že je odříznutá od světa, alespoň toho uměleckého. Tady je to umění samo pro sebe. Amerika je pro mě veliký potenciál. Tak se uvidí. Hodně se to mění. Chystáme výstavy v Orlandu, v Miami, Melbourne a Montrealu. Uvidíme, jak to dopadne. Jsem dost skeptický, ale pořád se to sune dopředu. ∞


Jan Kaláb: Point of Space
Trafo Gallery (Hala 14 – Holešovická tržnice, Bubenské nábř. 13, Praha 7)
2. 11.—30. 12.

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞