Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Malé nezávislé nakladatelství Perplex se věnuje především poezii. Za dvanáct let fungování vydalo nad třicet knih. Pořádá cyklus literárních večerů Nadějné vyhlídky nebo Básnický maraton, formu autorských čtení na různých a atypických místech. Tím ale jeho činnost nekončí. V loňském roce se vrhlo na představení poezie beatnické generace na divadelních prknech. V bezmála šedesátiminutové scénické koláži na motivy básnických textů se širokému publiku oživují kultovní básně o toulání, volnomyšlenkářství, drogách a nekonvenční lásce.

Hipsteři s andělskými hlavami, celí žhaví po prastarém
Poezie druhé poloviny 50. let, která zněla Spojenými státy americkými, burcovala, hledala vlastní způsob života a k tomu většinovému se stavěla do opozice. Manifestem této básnické generace se stala rozsáhlá poéma Kvílení. Volné verše plné zoufalých, groteskně vyhrocených situací, drog, vulgarismů, halucinačních nebo sexuálních zkušeností, rozpoutaly až takový humbuk, že byl nakladatel, básník Lawrence Ferlinghetti, roku 1956 uvězněn a obviněn z oplzlosti. Dle tvrzení žaloby se totiž nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu. O rok později soud uznal Ferlinghettiho nevinným a obscénní autor Kvílení, Irwin Allen Ginsberg, se už jen těšil – ba možná se i smál – z dalších 5000 výtisků sbírky nedlouho po soudním přelíčení vydaných, aby uspokojily poptávku, kterou celá událost vyvolala.

Odhalíš kosti, budeš chlap, budeš se modlit, všechno znát
Nepolíbené děvy, nevypitá vína, nepřeplutá moře, nenaplněné představy a nedochované touhy. Verše Rogera McGougha, ale i dalších, včetně Diane di Prima nebo Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové, naplňují ústa jejich čtyř oživovatelů a rozehrávají gesta na divadelních prknech. Představení uvádí projekce s dobovými fotografiemi. Sálem proznívají první kultovní verše a posléze se přidává živá jazzová hudba. Jan Kunze a Dan Jedlička, aktéři a autoři, kteří texty scénické koláže vybrali, se na pódiu objevují ve společnosti Evy Budirské a Aničky Staníčkové. Jejich jednotlivá čtení doplňují vstupy jazzového dua Jana Tenglera a Václava Kramáře. Scéna je minimalistická, pracuje s bodovým nasvícením, stínohrou nebo popisně doplňuje deklamované texty skrze rekvizity.

Pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr
Jam session s beatniky představuje básně této nonkonformní básnické generace, ale povyk hodný žaláře nevyvolá. Naopak, umně zvolená forma představuje scénickou koláž jako formát vhodný k živé ilustraci tohoto básnického období pro nejširší spektrum diváků, od těch školou povinných po ty s šedými dlouhými vlasy a na nevázaný život vzpomínající. ∞

Jednou na pódiu za mikrofonem a s kapelou, jindy s úvodním slovem k výstavě a nebo se zápisníkem a myšlenkami poletujícími hlavou na cestě. Kam? Z Opavy do Prahy a často ještě mnohem dál. Jan Kunze, jehož je vystihnout jedním slovem téměř nemožné, je mužem slov i činů. V kulturním světě to dokládá množstvím projektů, které přináší. Povídali jsme si o nich jedno odpoledne, ačkoli bychom potřebovali spíš několik dnů.

Tvoje pracovní doba je standardní, ale náplň práce si v podstatě řídíš sám, mluvím-li o dramaturgii hudebního klubu v Opavské kulturní organizaci nebo o vedení Galerie Obecního domu a Domu umění v Opavě. Nestal ses kosmonautem ani popelářem, slova kurátor a dramaturg jsi poznal kdy?
Nikdy jsem neprošel uměleckou školou, ale uměním, kulturou, tvůrčí činností se zabývám větší část svého dosavadního života. Jsem z právnické rodiny a tam jsem byl i směrován. Už na střední jsem patřil spíš k té undergroundové intelektuální partě, ale neměl jsem ambici živit se kulturou. Nejdříve jsem se organizováním akcí, skládáním písní a básní jen bavil. Postupně jsem dostával zajímavější nabídky a dostával se k větším projektům. Po ukončení vysoké školy mě moje kulturní aktivity a život nasměřovaly tam, kam patřím.

Jak tedy nastal tvůj přerod k aktivizaci kultury?
Stalo se to přirozeně přes rodiče. Jsem z intelektuální rodiny, otec hrál na klavír a na kytaru, máma na kytaru, doma obrovská knihovna. Oba rodiče jsou bigbeaťáci, kteří byli mladí v šedesátých letech, takže jsme doma stále slyšeli The Beatles, Led Zeppelin, The Doors nebo The Velvet Underground. Brácha Petr Kunze je zase talentovaný song writer, což naposledy předvedl na písničkářském konceptuálním albu Abendland. Samozřejmě v tom hraje roli i tvůrčí přetlak a chuť dělat zajímavé věci a ukázat svou tvorbu lidem.

Jak vypadaly první kulturní akce, které jsi pořádal?
Tenkrát jsme všechno dělali nekomerčně, hlavní byl entuziasmus a společné prožívání. Organizovali jsme happeningy, koncerty, autorská čtení, a dokonce si troufli i na festival. Ten jsme se s kamarádem pokusili udělat za peníze, ale nezmákli jsme to. Byl příliš velký a my bez zkušeností. Festival v lese, s velkou stage, na odlehlém místě. Tehdy nám bylo devatenáct, lidi jsme zvali plakáty a šuškandou. Něco jsme prohučeli, ale naštěstí to nebyl zas takový balík. V 90. letech to fungovalo jinak a já byl vždycky v centru dění, stačilo se zmínit, že bude akce, a lidi přišli. Tohle byla totiž místa, kde se lidi setkávali, žádný Facebook.

Neexistoval Facebook ani sociální sítě. Kdybys srovnal dvě epochy – kulturní scénu tehdy a tu dnešní, ve které se Facebook používá –, jak bys tato dvě období reflektoval co se týče práce v kultuře?
Facebook a sociální sítě vůbec jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Díky nim se může tvoje umění dostat dále, než to bylo v době před internetem. Jsou lidi, kteří na Facebooku obsah vytvářejí, a pak ti, kteří obsah sledují. Když ho tedy plníš zajímavými věcmi, pomáhá ti šířit nejrůznější informace. Dříve jsme k propagaci měli jen plakáty. Dneska je těch možností spousta a sociální sítě jsou jednou z nich.

Přes všechny ty „pomocníky“ současné doby je ale často problém zaplnit koncertní sály a organizátoři se bojí malých účastí na akcích.
Dříve lidi na kulturu chodili víc z mnoha důvodů. V 90. letech dorostla silná generace „Husákových dětí“, byly větší populační ročníky a byl větší hlad po kultuře. Vznikaly kluby, festivaly. Chodilo se téměř na cokoli, protože do roku ‘89 jsi tady mohl poslouchat tak maximálně Olympic a Helenu Vondráčkovou.

Lidi chodili na kulturní akce ze zvědavosti, lačnosti a nutnosti být spolu a sdílet.
Určitě. Naše happeningy, to bylo hlavně to sdílení. Rozvěsili jsme básničky po stromech, vystavili jsme obrazy, domluvili koncerty spřátelených kapel, ale nikdo nedostával žádné peníze. Kolem toho se paralelně vytvářel ten společenský program – někdo hrál na kytaru, jiný se šel projít do lesa. Dnes lidi sdílejí víc na sociálních sítích než v reálném životě. V té době ses s kámoši musel domluvit na přesném čase a prostě tam být. Nebyl mobil, abys napsala, že se zpozdíš. Dnes se každý na kulturní akci zaklikne, že se zúčastní nebo že má zájem, ale vůbec nic to neznamená.

Uživatelé si tak vytvářejí buď vlastní diář kulturních akcí, nebo si budují určitou image na sociální síti.
Lidi si na Facebooku vytvářejí takovou image, jak by chtěli, aby je vnímali ostatní. Sem tam narazím na názor, že sociální sítě nejsou realita a že se nedají brát vážně. Já s tím názorem nesouhlasím. Kdo je fajn, přející a milý v realitě, je takový i na FB, a kdo má v sobě nějaké zlo nebo temnou stránku, tak ta se projeví i na FB, ať už zlými nebo dehonestujícími komentáři nebo třeba trollingem. Sociální sítě vypovídají o lidech víc, než si lidé myslí.

Jak dlouho děláš profesionálně kulturu? Jako ten, kdo ji vytváří?
Kulturu vytvářím už více než dvacet let, ze začátku soukromě s kamarády. První profesionální kulturní angažmá jsem získal v roce 2003 v Domě umění v Opavě u pana ředitele, kurátora a konceptualisty Martina Klimeše. Potom jsem chvíli odešel dělat na tři roky zahraniční rozvojovou pomoc a pak jsem se ke kultuře už nadobro vrátil. Martin Klimeš byl pro mne tenkrát absolutně zásadní ve vnímání výtvarného umění a v možnosti začít kulturu dělat profesionálně.

Další tvou pracovní náplní je kurátorství. Kým jako kurátor jsi?
Kurátor by měl umět nasměrovat umělce a vést s ním plnohodnotný kreativně konstruktivní dialog. Vnímám to podobně jako producenta v hudbě. Kurátor i producent jsou vně daného umění a můžou mít objektivnější názor než samotný tvůrce, protože na rozdíl od něj mají odstup.

V rámci své kurátorské činnosti máš za sebou jednotlivé výstavní projekty, ale i projekty založené na osobnosti a jejím působení na více kulturních scénách. Byly to například výstavy Jaromíra Švejdíka, Milana Caise nebo Karla Buriánka, kdy výstava představovala širší působení daného autora. Jak tě napadla koncepce takových celků, které jsi v galeriích prezentoval?
Vývoj mého působení ve výtvarném umění byl postupný. Nejdříve jsem se věnoval autorům z regionu, ale pak jsem si uvědomil, že nemusím dělat věci vztahující se k jedné galerii nebo jednomu regionu, že jsem schopen iniciovat projekty, které půjdou dál a budou prezentovány po celé republice. Protože jsem sám muzikant a mezi lidmi od muziky se pohybuji, tak se v podstatě nabízelo začít pracovat s hudebníky, kteří mají přesah do výtvarného umění.

Sám jsi tvůrce výstav, ale i svébytný autor. Jak se ti funguje napříč těmito světy?
Střídaní rolí mi nevadí. Ten široký záběr, hudba, literatura, výtvarné umění, mi vyhovuje. Nerad však organizuji a zároveň vystupuji. To je nepříjemné a hůř se mi přepíná. Jednou se mi stalo, že jsem na ostravské klubové noci Pendl vystupoval jak s KOFE-IN, tak s Munroe a ještě jsem byl součástí diskuzního panelu o české hudební scéně. To vše v jeden den, a musím říct, že jsem s tím nebyl spokojený. Podát za jeden den tři různé výkony není ideální, zvláště když člověk musí měnit i energii a emoce.

Máš tři hudební projekty. Tvým nejnovějším projektem je kapela Munroe.
Munroe je dvoučlenná formace hrající minimalistický temný tribální rock, postavený na výrazném riffu a šamanském groovu. První EP jsme vydali jen na internetu, ale zase jsme ke každé písni natočili video. Na podzim bychom chtěli vydat první regulérní desku a už teď můžu říct, že bude mít jiný sound než naše první skladby. Asi nejznámější kapela, ve které působím, je rockpopový KOFE-IN a pak mám ještě Hičhaikum projekt, kde nezpívám, ale deklamuju a recituju. Je to vlastně spojení mých básní s hudbou. Jednotlivé skladby jsou rozsáhlejší a hudebně kombinují elektroniku a jazzové postupy.

Má smysl stále vydávat pevné hudební nosiče, CD s bookletem? Jak se stavíš k elektronické podobě hudby?
Mám rád pevné nosiče, jsem „oldskůler“, ale beru je už jako artefakt. Vinyly nebo kazety, které jsou dneska hipstersky populární, si lidé stejně většinou nepouštějí. Hudbu si stáhnou na netu a jedou si to přes komp. Proto je důležité, aby bylo všechno na síti. Přesto ale mají vinyly i kazety svůj smysl, mp3 nikomu nevěnuješ.

Svými uměleckými projekty a celkově svou osobností ovlivňuješ množství lidí. Máš pedagogické tendence?
Sem tam mě pozvou udělat přednášku na vysoké nebo střední škole nebo mi někdo napíše s žádosti o reflexi jeho tvorby, ať už hudební, nebo literární. Za těch dvacet let mám tunu zkušeností, a pokud o ně někdo stojí, rád se podělím. Nicméně nechci nikomu říkat, co má a jak tvořit. Raději lidi motivuju.

Pocházíš z Opavy, kde také žiješ. Vnímáš jako přednost pro svoji tvůrčí aktivitu, že nejsi z tak dynamického prostředí, jako je třeba Praha?
Chtěl jsem se do Prahy několikrát přestěhovat. Ale uvědomil jsem si, že v Praze není tolik prostoru, respektive času dělat umění. Množství času zabere cesta do práce, nájmy jsou drahé a navíc všichni žijí hodně sociálně. Jeden večírek za druhým. Pak se zkracuje čas, kdy je vůbec prostor umění vytvářet. I většina pražských umělců tvoří někde za Prahou, protože se nedokážou v tom shonu koncentrovat. Nicméně bez kontaktu s Prahou v umělecké branži fungovat nejde.

Když se od města přesuneme ke světadílům – nejeden jsi procestoval. Co ti to přináší do života?
Potřebuju to jako nekonečný zdroj nových zážitků a inspirace. Zajímají mne nové věci. Pokud bych naplno nedělal kulturu a umění, tak bych se asi stal profesionálním cestovatelem, který v trabantu objíždí celý svět. Zahraničí ti dává obrovský nadhled. Jestli chceš někam dojít, musíš vnímat svět. Taky hledám originalitu, původní věci. Cestování je pro mě zároveň testováním vlastních možností. Vystoupením ze své komfortní zóny.

Máš při návratu z cest, při načerpání nových zkušeností a pohledů chuť začít něco měnit tady?
Cestování do rozvojových zemí mi dává klid, že jsem se narodil v dobré části světa a že bych si neměl moc stěžovat. Vždy, když si začínám žehrat na to, že něco nejde, tak si uvědomím, že jsem byl v zemi, kde není důchodový systém a sociální zabezpečení. V hlavním městě Namibie Windhoek jsou sotva dva kluby, kde se hraje živá muzika, někde nefunguje žádná kultura. Cestování je zpřítomnění okamžiku. V každodenním životě jsi zasazena v pavučině sociálních vztahů, povinností, toho, co bys měla a neměla. Cesta někam daleko je jediný moment, kdy jsi naprosto svobodná. Nikdo tě nezná, nemáš historii a vše vytváříš v ten v daný čas. Ale v sociální pavučině rodiny, přátel, práce jsi nucena řešit věci, které ani vlastně nechceš a ani jsi je nezavinila, ale jsi do nich vtažena.

Za svůj život se střetáváš s obrovským množstvím lidí. Je nutná nějaká duševní hygiena?
Bezpochyby ano, jsem z toho někdy unavený. Moc lidí, moc komunikace za den, moc vysvětlování. Jsem často přesocializovaný. Řeším to tak, že nikam večer nechodím a večírky si už taky dávkuju opatrněji než dříve.

Pamatuješ na chvíli, kdy by sis řekl, že je život krátký?
To si říkám celý život. Uvědomil jsem si to už někdy v šestnácti a řekl jsem si, že chci ten život žít pořádně a naplno. ∞

Už soustavně několikátý měsíc proplouvá literárně-hudební projekt Abendland vodami české hudební scény. V dubnu zakotví na pražské Náplavce. Ale jen na jeden večer.

Napsat desku, která by měla stejně výraznou textovou část jako tu hudební, není na dnešní hudební scéně standardem. Většinou jedna složka převažuje nad druhou. Konceptuální deska autorů Miroslava Černého a Petra Kunzeho mísí obě linie rovnocenně. Obsahově se věnuje jednotlivým epochám historie a hudebně se neuzavírá pro milovníky alternativy, ale nabízí propracované rockově-popové písně. Už jen koncepční výběr interpretů jednotlivých písní podtrhává charakter skladeb. Zpěváci Milan Cais, Tomáš Fröde, Petr Harazin, Jan Žamboch, Jan Kunze a Jiří Bosák budou přítomni v podpalubí (A)void Floating Gallery, aby živě na pražském křtu projektu předali příběhy Abendlandu. Spolu s nimi nebudou chybět ani ženské hlasy Olgy Königové a Terezie Kovalové. Interprety doprovodí kapela ve složení Petr Uvira, Petr Kunze a Marek Hoblík (kytary), Jiří Pater (baskytara) a Petr Odstrčil (bicí). Koncertní křest literárně-hudebního Abendlandu bude vzhledem k náročnosti celého projektu jediným pražským představením a proběhne už 1. dubna. Protože je rovnocennou složkou projektu jeho literární podoba, formálně vychází jako hudební nosič propojený s knihou. ∞


Abendland – pražský křest
(A)void Floating Gallery (Náplavka pod Výtoní, Praha 2)
so 1. 4. 20:00 • 170 / 200 Kč

Ryzí propojení hudby a textů, které otevírá historické epochy světa a ústí v konceptuální album, jehož další podobou bude knižní vydání, je na české scéně ojedinělým tvůrčím počinem. Autor hudby Petr Kunze společně s textařem Miroslavem Černým stvořili Abendland, kterým provedou osobnosti české hudební scény.

Rockově-písničkářské konceptuální album otevírá jednotlivé epochy Abendlandu. Provede dějinami a nejvzdálenějšími kouty romantického i drsného a chladného světa. Otevře příběhy naší minulosti s univerzální platností a kouzlem původního. O ojedinělosti projektu svědčí i rozmanitá účast osobností hudební scény různých žánrů.

Cestou autorů není izolovat se v přátelských tvůrčích spolupracích, ale nezávisle vytvořit nový projekt, který staví hlavně na vizi. S ohledem na osobnost a hlasový projev oslovili autoři projektu deset interpretů, kteří Abendlandem provedou po stopách neolitických lovců, keltských obřadníků, Artušových rytířů, hvězdářů, mořeplavců či indiánských šamanů. Jejich příběhy ztvární Jaromír Švejdík, Milan Cais, Michal Němec, Jan Kunze, Viktor Dyk, Olga Königová, Tomáš Fröde, Petr Harazin, Jan Žamboch a Terezie Kovalová. Tento rozmanitý výčet dokládá, že Kunze s Černým chápou hudbu jako otevřený jazyk, který by neměl být ohraničován žánry. Proto může být i atmosféra písní syrová a chladná, temperamentní a dobrodružná nebo melancholická a romantická – rozmanitá, jako je sám Abendland.

Projekt bude představován postupně a jeho prvním vkročením na scénu je videoklip k písni Severozápad. Nedotčená mrazivá horská krajina a muž, který jejím zdoláváním překonává sám sebe. Bez navigace v telefonu, pěkně po staru s mapou, kompasem a omrzlými prsty zdolává zasněžené kopce a hledá svůj cíl. A není důležité, jestli je to kvůli potřebě uniknout rychlosti dnešní doby. Klip se natáčel v prostředí jesenických hor, v podmínkách evokujících dobrodružnou a naturalistickou atmosféru jakoby vystřiženou z povídek Jacka Londona či Jana Eskymo Welzla. Hlavního protagonistu ztělesnil interpret skladby a autor scénáře klipu Jan Kunze.

Hudebně-literární projekt Petra Kunzeho a Miroslava Černého Abendland je návratem ke kořenům. K hodnotám jako je přátelství, sounáležitost, pokora, vztah k přírodě. Přenáší životní moudrost sbíranou po staletí. Vychází z historie, která není cílem, ale staví na něčem pevně daném – protože budoucnost je nejistá.

Křest alba je naplánován na podzim tohoto roku. Vyjde na CD ve speciálním knižním provedení u nakladatelství Perplex. Knižní forma je zvolena záměrně a odkazuje na literární rozměr desky. Abendland bude představován také živě v podobě hudebně-scénických vystoupení. ∞

Propojení umění s prostředím, které zvířilo vody kultury. Poslední říjnová sobota nechala po Vltavě odplout básně.

Byl to den posledního víkendového provozu pražských přívozů. Ty po trase z Výtoně na Císařskou louku za cenu pražského jízdného přepravují cestující po Vltavě. Dle tarifu městské hromadné dopravy a každou půlhodinu. V rámci pravidelných kulturních MEETINGS pořádaných magazínem Artikl proběhlo autorské čtení poezie v trochu netradičním prostředí. Konformní knihovnu nebo kavárnu nahradil přívoz a hlas básníků zesílil megafon. První autor Josef Straka vyplul v půl druhé. Následovaly úspěšné plavby Alžběty Luňáčkové nebo Kristýny Montagové. Bez utonutí. Pokračoval Dan Jedlička, Aleš Kauer, Miroslav Černý a Milan Děžinský. Jména, která by potřebovala několik dalších stránek. Opravdu poslední básně přečetl Jan Kunze, jehož čtení očekávaně přesáhlo v performance. Své jednotlivé básně roztrhal a nechal je po Vltavě odplout. Poslední básníci na Vltavě pak zakončili svou plavbu v nedaleké restauraci archivním kyselem a polemikou nad stavem české literatury a nad sebou samými. ∞


Akce Poslední básně na Vltavě proběhla v sobotu 25. října.

Číst před publikem, či nečíst – otázka, před níž stojí každý autor.

Veřejná autorská čtení otevírají čtenářům perspektivu reálného autora: jeho hlas, intonaci, vzezření i osobnost. To je vnější stránka „života uměleckého textu“, ovšem neméně důležitá. Hlas, přednes a vystupování autora jsou tím prvním, čeho si posluchač na čtení všimne, co v něm probouzí zvědavost a co ho na text (ne)naladí. Osobnost autora, je-li tomu posluchač otevřen, ho může posunout na další intimnější rovinu ve spojení s textem, která zprostředkovává dílo jinou (pro někoho atraktivnější) cestou a obohacuje, nebo přinejmenším ovlivňuje, jeho prožitek.

Vizitka autora
Autorský přednes ale není jen událostí žádanou ze strany čtenářů a obdivovatelů daného umělce, třeba pro začínající básníky je dnes zejména prostředkem ke kontaktu s jejich (potencionálními) čtenáři a k prezentaci jich samých i jejich poezie. Autor tak může dosah svého textu umocnit, prohloubit prožitek z něj, ale i text dokonale pohřbít.

Možnost autorského čtení poskytla umělcům během léta (A)void Floating Gallery. Loď na Výtoni hostila pod dramaturgickým vedením Domu čtení MKP množství básníků a stejně tolik rozličných způsobů čtení a prezentace textů. Mezi nimi se objevovala i tendence bořit očekávání. Tradiční způsob čtení ve zšeřelé místnosti u stolku, který by mohl odrazovat svou „klasičností“, je nahrazován sklonem autorů rozmývat hranice prezentace textu a zkoušet jeho možnosti. Využívají přitom zvláště intermedialitu – propojují čtení s přítomným prostorem, například pomocí na míru vytvořených vizuálních artefaktů, akustickou hudbou a performancí. V případě Jana Kunzeho (na „Avoidu“ četl 24. července) až s překvapivě extatickými výkřiky. Jeho vystoupení bylo členěno na části, kdy ani v jedné neprobíhalo tradiční čtení básní z knihy v sedě u stolku, ale bylo zajímavou koláží přednesu a hudby, která nefungovala jako pouhý doprovod textu či ilustrace mluveného, ale naopak se stávala bytostnou složkou „díla“ a posilovala jeho výsledný efekt. V širším ohledu však produkce od tichých básnických čtení připomínala až hereckou etudu či kázání zvěstovatele. Aktualizované podoby „experimentálních“ čtení, vedené snahou bouřit nebo pouze posouvat konformní, jsou stále častou formou prezentací v základu verbální formy. Ovšem o text na nich jde (bohužel) až na druhém místě. Hlavní je performance.

Text versus performance
Představa umělce jako jediného svobodného (čti na penězích nezávislého) v konzumní společnosti míří k pokoušení mezí, k jejich destruování a zejména k nabízení „jiného, alternativního“ pohledu. Je to vzdor, který jde s tím tradičním pospolu už několik desítek let. Umělecký étos ale mnohdy zachází příliš daleko – za hranici sdělitelnosti, či naopak ke kořenům, k minulým básníkům, jež autor obdivuje nebo napodobuje. Některá čtení pak zcela nejsou tím, v co autoři patrně doufají – nejsou experimentem, který by bořil očekávání, s nimiž posluchač na čtení přichází. U Hičhaikum projektu Jana Kunzeho nebyl posluchač svědkem čtení, které by bylo doplněné hudebním podkresem, ani neozkoušené a původní performance, ale svébytného propojení básnického textu s elektronickou hudbou a živými vstupy saxofonu nebo příčné flétny. Čtení, které v této komplexní formě dosahuje zcela odlišného vyznění než na papíru orámovaném knihou a připomíná návrat k beatnickému či undergroundovému představení. Takové autorské čtení se nezáměrně konfrontuje s texty a vystoupeními literárních i hudebních ikon, k nimž se v dnešním kontextu jen těžko může přiblížit.

Uniformita experimentu
Tento článek byl zamýšlen jako postřeh k dnešním autorským čtením a k jejich podobám, respektive k jejich experimentálnosti a alternativnosti. Současná podoba čtení může k poezii přivést i „nečtenáře“, nabízí nové možnosti vnímání textu. Nicméně bránila bych se pro ně použít slovo „experiment“ či „alternativa“. Zdá se mi, že nelze mluvit o experimentu tam, kde jsou víceméně využívány minulé, kdysi efektivní principy, a rovněž o alternativě v prostoru, kam se pomalu vkrádá uniformita. Žít undergroundem ještě není samo o sobě uměleckou hodnotou.

Závěrem: Současný autorský přednes se od textu pomalu odděluje, stává se autonomním dílem. Stále si ale myslím, že dobrá poezie se předvádět nemusí. ∞


Jan Kunze & Hičhaikum projekt vystoupili na (A)void Floating Gallery 24. 7.


léčba neklidem

už nejsi malá holka
a velká ještě taky ne
pro jistotu jsme legalizovali
náš vztah jako přátelství
hned ze začátku
říkáme si věci tak napůl upřímně
nejasně
korektně
jsem z toho jak couravá myš
ukolébaný vleklým neklidem
chtěl bych tě
od začátku
až do konce
ale nahlas to neřeknu
klidně objednám kafe
zaplatím čaj
projdeme se parkem
budeme se do nekonečna bavit o umění

naštěstí mám načteno

Dekadent dezert, Perplex, Opava, 2008, 2012, 72 stran


nějaký pohyb
nějaký nový zázrak
nebo odhalenou existenci
neznámého tvora
něco takového by to chtělo
narušení pokojného řádu
náboženskou extázi propašovanou ven z kostela
totální úžas
bezbřehou radost
sbírku básní jako bestseller
nový neslyšený tón
a hudbu, která tě pošle do kolen
krok blíž
větší odstup
pohon na všechny čtyři
novou Mekku a Betlém
nový život
lepší než ten tady

dosud nepublikováno


plátna, fotografie, propasti,
možná jsi zapnula rádio
možná jsi včas zaplatila nájemné
možná posloucháš komorní hudbu

už není žádný důvod
pěšáci padají, kůň skáče
dáma bere

dosud nepublikováno