Na konci loňské sezony nastudoval Jan Mikulášek Tolstého poslední velký román podle dramatizace Armina Petrase. Strohost textové předlohy, scénografie i hereckého pohybu vytváří v kombinaci s intenzivním emocionálním orchestrem hereckých projevů působivou souhru. Řeklo by se přímo rezonanci.

Román ruského klasika z roku 1899 je sebezpytnou obžalobou buržoazní a šlechtické společnosti, státní aparatury, válečné politiky a církve. Kdyby to ale bylo tak jednoduché… Jednotliví lidé se sice liší svým sociál­ním stavem, ale lidská zkaženost je jenom jedna. Příběh začíná nerovným milostným vzplanutím mezi služkou Káťou Maslovovou a knížetem Něchljudovem při slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Nechtěné těhotenství Káťu vyžene od rodiny a ona se začíná živit prostitucí. O mnoho let později je zapletena do vraždy a navzdory své nevině stane před soudem jako pachatelka. Ironik Tolstoj do poroty posadil také Něchljudova, který Káťu pozná a začne se užírat vinou. Dochází za ní do věznice a snaží se někdejší mladickou lásku přemluvit ke sňatku, který by ji zbavil trestu. Jenže Káťa je hrdá a sňatek odmítá. Kníže poznává zdrcující realitu vězněných a rozhodne se vzdát se svého majetku. Nakonec se vydává na Sibiř, kam Káťa nastupuje na nucené práce. Ani tam ale nedojde odpuštění. Na Sibiři se umírá a vzkříšení se nekoná.

Před jakým bohem?
Režisér Jan Mikulášek si byl jistě vědom, s jak nuancovaným hereckým projevem v případě Miloslava Königa a Kateřiny Císařové může počítat. Königův Něchljudov se bez škobrtnutí pohybuje na tenké hranici mezi politováníhodností a zavrženíhodností. Ironičnost a triumf střídá sebeironie, tu hned sebelítost a pokání. Charakterová nejednoznačnost, respektive vyprázdněnost, je právě oním kritizovaným znakem tehdejší ruské společnosti, který se octl v Tolstého hledáčku. A od té se samozřejmě současná společnost příliš neliší. Kníže Něchljudov je absurdně nekonzistentní. Což o to, za to by v určitém ohledu zasloužil obdiv. Například ve chvíli, když se vzdává svých statků a odjíždí za Káťou do míst, odkud se nikdo nevrací. Tragédie by spočívala v tom, že jeho gesto přichází pozdě a nadarmo. Avšak Tolstý, jak odhadl Petras i Mikulášek, je spíše autor absurdity, v níž rozhřešení zcela pozbývá hodnoty. „Cítím, že to musím udělat před Bohem,“ vyznává se Něchljudov. „Před jakým bohem?“ opáčí Káťa. A opáčí správně. Něchljudov si možná jen neumí přiznat, že Boha opustil. V Kátině naoko naivní replice zaznívá pobídka k tomuto smíření a možná i výzva k rezignaci na lidskou i boží milost vůbec.

Když i násilí selhává
Místy doslova pěvecké duo Císařové a Königa vyplňuje surově prázdnou scénu, jejíž stěny jsou pokryty oslnivě bílými kachličkami. Pouze drobné umyvadlo napovídá, že se jedná o umývárnu (nebo jatka?). Dějiny člověka učí, že z prostoru nejhlubší intimity lze vtvořit prostor zbavený veškeré lidskosti. Scénografie Marka Cpina je přinejmenším stejně výrazná jako jednotlivé herecké projevy. Neslouží akci, ale působí jako aktér, ne-li agresor. A bělost scény „si říká“ o krveprolití. Spolu se stylizovanými kostýmy evokuje zkratkovitou komiksovou estetiku. Evokuje bílé pozadí papíru, na němž jsou postavy vyobrazeny beze zbytku, se všemi nedokonalostmi a do posledního záhybu kůže. Je-li řeč o kůži, pak je řeč zejména o kostýmu Císařové, která v rudé přiléhavé body-kombinéze připomíná do z kůže staženou kořist s obnaženým masem, s níž vězeňští dozorci odění v neprůhledných helmách co chvíli mlátí o zem, aniž by došlo k sebemenšímu dotyku. Tam, kde lze očekávat tělesný kontakt, dochází jen ke schematickým pohybům. Veškeré násilí je redukováno na bezkontaktní, byť realistické choreografie. Jako by poslední nadějí na blízkost bylo násilí, a i to selhalo.

Mikuláškovo znělé ticho
Právě Petrasovo Vzkříšení dodává původnímu dílu ironickou pachuť i palčivost, které rozumí divák současnosti. Rozpad justice, extrémní sociální nerovnost a chudoba jsou tím příznačnější, čím jasnější je skutečnost, že neexistuje východisko. Příčina absence roz(h)řešení má dvojí základ. Zaprvé, morální principy neodpovídají skutečnosti, a zadruhé, veškeré vztahy jsou motivovány zvyšováním osobního kapitálu, který nepřináší štěstí. Tohoto fenoménu si v současnosti všímá německý sociolog Hartmut Rosa. Na pozadí analýzy pozdně moderní společnosti rozvíjí koncept „rezonance“ jakožto principu vztahování se člověka ke světu, k druhým či k bohu a tvrdí, že moderní společnost nebezpečně „mlčí“. Právě takovou společnost Vzkříšení zachycuje. Z pokání se stává sebemrskačství, nad nímž by Tolstým obdivovaný i odmítaný Friedrich Nietzsche ohrnul nos.

Protikladem rezonance je pak podle Rosy „odcizení“. V Mikuláškovu Vzkříšení představuje odcizení, respektive „zcizení“, nejen šikovně využitý herecký prostředek, ale i existenciální stav protagonistů uprostřed světa bez morálky, bez boha a bez lásky. Mezi postavami „nezní“ žádná souvztažnost. Právě toto ticho se Na zábradlí podařilo mocně rozvibrovat.

Vzkříšení
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra pá 16. 6. 2023 19:00

Činohra Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle v české premiéře hru herce a režiséra Vincenta Macaigne Stát jsem já.

V domovské Francii hra reagovala na dění po zvolení Donalda Trumpa a Emmanuela Macrona do prezidentské funkce. Pojednává o zemi, v níž král je hračkou politiků, kteří chtějí svůj národ jenom bavit, a tak zastírat, co je pravda. Můžeme vidět mýtus o zrození národa a státu, ale třebaže jde o politiku a nenapravitelnost lidského ducha, je to hlavně zábava. A vlastně pohádka o království, kde – aby se všichni měli dobře – musí se nejdřív povraždit… Inscenace měla mít premiéru v březnu 2020, ale kvůli pandemii, která záhy převrátila celosvětové dění, se jí dočkala až o několik měsíců později. Divadla byla uzavřena v předvečer premiéry. Je to paradoxní – inscenace hry, jež tak přesně korespondovala s tehdejší situací, nedostala příležitost promluvit k divákům. V čem byla před rokem a půl prorocká? A co nám může říci o nás a o světě nyní?
V režii Jana Mikuláška hrají Zuzana Stivínová, Pavel Batěk, Robert Mikluš, David Matásek, Anna Fialová, Petr Vančura a další. Stát jsem já uvádíme 20., 25., 26. a 28. ledna, nenechte si tyto reprízy ujít – další příležitost bude až v květnu.

Stát jsem já
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra 8. 10. 2020
nejbližší reprízy čt 20. 1., út 25. 1., st 26. 1., pá 28. 1.

text: ND

Čtvrtý ročník Katedry alternativního a loutkového divadla se při práci na své další absolventské inscenaci sešel s Janem Mikuláškem. A bylo to setkání se šťastným koncem. V divadle DISK uvádějí od dubna pod názvem Hodní chlapci malý skvost.

Hodní chlapci jsou inspirováni proslulým Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Kdo by ale očekával dramatizaci románu, odejde zklamán. Inscenace, kterou Mikulášek se studenty a dramaturgyní Magdou Zicháčkovou vytvořili, je brilantní studií o násilí a potlačované i nepotlačované agresi. Aktualizuje Burgessovu látku a přibližuje ji naší současnosti, zároveň jí však ponechává nadčasovou platnost. Hodní chlapci jsou ukázkou vzácně vyvážené divadelní práce. Občas balancují na hranici kýče, ale nikdy ji nepřekročí. Objeví-li se náznak klišé, má svoji pointu. Smějete se a záhy nevíte proč. A na konci zůstanete sedět s otevřenou pusou.

Ačkoli by se to mohlo z této krátké divadelní glosy zdát, na Hodných chlapcích není nic patetického. Nemoralizují a o to je jejich sdělení silnější. Na Mikuláškovi mě pokaždé baví jeho ironický odstup – v DISKu je jeho nejlepší ukázkou (a zároveň vrcholem inscenace) konkurz na reklamní spot proti domácímu násilí. Spolupráce s profesionálními režiséry studentům zkrátka svědčí. A v tomto případě to platí dvojnásob. ∞


Jan Mikulášek a kolektiv: Hodní chlapci
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
premiéra 6. 4. • psáno z reprízy 10. 4.
režie Jan Mikulášek
scénografie a kostýmy Pavla Kamanová, dramaturgie Magda Zicháčková

Od roku 1992 pořádá časopis Svět a divadlo anketu, na jejímž základě Nadační fond cen Alfréda Radoka uděluje českým divadelníkům svá ocenění. V anketě hlasují oslovení relevantní kritici, letos jich bylo osmasedmdesát. A právě toto velké plénum se Nadačnímu fondu nezamlouvalo; ten by rád, aby hlasovalo jen několik pečlivě vybraných kritiků. Zároveň se měly změnit i kategorie, v nichž se ceny udělují, a některé další drobnosti. Můžeme se dohadovat, který způsob hlasování je lepší, demokratičtější, průhlednější a podobně. Jednoznačnou odpověď nejspíš nikdo z nás nedá. Nesmíme se ale bránit debatě a tvrdošíjně si stát za svou „pravdou“, za svým přesvědčením.

V tom pitomém roce…
A právě to nejspíš tak úplně nefungovalo: Nadační fond věděl, že pro letošek už se změny nestihnou, tak chtěl 22. ročník raději úplně zrušit, než aby vše proběhlo ještě podle starého schématu. Oficiálně prý proto, aby se nemuselo nikam spěchat, aby byl čas všechno pěkně divákovi, a hlavně dotčeným kritikům vysvětlit.

Slavnostně by se tak udělovala Cena Alfréda Radoka jen v dramatické části soutěže (za nejlepší původní dramatický text), z inscenační části by zůstala jen anketa v SaDu, ale už bez oficiálních ocenění. Jak se říká, „koza by se nažrala a zelí zůstalo celý“. Jen chudáci divadelníci by se možná proklínali, proč jenom nebyli nejlepší o rok dříve, o rok později. „Já blbec musel být nejlepší divadelní herec zrovna v tom pitomém roce 2013,“ vyprávěl by Karel Dobrý vnoučatům, proč že zrovna on nedostal nejprestižnější českou divadelní cenu své doby.

Nakonec se SaD s Nadačním fondem na začátku letošního roku dohodli a divadelníci si tak mohli své Ceny Alfréda Radoka 2013 převzít 8. března ještě pěkně postaru. „Krize“ ale není zcela zažehnána, o nové podobě cen se chystá velká debata. Můžeme jen doufat, že se ji podaří včas dovést k nějakým smysluplným závěrům.

Vítězem v dobré společnosti
A kdo že si to letos v pražském Studiu Hrdinů svou Cenu Alfréda Radoka převzal? Nejlepší inscenací roku jsou podle hodnotitelů Zlatá šedesátá, která si režisér Jan Mikulášek přinesl z brněnské Reduty do Prahy Na zábradlí. Inscenace hojně skloňovaná, v poslední době mimo jiné také v souvislosti se svým sequelem, Šedými sedmdesátými. Ta jsou totiž podle mnohých relativním zklamáním. Cenu za ženský herecký výkon si odnesla Tereza Vilišová za Amy v Mém romantickém příběhu Divadla Petra Bezruče. Ano, v ostravském Divadle Petra Bezruče. To aby se nezapomínalo, že divadlo není jen záležitost matičky Prahy, ale i jinde vyrůstají kvalitní a sledováníhodné počiny. Mužskou hereckou cenu pak dostal Karel Dobrý za svou roli ve Dni opričníka pražského Studia Hrdinů. Zvítězil v silné konkurenci Vladimíra Javorského (Ferda Plzák v Pařízkově Havlově Zahradní slavnosti) a Miroslava Krobota (Sorin ve Vajdičkově Čechovově Rackovi), ale rozhodně jeho vítězství nikoho nepřekvapilo. Den opričníka je totiž opravdu výjimečná podívaná. Nejlepší původní českou hrou byl vyhlášen Plejtvák Milana Šotka, uvedený pražským Cabaretem Calembour. Že zvítězil ve společnosti Havelkovy–Tománkovy Dechovky a Lagronové hry Z prachu hvězd, mluví o kvalitách hry více než jasně. Cabaret Calembour zaznamenal letos ještě jeden úspěch: jejich herec a textař Jiří Suchý z Tábora obdržel za hru Řečiště zvláštní cenu Českého rozhlasu. Může se tak těšit na inscenaci svého dramatu na Vltavě. Divadlem roku se stala ostravská Komorní scéna Aréna, cenu za scénografii si převzal Martin Chocholoušek za svůj vizuál Drábkova Jedenáctého přikázání v Národním divadle Praha, Emil Viklický si pak odnesl cenu za hudbu ke Kabaretu Shakespeare, uvedenému v pražském studiu Damúza. První místo v dramatické soutěži získal Miloslav Vojtíšek za text Duchovní smrt v Benátkách.

Hamlet nadčasový
V redakci jsme s napětím sledovali zejména „objevitelskou“ kategorii Talent roku, v níž se utkali původně ústecký herec a režisér Marek Němec a Ivo Kristián Kubák, režisér a umělecký vedoucí souboru Tygr v tísni, který na sebe na podzim výrazně upozornil ojedinělým projektem Golem na Štvanici. Cenu si nakonec příznačně odnesl třetí nominovaný – herec Patrik Děrgel ze Švandova divadla. Mladý Hamlet se svou věčnou otázkou o (ne)bytí jako by symbolicky rámoval celý letošní ročník Cen Alfréda Radoka – cen, které neměly být a nakonec přece byly. Jak to bude příště, není ale ještě vůbec jisté. ∞


autoři: Ondra Dominik Horník, Tereza Hýsková

Umělecké zpracování témat nedávné historie potřebuje česká kultura pořád jako sůl. Nepovrchní, živé a promyšlené – ne jen další tupé uchopování a přežvykování atributů nebo událostí, kterým jsme přisoudili status dobově emblematických. V tomto ohledu mě začínají česká divadelní jeviště těšit. Psala jsem už několikrát o úspěšných hledačských pokusech Jiřího Havelky a mimořádně dobře si podle mě počíná také nový tvůrčí tým Divadla Na zábradlí.

Popravdě mě jako diváka porevoluční generace už nezajímá boření starých mýtů a tvorba nových. Omrzely mě vzpomínky pořád těch stejných pamětníků, z nichž mnozí žijí poslední čtvrtstoletí jen z toho, že jsou pamětníky. Potřeba nápravy křivd z časů minulých postupně ztratila svůj etický rozměr a stala se zaběhlou cestou, jak se vyrovnávat (jakkoli se mi toto nadužívané slovo příčí) s nedávnou nacistickou i komunistickou etapou českých dějin. Tendence ústící k novému glorifikování a černobílému vidění světa, kde „Bůh dobrým vše vzal a zlým přál sluch“ (úvodní píseň k seriálu Zdivočelá země, který zmiňované časové období pokrýval), měly za přirozený následek módní a líbivou retro vlnu s pochybným morálním podtextem „vždyť jsme v tom všichni spolu a nikdo si nežil zvlášť špatně“ a „ono nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“. Zdá se mi, že toto zdánlivě nevinné vzpomínání na staré dobré časy konečně vyvolalo kýženou reakci. Vyvstává potřeba nacházet neotřelá nosná témata i nový způsob, jak se k nim postavit a jak je ztvárnit. Co se divadla týče, právě Jan Mikulášek a Dora Viceníková v DNz zdárně polemizují s oběma přístupy, které výše označuji za nedostatečné. Nedostatečné hlavně pro dnešní dobu a diváka.

Tenký led a hozená rukavice
Už Zlatá šedesátá se svým ironickým názvem ušklíbají nad nostalgickým retro směrem, který v posledních letech ovládl českou, především populární, kulturu. U nich ale tvůrčí tým DNz do značné míry vsadil na silnou předlohu, jíž je Deník Pavla Juráčka. Tím nechci inscenaci upírat umělecké kvality, jen myslím, že autorskými Šedými sedmdesátými se Viceníková a Mikulášek pustili na mnohem tenčí led. A recenzenti jim nezapomněli dát najevo, kde všude jim praská a kde už se probořil. Často při tom nezůstává u divadla – kritiku nejvíc dráždí část pojednávající o Olze Hepnarové, ženě, která v roce 1973 zabila osm lidí, když úmyslně vjela nákladním autem na tramvajový ostrůvek. Kontroverzi a jí vyvolanou diskusi ale považuji u historicko-politických her za cennější, než by bylo jednoznačně kladné přijetí.

Kam slova nemůžou
Článků o Šedých sedmdesátých vyšla od listopadové premiéry celá řada, přesto se sluší připomenout k inscenaci alespoň základní fakta. V první řadě to, že je věrná svému podtitulu Husákovo ticho – osm herců se s rolemi zkarikovaných normalizačních postaviček vypořádává bez řečí. Jejich absurdně humorná pantomima jde od jemně ironických gest až po satirické obrazy zvrácené erotiky – úsměv na rtech spíš tuhne. V pozadí groteskních scének totiž vidíme šedou uniformitu, strach z jinakosti vlastní i cizí, vzájemné omezování, šmírování, podlejzání, potlačování osobních tužeb, lhostejnost, otupělost… Scénický minimalismus a zároveň vysoká metaforičnost otevírají široký prostor pro vlastní interpretaci každému divákovi, ať už dobovému svědku nebo člověku více či méně poučenému. I pro nás, kteří jsme mnohem pozdějšími než Husákovými dětmi, si inscenace drží vysokou uměleckou hodnotu.

Zmýlená neplatí
Nejen výtvarně nejpůsobivější je přitom jediná mluvní pasáž – monolog Olgy Hepnarové. Mezi čtyřmi bílými stěnami stojí černě oděná Magdaléna Sidonová a syčí bolestně nenávistné věty z výpovědí vražedkyně: formovala ji zvrácená společnost, společnost z ní udělala citového mrzáka a všichni členové této prohnilé společnosti si zaslouží smrt… V programu nenápadné srovnání činu Hepnarové s obětí Jana Palacha (slovy Vratislava Effenbergra), pár dojemných poznámek Jana Mikuláška o dramatickém činu plném bolesti – a skandál je na světě… Vsunutí osudu Olgy Hepnarové přitom není žádným pomýleným výkřikem do Husákova ticha, ale vyhrocenou ukázkou jednoho ze způsobů, jimiž se vztahujeme k minulým událostem. Ilustruje nám, jak ošidné je předhodit libovolnou osobnost jako ikonu doby, jak jednoduché je reinterpretovat a desinterpretovat. Právě intermezzo s Hepnarovou pro mě znamená nejvíc nadčasový prvek inscenace, přestože za mimořádnou ji považuji i jako celek.

Šedá sedmdesátá jsou komplexní výpovědí rezonující v naší době, kladoucí otázky po motivech kolektivního i individuálního konání a otevírající debatu, která snad neumlkne a bude inspirovat. Třeba také tvůrce samotné při přípravě poslední části triptychu – Umakartových osmdesátých. ∞


Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho
Divadlo Na zábradlí (Anenské náměstí 5, Praha 1)
premiéra 1. 11. • reprízy 7. 3., 10. 3., 29. 3., 30. 3.
režie Jan Mikulášek
dramaturgie Dora Viceníková
scéna a kostýmy Marek Cpin
výběr hudby Jan Mikulášek