Mystérium. Slovo, které zastřešuje určité tajemství či tajné učení – něco nepřístupného každému. V případě návštěvy kabinetu profesora Beneše je slovo mystérium na místě, ale tentokrát je jeho tajemství otevřeno právě tomu, kdo zavítá do Musea Montanelli, kde se tento tajemný kabinet rozprostírá.

Profesor Vladimír Beneš, neurochirurg světového významu – tedy nikoli fantasmatická osoba, ale skutečně existující osobnost, je pro tuto výstavu klíčovým. Tedy nejen on jako zástupce propojení člověka s vědou skrze neurochirurgii, ale on jako sběratel, jenž za svůj život shromáždil rozsáhlou entomologickou sbírku. Výstava Tajemný kabinet profesora Beneše, kterou připravila právě na Benešovu počest kurátorka Dadja Altenburg Kohl, tak představuje sběratelství nejen uměleckých předmětů nejrůznějších autorů, ale v první řadě pak celoživotní sbírku čítající přes 17 500 brouků.

Fenomén sběratelství je samostatným námětem, kterému se již hojně věnovalo množství myslitelů – jak psychoanalytik Sigmund Freud, který sběratelství řadí k lidským instinktům či pudům, tak filozof Walter Benjamin, který sběratele ve svém sborníku esejí a studií nazývá „fyziognomisty předmětného světa“ a předkládá tak pohled na sběratelství i v polohách posedlosti a vášně, která vždy hraničí s chaosem – „dialektickým napětím mezi pólem nepořádku a řádu“. Nepřestává navazovat filozof Jean Baudrillard a sběratelství rozvíjí do teze, ve které sbírané objekty považuje za projekční prostory pro vše, co se nemohlo promítnout do lidského vztahu.

Nekončící fascinace
Vladimír Beneš se ke zkušenosti se sběrem brouků dostal již v útlém věku svého dětství, kdy byl na procházce fascinován činností, jež zahlédl a jež mu jeho děda právě jako lov brouků za účelem vytváření entomologické sbírky vysvětlil. Po klukovských misích pak následovaly mnohaleté expedice do krajin nejrůznějších pásem – od četných výprav do Číny, Mexika, Indonésie, Kazachstánu, Brazílie, Bolívie, Austrálie a dalších zemí. Ty přinesly nespočetná dobrodružství lovu skrze léta jeho života. Tato obsáhlá výsledná sbírka je předmětem zájmu výstavy a rozprostírá se skrze celé prostory muzea, nejvíce pak v jeho prvním sále, který je systematickému a katalogizovanému představení brouků věnován. Návštěvník, jehož představy o rozmanitosti a četnosti těchto živočichů nepřesahují meze fantazie, při svém příchodu zažívá fascinaci krásou z barevnosti hmyzu i ze stavby těla, která ve své symetrii a rozmanitosti od sebe odlišuje jednotlivé druhy. Spolu s nimi jsou do dialogu postavena umělecká díla nejrůznějších autorů právě ze sbírky Musea Montanelli.

Dialog lékařů
Příznačná volba kurátorky – lékařky profesorky Dadjy Altenburg Kohl uspořádat dialog právě s lékařem – entomologem profesorem Vladimírem Benešem pak divákovi předkládá možnost nazřít umění v nevídané existenciální rovině. Jak fascinující je video s dokumentem zobrazujícím odstranění míšního tumoru, vedle něhož je vystaven akvarel Anke Röhrscheidové karmínových odstínů právě takový mikro vhled do lidského těla připomínající. Záběry z reálně proběhlé několikahodinové operace jsou po vizuální i obsahové stránce srovnatelně fascinující jako samotné umělecké dílo.

Kromě rozsáhlé entomologické sbírky jsou v muzeu k vidění videoinstalace Jakuba Nepraše, které naprosto přesně doplňují fascinaci právě cykly života a jeho podobami, jemná konceptuální práce s materiály a tvary Keiko Koitabashiové, dále obrazy i videoarty Daniela Pešty, práce Luboše Plného, Jana Švankmajera, Pauliny Skavové nebo Anny Zemánkové či Romana Franty a dalších. V malém kině je pak možné zhlédnout dokumentární film Pavla Štingla o činnosti neurochirurgického oddělení profesora Beneše v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V dolní části muzea je nainstalována sbírka přírodnin, rostlin a drog, včetně mikroskopu, pod kterým lze vybraného brouka pozorovat a ocitnout se tak ve skutečném kabinetu kuriozit. Přírodní i obskurní artefakty, multimediální objekty a umělecká díla vytvářejí mystérium vjemů a projekcí v nejsofistikovanějším orgánu našeho těla, v mozku.

Záměr poukázat na variabilitu přírody, její krásu a řád, ale stejně tak na její živelný destruktivní potenciál, jež diváka inspiruje k možnosti poznat hlubší souvislosti a vazby mezi přírodou, uměním i mikro a makrokosmem, je naplněn. Návštěva výstavy Tajemný kabinet profesora Beneše přináší vhled do těchto útrob a nabízí každému jeho vlastní Theatrum Mundi.

Tajemný kabinet profesora Beneše
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
9. 6.—31. 12.

Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Východiskem filmu je divadelní hra bratří Čapků Ze života hmyzu, která Švankmajera zajímá především jako dramatické provedení misantropického postoje. V 70. letech minulého století byl vyzván, aby čapkovskou frašku natočil jako loutkové divadlo (námět je starý čtyřicet let, realizace se dočkal až dnes), to ale odmítl a rozhodl se látku zpracovat svérázným způsobem. Švankmajer nepředvádí jednoduché hmyzí podobenství lidského světa, nýbrž samotnou hru filmové práce i práce nevědomí. Nebo ještě přesněji, film jako rodného bratra snu.

Demytizace
Hmyz pracuje s vícenásobným zcizením iluze fikčního světa. Dějové pasáže přibližují zkoušku amatérského divadelního souboru na malém městě, který s příslušným neumětelstvím a naivitou zkouší druhý akt hry bratří Čapků. Do budování divadelní iluze tak neustále proniká soukromý život maloměstských herců, opakování výstupů jen stupňuje umělecké zoufalství a skutečné drama i fraška se odehrávají mezi civilními osobami protagonistů. Ale neustále narušována je také iluze koherence samotného filmového světa: Většinou právě v nejlepším, tedy po švankmajerovsku v nejbrutálnějším a nejimaginativnějším, přichází nemilosrdný střih a odvíjí se film o filmu, v němž se dozvídáme, jak všechny ty iluze a kouzla světoznámého filmaře vznikají – podomácku na koleně a často nečekaně jednoduše.

Například za děsivým oživnutím obludně zvětšené hovniválovy kuličky, která svým samopohybem pronásleduje jednoho z herců a mohutnými nárazy rozráží jedny dveře za druhými, se skrývají dva sklonění chlapíci, kteří do koule prostě strkají; zvuky nože zabodávaného do těla jedné z hereček jsou jednoduše zvuky nože zabodávaného do syrového kuřete a podobně. Soustavné pronikání všedního a řemeslného do fikčního světa divadla a filmu odkouzluje imaginaci divadelního a filmového umění, neumožňuje nám iluzi podlehnout a do Švankmajerovy surrealistické říše snů se bez dalšího ponořit.

Remytizace
Jenomže proti pohybu této demytizace působí opačný pohyb nové mytizace. Tak třeba Stanislavského metoda dovedená do důsledku naivitou amatérského herectví vede k absolutnímu ztotožnění herců s hmyzími postavami: Pan Borovička (Jiří Lábus), který hraje chrobáka, se do hmyzího předobrazu své role zamiluje natolik, že se sám a s velkou radostí v chrobáka promění; v divadelní vraždě-souloži (pan Cvrček a paní Cvrčková v podání Jaromíra Dulavy a Kamily Magálové) je počat nový život a představitelka těhotné paní Cvrčkové stihne ještě v závěru filmu, do jehož plynutí proniká mytický čas životního cyklu, skutečně porodit dítě; maloměstsky umouněný milostný trojúhelník hereckých protagonistů je zároveň specificky posunutou realizací oidipovského komplexu a podobně.

A vpády filmu o filmu do běhu filmové imaginace se zase svým způsobem podobají střihové práci snů – jak vysvětluje Jan Švankmajer v jedné ze sekvencí filmu o filmu, jenom film a sen nám umožňují se jediným střihem ocitnout ve zcela odlišném světě.

Každý si najde význam, který se mu líbí
Výsledná podoba Hmyzu je tedy otevřeným filmovým dílem, které iluzi fikčního a mytického světa zcizuje a vytváří zároveň; v němž se z prostoru nevědomí (ve filmu reprezentovaném hospodským divadelním sálem) vystupuje do světla vědomí (denní světlo ulice, do které herci vstupují po skončení zkoušky); kde maloměstská každodennost přerůstá v brutalitu, aby zase iracionalita snů byla představena jako normální součást každodennosti (civilní vyprávění herců o vlastních snech ve filmu o filmu).

Je potom na každém divákovi, jak bude otevřenému filmovému tvaru rozumět. Mně osobně nejvíce vyhovovalo vnímat Hmyz jednak jako zábavnou koláž, jako povedený Švankmajerův vtip, a jednak jako surrealistickou perzifláž národní kulturní paměti. Zábava je to většinou morbidní, ale právě v tom osvobodivá, přesně ve smyslu básnického motta, které Švankmajer cituje hned v úvodu filmu: Jedinou adekvátní a smysluplnou odpovědí na surovost života je cynismus fantazie. Uvolněné, nespojité střídání motivů, světů a rozličných kulturních stereotypů a zdůrazněné zcizování fantaskního světa přitom umožňují nebrat film s přímočarou vážností. Ani největší aluze na Kafkovu Proměnu, proměna páně Borovičky v chrobáka, není pojednána jako kafkovské zjevení odpudivých sil skrytých v každodenním chodu života, nýbrž právě naopak jako radostné (a ironické) naplnění života jednoduše koncentrovaného do válení kuličky.

Je libo Smetanu nebo Nejedlého?
Práce s národní kulturní pamětí prostupuje celým dílem, do jehož syžetu vstupují české kulturní reálie v přízračné, jakoby nevědomě posunuté podobě. Divadelní zkoušku amatérského souboru, jejíž snímání doprovází hudba z české národní opery Prodaná nevěsta, lze chápat jako odkaz na obrozenské úsilí o národní kulturní emancipaci. Hlavní aktér zkoušky, režisér, skutečně působí jako národní buditel, který na nebohé amatéry uvaluje nároky vysokého umění. Jenomže Švankmajer nechává tento buditelský motiv srůstat s motivem budovatelským: úředně autoritativní a sadistická stylizace režisérova projevu z něj zároveň činí něco na způsob stranického tajemníka vyžadujícího přesné plnění plánu. Když zkouška skončí, přeživší členové souboru vycházejí do sluncem zalité ulice a vedou s kolemjdoucími dialog o uspokojení z vykonané práce, který je citací dialogu z budovatelského filmu z 50. let minulého století, jenom v kulisách soudobého kapitalismu. Prací, kterou dnes vykonali, byla ona divadelní zkouška, při níž sprovodili ze světa dva členy souboru, a třetí se jim proměnil v chrobáka. Srůstání buditelského a budovatelského motivu vytváří groteskní slitinu národně-kulturní paměti s temnými proudy individuálního i státního násilí. A v Hmyzu bychom nalezli odkazy i na další vrstvy naší kulturní paměti, například motiv české předposranosti nebo ve filmu o filmu implicitně obsažená oslava zlatých českých ručiček.

A když jsme u těch národních stereotypů: Je smutnou vizitkou české kulturní politiky, že nejlepší u nás žijící filmový tvůrce musel na svůj poslední film čekat osm let a peníze sbírat i prostřednictvím mezinárodní crowdfundingové kampaně. Nezbývá než doufat, že navzdory všemu nebude poslední Švankmajerův film tak úplně poslední. ∞


Hmyz
režie Jan Švankmajer
Česko / Slovensko, 2018, 98 min.

Troufnu si tvrdit, že tahle výstava bude bavit úplně všechny. Každý byl totiž někdy dítětem, každému se čas od času něco zdá a každý má nějaké ty touhy. A to jsou také hlavní témata, kolem kterých se tvorba Jana Švankmajera točí: dětství, sny a erotismus.

Dílo Jana Švankmajera zná snad každý. Mě například jako malou strašila jeho Alenka (Něco z Alenky, 1988), jiným se vybaví třeba Veronika Žilková s Otesánkem v náručí (Otesánek, 2001). Většině se zřejmě před očima objeví obrázek prapodivně oživlé flákoty masa – prvku, který lze najít v mnoha krátkých i delších filmových dílech tohoto svérázného autora.

Výstava v Galerii hlavního města Prahy mapuje Švankmajerovu tvorbu komplexně. Hned u vchodu tak návštěvníky vítají podivná zvířata ve skleněných vitrínkách – jakoby přinesená z kabinetu biologie. Jenže zvířata jsou fantaskně zmutovaná: savci mají ptačí hlavy, rybí ocasy a paroží, v rozříznutém břiše se třpytí krystaly ametystu.

Na židli se nesedá! / Masturbační monstrum
Uvnitř výstavních sálů se dočteme leccos o samotném tvůrci a jeho životě, ale také řadě dalších surrealistů z jeho okolí (manželka Eva Švankmajerová, spolusouputníci František Dryje, Emila Medková aj.). Na obrazovkách tu běží úryvky z filmů nebo i filmy celé, dokumenty o jejich natáčení a rozhovory s tvůrci. Velké místo zabírají artefakty přímo z filmových děl: kulisy a loutky z Lekce Faust (1994), židle s kartáčky z filmu Spiklenci slasti (1996) nebo třeba podivná erotická televizní mechanika z téhož posledně jmenovaného snímku. Na stolku vedle tohoto masturbačního monstra organizátoři výstavy vtipně položili indulonu a balíček papírových kapesníků. Je tu ale jeden háček.

Důraz na hmatovou stránku vystavovaných děl bohužel naráží na přísný zákaz dotýkání se předmětů. Indulony se tedy snad dotknout můžete, ale na orgasmus mechanickou rukou se netěšte. Stejně tak se účinkem míjejí ukázky taktilních objektů, kterými se návštěvník smí opět pouze kochat očima.

Fantastická fauna
Zaujala mě část věnovaná grafickým listům smyšlených živočichů – tzv. Švankmajersbilderlexikon. Nepředstavitelné množství mravenčí práce vyústilo v obsáhlý soubor nákresů neexistujících stvoření, jako vystřižených z učebnice biologie. Kromě toho je každý tvor opatřen obsáhlým popisem svého charakteristického chování ve volné přírodě, takže obrázek o životě vybájeného zvířete je dokonalý. Člověku je až líto, že taková krása existuje jen v ekosystému Švankmajerovy hlavy.

Pestrost a originalita díla předního českého surrealisty je slovy neuchopitelná, a proto se ani nebudu o nic podobného snažit. Tímto článkem vás chci rozhodně přesvědčit o nutnosti osobní návštěvy Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.

Jan Švankmajer / Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou
Galerie hlavního města Prahy
ve spolupráci s Arbor vitae
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1
26. 10.–3. 2.
60 / 120 Kč

Původně jsem do tohoto čísla chtěla napsat o novém Švankmajerově filmu Přežít svůj život. Jenže nemoc rozhodla jinak. Tak to také zkusím jinak.

Švankmajera mám hodně ráda. Jeho představivost je mi blízká a film Šílení považuji za jeden z jeho nejzdařilejších. Speciální místo má u mne Lekce Faust. Petr Čepek je vynikající herec, a navíc se mi líbí (nebo je to naopak?). I když tmavé typy moc nemusím, Čepkovo charisma na mě září z plátna jak slunce věčné. Ale zpátky ke Švankmajerovi.

Jan Švankmajer je jedním z mála režisérů, jehož filmy vlastním, a to v originálech. Těmi dalšími jsou například Peter Greenaway, Andrej Tarkovskij nebo Věra Chytilová s Pavlem Juráčkem (a Ester Krumbachovou – ano, modří už vědí, že se tu jedná hlavně o Sedmikrásky). A ano, mám ráda českou novou vlnu. Odbíhám. Opět.

Jenže – nejsou asociace právě tím, na čem stojí film, na nějž píši fiktivní recenzi? A nehrají obecně ve Švankmajerově tvorbě důležitou roli? Třeba jeho Možnosti dialogu nebo Jídlo by bez náznaků zcela ztratily svůj smysl. V asociacích se koneckonců skrývá přitažlivost jakékoli tvorby. „Chceš-li nudit, řekni vše.“

„Vím všechno,“ říká jedna z postav filmu v traileru, který zdaleka vše neříká. A pochybuji, že všeříkající bude i nový Švankmajerův film. Takže vás možná čeká druhá recenze. Až se uzdravím a na film skutečně půjdu.

Trailer k filmu