Myslí si snad, že jsem víla utkaná z křehkých par, kterou silnější výraz skolí do mdlob nebo snad malá holčička, na kterou je třeba mluvit se shovívavostí? Či je tato příhoda další z důkazů znepokojivé skutečnosti, že zdrobněliny, zdrobnělinky a zdrobnělinečky pomalu, ale jistě dobývají prostor běžné komunikace a už je dávno nevnímáme jako něco určeného čistě uším malých dětí nebo čtyřnohých miláčků?

Vínečka, obídky, randíčka, sexíčky – slova, kterým se vespolek pošklebujeme, ale přesto nás denně obletují. Co se to s námi děje? Jsme společnost infantilů, nebo hledáme únik z chladných spárů civilizace a máme pocit, že mezi všemi smajlíčky, muck mucky :-***** a palečky nahoru najdeme útočiště před nejistým a krutým světem kolem? Přichází tato něžnost ad absurdum ruku v ruce s emo vlnou, nebo je tomu úplně jinak?

Jednou jsem narazila na internetu na blog prostitutky. V diskuzi k jejím příhodám ze života se připojovalo mnoho chtivých zájemkyň toužících jít stejnou cestou. Co mi na těch příspěvcích přišlo nejzvláštnější, byl fakt, že dotyčné o všech peripetiích svého života mluvily vcelku nezúčastněně a jediné citově zabarvené slovo se týkalo peněz. Ty byly nazývány „korunky“ nebo „penízky“. Člověk v tomto případě nemusí být nijak fundovaným psychologem, aby pochopil, kde se nachází emocionální těžiště dané osoby.

„Kulaťoučké jablíčko je krásné české slovo, takový ekvivalent třeba v angličtině nenajdete,“ řekl jednou Jan Werich. Je to tak skutečně? I v jiných jazycích lze tvořit novotvary a podivnosti, jen postup je asi odlišný. A jen v jazyce mateřském jsme schopni tyto nuance cítit. Stejně jako jedině v mateřském jazyce nás řečená urážka skutečně urazí.

„Když žena řekne ne, znamená to možná,“ zní jedna stará šovinistická poučka. Pokud je pravdivá (o čemž podle šiřitelů podobných pravd není pochyb), platí opravdu jen o ženách? Vzpomeňme, zda kolegovi neříkáme „ještě tomu něco chybí“ a myslíme tím „větší pitomost jsem ještě neviděl“ nebo „mám moc práce“ místo „radši budu koukat do zdi, než trávit třebas minutu s tebou“ dotěrovi, co ho nemůžeme ani cítit, ale on nás vytrvale někam zve. Jazyk modifikujeme stále. Upravujeme jeho význam, žonglujeme se slovy. Někdy vtipně a nápaditě, jindy chceme jen obalit nepříjemnou nebo banální skutečnost do hezkého obalu.

A občas je život tak nudný, šedý a bez života, že i tak fádní věc jako oběd zavaluje naši duši vlnami citu. Je to k smíchu a zároveň smutné.

Nebo se mýlím? Kdo nikdy podobnou zhovadilost v řeči nepoužil, hoď první klásňouškým kamínkem.