Kniha Sláma i hedvábí Džuničiho Sagy patří k těm nenápadným titulům, které čtenáře neoslní formální virtuozitou ani dramatickou zápletkou, a přesto v paměti zůstávají s neobyčejnou vytrvalostí. Její síla spočívá jinde: v trpělivě naslouchaných lidských hlasech a v přesvědčivém obrazu světa, který už zmizel, aniž by byl definitivně zapomenut.

Do autenticity života původních obyvatel města Cučiura, okresního městečka v Japonsku, položeného severovýchodně od Tokia, zve čtenáře Saga – původním povoláním lékař, který po dobu několika desetiletí zaznamenával jejich vyprávění. V knize Sláma i hedvábí tak nejde o literární fikci, ale ani o suchopárnou etnografii. Autor se pohybuje na hraně mezi dokumentem a vyprávěním: jednotlivé kapitoly tvoří mozaiku životních osudů rybářů, obchodníků, gejš, drobných kriminálníků i lidí stojících na samém okraji společnosti. Každý hlas má svůj rytmus, svou zdrženlivost i své slepé skvrny. A velmi důvěryhodně vtahuje do příběhu města, které už dávno vypadá jinak.

Saga se nespokojí s nostalgickou idealizací „starého Japonska“. Naopak: svět slámy i hedvábí je tvrdý, hierarchický a často nemilosrdný. Chudoba, tělesná práce, sociální stigma i násilí jsou zde přítomny s odzbrojující samozřejmostí. Právě tato nepřikrášlenost však dává knize její etickou váhu. Vypravěči se nelitují a autor je k tomu ani nepobízí; jejich životy jsou líčeny s klidem, který může na západního čtenáře působit až znepokojivě. Obzvlášť, když si v dnešní době nadbytku čte o podobě chudoby, kdy děti ještě před odchodem do školy pomáhaly v brzkých ranních hodinách v rodinném podniku s loupáním rýže a často nosily jen jedny záplatované šaty po celý rok a dvakrát do roka pak dostaly nové dřeváky.

Autenticita bez příkras

Zvláštní kvalitu knihy tvoří autorova zdrženlivost. Saga své respondenty nesoudí, nevysvětluje a zřídka interpretuje. Nechává mluvit paměť – selektivní, subjektivní, někdy rozpornou. Výsledkem není „velký příběh“ modernizace Japonska, ale její lidská mikrohistorie: proměna společnosti viděná zdola, skrze těla, práci, rodinné vztahy a každodenní strategie přežití.

Evropskému nebo tuzemskému čtenáři se Sláma i hedvábí může jevit jako kniha, která vybízí až k fantaziím filmové romantizace, ve skutečnosti je ale až překvapivě univerzální. Přes kulturní vzdálenost se dotýká témat, která známe i z evropského prostředí: sociální mobility, paměti chudoby, vztahu centra a periferie či ceny, kterou jednotlivci platí za „pokrok“. Překlad Vlasty Winkelhöferové navíc tuto blízkost citlivě zprostředkovává, aniž by zahlazoval kulturní odlišnosti. Sebrané výpovědi jsou přeloženy s důrazem na autenticitu jednotlivých aktérů. Jazyk se nesnaží příběh nijak literárně zkrášlovat, často je text strohý, popisný a faktický – a právě to z něj činí občas až mrazivě hluboký čtenářský zážitek. Bez vystrojené estetizace, s přímostí, která neobchází pravdivost.

Sláma i hedvábí je knihou, která se dá číst i ve spěchu dnešní doby. A to právě proto, že dokáže vtáhnout do svého pomalého tempa a přinést klid a hloubku prožívání. Za přijetí tohoto pozvání do světa, který již dávno pominul, nabízí kniha jako odměnu vhled do světa, jenž se nevnucuje, ale o to naléhavěji klade otázku, co všechno z lidských životů mizí spolu s dějinami – a co naopak přetrvává. A pokud budete oddalovat dočtení této knihy, abyste si atmosféru Japonska první poloviny 20. století mohli vychutnávat déle, otevřete stránky knihy Zpověď šéfa Jakuzy, která je volným propojením a druhým svazkem Džuničiho Sagy, který opět skrze vyprávění lékaře přináší autentické zápisy. A tentokrát přímo šéfa japonské mafie.

Sláma i hedvábí – Život na japonském maloměstě před sto lety
Džuniči Saga
K-A-V-K-A knižní a výtvarná kultura s.r.o., 2025,
208 str.

Sociologická studie, osobní svědectví i vizuální báseň. To vše v podobě komiksových příběhů a patnácti výprav do každodenního života v Japonsku. To vše v jedné knize s názvem Hikobae.

Japonský výraz Hikobae znamená výhonky nebo mladé výhonky vyrůstající ze stromu po jeho pokácení. V poezii se tento termín používá k vyjádření myšlenky vytrvalosti, naděje a přirozeného cyklu života. Je také často spojován s přírodou a symbolikou obnovy, nového života a pokračování navzdory překážkám.

Komiksová publikace Hikobae přenáší čtenáře – a zároveň diváka, k pohledům na tradiční japonská řemesla, kulturu a každodenní život na japonském venkově prostřednictvím patnácti tematických příběhů vytvořených mezinárodním týmem talentovaných autorů a autorek. A otevírá nejrůznější otázky platné v jakémkoliv kulturním kontextu i době – Co má smysl předávat? Na úrovni rodiny, od rodičů dětem – na úrovni města, kraje – národa? Jakými pouty jsme vázáni k danému místu, tradici? Může být tradice naopak poutem, které nám brání v rozletu a svazuje nás? A poeticky pak okruh uzavírá s nedořečením – Jak dát vyklíčit novým výhonkům tam, kde se zdá být již jen staré, odumírající pařezy?

Obrazem k tradicím i jejich pokračování
Kniha vznikla pod vedením renomovaného komiksového autora a vedoucího ateliéru Mediální ilustrace Václava Šlajcha, scénáře komiksových příběhů vytvořil francouzsko-český básník Jean-Gaspard Páleníček a jejich grafickou podobu pak studenti a studentky ateliéru. Přináší patnáct komiksových příběhů z běžného života v Japonsku. Patnáct výprav, které zavedou na méně známá místa od severního ostrova Hokkaidó po prefekturu Šimane na jihozápadě souostroví, od vrcholků hor prefektury Gunma po mořské pobřeží ostrova Šikoku. Tam lze nahlédnout skrze kreslířská vyprávění studentů, založená na zkušenostech života v Japonsku básníka Jeana-Gasparda Páleníčka i na promluvách autentických osob. Patnáct pohledů na vybraná tradiční japonská řemesla či zvyky. Jak vzniká keramika? Jaké fáze má tradiční čajový obřad? Jak se vyrábí saké? Otevřít první stranu a nechat se vtáhnout do obrazového vyprávění je začátek dobrodružství a nového poznání, které kniha Hikobae, vytvořená stejným tvůrčím týmu oceňované knihy Iogi (Japan International Manga Award, Cena Muriel za nejlepší scénář), nabízí.

Hikobae
Jean-Gaspard Páleníček, Václav Šlajch, kol.
Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni,
Kavka, 2024, 264 s.

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞

Japonsko zůstává zemí zahalenou do aury tajemství. Čím dál tím víc ho tak začínají vnímat i někteří jeho obyvatelé. Tradice s nejasnými obrysy je silnou zbraní nacionalistů, a to nejenom v Japonsku. Snaží se to změnit nový japonský rap, který navazuje na to nejlepší z japonské literární tradice, umění zkratky a dvojsmyslu, a přitom se dívá do budoucnosti.

Články o Japonsku v běžně dostupných médiích, pokud se vůbec nějaké objevují, bývají dvojího druhu. Jedny kritizují pravicové tendence společenských nálad a nedávných legislativních reforem. Druhé se zaměřují na úzký výsek stylizované japonské kultury, v její tradiční nebo hypermoderní podobě. Obojí mají společný rys – doléhají k nám poněkud vzdáleně jako zvuky do ponorky, zatemněně a zkresleně.

V tu samou chvíli se na místě děje ledasco zajímavého. Administrativa současného premiéra Šinzó Abeho utahuje kohoutky a – kultura kvete. O novém zákonu na ochranu tajných informací, plánovaných změnách ústavy nebo o zatýkání pobuřujících umělců si přečtěte jinde. Já píšu o moci bezmocných a o tom, jak se projevuje. Japonský disent, pro někoho možná překvapivě, čerpá energii z rapu.

Rap je způsob deklamace a reflexe jazyka v jedné z jeho nejživějších podob. Dává možnost s jazykem pracovat, utvrzuje životaschopné způsoby myšlení a propůjčuje tím moc těm, kteří je ovládají. Málokterá jiná hudba je těsněji spjata s mocí. Japonštinu jako jazyk charakterizuje paradoxní koláž neprodyšnosti vůči vnějším vlivům a jejich absorpce. Odpovídá tomu i písmo: jako by někdo špatně rozmixoval zkaramelizovanou hmotu nejasného původu s kousky sladkokyselého ovoce ze západu, tj. z Číny, a zalil vše ve dvacátém století šumivou euroamerickou limonádou. Nápoj vře dvojsmysly jako titul písničky Diaburo s významy „dear furo“ a „diablo“, „moje milá vano“ a „ďábel“, písničky o japonských veřejných lázních s klipem, který se odehrává postupně v levelech jako počítačová hra Diablo z devadesátých let. Jazykový nápoj lze omezit na přesně odměřené zavařovačky konzistentních projevů Abeho administrativy, deklamované s mechanickou jistotou a pravidelností. Nebo se ho můžeme napít plnými doušky, jako to dělá zpěvačka Komuai z trojčlenného projektu Suijóbi no Campanella. Okaši wo tabereba iidžanai? / Furansu kakumei! „Je snad špatné jíst sladkosti? / Začněme francouzskou revoluci!“ (Marí Antowanetto).

Srnčí hody na ostrově démonů
Nejnovější album Onigašima ni curetette „Zaveďte mě na ostrov lidožravých obrů“ nás zavede na výlet do země, kde diváci bezmyšlenkovitě konzumují šťavnaté a nadýchané oiší obrazy kawaí roztomilosti, jinými slovy do dnešního Japonska. Onigašima je pohádkový ostrov lidožravých obrů Oni ze staré legendy o chlapečkovi, který se narodil z broskve, broskevníčkovi Momotaró. Vychová ho postarší pár a on díky ochotě podělit se o sladké koláčky kibidango získá zvířecí společníky, kteří mu pomohou obry z ostrova překonat. Totemickým zvířetem nově opěvovaného ostrova démonů je srnka. Srnky nechybí ani u propagovaného koníčku zpěvačky Komuai – je totiž zručná řeznice, pokud jde o srnky, potažmo démony. Na zabíjení srnek ji nejvíc fascinuje okamžik proměny něčeho roztomilého v cosi lahodně vypadajícího a dobře chutnajícího. Je původem z Kanagawy, urbanizované prefektury vedle tokijské metropole zahrnující i Jokohamu, strávila univerzitní léta mimo ruch velkoměsta a učila se základním zemědělským dovednostem. Svoje schopnosti předvedla v prefektuře Jamanaši na lednovém koncertě, jehož návštěvníci kromě nových skladeb ochutnali srnčí guláš a dověděli se o uspořádání různých druhů masa v srnčím těle z fundovaného výkladu, který zabíjení a porcování doprovázel. Ještě pochybujete o ostrově démonů?

Pravidelně každý měsíc na YouTube uveřejňované klipy ukazují svět, kde je co do formy všechno jak má být, a přitom jakoby na pozadí něco nehraje. Co, to poznáme, když si protřeme oči a zaposloucháme se do slov. Démoni tancují kolem zavěšených torz srnek, Momotaró stojí v čele protestů a slyšíme zpěv Kamben šitekudasai / Šóki džanai „Ušetřete mě prosím / Co je to za pomatenost?“, provokativních protestních hesel protijaderného hnutí po havárii elektrárny Fukušima I. I rodilému mluvčímu chvilku trvá, než si uvědomí význam slov, pokud vůbec o protijaderném hnutí něco slyšel, ale hesla se z hlavy jen tak nevytřepají. Protesty nejsou v Japonsku středem pozornosti veřejného mínění. Spíše se jedná o šum na pozadí, podobně jako v rychle servírovaných slokách (Momotaró). Evidentně nám Komuai chce předvést současné Japonsko v pravém světle.

Očekávání příchodu hrdiny-spasitele
Oficiální fotbalová hymna Nippon od vlajkonošky nejen evropské elegance Šíny Ringo, všudypřítomná ve sportovních vysíláních veřejnoprávní NHK, vzbudila velký rozruch. Oslavuje totiž s ničím nesmíšenou, nejčistší barvu dresů na světě a příchod fúundži, hrdiny-spasitele v těžkých chvílích. Oslavování tradiční kultury je krásné, někdy až moc. Sen, ideál zašlé slávy nebo reklama na štěstí odvádí pozornost od širšího okolí – Daidžina toikake ni / ore wa oča wo nigoštamama / asu wo cukamitoru „Nad důležitými otázkami / nechávám zelený čaj zčeřený / pevně svírám, co je bezprostředně přede mnou“ – podobně jako zavedený systém hledání práce, plný stresujících psychologických rozborů, který nedává mladým studentům posledních ročníků univerzity vydechnout. Azuči-Momojama njúdženeréšon / Ore wa tíkaručá fúundži „Jsme nová generace Azuči-Momojama / a já mesiáš čajové kultury“, ozývá se tón Abeho projevů (Sen no Rikkjú).

Každý řádek je nacpaný k prasknutí odkazy na tradiční kulturu, na reklamy a politické slogany, bok po boku na svém místě, jak se vyskytují pro někoho, kdo nemá klapky na očích, nejen jako odtržené Tanzakiho stíny v říši symbolů Rolanda Bartha. Čajová ceremonie, japonská čtyři roční období šiki, veřejné lázně sentó jsou všechny jenom v Japonsku, aspoň si to mnozí chtějí myslet. Í ju dane, í ju dane / te no jubi no hada ga fujakeru ne / í ju dane, í ju dane / hodohodo ni šinai to noboseru ne „To je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / dejte pozor, ať se vám varhánky prsty docela nerozmočí / to je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / nepřehánějte to s koupáním, budete mít závrať“ začíná Diaburo parodií na nacionalistické bláznění. Minna de tanošiku furo hairó (…) wakaranai jacu ni wa bodí buró „Koupejme se ve vzájemném porozumění a harmonii / kdo to nechápe, tomu dejte pořádně pěstí“ ožívá díky vypůjčeným slovům v japonštině nevídaný rým. Celý klip se nese v duchu harmonického soužití lidí s ďábly a mužů s ženami. Pro projekt Suijóbi no Campanella typická zkratka kontrastu paroduje pokryteckou politiku stejných příležitostí pro obě pohlaví (protože ti, co ji prosazují, jsou známými šovinisty) a politiku dosažení míru válkou, které charakterizují hlavní reformní snahy současné vlády (Diaburo).

Jedno období tupé revolty a letargie se chýlí ke konci. Ki-bidaan kibbi kibbi daan / o-ni taaidži, oni oni taaidži „Slad-ké kibidango, kibi-kibidango / mrt-ví lidožrouti, lido-lidožrouti“ (Momotaró). ∞


autor: Martin Šíma

Hned dvě japonské kapely, které bezpochyby patří mezi nejvýraznější metalové formace, vystoupí během jednoho večera na jednom pódiu! Crossfaith, jež během loňského premiérového vystoupení v Česku předvedli neuvěřitelnou show, se znovu vracejí do Prahy. Tentokrát k sobě přiberou také formaci Coldrain, která už letos v Čechách vystupovala jako předkapela Bullet For My Valentine.

Crossfaith vznikli v roce 2006 ve městě Osaka a již za pár let se dočkali značné mezinárodní pozornosti díky spolupráci s americkým labelem Tragic Hero Records. Poté, co odehráli Warped Tour napříč Severní Amerikou, dostali možnost zahrát na Reading and Leeds festivalu ve Velké Británii.

Ani Coldrain, kteří se zformovali v roce 2007 ve městě Nagoya, nejsou neznámou kapelou. Na svém účtu mají tři plnohodnotné desky a dvě další EP, nedávno navíc podepsali smlouvu s vydavatelstvím Hopeless Records. Kromě zmíněného turné s kapelou Bullet For My Valentine mají za sebou Coldrain další řadu velkých akcí a stejně jako Crossfaith se tento rok chystají na festival Download.

Crossfaith spolu s Coldrain přijedou do pražského klubu Chapeau Rouge už 9. června. Jako česká předkapela se představí electro-corová formace The Truth Is Out There z Ostravy. Kapacita klubu je omezená, opatřete si tedy své vstupenky co nejdříve a buďte připraveni na naprostý masakr! º


autor: Hedvika Pajerová

Každá subkultura je formovaná svými členy a zároveň je zrcadlově ovlivňuje. Export japonské popkultury již zasáhl celý svět. Jakou pozici má však manga či anime dnes ve své mateřské zemi? Kniha Made in Japan od nakladatelství Labyrint přichází s pěticí střípků, které dohromady tvoří pozoruhodný obraz dnešní společnosti země vycházejícího slunce.

V prvním díle edice Fresh Eye se nám Václav Hájek snažil nabídnout vodítko, jak rozpoznat odpadkový koš, a kriticky a neotřele se pouštěl do hlubších analýz stereotypů v současné spíše západní vizuální kultuře. Made in Japan je průvodcem po hlavních směrech popové, především animované, scéně země vycházejícího slunce. Pětice autorů, pět esejí, pět témat, která jsou základními kameny japonské popkultury napříč věkem i společenským postavením.

Otaku jako obsedantní fanouškovství japonské kultury mapuje Karel Veselý. Z pozice člena této skupiny nastiňuje náročný boj anime a mangy z okraje zájmu společnosti až na výsadní pozici exportu, již umocnila národní strategie Cool Japan. Interní pohled doplňuje o ryze intimní detaily této subkultury, kterou je například láska moe, tedy komplikovaný vztah fanouška otaku k fiktivní postavě z mangy či anime, což pro kohokoli z klasické euroamerické společnosti může být minimálně těžko pochopitelné.

Fenomén mangy tvoří společně s anime nejsilnější část ostrovní popkultury. V textu Anny Křivánkové se seznamujeme s vývojem hybridu japonského a západního komiksu. Citlivý pohled s kritickým zhodnocením se nedrží hlavních mainstreamových okruhů, ale přibližuje ty, které jsou stejně důležitou, ale méně výraznou součástí, jako například dívčí, sportovní, úřednická a mnohá další témata. Nechybí ani zasazení do historicko-společenského kontextu.

Esej Antonína Tesaře se z rozsáhlé produkce anime zaměřil na studio 4°C. To vyniká nejen svou mnohovrstevnatou produkcí, jdoucí od extrému k extrému, ale i osobou ředitelky, která jako jediná žena vede anime studio v tradičně maskulinním Japonsku. Komplexní obrázek doplňuje i charakteristika spolupráce s hollywoodskými či ruskými filmaři nebo tvorba reklam, jež je plnohodnotnou součástí dnešní kultury.

Velmi detailní a odborný pohled na prostředí videoher nastiňuje Jan Miškov. Právě v zemi tak úzce spjaté s rozvojem technologií se dá snadno předpokládat silná hráčská základna, která si časem vyvíjí vlastní odnože her, například JRPG. V zemi, kde poprvé spatřila světlo světa herní konzole PlayStation, se stalo hraní videoher životním stylem, a ne pouze hobby aktivitou, jak ji známe my. Tomu odpovídá i náročnost a komplikovanost her a jejich sociální a společenský tematický přesah.

Pětici studií uzavírá Jiří Flígr, který jako dramaturg a filmový publicista především nastiňuje pozici japonského filmu v mezinárodním distribučním kontextu. Přibližuje tematické okruhy od proslulých duchařských hororů jako je Ring až po bizarní erotické Tokyo Gore Police. Zároveň kriticky hodnotí rozmělnění zájmu o japonský film, způsobené televizní produkcí i přesycením diváků audiovizuálními díly, kvůli všudypřítomnému vysokorychlostnímu internetu. Po esejích následuje glosář, v němž si čtenář doplní svůj japonský slovníček.

Jednotlivé eseje se liší pojetím i pohledem, který vychází z pozice autora, a niterné fanouškovské postřehy tak střídají kritická akademická zhodnocení nebo citlivé hledisko dramaturga filmového festivalu. Svazek neaspiruje na přesný a vyčerpávající encyklopedický výklad jednotlivých pojmů, ale nechává autorům volnou ruku. Díky tomu je čtení pestré a lépe nastiňuje mnohovrstevnatost této kultury. Sbírku doplňuje předmluva japanisty doc. Jana Sýkory, který popisuje sociální a intelektuální vývoj a stav Japonska. Zároveň nabízí klíč k elementárnímu pochopení principů společnosti země, kde se mísí tradice s novým již tak dlouho, že se sama změna stala součástí tradice.

Celý svazek oblékl do popově barevného propracovaného kabátu Martin Svoboda alias FunkFu. Knihu uchopil jako komplexní záležitost. Popové ilustrace, které odkazují k přeplácanosti anime i strohým momentům japonských filmů, doplňují typografické hrátky s odkazem na japonskou tradici.

Pro Japonsko je typické, že musíte postupovat od detailu k celku a že jednotlivá část je celku nadřazená. A tak i po přečtení jednotlivých detailů v této knize získáte ucelený obraz popkultury, která již dávno přesáhla své ostrovní hranice. ∞


Made in Japan.
Eseje o současné japonské popkultuře (Antonín Tesař, Anna Křivánková, Jan Miškov, Jiří Flígl a Karel Veselý)
Labyrint, edice Fresh Eye
Praha, 2014, 144 stran