Autorka knihy Pavlína Brzáková je šéfredaktorkou časopisu Regenerace a zároveň etnoložkou, která se zabývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Veškeré nevšední ilustrace jsou dílem Zbyňka Zenkla, který působí v chráněné dílně Rolnička v Soběslavi. Kniha není koncipována jako rozhovor, jedná se o záznam hovorů. Autorka v úvodu zmiňuje, že impulsem k debatám nebyly vždy předkládané otázky. Protože se Jaroslav Dušek často nechával unášet svými myšlenkami a jejich košacením, hovor se vyvíjel mnohdy neplánovaným směrem.

Zpočátku Dušek popisuje své dětství, prarodiče a rodiče, rodinné vztahy. Velice otevřeně mluví o své matce, o jejím kladném vztahu k cigaretám a alkoholu, o rakovině, jež ji zbavila poslední chuti do života, a následně i o její smrti. Dělí se také o své vzpomínky na dospívání, prožívané na sázavské chatě a na kamarády, které si udržel z mládí až do současnosti. S upřímností sobě vlastní hovoří i o nedokončených studiích a o tom, co mu vadilo, když třináct let vyučoval na konzervatoři. Předkládá svoje zkušenosti z cestování po Mexiku, kde navštívil palác Teticla a prožil mystické, až neuvěřitelné chvíle, kdy se mu zjevili jeho zemřelí předci. Okamžiky plné silných emocí mu připravilo i setkání s gorilami v Ugandě.

Umělá pravidla společnosti
Další kapitoly jsou věnovány zejména Duškovým názorům na svět. Obdivuji široký záběr témat, o kterých se zasvěceně zmiňuje. Například věří v tvrzení knihy „2012 a galaktický střed – Návrat Velké matky“, že ve chvíli, kdy je člověku třiatřicet let, zavolá ho Velká matka a chce po něm, aby začal vracet, co mu do té doby poskytla. Například on sám krátce před dosažením Kristových let přišel o svou matku.

Více či méně kontroverzně mohou vyznít i některé jeho další postoje. Snad už mezi všeobecně známé informace patří, že nesouhlasí s užíváním chemických léků. Sám je neužívá od roku 1991, poté, co poprvé přešel po žhavých uhlících. Věří, že značné léčebné účinky má půst. Tvrdí, že žádné autorství neexistuje, autorské právo bylo dle jeho tvrzení utvořeno jen proto, aby se dalo zpeněžit. Dětské autosedačky a helmy vnímá jako nesmyslný předpis, sloužící především k tomu, aby se takové zboží prodávalo. Mluví o nadvýrobě, o lidském nenasytném chtění, touze vlastnit, která prý vzniká již na základní škole. Děti se jako první namísto dělení učí sčítání. Ne rozdělit se, ale mít víc a víc.

Jaroslav Dušek opravdu nemá strach přímočaře mluvit o věcech tak, jak je vidí a cítí, bez ohledu na to, jak o něm budou druzí smýšlet. Nachází své vlastní úhly pohledu na svět a nebojí se o ně podělit. Tato knížka se může stát vaším příjemným společníkem na cestách za clonu všedního dne.


Pavlína Brzáková
Ze mě: Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Eminent, Praha, 2011, 238 stran

„Zabývám se tím podstatným. Žitím.“ pronesla Iveta Dušková na první otázku, co právě teď dělá.

Představení Na cestě se věnuje problematice žen a není ve vaší tvorbě ojedinělé. Proč?
Protože jsem žena. A nejlépe vše vidím z pohledu ženy. Nejedná se o nic feministického, mám ráda muže, ale bolí mě, když je trend protiženský. Ráda bych, aby byly ženy hrdé na to, že jsou ženy a samozřejmě muži hrdí na to, že jsou muži, aniž bychom se jeden nad druhého povyšovali. Například představení Blaženka, které také hrajeme v Divadle Kampa, se zabývá velmi aktuálním tématem týraných žen. Nezaměřuje se pouze na samotné fyzické násilí, ale obecně na ženu jakou takovou. Vlastně i v Cylindru, což je divadelní soubor zabývající se autorským divadlem, jsme zbyly samé ženy.

Jak vnímáte mužské diváky? A jak vnímají oni vaši tvorbu?
Muži na naše ženská představení tolik nechodí, a když přijdou, nikdy se k tomu nevyjadřují blíže. Ale mému muži a některým našim mužským kamarádům se to líbí moc. Muži a ženy jsou dva různé světy. Co jedněm může připadat naprosto srozumitelné a jasné, to druzí vnímají jako blábol a naopak.

A neláká vás vytvořit představení o mužích?
Ne. Na to bych si opravdu netroufla. Asi bych nedokázala popsat vztah otce a syna, posuzovala bych to zvenčí. Hodně čerpám ze svých niterných zažitků a zkušeností. Jednoduše nemůžu napsat o vnitřním světě mužů, když nejsem muž. Píší-li muži o ženách, vždy je to nějaká teze, konstrukce či parodie. Není to ono.

Ovlivňujete se vzájemně ve své tvorbě s manželem Jaroslavem Duškem?
Jaroslav ovlivňuje moji tvorbu především finančně. Díky němu si mohu tuto činnost dovolit. A krom toho – když jsme se seznámili, já studovala na DAMU klasickou činohru a on dělal improvizovanou Vizitu. Bavila mě jeho představení a jeho viděním divadla jsem se inspirovala. Dnes už jsme každý někde jinde. Já jsem víc emotivní a jdu po příběhu, Jarda je víc „ulítlej“ a zabývá se totální improvizací.

Vám improvizace není blízká?
To zas nemůžu říct. Vedla jsem sedmnáct let v Černošicích dramatický kroužek, kde jsem měla dceru i syna. A tam jsme hodně improvizovali. Dětem to nedělá žádné problémy. No a jádro tohoto dramaťáku včetně naší dcery a syna se pak osamostatnilo, a tak vznikl soubor „IMPRO samé vody“, kde se věnují totální improvizaci. I v mých hrách je občas prostor pro improvizaci. Ale píšu hlavně texty, které jsou skoro jako básnička. Přestože nejsou veršované, mají jakýsi rytmus, spád. To by se v improvizaci ztratilo.

O jevištní improvizaci by se dalo říct, že je určitou alternativní kulturou. Jak se na tento druh kultury díváte?
Mám k tomu dvojí přístup. Myslím, že je Jaroslav se svou totální improvizací dosti alternativní, což mám ráda. Líbí se mi, že lidé, kteří se zajímají o divadlo, se snaží o jiný pohled než je divadlo klasické. Některá divadla jsou však tak alternativní, že to pro mě hraničí s nějakou exhibicí a touhou dělat jej za každou cenu jinak – a najednou to celé postrádá smysl. Líbí se mi, když má představení v sobě vnitřní opravdovost, a není to jenom nějaký „šoking“. Tíhnu spíš k divadlu komornímu, takové ostatně tvořím i se souborem Cylindr, nenazývala bych to úplně alternativním divadlem, ale spíše tvořivým, otevřeným.

Jaký máte autorský podíl na souboru Cylindr?
S myšlenkou založení tohoto souboru přišla Jana Soprová. Založili jsme jej pro studenty z Vyšší odborné školy herecké, kteří po škole neměli angažmá a my jsme jim tímto umožnili hrát. Cylindr vznikl jako „soubor souborků“, mezi nimi i ten můj, který vlastně jako jediný přetrval dodnes.

Zajímáte se také o filozofii Anthonyho de Mella…
Ano, je to velmi zajímavý člověk, který ve svém díle odhaluje pokryteckou morálku křesťanské církve. Nezpochybňuje Boha, ale církev, jakožto prostředníka na cestě k Bohu. Vztah k Bohu je intimní záležitost. A jestli je nějaký prostředník, tak je to srdce.

Kdy jste se k této filozofii přiklonila?
My jsme s Jaroslavem dělali představení Alaska, představení do Violy. Tehdy se mi do rukou dostaly de Mellovy apokryfy. Tak mě to zaujalo, že jsem měla potřebu se rozdělit s ostatními, a tak jsem ve Viole z této knížky hodně četla.

Čerpáte z díla Anthonyho de Mella při tvorbě divadelních her?
Nečerpám ani tak z nějakých vět nebo názorů, ale spíš z toho, co ve mně po nich zbyde. Něco jiného je, když to člověk slyší a pak když to zažijete. Teprve potom zjistíte, jak to všechno je. Úplně nejdůležitější je pochopení, pochopit toho druhého, vždyť každý jsme tak jiný. A hlavně samozřejmě pochopit sami sebe, a to je vůbec nejtěžší. Nemyslím si, že je dobré upnout se na něco do budoucnosti, tím pak naprosto prošvihneme cestu, neuvidíme to, co nás potkává. A to přece celé je náš život, patří k nám prohry i průšvihy, to všechno jsme my. A tak se učím mít ráda svůj příběh a tím samozřejmě i sama sebe. Protože jinak by to byl smutný příběh.

Představení Ivety Duškové,
s Ivetou Duškovou:

Děvčátko Momo
dramatizace Iveta Dušková
hrají Petra Bílková, Iveta Dušková
19. 2. 17:00, Klub Lávka