Vyrůstala v hudebním prostředí a svůj první debut zažila ve svých 18 letech na jazzovém festivalu v USA v Sacramentu. Založila a aktuálně připravuje třetí ročník festivalu VOCAL, který dává prostor výhradně ženským hlasům a především – učí, jak z hlasivek vykřesat zpěv. Mluvím tak o Petře Ernyeiové a ona sama již sdělí více nejen o festivalu, ale o zpěvu jako takovém.

Začnu právě jednou z nejtěžších otázek – co je zpěv?
Zpěv je zázrak. To, že se nadechneme a dovedeme opřít vlastní nádech do svých kostí a dutin a vydáme tón, to je přeci kouzlo. Je to také velice osobní záležitost, je to odraz momentálního stavu, ve kterém se nacházíme. Pokud se smíříme s vlastním hlasem, může být pro nás i okolí velmi léčivý. Někdy je třeba se navrátit až do dětství, do miminka, které nemá žádné předsudky a dělá to, co je mu vlastní. Křičí, vříská, žvatlá, zpívá si. A všechno dělá správně a má z toho ohromnou radost. Hlas nám otevírá cestu k naší podstatě, k našemu já. Hlasový vývoj ovlivňuje náš osobnostní rozvoj. Hlasový projev má vliv na duševní i tělesné zdraví nás samotných.

Co vás zaujme na hlase, čím se pro vás stává výjimečnější, než ostatní?
Fascinuje mě to, že každý zníme úplně jinak. Zpěv má tolik možností. Záleží na tom, jak o hlas pečujeme, co prožíváme, co po sobě chceme. Je tam tolik možností a mě baví pozorovat a poslouchat, jak to lidé mají. Jak profesionálové tak amatéři.

Několikrát jsem byla u mé kamarádky a úžasné zpěvačky Markéty Cukrové na pěveckých kurzech a kromě toho, že jsem sama zpívala, tak jsem po zbytek dne poslouchala ostatní a sledovala, co se jim vše děje uvnitř těla. Získala jsem vhled a jemnost, se kterou pozoruji každého studenta i interpreta. To je pro mě opravdu výjimečné, sledovat neviditelné.

Jaké kvality vnímáte u výrazněji talentovaných zpěvaček či zpěváků?
Co je pro mě zásadní, měli by mít zvládnutou techniku. A to je vlastně jednoduché. Základní principy – správné dýchání, brániční opora, vnitřní ucho. To je pro mě asi nejdůležitější. Pak je důležité neustále na sobě pracovat a rozšiřovat si povědomí o tom co dělám, o tomto kumštu. A další důležitá věc – neztratit sám sebe. Možná se napřed člověk musí znovu nalézt a to občas znamená, vrátit se na začátek, rozbořit to zažité a začít znova a správně. Pak to jde už rychle. Cením si osobitosti, učenlivosti a pokory.

Může se člověk začít věnovat zpěvu i v dospělosti nebo je předpokladem k tomu, aby byl někdo dobrým zpěvákem, průprava od dětství?
Záleží na tom, co chce člověk zpívat. Pokud mám ambice zpívat operu, nelze v pozdějším věku začínat, abych se stala profesionálem. Ale svým přátelům určitě zazpívat mohu.
To se týká i muzikálů, velkých koncertů, prostě profesionálních produkcí.

Ano, musí se začít dříve, je to trénink, např. jako sport. Čím častěji a déle věc děláme, tak to podle toho pak vypadá. Předpoklad je, že se to musí dělat správně.
Když je člověk v hudbě od dětství, je tam také větší sebevědomí, zažitá muzikálnost, prostě na vše je více času a lépe se člověk učí, když je mladší. Čím je člověk starší, je více kritický sám k sobě, ztrácí hravost a lehkost a to se odráží ve zpěvu.

Ke mně chodí na zpěv i starší studenti a vidím, že každý může dosáhnout určité úrovně, ale nesmí se bát a musí se obrnět trpělivostí. Učení se zpěvu je běh na delší trať.

Jak najít vlastní podobu projevu bez toho, aby zpěvák zcela následoval styl svého hlasového pedagoga?
Vždy je to spolupráce učitele a žáka. Je to společné objevování, diskuze, zkoušení, omyly a návraty. Správný učitel by neměl studenta štelovat do svých představ, ale najít to, co je na tom druhém jedinečné. A to podporovat. Základ je ale jeden – správný dech, opora a vnitřní pohled. A to ostatní je předmětem zkoumání. Učitel by měl svého žáka podporovat, respektovat a jít po tom, co mu jde a co ho baví. To je pro mě jako pro lektorku zpěvu zásadní.

Co všechno práce s hlasem přináší? Je prospěšná i pro duševní zdraví?
Jsme zpěvačka a mám určitá pravidla, jak se o hlas starat. Nekouřím, dobře spím, piju vodu a trénuji zpěv, buď dělám hlasová cvičení nebo si zpívám, učím se nové písničky, mluvím se správnou oporou a na nikoho nekřičím. Jako lektorka se mým studentům 100% věnuji, jsem stále přítomná, pozoruji a naslouchám. Občas jsem hodně unavená, nevydržím sedět, pořád něco předvádím, skáču, máchám rukama, nohama a po šesti hodinách jsem úplně vyřízená. Zpěv je naprosto zásadní pro zdraví a nejen duševní. Pokud se správně dýchá a zpívá, je to opravdu léčebné. Také se zpěvem aktivuje důležitý nerv – Nervus vagus, nejdelší nerv v těle, který má léčebné a uklidňující účinky.

Je rozdíl mezi zpěvákem a interpretem?
Zpěvák je vždy interpret – buď zpívá písně převzaté nebo vlastní – a v tom je velký rozdíl.
Např. v jazzu interpretujeme písně, které byly napsány od roku cca 1917, jsou jich tisíce a jsou přenádherné – zpívaly je úžasné zpěvačky – Ella Fitzgerald, Billie Holiday a mnoho dalších – to byly skvělé interpretky. Nebo přezpívané známé či méně známé písně.

V dnešní době je plno skvělých zpěvaček autorek a zpěváků autorů. Sama se teď’ pouštím do skládání, je to pro mě úplně nová věc. Celý můj zpívací život jsem zpívala písně převzaté. Teď mě čeká práce na autorském projektu, který bych chtěla představit příští rok v prosinci.

Jakým způsobem vedete růst hlasu? Jaký je způsob vaší pedagogiky?
S každým je to individuální. Když ke mně někdo přijde poprvé, zjistím, co očekává, co chce. Zeptám se, jakou poslouchá hudbu, od toho se můžeme odrazit dál. Zjistím hlasový rozsah, poslechnu si barvu hlasu, podívám se, jak dýchá. Takový sken, abysme mohli správně začít. Pracuji hodně s představami, nejde vysvětlit jednoduše, jak hlas pracuje. Vše je ukryté v nás, nic nevidíme, jen slyšíme výsledek toho, co tvoříme. Záhada, co?

Tělo je jako nástroj – klarinet – do kterého foukáme a ozvučujeme ho nebo housle, které rozezníme tak, že zmáčkneme strunu a zvuk se nese ozvučený krásným dřevem.
A hlavně je potřeba zapojit všechny smysly a také tělo. Nic nefunguje odděleně.

Založila jste festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK, kde dáváte výhradně prostor ženským hlasům. Jak účinkující vybíráte a které hlasy představí třetí ročník?
Ano, tento festival je moje dítko. Vždy jsem měla touhu spojovat, sdružovat a dát prostor talentovaným a skvělým zpěvačkám. Začalo to těsně po covidu, kdy jsme vyzkoušeli pilotní ročník, do kterého jsem pozvala mé kamarádky a skvělé zpěvačky – Martu Kloučkovou, Ridinu Ahmedovou, Simonu Hulejovou, Markétu Foukalovou a Janu Koubkovou, která je zároveň patronkou festivalu. Každý rok vybírám nové zpěvačky – české, jedna slovenská a objev roku. Je nás tady hodně a já si myslím, že je potřeba představit naší vokální scénu divákům, kteří je kolikrát vůbec neznají a po koncertě jsou nadšeni, co tu máme za poklady.

Pro rok 2025 jsou to tyto pěnice – skvělá Lenka Novotná z kapely Colorful People, slovenská hvězda Julia Kozáková, jazzová Elena Sonenshine, cenou Anděl oceněná Dorota Barová, Yellow Sisters, které budou slavit 25 let vzniku svého tria a jako objev roku talentovaná Barbora Kafková.

Dá se nějakým způsobem definovat tuzemské hudební prostředí, které sledujete? Co v něm převládá oproti jiným zemím a tamní scény?
Sleduji pečlivě, co se děje na naší pěvecké scéně a jsem mile překvapena, kolik kvalitního materiálu tu máme. To samé platí pro slovenskou scénu. Obdivuji zpěvačky autorky, vyprávějí příběhy, skládají hudbu, to je obdivuhodné! S příchodem hudebních platforem a možnosti poslechnout si aktuální hudbu ze světa, se ohromně zlepšily pěvecké dovednosti interpretek a z toho mám velkou radost. Když je zpěv v pořádku, můžete se věnovat poslechu toho podstatného a to jsou texty a hudba. A tak si i vybírám zpěvačky pro můj festival. Všechny své řemeslo perfektně ovládají a vy se tak můžete ponořit do hudby a užít si večer.

Abychom nemuseli čekat až do dubna, kdy proběhne festival VOCAL, kde vás můžeme slyšet dříve?
V Unijazzu uvádím 17. prosince premiéru svého nového pořadu vol. 1 s Janou Vebrovou Povídání o zpívání. A v prosinci mne bude ještě možné slyšet na Štědrý den, 24. prosince od 22 hodin, v pražském Jazz Docku.

Jazz. Hudební velký třesk, který dal vzniknout nepřeberné paletě hudebních žánrů. Tam, kde by neuspělo deklarování přímé spojitosti, postačí pár retrospektivních kroků, které k němu vybraný hudební směr přivedou zpátky. Jazz se ovšem nestal pouhou uznávanou hudební fosilií v muzeu historických vlivů. V dnešním světě se pozornosti a životu těší jak staletá jména, tak i hojný počet jmen současných. A jejich nárůst optimisticky neustává.

Popularita jazzových klasiků přečkala boom rocku a metalu, i vlny elektroniky a hip hopu. Jejich hudba se hraje dodnes, jejich desky se stále prodávají a jejich plakáty zdobí hudební kluby. Žánr jazzu ovšem nepřežívá jen díky uctívání zachovalých tradic, ale i díky přívalům mladé krve. Renesance jazzu v posledních letech nebude jen zdánlivá.

Britská scéna – vše do sebe zapadá
Odrazovým můstkem v této sérii bude Tom Misch, představující popovější stránku jazzu, či spíše jazzovější stránku popu. Tom je světoznámý kytarista s medově jemným hlasem. Ve své hudební produkci téměř bez výjimek a vkusně využívá jazzových akordů a originálních postupů, nejblíže k jazzu se ale dostal svým posledním albem What Kinda Music (2020), které nahrál v partnerské spolupráci s bubeníkem Yussefem Dayesem. Yussef má experimentálnější zázemí, jeho styl je mnohem divočejší, a na albu je to jasně znát. Společně dokázali v hudbě propojit své dva elementy, které zvlášť při živých vystoupeních působí jako bouře před klidem.

Yussef Dayes na bicí začal hrát už ve čtyřech letech. Brzké začátky nejsou u profesionálních muzikantů tak výjimečné, výjimečné je ale to, že Yussef ve svých deseti letech získal možnost rozvíjet své dovednosti pod vedení Billy Cobhama (bubeník Milese Davise). Velkou inspirací byla pro Yussefa hudba západní Afriky, kde i nějaký čas žil. Jeho styl je rychlý, plný a natolik specifický, že se stává jasně rozpoznatelným. Zasloužené pozornosti na jazzové scéně se mu dostalo díky projektu Yussef Kamaal, kde spojil síly s klávesistou Kamaalem Williamsem na albu Black Focus (2016).

Muzikant a producent Kamaal Williams, rodným jménem Henry Wu, začínal původně jako bubeník a perkusista. Ke klávesám, se kterými je dnes ve své tvorbě převážně spojován, se dostal až při vysokoškolském studiu hudební produkce. Ačkoliv je jeho hudba často nálepkována přímo jako jazz, Kamaal vůči tomuto označení aktivně vystupuje. Podle něj jazz jako takový končí začátkem 70. let minulého století, kdy dochází k jeho fúzi s novými technologiemi a přístupy v podobě elektronických kláves, syntezátorů, rocku i punku. Jazz mu nepříjemně evokuje elitářství a ve své hudbě vypichuje vlivy žánrů jako grime, drum‘n‘bass, funk a broken beat. Slučování různých žánrů je podle něj cestou, která hudbu posouvá do nových výšin.

S oběma předchozími jmény se pojí kytarista Mansur Brown, který hostoval na projektu Yussef Kamaal. Jeho první sólové album Shiroi (2018) produkoval Kamaalův label Black Focus Record a stejně jako jeho pozdější produkce se nese v duchu fúze jazzu s trapem a elektronikou. Díky svému virtuóznímu kytarovému přednesu a zálibě ve střídání akordů v dlouhých ozvěnových plochách začal být Mansur spojován s kytarou obdobně jako Robert Glasper s klávesami a Thundercat s baskytarou.

Mansur Brown, Yussef Dayes, Tom Misch. Všichni tři mají za sebou spolupráci s dalším muzikantem z výběru, s klávesistou Alfa Mist. Newhamský rodák nejdříve tvořil grimové a hiphopové beaty, které často používaly jazzové samply a které ho vtáhly do světa tohoto žánru. Aby mu lépe porozuměl, začal v sedmnácti hrát na klávesy a hluboký zájem, vytrvalost a nezpochybnitelný talent ho dostaly do až jádra britské jazzové scény. Jeho hudba je jemná, rozplývající se v atmosféře melancholie a zasněných melodiích, které v podobném duchu někdy doplňuje i vlastním rapem (o čemž se čtenář může přesvědčit 6. února v Paláci Akropolis).

Článkem spojujícím všechny zmíněné muzikanty je jejich vzájemná spolupráce. Každý z nich je individuálně známý, jejich nahrávky dosahují na YouTube i Spotify až milionových poslechů a stejně tak najdeme i záznamy jejich společných jamovacích sessions, kde ždímají svůj talent rozvinutý pečlivým cvičením a podtržený nezpochybnitelnou vášní. I z této hudební rodiny zůstalo stále mnoho jmen nevyřčených, například baskytarista Rocco Palladino (syn jde v otcových šlépějích), jenž vystupoval i nahrával se všemi výše zmíněnými. Výběr těchto muzikantů je možná mojí subjektivní selekcí, přesto může posloužit jako reprezentativní vzorek britské jazzové scény. Přinejmenším té jazzové scény, která se aktivně mísí s řadou jiných hudebních žánrů. Naznačuje tak, že jazz prochází vývojem a rozšiřuje se nevídanými hudebními květenstvími.

Galerie tohoto žánru nezůstává otevřená a navštěvovaná jen díky svým zakladatelům. Jejich díla mají svá čestná místa, jejichž roli nikdo nezpochybňuje a jež každý alespoň trochu uvědomělý návštěvník zná či poznat chce. Nad ně jsou však ochotně stavěna nová patra pro tvorbu mladých umělců. Díky jejich společné práci tak jazz nepřežívá, ale žije a ve svém růstu zůstává mladý. Buď vás baví, nebo nebaví. Buď mu nerozumíte, nebo ano, či máte alespoň zájem mu více rozumět. A čím lépe něčemu rozumíte, tím více to dokážete ocenit. Jazz je trendy, jazz je sexy. A i přes tyto nálepky se mu stále daří zachovávat si svou uměleckou auru.

Slovem tatran se v hebrejštině označuje ten, kdo nemá čich. To jsem se pod vrcholem Olympu dozvěděl od dvou izraelských cestovatelů, kterých jsem se na rozcestí ptal, jaká cesta mě k sídlu řeckých bohů zavede. Když jsme se pak vydali každý svou cestou, oni dolů a já vzhůru, namátkou jsem na ně ještě zavolal, jestli náhodou neznají izraelskou kapelu TATRAN. Vesele přisvědčili a rovnou přidali vysvětlení, co to slovo znamená. Na vrchol Olympu jsem se tenkrát nakonec nepodíval, protože mi poradili špatně, ale zato jsem po rozpáleném horském hřebeni kráčel obohacen novou znalostí výjimečné hudební skupiny.

S kapelou TATRAN jsem se prvně setkal v roce 2016, když mě kamarádi zatáhli do Cross clubu. Byla listopadová středa, vstup zdarma a mě na akci lákal převážně psytrance, který hrál o patro níž. O TATRAN jsem předem nevěděl vůbec nic. Na pódium v malém sálu, kde už postávaly hloučky lidí, konečně nastoupila kapela. Kudrnatý bubeník, vysoký basák a dredatý kytarista, jehož relativně vysoko pověšený nástroj napovídal, že nepůjde o žádnou jednoduchou kytarovku. Podobným indikátorem byly i tucty efektových pedálů a krabiček, které pod basákem a kytaristou nedočkavě čekaly. Byl jsem připraven houpat se do rytmu hudby, ale když začali hrát, moje reakce byla obdobná, jako když ve 40. letech minulého století lidé poprvé uslyšeli hrát Davise a Coltranea bebop. Zůstal jsem nehnutě stát, ústa pootevřená a pohledem těkal z jednoho muzikanta na druhého. Tak jako člověk v autě zeslabuje rádio, když se potřebuje lépe soustředit na cestu, většinu kapacity vnímání si na úkor mých motorických funkcí přivlastnil sluch.

TATRAN je instrumentální power trio muzikantů žijících v Tel Avivu. Baskytarista Offir Benjaminov, kytarista Tamuz Dekel a bubeník Dan Mayo (Best Drummer in the World, MusicRadar, 2017) spolu hrají od roku 2011. Jejich experimentální hudba je fúzi moderního jazzu, psychedelie, rocku, avantgardy, klasiky i elektroniky. Přestože první dva zmínění muzikanti Offir a Tamuz nevlastní světový titul jako bubeník Dan, stačí jedno živé vystoupení a přesvědčí vás, že by jím disponovat rozhodně mohli. Čistá improvizace je jedním ze základních kamenů jejich tvorby i koncertů, TATRAN ale zároveň fascinuje virtuózním přednesem složitých hudebních aranží, ve kterých střídá sofistikovanost harmonických melodií se zdánlivě chaotickou hudební krajinou, která je ovšem precizně a do nejmenších detailů sestavována až telepatickým propojením všech muzikantů na pódiu.

Když jsem se připravoval na psaní toho článku, k mému překvapení jsem o TATRAN v digitálních archivech internetu našel jen náhodné útržky povětšinou standardizovaných informací. Zkusil jsem tedy štěstí, našel kontakt a poslal jim neformální e­‑mail s pár otázkami na témata, která mě zajímala. Nedlouho na to přišla od manažera kapely vřelá odpověď, že otázky postoupí jejím členům, ale nemůže potvrdit, kdy se k nim dostanou. Hned druhý den jsem měl v mailu odpovědi. Jejich autentičnost a výřečnost mě ovšem odradila od původního záměru použít je jen jako zdroj informací do článku. Nabízím tedy přímo rozhovor, ve kterém TATRAN odhaluje proces své hudební tvorby.

Četl jsem, že TATRAN začínal neplánovanými undergroundovými vystoupeními. Jak jste se dali dohromady?
Hudební scéna v Izraeli je jako malý rybník. Offir a Dan byli ponořeni do jazzové scény, zatímco Tamuz a Offir spolu hráli reggae. Jednoho dne Offir zavolal Tamuzovi, že si pořídil nový šílený efektový pedál a že bychom se měli dát dohromady s Danem, abychom zjistili, jak spolu budeme znít. Už první tón z našeho hraní vyvolával až magické napětí. Začali jsme spolu hrát často a hodně, skládali jsme hudbu a hledali svůj zvuk jako skupina i jako jednotlivci. Připadali jsme si jako doma, v bezpečném místě, kde se můžeme rozvíjet jako lidé a umělci, kde můžeme být upřímní, odhalení, divní a extrémní, bez kompromisů a s plným zápalem. Po několika měsících zkoušek v tomto inkubátoru vývoje jsme začali hrát po celé zemi v malých barech a klubech, které lidé pomalu zaplňovali a na ulicích se tvořily zástupy. Nic jsme neinzerovali, vše se šířilo jen ústně. Lidi, kteří nás doprovázeli těmito začátky dnes stále vídáme na našich koncertech. Jde o dlouhodobý vztah.

Jak u vás vypadá proces skládání hudby? Je založen na sdílení nápadů, improvizaci, či někdo přijde s dokončeným trackem a ostatní jej doplní?
Děje se to všelijak. Někdo z nás může přijít s kompletní skladbou, ostatní ji doplní, možná si pohrají se strukturou. Nebo někdo přinese nápad na sloku, pak někdo jiný vymyslí refrén či jinou melodií. Spoustu času improvizujeme, narazíme na něco, co se nám líbí, to si vezmeme domů a dál rozvíjíme. Například písně jako Space Out, Filtered Thoughts, Lemon, Shvat a White Lies vycházely z improvizace – poslední tři byly vytvořeny během živého vystoupení.

Některé z vašich skladeb jsou snadno stravitelné i nenáročným publikem (zejména z alb Shvat, Foresee), jiné můžou vyžadovat otevřenější poslech a ochotu zúčastnit se neznámé hudební výpravy (například skladby z Border View). Odkud se bere tento přístup k hudební rozmanitosti?
Náš vkus pokrývá velmi širokou škálu hudby, a nemáme ho ani moc rozdílný. Můžeme skutečně milovat cokoli, od popové písničky po avantgardu. Nevidíme v nich takový rozdíl. Popová píseň může být stejně zvláštní a surrealistická jako free jazz, někdy dokonce více, a avantgarda může být stejně zábavná a komunikativní jako například rocková píseň. Srdce může být v čemkoli, a na tom nakonec záleží. Energie, kterou v naší hudbě potřebujeme vyjádřit, chce jednou žít ve stručné struktuře, prostřednictvím jednoduché harmonie s jasnou melodií, a někdy energie vyplyne chaotičtěji, komplexněji a spontánněji. Vydáme se každou cestou, ve které je život a nadšení.

Vaše živá vystoupení působí neuvěřitelně nacvičeně. Mnoho vašich nových nahrávek zároveň vzniklo čistou improvizací. Plánujete se držet tohoto konceptu?
Obecně máme dva typy koncertů a alb. Napsané a improvizované. I v napsané tvorbě je vždy určitý stupeň volné improvizace, ale improvizované koncerty a alba jsou vždy zcela volné, bez hudebního plánování. Oba typy jsou pro nás velmi důležité. Každý přístup nám umožňuje zkoumat a rozvíjet různé aspekty naší kreativity a komunikace a tyto přístupy se navzájem vyživují. Improvizace, kromě toho, že je osvobozujícím bytí čiré přítomnosti v daném okamžiku, nám umožňuje komunikovat přímo mezi sebou a s publikem a vdechnout muzikálnosti novou představivost. Když nemáte možnost nic plánovat či vymýšlet, zejména před publikem nebo při nahrávání ve studiu, musíte být v přítomnosti naprosto ponoření a odevzdaní. Takže než aby se v tu chvíli daná situace uzavírala, rozšíří se přes své hranice a dostane vás hudebně a duševně na místa, která jste si ani nepředstavovali. Místa, která mohou být vzdálená, mohou být velmi jednoduchá i přízemní, ale doposud ještě nebyla ve vašem spektru vnímání. Stáváte se příjemci těchto nových a nečekaných darů a energií.

Za poslední rok jsme vydali čtyři improvizovaná alba (Merchants House, On Hold, Two Days a Border View). Cítili jsme totiž, že hudba byla v té době tím naším nejskutečnějším vyjádřením. Nyní nadšeně pracujeme na novém psaném albu, které bude doposud naší nejprodukovanější a „nejstudiovější“ nahrávkou. Pravděpodobně budeme ale pokračovat v obou přístupech.

Živíte se pouze hudbou?
Ano. Kromě kapely, se kterou vystupujeme, nahráváme a produkujeme pro jiné umělce, skládáme soundtracky, sample packy a někdy i hudbu vyučujeme.

Jak vzpomínáte na své hraní v České republice?
V Česku nás baví hrát vždy. Atmosféra je zvláštně známá a v mentalitě lidí nám připomíná Izrael. Pokaždé, když jsme u vás hráli, byla atmosféra uvolněná, autentická a syrová a v hudbě se otevřelo něco nového – přesně tak, jak se nám to líbí.

Nezávislá newyorská jazzová scéna, mezinárodní oktet i formace mladých jazzmanů jsou základem letošního 25. ročníku hudebního festivalu Jazz jde městem / Jazz Goes to Town. Ten proběhne již tradičně druhý říjnový týden v nejrůznějších prostorách i samotných ulicích města Hradec Králové.

Jubilejní ročník nechá rozeznít hudbu dvaceti zemí světa a čtyř kontinentů a s ním hned několik českých premiér zahraničních umělců. Těmi bude energické trio Digital Primitives, jehož ústřední postava Cooper-Moore je jednou z nejvýraznějších osobností nezávislé newyorské jazzové scény. Společně s tímto triem vystoupí mezinárodní septet Ziv Taubenfeld‘s FULL SUN, složený z hudebníků ze sedmi zemí světa. Poprvé Českou republiku zasáhne také energická hudební smršť holandské kapely The Zebra Street Band. Opomenuta samozřejmě není ani tvorba českých formací a našich nejbližších sousedů – dokládá to vystoupení polského kvintetu vedeného basistou Wojtekem Mazolewskim, který patří už více než dekádu k absolutní špičce polského moderního jazzu. S komorním vystoupením v hradecké Petrof Gallery festival navštíví také jedna z nejvýraznějších českých hudebnic a autorka hudby k televiznímu filmu Dukla 61 Beata Hlavenková. Ryze české zastoupení festivalového programu doplní kultovní pražská kapela s dvacetiletou historií Muff a formace mladých jazzmanů Pavel Zlámal & PQ.

Tradičně festival nabídne i komorní experimentální vystoupení Kena Vandermarka a Christofa Kuzmanna. Hradeckou Městskou hudební síň pak rozezní česko-německé duo Klaus Kugel & Pavel Hrubý. Závěr 25. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Jazz jde městem / Jazz Goes to Town pak explozivně ohraničí patnáctičlenný severský bigband Paal Nilssen-Love’ s Large Unit.


Jazz jde městem / Jazz Goes to Town
Hradec Králové – různá místa
8.—12. 10. • 150—800 Kč

Asi těžko byste hledali odvážnější festivalovou dramaturgii, než se kterou se v současnosti prezentuje královehradecká hudební přehlídka Jazz Goes to Town. V zavedené struktuře tuzemských jazzových festivalů vyniká zaměřením na současnou a rozmanitou podobu jazzu a jeho vzájemnými průniky s dalšími žánry.

Pětidenní hudební maraton nechává své návštěvníky kráčet po obou březích Labe, aby jim v rozličných prostorách tradičního, industriálního, ale i sakrálního charakteru nabídl nejednu exkluzivní tuzemskou koncertní premiéru, stejně jako koncerty jazzových nadějí v klubech a barech či speciální hudební dílny. Třiadvacátý ročník ozdobí současná hvězda severoafrické hudební scény, marocká zpěvačka OUM se svou mezinárodní kapelou. Dále švédský septet Angles 7, sdružující nejkreativnější švédské hudebníky napříč jazzovou, experimentální, rockovou i klasickou hudební scénou. Vystoupí norsko-český kvintet Bansal Band vedený virtuózní indickou houslistkou Harpreet Bansal, který fúzuje tradiční indickou hudbu s moderním jazzem a zahraje i maďarský kvartet Knutdut Men saxofonisty Bély Ágostona, jehož hudba osciluje mezi evropským jazzem, postbebopem, africkou hudbou i freejazzem. Skutečnými lahůdkami budou koncerty sardinského kytaristy Paola Angeliho, fenomenálního hráče na osmnáctistrunnou kytaru, a kvartet Ondřeje Štveráčka s americkou bubenickou legendou Genem Jacksonem (spoluhráčem Herbieho Hancocka). Hradec Králové ožije jazzem už v říjnu! º


23. ročník Jazz Goes to Town
Hradec Králové (různá místa)
10.—14. 10.


autor: Zdeněk Konečný

Hradec Králové se už po dvaadvacáté během pěti říjnových dní rozezní jazzem – v klasických hudebních sálech i na méně posluchačsky obvyklých místech. Mezinárodní festival Jazz jde městem / Jazz Goes to Town se letos koná od 18. do 22. října a opět vedle sebe představí špičkové tuzemské i zahraniční umělce, nové jazzové projekty i začínající hudebníky.

Mezi nejočekávanější vystupující letošního programu budou patřit koncerty umělců, kteří vystoupí v České republice premiérově právě na JGTT. Mezi ně patří hvězda současné britské jazzové scény, kvartet Sons Of Kemet, nizozemský bigband New Rotterdam Jazz Orchestra s virtuózním kytaristou Antonem Goudsmitem, mezinárodní kvartet Made To Break amerického saxofonisty Kena Vandermarka a mezinárodní trio hvězdy světové freejazzové scény, saxofonisty Petera Brötzmanna. Další lahůdkou, která bude k vidění pouze v Hradci Králové, bude švýcarský sextet Hildegard Lernt Fliegen v čele s fenomenálním vokalistou Andreasem Schaererem.

Festival rovněž nabídne i několik mezinárodních projektů, na nichž se podílí tuzemští hudebníci. Sem se řadí koncert norsko-českého kvartetu NOCZ se světově respektovanou zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou a vystoupení hvězdy skandinávského jazzového vokálu Live Foyn Friis s česko-norským kvartetem. Zahraniční část programu tvoří i americko-polské trio Mike Parker’s Trio Theory a slovenští Talent Transport.

Z české scény se představí nový kvintet renomovaného kontrabasisty Jaromíra Honzáka, trio Between The Lines saxofonisty Pavla Hrubého, unikátní projekt Michala Wróblewského, na němž se podílí jeho kvartet E Converso a smyčcový Kvintesence Quartet. Sakrální prostor Sboru kněze Ambrože rozezní sólový koncert pro marimbu, perkuse a hlas v Čechách usazené francouzské perkusistky Cécile Boiffin.

Vstupenky kupujte v síti Ticketstream. º

Ve čtvrtek 17. března vystoupí ve velkém sále Městské knihovny v Praze Rudy Linka. Českoamerického jazzmana a duchovního otce Bohemia Jazz Festu doplní v duu elektrických kytar legendární John Abercrombie.

Rudy Linka absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři, po emigraci se dovzdělal studiem skladby ve Švédsku a později na Berklee College of Music i na newyorské The New School. Soukromé lekce bral u kytarových špiček Johna Scofielda, Jima Halla a Johna Abercrombieho. Letos podvanácté proběhne Bohemia Jazz Fest, který založil.

Se svým posledně jmenovaným učitelem Rudy Linka tentokrát vystoupí v Městské knihovně. John Abercrombie, jednasedmdesátiletá legenda jazzové kytary a kompozice, se může pochlubit prací po boku Billyho Cobhama, Jacka DeJohnette, Davea Hollanda, Joeyho Barona a dalších desítek protagonistů mezinárodní špičky nejrůznějších jazzových škatulek. A Rudymu Linkovi tento všestranný muž dokonce jednou zachránil život. To bylo tehdy, když spolu… º


Rudy Linka a John Abercrombie
Ústřední knihovna – velký sál (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
čt 17. 3. 19:30 • 280 Kč / rezervace vstupenek na www.mlp.cz/akce


autor: Vendula Bednářová

Již po sedmnácté mají zpěváci a hudebníci možnost zúčastnit se Czech Jazz Workshopu. Týdenní letní mezinárodní kurz, na kterém si mladí jazzoví nadšenci prohlubují svoje teoretické znalosti a rozvíjejí praktické zkušenosti.

A to nejen ve hře na jednotlivé hudební nástroje, ale i v souborech. To, co se studenti přes den při workshopech naučí, každý večer pak předvedou se svými lektory na jam sessions v klubu Jazz Time. Kromě toho vystoupí všichni lektoři CJW na úvodním koncertu 19. července, který bude rovněž zaznamenávat Český rozhlas. A bude to stát za to!

Letošní jazzové soustředění proběhne od 19. do 26. července opět v prostorách Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka. Kurz je určen jak pro začínající, tak pro profesionální muzikanty, kteří se chtějí zlepšit ve svých instrumentálních a improvizačních dovednostech.

Jelikož je většina lektorů zahraničních, probíhá výuka převážně v angličtině, s případným překladem do češtiny. Kromě českých a slovenských studentů jsou na workshop přihlášeni muzikanti například z USA, Izraele, Turecka nebo Německa. V současné době je zaregistrováno na sedmdesát účastníků. Nicméně kapacita není striktně omezena a na kurz je možno se přihlásit i v den jeho začátku.

Tým vyučujících je jako v předešlých letech opět tvořen zkušenými světovými i českými hudebníky, jako jsou Phil Wilkinson, Steve Walsh, Gavin Skeggs, Matt Fishwick, Michal Bugala, Libor Šmoldas, Osian Roberts a mnozí další. Studenti kromě přednášek mohou dále navštěvovat lekce hraní v ansámblech a big bandu.

Podpora pro mladé talenty
Po dobu trvání workshopu tak máte v Jazz Time jedinečnou příležitost vidět vystupovat nadějné české a zahraniční muzikanty. Na závěrečném koncertě 26. července pak zahrají všichni účastníci kurzu.

Czech Jazz Workshop pořádá občanské sdružení Česká jazzová společnost. Jeho členy jsou příznivci, muzikanti a pořadatelé jazzových akcí. Výbor společnosti tvoří přední čeští hudebníci: saxofonista Ondřej Štveráček, pianista Jan Andr a kytarista Adam Tvrdý, předsedou je bubeník a majitel jazz klubu U Malého Glena Martin Šulc. Sdružení se od svého počátku soustavně snaží o podporu vzdělávání na mezinárodní úrovni a propagaci mladých talentů v oblasti jazzu. ∞


Czech Jazz Workshop
Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka
(Roškotova 4, Praha 4)
Jazz Time (Krakovská 19, Praha 1)
19. 7.—26. 7.

Kytarista John Scofield 12. listopadu předvedl Praze své nové CD ÜberjamDeux na koncertě v Divadle Archa, který pořádal hudební klub Jazz Dock. Bez pochyby se jednalo o jeden z nejlepších jazzových koncertů letošního roku. Scofield zametl se všemi, kteří by si troufli tvrdit, že po třiceti letech ve vrcholném jazzu již nemá čím překvapit.

V doprovodu kapely ve složení Avi Bortnick (kytara, elektronika), Andy Hess (baskytara) a Louis Cato (bicí) přehrál nejenom skladby z aktuálního alba, ale i z více než 10 let starých alb Überjam a Up All Night, které stály na počátku projektu Überjam. Žánrově zařadit Überjam není lehké. Ve zkratce jde o jazz fusion, který kromě rocku a funku obsahuje i prvky elektronické, taneční a orientální hudby.

Jednalo se o neobyčejně zdařilý koncert s žánrovým přesahem, který by zaujal nejen zarputilé fanoušky jazzu, ale i všechny příznivce kvalitní moderní hudby. Nezbývá než doufat, že podobných hudebních svátků nás v následujícím roce bude čekat co nejvíce.

John Scofield: Return of Überjam proběhlo 12. 11. v Divadle Archa


autor: Adam Dobiáš

Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.

V pozici nerudného vetchého staříka s holí se ocitl i jazz. Jak se jen mohlo stát, že rouhačská, povážlivě smyslná, novátorská a nactiutrhačná hudba mladých je najednou vnímána jako symbol konzervatismu? Kdo může za to, že jazz se stal tím, vůči čemu se vymezoval? Samozřejmě, hudebníci stárnou, časy se mění, ale hlavní vinu nese tuctový posluchač. Protože za sto let se může změnit mnohé. Ale obyčejný maloměšťák? Ó jé, ten jako by si z oka vypadl.

V době předjazzové, tedy někdy koncem devatenáctého století, byla hudba něčím svátečním, slavnostním. Rudě polstrované koncertní haly obsadilo zaopatřené měšťanstvo v nejlepších šatech a vyslechlo si orchestrální kus, opěvující vznešené ideály. Načež poslušně zaplácalo a jalo se důležitě pokyvovat hlavou nad kulturním zážitkem ještě hodnou chvíli poté. A vedle všech symfonických básní a oper se najednou počne plížiti jazzový démon. Jeho prvním významným pošťouchnutím je ragtime.
Jde o hudební styl, jehož značkou je energická hra na břinkavý barový klavír (ústřední píseň kultovního filmu Podraz). S ragtimem přichází první významný zlom: bílí Američané najednou vidí v hudbě černých Američanů něco víc než cirkusovou atrakci. Jen někteří a třeba jen na chvíli, ale dávají se tím do pohybu ozubená kolečka mechanismu, který navždy změní tvář hudby na celém světě. O svébytnou muziku je totiž zájem, ale společnost je rasově rozdělená. Po nových skladbách ovšem skočí bílí muzikanti a vznikají populární synkopické orchestry. Hrají takzvaný dixieland, guláš z ragtimu a pochoďáků.

Soundtrack k prohibici
„Byl to věk zázraků, věk umění, věk výstřelků, věk satiry,“ napsal Francis Scott Fitzgerald o dvacátých letech, pro které razil označení „Jazzový věk“. Poválečný kyslík, obohacený o svobodomyslné atomy, ponoukl k revoltě vůči autoritám, stáří a minulosti. Symbolem této vzpoury se stala hudba, která opustila hranice dixielandu. Šířila se rozhlasem i deskami a dnes třímá přídomek „Klasický jazz“. Duke Ellington, Fletcher Henderson, Luis Armstrong a další bílí i černí muzikanti dělají kravál, který se stává hymnou nové drzé generace. „Kvílení jazzové hudby je zdrojem pomatení smyslů a oplzlého tance!“ kuckají se novináři a lekají se lékaři. Jazz ale dál burácí z ilegálních náleven, až kolemjdoucím obstarožním měšťanům drnčí umělé zuby.

Co to vlastně bylo za hudbu, že dokázala sblížit dvě etnika a začít společenskou revoluci? Ač to zní jako primitivní rasistická poučka, jazz povstal ze střetu evropské a africké hudební tradice. V afrických jazycích nebývá slovo „umění“. Stejně tak jazz se oprošťuje od pompéznosti oslavné vážné hudby. Naopak, je projevem hudebníka, lidským smíchem, řevem a nářkem (čímž navazuje na blues a gospel). Jazz navrací hudbu k lidskosti. Základ tvoří fráze, její interpretace a samozřejmě improvizace, úplný protipól strojově přesné filharmonické produkce. Ideově jazzová hudba vyjadřuje sounáležitost, slouží k odreagování, k tanci.

Lesk a bída swingu
Naprosté šílenství ale rozpoutala léta třicátá. Band se rozrostl na big band, zaplivaný klub na tančírnu a novopečený název „jazz“ vystřídal „swing“. Hudba se stala tolerovanou, ale přitom držela divoké tempo a přes její orchestrálnost v ní nebylo nouze o improvizovaná sóla. Spojené státy křižují autobusy s černými, bílými i smíšenými kapelami, vyprodávají obrovské sály a zvedají diváky ze židlí. Hudebníci se nad rasové předsudky dávno povýšili, ale veřejnost je stále opovržlivá. Nebylo tedy výjimečnou událostí, že sólistu pro barvu pleti málem nepustili na vlastní koncert.

Swing dosáhl svého vítězství. Zaútočil na nejširší veřejnost a ta se, namísto pokřižování, dala do zběsilého potlesku. Avšak bylo to vítězství trpké. Nažehlené big bandy se staly žádanou ozdobou pro prominentní snobské večírky a původní svoboda jazzových koncertů se hroutila pod potupnou cedulkou „Barevným vstup zakázán“.

Stínadla se bouří
Počátkem padesátých let tedy došlo k další vzpouře. Muzikantům se znelíbilo posluhovat na zábavičkách pro bílé jako anonymní součást swingového pluku. Začaly se vyjevovat menší kapely, podloudné spolky výrazných osobností (Monk, Parker, Gillespie), které měly dost kuráže i talentu, aby se vůči swingu vymezily. Černí jazzmani stvořili bebop, ostřejší, tvrdší a osobnější hudbu. Více se improvizovalo, více se experimentovalo. Nebyla to muzika pro koncertní sály a rozhodně neoslovovala masy jako swing.

„Bebop může považovat za jazz jen ten, kdo nemá ponětí co jazz doopravdy je!“ ječí francouzský hudební kritik. Ale senilní konec swingové revoluce si vyloženě koledoval o novou vzpouru. Další neklidná poválečná generace hipsterů a beatniků se opět vymezovala zavedeným pořádkům a dogmatům, tentokrát za saxofonového kvílení. Bílí muzikanti navázali trochu klidnějším cool jazzem, který spolu s divočejším bebopem znamenal začátek éry moderního jazzu i moderní společnosti.

Šedesátá a sedmdesátá léta jen umocnila statut jazzu jako neklidné, těžko zařaditelné hudby. Hlavním tahounem jazzového novátorství je Miles Davis. Experimentuje v modal jazzu a free jazzu, dochází k mísení s etnickou hudbou, povstává bossa nova (latinskoamerický jazz). Vzniká jazzrock a improvizace se objevuje i v dalších stylech, které jsou od jazzu zcela odpoutané (psychedelic rock). Hlavně ale vrcholí boj proti segregaci.

Jazz je mrtev, ať žije jazz
Barva pleti, která kdysi znamenala celoživotní otroctví, později ponižování a nenávist, se konečně stala obecně přijímanou. V odvěkém boji s lidskou hloupostí sehrál svobodomyslný jazz jednu z klíčových rolí. Ten „leštič bot od vedle“ vzal do ruky trumpetu a najednou mu celý svět ležel u nohou. Revoluce, kterou začaly první jazzové tóny, skončila prvním Afroameričanem v Bílém domě.

A jazz samotný? Rozrostl se do tisícovky subžánrů, kapacity se o něm rozepisují a vedou polemiky. Živoucí legendy mnohdy pro neustálé zumělečťování zapomínají, že základem jazzu je lidský projev, nikoliv prezentace řemeslných dovedností bez špetky citu. A tak jazz přiškrcuje štítek nesrozumitelné „hudby pro muzikology a muzikanty“. Jazz tedy ve svém boji za svobodu zvítězil, ale na to konto se stal novou vážnou hudbou. Ale jazz jako hudba nekonvenční, neformální, hudba, která vytváří sounáležitost a dává prostor náhodě, takový jazz se ještě někde po sklepních klubech skrývá. Jazzmani další revoluci asi nechystají, své poslání už naplnili. Teď už si konečně mohou v klidu zahrát.

Řada lidí včetně mě si letní dny bez pobytu na terase s ledovým nápojem v ruce nedokáže ani představit. Proto jsem byla velmi potěšena, když jsem se dozvěděla o nově otevřeném podniku v centru Prahy s lákavým názvem Sluneční terasa T-Anker.

Do restaurace, která se nachází na střeše obchodního domu Kotva, se návštěvníci mohou dostat dvěma způsoby. Buď z prostoru Kotvy vyjetím do jejího pátého patra, nebo samostatným vchodem a výtahem z ulice Králodvorská. V moderně zařízené oáze klidu se můžete kochat jedinečným výhledem na Staré Město a vychutnávat si z nabídky specialit. Za slunečného počasí nabízí prostory kryté pergolami posezení opravdu příjemné.

Podnik ocení především milovníci piva, jehož nabídka je velmi pestrá. Devět druhů čepovaných od ležáků po belgické za průměrné pražské ceny. Nabídku se zde chystají průběžně obměňovat, aby se jich zde mohlo prezentovat více. V lahvích pak můžou pivaři ochutnat ze stovky zahraničních světlých, tmavých, trapistických, bílých, ovocných, jantarových a cider piv. V případě, že byste si nemohli vybrat, školení profesionálové vám poradí a vyberou lahodný mok přímo na míru.

Pro ty, co dávají přednost dobrému vínu, je na nápojovém lístku připraven výběr z vín českých, moravských, francouzských či italských. A v horkých letních dnech si hosté mohou dát například míchaný drink. Navštívit restauraci můžete i na oběd či večeři. Díky své kreativitě zde mají každý týden připravený jiný jídelní lístek. Buďte si jistí, že tady stejné jídlo dvakrát neuvidíte. A jelikož mysleli i na rodiče, nemusíte se bát vzít s sebou i děti. Vaše ratolesti si zde mohou najít skvělé zázemí v dětském koutku, kde se můžou bavit v domečku, na houpačkách, na skluzavce nebo si kreslit.

Srpnové jazzové dny skoro až v nebi!
Naše čtenáře bych však především pozvala na pravidelné kulturní akce. Můžete se těšit na sólové zpěváky, zpěvačky, písničkáře, básníky, hudební skupiny různého žánru či taneční vystoupení. Z těch nejbližších termínů je to koncert bluesové kapely Plum Jam, který proběhne 6. srpna, Trio de Janeiro se představí s hudbou, která je kombinací jazzu, funku a latiny, 15. srpna, a o týden později, 22. srpna, opět zazní blues v podání skupiny Blues­berry. Na viděnou na terase!

Sluneční terasa T-Anker
OD Kotva – 5. patro
náměstí Republiky 8, Praha 1
po–ne: 9:00–22:00
tel.: 723 472 594

Máte rádi jazz? Reggae? Taneční hudbu? Techno? Drum’n'Bass? Vážnou hudbu? Beatbox? Rap? Latino? Pokud jste na všechny nebo alespoň na jednu otázku odpověděli kladně, bude se vám hudba kapely Hi-Fi líbit. Věřte mi.

Venku už pár dní padaly teplotní rekordy a ani po setmění neklesly pod 25 °C. Trochu jsem se proto koncertu v podzemí klubu Cross obávala. Pro jistotu jsem se vybavila vějířem, kterým jsem následně na parketu ovívala všechny rozdováděné a tím pádem zpocené tanečníky na dosah. Večer tak svou atmosférou, temperamentem a repertoárem připomínal spíš party někde v exotických tropech. Na Prahu rozhodně nevšední zážitek.

Vše se odvíjí od faktu, že kapela Hi-Fi sestává z profesionálních a studovaných muzikantů (Petr Wajsar skladba, Miroslav Lacko klavír, Jan Šimůnek housle a skladba a David Růžička bicí). Další referencí budiž paralelní působení muzikantů v jiných prestižních tělesech (například Národní divadlo, Melody Makers Ondřeje Havelky, Originální pražský synkopický orchestr, Agon Orchestra a další). Již z tohoto výčtu se rýsuje šíře žánrového záběru členů kapely. K tomu je třeba ještě připočítat smysl pro humor a šou a výsledkem je Hi-Fi, které zboří nejedno domácí hi-fi.

Experti na všechny žánry
Koncert samotný nemohu hodnotit jinak než superlativy. Fanynkou kapely jsem už nějaký čas, skladby jsem znala téměř všechny, tančila, halekala a smála jsem se bez ustání. Písničky navazovaly jedna na druhou velmi logicky, a to především díky vsuvkám Petra Wajsara, který si například písní Dám si pivo od fanoušků skutečně nejeden půllitr vykoledoval.

Přemýšlím, jak přiblížit styl kapely těm, kteří ji ještě neslyšeli. Představte si, že protřelý profi hudebník uchopí nějaký žánr, vyzdvihne z něj ty nejtypičtější prvky, trochu je „přifoukne“ a zkarikuje, přidá vtipný text, improvizovaná virtuózní sóla na jednotlivé nástroje a efekty a smyčky na vokální projev. Multižánrovosti se tak sice dotkne, slátanina ovšem nevznikne. Sami chlapci nazývají svůj styl jako „freetekjazz“.

H-fi má doma kdekdo, ale na Hi-Fi se musí vyrazit z pohodlí domova ven. Škoda jen, že ta možnost není častěji. Pod tímto článkem najdete, kdy a kde můžete Hi-Fi vidět a slyšet příště. Do té doby si musíte vystačit na adrese, která je také zakomponována do jedné z písní kapely: www.hifiband.info.

kapela Hi-Fi
Cross Club
Plynární 23, Praha 7
proběhlo 22. 8. 21:00

chystané koncerty:
kapela Hi-Fi
klub HooDoo
Korunní 106, Praha 2
(v rámci party N:xtra vol.3)
28. 9.

Prodaná nevěsta
opera v pikantně-provokativním travesti provedení
ochotnické divadlo Petra Wajsara
festival Jarmily Novotné v Litni
21. 9. 15:00

kapela Hi-Fi + host Alice Bauerová
Malostranská beseda
Malostranské náměstí 21, Praha 1
21. 12. 23:30

Program zahájí slovenská bluesová kapela ZVA 12-28 Band v klubu Jazztime. O týden později vystoupí největší hvězda festivalu, britská kapela Portico Quartet v Paláci Akropolis. Skupina, která se pravidelně objevuje na předních evropských jazzových festivalech a v roce 2008 byla nominována na prestižní cenu Mercury, představí v rámci evropského turné svou novou desku.

Třetí koncertní večer se můžete těšit na maďarského saxofonistu Tonyho Lakatoshe spolu s německým trumpetistou Axelem Schlosserem v Jazzdocku. Festival bude završen vystoupením Idy Kelarové a křtem jejího alba Šunen Savore v Lucerna Music Baru.

Hlavním cílem pořadatelů je přiblížit jazz mladým posluchačům a nabourat stereotyp ve vnímání jazzové hudby.


Program festivalu:
pá 13. 4. 20:00 – klub Jazztime
3 finalisté soutěže Jazz Fruit
Quattro Formaggi, vítěz 2. ročníku soutěže
ZVA 12-28 Band (SK)

pá 20. 4. 19:00 – Palác Akropolis
Bitosti
Poetic Filharmony
Portico Quartet (UK)

čt 26. 4. 20:00 – klub Jazzdock
Final Vision
Helbock – Frick duo (AU)
Axel Schlosser & Tony Lakatosh feat. czech crew (GE/HU + CZ)

čt 3. 5. 21:00 – Lucerna Music Bar
Vítěz soutěže pro mladé jazzové formace – Jazz Fruit
Ida Kelarová a Jazz Famelíja a křest CD Šunen Savore

Další informace na stránkách www.mladiladijazz.cz

Hlavními taháky festivalu jsou ze zahraničních formací Kingston Cruisers (Maďarsko) a Searching for Calmp (Polsko). Z českých skupin si nenechte ujít divokou partu Hentai Corporation či The Spankers. Rozhodně bude z čeho vybírat, na sedmi stageích vás čekají desítky kapel.

Být studentem se vyplatí, vstup vás totiž přijde na pouhých 150 Kč, což je v dnešní době za tolik kapel výborná cena a ještě můžete hýřit až do rána, neboť následující den vás čeká velikonoční volno. Ostatní návštěvníci budou muset ze své peněženky vytáhnout 250 korun. Zároveň je potřeba upozornit, že vstup je omezen kapacitou klubů! Takže dorazte co nejdřív, máte se totiž na co těšit. Za zmínku stojí i doprovodný program, ve kterém se můžete zúčastnit například soutěže v pití piva. Podrobnosti najdete na stránkách www.studentfest.cz.

Poslední lednový večer si spolu v Paláci Akropolis zahráli italští hudebníci Musetta a tuzemská stoupající hvězda jménem Floex. Navzdory poměrně vysoké ceně vstupenek bylo vyprodáno. Nové album Floexe nazvané Zorya se křtilo čajem a k dokonalému posluchačskému zážitku chyběly snad jen pohovky.

Ačkoli byli italští předskokani o poznání rozvernější než uskupení českých elektro-dechařů, celý večer se nesl na ambientní vlně. Když jsem se při poslechu otočila zády k pódiu, naskytla se mi obvykle následující podívaná: tvář se zavřenýma očima a lehkým úsměvem, zjevně bloudící vnitřním barevným světem; rozjásaný obličej pevně fixovaný na hudebníky daleko před sebou; těla jakoby nepřítomná nebo zabraná do lehkého hovoru, ovšem nevědomky se neustále vlnící do rytmu pronikajího prostorem. Nevšimla jsem si jediného člověka, který by zůstal příjemnými melodiemi nedotčen.

Tip na příště
Zatímco Musetta uvrhli hned v úvodu večera Akropoli do nálady odpočinkové komedie z prostředí plážových policejních stanic sedmdesátých let minulého století, Floex předložili ponuřejší, složitější struktury oslovující srdce každého milovníka jazzu. Sóla na saxofony, klarinety a další nástroje organicky prorůstala elektronickým základem. Funkci velkého orchestru tak definitivně přebraly počítače, které zaujímaly na pultech před hudebníky své výsadní místo. Pojítkem obou částí byl peříčkově lehký hlas Marinelly, která pohádkovou vílu připomínala i svým vzezřením. Nadoblačnou atmosféru pak dokreslovaly dekorace na jevišti a do nich svícená videoprojekce.

Sice jsme se toho mrazivého večera v Akropoli tancem moc nerozehřáli, ale zážitek to byl. Sama jsem se občas nechala tak unést a ponořila se do vlastních představ za zavřenými víčky, že mě vytrhávala pouze starost o udržení rovnováhy. Poslech takové hudby skutečně vyžaduje křeslo nebo pohovku. Tedy tip na příště: válendový koncert.

Přijďte 5. listopadu do prostoru Roxy / NoD v Dlouhé 33 na originální mélange hip hopu, beatboxu, jazzu, ale i soudobé vážné hudby a staré hudby. Neodolatelnou směs pro tavicí kotlík talentovaných hudebníků namíchal multižánrový festival Struny podzimu a naservíruje ji pod názvem Spotlight. Středobodem programu a hlavní hvězdou večera bude Robert Glasper, který vystoupí se svou hiphopovou formací Experiment. Vedle Glaspera vystoupí celá řada tuzemských i zahraničních hvězd a mladých umělců, kteří se budou v průběhu večera objevovat v různých formacích na různých pódiích.

Během večera vystoupí ceněný poetický rapper, čerstvě nominovaný na Mercury Prize, Ghostpoet (UK), Ondřej Pivec se svým CPR bandem, společně vystoupí David Dorůžka Trio a Luboš Soukup. Těšte se dále na Orchestr Berg, který představí tvorbu mladých českých skladatelů. Nečekané hudební setkání slibuje vystoupení Vojtěcha Dyka po boku ansámblu Musica Florea na půdorysu staré hudby a zároveň se poměří s beatboxerem En.druem. Na závěr můžete očekávat společnou jam session všech interpretů.

Projekt Spotlight již po 3 roky patří k pravidelným platformám festivalu, letos však poprvé vyrostl v celou klubovou noc. „Budeme mít k dispozici několik pódií, několik scén, součástí večera budou také projekce, debaty čili Q & A se zahraničími i domácími umělci…,“ láká na netradiční formát festivalového večera umělecký ředitel Strun podzimu Marek Vrabec.

V Roxy vystoupí také vítězové loňského ročníku hudební soutěže Strun podzimu O2 Extra šance Soliloqui. Zároveň bude vyhlášen autor nejoriginálnější cover verze hitu kapely Nirvana Smells Like Teen Spirit, což je úkolem letošního ročníku soutěže. Soutěžní nahrávky je možné zasílat až do 20. října. Více na www.strunypodzimu.cz/o2-extra-sance.

Struny podzimu nabídnou mezi 26. zářím a 10. listopadem dalších devět koncertů s puncem exkluzivity: vystoupí mimo jiné jazzmeni Avishai Cohen a Charles Lloyd nebo finský akordeonista Kimmo Pohjonen. Více na www.strunypodzimu.cz.

Struny podzimu: Spotlight
st 5. 11., 19:30
Roxy / NoD
Dlouhá 33, Praha 1
450 Kč


autor: Silvie Marková

Ocitli jste se někdy v centru Prahy a nevěděli, kam zajít? Všude spousta turistů a nabídka služeb jim přizpůsobená, ale co domorodci? Máme pro vás skvělý tip!

Jazz Time je living restaurant a jazz klub kousek od Václavského náměstí. Unikátní klub s nádhernou atmosférou a vynikajícím jídlem a pitím za přijatelnou cenu. Jazz Time jsme navštívili několikrát a nezklamal nikdy. Nejvíc nás dostala atmosféra, kterou celé tohle místo dýchá. Pokud patříte mezi tu skupinu lidí, která se v centru nerada pohybuje, udělejte výjimku, tohle místo za to vážně stojí. Každý večer se tu konají jazzové koncerty a jednou měsíčně můžete navštívit taneční program v rytmu swingu, acid jazzu, argentiny nebo tanga.

Living restaurant navíc znamená, že v Jazz Time se skvěle najíte za doprovodu živé hudby, aniž byste museli platit vstup. Sám majitel je velkým milovníkem jazzu a pečlivě se stará o výběr repertoáru. V restauraci, tedy v  prvním patře pořádá téměř každý den koncert, o super kulisu k večeři nebo jen posezení u piva tak máte postaráno.

K jídlu si můžete vybrat z mezinárodní kuchyně – najdete tu jak lehká italská jídla, tak i typicky balkánskou pljeskavici nebo třeba české speciality. Vřele doporučujeme místní těstoviny, které se tu připravují vždy čerstvé, z kvalitních surovin a dobře chuťově vyvážené – a navíc, přesně al dente. Menu i program jazzového klubu najdete na www.jazztime.cz.

Jazz Time
Krakovská 19, Praha 1
www.jazztime.cz


autor: Martina Buričová

V roce 2003 Parov Stelar založil vlastní label Etage Noir Recordings a již v roce 2004 se na scénu uvedl vydáním „KissKiss EP“ a krátce potom LP „Rough Cuts“. Svým neobvyklým přístupem k hudební produkci si vysloužil zasloužený respekt od hudebních kolegů a pro mnohé se stal průkopníkem nového hudebního stylu, který je také nazýván „Minimal Jazz House“.

Následující alba „Seven and Storm“ a „Shine“ stejně jako početné singly a remixy udělali z Parov Stelara jednoho z nejuznávanějších a nejúspěšnějších hudebníků svého žánru. Jeho skladby byly použity do několika soundtracků a ve více než 600 kompilacích.

Po úspěších, které měl Parov Stelar jako dj, se rozhodl spojit s živými nástroji a pravidelně vystupuje s kompletní kapelou. Tato spolupráce se potvrdila jako velmi úspěšná a pro fanoušky velmi populární. S kapelou Parov Stelar objel již bezpočet klubů po celé Evropě a letních festivalů, protože jejich živé vystoupení se řadí mezi nejlepší koncertní zážitky naplněné úžasnou atmosférou a energií.

Do Prahy přijedou v kompletním složení Beate Baumgartner (zpěv), Andreas Lettner (bicí), Stefan Hölzl (basa), Markus Ecklmayr (sax) a Parov Stelar (Programming).

Parov Stelar Band Live
2. dubna 2010 od 20:00, Palác Akropolis, Kubelíkova 1548/27, Praha 3

Předprodej v kavárně Paláce Akropolis za 380Kč a v síti Ticketstream za 380Kč + poplatky

Další info na www.pp-production.cz a www.exitmusic.eu nebo na facebooku

http://www.facebook.com/inbox/?drop&ref=mb#/pages/Exit-Music/187722643388?ref=ts

http://www.myspace.com/parovstelarband

http://www.youtube.com/watch?v=uUAYS26-xo0&feature=related